zdálo se mi

spousta věcí a některý byly fakt moc a jiný fajn, ale žádná z nich dohromady nedávala smysl.

zdálo se mi ,že: ležel sem na prkně.. vlastně na několika sbouchanejch prknech, abych měl pohodlí asi. no a ty prkna byly strašně vysoko, no, a nebyla tam žádná konstrukce na kerý by stály nebo tak že bych po ni slezl nebo se spustil, ani nevisely ale byly pevný jakoby pevně přivařený na něco velkýho, stabilního a těžkýho... když strčim nebo zacloumam s čimkoli tak se to aspoň kousek pohne nebo zachvěje a to mi dává onen falešnej pocit že mam věci na háku, kterej si jiný lidi navozujou třeba tim že moc mluví a nebo jinak... ale tydle prkna ne. no, a to bylo dost hrozný, vejška byla v pohodě, s těma problém nemam. možná bych v tu chvíly byl radši kdyby se mnou ty prkna začaly padat. zase bych byl někde kde se vyznam. ale todle bylo moc. myslim že to byla noční můra.

mam strach z hloubek... neni to přímo strach, spíš prostě moc silnej pocit když si tu hloubku představim. rozdíl mezi hloubkou a vejškou, v otázce bytí nad, je hloubka mnohem horší, protože neni vidět na dno a na spoustu věcí mezi ním a mým "ažemětoštve" snadno zranitelným a co víc rozporcovatelným tělem.
na moři třeba.. žádný pocity a tak, ale když si při pohledu přes zábradlí představim že už nejsem na trajektu ale na nafukovací matračce... tak mě to, že daleko neni nic než voda vyděsí až jako druhý.

však k co nejlepšímu přehledu o skutečnostch ku hledání odpovědi musím přiznat, že v poslední době docházím k závěru, že sem mnohem radši na suchu než ve vodě. tentokrát s tím hloubka nemá co dělat. de spíš o tu část kdy se ve vodě nemůžu zastavit, pootevřít pusu, stichnout a zaposlouchat se, rozostřit zrak, mít přehled o okolí, vypnout a nechat myšlenky volně se promenádovat... šplouchá to, teče si to kam chce, musí se to šlapat a zanechává to nepříjemný pocit mokrosti která skresluje pohyb vzduchu a jeho teplotu... a nejsem divnej, jen se na takový věci prostě spolíham jako se jiní spoléhají na hlubší výstřih nebo že žijeme v civilizovanym světě či jiní zase že musí existovat něco jako vyšší bytosti.
věřím snad v přehled? v něco co jsem o několik řádek výš, dost prostou poznámkou, vyškrtl z listu věcí "lidem"(a další) přístupným?

hned několik věcí co si neumim vysvětlit aniž bych se neuargumentoval k jupiteru....

/argumenty, to slovo se mi líbí už jenom tim jak zní./

onehdy a tuhle sem se dostal opět do opratí myšlence o chápání věcí okolo sebe. a došel sem k tomu, že toužím veci pochopit. a že pochopení věcí znamená udělat závěr nad něčím co jsem nějaký čas skoumal a nyní si myslím že o něm mám dostatek informací a jsem schopen je poskládat v obrazec co sem si přečet v knížce že tak ma vypadat (obrazně řečeno). hm, jenže to je dost nebezpečná věc.
protože mezi závěry se dost často a naschvál vyskytují mylné závěry, a ty můžou pokud se okoření způsobit třeba válku (řekl sem aby si každý uvědomil že to tak fakt je). tedy vyvozuji že jediný správný spůsob pochopení věcí.. neexistuje a ten správný spůsob jak se vyrovnávat s okolím je jej sledovat a chápat bez zbytečných závěrů které, když se člověk zamyslí, vznikají hlavně z lenosti.
samozřejmě nelze utvářet názor či náhled bez jistých poznámek a mezisoučtů, ale vzhledem k tomu že každá věc lze chápat nekonečně spůsoby (nevim jak sem na to přišel ale příde mi to logický) si musíme připustit že i třikrát podtržený výsledek musí být mezisoučtem. (a pokud tu teď hlavoukroutí nějaký matematik, tak kruťsi ale matematika je pouze jeden ze spůsobů nazírání na realitu,či,co (ačkoli nejspolehlivější na jaký sme zatím přišly, myslím))
a pokud tendle chumel neutříděných myšlenek dam dohromady, vychází mi že celé lidstvo a každý člověk sám jedná na základě mezisoučtů, nedokončených výpočtů, sic podložených ,aleneuplně, věcí a neuplných neuplností.

