jednou za čas mám potřebu tančit... nevim jestli je to to správný slovo... tančit. zní mi příliš kultivovaně. jedná se sice do jisté míry o kulturní aktivitu. ale ve formě kterou preferuji není kultůra žádná, ni cokoli kultivovaného.
křepčit? rejdit? (uff) tancovat... mi příde jako povrchní varianta.
chybí mi slovo.
byl sem ve vagonu, hrály tam nějaký ten rock.
tanci se to nepodobalo. tanec si představuji jako řízený pohyb jednoho nebo více lidí, dle stanovených pravidel a norem... klidně vášnivý a divoký, vždy však kultivovaný.
podobalo se to tomu jak si představuji, že naši předkové do noci řádily okolo ohně když měli dobrej den.. ta představa samozřejmě vychází z videozáznamů veselek afrických a jiných domorodých kmenů.
tančit, znamená vyjadřovat se pohybem... umělecká forma? někdy ne až tak. tady v tom vagonu se nikdo nevyjadřoval. tady se tancem uvolňovalo. nikdo nestál o to aby se tam někdo vyjadřoval. dneska se neustále všude vyjadřuje každej první a půltej idiot a ty ostatní se mezitim nadechujou aby se mohly pokračovat vyjadřovat.

bylo to dobrý. ještě teď mě bolej nohy a mam boty od piva. a měl sem u toho zážitek kterej bych klidně pojmenoval jako psychedelickej zážitek.
měl sem u toho pocit že sem tam na výletě z minulosti, snad za odměnu. (vybavil se mi film 12 opic)
sex pistols tam měly u nějaký písničky klip se záběrama z druhý války. a mě to nějak dostalo a musel sem na chvíli odejít z parketu. říkal sem si uf, to mi nechybělo, to fakt nepotřebuju.
příšlo mi, že v budoucnosti sem voják... ne přímo voják, voják potřebuje armádu a já žádnou neměl... prostě nějakej druh válečníka v, řekněme apokaliptickej budoucnosti a za odměnu, nebo snad za zranění mě poslali do minulosti, zakřepčit si, uvolnit se, odrelaxovat. pochyboval sem i jestli je to má vlastní minulost. moje paměť toho kým jsem, a mé minulosti, nebyla jasnější než onen nejasný "přítomný" okamžik a já pochyboval jestli se nejedná jen o kulisu v pozadí při pohledu z úhlu času.
každá písnička měla klip a některé mě přiváděly na opravdu zvláštní úvahy a moje emoce byly ještě zvláštnější.
všichni ti ukřičení, rozzlobení nebo extatičtí bardi tam pěly o věcech pro ně snad všedních o věcech povrchních a dětinských, nezodpovědných, však skrze lidských. a já v jejich slovech a "verších" rozpoznával "slaboduchost"(jak jsem ji ze začátku nazýval) rozmazlených dětí, které křičely po vzpouře a válce aniž by si dovedly, nebo alespoň zkusily představit následky. a kdesi uvnitř se spoléhaly že jejich slovo stejně nemá dostatečnou váhu a že se za ně o směřování světa stejně postará někdo jiný, šedý, starý, tak jako tak neschopný radosti, natož jim porozumět.
neviditelná ruka vždy přítomného rodiče, který vás nakonec bude milovat (a potřeboat - syndrom babyboomers generace) ať provedete cokoli.
nezlobil sem se na ně, nermoutili mě. v mé hlavě se budoucnost už dávno stala a každý si proto mohl dělat co chtěl a chovat se jak chtěl, nehledě na možné následky. a mě se to provinile líbilo, možná sem jim záviděl. ale bylo to jedno. byl sem tam za odměnu a byla to minulost, nemělo smysl si o tom něco myslet. byl sem tam abych si užil. abych se uvolnil. říkal sem si že kdo ví, pozítří nebo už zítra můžu být zpět v poli a kdo ví co se mnou bude. přestal sem dávat pozor na okolí, přestal sem sledoval svoje myšlenky a nechal je v rukou zvířete.
a pak už sem byl tak ožral že sem se odpotácel do postele (byla to dlouhá cesta :-D) a usínal s pocitem že pokud bude budoucnost na pytel, bude stejně důležitější minulost. a pokud bude budoucnost báječná a lepší než minulost, bude zase důležitější ona. a že vždy stejně bude buď jedno nebo druhé a že jednoho dne si budeme moci vybrat kde chceme žít. jakou má podobu naše představa nebe.

a co sem se naučil? že pokud se člověk ohlíží na budoucnost, jde prdelí napřed.
a co ještě? že naše generace to má a ještě bude mít těžký... víc než ty dvě zpátky... nebo i víc. a je to ještě těžší o to že to většina z členů předchozích generací nikdy nepochopí. neboť hlupákovi nevysvětlíš že je hlupák a bylo by pošetilé se o to pokoušet. a buď se na ně budeme zlobit, za to že do nás šťouchají a snaží se nás přimět abychom byli jako oni, neboť jim to tak přijde správně a budou nám spílat jak jsme zkažení, protože nám nerozumí a mají pocit že to jak dnes svět vypadá je zásluha naše a ne jejich... a nebo je vezmeme tak jak jsou a z jejich nepochopení se naučíme poslední důležitou lekci kterou nám mohou dát...
archetyp staršího znalejšího člověka, se zkušenostmi a moudrostí věku se pomalu vytrácí ze sociální reality a postupně jej nahrazuje užitečný idiot se zkušenostmi věku, moudrostí let a pohledem na svět objasňujícím náš podvědomý ideál vyrovnaných dospělých... kterými se nikdy v jádru nebudeme cítit. nebudeme těmi dospělými kterými byly naši rodiče a jejich rodiče, neboť si to nemůžeme dovolit...
a co že sem se teda naučil?! že musím jít někam mezi mladší lidi, mezi lidi v mém věku a kousíček vyšším či nižším.. deset tam a deset zpět, ne zbytečně víc.hrozí sice že mi dojde že nejde o generaci a že sou akorát všichni hrozně hloupí :-D ale pak dyžtak budu polemizovat intelektuálních kastách nebo takněco... bych to přece nevzdal!

a už si zase vlastně stěžuju na práci... prej ve čtvrtek. to budu vědět kolik mi přidá. a budu se rozhodovat jestli mi to za to dál stojí.

