měl sem z jednoho z těch dní předtim na nějakej den po tom sen. zajímavej:

byl sem na horách.
velkých horách, nejvíc to připomínalo zasněžený dolomity.
byl sem dlouhej, tak dva a půl metru, měl sem na sobě šedý cáry něčeho podivný barvy mezi tmavou hnědou a šedou a v té samé barve čpici která asi nejvíc připomíná rybářskou čepici.
byl sem na běžkách v namrzlym prašanu.
a aby to znělo jako můj sen.. měl sem na zádech na dvou popruzích jako batoh antimateriální ostřelovací pušku (velká puška na velký koule s optikou) nebyla zase tak velká protože já byl taky čahoun, byl sem vyzáblej a šlachovitej a měl sem propadlý tváře a šedou kůži.

po nějakym kilometru nebo dvou sem se po vrstevnici začal přibližovat k sedlu kde se lomil den s nocí. já byl na straně noci... viděl sem dobře ale všechno bylo tmavý.
jak sem se blížil přestal sem přes všechno to světlo rozlišovat tvary na straně dne.
zastavil sem na přelomu světů v horskym sedle kde sem schoval běžky pod závěj mezi kameny (na straně dne nebylo po sněhu stopy) a nasadil sem si brejle. byli to masivní hranatý brejle co se přicucnou na obličej s vystoplíma kulatýma čočkama kupředu.
s těma brejlema začal svět vypadat tak jak ho znam. ve tmě nebylo vidět a den začal mít další barvy kromě bílý.

s puškou v ruce sem se skrčenej vydal po kamenitej stráni do dne. v mírnym běhu sem se spouštěl z kopce s občasnýma zastávkama na rozhlídnutí. namířil sem si to k rezavýmu vraku jakýhosi vozidla uprostřed obrovský kamenitý stráně.
tam sem si lehnul do jeho stínu a připravil pušku a dalekohledem na ní sem začal sledovat okolí. (pořádnej dalekohled na pušce co dostřelí kolem kilometru daleko s velkou přesností)

hledal sem cíl, byl sem jakejsi nováček v nějakej armádě co doufal ,že konečně prokáže svou cenu a na denní straně sem byl poprvé ale znal sem jí skvěle z vyprávění a map, jen co to lze.
po nějakej době se za obzorem který tvořilo strmější klesání do údolí na denní straně, vyloupl záblesk. v dalekohledu sem rozeznal že to je auto... tvarem skoro porše ale nemělo kola a vznášelo se kousek nad zemí, nemělo okna a bylo celý z lesklýho kovu. (věděl sem že je to drown... bezpilotní scout)
rychle se blížilo mym směřem a než sem stinul solidně zaměřit, minulo mě o nějakých dvěstě metru a velkou rychlostí mířilo vzhůru směr tma. a velkým obloukem zmizelo za dalším zvrásněním úpatí hory na němž sem ležel.
trochu mě štvalo, že sem nestihl zamířit. ale jelo dost rychle a tak vůči mě měnilo úhel tak rychle že sem jej vleže nebyl schopen dost rychle stopovat aniž bych na sebe příliš upozornil.

po nějaký době sem zase zaslechl hučení kdy se vracelo po přibližně stejné trase ale tentokrát mě minulo z druhé strany. v takovédle rychlosti musíte i s takovou puškou jako sem měl já mířit před cíl a musíte to mít hodně ve voku a trefit se na správný misto rotože ze špatně nakloněný tvrdý plochy se odrazí i tak velká střela jaký sem měl já.
měl sem možnost vystřelit chvíli před tím než zmizel za horizontem před údolím, kdy jel téměř přímo ode mě (to se nejsnáze odhaduje strávný předstřel) ale v zaměřovači mě znervóznil pěší kterého minulo jen o několik metrů. pak zmizelo a nějak sem věděl že už se dlouho neoběví (byl sem na jednu stranu rád, protože sem věděl že když minu tak už bych nedost další příležítost jak by mě rozcupovalo)
našel sem si pěšího v dalekohledu po té co sem zkontroloval okolí... nebylo kam spěchat, měl to všude daleko. byl to chlapík ve starodávných horolezeckých kalhotách s podkolenkami, modrou péřovou bundou a chodeckou holí.
šel pomalu a snadno se mi odhadoval předstřel. celkem zručně se mi podařilo zasáhnout přímo do hlavy kerou ke mě byl natočen bokem a více zády. měl kudrnatý krátký vlasy.
ta puška má fakt velkej kalibr, viděl sem v zaměřovači jak mu vystřík mozek ale snad ze slušnosti už sem nesledoval jak padla k zemi.
zavlalil mě pocit štěstí a masivní přísun adrenalinu.

