tak sem zpět.
našlapanej a tak. plnou hlavu. hrozně moc, toho, hrozně moc chci. (ou gramaŠit :-D )
a něco z toho bych tu rozhodně chtěl zapsat.
ne ale teď.

myslim ale, že se večer (okey, ne dneska, to nedávam a ani zejtra a pozejtří ne... prostě až mi zbyde chvilka)  podívam po práci v londýně a udělam si nějakou rešerši, jak by se to tam dalo udělat s bydlením.
prostě tak, kdyby mi to nadšení vydrželo. ještě tady mam spoustu práce. tak na rok nejmíň. (jako, ona bude furt přibejvat... ale ne ta v anglii, co by tu beze mě dávali dohromady zbytečně složitě (okey, to se fakt cejtim :-D ))
ne, teď mi to příde jako skvělá věc. něco co musim udělat, protože sou na tom samý klady a žádný zápory. což takle s některejmě nápadama bejvá. ne jenom nápadama.... se člověk takle zamiluje a nechce slyšet a vidět až doskotačí do prdele.

ale todle je ta dobrá zamilovanost, taková ta inteligentní, ne ta leptavá. kdy objektem zájmu neni osoba druhá někde (třeba blízko) ale osoba první, někde... v nějakym kontextu s někým nebo něčím.
(todle taky ještě někdy budu muset rozvést)

má nezchopnost přesvědčivé představy jakékoli vlastní budoucnosti, bylo to co sem pokládal za jádro problému.
protože ale, ten problém co sem měl už je jen ve vzpomínkách, (tzn. furt potenciálně nepříjemný, ale už v rovině kterou lze velice snadno kontrolovat) nejspíš sem se mýlil.
jako s tím smyslem a podobně, jak sem tu už tlachal. možná to nakonec není špatně. možná je to cajk. jako, neni to něco co by mi rvalo žíly. i kdybych si žádnou budoucnost nevybral nebo nenaplánoval, nějaká se mi stane (jako, měl-li bych pojít, je mi to jedno, že...). a nebylo by to ani o tom že sem se prostě jenom nechal táhnout, malá rozhodnutí sou ta jediné co skutečně máme a ty dělám. už sem jich opět zchopen tak jako dříve.


začínám mít skoro pocit, že vlastně opravdu můžu dělat uplně cokoli. nelze nic udělat špatně. dokonce nelze nic udělat jinak. tim ale neříkam že nic nemá smysl... jako že, nemá... v tom smyslu jak jsme se naučili prožívat. to co si myslíme že víme o sobě, realitě (...), přítomnosti, je iluze vytvořená nasloucháním zvuků přítomnosti které se k nám donesly ozvěnou tříštící se o to co víme, co si myslíme že víme a co nevíme a o to co cítíme.  každý okamžik je unikátní, každej nádech a výdech je novej rozměr jsoucna. kterej si však nelze vybavit zpětně, neboť tím ztrácí význam, a tak i okamžik vybavení zabírá prostor okamžiku přítomnému.

paměť je důležitá. má významnou roli v našich životech, je tělem našeho já. ale co v ní nelze najít a co by bylo pošetilé v ní, nebo skrze ni hledat, je budoucnost. a ještě o něco zásadněji! je zbytečné hledat v ní součatnost.
přítomnost se odehrává kratičkou chvilku předtím, než dovedeme realitu postřehnout rozumem. ten moment kdy ještě neproběhlo rozumové vyhodnocení vjemu, naší neskutečně úžasnou sítí nevědomí a posléze vědomí, kdy je kombinace smyslových prožitků zasazena do kontextu naší reality, a archivována, pečlivěji či méňě.

přítomnost je svět před oponou, svět, ve kterém existují kouzla, svět kde lze mraky rozpustit nebo svolat na základě "myšlenky" (vlastní druh myšlenek, řekl bych, myšlenky nezaložené na rozumu nebo citu, ale spíš na základě jakého si harmonického balancu ve stavu bez tíže (jako ve vesmíru bez tíže těla fyzického, tak zde bez tíže vlastního duševního obrazu)). svět kde skutečně existují absolutní hodnoty, neboť se v něm život vyskytuje pouze ve formě smyslové (zrak, sluch,....).