strach je sebenaplňující proroctví

sem za poslední dva/tři měsíce shodil deset kilo, dobrý ne?
ty poslední čtyři teda vinou střevní chřipky a neviděl sem je jít rád.
už sem si nemyslel že kdy znova použiju tu poslední díru na opasku, tuto nehojící se ránu na jeho kůži, připomínající časy minulé, hubené. časy kdy se mě netýkala žádná konfekční velikost... ale taky sem to mohl shodit jinde než v pase, že... nejsem z toho nešťastnej... příliš. chtěl sem si nechat nějakejch 78kg. ale co. zpět na starých dobrých 75... na to běhání a lezení co v poslední době dělám, je váha v tuku navíc. (to si namlouvam... že sem shodil hlavně tuk)

lezení... na boulderu. takovej malej návrat. všechno sem nezapoměl.. ale hodně mi toho pod kůží taky nezůstalo. baví mě to. je to takový poklidný, člověk musí udržet chladnou hlavu a rozvážnost. je třeba přemejšelt celym tělem. to já rád... a člověk vyleze vysoko tak akorát aby to nebylo příliš blbý na klouby si odsud skočit dolů do duchny. (to mě asi z toho baví nejvíc)
ok. nevim proč to dělam, doufam že ne kvůli ženský.
ale ještě tam je co pozorovat a učit se (nemyslim o lezení) a třeba mě to opravdu chytne, než to dojde. jedná se o fungování mýho myšlení přeci! to je to co mě zajímá na čemkoli... fungování lidí a věcí. (nevim přesně proč to furt opakuju)

takže co z toho: sem zbrklej, když sem sám. a sem pomalej, když sem ve dvou. když sem sám, jsem kupodivu mnohem emotivnější. reálně semozřejmě, ne že bych dával evoce znát více, spíš naopak. více prožívám ale méně to komunikuji. logicky.
zajímalo by mě, jak by vypadala společnost kde by nebylo zaběhnutou normou dávat najevo emoce které se od nás očekávají a otlačovat ty skutečné (od raného věku... tedy ne jako, že by jsme my, nemotorný jak jsme co se týká znalosti sebe sama, z ničeho nic začly mluvit sprostě a přestaly respektovat, že dnešní starý lidi sou zastaralejší než kdy dřív starý lidi byly. ). nepředstavuji si zrovna situaci při pohřbu nebo když se nekomu narodí postížené dítě. denodenní situace... kdy by každý komunikoval jen a pouze emoce které opravdu má, v jejich skutečném rozsahu.
asi by to nebylo špatný! jenom mnohem hůř pochopitelný, lidé by se mnohem více polarizovali a lidský mozek by se zdál mnohem méně připodobnitelný počítači... tak jak je většina z nás, lajků, chápe.
myslím že třeba já, kdybych se tímto řídil, byl bych z té skupiny lidí co by několik dní nehnula brvou a působil bych jako rampouch a potom bych pár dnů zase šíleně brečel a chechtal se, nebo objímal lidi a na jiný řval a na slunci tančil a ve stínech se plížil a mudrcoval o smyslu života.

ok, asi mi to občas ujede a přes veškerý snahy o nějakou společenskou masku, mi to čas od času ujede i v práci.
prej máme bejt sami sebou. to by sme měly. ale s tim nedovedu začít přes noc.pořád tam nějaká maska bude. nemyslim si že mé skutečné já, by bylo vítáno širší společností. někdo by se mě bál, jiné bych rušil a u většiny bych vyvolával nepochopení. a víme co v lidech vyvolává nepochopení.

většinu lidí ve svém okolí, pozoruji jako emocionálně velmi stabilní (nebavme se o ženách)... občas smutní, občas šťastní, většinou klidní. už sem potkal ekcentriky ke kterým bych se dovedl připodobnit. vždy neprostupná maska a pod ní záblesky energie a ta se občas vylilla ven, většinou odrážela, občas pohlcovala. pak sem potkal masky totálně zabarikádované... protože tam bylo zavřený, společensky opravdu nepřijatelný zvíře. ale těch bylo málo.

myslím že bych potřeboval bejt sám. pořádně sám, dlouho a daleko, tak daleko že by nebyl nikdo rušen  nočním řevem, ohni a kácením stromů.
třeba rok hluboko v lesích, mimo lidi. abych dokázal identifikovat, co z toho co o sobě vím, jsem opravdu já a co je maska. a pak bych se rozhodl jestli budu sám sebou a že se v tom stavu můžu vrátit mezi lidi a nebo jestli patřím do lesa a nebo jestli mi maska stojí za to, se zase vrátit jaký jsem byl, pouze zbaven věčných zaječích úmyslů.

____________________

musim se zase začít prát. strašně rád se peru. nejradši si troufám na větší a každé zranění mi dělá radost. bylo by super něco na způsob juda, nebo wrestlingu a v civilních hadrech. každý příde v tom co nosí... nebo nosil. nejlíp něco co připomíná to co si na sobě představí, když si pokusí představit sám sebe jak čeká v sámošce ve frontě u pokladny nebo na jede na eskalátorech.

____________________

v práci budou změny, řekl sem si o ně. musí být, nebo je udělám sám, formou odchodu. v pravdě, nevěřím že budou a nevěřím že odejdu. takže bude něco jako malé změny, díky kterým to tu budu ještě chvíli schopen tolerovat. ale šťastný nebudu a odejdu později. nemám pocit že se to můžu ještě něco naučit. něco obecně přínosného. už se můžu naučit jenom jak změnit sám sebe, tak abych zapadl a vzkvétal v tomto exototeráriu. a to bych se na sebe už nemohl dál koukat.
už je to ale v pochodu. a já na sebe zase chvíli budu muset bejt tvrdej.

