příští měsíc touhle dobou podávám výpověď a opouštím zase další scénu, další dění se blíží k dramatickému konci, kdy se chladnokrevně vyváži z role.
opona neúprosně a krutě padá, čas je jí gravitací a já tíhou.
nacvičeným pohybem svléknu kůži a opustím další část duše. říkám si, už toho skoro bylo dost, ale mám takový pocit, že jsem teprve na začátku.
že teprve budu na začátku... příští měsíc touhle dobou.
________
marně přemýšlím jestli sem v životě dělal víc věcí, které sem chtěl, než těch co sem dělat nechtěl.
každopádně ať to bylo jakkoli, mám pocit, že nastal čas udělat zase jednou věc kterou chci. A když už, tak pořádnou.
nebudu ji opakovat, už sem o tom namluvil příliš... (ne, není to cizinecká legie, je to ta druhá věc... pominu-li spoustu těch chvilkovejch nadšení pro všechno možný)
________
zdálo se mi (krom všeho možnýho střílení a podivností atd..) že sem byl na nějakej chalupě v horách a přišla bouřka a já tam musel zůstat.
po probuzení sem z toho měl stejně blaženej pocit jako když mě před pár lety chytla velká bouřka v hospodě a já neměl na výběr, než tam zůstat. což bylo přesně to co sem chtěl, ale bez výčitek.
nabízí se výklad, že bych možná ocenil nějakou smršť, nějakou přírodní událost, která mi dovolí zůstat kde jsem a kým jsem. Bez výčitek a pochybností, jestli není něco lepšího a jestli bych se neměl připravovat na zítřek, než prožívat dnešek.
proč ne, třeba na tom něco je. ale nejspíš to tak bylo a dycky bude, tydle věci se v lidech nemění. A pokud, tak ne na požádání a co já vim, na něco takovýho bych taky mohl čekat do devadesáti.
další vysvětlení by bylo, že bych rád někam pryč ode všeho. a všechno, je vlastně souhrn věcí které znám. Tak proč se nevydat do neznáma?!
________
chtěl sem se vypsat.
mám hlavě a srdci tak narváno, že denně bojuji o povolení usnout.
nejde to... uvidíme za měsíc toudle dobou, to už by mělo bejt snažší.