uplně to zní jako svět ve kterém si dovedu představit že bych žil. místo kde je pointa výchozí bod každé bajky. místo kde není zlo a jeho věčný zápas se zlem jíným, které je dobrem někomu dalšímu. místo kde nejsou chyby a měna. někde kde je vždycky včas....
jako hned bych běžel. jen tam ještě uplně netrefim. chodím tam častěji než kdy dřív, ale sou to jednotlivé výlety (i bez drog... ty se můžou hodit k nalezení cesty... ale nakonec vůbec nejsou třeba) cílem by mi tedy mohlo být, že bych otočil minci a osamělé výlety bych dělal z přítomného okamžiku do reality. z logistických důvodů a tak... dokud/pokud by to bylo třeba.

sledoval sem nedávno, jak obrazy vnikají do mého oka (koukal sem na věci). jak se v něm tříští  na drobné modré krystalyky a rozebíhají se do struktur myšlení, během čehož osvětlují jednotlivé tunýlky a koridory a tříští se na drobnější a drobnější, než ztrácejí energii. obraz tohoto spletence (jako masakr! hustší a komplexnější, než si lze představit) poté ztuhne jako by šlo světlo zastavit a vkládá se do databáze kde se porovnává (asi jako v detektivce, když nechaj počítač vyhledávat otisky prstů) a poté zálohuje na dobu určitou, neurčitou, nebo na dobu nezbytnou (z 99,9..% dobu nezbytnou). po tomto procesu se obraz na základě vyvolávacího příkazu vrací odporoštěn od nemyslů. když sem zavřel oči a porovnal onen obrázek s tím co sem zahlédl když sem oči zase otevřel, jako by byl odproštěn od "nesmyslů a zbytečností". jako by do celého obrazu někdo zvýraznil jen některé věci, byly v něm tvary výraznějších stínů, povrchy materiálů v minoritě, antropologická specifika (madla, čudlíky, trasy) ... prostě v tom poznávám toho týpka co jím jsem (já). co jsou pro něj zásadní některé věci a některé ne a co je jiný než všichni ostatní, hlavně tím, že je tolik odlišný od ostatních... tak jako všichni. (je unikátnost unikátní, ikdyž je to běžný jev?)

našel sem místo, kde je vždycky dobře. (hlavně protože tam nikdy neni špatně) což by mohlo být vysvětlením, proč se víc a víc sám sobě jevím jako samotář... málo kdy se tam lze s někým setkat.
neni to ale tak, že bych měl pocit osamělosti... spíš mam tak jako pocit, jestli bych ho náhodou neměl mít. a pak jsem mezi lidmi a jen málo kdy, se mezi nimí cítím lépe, než jak se dovedu cítit sám.
přirozeně k tomu přistupuji rezervovaně a podezřívavě, nitro si na mě už zahrálo pár "vtípků". ale nakonec si říkám, že pokud se tedy mám snažit o tom uvažovat, je třeba to zasadit do konceptu (budoucnosti) .. jenže žádnej nemam. a těch pár podivnejch co by se našlo, vlastně nejsou proti.
.. takže jedem jako s medem.

breath to breath. still, thru all and the only now :-)

měl sem na dnešek neskutečně hustej sen!

začlo to v nějaké osadě u řeky. v údolí. bylo chladné podzimní počasí a velká čast zlatého listí už se válela po zemi.
seděl sem nedaleko na kmeni padlého stromu a o něčem co si nepomatuji se bavil s jakýmsi známým.
pak přišlo zemětřesení a já dostal podezření že hora jejíž úpatí bylo za řekou, je probouzející se sopka. obloha ztmavla a oteplilo se. běžel sem do osady. jak vypadala nevím, byla na mezi a ačkoli tam stála už poměrně dlouho, nebylo na ní odvedeno mnoho práce.

