hustej rok.. a ten další se rýsuje ještě o něco hustěji. těšim se na něj od samého začátku, zapálím si tu vytěšenou cigaretu, koupím si tabáček, ubalím si ji jak z malované reklamy, udělám si na ni čas a klídek.
a propo, 2014:

nevzal sem do úst cigaretu.... ani jinak sem cigaretu nekouřil. a to se k tomu ten rok opravdu nehodil, co se týká stresu a psychyckých suckerpunchů :-D...
myslim že dobrý, jedeme dál bez zákazů a omezování se jako ve škole. ty sny o tom jak sem si koupil krabku a rovnou ji celou vykouřil a ten pocit největší ubohosti po probuzení, bez zjevné příčiny. než se mi ten sen v průběhu dne vrátil a já si uvědomil že vlastně takovej přizdisráč nejsem :-D... fuj fuj (tak nedělaj indiálni)
nechci zase začít kouřit, to ne. ale hodlám zase začít kouřit. když budu mít opravdu chuť a příležitost. možná to bude ještě o něco náročnější než nekouřit vůbec. ale rozhodně to nebude tak drastický, duševně a psychologicky.
only sith deals in absolutes, ale na druhou stranu, na hrubou díru hrubá záplata. rozhodně teď vím že nekouřit dovedu, nakonec je to i v pohodě, ale kouření mam rád. je s lidstvem už dlouho a jako všechny skvělé věci, jejich dopad se odvíjí od přístupu. lze to dělat dobře a mít z toho prospěch, lze to dělat zle a pojít tím.

to nekouření bylo jako roční předstevzetí, proto má přednost v souhrnu (shit co tu dělaj souhrny?!... to ne. todle neni a nebude žádnej souhrn... a když, tak je ten souhrn formou úvodu.)  ale stalo se několik mnohem zajímavějších věcí.

začátek roku byl ve znamení těžkého pomatení a pokračoval skrze hártbrejk a peklo s ním související (jedna z těch skvělých věcí, špatně pojednána).
dál se tam dělo nějaký znovunalézání sebe, který nakonec nehledělo pouze do doby nedávno minulé, ale až do let předškolních a ranného dětství.
podíval sem se na svůj fyzickej vrchol (jako že vlastní) kterého se myslím nejspíš už nikdy nedoberu ( resp. byl bych rád kdybych už neměl důvod.) v průběhu jehož dosahování sem se naučil několik dalších zásadních věcí s jejichž znalostí bude další rozvoj opět o něco snažší a efektivnější.
byly nějaké experimenty se vším možným skrze které sem spatřil dalších pár vrcholů... bodů (nechci říct den, ne všechny byly dna) jejichž poznání poodhalilo další reálie uplatnitelné k lepšímu pochopení obecného fungování světa (což je důležitý :-D)
v druhé polovině roku sem se zase zakoukal až postupně zamiloval. normálně o takových věcech píšu velmi střídmě a záhadně, ale tentokrát to hraje opravdu velkou roli v mém duševním vývoji a poznání.
chvilku mi trvalo než sem se přestal snažit to dělat dobře, poučeně, nebo cokoli. než sem si dovolil víc cítit něž myslet. a pak se z toho stalo něco uplně (mám nutkání bejt teď strašně sentimentální. ale tady na to asi neni to pravý místo... jako když sem byl na "dně", tak sem to taky popisoval emotivně, ale svět není černobílý a to se sem asi opravdu hodilo o něco lépe. jsem hodně nahoře, tzn. že mam kam jinam tydle velký emoce směřovat.) skvělýho (úžasnýho, dokonalýho, božího... doslova... jako že několikrát sem si říkal že by bylo fajn kdyby byl bůh, abych měl komu být vděčný (to by byla ta sentimentalita... musel sem si zlomit dva prsty abych se zastavil)).
naplňuje to... jestli mi rozumíte.
učí to a všechno to usnadňuje.... jestli mi rozumíte.
člověk slyší a vidí.... jestli mi rozumíte
mám rád tydle věci o kterých i kdyby bylo sebelépe psáno, a že bylo hodně, člověk nemá zchopnosti ba i  nástroje pochopit, dokud je nepozná na vlastní kůži.
skoro bych chtěl věřit že to jednou dovedu napsat tak aby to pochopit šlo, aby to bylo zřejmé. ale nemyslím si, že to lze popsat tak aby nechápali pouze ti, kterí vědí.
nenarozené dítě je také živé, ale nemůžete od něj očekávat aby o životě cokoli vědělo nebo pochopilo.(to je metafora jak z brokolvnice :-D)

je to jedna z těch věcí, které skrz historii mění lidské přístupy k realitě z polohy "chci věřit, že je tam něco víc, bůh, nebo mimozemštani, cokoli!" do polohy "nedovedu si představit že by tam něco víc nebylo".
(vysvětlivky: tam = kam lidské oko nedohlédne, pro vzdálenost, pro mlhu, pro smrtelnost | něco víc= kupříkladu původ duší, jejich vlastnosti a zchopnosti zapomenuté nebo doposud neobjevené.)
je to jedna z těch věcí, které patří do té náročné skupiny, která není pro každého a nemá jméno a poznávací znamení jejíchž členů je, že jim neuvěříte dokud je neuvidíte a neuvidíte je dokud jim neuvěříte.
a skrze tuto hradbu bez zřejmé bráný, ba klíčové dírky, se nelze dostat důvtipem a logikou, ni pílí či nadlickým úsilím, však pouze klíčem magickým. který, zdá se leží každému na dostah, nejspíš.

________

učím se v poslední době něco co sem se dávno odnaučil, pro jakousi efektivitu nebo bezpečí či pohodlí. jestli sem to vlastně kdy uměl.
je to docela náročná věc. na první pohled by se zdála snadná ale není. a je to zchopnost říct při pohledu na věc, jestli se mi líbí nebo nelíbí. zdá se totiž, že nevím co se mi líbí a co ne, ale není to tak, jen tak neuvažuji tak mi trvá déle si to uvědomit. ale dělám na tom, učím se.
jako, u těch nejzřejmějších věcí, biologicky, druhově, sociálně a kulturně definovaných, viem čo sa mi pačí a čo nie.. (koně ano, hitler ne). ale když se podívám na obyčejný kus oděvu, na svítidlo, na kus nábytku, na člověka, na obraz a nebo stavbu, nikdy neuvažuji jestli se mi líbí nebo ne. rozhodně nejdřív uvažuju o něčem uplně jiném. většinou se nejprve zamýšlím např.: nad tím jak to co vidím funguje, jak to souvisí s věcmi které znám, v případě že to shledávám neutěšeným uvažuji o tom co tomu chybí a popř. jak to napravit v rámci reálných prostředků a možností, jak to použít, jak to zničit, jak to překonat, jaké to má praktické a estetické přednosti či nedostatky před ostatními věcmi stejného typu, z čeho to vzešlo, jaký to má původ a jak probíhal vývoj a jak to se mnou souvisí a jaký to má dopad na mé bytí.
ale když mám čistě od pohledu, bez zahloubání se nad charakterem, vypálit zdali se mi pozorovaný objekt líbí, dostávám se do problému.

zdá se, že relativně málo věcí v mém okolí beru osobně a záleží mi na názorech jen mála lidí a né všech z nich, ve všem. vlastně mě napadá asi jenom jeden člověk pod sluncem, jehož názory mě zajímají uplně všechny.
a zároveň sem se nikdy (nebo velmi dávno) nepovažoval za výchozí bod čehokoli, abycho od svých preferencí mohl nebo měl odvozovat kvality věcí druhých.
u utváření názoru o hezkosti či nehezkosti vlastně každý vychází z podvědomých asociačních reakcí (zlatý řez, teplé a studené barvy...) a pro ty co mě znají by mohlo být (nemusí) zřejmé že své asociační vnímání sem úmyslně s nějakým úsilím vytáhl z části nad hladinu podvědomí, do úrovně vědomé a zase se v tom velice neodborně pošťoural, jen aby to pro mě fungovalo co nejzábavněji, s tím že na obvyklé vnímání reality okolo sebe vždycky najdu plno jiných lidí.
ale přes todle přezevšecko, přes veškorou filozofii a pseudopsychoanalýzu a argumenty samonosné i jiné, je pravdou, že když se podívám na cokoli, dovedu po nějaké té chvilce "nezamýšlení se", zdali se mi pozorované líbí nebo nelíbí, vyslovit subjektivní a absolutní názor. sem statečný a odhodlaný k zodpovědnosti palec zvednout nahoru či jím ukázat k zemi.

teď to ještě zautaomatizovat a urychlit. neni to náročná věc, myslím že se cvikem mě nebude nijak zpomalovat a věřím že pro mě bude mít plno kladných efektů (o těch jindy, to bych taky mohl psát několik dní, kdybych rozváděl všechno tak jak si to zaslouží, už takle si uvědomuji že sem dnes na několika místech, pár stránek přeskočil.) a s větší hbytostí lajku a dyzlajku budu dávat méně příležitosti k podezření, o hledání diplomatických odpovědí, nebo o lží že jsem věc kdy viděl a pod.

(aby bylo jasno, nejde pouze o onen běžný, věky ohraný, ve hrách a vtipech přemýlaný problém muže, učícího se žít se ženou :-D, tadle neobratnost v pátrání po citu v každodeních výjevech mi občas zavází i v práci a jiném životě sociálním kdy často dělám i věci které nemám rád, jen protože si to neuvědomím v zápalu pátrání po smyslu života.
a vzhledem k tomu, že to je médium nekonečné, lze jej vlastně hledat kdekoli, jak na místě nehezkém, při činosti nepříjemné ve společnosti tupé, tak i naopak... tomu se pak říká štěstí.)

________

tento rok uzavírám šťastný jako nikdy dříve. ne protože bych ještě nikdy nebyl hodně šťastný ale protože sem nikdy nemohl být takle šťastný. nevěděl sem totiž, že to lze. (a to teď sedím v práci a budu i o víkendu a tak... na některých věcech už prostě tolik nezáleží.)
děkuji. všem, vám, a tak obecně a omlouvám se všem na které sem v poslední době neměl čas, neměl sem čas ani na všechny ostatní. (není mi to líto, jen by mi bylo líto kdyby to bylo líto vám :-D)


přeji vám šťastný nový rok! :)  (neříkám, že už letos určitě nenapíšu..)

i dont want to believe in god.
he doesnt want me to believe in him either.

we both have a lot more fun, like that. its really the only way to be friends with the man.

for the first time, or at least for the first time i remember, i´ve dreamt of a spitfire.

the british fighter plane from the second world war.

the scenery of the dream was similar to me being in water tank with a whale, though it was among the clouds, and i was there with this warbird.

cleverly designed engine of great power, sheathed in slender soft tin armour, not a pound of unnecessary weight anywhere.
aerodynamic body with distinctive shapes of a skys royalty. two strong wings with streams of destruction running thru them to chambers of multiple cannons.
powerful, precise, effective, beautiful.

on its back is a cockpit, dwelling above its fuel tanks, full of explosive vigor!
this bird is not manned, the cockpit is filed with squirms of dreams and thru canopy it looks like there is a storm cloud within.
im consciesnes hanging in the sky and i commands the bird by a tought.
its dancing about, rageing.
free, in its element, above
all is dark blue

sometimes its storms in loop showing its belly so near, the sound of engine gets almost ubearebly loud.
its breth takeingly magnificent.

__________

což by bylo k nějaké té onanii :-D

za dvě hodiny a kousek, se dozvím, potažmo naučím něco důležitého.
něco co si teď nedovedu představit.

měl bych se bát, ale nedovedu to. dovedu se jenom těšit a těšit.
když se člověk vydá na cestu dělání toho co cítí, neměl by v půlce začít myslet.

už bych zase měl něco napsat:

its always better to be fooled from time to time, than to be suspicious!


i mean i wasnt fooled and if so, i dont know of it. obviously. i dont even feel being fooled.
im suspicious! and its not working for me!

strašnej nezvyk. ani nemam dobrej důvod. mam velkej důvod. ale neni dobrej.
všechno ve mě mi říká že můžu věřit.
a ten velkej, jedinej důvod. ta jizva na tváři mé důvěry se šklebí a všemožně se mě snaží přesvědčit abych nevěřil, abych se schoval, abych se zlobil a rval si maso z duše.
neni to dlouhodobá věc. je to čtyřdenní očistec ze kterého nevím jaký vyjdu. doufám že takový jaký jsem do něj vešel... šťasný jako naposled velmi velmi dávno.

a ona jizva mojí důvěřivosti je, tak jako veškeré zlo, plodem její slabosti. *
in short: i was reluctant to trust, to open my self, as one should, as i always do.
and that gave way to situation that have proven rather hurtful. my trust was broken as any recklessly build parry, and the soul caught a blow.
it bled for a bit, thouht it appears the soul of mine, that downy freil lump of silly dreams (as i always imagined it) is not an easy nut to crack.
i learned to trust again, yet, new situation of similar proportions to the last one when i got hurt, appeared.
all is different now, i have all the reason to trust now.... non to be insecure.
but there is a scar.
what to do, what to do..

*(nebyla to jen moje vina... logicky nebyla ani v nejmenším. vina je něco co se rozděluje na základě nějakých měřítek a nároků za nějakým účelem. a velice často se hledá tam kde ji není třeba. jako tady. neřeším co sem udělal špatně, řeším co sem mohl udělat lépe. ne abych se cítil špatně za sebe, ne abych se poučil do budoucnosti (:-D to sem už naštěstí vzdal)... ale prostě protože mě zajímá jak věci sou, jak věci byly, jak věci budou a jak fungujou. dycky mě to fascinovalo... proč je co jak. čim víc světu rozumim, tim líp dovedu budovat světy své.)

takže pondělí... pozítří... nevím co bude. možná bude všechno jako před třemi dny. možná to bude ještě lepší! možná zmizí jizva. možná bude všechno špatně a už nedovedu pokračovat v něčem co mě tolik naplňovalo. možná a možná a možná.
nemůžu nic dělat. nezbývá mi než čekat. to je další nezvyklá věc! 
jedna z výhod bytí čechem: všude tu máme plno levnýho dobrýho chlastu za příjemný peníze.
that makes all soul aches so much more bearable!