____________________

potkal sem kamaráda z dětství. byl to kluk vedle kterýho sem se dycky cejtil jako blbec. jako že sem méněcenej a byl sem mu vděčnej že se se mnou baví. tak na mě působila jeho osobnost. a opravdu sem v jeho přítomnosti byl nezchopnej. jak to bejvá, když si o sobě někdo myslí že je neschopnej.
(ano, je to tak, ne vždy sem měl tak obrovský sebevědomí, jako to jímž disponuji dnes. vlastně nikdy.)
pomatuji se, že mi dycky pár dní trvalo než sem se z jeho stínu vymanil, po té co jsme se rozloučily. a s každým naším setkáním to na mě padlo. měl sem ho rád, je to fajn kluk a má v hlavě zajímavý věci. nikdy sem mu nedával za vinu jak na mě působí a nevyhýbal sem se mu. bral sem to jako že je to mnou.
no a teď sem ho potkal zas. a bylo to v pohodě, nemyslím si že je nějak nade mnou, nebo sem se tak necítil. ale ve chvíli kdy se mě zeptal jestli ještě vídám rodiče (což je mimochodem celkem debilní otázka... v šatně, kde sou i další lidi a vidíme se po patnícti letech) a já mu dal vyhýbavou odpověď (protože sem hned nepochopil na Co, a jestli opravdu na To.. tak proč se ptá) a on měl pocit že mi dal zásah a dál už pokračoval z výšky a konečně se uvolnil.
zajímalo by mě, jestli to takle má s každým. nebo je to našimi společnými prázdninami, kdysi dávno. on ctižádostivý mladší bratr kluka co vždy působil že nikoho nepotřebuje a dotáhl to až do amériky. syn zástupkyně ředitele a otce s rozumem kluka z rychlých šípů co je hrdostí a pýchou pevně připoután pod pantoflem, jež jej jako horkovzdušný balon, plněný chválou a cíleným obdivem vynáší až do oblak, odkud se příležitostně sklánívá a vydává rady a hodnocení, plácá po ramenou a nebo jde příkladem.
on, vysoký a pohledný, o kousek starší než já. v rané pubertě v kombinaci se mnou. starším bratrem který působí že nikoho nepotřebuje a nikdy se nesnažil to nikam dotáhnout, málo kdy se straral o to jak jej kdo hodnotil a většinou nebyl duší přítomen. ale vždy ochoten se podílet na tom co se děje.
asi to bylo na něm, jak se budem k sobě chovat a co budem dělat. tak reprodukoval chování jeho bratra k vlastní osobě, pouze o něco více s důrazem na mě, neboť mu to nebylo přirozené. ale já se nechal a jemu se to líbilo. provinile si to užíval až mu to přešlo v nějaký obrázek o tom, že takový jsem jsem já. a proto na mě tak reagoval i po té době?
musím ho vidět, musím s ním mluvit. potřebuji víc indícií.. halvně protože to muselo mít velký vliv na můj duševní vývoj... hrozně moc jsem si během toho kratičkého setkání vzpoměl na ten pocit méněcenosti, o kterém sem v koutku dušel věřil, že je neoprávněný ale nic sem neříkal a styděl se za to sám před sebou. vzpoměl sem si na těch několik prázdnin a na to jak se náš vztah vyvíjel a já to z ústraní pozoroval. i sem se tomu pokusil vzepřít, ale pak náš vztah nefungoval. a já to dycky ve jeménu těch čtrnácti dnů skousnul a přijal.
a ještě jedna věc je na tom zajímavá. ta vzpomínka byla potlačená. přišla rychle jako jiný, ale z mnohem větší hloubky v úplně jiných barvách a byly v ní i emoce. ty zůstávají většinou pouze ve vzpomínkách na nevyřešený věci.
chvilku bych se i bál, že setkání s ním by mě mohlo vzít zpátky a nedostatek sebevědomí a pocit že nic nedovedu, je to poslední co bych teď, nebo kdykoli potřeboval.



marně přemýšlím, s kým sem kdy mohl být skutečně sám sebou. kromě mého nejlepšího kamaráda Sněhoprince Podpatkáče (jméno bylo z důvodu iracionality pozměněno). napadá mě pár lidí u kterých se to hodně blížilo, opravdu dost blížilo. (rodina má vlastní masku kterou na mě dávají... celkem mi sedí ale je zkratkovitá... a já jim to nevyčítám)
a to mě vede k úvaze, že bych se třeba mohl snažit dostat do svého života víc takových lidí.... bylo by to fajn, mít něco takle jednoduchýho (jednoduchý koncept) za cíl. mít to po ruce jako opdověď na otázku co bych si přál nebo co bych chtěl. vždycky si musím vymejšlet nějaký ptákoviny, s timdle bych mohl i mezi lidi!... ok, asi nemohl :-D.

____________________

jít do toho lesa daleko a pryč. vymítit v něm kruh o průměru padesáti metrů. sekerou den, noc, den a noc dokud to nebude, odpočívat řevem a tancem a záchvaty smíchu. spoustu toho v průběhu spálit a ze zbytku, uprostřed postavit hromadochýši. na níž bych přes den seděl a v noci v ní spal.
nejíst, pít sníh, zbavit se oblečení. dělat cokoli co mi projde hlavou, fyzicky prožívat vzpomínky, kříčet a vztekat se, utíkat. a takle být, dokud nezbyde už nic jinýho než sedět v kruhu a nehýbat se a pak i přestat přemýšlet.

paráda!

____________________

byl sem nemocnej... ještě nějak sem. ale už to tak neberu... asi tejden sem proležel, nebo prohekal když sem nemohl ležet a musel pracovat. bylo to nepříjemný. a pak sem se jednoho dne probudil zdráv. poznal sem to tak že jsem se probudil s erekcí. což ještě pořád mimo nemoc je pro mne denodení standartka (tak jako pro plno jiných chlapců/mužů). měl sem z toho strašnou radost... pět dní to nebylo a já skoro zapoměl, proč že to každej den vztanu z postele.
je to strašný, nebejt nadrženej. člověk nemá pro co žít :-D
nechci stáří... hledat si jiný důvody vztávat z postele! dělat věci ze zvyku je strašně ubíjející. :-D (to abych to dneska trochu odlehčil)

a zase si to celý vymyslet znovu a všechno to zapomenout. jen pro ten pocit, že je vše v pořádku a přitom, že žádný pořádek neexistuje.
ještě pořád mi některé základní rutiny a nároky lidské psýché (teď mluvím o vlastní) příjdou tak dětinské a nedospělé, že se jen těžko zbavuju pocitu že sám sebe opíjím banánem.
a občas si zase připadám jako osel co se snaží dostihnout buřt(fuj) na špagátu, který visí z klacku který drží osel sám a sedí si přitom na zádech.

ale ať jsou logistické způsoby a požadavky jakékoli, je třeba se pohybova, neustrnout.