v osadě sem zburcoval malou skupinku lidí. vypadaly jako rodina, ale neznal sem je, nebyl tam ale jinej dospělej týpek krom mě. ten známej z kmenu stromu se oddělil.
pak sopka explodovala a vrcholek hory se vznesl do vzduch a začal padat po celém okolí.
museli sme pryč, ale běh směrem od vulkánu se zdál marným.
rozhodl sem se že se necháme nést celkem bistrou řekou, jež od nás byla směrem k sopce. nebezpečnej počin, ale aspoň skýtal nějakou naději.
malou chvilku trvalo vzburcovat skupinu a přimět ji aby běžela směrem k nebezpečí, ale myslim že bych tou dobou přesvědčil i strom, že musí dělat co říkam.
sbíhali sme z meze, mezi níž a řekou byl padesátimetrový pruh oblázkové pláže.
vybavuju si že jedním ze skupiny byla malá holčička, kolem šesti let. pomatuju si jí, protože byla nejslabší a většinu času sem ji nosil a nebo držel za ruku.
k řece se nám doběhnout nepodařilo, neboť do ní před našima očima dopadla hora a mezi stormy začínal prosvítat rychle se spouštějící jazyk lávy.
ve směru proudu řeky se pláží táhly koleje a odnikud se oběvil na kolejích ocelový nákladní vagón a pomalu se blížil naším směrem, z kopce, dle proudu vody.
měl otevřená vrata a uvnitř byla další skupinka lidí. věděl sem že patří ke mému známému z kmene stromu, ale ten ve vagonu nebyl.
pršelo okolo nás kamení a já se bránil pohledu vzhůru, jestli se neblíží konečně jeden dost velký, který nás navždy pohřbí.
skoro každého ze své skupiny sem pojednom dotáhl k pomalu se sunoucímu vagónu a vystrkal je do něj, začal sem holčičkou. druhá skupina si ji ode mne vzala.
pak sem zabouchl vrata a jako blázen se snažil vagón roztlačovat. rozhodl sem se nevnímat okolí, že protentokrát to bude jen na škodu. vagón občas zaduněl pod dopadem většího kamene a já doufal že neprošel dovnitř.

nevim jak daleko sem vagon tlačil, nebo se vlastně marně opíral o vagon pomalu se šinoucí z mírného kopce, než se koleje ještě trochu sklonili v našem směru a vagon začal zrychlovat.
naskočil sem na jeho bok a snažil se otevřít vrata. nešlo to a já neměl moc čeho se držet. byl sem neskutečně rád že vlak zrychluje a jede a zároveň sem si uvědomoval že už se dlouho nedržím a spadnu. smíšenej pocit v té nejmocnější podobě.
pak se vrata s prásknutím odsunuly a dva páry ženských (myslim) rukou mě vtáhly dovnitř.
vpadl sem dovnitř a natáhl se na podlahu.
ležel sem na zádech a otevřeným bokem vagonu sem zíral vzhůru na rudé peklo v oblaku prachu nad vulkánem. s další explozí se od hory utrhl obrovský kus skály, krátce se vznesl a začal padat naším směrem. viděl sem proti peklu jak se dělí na několik kusů a nabírá rychlost.
kratičkou chvíli před dopadem mi zastřel výhled jakýsi kamený val podél trati a vagon, už ujíždějící značnou rychlostí, vjel do tunelu.
to všechno se stalo během kratičkého okamžiku.
pak skála dopadla na povrchu a kdybych již neležel, podrazilo by mi to nohy.
vagón se zakymácel ale zázrakem zůstal na kolejích.
tunel za námi se zhroutil ale nepropadal se dále, a tak sem pomalu začal obracet svou pozornost kupředu. do neznáma pod horou do kterého jsme se hnali v ocelovém vagonu bez brzd.