_____________

taky přikládám drobné vyjádření k tomu jak tady používam češtinu a angličtinu hala-bala:

spousta lidí má plno názorů. čim hlasitější, tím hloupější. víme.
nemyslim tu spoustu lidí tady :-D...
myslim takový ty kidy o tom že v čechách by se mělo mluvit česky a tak.
(šakt tady všichni mluvěj česky, ve všech jazycích... asi protože správná výslovnost zavání přízvukem (jinym než k pláči českym) a to je pretentious)
jako proč? co tomu jazyku kdo dluží? jazyk neni něco čemu se dá něco dlužit. jazyk je nástroj komunikace a předávání informací. a podoba informací, jejich cestovní kanály a směry výměny se mění a naše nástroje se musí měnit s nimi. jinak se může, že budem řešit furt to samý dokola.
čeština je super, je krásná a kdyby jí něco šlo dlužit, tak ne jenom kvůli tomu, ji naučim svoje děti. ale dál je mi putna jak moc na ni kdo chce lpět.
si představte že by se tu mluvilo jako před třemi sty lety. bych se na to vysral uplně a adoptoval něco použitelnějšího při první příležitosti.

napsat že je to můj blog a můžu si tu psát jak chci, by bylo stejně tupý, jako když někdo někomu říká ať nepoužívá jinej jazyk, když ho pořádně neumí.
neni to můj rodnej jazyk.. angličtina. neni. neříkam že mi to dává právo ji používat špatně, ale ani ten svůj rodnej jazyk tu nepoužívam zrovna s respektem. a ne že bych to tak myslel... spíš mi prostě gramatika nikdy nepřirostla k srci. takže to nechám jinejm. každej se hodí k něčemu víc a k něčemu míň.

šlo by pokračovat, ale nemělo by todle tady pod tou čarou, bejt delší než vlastní příspěvek.

podstatou je: i hate it, when somebody think they know better than me. its bullshit, i know overythink better than anyone and im always right. really, almost always! :-D

memento de kozel

už je to pár týdnů co se mi oběsil kozel.
pili sme tak jako už tolikrát u nás doma, já, démon alkoholu a kozel a hrály jsme v karty.
ten den se k nám přidali dva čerti, kteří když všechno vyhráli odpotáceli se domů, výtah v našem domě jezdí až do podsvětí.
bylo už opravdu pozdě, já nebyl schopný rovně sedět, démon alkoholu se jako obvykle rozvaloval v gauči a pročítal se biblí s občasnými výbuchy vulgárního smíchu.
kozel, sedě za stolem ještě pořád svíral své dvě karty, snad protože mu prostě nevypadly z kopyta a tupě na ně zíral.
odploužil sem se na záchod a při návratu si všimnul že je v předsíni otevřená skříň a na šatní tyči se pomocí tkaničky od bot kozel oběsil.
neobtěžoval se z tkaničky sundavat botu, měl vypoulené oči a jazyk vypláznutý až na břicho.
byl sem tak opilý že jsem akorát skříň zavřel a upadnul do postele.
ráno jsem vystřelil do práce a na kozla si vzpoměl až o několik dní poté.
kozel byl pořád ve skříni, nikam nezmizel, vždycky strašně smrděl, byl starý prase, ale teď už nesmrděl jako on, ale jako tlející mrtvola bezejmeného přestárlého kozla.
nechal sem ho tam ještě několik dní.
oholil sem mu chlupy na břiše a vykouřil je.
včera jsem ho uložil do výtahu a poslal do pekla. tam kam patří, mezi jeho přátele.

byl to dobrý spolubydlící. měl plno vad ale za každou měl nejmíň jeden klad. s tím že většina těch kladů byla, že ty vady nebyly v tak velkém měřítku jak dost dobře být mohly.
byl to vášnivý kuřák a hráč karet.
celé dny sledoval pořady o hraní karet, o karetních trycích a karetní porno. (nevím kde ho vyhrabal, ale mám toho plný počítač)
sám moc triků, pro svá kopyta nedovedl. byl zázrak když se naučil karty zvednout ze stolu, ale milovat hru tolik že se nikdy nevzdával.
většinou neznal pravidla, občas okrajově. například poznal kdy je na něj řada.
nevěděl často co se od něj v jeho kole očekává, takže většinou improvizoval a snažil se napodobovat hráče které viděl televizi. občas vyložil karty na stůl a shrábnul bank, někdy prostě jenom kopýtkem rozházel balíček a plivnul na některého protihráče, zamečel a vyčaroval neskutečně přesvědčivý pockerface.
jak to nebyl dobrý karbaník, byl vynikající herce. ačkoli většinu hry v ruce svíral dvě karty z jeho vlastního balíčku, vsázel jenom co mi tu přes den sežral a pak vykašlal na stůl, vlastně se s nim dalo docela dobře hrát. s trochou tolerance a alkoholu.

v neznámém ale jistě přehnaném věku odešel na věčnost, tam kam patřil, stejně nikdy neměl jiné přátele než čerty. v bytě jsme spolu s demonem alkoholu osiřeli ale doba truchlení se pomalu blíží ke svému konci.
nenáviděli jsme ho a milovali zároveň.
sbohem kozle

____________________

uvažujeme o novém spolubydlícím. vlastně jsme o něm uvažovali už za kozla a doufali sme že konečně chcípne. nebyly sme ale schopní nic vymyslet, až do dneška. kdy nám přišel dopis, oknem na dlažební kostce kterou po mě hodil nějaký zarostlý skřet když kolem prolétal na čápu.

není na něm žádně písmo nebo cokoli smysluplného, jen zaschlá krev, přilepené peří a několik zvířecích stop. dle enciklopedie jsou jezevčí.

během několika dní se v tomto světě plánují zhmotnit stárnoucí dvojčata jezevců, profesor teologie a hodinář v důchodu, a mají vážný zájem o bydlení v dobré společnosti na klidném místě.
před chvílí se v předsíni objevili jejich kufry z kuřecí kůže.
a teď sem se vrátil z výpravy k mříži nad odtokovým kanálem za starou tovární halou mojí fantazie. na lopatě sem donesl blob zatuchajícího hnusu, který se na ní hromadí.
kydnul sem ho doprostřed pokoje, jdu si udělat kafe a pak začne sochařina.
už mám celkem jasnou představu o díle, zbývá jen forma a inyciální jiskra.

myslím že tu ve čtyřech budeme šťastní. nejméně tak jako za kozla.
nikdy na něj nezapomeneme, možná se nám podaří zapomenout jenom na to špatné o něm, čož ale bude dost na hraně, abychom na něj nezapoměli dočista.

si dělam kafe.
vždycky si nejdřív umeju hrnek, protože ho nemeju potom co ho vypiju.
a uvěmil sem si, jak mi to dělá dobře. si umejt hrnek po kafi ze včerejška (nebo ze kdy)

kafe se tak stává kompaktní čiností.
postupně:
rozhodnutí že si udělam kafe...
zapnu konvici a než se voda vaří, najdu hrnek kde sem ho nechal posledně, umyji ho, nasypu do něj kávu, připravím si mléko na linku.
tou dobou už se voda vaří. zaleju hrnek vodou a mlékem.
vytáhnu konvici ze zásuvky, uklidím mléko, zamíchám hrnek
opouštím kuchyni s hrnkem kávy, abych se tam s ním nevracel, dokud nepudu pro další kafe.
vracím se k čemukoli co sem opustil abych si udělal kafe

žádný prodlevy, žádný mezičasy kdy se člověk nesmí pouštět do hlubších úvah, protože velice snadno zapomene na zbytek světa a se zepětným uvědoměním že si dělal kafe, často shledává, že voda dávno dovařila a zase vychladla.

ale kromě týdle praktický stránky. ještě moc rád meju hrnky od kafe. asi něco na tom jak to de snadno, nebo čim to.

________________


začly se mi včera a předevčírem vysírat kolena... jako za starý časů.
bude to počasím a musí to přejít. takle sem se rozhodl :-D

to všechno... s těma depresema a tak... dobrý. opravdu to odchází... chvilku sem se bál. že sem to rozkopal na furt. ale dobrý. už se zase zlobim místo smutnění a směju místo kňučení.
ještě kousek a sem venku...

vzal sem si dovolenou... na dva tejdny. (mam příliš nevyužitý a nepodaří se mi využít všechna) a vůbec nevim co budu dělat.
asi záslužný věci. třeba pojedu za babičkou. babička je nejlepší. the most beautiful soul i know, she is complete and plain of blemish. thats a feat!!

potřebuju si odpočinout. neskutečně moc. všechno mě bolí. každej pohyb mysli v rámci mého povolání je eko stressu a tlaku.
udělal sem toho plno, za ty dva roky a půl. spoustu opravdu skvělejch a krásnejch věcí. a teď to všechno zapomenu. aspoň natolik, že mi bude jedno, jestli se kdy rozvspomenu.

its a time to put things together and create some value... some value, that i (the I, the mr. !) could reflect upon. not just things, not just thoughts, not just love.
a conclusion of  age. sort of milestone. for it only feals right, to make one.
but you know... i dont think i´d mind, if i just laid about for a bit.

i met a man today, he claimed to be a wizard and man of knowledge and he lectured me about darkness. depths of a soul and about endless sorrow of self consciousness...
he was silly and tiresome, annoying , yet i pitied him.
he was so old for ventures of that sort. i cant imagine him, ever finding his way out. there was so much ahead of him to swallow. and so little poise of spirit in him, to actually take on anything real.
i know what you are thinking... and no! that man wasnt me.
he had a hat and everythink. artefacts. cat. he had it all.
sort of a simptom of this age.. you need exact equipment and apparel to become somethink. he was so real in that matter!

_______________


learn learn learn!!!!!!! LEARN! ou do!
it´ll make you feel, that you are, and that you know.
but dont expect it to make you, you. neither should you actualy fall for the notion that you know... anythink...at all.

i dont know now, how to make this entry appear optimistitc... but it really is! :-D

im drunk! and thrilled with all the beauty out there!
great think to do, is to invite a colour to your explenations of what you see. the actual ones, not the real ones... those that painters see. those colours that come out of emotion rather than from thought.

mind! dobrý sluha, špatný pán.
its not wrong to treat a servant as your lesser... until its your servant, i guess... or atleast a servant.

dunno... and thats just allright :-)

this bit is a little bit out of character. so, brace your self.
i dont mean to shock or anythink. just to make a note of somethink.
no mather what you are going to read, im allright.

dneska, jsem si prošel největším návalem úzkosti a nejdelší depresí co kdy vůbec. jen tak.
neni to zlý (...), protože to trvalo jenom asi pět hodin. a je to relativně kontrolovaná věc. vím odkud přišla a tak.
abych pravdu řekl, několik posledních týdnů prožívám na denním pořádku panické záchvaty, mám deprese jako normální dospělý lidi (...) návaly zoufalství z neznámých (...) důvodů. bojím se, až téměř děsím věcí, které sem dříve nijak zvlášť neprožíval... jako třeba změn.

(je třeba poznamenat že také zažívám nejhezčí pocity, co kdy... nevím jak moc souvisí se situací a vnitřním rozpoložením... ale v rámci objektivity mám pocit, že si to zaslouží zmínku, v této luxusní závorce.)

hulil sem. extenzivně... až dva kousky denně, déle než dva měsíce. ne jenom že to bylo prima, ale zároveň mě zajímalo co to se mnou provede. a provedlo to se mnou opravdovou divočinu. předevčírem mi došel materiál a nehodlám shánět další. myslím že dnešek byl absťák. sem citlivka, věci co jakkoli pozměňují myšlení, vnímám intenzivně. smíchem počínaje.
další částí bude cesta ven, kdy se doufám vrátí vše čím sem byl, do původního pořádku. ztratil sem hranu, soustředěnost, vytrvalost a odvahu. to sou ty dobrý vlastnosti co se upozadili. špatný co se zjemnily jsou agresivita a egocentrizmus.

schyzofrenii do toho tahat nebudu. na to nemám dostatečný podklady. ale návalový stavy, panika, strachy a deprese zažívám. můžu říct že sem tam byl. rozumím tomu zkušeností, už ne jenom z vyprávění a teď pomalu ale jistě ven.
co mě vede k přesvědčení že sem tomu opravdu dobře porozuměl je, že sem dokázal efekty jednotlivých projevů substituovat volně, tak že nikdo nic nepoznal. (volně myslím vůlí, jako že když sem v situaci kdy se cítím nějak ale vím že teaz před experimentem by se cítil a zachoval jinak, přitlačím na pilu. jako když se hecnete... )
kolegové, známí, přátelé, nikdo nic nepoznal (nebo neřekl, a velice solidně vypokrfejsoval)
nabízí se pár vysvětlení:
emovysvětlení - nobody cares (which is bullshit)
zadruhé, znal sem se předtím tak dobře, že jsem se dovedl skvěle napodobovat (tomu bych chtěl věřit)
zatřetí, nikdo mě nezná dost aby jakoukoli změnu, krom useknuté hlavy, dovedl registrovat (co si budem povídat)
a poslední, vysvětlení v rámci současného stavu - možná si to celý zveličuju.

Každopádně:
byl sem na výletě do temnot duše. je čas se začít vracet.
poznal sem věci které jsem znal pouze z vyprávění. teď když mi druhý poví o úzkosti a iracionálních straších, už budu rozumět o čem mluví. nikdy sem si nemysle že by to souviselo se zbabělostí čí čím jiným. ale nedovedl sem nabídnout nic než respekt a nějaký to poplácání po rameni. dnes dovedu nabídnout porozumění... nevim sice jak to bude vypadat :-D... ale vím o čem je řeč a jaké to opravdu je.

řekl bych že mě ještě čeká pár nehezkých dní, ba týdnů (možná i horších než dopodavaď). ale útěchou mi je, že mířím zpět nad hladinu.

přemýšelel sem dnes v průběhu ponoru, jaké by asi bylo, se tomu poddat. jestli bych se neměl skusit jednou pro změnu odevzdat proudu. ale říkám si, že teď by se to opravdu nehodilo. děje se příliš zajímavých věcí. a hodlám se teď nějakou chvíli brát s rezervou , ať si budu myslet cokoliv.

____________

ještě je třeba říct že to nese jen minimální podobnosti se stavem kterým sem si procházel začátkem tohoto roku... to byl smutek a rozčarování a hártbrejk. todle je distortion of layers of my psyche...

my psyche is my playground.
and lately im coming to realise, that any attempt of its willful manipulation is wrong.
though im at it, for at least eight years now...
so there is nothing else for me to do, but to follow thru.

good think is, that im strong enough, to get myself out of anything... at least i remember that im/was.. em

peace...sort of a war, in which, you ( I ..) fight mostly yourself (myself ..).

its worth it though.
when you see progress. and that i do.. not the sort i´d expect, but progress it is.

______________

its all a joke.
you just need to look at it from the right direction.

napadlo mě takle...

pozoroval sem nějaký děti, vzpomínal a potkával odlesky minulosti.
nutil sem se k smíchu a ovládal se abych co nejméně přemýšlel.
viděl sem lidi v polohách a pozicích ve kterých nebývají vidět jinak než sebou navzájem.
koukal sem se lidem na oči a do nich, tak jako nikdy dřív. ne jako že tam něco může být ale abych viděl co tam je. přímo sem pátral a někdy nalézal a někdy ne.