takže teď se snažím nějak chytře postavit k cíli téměř nejapnému, kterým je mountain marathon v anglii, a jeho mezicíli, což by mohl být pražský marathon v květnu a nějaký ten ultralight/survival/orienteering trip nebo víc, skrz podzim a zimu.
a nebo nějaký jiný směr usilování, kam bych si ve volnu odkládal utahanou mysl a čím bych inspiroval své volnočasové aktivity.

uběhl sem půlmarathon v ústí. za dvě hodiny... bylo to prima. a vypadam u běhání hrozně hustě, a těžce.
těžkej sem... ale už nemam pupek. ten už sem zlikvidoval a už se mi při protahování nedělají faldy na zádech a na zátylku, to už sem taky pojednal.

během posledních pěti let, jsem se šestkrát stěhoval, co to o mě vypovídá? v práci sem ale už málem čtyři roky, a mám furt stejnou židli. nějaký teorie o tom, co se to o sobě dozvídám, mám. a žádná neskýtá jednoduchou a pohodlnou budoucnost. nějakou na kterou by se dal stáhnout template...
asi bych takovou stejně nechtěl... ve skutečnosti.
už sem ale bohužel ochutnal, jaký to je, tendle poklidnej prospekt mít. a je to sladký... a tučný, člověk z toho blbne a tloustne... ale někdy... někdy když je člověk utahanej a zesláblej, je to strašně příjemný.
pravdou ale je, že sem na sladký nikdy moc nebyl.

jestli mě čeká osaměslost a zima, tak ať. však žijeme v době digitální. nebudu to vítat ale taky nehodlám panikařit. (jako ostatně nikdy, na to sem příliš drsnej! (jako jo!))... alespoň to zase ožije tady.
téměř fantastickej pocit osamění sem zažil o víkendu v ikee (tyjo, mam tam plno zážitků), když sem si jel koupit prostěradlo a zastavil sem se u kafe, uprostřed přeplněný jídelny.
zkoušel sem v davech lidí najít inteligentní tvář, člověka který je si vědom svého okolí a nevnímá jej pouze instinktivně. a nepovedlo se! pár lidí co vypadali že mimo tendle chumel jsou to relativně inteligentní lidé tam bylo, ale v očích měli stejné zvíře jako všichni ostatní.
než sem dopil kafe, u automatu na limonády vedle mě se doplnilo plno skleniček a v čase se vyskytly tři dvojice dospělých zdravých lidí, kdy jeden z těch dvou, druhému zblízka ukazoval na štítky a nahlas četl názvy limonád, na nich stojící. bez jakékoli přidané hodnoty, názoru, rady, zbarvení hlasu při přečtení preferovaného nápoje.

nezbývá než doufat, že v příštím díle, na podobném místě nenabydu významu který mě postaví do role něčeho co je potřeba zničit. třeba vetřelce, nebo čarodějnice. nějakého významu na kterém není co řešit a každý malý kousíček zvířete ví jasně co má on a všechny ostatní kousíčky dělat. (ne, strach sem tam neměl...)

in order to change someone's attitude. you have to change his view of the world.

if you have the power and resources, you can achieve it, through manipulation of his surroundings.
few have that.

or you can try to do so, through debate. by drawing comparisons and explaining origins, relying on the one's imagination.
it can happen very easily though, that your view will change to.
and you need to be willing to undertake that in order for your point to be genuine and to make the debate an actual debate.
few, can do that.

or you can restrict to live in your world and let others to do the same. yet, you can't ask for understanding, when all you are giving, is a respect.
or you can.. ask! but you wouldn't get it. its good to have a respect for the unknown, but be aware, by adding a little bit of a darkness to the unknown, you'll only get fear. (and fear leads to anger, the Jedi know)
its hard to respect the unknown for long, as there is darkness in all of us.
few, understand that



and if non of these above are suitable for you, you can always rely on the power of love. but again, you need to know, that you are not a god, and that you need to take in to consideration the laws of nature as you understand them and the boundaries of your fyzical form, as they present themselves to you.
love shouldn't be a fourth option. its a motivation, resource of strength and will, a light in the dark...etc.

or, can you? live just for the love? like an amazing dog! love and food and occasional play. a play on a real thing, long forgotten, before your race was domesticated? as now, all you hunt and kill is a squeaky plastic ball...
i guess i could, if all i knew was love, food and the ball.

i have eyes, so i look and try to see. i have ears, so i hear and try to listen. i have a soul so i love and strive for faith. i have a mind so i doubt and try to understand.


thats pretty cruel i guess. but what i se around, is a cruel world. cruel and beautiful world. and therefore i'm cruel and beautiful. (:-D .... dont you see?! im just trying to fit in! as any other kid! :-D in an original way! to stand out a bit at the same time! :-D )

nevim co psát. už nevim co psát, mam pocit že sem všechno napsal už několikrát.
mám pocit že sem v začarovanym kruhu.
Ale! není to tak. to že se mi dějou opakovaně podobný věci, je daný tim že žiju pořát dost podobnej život v neměnnym prostředí, ve stále stejném těle a člověku.
což vysvětluje proč sou ty věci podobný. což vysvětluje že nejsou stejný, pokud bych se je nerozhodl tak vnímat, samozřejmě. a to by byla chyba. to bych přijímal že nemám žádnou svobodnou vůli (což teda skoro nemam jako nikdo, ale věřím v nějakou autentickou směrovou tendenci vycházející z mutací filozofického vnímání z doby pubertálního vzdoru a identifikace sebe v ranné dospělosti)

takže, ačkoli události poslední doby nesou známky podobnosti s událostmi minulými, jsou tyto známky zanedbatelné a znedbámí hodné, hlavně pro efekt z jejich vnímání vycházející.

