ještě jednou se musim vrátit k oné bitke.

at this point, i feal really bad about it.

myslim že si mi na to pohled ještě o něco promění... a tak.
vtipný je že mě to takle bere. v tu chvíli samotnou mi to bylo málem ukradený.

mam pocit že sem zklamal. sám sebe. hned z několika důvodů.

nedal sem tomu člověku stejnou pozornost jako ostatním, nevnímal sem ho jako bytost ale jako okolnost.tzn. nereagoval sem na něj ale na to co říkal.
a bylo to způsobeno mými duševními bloky. je okey mít bloky, je to lidský, ale je důležitý si jich být vědom (a pokud zrovna není dost síly je bořit, naučit se je aspoň ovládat) což jsem, a i přesto sem se jimi nechal vtáhnout do situace. 
a ony bloky: když na mě někdo řve. způsobeno matkou(na to už se nezlobím, myslim) a prvním zaměstnavatelem (a ........). prostě mě to popuzuje a zbavuje jakéhokoli respektu a reflexivně mám tendenci jít proti a ze všeho nejmíň sem ochotný se tím nechat zaskočit.
blok dva, který se mi pomalu začíná zobrazovat před očima:
nechtěl sem se s ním vypořádat smírně. vždycky sem si myslel že moje "smírnost" je založená na tom že mi mírová cesta logicky příde vždy lepší.(a stále příde. sou situace kdy je násilí nevyhnutelné, ale v takové sem nikdy nebyl (...), ani onen pátek) a zároveň se bál, že vychází z nezbytnosti, založené na strachu z opačné alternativy. ze strachu, že se rozklepu a vzdam. mám totiž vzpomínky z dětství, na něskutečnej stud kterej sem  prožíval když sem musel utíkat před hrubci, nedovedl sem nebrečet když mi někdo vyhrožoval. kdy sem se nedokázal zachovat jako moji oblíbení hrdinové a považoval se za zbabělce (děti...).

věřím že touto dobou už jsem předestřel dost, aby bylo zřejmé kam mířím... tam:

lidká bytost, příliš prostá než abych ji dokázal vinit z čehokoli. snad osamělá, snad zmatená, zklamaná a rozhořčená setkala se se mnou, jakožto protějškem ke komunikaci a emocionální výměně. a já se situace nezůčastnil (zrcadlo). vzdal se zodpovědnosti ve jménu iracionálního strachu. a bytost dostala do držky od něčeho co se ji nijak netýkalo. dostala po hubě od mých nevyřešených problémů, které sem nedovedl kontrolovat. nebil sem jeho.

nezlobil sem se na něj, zlobil sem se na sebe. zlobil se někdo kým dávno nejsem, na někoho kdo jsem býval. nebyl sem v afektnu, nebylo tam nic jiného než potřeba si dokázat, že můžu, a že dovedu, když chci, že se nebojím.(vlastně sem to tak ani nebral... jenom během prvního momentu kdy na mě zařval že mě zabije, sem se rozhodl že se nechci snažit, že počkám a uvidím co se stane) to sem si všechno dokázal, prima.
co mě rmoutí že sem nedal příležitost. mohl sem rozkol rozpustit v zárodku, mohl jsem člověka tryskajícího otevřít a mluvit do něj, mohl jsme mu poskytnout zájem. mohl sem mu věnovat pozornost a projevit respekt, který si každý zaslouží. měl sem dávat a né brát, měl sem to aspoň zkusit...

... třeba by to nevyšlo, třeba by to skončilo stejně... ale nedostál jsem své zodpovědnosti.

___________


se silou přichází zodpovědnost,
s moudrostí přichází zodpovědnost.

a ten večer sem se zachoval sobecky, jednoduše a slabě. lidsky... budiž mi odpuštěním.
třeba mě to připravilo na další, náročnější setkání, při kterém už nebudu mít potřebu si něco dokazovat.
(nemyslim si že je nějakej osud.. ne jinej než hotovej, ale zároveň vím že se věci dějou v pořadí. musim to tu někdy konečně napsat, začínám mít pocit že by už to možná šlo dát do slov.. časem)

___________

a pak by ještě stálo za rozepsání se o tom, proč mám tendenci brát si zodpovědnost za druhé.
je to pohádka o egu a antiegu. je to strašně ....

ale o tom jindy. musím pokračovat ve dni.


a rozuzlení :-D: (nemám výčitky. to ani ne, nikomu se nic nestalo. ale myslim že to byla důležitá lekce. a myslím že ještě není hotová)