člověk který se málo směje, je člověk který je v pozici nad jeho síly.
člověk který se směje příliš, je v pozici pod jeho úroveň.
člověk strojený a strohý je člověk který se snaží dohnat svůj stín a člověk příliš bodrý a uvolněný, je před svým stínem na útěku.

každý vtip má nějakou úroveň. jakoby úroveň obtížnosti.
vtipy nad vaši obtížnostní úroveň vám nedojdou a vtipy hluboko pod ní, vás už nepobaví.
sou jistě vtipy oborově, kulturně a jinak tématicky vyhrazené, na které je mimo inteligence potřeba konkrétní znalosti. ale i v těchto vtipech se s dostatečným nadhledem lze vyznat. rozumět. pokud je to vtip jiné kultury, pořád v něm figurují lidé (nebo zvířata atd.) které známe, mají stejný základ a podstatu. u spousty vtipů je jedno z jaké strany je pochopíte.
ale nezabíhaje do specifik: jsou vtipy které nás rozesmívali jako děti a jsou vtipy které rozesmějí our elders (nevim jak česky) ale né nás. tím sem nechtěl říct že je to otázka věku ale určité vyspělosti. poloha v žebříčku poznání.

a nejenom že mi v poslední době příde spousta věcí kterými sem dříve žil jako vtip... opravdu to není jenom o tom že si přídu rozumější a rozumější (to už spíš naopak, a bylo by to dobře, rozum je přeceňovanej. vnímat jej jako nástroj je jedna věc, ale opravdu ho tak používat a ne jinak, je věc druhá)
takovej ten moment, kdy vám někdo popíše váš život svými slovy, tak že je to groteskně humorný. to aby jeden dovedl, musí tomu opravdu rozumět. lidi se zasmějou a pak dou domu a stejně si dál lámou hlavu nad tim, co si o nich někdo myslí, nebo takněco.

někudy tudy se mi hlava ubírala, když sem se pousmál nad úvahou, že ona komplikovanost života se odvíjí od jeho neskutečné kapacity skládat se s časem do obrazců které na člověka působí jako dotek boha, setkání s podstatou života. smích dokáže člověka očistit a uvolnit jako máloco.
strávit s někým večer smíchem, výměnou vtipů je jako hledání společného bodu duše v moři všedního života. to když se vydaří, jde o jeden z nejosobnějších prožitků co lze sdílet.

spousta důkazů je, kdyby o ně byl zájem. lidé kteří se nedovedou smát sami sobě, to nikdy daleko nedotáhli a tak. vlastně nevim, neznám jich tolik, a ty které sem potkal sem se neobtěžoval dostatečně poznávat. příde mi teď, že někdo kdo se nedokáže smát sám sobě nemůže být schopen lásky.. takové té opravdové.(...)
ale tendle odstavec není nic jiného než další průkaz toho, jak se mi ne vždy daří držet tématu a neodbíhat pozorností za jednotlivími jiskrami, tak jak odletují od kutého železa.

že se můžeš zasmát opravdu od srdce, znamená že jsi doma. (významově, někam kam patříš)
a tento svět a náš život by neměl být méně či více komplikovaný, než abychom v něm mohli být sami sebou. což by mohl být jeden z důvodů, proč vše okolo nás lze vysvětlit více než jedním způsobem.
a kdybych tudle logiku rozvinul až tam kam dohlédnu, říkám si, že by bylo opravdu zábavný, kdyby smysl života (opravdu smysl sebereflektující inteligence) byl vtip. volně ložený mezi ostatními hračkamu v bedně pod postelí. čekající na ty nejnadanější z nás, až se na něj jednoho dne podívají a opravdu dobře se jím pobaví.

and thus: pobavení a smích je mimo jiné přirozená reakce duše na reflex rozumu, který mu způsobí pohled do zrcadla.

šlo by rozvíjet dále a více. ale myslím že hlavní myšlenku jsem zachytil a dál už bych jenom nudil sám sebe, že to musím psát, že si to neproberu v havě, během nějaké záslužnější činosti.

.....

představa že se jednoho dne bude sčítat, jak moc jste se během života od srdce smáli, není o nic zvláštnější než představa že se jednou bude soudit, kolik jste udělali dobrého a kolik zlého.

ale abych si jenom nenahrával: už ste viděli skrze abstraktní dílo které vás pobavilo? rozesmálo? ... okey, to sem si asi zase nahrál. :-D

the lesson of the last lesson (so far) is:
!forget the lesson!

____________

the time or space might be endless.
but we most assuredly are not.
there are no boundaries for as, not to cross.

but, we are vessels and our realities are within their hulls.
so, there are no mantinels, though we are perfectly
separated from the rest of reality by sides of the ship.

so, if you run right so you wouldn't scratch your soul of the left side,
its gonna get scratched on the right.
there is nowhere to run but overboard..
and i gather, its not gonna be like you imagined it

bollocks...

 ____________

 a ještě pár věcí řečeno:
krom toho a tamtoho:
ještě dodatkem:
doufám že neztratím cestu zpět.
nevím proč takto doufám.
nikdy sem neplánoval že bych se vracel.
ale teď když sem pomalu blíž a blíž cíli...
šílenství mě děsí a už nemám tak silný pocit že tam patřím.
ale hej. to bejvá. normotréma
ještě pár krůčků a zakousnu se do vlastního ocasu (..ne..)
and to what i expect to find there: wisdom, serenity :-D, infinity, and bacon... thx in advance

 ____________

..... eh.....
just... eh..
im confused! thats grand!
so, no rush out of there.
its not very comfortable, though there is certain beauty to it.
and i intend to gorge on that beauty.

předevčírem sem se pokusil si zahrát na útěk. jako že cestou z práce nezastavím doma a pojedu prostě dál. a o směru se budu rozhodovat na každý křižovatce zvlášť. a pojedu a pojedu.
měl sem plnou nádrž, počasí bylo cestovní a vnitřnosti mi hořeli hrůzou a krásně to hřálo.
pak z nenadání cesta skončila v nějakym údolí a prostě nepokračovala dál. tak sem šel pěšky ale nedošel sem jinam než do další a další slepý cesty.
to bylo extrémně frustrující. kdybych měl mít po událostech v poslední době pocit že sem na nitích, tak v tu chvíli sem ho musel mít k puknutí.
naštěstí ten pocit nemam!
to neni bůh, to neni šílenství, to je život!
its just trying to be friends! :-)

panika! nemam modrý oči! u čištění zubů sem si všiml, že sou šedý! :-D odbarvily se mi voči! na polštáři ale žádný čmouhy nejsou. musel sem to smazat o moskytiéru domu ve větvích.
chlastám už i ve snech, a povídám si v nich sám se sebou. když sem se vydal do obchodu, pořídit si handsfree, abych si mohl na ulici povídat sám se sebou a nepřitahoval pozornost, řekl sem si, už je to moc. řekl sem si že dam dva dny aniž bych se sebou prohodil slovo. když budu mít neodbytnou potřebu žvanit, že oprášim nějakou starou písničku.
bylo to náročný... první den jakoby nic. tak jako když na den člověk vysadí cigarety, ale druhej den mi to začlo připadat nepraktický a zbytečný. tak jako když vysadíte cigarety. a teď už zase hovořívám jako dříve. ale nebylo to zbytečný, každej dialog by měl mít nějaký pravidla, a ty s tímto pokusem konečně vzešly.

taky sem přemejšlel, že bych omezil blog, to je forma samomluvy.
mluvím tady se svým starším já, které to bude zpětně číst, moudřejší, chápavější, milující (nevim co bych musel udělat).
mluvím k sobě do budoucnosti / z minulosti (píšu / čtu). píšu z polohy člověka kterým jsem, nebo za kterého se považuji (tzn. člověk za jakého mě předpokládám považují druzí, nebo si uvědomují že se za takového člověka považuji :-D ... čož by mohl bejt důvod proč to píši veřejně. aby to bylo časoprostorově a duchotvarově :-D ... usazený do reality.)

nikdo vás nikdy nedovede pochopit tak jako vaše starší já. (jako, teď sem si v koutku oka dovedl představit že mě někdo pochopí líp... ale než to psát, nechám si to zdát)
každopádně, základem nadčasového duševního dialogu je upřímnost. a ty věci jež si tu pro sebe píšu, nedovedu napsat tak jak si myslím že bych je mohl chtít jednou číst, tak aby mě to převědčilo že sem lepší než sem.
problém tohodle vztahu nadálku, je v tom že informace jak v dopisech doráží, už nejsou aktuální. a jakákoli rada která by přišla zpět již bývá marná. ale já si nepíšu o rady, že. já si píšu o pochopení.
něco na ten způsob že vím že nic nevím. uvědomuji si že mé problémy stávající, touto dobou zatmívající mi slunce, jsou ve skutečnosti malicherné. ale to neznamená že nejsou důležité. a ikdybych radu dostal... nemyslím si že bych o ni stál.. takový sem.
možná... je to něco o tom, že když tady napíšu něco z těch temnějších věcí (co se sem občas vloudí). dufám že při zpětném pohledu už se nebudu stydět za slabost, nebo nenávidět, nebo co všechno. ale uvidim se jako někoho kdo jako tolik lidí před ním, procházím něčím co je o něco silnější, než aby to dal bez záklonu. a že onen temný kout nezapomenu, že to s pomocí aktuálních informací dovedu zpětně rozebrat a pochopit dostatečně, abych už tam nemusel. abych mohl směle do dalšího svízele života lidského, tak jak jej známe :-D

už sou o něco modřejší... teď sem to kontroloval.
ráno bych ale přísahal, že byly absolutně bez barvy, tmavě šedý. koukal sem i na různym světle a tak.
možná zase zmodraj, teď už maj nádech... ale pomatuju se že bejvaly hrozně moc, modrý. tak jako tmavě, hezky. líbili se mi.
ty dneska ráno byly jak z černobílího filmu.
průběžně se mi stává, že lidi všimou že vypadam jinak než dřív (i ty co znam dýl). pořád mě poznávaj ale musej si mě prohlídnout znova.
klidně by to mohlo bejt barvou očí. jestli sou tónovací dle kdovíčeho. s barvou zesvětlají a ostatní rysy působí dominantněji a naopak, s barvou odpoutávají pozornost a bez ní, ji zase nepřitahují. a klíče dle kterých si obličeje pomatujeme, této teorii neodporují.

a obecně... musim omezit trávu. má spoustu opravdu skvělejch efektů a účinků, krátkodobejch i dolouhodobejch. ale má jeden opravdu nepříjemnej dlouhodobej. člověku se přestává chtít. cokoli. (zase tak hrozně to nepociťuju, jen si uvědomuju že se to tam začíná rodit... ta nechuť vpřed) myslim si že je to tou trávou... vlasntě mě nenapadá nic jinýho. a proto.. dám oddech, uvidíme jak se to v rakci pohne uvnitř.

ještě jednou se musim vrátit k oné bitke.

at this point, i feal really bad about it.

myslim že si mi na to pohled ještě o něco promění... a tak.
vtipný je že mě to takle bere. v tu chvíli samotnou mi to bylo málem ukradený.

mam pocit že sem zklamal. sám sebe. hned z několika důvodů.

nedal sem tomu člověku stejnou pozornost jako ostatním, nevnímal sem ho jako bytost ale jako okolnost.tzn. nereagoval sem na něj ale na to co říkal.
a bylo to způsobeno mými duševními bloky. je okey mít bloky, je to lidský, ale je důležitý si jich být vědom (a pokud zrovna není dost síly je bořit, naučit se je aspoň ovládat) což jsem, a i přesto sem se jimi nechal vtáhnout do situace. 
a ony bloky: když na mě někdo řve. způsobeno matkou(na to už se nezlobím, myslim) a prvním zaměstnavatelem (a ........). prostě mě to popuzuje a zbavuje jakéhokoli respektu a reflexivně mám tendenci jít proti a ze všeho nejmíň sem ochotný se tím nechat zaskočit.
blok dva, který se mi pomalu začíná zobrazovat před očima:
nechtěl sem se s ním vypořádat smírně. vždycky sem si myslel že moje "smírnost" je založená na tom že mi mírová cesta logicky příde vždy lepší.(a stále příde. sou situace kdy je násilí nevyhnutelné, ale v takové sem nikdy nebyl (...), ani onen pátek) a zároveň se bál, že vychází z nezbytnosti, založené na strachu z opačné alternativy. ze strachu, že se rozklepu a vzdam. mám totiž vzpomínky z dětství, na něskutečnej stud kterej sem  prožíval když sem musel utíkat před hrubci, nedovedl sem nebrečet když mi někdo vyhrožoval. kdy sem se nedokázal zachovat jako moji oblíbení hrdinové a považoval se za zbabělce (děti...).

věřím že touto dobou už jsem předestřel dost, aby bylo zřejmé kam mířím... tam:

lidká bytost, příliš prostá než abych ji dokázal vinit z čehokoli. snad osamělá, snad zmatená, zklamaná a rozhořčená setkala se se mnou, jakožto protějškem ke komunikaci a emocionální výměně. a já se situace nezůčastnil (zrcadlo). vzdal se zodpovědnosti ve jménu iracionálního strachu. a bytost dostala do držky od něčeho co se ji nijak netýkalo. dostala po hubě od mých nevyřešených problémů, které sem nedovedl kontrolovat. nebil sem jeho.

nezlobil sem se na něj, zlobil sem se na sebe. zlobil se někdo kým dávno nejsem, na někoho kdo jsem býval. nebyl sem v afektnu, nebylo tam nic jiného než potřeba si dokázat, že můžu, a že dovedu, když chci, že se nebojím.(vlastně sem to tak ani nebral... jenom během prvního momentu kdy na mě zařval že mě zabije, sem se rozhodl že se nechci snažit, že počkám a uvidím co se stane) to sem si všechno dokázal, prima.
co mě rmoutí že sem nedal příležitost. mohl sem rozkol rozpustit v zárodku, mohl jsem člověka tryskajícího otevřít a mluvit do něj, mohl jsme mu poskytnout zájem. mohl sem mu věnovat pozornost a projevit respekt, který si každý zaslouží. měl sem dávat a né brát, měl sem to aspoň zkusit...

... třeba by to nevyšlo, třeba by to skončilo stejně... ale nedostál jsem své zodpovědnosti.