_____________

pokud člověk stojí před rozhodnutím mezi dvěma směry a jeden z těchto dvou směrů znamená zachování směru který vedl až na rozcestí na kterém se nachází. stojí za zvážení...
hm...
..
hm
stojí za zvážení! kolik dalších rozcestí se na této cestě v tomto směru dále nachází, a jestli náhodou cesta není městský okruh!
nebo...
jestli případná úprava směru odbočením na rozcestí, znamená útěk od směru, nebo změnu směru založenou na líbivějším horizontu ve směru druhém.
nebo...
je ještě otázkou která ze dvou cest je hlavní, neboť ne vždy je hlavní ulicí ta přímá. hlavně třeba v případě kdy cílem není místo ale cesta mezi jejím začátkem a koncem.
což opět metaforicky převedeno do paradigmatu cest páně a pozemních komunikacích, nabízí možnost rozdělit typy lidí po nichž se pohybujících, na: turisty, cestovatele a tuláky. (v jiných paradigmatech: follower, leader, wanderer či: story listener/junkie, story teller, story maker ..... a nebo ne, to je asi blbost)

_____________

však, jedna část poslední lekce, touto dobou již zcela zřejmá je, že cesty páně vskutku jsou nevyzpytatelné!
do bodu rovnováhy mezi rozumem a duší, který zdáse kýžený a téměř nedosažitelný, vedou dvě cesty. a ty jsou bláhovost nebo šílenství. tato rovnováha je však často pouhou iluzí (tak jako život), neboť když do rovnice přidáme čas, tak maso na jedné mysce svoji váhu oproti ocelovým závažím na mysce druhé, během několika dní, né-li dříve, ztratí.

.
.
.

jednoho dne jsem měl pocit že jsem tam. že jsem našel rovnováhu, že to funguje a že dále už se nebude řešit logistika a komunikace a začne se stavět hrad. hrad ne z písku ale z kamene a citu.
přišel sem si šílený, mé emoce nabíraly fantastických podob které jsem nedovedl připodobnit ničemu ze sebe a světa který okolo sebe vnímám.
byl sem šťastný, místy až extatický. uvolnil sem se. měl sem pocit že je čas na zasloužený odpočinek.
ale šílenec neodpočívá. šílenec který odpočívá není šílenec.

ať to hrálo roli jakoukoli, přesně v tu chvíli jsem dostal možnost uvidět svůj vlastní odraz v zrcadle a srovnat je s vlastním obrazem rok starým. v barvách dříve nepozorovatelných se mi předestřela budoucnost a minulost a všechny její alternativy a mě se v bodu rovnováhy podlomily kolena pod váhou uvědomění si svého odrtržení od reality. míry mého šílenství.

den na to, jsem se cítil jako blázen. nevěděl sem odkaď sem přišel a kam jdu. co chci, co mě těší a co mě tíží. přes zdánlivý bod rovnováhy jsem se z šílenství přehoupl v bláznovství. které je, narozdíl od šílenství, v mém vědomí nevítané až opovrhované.

chvilku mi zabralo formulovat co přesně se ve mě stalo (nechtěl sem použít výraz zlomilo). a tak jako všechno již jednou formulované, stalo se jednoduchým. až tak jednoduchým že by si bláhový mohl myslet něco o hlupákovi který to nevěděl předem.
parní motor je taky jednoduchý od té doby co ho někdo vymyslel (a přitom jsem přesvědčen že mu málo kdo skutečně rozumí, tak aby jej dokázal alespoň teoreticky reprodukovat.) zdá se jednoduchým... ale co je třeba si uvědomit, je, že co se na něm zdá jednoduchým je pouze jeho princip. vsadím se že princip cestování časem je taky jednoduchej.

ale to odbočuju. a skoro by to mohlo vypadat že se připodobňuji k Jamesovi Wattovi vlastního citového života. což je uplně normální blbost! já se spíš dycky viděl jako něco mezi janem tleskačem a bretem pittem.

_____________ 

problém a důvod jeho vzniku, je že jsem příliš chtěl. zas jednou. a nebo že sem nechtěl dost... otázka z jaké strany k tomu bodu rovnováhy vyrazíte.

jistě nevím nic a pochybuji o všem.
a mám pocit že by to tak i mělo zůstat.
jakákoli jiná varianta je nebezpečná mému okolí a mě též.
a navíc sem v tom dobrej! sem dobrej v něčem co málokdo umí!
narozdíl od bytí spořádanym člověkem.

I stopped making sence and shortly after that i began to make one again. completely different one though. i'm feeling sick as if i got electroduced..

i'm a failed magician.

the deeper a truth is, the higher the level of the oblivion surrounding it, gets. in laws of physics, it wouldn't matter. however the laws of truth, differ on many occasions. firstly and most importantly, there is no bottom for the depth of a truth...

hope is a tool for surviving and shouldn't be a way of living. because its basic aspect is, that it stretches far away from the reality. too far, without ever leaving the reality, never taking you away from it completely.

and when a hope takes form of a truth, it acquires explosive potential. that can hurt anyone in your vicinity at any moment.

there just very well might be a sub sub conscientiousness, one less reachable than the first one. one where the soul bypasses straight to the senses. one often mistaken for a god, magic or a higher presence.

I´m not true and I´m not false. the I ,the part of my entity over which i have the will. is a natural inception of movement and chaos in the universe. im the son and the father of life. we all are.

aby to tu nestálo!
a hlavně protože sem byl upozorněn že nic nepíšu.

ne že bych nepsal.. jen sem nic z toho co sem psal, nedopsal a nepublikoval (pokud to není příliš honosné slovo... ale je pravda, že mít blog a umět psát je v dnešní době dostatečný základ pro stání se publicistou.  dále totiž není třeba nic, aby člověk mohl poučovat pravdychtivý národ o hodnotě života oněch či druhých. rozebírat otázky sociální, či geopolitické a být čtenější a následovanější než ruiny skutečných médií ve kterých je vše psáno aspoň ve stejném duchu, jako dřív, když to ještě nebyla snůška lží (far far away), čímž se stávají mnohem hůře stravitelnými.)

ne.. nic o tom nevím. český tisk nečtu na zprávy se nekoukám a nenávistné české buranstvo, více či méně zdařile ignoruji.
a přece, od lidí které ignorovat nemohu nebo nechci se ke mě dostává tendle informační hnis v podobě toho co považují za vlastní názory nebo čím se zabývají jejich mozky, když si myslejí že si přemejšlejí o čem chtějí.
a když to není jenom o tom že maj chvíli času a říkaj si že teď je ten čas kdy se vlastně zamyslej, a vypadá to přibližně jako když dáte na šimpanze patřičnou čepku a rázem je z něj ve vaší fantazii sherlok holmes.

můj vztah k lidem se nijak nezměnil. když sem tvrdil že je miluji tak sem nelhal. stejně tak jako když sem tvrdil cokoli jiného... myslím... asi sem toho tvrdil dost.
ale není nic horšího než když se někdo, koho milujete, chová jako naprostý idiot. jako nebezpečný idiot. (mluvím o lidech, o ničem jiném, tady překvapivě žádná metafora)