rychle mě ale trklo že v tunelu ani vagónu není světlo a přitom je vidět, jak stěny začínaly rudnout.
po další chvíli, která byla příliš krátká, než abych si plně uvědomil co se děje, se sklon kolejí srovnal do roviny a směr kolejí se odklonil směrem od sopky. tak mi to alespoň přišlo, neměl sem dle čeho se orientovat. vagón začínal zpomalovat, ale tak i tunel byl chadnější a chladnější, ačkoli neustále ještě místy žhnul.
pak nečekaně vagon sjel z kolejí, jako by dál už nepokračovaly, zaryl se do hlíny, zastavil a spadnul na bok. naštěstí na stranu kde nebyly vrata.
postupně sem všechny členy svojí skupiny, jak původní, tak nové, povysazoval ven a vylezl za nimi.
v lehkém běhu, co jen stíhal druhý nejslabší člen (holčičku sem nesl, zbytek se tahal navzájem) jsme postupovali dale do šera, kam už vagon nemohl.
po neznámém čase a vzdálenosti se tunel větvil. jakoby jeho dráha narušila starou přírodní jeskyni, která působila jako že míří k povrchu a že je ve směru od sopky.
pokračovali sem jeskyní, byla členitá a postup se zpomalil.
pak "půda" pod našima nohama žačla žhnout a jak sme pokračovali, začla i měknout, než se proměnila v lávu.
uvědomuju si že, nebýt to sen, hořel bych. ale postupovali sme dál. měl sem svoje nový boty a jejich minimalistická podrážka mě zázrakem chránila před žárem. ale i ostatní pokračovali. síly sem měl dost, neběžel sem zdaleka ne naplno, ale ztrácel sem víru v další postup a každé další "komplikace" (jako třeba běh lávou) mi bral vítr z plachet. říkal sem si. jestli todle přežijem, tak nejmíň přídu o nohy, a že ti slabší z nás, rozhodně brzo začnou padat.
pak se jeskyně zůžila a někonec pokračovala jenom malým oknem u zěmě, která byla samozřejmě tekoucí lava.
malou sem podal ženské (myslim. byl sem ze skupiny největší a nejsilnější, ale nebyl sem jediný dospělý... a moc můžů, o tolik drobnějších než já, není.) za sebou. a po zádech sem sklouzl skrz okno. malou sem si nechal podat tak abych se lávy nedotkla a ostatní sem se pokoušel vždy škubnutím protáhnout co nejrychleji za sebou.
pokračovali sme dál. boty už sem neměl, necítil sem bolest ale věděl sem, že přídu o hodně kůže. na lávu dobrý, si říkam... ale tak sem v tom snu neuvažoval.
pak sme doběhly k další překážce. kde bylo podobné okno. které ale bylo z větší části pod hladinou.
to sem už hodně zápasil sám se sebou. vracet se nemělo smysl, tunel už musel být plný lávy a jestkyně směřovala lepším směrem a vzhůru. malou sem zabalil do zbytků svého oblečení co jen to šlo, podal ji za sebe, zadržel sem dech a protáhl se oknem.

vím že sem se dostal skrz a pak překonal ještě jedno "okno", které bylo celé pod hladinou, a nepokračoval sem sám. ale tam pod hladinou, ona etapa snu končila. neprobudil sem se. jenom prostě ten samý sen pokračoval dál jinde. bylo pozdní jaro a seděl sem nedaleko zarostlých ruin původní osady, ve chladném stínu pod sklaním převisem napříč přes řeku, o půl kilometru dále po proudu řeky.
myslím že sem v tu chvíli tam u toho druhého okna začal ztrácet členy skupiny a z cca devíti sme se do bezpečí dostali čtyři.
šel sem k novému domu. bylo to něco na způsob hobití nory křížené s viktoriánským, anglickým selským stavením. byly ale tři a každé mělo tři téměř totožné přístupové cesty a tři vstupy. věděl sem který dům a který vstup je správný. tak i v každé místnosti byly tři dveře dále a vždy jen jedny byly ty správné. ostatní vedly do místností v ostatních domech, které byly jen klamné.
jako by dům měl tři prostorové dimenze a jen jedna byla ta správná a skutečná a s každým vchodem a dalšími místnosti se ty nepravé větvili a propojovaly navzájem a když někdo neznal který dům a který vstup a které dveře v které místnosti, běhal neustále z místnosti do místnosti, z domu a do domu a neměl téměř šanci trefit správně. šlo jedině znát cestu a nebo mít opravdu neskutečné štěstí.

co z nás zbylo, obývalo třetí pokoj ve správné dimenzi domu který měl veklé okno do reality, ve kterém byl výhled do krajiny jak z nějakýho kýčovitýho wallpaperu.
v předsíni sem potkal psa kterého znám. byl starý, téměř slepý a hluchý. spal schoulený pod věšákam na kterém bylo snad sto kabátů různých barev a materiálů.
probudil sem jej a podrbal. byl rád, chvilku sme se zdravily.
pokojík byl skromný ale neskutečně útulný. tam někde to končí.

nebyl sem pak popálenej, holčičku si nepomatuju, nevim jestli to dala. nepamatuju si dál nikoho konkrétně, jen známého z kmene stromu, který nejspíš nepřežil. vím ale že to okno bylo jakoby v koruně obrovskýho listnatýho stromu.