věděl sem že ten výstřel musel přivolat spoustu pozornosti a věděl sem že nemůžu zůstat déle než pět minut, protože pak se bude svah hemžit "nepřáteli". po nějakých dvou minutách sem se chtěl začít zvedat, abych to stihl do sedla kde sem nechal běžky, včas.
ale na skalnatym pahorky na mých dvou hodinách (tma je na šesti) vylopla skupina dalších chodců, bylo jich šest.
z nějakého důvodu sem měl výpadek kontroly o kterém sem cítil jak se blíží a připravil sem se na něj. když sem přišel k sobě byli už několik desítek metrů ode mě.
zmocnila se mě hrůza a adrenalin mi tekl z uší. věděl sem že to do sedla nestihnu včas a že to bude krušný, pokud se mi vůbec podaří zbavit se skupiny, která se stále blížila k mojí pozici(asi s ichtěli dát pauzu ve stínu vraku) byli roztroušení v řadě a čela se držili tři. opět měli staré horlaské oblečky a tentokrát běžkařské hole.

vyčkával sem s nadějí že mě minou a honilo se mi hlavou jako moc jsem asi nenápadný. bál sem se jich.
zastavili se když byli nějakých osm metrů ode mě. začli se rozhlížet a ze mě se lil pot. pak si mě jeden všiml a když rozeznal moje brýle tak udělal zděšeně krok dozadu a začal na mě ukazovat. stále ještě nedošli všichni. předemnou byli tři a další v dyštancu po deseti metrech pryč.
švihem sem se postavil, levou rukou sem u toho praštil do země, což mě vymrštilo i s tou těžkou puškou co sem pravou rukou držel za těžiště.
čas byl jako z medu, "nepřátele" si postupně všichni všimli co se děje a začali ode mě couvat a hrabat rukama do kapes.
vím jak sem vnímal čas kdy už konečně budu mít nohy ve správném postavení, chytil sem pušku připraven ke střelbě a pomalu(rychle ale zpomaleně) sem zvedal hlaveň k tomu uplně napravo.
cítil sem že zadní noha je téměř na místě a hlaveň mu mířila teměř na hrudník. v hlavě se mi odehrála představa jak to asi bude vypadat až dostane zásah tímdle kalibrem na pár metrů do hrudníku (věděl sem jak to má vypadat)
pak sem se mu podíval do očí, bylo mu jasný že končí.
pak mě strašně urputě a téměř nenávistě vytrh budík, jako by mě protáhl roštím a podkopl mi nohy.

probudil sem se jakoby s kocouvinou kterou sem ale neměl a celej den sem byl jako bych nespal.

měl sem v paměti vypálenej předpoklad že se mi podaří vystřelit dvakrát a zneškodnit dva nejbližší, než mě puška zpětným rázem povalí na kapotu vraku přes kterou se převalím a zmizím z výhledu zbylých nepřátel a pak intuitivní palbou z krytu zneškodním zbytek (puška byla automatická a měla šest nábojů v zásobníku + jeden v komoře) a do oběda sem měl v hlavě úskostnej knedlík nejistoty a obavy že to nemůžu stihnout do sedla dřív než jim dorazí posily.
několik hodin sem se zlobil že sem nedostal svůj zářez do pažby aspoň za toho nejblíž kterýho od smrti dělilo jen cuknutí mýho prstu.

___________________

rozhodně nemam nic proti horolezcům. a vim že sem asi střílej turisty co neměli tušení oč jde.
ale myslim že příběh byl takovej že sem byl po několika set letech první obyvatel tmy který překročil práh dne a stále byl přesvědčen že je válka co už dávno skončila. nejspíš sem byl odchovanec nějaký odříznutý odbojový skupiny.
šlo mi o to udělat co nejvíc škod nepříteli a zmizet. nepřítele sem nikdy dřív neviděl než na obrázku. a přes vymytej mozek a strach sem toužil po jakémkoli zásahu, že sem neuvažoval jestli je nepřítel ozbrojen nebo ne, dyť třeba mohl bejt, a já neměl bejt velvyslanec ale záškodník.