___________


se silou přichází zodpovědnost,
s moudrostí přichází zodpovědnost.

a ten večer sem se zachoval sobecky, jednoduše a slabě. lidsky... budiž mi odpuštěním.
třeba mě to připravilo na další, náročnější setkání, při kterém už nebudu mít potřebu si něco dokazovat.
(nemyslim si že je nějakej osud.. ne jinej než hotovej, ale zároveň vím že se věci dějou v pořadí. musim to tu někdy konečně napsat, začínám mít pocit že by už to možná šlo dát do slov.. časem)

___________

a pak by ještě stálo za rozepsání se o tom, proč mám tendenci brát si zodpovědnost za druhé.
je to pohádka o egu a antiegu. je to strašně ....

ale o tom jindy. musím pokračovat ve dni.


a rozuzlení :-D: (nemám výčitky. to ani ne, nikomu se nic nestalo. ale myslim že to byla důležitá lekce. a myslím že ještě není hotová)

so i had a fight. out there... with actual person, for some really good reason.. i can imagine.

i gather the fool just wanted to get beaten and i apeared that i could do that without actualy hurting him?
or!... there was no tought of any sort! i dont look an easy target, right?

never mind!
jen doufám že se to nebude opakovat..
vážně by mě zajímalo proč.. ty důvody co "vysvětloval" (opakovaně něco řval) nemyslim.
spíš jako co od toho čekal? myslel si že si dovoluje na slabšího? nebo doufal že protože mam sako tak se ho budu snažit odprosit? nemohl si myslet že sem silnější.. dyť se mě přímo pokoušel verbálně šikanovat!! 

myslim že bych to prostě akorát neměl brát osobně.
jenže to potom ještě o něco víc degraduje lidstvo v mých očích. dyť já bych se ho i zastal. zdravej dospělej chlap.. asi ne moc chytrej. ale nemam pocit že měl špatný srdce, byl jen zmatenej. v opratích vlastních hormonů který nemaj prostor kudy ven rozumnou cestou. protože s nimi naše společnost jaksi nepočítí, vidí to jako jeho problém.
dovedu si představit že ho prostě nikdo nenaučil se ovládat, protože v jeho okolí nebyl nikdo kdo by to sám dovedl. neskutečně zásadní dovednost co by se měla předávat z generace na generaci. místo toho se ale předává že cikáni nejsou lidi a bohemka sou cajzli a nevimjakej ještě bulshit.
a ve škole, nepříde k ničemu jinýmu než k tomu že je holt teda asi hloupej. ale už ne k tomu co to znamená a co s tim a nedostane tam podporu která kdo ví, jestli mu nechybí i doma.
už nechci pokračovat, měl bych ještě na odstavce a odstavce ale začíná mi bejt smutno.

prostě to nejde dobře zvládnout, když se chlapec (holky nevim) narodí gumám, co mu nic nedaj protože nic nemaj.(řemeslo už se po generacích nepředává, zodpovědnost taky ne, nic.. jen malicherný problémy a zmatek) pošlou ho do školy, kde se naučí o slonech a průmyslovém pokrytí čech a že jazyky nejsou pro každýho a že největší je grónsko. než aby ho naučili rovně stát a sedět, dobře jíst a pít, vážit si sebe a druhých, komunikovat a uvažovat konstruktivně. tydle neskonale důležitý základy ve vás škola (jakou máme) nevybuduje, a pokud, tak naprosto špatně. a bez rozumu to prostě člověk sám už nedá dohromady. a rozum nemá každej. ale to z lidí nenělá špatný lidi!
dřív se vědělo že kluka je potřeba vybít. že je potřeba kluka naučit se vybíjet a je přímo žádoucí ho stimulovat aby se v rámci onoho nezbytného vybíjení zlepšoval a zdokonaloval.
pořád se ve škole sportuje, ale rodiče to vnímají jako nějakou věc navíc, třeba i zbytečnou. protože neví! a nikdo jim to nepoví! protože to nikdo neví! "pedagogové" řeší co bude k obědu když mají vést lidi tmou!
a tendle plebejec co se vybíjel různě pokoutně, zaškatulkovaný jako hloupý kluk, neschopen jiných uvah než těch co mu kdo dostatečně názorně předestřel (prohnilá televize, podovní mužští vzorové v tavernách, přátelé kteří jsou stejní jako on.. ve škole neučí uvažovat, tam učí "fakta" a že o nich moc neuvažovat)... zmatek zmatek zmatek, zloba a bolest a nepochopení.

nezlobim se na něj, ani minimálně. ani mi ho neni líto, rozumím mu. rozumím jak se stal a nebyla to jeho vina, nebyla to ničí vina. tak se to ve světě prostě děje. když má mít společnost hodnoty, když má mít zdravou kulturu, když má být rozumná a fungující. musí mít kořeny a historii a trvá to dlouho, než začně fungovat relativné lépe než hůře.
my nemáme nic z toho, kořeny se za poslední století několikrát vatrhaly a historie se vymýšlí neustále znova, dle hodnot toho či toho, záleží na tom jaký režim je u moci. a důležitý věci se zapoměly a nepude si prostě vzpomenout, budou se muset vybudovat. a to prostě trvá. a nemyslim si že tady u nás bude zdravo ještě za mě.
neviním společnost... společnost, oproti všem hloupým předpokladů, taky vlastně nemá zas tak moc vlastní volbu. v některých věcech určitě ne. některý věci se musej odehrát v čase. rozhodout se mít od zítřka zdravou kulturu, je jako se rozhodou že kvalitní lepidlo bude schnout vteřinu místo celého dne.

všechno je to o čase. a toho jednotlivec nemá tolik a proto je to tolik frustrující.

______________


takže tak. není to osobní. jak mam brát cokoli osobně, když sem otolik lepší? když sem o tolik moudřejší, když to vidím jak to je. nejsem jeden z nich. !!! ach jo! je mi z toho všeho smutno! :-D
nemyslím si že můj postoj je cokoli jiného než další simptom stále toho stejného problému. stejného problému jehož simptomem jsou zloději, lháři a vrazi, umělci a učenci, filantropové a duchovní pastýři.

ale jak už sem jistě říkal dříve. to, že dopad těžby deštných pralesů na životní prostřední nepříde v rámci mého života, neznamená že by mi to bělo být jedno.
but than again... it is. as so many things that mather.

______________

takže co se týká tý "bitky"... neměl se do toho nikdo motat. mělo to zůstat mezi náma. silnější měl zvítězit způsobem který je mu vlastní. jeho způsob neznám. ale já bych ho zbil, zpacifikoval, uklidnil, pozval na pivo, nachal se pozvat na druhý a rozloučil se s nim jako člověk a už nikdy ho nepotkal.
což samozřejmě moc nelze.
když se něco děje, každý má tendenci si myslet že ví co se děje. protože to nemůže bejt tak složitý, a dál si spousta z lidí myslí že ví co je potřeba udělat v té situaci, nebo které. protože toho přece o všem víme tolik!!! o lidech, o světě, z televize ..... uf, dost. !

chtělo by to nejaký rozuzlení.
ale to neni. to je uměleckej vynález, co se v realitě nevyskytuje.

dal sem si den největšího slobu (z aj. pardon, nemůžu si pomoct!). abych si všechno pořádně promyslel.
a vymyslel sem vskutku mnoho nových věcí. což mi opravdu nepomohlo si v už takle myšlenkama zakydanym kumbále, udělat pořádek.
což ale vlastně vůbec nevadí, neboť většina těch myšlenek byla veskrze pozitivních!(většina, opravdu)

ono nadání, vypořádávat se s věcmi které jsou před vás postaveny. může jinými slovy být vlastně nadání k tomu aby před vás byly postavovány věci k překonání.
a nabízí se představa že lidé s takto definovaným nadáním jsou mnozí a že ti z nich, které dovedeme rozeznat, jsou pouze ti, jež se s překážkami vypořádávají.
a ti jež nedovedou, jsou všichni ostatní.
ona schopnost vyrovnávat se s tímto nadáním, je často zaměňována s nadáním samotným.
však rozdíl mezi nadáním a schopností je, že nadání je zhůry(či odkud) dáno, zatímco schopnost lze v jednom vybuduvat druhými či svépomocí.
je pravda že jsou nemocní a slabí lidé kteří mají opravdu ztížené zadání, ale s tím se nezbývá než vyrovnat.

its the way, thinks follow one another, isnt it?
its not that they fall to their place, they fall somewhere, and it becomes their place.
its not tetris, dont look for such order, its not a book with its storys start and end, dont look for such order, its not a design, construction or device of any sort.
dont look for anythink in what you are observeing, or you might just miss the most important, which is what you are actualy looking at.

_______________________


fly me to the moon, and hit me!
whatever that means...

how deep are you willing to go?
...till i reach the depth.

the moment, when you decide, that its time. and that you have seen and have been thru enough, that now, you can navigate yourself better, by a thought rather than intuition. and that you can begin building on that.
its one of those important mistakes, that we are so capable of making, and is so desirable for one to go thru, in order to learn of what is really important.
learning for instance (like by that mistake for instance)

for instatnce. and for anonther.

im not saying that all we can ever do, is a mistake. im just saying, that mistake is not at all wrong thing to do.


_______________________


which, applied directly. is to mean something like this:
although i hope, that what im doing right now, is not a mistake. i realise that it would be pointless to attempt to decipher whether it is or isnt, before its time. and that i take that eventuality in peace. and that hope of mine, placed meticulously in its part, i see as a tool supposed to work for me and never against. and that i shall wield it so, and in case of its redundancy it will be put back to its holder, on the wall above the fireplace.

what the fuck world, what the fuck?!

I bet, that insane people never feel like going mad. I bet, they only feel like that the rest of the world is.


nějak souhrně! inu:

má mysl se štěpí. jen velice nesnadno si dovedu něco myslet déle než několik hodin, abych na to na základě neustálých "dialogů" mé myslim několikrát nezměnil názor. (ne že si myslel to nebo to, ale přímo měnil názor. se všim co s názorem souvisí.)
sou momenty, kdy nedovedu udržet myšlenku, ne že bych měl obsazeno, mam prázdno (žádná únava nebo slabost... prostě občas). a někdy se mi znásobí kapacita tolik, že dovedu pracovat s několika otevřenými koncepty zároveň a úvahu o kapacitě která by mi jindy zabrala několik odpolední, louskám na jedno posezení.
když tendle moment příde a já nemám čemu se věnovat, mozek hledá podněty z venčí a cokoli co vidím slyším se asociuje a kombinuje a mysl utíká a nezastaví a myšlenky se jen nabalují a nemizí a nakonec mám pocit že mám v lebce celý vesmír a že mě tlačí hlava, která mě na základě toho skutečně fyzicky bolí, jako bych tam měl přetlak.
lekám se vlastních myšlenek. opravdové chemické leknutí. v halvě se mi pod hladinou vědomí mihne stín konceptu a věnovanou pozorností se zhmotní nad hladinou. nevypadá jako podvědomá úvaha (jestli něco takovýho existuje) vypadá jako něco nad čim už nějakou dobu dumám ale přísahal bych že to tam ještě před sekundou nebylo. stane se mi vše co se děje člověku při leknutí. všechna chemie, a ne vždy se mi podaří leknout se, tak abych nebyl slyšet.
a jako poslední. spousta těch úvah co mívám je opravdu netradiční v rámci mého rozumu, tak jak sem jej znal.

vysvětlení samozřejmě nemám. nabízí se dvě. im loosing it or a tumor.
ale rozhodně je to nepříjemné a abych pravdu řek. docela mě to trápí. s názory souvisí emoce, s leknutím souvisí emoce a nakonec mám pocit že nevím jestli sem vůbec člověk.
začínám mít víc a víc pocit, že sem něco jako sen, nebo hluboké přání, něčeho co se nevyskytue v dimensi kterou lidé dovedou vnímat. a v poslední době pro něj přestávám být relevantní tím způsobem co dříve. že se mění a můj svět s ním.

a nemyslím si že to rozlousknu.
a propo zde sepisuji věci, jež mi přídou jako relevantní, pro budoucí snahy pochopit:

- končí léto (ne ale první)
- omezuji počítač ve prospěch čtení (jiný přísun jiné duševní stravy...)
- hulím trávu víc než kdy dřív (ne zase tolik. všechny známé efekty znám (...) a ty které se dostavují efektivně substituji)
- chodím teď krátce s holkou co mě učí anglicky (v práci) a je slovenka z té nejzažší meze .mluvíme spolu anglicky a nebo československy tak přibližně nastejno. v angličtině je to naprosto okey (žila tam), jen prostě přeskočim z řeči do řeči a s tím se i lehce mění uvažování (když mluvím anglicky, tak tak i myslím. nepřekládam si co chci říct.). když mluví slovensky plno toho nechytam aniž bych se soustředil a chybí mi slovíčka, prostě jako bych s ní mluvil anglicky, slabou angličtinou co sem měl před deseti(..) lety. a přitom to vnímám uvažováním v mé rodné řeči. (takže mi rodná řeč přijde cizí a druhý jazyk mi stále více a více připadá přirozenější) nemluvím jen s ní. zbytek mého světa ale angličtinu odmítá a nerozumí mi v ní. nemluvím pomalu jako někdo kdo je AJ učí a mám trochu přízvuk (složenej z přízvuků které slýchám na internetech).
- už sem ve svém zaměstníní opravdu dlouho a začínám jej víc a víc vnímat jako svůj život a rodinu, než jako něco dle čeho se chovat a v čem usilovat a došlo k malé změně v poměrech neb odešla kolegině
- jo, mám ten vztah (poslední byl takovej duševní klistýr, že mam podezření na nějakej blok s důvěrou a čim všim)
- dlouho sem nebyl na treninku, žádnym. (důvodů, omluv a výmluv mam plno)

to sou ty jež mě napadají from the top of my head, kdybych si vzpoměl dál, dám to do komentářů.

zvláštní zvláštní, dlouho sem se nebál. né takle.ale aspoň zase vidím celé barevné spektrum :-)

možná... ale jenom možná. bude načase dospět.
aspoň jeden z nás... že by se obětoval.
jakoby uplně... ne jenom jako. nemyslim předstírat dospělost. předstírat že problémy dospělých lidí jsou pro mě jakkoli relevantní, ale opravdu opustit dětský svět.
ne.. jinak. v dětském světě už dávno neoperuji, ni ve světě dospělém. to byla neexistující veličina, co sem použil.
nevim přesně co to znamená, kde je ten přechodnej bod. pár si jich dovedu představit...

kruci, todle je marný.
abych nemlel sračky. potřebuju se zklidnit, potřebuju se konečně rozhodnout kým budu.
nebo vlastně ani ne kým že budu, uplně by stačilo se rozhodnout že budu někým..

a taky bych si měl udělat čas na pořádnej příspěvek.
zase jednou, po dlouhé době. napsat něco co by se mi samotnýmu opravdu líbilo.

pořád ta samá pohádka,

dokola a dokola.

a vždycky dovedu chtít tolik. že mi jako argument proti logice stačí to, že je neromantická (logika). což je něco jako vzít na vodu argument, že není suchá a ustanovit, že proto pouze maří snahy o humor.
a nejenom o ten suchej humor.
prostě opět vidím sám sebe jak se ve mě vzpíná ta stará známá energie, co je pokaždé tolik jiná, a nezvratně a postupně ze mě dělá idiota.
obrana probíhá různě. snažim se dycky o něco novýho, prostě ne jen silou ale i rozumem. ale mám pocit, že čím to bude doba pokročilejší a stav věcí obvyklejší, budu schopen bránit se lépe a lépe, však nikdy dostatečně. a jednoho dne, přestanu.

umocňuju to tím že se snažím to potírat?
ne vlastně to neni tak jednoduchý... neni to po tolikátý to samý. to vůbec.
jen to nese podobnosti s některejma věcma co byly a moc mi nepomohly... jako že vůbec.
asi bych nebyl kdo sem, nebejt jich... ale byl bych kdo bych byl, nebejt jich. a to by byl taky rozhodně moc fajn uličník.

vlastně se ani nezlobim... spíš si tak jako melancholicky zapínam přesky, a kontroluju padák. brousim si bodák a kvér sem rozebral a promazal už snad desetkrát.
říkám si, dřív mě děsila představa, že se mnou sestřelej letadlo ještě dřív než stihnu vyskočit. ale teď si říkam, přežít seskok, dožít se rána, prožít několik malejch vítězství, naučit se ve volných chvílích sledovat oblohu tak jako dřív a pak někde bez varování přistát potrhanej ve škarpě, bez udání důvodu, vědom si, že nezbyde než se vzdát a vědět že by to bylo mnohem snažší a kratší, kdybych jenom věděl jak na to.
skoro si říkám, že z těch možných vývojů situace předestřených když se člověk dostane do opratí tohodle monstra, se ta s koncem ještě před začátkem jeví jako jedna z těch nejschůdnejších. hned po variantě že člověk válku přežije a vyhraje... samozřejmě.
a v tudle variantu sem ještě pořád schopen věřit. zdá se.

jistě už ale ne celou bytosti, tak jako dřív. říká se, že pokud má člověk uspět, pomáhá skutečně věřit skrz na skrz. a že odměřený a rezervovaný přístup je předem odsouzen k neúspěchu.
nebo tak nějak se to říká ne?
jako znělo by to logicky a všechno, kdyby šlo o válku, o skutečný boj. ale asi v tomdle bodě ona metafora začíná pokulhávat.

ještě jednou. dokud to ještě dovedu, tou pohádkovou cestou.
možná.
půl dne sem idiot, druhou půlku už zase ne a nevím která byla která.
ale myslim že bych měl. myslim že musím.
opět totiž mám ten starej dobrej pocit, že by to tentokrát mohlo bejt jinak.
a opravdu to pokaždé zatim bylo jinak!
třeba to tentokrát bude zase jinak!
jak jinak než úplně jinak.