_________________

omlouvam se za ještě o něco horší gramatiku než obvykle, sem na divnym počítači v divnym prohlížeči a nejde to moc řešit.

_________________

taky sem chtěl napsat, že oficiálně ukončuji emofázi.
proč sem váhal, je práce, říkal sem si že by mě mohla v blízký době srazit zase zepět. ale nemohla, je to jen práce.
emostav, nebo emoetapa, nebo jak bych ho nezýval proběhla, nejsem na ní hrdý, ale ani se za ni nestydím. snažil sem se to zaznamenat jak mi to v danou dobu přišlo, co nejupřímněji, tak abych to zpetně dokázal porozklíčovat a orientovat se v průběhu s jeho proměnnými, které mi ještě časem budou docházet.
nechci to zaklapnou a hodit za sebe. jen zaklapnout. chci tomu rozumět co nejvíc. už si to nechci nikdy nechat stát. bylo by hloupé bojovat se simptomy, nebo se snažit eliminovat možné příčiny. to bych to tahal za vocas. chci to prostě (a se) znát dost, abych se tomu dovedl vyhejbat intuitivně.
a ačkoli záznamy z posledních několika měsíců svědčí o nějaké mojí slabosti a znim tam jak bolestínek a chronickej chudák, nechám je tu viset. ve jménu autentičnosti!

myslel sem že mam ocelový břícho, že sem z týdle strany nenapadnutelnej. šel sem příliš daleko a příliš zbrkle. nasral sem si na hlavu a pak se v tom nějakou dobu koupal. to tak bejvá.

ale teď sem z toho venku. pomatuju si to velmi živě, ale už sem párkrát opršel a už tim skoro ani nesmrdim.

takže oficiálně, naplno a na vlastní řádek:
jsem zpět! nový a jiný. opět vyrovnaný.

když už psát, tak bych asi měl o práci. protože ta je teď ze všeho největší.

příští tejden jedu do londýna... snad jen na tejden, dát dohromady něco co mě straší posledních pár týdnů. kolegové tam dorazili dneska ráno s první várkou a očekávam že během tejdne budu dostávat zprávy s požadavky co všechno je třeba abych ještě dovezl. předělal a co všechno je jinak a jak zle to neocejpá a sere se co může.... skoro bych odhadoval, že až tam pojedu, tak budu mít tak beznadějnej pocit, že na mě možná i bude poznat že se bojim. to by bylo zlý. a tak se to nějak překousne a pak se to nějak podá a život pude dál. 

ale vůbec o tom psát nechci. už takle je to jediná věc co vykládám lidem okolo sebe, když se ptají jak se mam. a občas i když se neptaj! brr

byl sem tuhle creepovat v lese. :-D 

co mam za barákem. byl sem tam na čarodějnice... nechci se rozepistovat o tom proč sem tam byl a co sem tam dělal. bylo to prima a všechno. ale teď mi de o to chození lesem po tmě v noci.

na papírovém výletě v létě sem taky creepoval lesem. tam to bylo dokonalý samozřejmě. opatrně s vypoulenýma očima a nastraženýma ušima sem se snažil o co nejtiší prostup lesem. byl sem tam sám, bez světla a chodil sem okolo světel u kterých byli lidé a nevěděli o mě. 

ikdyž v okolí nikdo nebyl, bavilo mě jít v noci tmou lesem. když sem došel k lesu, napadlo mě jestli se nebudu bát. tak jako dřív, když sem byl naposled v lese v noci sám. na papírovém výletě to samozřejmě bylo něco jinýho. ale teď naposled sem nad tím krátce zauvažoval.