a těď to fakt přeženu opět pomocí příkladu: představeme si schodiště. není upné, chybí část základů, stupňů a vlastně všude kousek nebo snad kus chybí("neuplné neuplnosti jak sem to pracovně nazval")... no a po tom schodišti se hrne dav. nekonečný dav(lidstvo) ty schody můžou něco unést, ale pak se zhroutí(musí) jako most a lidé na schodech zemřou v sutinách. ale hrnou se další a ze starých dílců schodů budují nové(další mezisoučty) a celé panoráma se opakuje. a my, ti jež nemají výhled na onu scénu a dost možná sou jejímy aktéry musíme doufat že onen slepý dav nebuduje schody stále kupředu jak idiocie a ignorance velí ale že stavíme a umíráme v kruhu(poučeni ze starých omylů na které teď (obrazně) stavíme další omyly) a že jednoho dne bude val mrtvých těl tak vysoký že lidstvo konečně bude mít větší rozhled a zjistí zdali se nacházíme na pevnině či na pustém ostrově.(a možná časem vymyslej jak ty schody postavit tak aby se nezbořily ale: zaprví je to moc optimistická představa a zadruhé mohly by tou dobou přijít nato že z nějakýho důvodu je vlastně stavět nemusí a to by byl konec krásným věcem jako je láska, sex a dobrej pocit z čehokoli)

a pak se nabízí otázka jestli je úkolem lidstva najít ono tajemství nad mraky nebo jsme zamýšleni určením k hledání než se monstrózní hromada těl zhroutí.
a proč se zamýšlím nad lidstvem? no, protože většina věcí jež se týká lidstva se po drobných úpravách dotýká i jedinců samotných... !!neb poučeni z předešlých stavíme své nové omyly znovu a znovu snad jen z nudy a hladu.


možná sem se zamotal ale nepsal sem to zbytečně

stále nenalezen

krásnej co? chtěl bych, ale dybych ho měl tak bych byl nešťastněj že ho v nikom nemužu vykoupat.



stále nenalezen ale je blízko a já ho cejtim. mě.

neska sem měl strašně vysmátej den, nešlo to zasavit, musel sem spoustě lidí bejt dost otravnej ale.... nemohl sem si pomoct.

směju se zlejm věcem... sem zlej na mí okolí... a nikdy to nemyslim špatně. znamená snad že když neberu bytí zlým za zlým bytí, jsem pak zlý?

no asi jo. tak co no? co s tim? no co no? nic, sem... ale zase se mi někdy stane že sem nevysvětlitelně hodnej a občas o tom ani nikomu neřeknu aby mě za to chválil. no, a to znamená že sem fakt zlej protože pokud se o čemkoli co uděláte nikdo nijak nedozví, nejedná se o skutek. což usuzuji na základě faktu že: člověk je čistě sobecká bytost(nebyla by kdyby to tak lidi nepojmenovaly), člověk není lidskou bytostí není-li ve společnosti lidí.(občas ani to ne ale proč by sme se v tom dloubaly... ještě by sme došly k tomu že je to naprostá pravda), a z řečeného ,,pro druhé člověk činí kvůli sobě a pro sebe kvůli druhým"(což sem asi řekl jenom já protože si nepomatuju že bych to kdy takle slyšel... je to dost o tom prvním se sobectvím ale ne uplně, a taky se v tom nehodlám vůbec vrtat, rekl sem)

a na základě oné úvahy se skutkem a neskutkem sem nyní schopen sám před sebou ospravedlnit spoustu těch.... věcí co si sám vyčítám. ale ne všechny... vyčítám si i nějaké věci kde figurovali "druzí"... ale nelituji ničeho (to je teď in)


dnes sem uvažoval jeké by to bylo roztrhat lovené zvěři hrdlo.. a ta představa se mi fakt až fakticky líbila. (zařadil sem to na listinu přání co by se jednou mohly vyplnit(to sou ty co se nikdy nevyplní ale naděje neumírá))

sem šťastný, mám se rád (a že mě má ráda)

mít se rád takový jaký sem a ne takový jaký bych si přál abych byl to je TO!
(mám se rád akorát a né více!)

o doprovodných teoriích (prostě psichologie) ve škole sme se nějak mimochodem, snad v něakém textu zavadil sem, dostali k tomu že se z chlapce stává můž.
>mimochodem mám ten předmět rád, a máme na něj fajn profesora a tak<
a není nepravdou, že jsem ve věku kdy by to mělo nejméňě propuknout. a asi už se to děje a asi není správné slovo, a dokonce bych řekl že onen počátek lze datovat o nějaký ten rok zpátky.
no a k věci... měním se, to rozhodně. i to dovedu pozorovat sám. a shledávám, že ke smutku všech mých nohsledů a následovníků, mám myslím od běžného obrazu odlišnou představu o bytí můžem,... a dospělým. a k vlastní spokojenosti bych mohl říct že se oné představě přibližuji a blížím každým rozhodnutím, každým zamyšlením, každou ozvěnou a rezonancí starších zamyšlení.
no a jak se tu tak chvástám a oblažuji si dacha/y měl bych se postupně dostat k druhé části nádpisu. k tý části v závorce, byla dopsána po konzultaci s oběktem mé duševní přízně.
a to by bylo tak všechno o tý části v závorce¨

teď něco o silvestru a nebo až příště.. neb teď mě onen výše zmíňěný objekt odtatuje mé zmatené a zauzlené a nevyzpytatelné myšelní kam se mu zlíbí a tak píšu větší žvásty než jindy. a nebo bych psal kdybych pasal dál

bla