... asi to neni skepse. a pokud ano, tak jenom v sebeobraný formě a nepřesahuje hranice mé mysli.
vlastně z toho mám dobrej pocit. přímo skvělej. jako dycky :-D

nee, ještě nebudu starej, ještě ne! ještě snesu!

tolik barev! ve věcech ve kterých sem je dřív nikdy neviděl. (ne jen pod chodidly)
mam pocit že todle bude to high období, jako protipól toho předchozího.
sem trošku skeptickej. trošku víc. ale zdá se že mi to v ničem nebrání.

dal sem bootcamp bos. a v bosobotách. šlo to velmi dobře... ačkoli sem si v jednom ze závěrečných momentů překyselil lejtka při běhu z kopce po asfaltu, do té míry že sem nedovedl ležet a nezmítat se... ale to není nic co nezpraví ledová sprcha. i přes to, mi kolena celé čtyři dny fungovala dobře jako nikdy.
ještě je co zlepšovat na technice běhu i chůze (běh z kopce, chůze ze schodů), myslim že ještě dovedu rozvíjet kapacitu na pozornost kam šlapu, tak abych mohl ještě o něco méně sledovat zem a více se věnovat okolí.
a za tu krátkou chvíli co lítám bos pozoruju opravdu příjemná zlepšení. mimo ty méně výrazná, sem se nečekaně hodně zlepšil ve zchopnosti zkracovat a prodlužovat vzdálenost při sparingu, tak abych neztrácel rovnováhu. mnohem jistěji se pohybuji v nízkém postoji na všechny strany.
jde o to že mi zesílili palce. když jde člověk bos do kopce (a co teprve běží) například po trávě, musí zatínat palec a zbytek prstů, do podkladu. kdyby pokládal pouze přední část chodidla tak jak dělá v botách, s tím že širší plochu vynese podrážka, uklouzl by. chodidlo nemá vzorek a je relativně kluzké. stejně jako bosoboty. moje prsty teď vynesou mnohem větší procento mojí váhy a to opravdu pomáhá při odrazu a při zpomalování couvání a přechodu opět do pohybu vpřed.
noha je obecně koordinovanější a chodidlo je zchopné zaznamenat mnohem více informací hmatem v dostatečně rychlém čase, tak, že lze třeba fotbalové kličky připodobnit práci rukama, ve tmě. a moje rovnováha už není založená pouze na citu pro ni a na zraku. noha zaznamenává přesný sklon povrchu a jako bych měl mimo standartního zorného pole, ještě dva kužely zraku, tam kde se nohou dotýkám povrchu. (asi to tak bylo do jisté míry i v botách... ale teď je to o tolik přesnější, že sem to dovedl takle zaznamenat a popsat)

ano, rozedřel sem si kůži mezi palcem a ukazovákem do krve... ale byl to velký nápor, a bylo to poprvé co jsem v těch bosobotách běhal v takovém převýšení a terénu. byl tam prach a tak. holt všechno něco stojí. pořídim si další bosoboty... který se budou hodit i do chladnějšího počasí a nebudou mezi prsty, s ještě slabší podrážkou. jen ještě přijít na to jak je dostat do čech.
šel sem dnes do práce v normálních botách (těch. co sem si koupil v londýně... takže ještě docela rozumná podrážka... relativne flexibilní vepředu a ne zbytečně příliš odpružená pata.) a bylo to jako by mě někdo podkoval. ikdyž to nebylo tolik praktický. jako když dáte kočce fusekle... bude chodit jako magor. nechodil sem jako magor. ale bylo jako bych pořád po něčem šlapal. techniku sem si zachoval, nechodil sem jako dřív... ale svádělo to.
koukal sem na ulici na lidi okolo a měl sem pocit jako bych chodil hluchý mezi hluchými. jako bych přišel o jeden smysl, který byl nahrazen měkkým cozy (en.) pocitem co mi tlumeně hlučel tam, kde dřív byly barvy a rozmanitost.
dávam tomu puchejři mezi prstama čas se zahojit, tak nemůžu nosit bosoboty co je způsobily a uplně bos do práce taky chodit nechci. jednak kvůli stavbám a druhak, nechci trápi kolegy, které už takle mé mládí a excentrizmus nenechává pohodlně pokračovat ve stárnutí.
aspoň po kanclu sem místo přezůvek bos. a čekám na správnou příležitost ke vtipu o tom že sem tam bos (boss). normálně to se vtipy nedělám... že bych si je syslil a čekal kdy je zasadit. to vůbec. ale tendle si o to říká. pomůže tam ještě o něco uvolnit náladu ohledně mojí bososti.

od jisté doby v nedaleké minulosti se akční rádius chodce odvýjí od jeho obuvy (mluvím teď o podrážce. ne zateplených pravěkých topánkách). od té doby co bez ní nedovedou pořádně chodit. (opravdu to lze dělat velmi špatně a velmi dobře a rozdíl je tuze znatelný a noze trvá si zvyknout jak motoricky tak mechanicky) ... neříkám že je to konspirace :-D a nebo že bych do bitvy neocenil kanady.... ale říkám že je fajn vědět, že bos dojdu dál a dál. a brzo to bude tak daleko jak bych došel v botách. a sem přesvědčenej že jednou budu bos (nebo v bosobotách) schopen dojít dál než bych kdy došel v botách. ne protože plánuju víc chodit, ale protože chůze naboso je otolik šetrnější k celému tělu a o tolik lépe se únava a opotřebení rozkládá.

_____________

a pak ještě pár věcí co mě tolik unáší.
ale o těch až časem.

Power of a mistake!
je mnohem důležitější a nezbytnější složkou našich kapacit, že začínám uvažovat o novym názvu.
něco na ten způsob že chyba je podstatou sebereflexivní inteligence a cesta jak dosáhnout co nejsilnějšího prožitků ze života a těch nejnedosažitelnějších cílů, je chybovat. a chybovat lze jedině tak že se člověk snaží nechybovat. a chybné je i se o chybnost pokoušet. ve smrti je bezchybnost... osvícení a moudří nejsou ti jež nechybují, ale ti kterým ani jedna chyba neuteče, neprožita, nepostřehnuta.
lze lišit na chybování vlastní a chybování druhých. a v tomto pořádku lze i rozdělovat směřování chyb jednotlivců.

vlastně neříkám nic novýho. jen sem to nově pojmenoval. a řekl bych že to je jméno příčiny a důsledku a mezičas, tedy průběh chyby je moment kdy je vhodné být skutečně přítomen (prostě vnímat, nic víc) a nikdy jindy.

smysl pro estetiku, humor a další, jsou projevem jakési chyby, kdesi. v naší reflexi reality, která nám bezprecedentně dává schopnost hodnotit svět.
neboť humor a estetika se opravdu jenom minimálně odvíjí od základních potřeb na přežití. a o něco víc, ne však stále tolik, od půdů rozmnožovacích.

reflexe čehokoli nezbytně vyžaduje předčasný závěr v jakémkoli bodě uvědomění. neboť čas, prostor a život jsou neustále na pochodu.

a bla bla ble.
dobrou noc

ROUGH!

i really got used to four trainings a week.
i don't train that much anymore. reasons are plenty, but the pivoting point is single, really.

i don´t miss it that much. though, the body does, i guess.
i´d fight anything, if it wouldn't just run in sight of the held back rage, that i irradiate.

the volcano has slowly awoken. and the temperature is rising again.
its like driving an insane, hunger driven, red hot, iron dragon thru a traffic jam, and trying not to give out anything but a business smile.

there is hurt about. yet, remorse you wouldn't dig of me, if you'd have killed me.
my sweat smells off beast... it never had smelled of anything.... at least of nothing that came from within.
when i stop for a bit, i can feel my hands buzz with strain.

my reflection in a mirror would charge me and savagely tore me to pieces, if it just could.
i really have to find me an outlet, before my eyes begin to glow red.

yet still, im in control and i shall stay so. no thanks to kindness or compassion, but for the pride i take in it.

__________________

co víc dodat?
denně požívám paniku, zlobu, zamilování, rozněžněnost, krutost, strach, agresi, smutek, radost.
a nikdy to nikdo nespatří neboď mé já je opar zmatení, šílenství a vzdálenosti které nepropouští nic... nic co by se nečekalo od kterého jiného já.

je to jistě trochu přestřelený... ale "hodně" poslední dobou čtu, a knižnost je, zdá se, nakažlivá.

kéž by byla nakažlivá i dobrá gramatika!

sem se říznul včera, nožem, vlastnim. do prstu když sem blbnul. tak to má bejt. bylo to docela hluboký, což sem pochopil když se mi začla točit hlava. byla tma a já neviděl jak moc to teče. jako než se mi podařilo to dostat pod kontrolu tak sem toho vylil docela dost, nevim kolik... ale nebyl sem dobrej. možná mě to ale skolilo o něco víc, protože sem byl zbombenej.
na pohotovosti sem si vyseděl hodinku v čekárně, viděl spoustu americkýho fotbalu, poslechl si loučení staré paní s její rodinou a mezitím mi odezněl adrenalin a ustálil tlak. (říkam, docela mě to rozhodilo, nebyl na to pěknej pohled a teklo to fakt dost) načež mi naběhlo thc. pan doktor byl mladší než já a rozhodl se mi to zašít. nechal mě koukat a prej když to neumrtví, tak to bude snažší. bál sem se že mi to thc umocní bolest, což asi udělalo, ale byl sem velkej hrdina samozřejmě a nevydal ani hlásku, ne sem se necuknul. asi nespíš protože sem byl naprosto fascinovanej všim co se děje.

chvilku si teď nezaboxuju, chviličku. ale moc mě to neštve. nějak to zapadá.
musim si koupit košile. nejsou v nich tolik vidět svaly. nelíbí se mi že si mě lidi zařazujou podle svalů, sem nádherná osobnost! téměř intelektuál! citlivej a rozvážnej člověk! nejsem svaly!... lidi si mě neuměj zařadit, tak berou z toho co viděj, takže když jim přestanu obtaženejma třičkama vnucovat svoje polobožský svalnatý tělo, předejdu předsudkům o klukovi co víc cvičí než myslí! mam to zmáknutý, metroodysej pokračuje!

ještě pořád nejsem uplně schopnej napsat to co bych chtěl. ještě tomu nerozumim. ale je to príma, věci se pomalu řaděj a skládaj do obrazce.

vlastně nazdar.
jindy.
chtěl bych aby mi ta nedávná upsanost vydržela, když mam konečně zajímavý věci k psaní... ale tak to asi nechodí.

and again, all was well, yet still!
deep within, i was yearning for freedom. freedom of myself.
for only thing, that ever holds me from what i want, is myself.
and myself is everything that i know of this world.




so i quit wearing shoes, began wearing a skirt and restricted all my hygiene to wiping my ass after a dump.
... to begin with...

What a holiday that was! first long one, after two years of me being the guy who is the work that he does.

mimo několika pěkných historek sem si přivezl nataženej loket (ano... byl mi prolomen, vrátil se, bolel a pak přestal... ta gumovost má svoje výhody.)
měl sem nejlepší hostinu v mé skromné historii.
po dlohé době sem masivně šermoval.
poznal sem dobrý lidi, dobrym způsobem.
potkal spoustu lidí z daleka a dlouha. a se spoustou z nich, jakobych se nikdy nerozloučil.

což by byl započatej nějakej soupis co ničemu neslouží. vlastně se jenom loučím s volnem které mi zítřkem končí. myslim že sem v tom byl docela dobrej. v bytí volnej.

teď je tam pár věcí, i mimo práci, který prostě musim zvládnout. je to na spadnutí, jak sem si bytostně uvědomil. a není čas ztrácet čas. je třeba dál růst, nepolevovat a to nelze bez potravy. (nemyslim svaly... ty už asi větší nenaženu, zase se mi začínají dít věci zajímavější, než se ctyřikrát tejdně servat a zpotit.)

todle je nejstřeštěnější období v mym životě, doposavaď...

a abych na tom měl také nějaký podíl, koupil sem si kilt.
hrdě  ho nostim všude a vidláci (pražané :-D) se za mnou otáčejí.

______________________

k minulu:

sou to modrý voči.
řekl mi to dejv.
ten toho plno ví.
modrý oči sou nečitelný
modrý oči sou studený.

i by se prý vsadil, měl-li bych hnědé, byl bych roztomilý jako méďa.

když se vyskytne hrozba, je snaha ji odhadnout.
mě odhadnout nelze. mylně ano, a o to je, po tohoto odhalení, hrozba hroznější.

bojí se mě ti, jímž sem hrozbou a nebo mě za ni považují.
hrozbou ne jen bezpečností ale i milostnou a nebo hierarchální.
to se pak klidně pocit hrozby z hlubokého podvědomí vyhoupne nad hladinu vědomí a nebo někde tesně pod ní, způsobí zaleknutí a následný strach či obavy.


s tim ale fakt nic neprovedu.
lidé bojt se mě, třeba protože není totiž vyloučeno, že nemáte proč.

chtěl bych vědět jestli sou modré oči považovány za jaké jsou, proto že skrze ně skutečně nelze prohlédnout očima hnědýma a nebo protože jsou neprůhlední jejich nositelé.


to je další výzkum který přikládám do své neobvykle široké řady projektů nyní probíhajícíh.
podáno o něco uvolněněji než obvykle, ale tráva.