několik prvních desítek metrů tmou sem pozoroval svoje myšlenky a pocity, jestli se nějaký strach nedostaví a pak sem byl tolik zaměstnán orientací a vnímáním, že sem zapoměl. pak se dostavila i dobrá pohoda když sem si zautomatizoval pár postupů postupu :-D. a pak sem si to začal užívat.

nešlo o to že o mě někdo neví a já o něm ano, nešlo o to že bych někoho pozoroval, nebylo to ani o tom že bych se bál že když o mě mé okolí bude vědět, bude možnost být mi nebezpečné... jako že bych si spletl partičku puberťáků s partičkou mačetohoumlesů.

měl sem den předtím zrána téměř bdělý sen o tom že se mi v absolutní tmě v lese zakousl do lýtka několikametrový škrtič, načež sem upadl a on mě omotal hrudník a hlavu, ke které sem si přimáčkl ruku, abych si uchránil krk. druhou rukou sem se snažil najít nůž co nosím u pasu. při pádu sem si jej z opasku srazil a tak sem po něm šmátral v listí, kde sem tušil že jsem jej slyšel dopadnout. krk byl okey, ale had měl sílu takovou že mě začínalo dusit sevření hrudníku. ne že bych si pomatoval pocit dušení, jen vim že sem si uvědomil že nemám neomezeně času najít ten nůž.
nevzbudil sem se z toho jako z noční můry. prostě sem to jenom opustil, že je čas dělat něco dalšího, třeba jít do práce. myslim že mě to pustilo když sem si uvědomil že nemám strach. probudil sem se totiž ráno dřív, probíhal sem si plán dne až sem se dostal k večeru kdy po treninku po tmě budu v lese hledat ohniště.
už sem v tom lese byl tak sem se snažil vybavit si co nejvíc orientačních bodů co dam dohromady a když se u toho začal zase usínat, proběhla i myšlenka o strachu ze tmy (vybavila se mi i jedna bojovka které sem se v noci ve tmě účastnil jako dítě, když sem se ještě bál tmy). neděsila mě žádná reálná představa toho co by na mě mohlo v lese v noci čekat, až sem se logicky dostal k velkýmu hadovi. (ne že bych se bál hadů... ale hadi sou považovaný za obecně děsivý, řeklbych) to už sem víc spal než bděl a a představivost se vydala po své ose.
vlastně mě nevyděsil ani had, jen mě polekala a následně rozzlobila představa, že sem si z opasku srazil nůž a nemohl ho najít, když ho opravdu potřebuju. ne ve chvíli kdy je pohodlný ho mít po ruce, nebo se prostě hodí a usnadní mi spoustu práce, ale ve chvíli když je to jediná věc co mě může spasit.
dával sem si na něj celej den pozor, ale večer už sem na něj zapoměl, tak jako na něj nemyslím už pět nebo kolik let, kolik ho nosím.

nějak sem si nedovedl představit čeho bych se v lese po tmě bál víc než jinde za světla. a nepříde mi to jako místo kde se nějakym způsobem koncentruje nebezpečí víc než třeba v tramvaji... nebo v kině.
snad sem se tam i cejtil bezpečnějc? to snad ani ne. ale co se mi líbilo, bylo že sem měl volbu, zdali budu viděn nebo ne, aniž bych se schovával.
a navíc to bylo i dobrodrůžo, lezl sem po nějakej skále, sjížděl nějaký meze a tak... meze a skála která by za světla měly poloviční zábavnej potenciál.
bylo to super, ale nemyslim si že je to něco co by mě bavilo dělat jen tak. že bych šel do lesa a chodil v něm po tmě...