______________

jinak sem šťastný muž! pomaličku tloustnu na vyvážené stravě a přiměřeném stresu, mám ženu která mě stimuluje a dává mi žit ve světě který mám nade vše rád.
zítra jedu na soustřeďení boxu, kde po roce bez pohybu, jistě zahynu. Ale neměnil bych. myslím že sem spokojený a v těch chvílích kdy mi to tak nepříde, tak to působí spíš jako že nejsem zvyklej, než jako že mi opravdu něco chybí.

ano, půlrok, nebo jak dlouho jsem nepsal je dlouhá doba. a ano měl sem spoustu velkolepých nápadů a plánů a spousta z nich padla tak jak přišla, jiné mi chvilku vydrželi, a další sem si uložil na později. a ten kterým se zaobírám nyní!!! je že si udělám papíry na letadlo, pak další větší a pak pojedem do světa (kamkoli... třeba do ameriky! nebo do prdele! na měsíc taky!!!) a tam si najdu práci jako pilot... čehokoli co létá.
ano, jak z tónu vyplývá, přicházím nejspíš o další iluzi :-D. místo abych tady žvanil, měl bych se učit. ale je to náročnější než sem si myslel. (ne o moc) a moje tupost vůči matematice a fyzice se projevuje s každou stránkou učebnice více a více.
takže jsem posledních pár dní poněkud nazlobený sám na sebe a svoji neschopnost se učit, soustředit a na to že sem ve škole vůbec nedával pozor (nevyčítám si to, jen se zlobím), na nedostatek cílevědomosti a náladovost která je mým největším nepřítelem co pamatuji.

Ale co! sny nejsou od toho aby se vyplnily, sny jsou od toho aby jsme měli pro co žít, když všechno ostatní selže.
moje práce... mám jí rád. ale nechci už jí dělat. musím dělat něco jiného. (třeba pilota :-D ) tady se buď budu neustále stresovat a přemáhat, což mě bude stát zdraví. nebo to přestanu brát tolik vážně a v tu chvíli mě to přestane bavit, motivovat a když kvůli tomu o tu práci nepřídu, tak to bude ještě horší, neboť se proměním v stroj na vymejšlení věcí a zůstanu jím navěky.

takže se jdu učit... nebo aspoň dát přílušnou čapku na šimpanze a číst slova a věty v učebnici.

tak sem se zase jednou oholil. to už sem tu jistě psal víckrát, a při těch příležitostech minulých to i mělo nějaký význam.

proč to ale píšu: protože (a o tom už sem tu taky psal) vypadam přísně. nebo zle, nebo nevim. lidi se mě bojí. a nějak mi přišlo, že prostě ten knír a bradka způsobujou že mam ještě o něco zarputilejší kukuč než obvykle.
nevim jestli to pomohlo. jestli působim líp, ale prej sem omládl a vypadam na svůj věk.

(asi sem dost vážnej v poslední době.. to se ke mě taky doneslo. ale to povolí s tim jak povolí tendle veseloprojekt v londýně. kdy sem na sebe musel bejt tvrdej a ve výsledku sem byl tvrdej na všechny.)

což by mohla bejt dobrá cesta.  někdy lidi může děsit jenom to že něco nedává smysl, že něco nesedí a tudíž je to podezřelý.
třeba můj jazyk... neříkam že děsí lidi... ale vyvolává to podezření, jestli si z druhých nestřílím nebo nelžu z jiných důvodů. anglický jazyk. zním dost přesvědčivě, neříkám že mám akcent jako rodilý angličan, ale rozhodně to zní jako akcent člověka neurčitého původu který už dlouhou dobu žije v londýně, popř. pod vlivem alkoholu jako člověk co dlouhou dobu žije v edinburgu.
v hospodě (tam) to třeba nevadí tolik, když na původ nedojde... protože neni důvod se ptát odkud sem, přece z londýna. a když na to dojde tak si asi prostě dělam legraci že sem byl v londýně třikrát dycky na tejden a je to neškodný.
ale o něco míň vtipný (ikdyž občas se tomu zpětně zasměju) je když vyrazím v hadrech co si vezmu na stavbu, stejný co maj kluci montážnický a vyrazim do místní DIY store koupit odmašťovadlo. a pan prodavač kterej je v jednom kole, mi nabídne odstraňovadlo na nálepky a nebo ředidlo a já mu řeknu, že si radši vezmu to na ostraňování klacků.
uplně pochopitelnej omyl, hej, když člověk ještě moc neumí jazyk. jenže já znim jako týpek co už deste let bydlí tady za rohem a nejspíš je trochu tupej, když si myslí že o takový kecy někdo na tom místě v tom shonu stojí. a k tomu se tvářím že je všechno jak má bejt a když mě opraví tak se zasměju a řeknu, jee, sorry, stickers. a pro omluvu vyžádanou pohledem jak na idiota, odpovím im not from around here...
.. kdyby ten člověk měl důvod a čas rychle se zamyslet nad tím, co že se to stalo, vysvětlení že sem si normálně poplet slova bo zní podobě a já nejsem zvyklý v jazyce mluvit a myslet zároveň, nebude mezi několika prvními. (to taky neni tak vážný :-D)

a to neříkam abych se vytahoval jak umim anglicky. to jako klidně můžu taky. ale píšu to jako příklad neobvyklé nevyváženosti která vyvolává podezření. a tak sem se oholil, abych se blížil podobou svému věku. s čímž se změní přístup druhých ke mě, a s tím se změní moje vystupování (kos am šejpšiftr bič!) a vše bude působit o něco přirozeněji.

původně sem si říkal že ty fousy, co mě postaršujou, budou jenom dobrý, bo se mi občas stane že šéfuju lidem co sou o generaci nebo o dvě starší než já. a čim budu vypadat starší, tim to jim a mě příde míň blbý. a třeba že to ten efekt mělo, mělo to pár sajdefektů, který prostě nestály za to. ale tu autoritu už vybudovanou mam, a stejně už všichni ví kolik mi je, tak když sem teď začal přes noc vypadat o pět let mladší a o pět procet soustředěnější na svůj vzhled než na svůj výkon, vlastně se tolik nezměnilo. jen už můj vzhled a vystupování nevolává podezření... a přecejenom, sem s tim knírem a bradkou vypadal asi kapičku víc jako čert.