a co mě na snu skutečně zaujalo byla detailnost. pomatuju si jak byl cítit kámen pod rukou, znam váhu pušky kterou sem nikdy nedržel. a navíc byly hrozně reálný ty jenotlivý pocity... ta radost když se mi podařilo precizně zasáhnout prvního a jak mi žvíře ve mě, schutí pomohlo odclonit tu nepříjemnou myšlenku na to že sem zabil člověka.

a teda ta zkušenost z vytržením ze snu je nějak silná... fakt jako bych vůbec nespal.

du to dohnat, dobrou noc

and the moral of the story is:

i really should find me some additional hobby, because self awareness is one thing, but obsession is something completely different.

nevim jestli sem o sobě psával takovýdle věci dřív ale teď sem se přistihl že sem se sebou vlastně nespokojenej a vymlouvat se na radikální změnu kolektivu a životní situace nelze neustále.

postavim si vzducholoď a nebo baličku na cigarety. jedno z toho a nebo něco jinýho, nejsnažší teď bude si asi nabrousit nůž, protože už to vážně potřebuje.

a taky bych si měl koupit kafe, abych se měl čim trávit po víkendech kdy zůstanu doma.

_______________

nátáhnul sem si sval, málem se připravil o prst, téměř vyvolal hospodskou rvačku a už druhej tejden přecházim něco co mě stojí spousty kapesníků a čaje co bych si jinak užíval.

další z projevů z toho že to teď nějak neni uplně oukej.

už dlouho sem nevymyslel žádnej novej vtip. ani špatnej. asi bych měl zase začít nosit kravatu :-D

jdu pryč!

viděl sem střihorukýho edwarda.

moc dobrej film, o burtonovi sem si myslel pěkný věci dycky ale tendle jeho film se mu nikdy nepodařilo překonat.

viděl sem ho už dřív. byl sem dost malej tehdy. sem si chvilku říkal, jak mě mohli v tej době nechat na něco takovýho podívat, dyť i teď mě to způsobilo takový malinký traumatický lemátko.
tehdy sem nemohl bejt schopnej to jakkoli vstřebat.
vybavil sem si u některých scén i křelo na kterém sem jej sledoval posledně, křeslo který sem dávno zapoměl a stratilo se v čase.
a když sem se pokoušel rozluštit co dál ještě to ve mě mohlo zanechat, vytanuli mi některý obrazy toho jak sem se tehdy vnímal, šlo o vlasy... něco o tom že mam strašně vzpupnou ofinu (:-D strašně debilní účes byl tehdy v módě mezi klukama mýho věku, vim že sem tehdy ani ještě nekoukal po holkách jak sem byl malej) a snad i paže sem si vybavil texturálně.

co jsem vědomě pomatoval z filmu byly sochy z keřů a z ledu. technicky mě to vzrušovalo a na chvíli mě pohltila představa o možnostech tvorby tvarů z jednotlivých materiálů. nějdřív sem se opájel možnostmi než sem začal řešit techniku a pak sem nějak došel k jednotlivým omezením který každý z nich skýtá a s nimi sem myšlenku postupně opustil. tehdy mě musela fascinovat taková strašná spousta podmětů! já chci další svět ke zkoumání a dychtění!
časem sem rozlouskl plno fyzikálních zákonů a způsobů přístupu k designu struktur a jejich detailů, dnes se tím živím. asi sem dycky směřoval k tomu co dnes dělám. ne konkrétně nábytku ani interiérový tvorbě obecně.... design, to je to kouzelný slovíčko, šak sem ještě neskončil a neustrnu! ať sou kolegové sebestarší a usedlejší, já sem teprve začal a to je ke všemu Fakt!

nechtěl sem mluvit o designu. jeden z těch nových světů co si, někdo by řekl, uměle hledám je moje hlava (werich, po něm se menovala moje základní škola).
dokážu si dát dohromady jak mě ten film (nebo jinej, nebo jakákoli zkušenost) olivnila vědomě.
onen strach co sem pojal při představě že takle těžkej film někdo pustí malýmu děcku je skoro zbytečný rekl by jeden.
skrze ignoranci se totiž jeden uchrání, pro sebe příliš těžkých emocí a myšlenek. a ve spojitostmi s dětmi není igorance hanlivá. spálí li se dítě o plotnu, naučí se nesahat na plotnu. spálil-li bych se o plotnu dnes (a dřív o ní neslyšel), nejspíš bych ji rozebral, (nebo vygooglil) pochopil, naučil se využít, a v případě že bych se spálil fakt moc, nejspíš bych vymyslel chňapku nebo skládací ucho jako je na ešusu (pokud bych měl příliš času aby mě dovedla zatracená plotna dostatečně zaujmout :-D)
u dítěte je ingnorance jedinej způsob jak si nezavařit bednu!