________________

koncept nábeženství je založenej mimo jiné na tom že vás někdo neustále sleduje a vidí každý váš krok. čímž vám dává jakousi důležitost, s čímž přichází jistota, že musíte mít nejaký účel. je jedno jaký je to účel, hlavně že tam je nějaký. že to neni oničem. a že když něco děláte, uplně cokoli, třeba když si upřete pohled na nevědoucí převlíkající se osobu opačného pohlaví. děláte správnou věc, podle standartů vašeho pozorovatele. a ačkoli se to nezdá, nakonec z toho vyjdete líp, než kdyby ste se podívali a ukojili svoji zvědavost nebo se vám dokonce dostalo nějakého vzrušení.
nebo jakákoli jiná blbost, kterou uděláte tak jak se to hodí tomu jež dal jméno vašemu pozorovateli a potřebuje aby ste se chovali určitým způsobem. ikdyž okolo není nikdo kdo by vás potrestal, tak jako se to dělá se psem když ho vychováváte.
lidé mají neskutečnou schopnost trestat sami sebe, až takovou že se dovedou utrestat k smrti. jinak by je samozřejmě nebylo možné ovládat. (sou i lidi co se trestaj denodeně aniž by je někdo chtěl ovládat... umí to i jiný živý tvorové než lidi? a že je takovejch lidí plno, znám takové i osobně)

věc se má tak. máte nějaký účel, a jste pozorováni na každém kroku. a tak jak odchází zbožnost, nastupuje CCTV, americký síťošpioni a karierismus... docela dobrá náhražka, zásada stejná, jenom trochu jiný pravidla.
sou tam rozdíly ano. bla bla bla.
ale dokud ste malá ryba ... tzn. nemáte dost peněz aby kohokoli zajímlo co děláte, nebo se nechováte tak aby se to týkalo peněz někoho jiného. vlastně je uplně jedno co ve vašem životě děláte. když lžete a nepříde se na to, je to jedno. když mluvíte pravdu a nikdo vás za to neocení, je to jedno. když někoho okradete, a nikdo na to nepříde, je to jedno. když dodržujete fairplay a nikdo na to neupozorní, je to jedno.
teda to vše by v rámci vaší duše bylo jedno, dokud vaši rozumovou představu o realitě vašeho počínání nekonfrontujete s vaším imaginárním pozorovatelem a on vám nedá hodnocení, založené na jeho hodnotách, o kterých víte z vyprávění druhých.
svědomí je jako řeč, nebo vkus. něco co se naučíte. něco co vás naučí prostředí ve kterém se pohybujete. a tak jako se mění móda, jako se vyvíjí jazyk, mění se morálka.

lidská potřeba imaginárního pozorovatele a jakéhosi vnitřního dialogu s ním je skutečně hluboce zakořeněná a nemyslím si že by mělo smysl se toho pokoušet zbavovat. nakonec, je to vaše součást a nenaviguje vás pouze v tom co je správné a co špatné ale často velmi ovlivňuje to po čem toužíte, co vás naplňuje a jak věci prožíváte.
a právě i proto, je vhodné aby tato čistě soukromá "entita" byla například váš rozumější, starší a klidnější přítel, který vás bere takové jací jste, protože s vámi vyrůstal. ne, lidmi s podivnými záměry, nadefinovaný bůh, který je kromě vás, ještě všech ostatních a s nimi vás také srovnává. a dialog nedialog, v některých věcech je dost neoblomný a ani se nesnaží vysvětlovat proč.