asi se k fousum zase vrátim... až ale o něco poroztaje ta "drsnost" co mi kouká z vočí.


jinak běhání se daří, docela. zatím pracuju na dostání svalstva zpět do bojezchopného stavu, hodně musim dohánět na spodních zádových svalech. jinak nohy a kolena dobrý, jen sem si spáli stehna o trenky, bo sem nechtěl přestat jen protože to trochu bolí a přestal sem až když to bolelo dost... ale to je taky otázka zvyku, a nějakýho vybavení.
plán teď je, dostat se do stavu připravenosti a vybavenosti, abych mohl běhat do práce a z ní. a když ne nic jinýho, tak v září uběhnout půlmaraton.. a pak tam byl ještě ten plán, že pokud onoho stavu dosáhnu ještě dřív, vezmu dovču a poběžim na chatu... to je nějakých 120km... viděl bych jak by to šlo, kdybych nedoběh, nebrečel bych. kdybych doběh (možná bych brečel... a ne dojetím) a jel bych zpět.
tzn, lehkou plachtičku, lehký spacáček, lehký a velký baťužek, mastičku do rozkroku a těžký trénink.
a kdybych měl plánovat pokračování této fantasie... mohl bych takle vyrazit běhat třeba i někam exotičtěji, než na chatu... jednou, v budoucnost, až jednou zase budu mít dvakrát tolik dovolené, než co má moje milá.

a život v londýně? zase mě na chvilku ta představa chytla... spousta lidí mi to ale vymlouvala.

a taky... ... .. řekněme, že znalost reality situací mi v poslední době přináší spíše úzkost než vnitřní klid. jako kdyby o něco šlo. jako kdybych nesouhlasil. napadaj mě roztivný věci co si namlouvam že chci a potřebuju abych nebyl nespokojenej. vopičárny. je jaro...

dycky mi pomáhalo se tu vypovídat. sesumírovat si to. ale teď se mi chce psát  tom co dělám ze všeho nejmíň.

v práci se razí ouvrkil projekt. další byt v londýně. a jak mi to posledně přišlo organizačně ztřeštěný, zběsile riskantní a hlavolamně náročný. tak to v porovnání s timhle bylo naprosto o ničem. opravdu doufám že o tomto projektu jednou nebudu muset říct to samé. nevim co bych musel bejt za člověka.

už sem skrz fázi, kdy sem sí říkal že jako dost.. že to dodělam a seknu s toudle prací, že už se do stejný situace nikdy nechci dostat. už jenom prostě každý ráno čekam to nejhorší a když to opravdu příde, jako vlastně pořád, tak se to snažim dát do pořádku, tak abych večer mohl usnout a probudit se do dalšího rána.

ne, tak zlý to neni. už. za týden letím na místo na poslední fázi montáže, před kolaudací, která se prostě musí stát... ne že by bylo reálně možné aby se stala takle brzo... ale hej, když musí, tak se stane. ... prostě tam budu dokud se to nestane.

mezitím se učím text na divadlo. což mi oživilo slast mých školních let. připomělo mi to jak sem naprosto nezchopnej se naučit něco co se musim naučit. zejra je poslední zkouška a já sem se během dnešního pokusu se to konečně naučit, málem zapomněl všechno ostatní.

mám fantastickou oporu v Soně, která to skrze mě všechno odnáší sama. ale drží mě nad vodou... tou vodou, do které když se potápím, můj mozek plodí ty nejzběsilejší koncepty a teorie o smyslu života a propadá se hladinami šílenství do nejroztodivnějších světů duševního spletence a psychopatologických úsilí o nápravu světadění z druhé strany, nápravou mého vnímání a chápání.

(to by bylo tradičně pár zbytečně složitých slov)

čož je moc dobře, každá špetka příčetnosti se bude jednou hodit.

začal sem běhat... čož se stalo tak že sem si koupil boty na běhání... poučen z minulosti, vědom si že od bot se ve mě odvíjí spousta věcí, sem se nebál, že je koupím dřív než začnu a pak se na ně stejně bude jen prášit.

to je vše. až bude londýn hotov, bude se mnou zase řeč. přestanu bejt krutej a náročnej na discilínu a začnu se zase jen šklebit při pohledu na cokoli, co sem třeba prostě jenom chvíli neviděl. to sem slíbil doma a vlastně i sobě. 

tendle efišnt and koldhártyd teaz je ta z verzí které nemám zrovna v lásce.

třeba se mi pak bude i lépe psát sem.

o porcelánovém slonu a jeho zarputilém výrazu, o tom jak se od počátku své lesklé a chladné existence, snažil o jednu jedinou věc, pohnout se.

byl dávno před námi a bude po nás a jeho snaha přetrvá všechny naše.

tak jako on se nemůže pohnout, my se nemůžeme nepohnout.

jako kdyby horký, chvějícíse savec toužil po zvěčnění vítězného pocitu na konci fotbalového utkání.

onen vítěz jednoho dne zemře a zdánlivě se přestane hýbat. však co se přestane hýbat budou pouze jeho kosti. on se totiž, stejně jako ono fotbalové utkání, z větší části nacházel v představách a fantasii.

kde jinde se odehrává hra, než v myslích jejích účinkujících a diváků?
odeberte představivost a vznikne nesmyslný mumpraj, nepozorovatelný v přírodě neživé.

