I was complaining yesterday that i only get about 5 hours asleep a night, definitely no more, mostly less. After yesterdays further mind bending discoveries, for today i did maybe two hours, at the best since i was really tired. I'm afraid it's not gonna get better any time soon.
I think in some sense of the word, I'm still coping..

'only thing that limits you is your self ...'

and I've been shedding that. Pealing it off really. My mind's been the tool of it, the wielder of the tool and the slaughter house too.
It warned me. it shouted at me at the top of it's voice, not to go any further, to leave the path i was on. Yet the gut said carry on. (My gut must hate me :D)
And now that i've gotten this far, the self i walked in in, can't bear what it found. There's no way back too and what remains to do, so i can function, so i can breathe and carry ever on, is a self makeover. a properly brutal one. I don't think it ever was this heavy, and as i grow older it doesn't get any easier. my mind rushes ever faster through the most painful images it can come up with, dragging an eight foot tall plow through the graveyard where my long forgotten fears and frustrations lay.

it'll be a next year tomorrow.
I can't bloody wait.
The expectations are high. the possibilities are numerous and they run both ways from the point zero on the scale between the world of shit and the happy camper.
I probably won't enter the 2018 with a clear and healthy mind. and the early part of it is not going to be a walk in the park. and for that I made a safety vow that if by my 30th birthday i'm still in these shits, if i'm fallen in any way, i bail out.

I don't think i'm doing these things to my self. I just let them happen to me. Maybe I'm curious from how deep of a shit i'm able to drag my self out off. maybe i feel i don't deserve a quarter since i always had it far too easy.
I sort of wish i'd break already. It can't really be that bad over there. But if I'm to break I'll have to do it my self. So is that what i've been up to? I'm still too proud to break. What'd be the most degrading thing one could do to them selves? .... I don't know and this line of thought is not good :D :D :D .. or maybe it is! oh bloody hell, it actually was! :D I have this tendency of taking stuff too personally.

wow, a good příspěvek .. i feel a lot better now.
it's not nice or easy but it feels now that i can actually leave some bit of who i was on.
I'm not gonna put down what stroke me when writing that last paragraph there... since i won't forget. and well, if i would, bloody fucking good!!

Let's walk in to the next one with head held high. battered and bleeding from places i never thought one could bleed from, but there still is a poise in there, i can hear it now. It sounds like a not observed waking up hornets nest someplace near, probably disguised by the glare of one extraordinarily  overwhelming sunset.

so, Tally-ho merrily in to the 2018 baster!

No a jak se blíží to období kdy mi loni spadly všechny hračky do kanálu, nedaří se mi nepřipouštět si jak moc se toho může snadno totálně podrápat do voka.

V podstatě nemám co ztratit, nejde o zdraví a že sem mladej a hezkej a šikovnej, mám ten dobrej vájb (už mě trochu rozčiluje ... dobrej vájb? nevim co to na mě pozorujou a mylně si vykládaj, ale mezi honzou před pěti lety co měl "dobrej vájb" a honzou s "dobrym vájbem" dneska je propast asi jako mezi akvárkem mořskýho biologa s těžkym OCD a oprejskanou vanou, v zatuchlym sklepě na neznámým místě, ve který se pod blikající zářivkou svíjí klubko úhořů, smradem dohnanejch ke kanibalsmu) vždycky někde bude místo.

Nějak si ale říkám, jestli je k něčemu Londýn dobrej, tak je to fetování a kariéra. a že je fetování hnus co nechci, měl bych kariérně růst. Což kdo ví jak dopadne, investoval sem čas a duši a teď se má vidět. loni se vidělo. a nebylo to hezký, sesypalo se to jak domeček z karet. (jako bylo to jenom dobře... ale ten stress okolo)

No a teď sem paranoidní co všechno a jak moc se PDV. (podrápe do voka) 

Uplně nejvíc mě to jímá když jdou věci dobře, to mam totiž pocit, že kdyby je odvál vítr, lkal bych ještě víc.

Nemělo by se to ale stát. myslim že přinejhorším mě nepovýšej a nebo mi ani nepřidaj... to by bylo docela podpás a znamenalo by to že musim začít hledat jinde. protože to, že budu vydělávat dost abych ušetřil, (což se teď opravdu moc nedaří .. (nesnažim se uplně na krev)) je mi jediným ospravedlněním toho že ztrácím drahocenej zbytek mládí na tomdle úchylnym místě.