_____________________

chtěl bych mít lednici plnou zavařovaček s bramborovou kaší, trochou másla a cibulky s přismaženým olejem.
které se nezkazí.
večer při mančís. chňapkou svírávat mikrovnkou rozpálenou sklenici. obsah odspoda promíchat a v poloze shrbené a zvířecí, pomalu a soustředěně, ládovat se lžičkou. do rytmu muziky z počítače, jež září do potmělé místnosti.

myslim že se mě lidi bojí.
hlavě teda týpci.
a nelíbí se mi to.
před deseti lety bych z toho chčil radostí.
teď mě to štve.
hlavně u týpků co znam. co beru, co se ode mě nemaj čeho bát.
(tak jako nikdo, ani kdybych byl sebenalitější nebo sebezdělanější čimkoli.)

nějak se to začlo dít postupně poslední dobou. tak rok něco pozoruju. ale s tim co mi rostou svaly se to stupňuje. (78,4kg) ale svalama to neni, tak nařáchlej zase nejsem a je to spíš jenom něco co to podporuje. jakoby ten týpek co se tváří jak se tváří, ještě ke všemu má nějakou hmotu nad rámec.
a sou to i lidi co sou mi nejblíž, když sem s tim nedávno přišel za nejlepšim kamarádem a zeptal se ho na názor, řekl mi že jo no. jako že mam takovej pohled že koukam skrz člověka a nechtěl by si to se mnou rozházet.
tak říkam že je to blbost a jestli se vedle mě cejtí nějak utlačovanej mou přítomností.
naštěstí se tak necejtí, to bych asi brečel.
ale řekl mi, že by mě nechtěl naštvat
řekl sem mu že by to nedokázal.
že sem kliďas.
a on mi na to řekl, že no právě.

mívam problémy věnovat a potažmo udržovat dostatečný oční kontakt při hovoru, když sem na místě, kde mi to brání v tom, mít přehled o okolí. stávám či sedívám tak, abych mohl reagovat.(všechno automatika, nejsem paranoidní. jen mě to dřív bavilo, hrát si na agenta a todle mi zůstalo. neni to nepraktický) to by mohlo bejt jedna z věcí kterou bych si vysvětlil něco co sem si o sobě poslechl v neděli. řekl mi člověk jehož intelekt skutečně uzávám, že sem tajemnej. vysvětloval to nějakou příležitostí, kdy sem na tripu z otočky kopnul do letící svíčky. vzpoměl sem si na tu příležitost, která mi neulpěla na povrchu paměti, protože to bylo prostě štěstí.
asi toho měl víc co říct, ale nedostaly sme se k tomu.

v práci potřebuju mít respekt, kde nemam zkušenosti, praxi, věk, tam se snažím dohánět vzezřením a přístupem. nenosim kravaty, ale stávám s rovnými zády a mluvím přímo, zřetelně a nahlas. neodpovídám na záludné otázky, nesypu si popel na hlavu, neustupuji vzad, nýbrž stranou a snažim se hrnout svou hru, když jednám. dělam humor, sem roztomilej a už prasklo že sem blázen, ale držim si střed. kde je potřeba, sem tvrdej.(bez křeči)
nevim jak to působí na ostatní. rozhodně ne negativně. ale některý poznámky občas a reakce, značí jakousi zvědavost a opatrnost. jestli jako sem tak drsnej jak se tvářim.
(sem, sem neskutečně drsnej :-D ale netvářim se tak) 

přemejšli kde to pramení, vzpomínám si, že i v dětství sem v některých samcích (nevim jak těm zvířatům říkat, dyť sem byl dítě... samorost a klacek, ale dítě!) nejspíš to bude xichtem. mam oči blízko u sebe, a mam velký špičáky, a výrazný řezáky s ozubama... to by vysvětlovalo proč tak na ostatní muže působím, ikdyž se tak často usmívám! mužům to totiž říká, "hele moje zbraně". sranda, ale predátor. no a na tohodle týpka co podvědomě působí nebezpečně, neplatí kecy, dělá si co chce a je pořát ve střehu... to je asi docela recept na pocit ohrožení. ještě teď navíc když vypadá že má hmotu a hejbe se tak, že je zřejmý že ji dovede usměrnit.

to sem nevymyslel během psaní. nějakou dobu sem o tom už uvažoval a mluvil o tom s více lidma.
v někerejch týpcích to vyvolává nějaký žárlivý reakce kterym nerozuměj a zcela bezdůvodně si mě zařazujou jako nějakýho orangutana, co má nakrajíčku k mejhemu. chovaj se ke mě pak divně, podezřívavě a bojej se mě.


silnej sem nebyl vždycky. hmotu sem neměl nikdy dřív. jako malej sem vlastně byl nejslabší a nejmenší mezi vrstevníky.. jako fyzicky. zažil sem si shit a musel sem používat rozumu, naučit se ovládat svoje emoce a čekat, spíš než tlačit. velice dobře si uvědomuju zodpovědnost která se sílou přichází, a nikdy bych ji nevyužil tak, jako ji bylo používáno proti mě, když sem ji nedovedl vzdorovat. (malej captain amerika uplně :-D)
a proto mě mrzí, když během mého posuzování někomu ego předběhne cit a zařadí si mě jako nějakýho bouchače.
děje se to. asi na tom mám mnějakou "vinu" i já... musim vymyslet co s tim provedu. nehodlam ale přestat dávat pozor na svoje okolí, nehodlam přestat sílit a nebudu otevírat srce na potkání, jen abych nepůsobil tak ... nějak jak působim.

(ženský to nemůžou moc posoudit. těm se velký zbraně biologicky líběj a moje síla je pro ně podvědomě spíš bezpečí než nebezpečí. můžu na ně asi působit vzdáleně a nepřístupně (jako magor), wasava... kdybych ale i na ně působil nebezpečně, tak by stálo za zvážení, jestli na mě neni podprahově zřejmý že sem na pokraji odevzdání duše šílenství a těla opičím pudům.
ale to je samozřejmě jenom vtip závěrem, k odlehčení tématu :-D )

so, i stayed at home, for a change. lot of shit to do here. too much actually! like laundry and that. but than i thought! i might write here! laundry my ars.

byl sem na chatě. musim z tý prahy takle vypadnout častějc. měl sem pocit že vidim přírodu poprvý v životě! několikrát sem málem naboural, jak byla úchvatná!
nebylo valný počasí... ale bylo dokonalý. nebylo teplo, občas. občas mi byla až zima a pak vyšlo slunce a bylo mi vedro.
vždycky udělam okruh okolo chaty. abych věděl jak se co mění a co je novýho a jestli letěj koně nebo bejci.
udělal sem dneska velikej, hodně sem zameškal. šel sem bos a že sem nikoho nepotkal, pocestě sem si slíknul košili.
obecně to počasí nebylo fajn, párkrát sem zmoknul a tak, ale vizuelně bylo neskutečně krásný.
sledovat sluncem nasvícenej déšť proti temný obloze v průzoru mezi stromama nad řekou... to mě uchvátilo jako první. pak sem sledoval zelenou oponu... prostě spousta stromu za sebou, s tim že ty první byly zápojový a pak mýtina, kde se prostor ještě prohluboval. a do týdle hluboký členitý zeleni ze zataženýho počasí postupně vylezlo slunce a scenérie se postupně začla rozsvěcet a měnit, jak ty nejsvětlejší listy začaly zářit a stíny na neprůsvitných kmenech začaly relativně tmavout.
myslim že sem dneska viděl přírodu opět poprvé. odprostit ji od sebe a vnímat ji skrze ty nejzákladnější a nejčistší promněné. nesrovnávat ji se svým tělem a nedosazovat ho do něj, netřídit vjemy ve vztahu k mému já. prostě jen vnímat bytostí samotnou, jako sen, ne jako skutečnost. ale mnohem smyslověji než sen.
nevim jak to popsat, asi je blbost to zkoušet.

jak sem psal o tom že by mě mohla práce vrátit do splímu ve kterym sem nedavno byl... tak se to neděje. má to ten potenciál, je to skutečně náročný, ne všechno se daří a občas se cejtim ztraceně a nemůžu o tom nikomu říct. ale vlastně je to vklidu. je to práce. bez ní, život pude dál. po ní, jde život dál. nejhorší konec kterej si dovedu představit, je vlastně vklidu. důstojnost zachována, čest a všechno doma, a ani žádná fyzická újma. tak maximálně ego bych si pošramotil, ale to snese mamutshit.
mám vidinu konce, špatnýho i dobrýho... ale hlavně konce, nebude to nafurt špatný. to je něco co vim a to mi dává klid. ten splím co sem měl předtim sem neznal, neměl sem vidinu konce. teď sem v klidu. stres a všechno, ale vlastně jenom napětí jak při sportovním utkání, nic závažného v sázce není.
přemejšlel sem jestli bych se bez týdle lekce neobešel, ale pak si říkam, že dokud sem mladej, tak si nějaký ty nezdravý věci můžu semtam dovolit.

asi toho hodně v poslední době zažívam znovu a poprvý. nechtěl bych to uplně spojovat s tim, čim sem poslední půlrok procházel, ale pravda je taková, že od tý doby mam uplně jiný oči. vidim věci jak sem je nikdy nedovedl ocenit. a nebo možná kdysi. mam o něco víc vzpomínek z dětství, než sem si dřiv dovedl vybavit. nevim jestli je to praktický a do budoucna "prospěšný", ale někdy je to fakt trip. (bez tripu)
zastavil sem se včera na jednej lávce přes řeku, na který se dycky spouštívám ze zábradlí a šlapu chodidlama po hladině. jen sem seděl a poslouchal a snažil se vidět co nejhlouběji do toho jak se mi spouští asociace na jednotlivý zvuky co slyším z okolí. a potom asociace na jednotlivý obrazy a pocity co mi ozvěna okolí navodí. snažil sem se v nich nijak nezabředávat a jen pozorovat jak jednotlivé koncepty na základě šumění mojí percepce reality vystřelují z hladiny podvědomí do vědomí a nepodchyceny opět padají do zapomění. říkal sem si, že mě vlastně vcelku baví moje já. že se mi líbí jak je pokroucený vcelku neotřelym způsobem. když sem z tohodle stavu zase vylezl a šel dál, při pokusu formulovat si nějakej závěr z toho prožitku, řekl sem si, že sem porouchanej hezkym způsobem.
nevim jestli se to pozitivní nebo jaký. spousta lidí je porouchaná, možná všichni. (nejspíš) ale ne každej je porouchanej tak, že to vlastně nějak funguje. a už vůbec ne vtipně. řeklbych... vlastně je to jedno. důležitá je zchopnost vidět skrze, skrze sebe, skrze vlastní znalosti a vědomosti. zchopnost prohlédnout. zatím je to jakási dovednost a mnoho užitku, krom několika dost psychedelických zážitků, mi nepřinesla. ale to přijde, zatim se učim s nástrojem. pak se budu učit řemeslo... a stanu se čarodějem! konečně! všechna moc ve vesmíru bude moje!!! .... nebo budu šaman a přestanu jíst a konečně mo narostou pořádný fousy.

lidi sou nějaký a tak, nějak se naroděj a něčim se stanou... to všechno je důležitý. ale ten defek kterej tadle kysna (člověk.. všechno co ho tvoří) utrží, je to co je skutečně osobitý. sou oply a mazdy, mercedesy a tak. ale oplů vecter je plno a maz accord taky, mercedesy se taky nejak dělí... ale to co s nimi zažijete a ta špína a bolístky co s vámi nabydou, jim dávají duši. lidé se taky dají rozdělit na různý typy a druhy. vlastně se každej dá nějak zařadit. ale to vlastní poškození jednince jeho prostupem prostorem a časem, je to co mu dává osobnost. každej má svoje škrábance a oděrky, někdo rachtá když tam dáváte trojku při vysokejch otáčkách a sou lidi co se převracej v zatáčkách. a tak jako svoje auto poznáte hmatem a nebo sluchem samotným. svoje lidi poznáte taky tak. bylo by záhodné, aby jste takto dovedli poznat i sami sebe.

______________

no... vlastně ještě nedovedu formulovat to nejdůležitější. a zdá se, že dokud to nedovedu, nebudu tady zchopen napsat ani nic jiného z toho co bych rád.
což neva :-) všechno bude!

tak sem zpět.
našlapanej a tak. plnou hlavu. hrozně moc, toho, hrozně moc chci. (ou gramaŠit :-D )
a něco z toho bych tu rozhodně chtěl zapsat.
ne ale teď.

myslim ale, že se večer (okey, ne dneska, to nedávam a ani zejtra a pozejtří ne... prostě až mi zbyde chvilka)  podívam po práci v londýně a udělam si nějakou rešerši, jak by se to tam dalo udělat s bydlením.
prostě tak, kdyby mi to nadšení vydrželo. ještě tady mam spoustu práce. tak na rok nejmíň. (jako, ona bude furt přibejvat... ale ne ta v anglii, co by tu beze mě dávali dohromady zbytečně složitě (okey, to se fakt cejtim :-D ))
ne, teď mi to příde jako skvělá věc. něco co musim udělat, protože sou na tom samý klady a žádný zápory. což takle s některejmě nápadama bejvá. ne jenom nápadama.... se člověk takle zamiluje a nechce slyšet a vidět až doskotačí do prdele.

ale todle je ta dobrá zamilovanost, taková ta inteligentní, ne ta leptavá. kdy objektem zájmu neni osoba druhá někde (třeba blízko) ale osoba první, někde... v nějakym kontextu s někým nebo něčím.
(todle taky ještě někdy budu muset rozvést)

má nezchopnost přesvědčivé představy jakékoli vlastní budoucnosti, bylo to co sem pokládal za jádro problému.
protože ale, ten problém co sem měl už je jen ve vzpomínkách, (tzn. furt potenciálně nepříjemný, ale už v rovině kterou lze velice snadno kontrolovat) nejspíš sem se mýlil.
jako s tím smyslem a podobně, jak sem tu už tlachal. možná to nakonec není špatně. možná je to cajk. jako, neni to něco co by mi rvalo žíly. i kdybych si žádnou budoucnost nevybral nebo nenaplánoval, nějaká se mi stane (jako, měl-li bych pojít, je mi to jedno, že...). a nebylo by to ani o tom že sem se prostě jenom nechal táhnout, malá rozhodnutí sou ta jediné co skutečně máme a ty dělám. už sem jich opět zchopen tak jako dříve.