.....

klidné širé moře a slunečný den, dopřávající skvělou viditelnost, snad jen aby náhodný pozorovatel mohl rozpoznat hladinu od nebe, oddělené obzorem, který netvořili odlišné bravy či tvary, však pouze hloubka obrovské vzdálenosti.

s kratičkým upozorněním v podobě vysokého krátkého hvizdu, snad jen aby se neřeklo, rozrazil klid místa a hladinu moře hořící balvan.
(mohlo jít o meteorit, ale zkusme se obejít, v rámci možností samozřejmě, bez přidané hodnoty představivosti co se týká naprosto zbytečných okolností. jako je třeba existence vesmírného výzkumu. ani my tam nejsme, ani na lodičce, ani se tam nevznášíme, pouze si představujeme místo a situaci, nepředstavujme si v ní sebe. to dá zabrat a mohlo by nám toho plno uniknout.)

třesk balvanu o hladinu jeho prvotní okamžité zpomalení a ochlazení a reakce vody v kontaktu s ním. gejzíry a prudce se valící mračna páry, vzdouvající se vlny. při pohledu z dálky, jako množící se prstýnky, okolo rozpustilého mráčku, cachtajícího se v kaluži.

věnujme teď pozornost oněm vlnám. vzdouvajícím se mocně, energicky vysoko nad klid svého širého okolí. každý z nespočtu malých zpěněných vrcholků mířících svým a pouze svým směrem. urputně vpřed, vším čím je, od své přirozenosti, jakoby rozhodnutý doběhnout ze všech nejdál a zužitkovat všechnu energii která se v něm nachází, do poslední špetky.

nemaje času se zastavit ba otočit, poznat co je zdrojem a původem jeho nevyhnutelného ubírání k vyčerpání a ztrátě vlastní podstaty, bude vlna vždy pouze vlnou.
slon z porcelánu nikdy nepohne nakročenou nohou, neboť jediné co z oné nohy dělá nohu, je naše představivost.

člověk se dovede zastavit a otočit, sledovat a uvědomit si čím je a odkud pochází, dovede udělat krok vpřed a stranou a protáhnot si ztuhlá záda a namasírovat unavené spánky.
ale to co pro nás slonu dává hodnotu je jeho zarputilost, u vln je to jejich energie a síla, člověk se vyznačuje svojí představivostí. a tak i jeho nejniternější tužba vždy byla naděje že prohlédně skrze sebe, skrze tuto svoji přirozenost a spatří svět takový jaký opravdu je. pozná podstaty věcí, podstatu svojí, vidět to co se děje, jak se to opravdu děje a !proč!.

to čím jsme víc než ostatní tvorové, více než zvířata, je naše podstata. která spočívá ve zchopnosti a tendenci k vytváření a udržování konceptů, počínaje hrou, přes civilizaci, ke konceptu postaty na kterém všechny ostatní koncepty stojí. koncept bez kterého by nebyla motivace k ničemu. ničemu lidskému, jen naše část zvířecí by vládla našim tělům a duším.

z čehož logicky plyne, že nelze spatřit koncept opuštěním konceptuálního uvažování. a že nikdy nebudeme vědět jestli je či není bůh, nezjistíme o co ve vesmíru jde.
vše co na toto téma kdy budeme mít, byla, je a bude kolektivní víra že zelená barva je zelená a voda že je mokrá a další koncepty typu barevného spektra, přírodních elementů či řeči, skrze která si budeme vyměňovat příběhy a pocity vycházející nebo se vázající na stěžejní koncept naší existence, skrze který vnímáme to co zvíře nezaznamená, který definuje lidskost oproti zbytku známého vesmíru, a to je koncept sebe sama.

.....

a jak mě to příde, tak koncept sebe sama, narozdíl od konceptu podstaty opustit lze. a rozhodně to stojí za poznání, rozdělal sem to obstojně. ale začínám si říkat, dokud je člověk mladej a plnej energie, měl by bejt hlavně mladej dřív než moudrej. je to časově limitovaná záležitost, to mládí... je toho míň než zbytku života, jak tomu rozumím. moudrej můžu bejt pak, to bude ta správná doba.
nesmrtelnost v tom netkví, ani tolik o poznání ta moudrost neni... je to hlavně o klidu a míru. a dokud mam pumpičku zdravou a pružnou, obejdu se bez toho.

pojďme si povídat a hašteřit se, milujme a tančeme, sněme a tvořme, hrajme hry, všechny ty hry, které jsou mládím. na moudrost ještě není naše řada.

where to begin?!

ive got a new computer (from which im writing right now)

i have a new home. a proper one, with love and food and order.

i have a beautiful girlfriend.

i have a heading and suddenly all seems bright.

and ofcourse, im learning a lot.

________________


v hlasech lidí a ve věcech o kterých mluví, vyvstávají významy dávno zapomenuté.
já se vrací do kolejí. přání a tužby se subjetivizují a objektivita se z latentního multiparadigmatismu alfabetického (osobně významově nesouvisející) přesouvá do polohy preferenční, "omezeně" objektivní.
cítění se zbystřuje, intuice sílí a ze všeho nelepší je, že je mi dobře.

mám pocit že se vracím ke věcem které jsem kdysi předčasně, snad ve strachu z neznáma či ve spěchu opustil. dřív než sem se jim stihl jakkoli věnovat.
a jsou to složky duše významné až nezbytné. nezestárnul-li sem příliš a za arognoranci a naivitu rané dospělosti mi postačí čiré odhodlání... může se dost dobře stát, že doženu co jsem tak dlouho postrádal, než se mi to podařilo substituovat opuštěním konceptu směřování a vyčleněním ega v samostatnou jednotku s nadpisem Entertainment.

... všichni, snad uplně všichni mi příjdou jako děti. dlící na svých starých snech a představách, v opratích tužeb a strachů z dětství které se nikdy neodvážili zpochybnit, pochopit a nebo aktualizovat na základě toho všeho co se od té doby naučili o světě. jako by si tu svoji dětinskost vážili jako poklad, jako by to pokládaly za svou finální podobu, bez které nebudou ničím, nebo alespoň ne něčím sobě známým... a to je scary! until you see the beast for what it really is.. for what you really are. and then there is no reason to fear anything at all.
jistě to neznamená, tak jak sem se nějakou dobu domníval, že vlastně vůbec nic o ničem neví a že když ano, tak to vědí o něčem a neseznávají v tom souvislosti s ničím jiným neb se o to ani nesnaží. .... vlastně si to ještě pořád myslím.
hm...
dobrý, nemyslím...
myslím si že tak nějak se stane že je člověk dětinský, ale nemyslím si že vidím dost, abych mohl takle zjednodušovat. nebo abych nemusel takle zjednodušovat

fuck this, im never writeing again!! :-D
chtěl sem napsat něco zábavnýho třeba, nebo aspoň vtipnýho. nebo aspoň dobrýho... aspoň.
ale to holt nejde na příkaz! to co se tu napsal mi teď běží hlavou a tak to šlo ven. budu psát zábavný věci až mi poběží hlavou. a nebudu se je tam snažit nikterak naordinovat!! na co se mam spoléhat když se nemůžu spolehnout ani na nic? :-D !!!!!