pokusy dávat dohromady podvědomé lekce z filmu, kdy sem měl jako klíč k nesnadným sociálním otázkám na své straně koncept zla a dobra. kdy sem byl učen že důvod je téměř důležitější než samotný výsledek akce. naučili mě že o dobrotě !ducha! rozhoduje jeho motivace k činům jejichž návratnost musí a je, na jednu stranu nepodmíněná a na druhou stranu téměř jistá, protože jinak by to nebylo fér. a svět je přece fér!
pokusy dávat dohromady a hledat to co ze mě, je dnes pozůstatek nezpochybněných a ve spěchu odvozených pouček a závěrů.... je strašná piplačka na dloouhou trať... a to já mam rád.
ne vždycky, musí to bejt jenom moje, musí to mít napínavej konec a velkou ale neznámou odměnu!

když chcete někoho naučit páku, nebo chvat, musíte mu na něm samotném ukázat jak funguje a nechat si ho vyzkoušet... jinak se to nenaučí.
když chcete lidem vidět do hlavy a kontrolovat myšlenky, musíte pochopit svoje vlastní a následovně pracovat s příčinami.
na základní škole sem si užil nějakou tu šikanu. někdo by řekl že to bude ten důvod k mé potřebě chápat psychologii živých bytostí.
ale od tý doby sem dost vyrost (vlastně ne :-D) ale teď sem ten floutek já.
To je věc co sem ji už nějakou dobu přežvikoval a pak o ni nedávno zauvažoval racionálně. a jako jo... kdybych na onom poli tehdy neměl nedostatek, neuměl byh se dnes bít jako umím.
děti co maj největší problém s tím že touží po zvířátku a viděli jak taťka přejel a zabil srnku, se daj na veterinu, ne na bojové umění.
já zvířátka měl a ta srnka to přežila, ale párkrát se dostal na budku.

chci říct! kdybych měl důvodem k nitrozpitu sebeobranu a následnou převahu. asi bych k ní přistupoval jinak, víc bych aplikoval, míň bych šel do minulosti a soustředil bych se na rétoriku.
a co skutečně chci říct!: design. design duše a system jejich interakce. zatím sem neuzavřel otázku konzistence ale to neva ne? sem mladej, můžu předbíhat, vlastně musím. asi dost trávím uvahami nad koexistencí a někdy možná i o souznění, ale opět: to je to na co mám věk.

což mě přivádí k další myšlence co se s ní v poslední době zaobírám, a to: vnímání a přístup k času. takový dost ohraný téma ale o co mi jde je programování vlastního chápání času.
dá se tim dosáhnout spousty věcí: zjednodušeně! :-D trpělivost. mám, ale sou různé druhy.
a pak další: různé způsoby lovu... a to je čekaná a pronásledování. obě přináší plno změn v uvažování jednotlivce. a tím mi jde třeba jenom o přístup k výstupu a nástupu do dopravních prostředků a způsob pohybu všeobecně a interakce s lidmi
a vůbec, je vidět že to ještě nemám uplně v merku... takže se o tom možná rozepíšu jindy.

dokud nedokážeš věc vysvětlit jednoduše, dostatečně ji nerozumíš ... to řekl einstein
(čemu já pak proboha rozumim ze toho co tady na ten blog píšu?! :-D)

a jako poslední bod dnešní agendy:
stalo se vám někdy že jste opětovně prožili něco na co jste třeba už zapoměli... například viděli ten film. a spustilo vám to vzpomínky zdánlivě nesouvisející ať jen útržkové nepochopitelné nebo čistý obraz?
(určitě ano) ale jak moc si to uvědomujete a jak moc se vám to děje?
je to nepříjemné či naopak?

(po přečtení tohoto příspěvku je komentář závazný, beru i shluk sprosťáren s náznakem verše)