začínám mít skoro pocit, že vlastně opravdu můžu dělat uplně cokoli. nelze nic udělat špatně. dokonce nelze nic udělat jinak. tim ale neříkam že nic nemá smysl... jako že, nemá... v tom smyslu jak jsme se naučili prožívat. to co si myslíme že víme o sobě, realitě (...), přítomnosti, je iluze vytvořená nasloucháním zvuků přítomnosti které se k nám donesly ozvěnou tříštící se o to co víme, co si myslíme že víme a co nevíme a o to co cítíme.  každý okamžik je unikátní, každej nádech a výdech je novej rozměr jsoucna. kterej si však nelze vybavit zpětně, neboť tím ztrácí význam, a tak i okamžik vybavení zabírá prostor okamžiku přítomnému.

paměť je důležitá. má významnou roli v našich životech, je tělem našeho já. ale co v ní nelze najít a co by bylo pošetilé v ní, nebo skrze ni hledat, je budoucnost. a ještě o něco zásadněji! je zbytečné hledat v ní součatnost.
přítomnost se odehrává kratičkou chvilku předtím, než dovedeme realitu postřehnout rozumem. ten moment kdy ještě neproběhlo rozumové vyhodnocení vjemu, naší neskutečně úžasnou sítí nevědomí a posléze vědomí, kdy je kombinace smyslových prožitků zasazena do kontextu naší reality, a archivována, pečlivěji či méňě.

přítomnost je svět před oponou, svět, ve kterém existují kouzla, svět kde lze mraky rozpustit nebo svolat na základě "myšlenky" (vlastní druh myšlenek, řekl bych, myšlenky nezaložené na rozumu nebo citu, ale spíš na základě jakého si harmonického balancu ve stavu bez tíže (jako ve vesmíru bez tíže těla fyzického, tak zde bez tíže vlastního duševního obrazu)). svět kde skutečně existují absolutní hodnoty, neboť se v něm život vyskytuje pouze ve formě smyslové (zrak, sluch,....).

uplně to zní jako svět ve kterém si dovedu představit že bych žil. místo kde je pointa výchozí bod každé bajky. místo kde není zlo a jeho věčný zápas se zlem jíným, které je dobrem někomu dalšímu. místo kde nejsou chyby a měna. někde kde je vždycky včas....
jako hned bych běžel. jen tam ještě uplně netrefim. chodím tam častěji než kdy dřív, ale sou to jednotlivé výlety (i bez drog... ty se můžou hodit k nalezení cesty... ale nakonec vůbec nejsou třeba) cílem by mi tedy mohlo být, že bych otočil minci a osamělé výlety bych dělal z přítomného okamžiku do reality. z logistických důvodů a tak... dokud/pokud by to bylo třeba.

sledoval sem nedávno, jak obrazy vnikají do mého oka (koukal sem na věci). jak se v něm tříští  na drobné modré krystalyky a rozebíhají se do struktur myšlení, během čehož osvětlují jednotlivé tunýlky a koridory a tříští se na drobnější a drobnější, než ztrácejí energii. obraz tohoto spletence (jako masakr! hustší a komplexnější, než si lze představit) poté ztuhne jako by šlo světlo zastavit a vkládá se do databáze kde se porovnává (asi jako v detektivce, když nechaj počítač vyhledávat otisky prstů) a poté zálohuje na dobu určitou, neurčitou, nebo na dobu nezbytnou (z 99,9..% dobu nezbytnou). po tomto procesu se obraz na základě vyvolávacího příkazu vrací odporoštěn od nemyslů. když sem zavřel oči a porovnal onen obrázek s tím co sem zahlédl když sem oči zase otevřel, jako by byl odproštěn od "nesmyslů a zbytečností". jako by do celého obrazu někdo zvýraznil jen některé věci, byly v něm tvary výraznějších stínů, povrchy materiálů v minoritě, antropologická specifika (madla, čudlíky, trasy) ... prostě v tom poznávám toho týpka co jím jsem (já). co jsou pro něj zásadní některé věci a některé ne a co je jiný než všichni ostatní, hlavně tím, že je tolik odlišný od ostatních... tak jako všichni. (je unikátnost unikátní, ikdyž je to běžný jev?)

našel sem místo, kde je vždycky dobře. (hlavně protože tam nikdy neni špatně) což by mohlo být vysvětlením, proč se víc a víc sám sobě jevím jako samotář... málo kdy se tam lze s někým setkat.
neni to ale tak, že bych měl pocit osamělosti... spíš mam tak jako pocit, jestli bych ho náhodou neměl mít. a pak jsem mezi lidmi a jen málo kdy, se mezi nimí cítím lépe, než jak se dovedu cítit sám.
přirozeně k tomu přistupuji rezervovaně a podezřívavě, nitro si na mě už zahrálo pár "vtípků". ale nakonec si říkám, že pokud se tedy mám snažit o tom uvažovat, je třeba to zasadit do konceptu (budoucnosti) .. jenže žádnej nemam. a těch pár podivnejch co by se našlo, vlastně nejsou proti.
.. takže jedem jako s medem.

breath to breath. still, thru all and the only now :-)

měl sem na dnešek neskutečně hustej sen!

začlo to v nějaké osadě u řeky. v údolí. bylo chladné podzimní počasí a velká čast zlatého listí už se válela po zemi.
seděl sem nedaleko na kmeni padlého stromu a o něčem co si nepomatuji se bavil s jakýmsi známým.
pak přišlo zemětřesení a já dostal podezření že hora jejíž úpatí bylo za řekou, je probouzející se sopka. obloha ztmavla a oteplilo se. běžel sem do osady. jak vypadala nevím, byla na mezi a ačkoli tam stála už poměrně dlouho, nebylo na ní odvedeno mnoho práce.

v osadě sem zburcoval malou skupinku lidí. vypadaly jako rodina, ale neznal sem je, nebyl tam ale jinej dospělej týpek krom mě. ten známej z kmenu stromu se oddělil.
pak sopka explodovala a vrcholek hory se vznesl do vzduch a začal padat po celém okolí.
museli sme pryč, ale běh směrem od vulkánu se zdál marným.
rozhodl sem se že se necháme nést celkem bistrou řekou, jež od nás byla směrem k sopce. nebezpečnej počin, ale aspoň skýtal nějakou naději.
malou chvilku trvalo vzburcovat skupinu a přimět ji aby běžela směrem k nebezpečí, ale myslim že bych tou dobou přesvědčil i strom, že musí dělat co říkam.
sbíhali sme z meze, mezi níž a řekou byl padesátimetrový pruh oblázkové pláže.
vybavuju si že jedním ze skupiny byla malá holčička, kolem šesti let. pomatuju si jí, protože byla nejslabší a většinu času sem ji nosil a nebo držel za ruku.
k řece se nám doběhnout nepodařilo, neboť do ní před našima očima dopadla hora a mezi stormy začínal prosvítat rychle se spouštějící jazyk lávy.
ve směru proudu řeky se pláží táhly koleje a odnikud se oběvil na kolejích ocelový nákladní vagón a pomalu se blížil naším směrem, z kopce, dle proudu vody.
měl otevřená vrata a uvnitř byla další skupinka lidí. věděl sem že patří ke mému známému z kmene stromu, ale ten ve vagonu nebyl.
pršelo okolo nás kamení a já se bránil pohledu vzhůru, jestli se neblíží konečně jeden dost velký, který nás navždy pohřbí.
skoro každého ze své skupiny sem pojednom dotáhl k pomalu se sunoucímu vagónu a vystrkal je do něj, začal sem holčičkou. druhá skupina si ji ode mne vzala.
pak sem zabouchl vrata a jako blázen se snažil vagón roztlačovat. rozhodl sem se nevnímat okolí, že protentokrát to bude jen na škodu. vagón občas zaduněl pod dopadem většího kamene a já doufal že neprošel dovnitř.

nevim jak daleko sem vagon tlačil, nebo se vlastně marně opíral o vagon pomalu se šinoucí z mírného kopce, než se koleje ještě trochu sklonili v našem směru a vagon začal zrychlovat.
naskočil sem na jeho bok a snažil se otevřít vrata. nešlo to a já neměl moc čeho se držet. byl sem neskutečně rád že vlak zrychluje a jede a zároveň sem si uvědomoval že už se dlouho nedržím a spadnu. smíšenej pocit v té nejmocnější podobě.
pak se vrata s prásknutím odsunuly a dva páry ženských (myslim) rukou mě vtáhly dovnitř.
vpadl sem dovnitř a natáhl se na podlahu.
ležel sem na zádech a otevřeným bokem vagonu sem zíral vzhůru na rudé peklo v oblaku prachu nad vulkánem. s další explozí se od hory utrhl obrovský kus skály, krátce se vznesl a začal padat naším směrem. viděl sem proti peklu jak se dělí na několik kusů a nabírá rychlost.
kratičkou chvíli před dopadem mi zastřel výhled jakýsi kamený val podél trati a vagon, už ujíždějící značnou rychlostí, vjel do tunelu.
to všechno se stalo během kratičkého okamžiku.
pak skála dopadla na povrchu a kdybych již neležel, podrazilo by mi to nohy.
vagón se zakymácel ale zázrakem zůstal na kolejích.
tunel za námi se zhroutil ale nepropadal se dále, a tak sem pomalu začal obracet svou pozornost kupředu. do neznáma pod horou do kterého jsme se hnali v ocelovém vagonu bez brzd.

rychle mě ale trklo že v tunelu ani vagónu není světlo a přitom je vidět, jak stěny začínaly rudnout.
po další chvíli, která byla příliš krátká, než abych si plně uvědomil co se děje, se sklon kolejí srovnal do roviny a směr kolejí se odklonil směrem od sopky. tak mi to alespoň přišlo, neměl sem dle čeho se orientovat. vagón začínal zpomalovat, ale tak i tunel byl chadnější a chladnější, ačkoli neustále ještě místy žhnul.
pak nečekaně vagon sjel z kolejí, jako by dál už nepokračovaly, zaryl se do hlíny, zastavil a spadnul na bok. naštěstí na stranu kde nebyly vrata.
postupně sem všechny členy svojí skupiny, jak původní, tak nové, povysazoval ven a vylezl za nimi.
v lehkém běhu, co jen stíhal druhý nejslabší člen (holčičku sem nesl, zbytek se tahal navzájem) jsme postupovali dale do šera, kam už vagon nemohl.
po neznámém čase a vzdálenosti se tunel větvil. jakoby jeho dráha narušila starou přírodní jeskyni, která působila jako že míří k povrchu a že je ve směru od sopky.
pokračovali sem jeskyní, byla členitá a postup se zpomalil.
pak "půda" pod našima nohama žačla žhnout a jak sme pokračovali, začla i měknout, než se proměnila v lávu.
uvědomuju si že, nebýt to sen, hořel bych. ale postupovali sme dál. měl sem svoje nový boty a jejich minimalistická podrážka mě zázrakem chránila před žárem. ale i ostatní pokračovali. síly sem měl dost, neběžel sem zdaleka ne naplno, ale ztrácel sem víru v další postup a každé další "komplikace" (jako třeba běh lávou) mi bral vítr z plachet. říkal sem si. jestli todle přežijem, tak nejmíň přídu o nohy, a že ti slabší z nás, rozhodně brzo začnou padat.
pak se jeskyně zůžila a někonec pokračovala jenom malým oknem u zěmě, která byla samozřejmě tekoucí lava.
malou sem podal ženské (myslim. byl sem ze skupiny největší a nejsilnější, ale nebyl sem jediný dospělý... a moc můžů, o tolik drobnějších než já, není.) za sebou. a po zádech sem sklouzl skrz okno. malou sem si nechal podat tak abych se lávy nedotkla a ostatní sem se pokoušel vždy škubnutím protáhnout co nejrychleji za sebou.
pokračovali sme dál. boty už sem neměl, necítil sem bolest ale věděl sem, že přídu o hodně kůže. na lávu dobrý, si říkam... ale tak sem v tom snu neuvažoval.
pak sme doběhly k další překážce. kde bylo podobné okno. které ale bylo z větší části pod hladinou.
to sem už hodně zápasil sám se sebou. vracet se nemělo smysl, tunel už musel být plný lávy a jestkyně směřovala lepším směrem a vzhůru. malou sem zabalil do zbytků svého oblečení co jen to šlo, podal ji za sebe, zadržel sem dech a protáhl se oknem.

vím že sem se dostal skrz a pak překonal ještě jedno "okno", které bylo celé pod hladinou, a nepokračoval sem sám. ale tam pod hladinou, ona etapa snu končila. neprobudil sem se. jenom prostě ten samý sen pokračoval dál jinde. bylo pozdní jaro a seděl sem nedaleko zarostlých ruin původní osady, ve chladném stínu pod sklaním převisem napříč přes řeku, o půl kilometru dále po proudu řeky.
myslím že sem v tu chvíli tam u toho druhého okna začal ztrácet členy skupiny a z cca devíti sme se do bezpečí dostali čtyři.
šel sem k novému domu. bylo to něco na způsob hobití nory křížené s viktoriánským, anglickým selským stavením. byly ale tři a každé mělo tři téměř totožné přístupové cesty a tři vstupy. věděl sem který dům a který vstup je správný. tak i v každé místnosti byly tři dveře dále a vždy jen jedny byly ty správné. ostatní vedly do místností v ostatních domech, které byly jen klamné.
jako by dům měl tři prostorové dimenze a jen jedna byla ta správná a skutečná a s každým vchodem a dalšími místnosti se ty nepravé větvili a propojovaly navzájem a když někdo neznal který dům a který vstup a které dveře v které místnosti, běhal neustále z místnosti do místnosti, z domu a do domu a neměl téměř šanci trefit správně. šlo jedině znát cestu a nebo mít opravdu neskutečné štěstí.

co z nás zbylo, obývalo třetí pokoj ve správné dimenzi domu který měl veklé okno do reality, ve kterém byl výhled do krajiny jak z nějakýho kýčovitýho wallpaperu.
v předsíni sem potkal psa kterého znám. byl starý, téměř slepý a hluchý. spal schoulený pod věšákam na kterém bylo snad sto kabátů různých barev a materiálů.
probudil sem jej a podrbal. byl rád, chvilku sme se zdravily.
pokojík byl skromný ale neskutečně útulný. tam někde to končí.

nebyl sem pak popálenej, holčičku si nepomatuju, nevim jestli to dala. nepamatuju si dál nikoho konkrétně, jen známého z kmene stromu, který nejspíš nepřežil. vím ale že to okno bylo jakoby v koruně obrovskýho listnatýho stromu.

_________________

omlouvam se za ještě o něco horší gramatiku než obvykle, sem na divnym počítači v divnym prohlížeči a nejde to moc řešit.