Bafla na mě dneska z obrazovky fotka nějakýho města u moře s horama v pozadí a hlavou mi proběhlo, že bez těch iluzí co sem o ně tady v tom městě přišel, bych v tej fotce vlastně docela dobře dovedl žít, bez výčitek a pocitu, že mrhám čím mi bylo dáno.

dělal bych řemeslo a že bych nechlastal i bych kuli tomu klidně brzo vstával. měl bych psa a malý starý auto, dal bych dohromady nějakej polorozpadlej domek co by ostatním byl málem a chodil bych po těch horách. Byl bych hodnej na lidi a s čím by bylo potřeba bych pomohl. jazyk bych se naučil během pár měsíců, a že bych vlastně dělal jenom a přesně to co chci, nikdo by si nenapadlo myslet že je o mě potřeba vědět nic víc než to jak dělam to co dělam, jak se mi říká a že sice nejsem na telefou, ale že bejvam tou a tou dobou na těhle místech a o víkendech se bos toulávám v horách.

což bych vydržel, řekl bych tak rok.

Myslim ale že se vypracuju. Když ne kde dělam teď tak jinde a naberu sebevědomí a jistotu že nesedim na prohnilý větvi. Jednoho dne si uvědomim že mam docela jasnou představu kde sem a co dělam. Oženim se a vezmu si hypotéku. koupim si domov a strávím na něm rok nebo dva potu a nervů. během toho budu mít děti. začnu dělat sám na sebe abych na ně měl čas. což se podaří jen na půl ale než vyrostou, nějak se to zaběhne a já budu kroutit hlavou jak moc se může člověk změnit a přitom bejt pořád ten samej vocas. budu si říkat jak bych chtěl domů do prahy ale když se tam pojedu podívat, zjistim že už tam domov neni. a tak si najdu koníčka díky kterýmu budu pro svoje dětí kůl, pro ženu zase klukem a 

už stačilo... kdyby mi nezezelenaly ruce na klávesnici, vůbec bych si nevšim že zvracím.

a vůbec ze všeho nejvíc se vidím jak postupně začnu věřit tomu že sem ten za koho se tu vydávám (což sem asi taky já... vlastně místní verze mě... protože moje já vždycky bylo to co sem viděl okolo sebe a nějak sem to svým vlastním, na jedné straně snílkovstvím a na druhé chtíčem, nějak splácal do osoby zvané .. různě. a že okolo sebe vidím něco jiného, jsem někdo jiný.. pár věcí zůstalo. myslim i mimo rozumu)

Docela si říkám že bych jedno chtěl bejt ještě někdo další, nebo pár dalších... že bych jima byl zároveň jako teď ... ale za dalších osmadvacet let už asi bude pozdě.

i can't remember the last time i had an actual wholesome bit of peace.
I was near to it on my recent holiday in Spain.
went to Monserrat, stayed in a hotel next to the monastery up on the mountain face, attended the evening prayers or services or what you call it.
Did some hiking around the near peaks, got lost off trail, had a stand of with a goat, stayed up a rock for the sunset and never felt hungry or thirsty the whole time.
I went there alone. Initially i was a bit afraid that it might get a bit lonely and depressive but it didn't. It was fucking marvellous. I felt right, it felt like i belong on the trail. As in the olden days when i'd hike in alps with my dad and my brother. they'd always slow me down anyway :D...
Did it all in barefoot shoes with a super worn sole, most of the time running and frolicking and spent the whole day on my feet. Legs weren't even tired the next day... but the intention now is not to write an advert for barefoot shoewear.
Not really reaching the desired bit of peace since i didn't stay there long enough and since some of my stresses followed me there and some was too deep in subconsciousness, I still managed to get an actual high out of it. one particularly strong one when i was passing a hermitage in a steep mountain face.
I need to do this more. I thought that such a holiday should be done with someone and never thought of planing one actually on my own... but i think that next year summer or autumn I'm going somewhere warm for at least a week of seclusion in mountains. Just me and the trail. no phone, no food, no people and no memories.
Oh how lovely that would be.
I was out of my depth.. on a couple of occasions these past couple of months. it's what i wanted. that's why i'm here i suppose ... but it's getting really heavy. stuff i never wanted to be near to and if near then at least not this personally. Things i can't talk about with anyone, because nobody really needs to know. it wouldn't be fair of me to share this and I'm so very overwhelmed on all fronts right now.

I felt all sorts of bad before. but never before i felt inadequate. not like this.

I need to go back. back to who i was and look for peace there. last resort.

I love my job too. the harder it gets the better. it takes my mind away.

the winter and christmas coming is not helping it either.

I'm sorry for another down on spirits příspěvek. Again... there's no actual harm or danger happening to me. it's all in my head.
will have to stop writing about my self. only times i get to write here is when i'm depressed anyway. and that's not good. it paints a bad picture.
in fact i'm doing rather great.

Next year it has to pick up (like that there aren't even these occasional freak depressions) I even have a plan how to make it happen. slowly slowly catchy monkey... 

watch me how i fly (i don't know what's that but let's leave it here anyway)