nemyslím že lidstvo bez centralizovaného přesvědčení by bylo špatné. nemyslím si, že kdyby lidé věřili pouze v lidi, kradlo by se a zabíjelo by se víc. spíš bych řekl že naopak. chtěl bych věřit že naopak. chtěl bych věřit že ona základní lidská schopnost soucitu, není založená jenom na empatii a dobré představivosti, která při pozorování utrpení druhých vyvolává nepříjemný pocit zapříčinění představy vlastní osoby v obdobné situaci. a že proto má člověk tendenci dělat věci proto, aby se na utrpení druhých nemusel koukat. někomu se stačí otočit, někdo špatně snáší samotné vědomí, že někdo trpí a tak pomáhá.
todle by měla bejt orientační osa směřování lidstva. asi by to nepostavilo chrámy a města a nedobylo měsíc... ale i v dnešním světě se najsou lidé co žijí v chatrčích v divočině. a nejsou o nic míň šťastní než my.
jen je nikdo neovládá, nikdo jim nedal smysl, po kterém všichni tak prahneme a nikdo jim nevštípil dostatečně propracovaného sdíleného imaginárního kamaráda. pro své vlastní účely. aby profitoval z jejich exitence.
pokrok, technologický a sociální a všelijaký, ten který prožíváme poslední věk, nepřišel s tím, že jsme se naučili využívat svoje prostředí, to jsme uměli. nepřišel s tím že sme objevili nové technologie, spousti z nich sme již znali a zapoměli (nemluvím o technologiích posledních dvou až tří set let, samozřejmě). onen náš pokrok, ve kterém žijeme dnes, vzešel z toho že jsme se naučily využívat samy sebe navzájem. člověk si konečně ochočil člověka.
nějací ti otroci skrze historii... to nebyli ochočený lidi, to byla násilná věc. násilně se nastolovala a násilně končívá. to neni ochočení. to neni ovládnutí.
jako větrný elektrárny. prostě pochopit jak využít potenciál větru (nebo plachetnice :-D). nenásilně profitovat z něčeho co by se dělo tak jako tak.
byla silná náboženství, byly silný civilizace založené na ovládání lidí skrze jejich přirozené pudy a potřeby. ale nikdy nemohly dosáhnout toho čeho dosáhla naše civilizace. jde možnosti komunikace které se přirozeně vyvíjí ve světě který se řítí kupředu na základě fantastického zápasu lidských přesvědčení, která na sebe berou podoby nejrůznějších politických směrů.
neše civilizace je globální. největší a nejmocnejší jaká kdy byla. proč je dobré nezapomínat na ty předchozí je, že ta naše není o stejně notnou dávku lepší.
jde o to, naučit se využít lidské životy v jejich maximálním potenciálu k dosažení co největšího produktu. a z tohoto hlediska je rozdíl mezi egyptskými otroky a naší pracující střední třídou, uplně jinde než na provní pohled.
máš hromadu lidí. a můžeš je nechat žít, což stejně budou. a nebo můžeš profitovat z toho že žijí. jeden člověk má schopnost uživit víc lidí, než jen sám sebe. takže si seženeš lidi a necháš se od nich živit. neni to snadný, stejně tak jako na plachetnici, se na to muselo postupně přijít. a v dnešní době sme v tom excelentní. narozdíl od otroků, o kterých se nedalo říct že maj život ačkoli byly technicky naživu. dnešní člověk, dnešní živitel elity druhu, skutečně má nějaký ten vlastní život a může mít i skvělej vlastní život.
a když si v tom člověk dovede nějak udělat pořádek, a sestavit si priority podle toho co skutečně vidí okolo sebe. není vlastně, krom závisti, proti čemu se bouřit. (nejsem totiž děcko z rozvojový země co od rána do večera za facku dře v továrně na moje pohodlí. které je tolik potřeba, abych nemohl říct, že kdybych žil v lese a živil se rukama z toho co tam je, měl bych se mnohem líp.)

________________

ale to je ten neodbytnej pocit, že život by měl mít smysl. tak jako všechny ostatní věci okolo nás. které ho s naším příchodem dostaly. musíme přece mít smysl my. proč by sme jinak vůbec chodily?

mam pocit. že to nemá smysl... jako že smysl života. že neni. že smysl je jedna z těch prchlivých věcí co se životem souvisí. jako je láska, nebo ukojení hladu, spánek a nebo se vychcat, to sou věci co s životem přímo souvisí. nejsou ale jeho důvodem. sou jeho dílčí složkou, jejich smyslem je logistika udržení života. a tak i smysl sám, člověk ho hledá tak jako lásku, dává ho tak jako lásku a příjímá ho tak. ale stejně tak jako hlad a nebo papírové kapesníčky, smysl přichází s životem a také s ním odchází.
smysl je znak co dělí lidi od zvířat. lidé smysl dávají, dávají smysl věcem okolo sebe. od prvního kije, až po nejsložitejší existencialistické koncepty. naše přirozenost je hledat a dávat smysl.

a tak je vlastně náboženství správné, pokud jde o ten smysl života. protože dokud si nějaký nedáme, žádný mít nebudeme. a s tím nedokáže žít každý.

________________

řeklbych, že smyslem toho co sem dnes psal, bylo se vypsat. není o čem psát, a když ano, tak je to práce. tak proč nepropsat pár hodin nějakym blábolem co začne hadem a skončí u chcaní...