_________________

taky sem chtěl napsat, že oficiálně ukončuji emofázi.
proč sem váhal, je práce, říkal sem si že by mě mohla v blízký době srazit zase zepět. ale nemohla, je to jen práce.
emostav, nebo emoetapa, nebo jak bych ho nezýval proběhla, nejsem na ní hrdý, ale ani se za ni nestydím. snažil sem se to zaznamenat jak mi to v danou dobu přišlo, co nejupřímněji, tak abych to zpetně dokázal porozklíčovat a orientovat se v průběhu s jeho proměnnými, které mi ještě časem budou docházet.
nechci to zaklapnou a hodit za sebe. jen zaklapnout. chci tomu rozumět co nejvíc. už si to nechci nikdy nechat stát. bylo by hloupé bojovat se simptomy, nebo se snažit eliminovat možné příčiny. to bych to tahal za vocas. chci to prostě (a se) znát dost, abych se tomu dovedl vyhejbat intuitivně.
a ačkoli záznamy z posledních několika měsíců svědčí o nějaké mojí slabosti a znim tam jak bolestínek a chronickej chudák, nechám je tu viset. ve jménu autentičnosti!

myslel sem že mam ocelový břícho, že sem z týdle strany nenapadnutelnej. šel sem příliš daleko a příliš zbrkle. nasral sem si na hlavu a pak se v tom nějakou dobu koupal. to tak bejvá.

ale teď sem z toho venku. pomatuju si to velmi živě, ale už sem párkrát opršel a už tim skoro ani nesmrdim.

takže oficiálně, naplno a na vlastní řádek:
jsem zpět! nový a jiný. opět vyrovnaný.

když už psát, tak bych asi měl o práci. protože ta je teď ze všeho největší.

příští tejden jedu do londýna... snad jen na tejden, dát dohromady něco co mě straší posledních pár týdnů. kolegové tam dorazili dneska ráno s první várkou a očekávam že během tejdne budu dostávat zprávy s požadavky co všechno je třeba abych ještě dovezl. předělal a co všechno je jinak a jak zle to neocejpá a sere se co může.... skoro bych odhadoval, že až tam pojedu, tak budu mít tak beznadějnej pocit, že na mě možná i bude poznat že se bojim. to by bylo zlý. a tak se to nějak překousne a pak se to nějak podá a život pude dál. 

ale vůbec o tom psát nechci. už takle je to jediná věc co vykládám lidem okolo sebe, když se ptají jak se mam. a občas i když se neptaj! brr

byl sem tuhle creepovat v lese. :-D 

co mam za barákem. byl sem tam na čarodějnice... nechci se rozepistovat o tom proč sem tam byl a co sem tam dělal. bylo to prima a všechno. ale teď mi de o to chození lesem po tmě v noci.

na papírovém výletě v létě sem taky creepoval lesem. tam to bylo dokonalý samozřejmě. opatrně s vypoulenýma očima a nastraženýma ušima sem se snažil o co nejtiší prostup lesem. byl sem tam sám, bez světla a chodil sem okolo světel u kterých byli lidé a nevěděli o mě. 

ikdyž v okolí nikdo nebyl, bavilo mě jít v noci tmou lesem. když sem došel k lesu, napadlo mě jestli se nebudu bát. tak jako dřív, když sem byl naposled v lese v noci sám. na papírovém výletě to samozřejmě bylo něco jinýho. ale teď naposled sem nad tím krátce zauvažoval.

několik prvních desítek metrů tmou sem pozoroval svoje myšlenky a pocity, jestli se nějaký strach nedostaví a pak sem byl tolik zaměstnán orientací a vnímáním, že sem zapoměl. pak se dostavila i dobrá pohoda když sem si zautomatizoval pár postupů postupu :-D. a pak sem si to začal užívat.

nešlo o to že o mě někdo neví a já o něm ano, nešlo o to že bych někoho pozoroval, nebylo to ani o tom že bych se bál že když o mě mé okolí bude vědět, bude možnost být mi nebezpečné... jako že bych si spletl partičku puberťáků s partičkou mačetohoumlesů.

měl sem den předtím zrána téměř bdělý sen o tom že se mi v absolutní tmě v lese zakousl do lýtka několikametrový škrtič, načež sem upadl a on mě omotal hrudník a hlavu, ke které sem si přimáčkl ruku, abych si uchránil krk. druhou rukou sem se snažil najít nůž co nosím u pasu. při pádu sem si jej z opasku srazil a tak sem po něm šmátral v listí, kde sem tušil že jsem jej slyšel dopadnout. krk byl okey, ale had měl sílu takovou že mě začínalo dusit sevření hrudníku. ne že bych si pomatoval pocit dušení, jen vim že sem si uvědomil že nemám neomezeně času najít ten nůž.
nevzbudil sem se z toho jako z noční můry. prostě sem to jenom opustil, že je čas dělat něco dalšího, třeba jít do práce. myslim že mě to pustilo když sem si uvědomil že nemám strach. probudil sem se totiž ráno dřív, probíhal sem si plán dne až sem se dostal k večeru kdy po treninku po tmě budu v lese hledat ohniště.
už sem v tom lese byl tak sem se snažil vybavit si co nejvíc orientačních bodů co dam dohromady a když se u toho začal zase usínat, proběhla i myšlenka o strachu ze tmy (vybavila se mi i jedna bojovka které sem se v noci ve tmě účastnil jako dítě, když sem se ještě bál tmy). neděsila mě žádná reálná představa toho co by na mě mohlo v lese v noci čekat, až sem se logicky dostal k velkýmu hadovi. (ne že bych se bál hadů... ale hadi sou považovaný za obecně děsivý, řeklbych) to už sem víc spal než bděl a a představivost se vydala po své ose.
vlastně mě nevyděsil ani had, jen mě polekala a následně rozzlobila představa, že sem si z opasku srazil nůž a nemohl ho najít, když ho opravdu potřebuju. ne ve chvíli kdy je pohodlný ho mít po ruce, nebo se prostě hodí a usnadní mi spoustu práce, ale ve chvíli když je to jediná věc co mě může spasit.
dával sem si na něj celej den pozor, ale večer už sem na něj zapoměl, tak jako na něj nemyslím už pět nebo kolik let, kolik ho nosím.

nějak sem si nedovedl představit čeho bych se v lese po tmě bál víc než jinde za světla. a nepříde mi to jako místo kde se nějakym způsobem koncentruje nebezpečí víc než třeba v tramvaji... nebo v kině.
snad sem se tam i cejtil bezpečnějc? to snad ani ne. ale co se mi líbilo, bylo že sem měl volbu, zdali budu viděn nebo ne, aniž bych se schovával.
a navíc to bylo i dobrodrůžo, lezl sem po nějakej skále, sjížděl nějaký meze a tak... meze a skála která by za světla měly poloviční zábavnej potenciál.
bylo to super, ale nemyslim si že je to něco co by mě bavilo dělat jen tak. že bych šel do lesa a chodil v něm po tmě...

________________

koncept nábeženství je založenej mimo jiné na tom že vás někdo neustále sleduje a vidí každý váš krok. čímž vám dává jakousi důležitost, s čímž přichází jistota, že musíte mít nejaký účel. je jedno jaký je to účel, hlavně že tam je nějaký. že to neni oničem. a že když něco děláte, uplně cokoli, třeba když si upřete pohled na nevědoucí převlíkající se osobu opačného pohlaví. děláte správnou věc, podle standartů vašeho pozorovatele. a ačkoli se to nezdá, nakonec z toho vyjdete líp, než kdyby ste se podívali a ukojili svoji zvědavost nebo se vám dokonce dostalo nějakého vzrušení.
nebo jakákoli jiná blbost, kterou uděláte tak jak se to hodí tomu jež dal jméno vašemu pozorovateli a potřebuje aby ste se chovali určitým způsobem. ikdyž okolo není nikdo kdo by vás potrestal, tak jako se to dělá se psem když ho vychováváte.
lidé mají neskutečnou schopnost trestat sami sebe, až takovou že se dovedou utrestat k smrti. jinak by je samozřejmě nebylo možné ovládat. (sou i lidi co se trestaj denodeně aniž by je někdo chtěl ovládat... umí to i jiný živý tvorové než lidi? a že je takovejch lidí plno, znám takové i osobně)

věc se má tak. máte nějaký účel, a jste pozorováni na každém kroku. a tak jak odchází zbožnost, nastupuje CCTV, americký síťošpioni a karierismus... docela dobrá náhražka, zásada stejná, jenom trochu jiný pravidla.
sou tam rozdíly ano. bla bla bla.
ale dokud ste malá ryba ... tzn. nemáte dost peněz aby kohokoli zajímlo co děláte, nebo se nechováte tak aby se to týkalo peněz někoho jiného. vlastně je uplně jedno co ve vašem životě děláte. když lžete a nepříde se na to, je to jedno. když mluvíte pravdu a nikdo vás za to neocení, je to jedno. když někoho okradete, a nikdo na to nepříde, je to jedno. když dodržujete fairplay a nikdo na to neupozorní, je to jedno.
teda to vše by v rámci vaší duše bylo jedno, dokud vaši rozumovou představu o realitě vašeho počínání nekonfrontujete s vaším imaginárním pozorovatelem a on vám nedá hodnocení, založené na jeho hodnotách, o kterých víte z vyprávění druhých.
svědomí je jako řeč, nebo vkus. něco co se naučíte. něco co vás naučí prostředí ve kterém se pohybujete. a tak jako se mění móda, jako se vyvíjí jazyk, mění se morálka.

lidská potřeba imaginárního pozorovatele a jakéhosi vnitřního dialogu s ním je skutečně hluboce zakořeněná a nemyslím si že by mělo smysl se toho pokoušet zbavovat. nakonec, je to vaše součást a nenaviguje vás pouze v tom co je správné a co špatné ale často velmi ovlivňuje to po čem toužíte, co vás naplňuje a jak věci prožíváte.
a právě i proto, je vhodné aby tato čistě soukromá "entita" byla například váš rozumější, starší a klidnější přítel, který vás bere takové jací jste, protože s vámi vyrůstal. ne, lidmi s podivnými záměry, nadefinovaný bůh, který je kromě vás, ještě všech ostatních a s nimi vás také srovnává. a dialog nedialog, v některých věcech je dost neoblomný a ani se nesnaží vysvětlovat proč.

nemyslím že lidstvo bez centralizovaného přesvědčení by bylo špatné. nemyslím si, že kdyby lidé věřili pouze v lidi, kradlo by se a zabíjelo by se víc. spíš bych řekl že naopak. chtěl bych věřit že naopak. chtěl bych věřit že ona základní lidská schopnost soucitu, není založená jenom na empatii a dobré představivosti, která při pozorování utrpení druhých vyvolává nepříjemný pocit zapříčinění představy vlastní osoby v obdobné situaci. a že proto má člověk tendenci dělat věci proto, aby se na utrpení druhých nemusel koukat. někomu se stačí otočit, někdo špatně snáší samotné vědomí, že někdo trpí a tak pomáhá.
todle by měla bejt orientační osa směřování lidstva. asi by to nepostavilo chrámy a města a nedobylo měsíc... ale i v dnešním světě se najsou lidé co žijí v chatrčích v divočině. a nejsou o nic míň šťastní než my.
jen je nikdo neovládá, nikdo jim nedal smysl, po kterém všichni tak prahneme a nikdo jim nevštípil dostatečně propracovaného sdíleného imaginárního kamaráda. pro své vlastní účely. aby profitoval z jejich exitence.
pokrok, technologický a sociální a všelijaký, ten který prožíváme poslední věk, nepřišel s tím, že jsme se naučili využívat svoje prostředí, to jsme uměli. nepřišel s tím že sme objevili nové technologie, spousti z nich sme již znali a zapoměli (nemluvím o technologiích posledních dvou až tří set let, samozřejmě). onen náš pokrok, ve kterém žijeme dnes, vzešel z toho že jsme se naučily využívat samy sebe navzájem. člověk si konečně ochočil člověka.
nějací ti otroci skrze historii... to nebyli ochočený lidi, to byla násilná věc. násilně se nastolovala a násilně končívá. to neni ochočení. to neni ovládnutí.
jako větrný elektrárny. prostě pochopit jak využít potenciál větru (nebo plachetnice :-D). nenásilně profitovat z něčeho co by se dělo tak jako tak.
byla silná náboženství, byly silný civilizace založené na ovládání lidí skrze jejich přirozené pudy a potřeby. ale nikdy nemohly dosáhnout toho čeho dosáhla naše civilizace. jde možnosti komunikace které se přirozeně vyvíjí ve světě který se řítí kupředu na základě fantastického zápasu lidských přesvědčení, která na sebe berou podoby nejrůznějších politických směrů.
neše civilizace je globální. největší a nejmocnejší jaká kdy byla. proč je dobré nezapomínat na ty předchozí je, že ta naše není o stejně notnou dávku lepší.
jde o to, naučit se využít lidské životy v jejich maximálním potenciálu k dosažení co největšího produktu. a z tohoto hlediska je rozdíl mezi egyptskými otroky a naší pracující střední třídou, uplně jinde než na provní pohled.
máš hromadu lidí. a můžeš je nechat žít, což stejně budou. a nebo můžeš profitovat z toho že žijí. jeden člověk má schopnost uživit víc lidí, než jen sám sebe. takže si seženeš lidi a necháš se od nich živit. neni to snadný, stejně tak jako na plachetnici, se na to muselo postupně přijít. a v dnešní době sme v tom excelentní. narozdíl od otroků, o kterých se nedalo říct že maj život ačkoli byly technicky naživu. dnešní člověk, dnešní živitel elity druhu, skutečně má nějaký ten vlastní život a může mít i skvělej vlastní život.
a když si v tom člověk dovede nějak udělat pořádek, a sestavit si priority podle toho co skutečně vidí okolo sebe. není vlastně, krom závisti, proti čemu se bouřit. (nejsem totiž děcko z rozvojový země co od rána do večera za facku dře v továrně na moje pohodlí. které je tolik potřeba, abych nemohl říct, že kdybych žil v lese a živil se rukama z toho co tam je, měl bych se mnohem líp.)

________________

ale to je ten neodbytnej pocit, že život by měl mít smysl. tak jako všechny ostatní věci okolo nás. které ho s naším příchodem dostaly. musíme přece mít smysl my. proč by sme jinak vůbec chodily?

mam pocit. že to nemá smysl... jako že smysl života. že neni. že smysl je jedna z těch prchlivých věcí co se životem souvisí. jako je láska, nebo ukojení hladu, spánek a nebo se vychcat, to sou věci co s životem přímo souvisí. nejsou ale jeho důvodem. sou jeho dílčí složkou, jejich smyslem je logistika udržení života. a tak i smysl sám, člověk ho hledá tak jako lásku, dává ho tak jako lásku a příjímá ho tak. ale stejně tak jako hlad a nebo papírové kapesníčky, smysl přichází s životem a také s ním odchází.
smysl je znak co dělí lidi od zvířat. lidé smysl dávají, dávají smysl věcem okolo sebe. od prvního kije, až po nejsložitejší existencialistické koncepty. naše přirozenost je hledat a dávat smysl.

a tak je vlastně náboženství správné, pokud jde o ten smysl života. protože dokud si nějaký nedáme, žádný mít nebudeme. a s tím nedokáže žít každý.

________________

řeklbych, že smyslem toho co sem dnes psal, bylo se vypsat. není o čem psát, a když ano, tak je to práce. tak proč nepropsat pár hodin nějakym blábolem co začne hadem a skončí u chcaní...