myslim že se mě lidi bojí.
hlavě teda týpci.
a nelíbí se mi to.
před deseti lety bych z toho chčil radostí.
teď mě to štve.
hlavně u týpků co znam. co beru, co se ode mě nemaj čeho bát.
(tak jako nikdo, ani kdybych byl sebenalitější nebo sebezdělanější čimkoli.)

nějak se to začlo dít postupně poslední dobou. tak rok něco pozoruju. ale s tim co mi rostou svaly se to stupňuje. (78,4kg) ale svalama to neni, tak nařáchlej zase nejsem a je to spíš jenom něco co to podporuje. jakoby ten týpek co se tváří jak se tváří, ještě ke všemu má nějakou hmotu nad rámec.
a sou to i lidi co sou mi nejblíž, když sem s tim nedávno přišel za nejlepšim kamarádem a zeptal se ho na názor, řekl mi že jo no. jako že mam takovej pohled že koukam skrz člověka a nechtěl by si to se mnou rozházet.
tak říkam že je to blbost a jestli se vedle mě cejtí nějak utlačovanej mou přítomností.
naštěstí se tak necejtí, to bych asi brečel.
ale řekl mi, že by mě nechtěl naštvat
řekl sem mu že by to nedokázal.
že sem kliďas.
a on mi na to řekl, že no právě.

mívam problémy věnovat a potažmo udržovat dostatečný oční kontakt při hovoru, když sem na místě, kde mi to brání v tom, mít přehled o okolí. stávám či sedívám tak, abych mohl reagovat.(všechno automatika, nejsem paranoidní. jen mě to dřív bavilo, hrát si na agenta a todle mi zůstalo. neni to nepraktický) to by mohlo bejt jedna z věcí kterou bych si vysvětlil něco co sem si o sobě poslechl v neděli. řekl mi člověk jehož intelekt skutečně uzávám, že sem tajemnej. vysvětloval to nějakou příležitostí, kdy sem na tripu z otočky kopnul do letící svíčky. vzpoměl sem si na tu příležitost, která mi neulpěla na povrchu paměti, protože to bylo prostě štěstí.
asi toho měl víc co říct, ale nedostaly sme se k tomu.

v práci potřebuju mít respekt, kde nemam zkušenosti, praxi, věk, tam se snažím dohánět vzezřením a přístupem. nenosim kravaty, ale stávám s rovnými zády a mluvím přímo, zřetelně a nahlas. neodpovídám na záludné otázky, nesypu si popel na hlavu, neustupuji vzad, nýbrž stranou a snažim se hrnout svou hru, když jednám. dělam humor, sem roztomilej a už prasklo že sem blázen, ale držim si střed. kde je potřeba, sem tvrdej.(bez křeči)
nevim jak to působí na ostatní. rozhodně ne negativně. ale některý poznámky občas a reakce, značí jakousi zvědavost a opatrnost. jestli jako sem tak drsnej jak se tvářim.
(sem, sem neskutečně drsnej :-D ale netvářim se tak) 

přemejšli kde to pramení, vzpomínám si, že i v dětství sem v některých samcích (nevim jak těm zvířatům říkat, dyť sem byl dítě... samorost a klacek, ale dítě!) nejspíš to bude xichtem. mam oči blízko u sebe, a mam velký špičáky, a výrazný řezáky s ozubama... to by vysvětlovalo proč tak na ostatní muže působím, ikdyž se tak často usmívám! mužům to totiž říká, "hele moje zbraně". sranda, ale predátor. no a na tohodle týpka co podvědomě působí nebezpečně, neplatí kecy, dělá si co chce a je pořát ve střehu... to je asi docela recept na pocit ohrožení. ještě teď navíc když vypadá že má hmotu a hejbe se tak, že je zřejmý že ji dovede usměrnit.

to sem nevymyslel během psaní. nějakou dobu sem o tom už uvažoval a mluvil o tom s více lidma.
v někerejch týpcích to vyvolává nějaký žárlivý reakce kterym nerozuměj a zcela bezdůvodně si mě zařazujou jako nějakýho orangutana, co má nakrajíčku k mejhemu. chovaj se ke mě pak divně, podezřívavě a bojej se mě.


silnej sem nebyl vždycky. hmotu sem neměl nikdy dřív. jako malej sem vlastně byl nejslabší a nejmenší mezi vrstevníky.. jako fyzicky. zažil sem si shit a musel sem používat rozumu, naučit se ovládat svoje emoce a čekat, spíš než tlačit. velice dobře si uvědomuju zodpovědnost která se sílou přichází, a nikdy bych ji nevyužil tak, jako ji bylo používáno proti mě, když sem ji nedovedl vzdorovat. (malej captain amerika uplně :-D)
a proto mě mrzí, když během mého posuzování někomu ego předběhne cit a zařadí si mě jako nějakýho bouchače.
děje se to. asi na tom mám mnějakou "vinu" i já... musim vymyslet co s tim provedu. nehodlam ale přestat dávat pozor na svoje okolí, nehodlam přestat sílit a nebudu otevírat srce na potkání, jen abych nepůsobil tak ... nějak jak působim.

(ženský to nemůžou moc posoudit. těm se velký zbraně biologicky líběj a moje síla je pro ně podvědomě spíš bezpečí než nebezpečí. můžu na ně asi působit vzdáleně a nepřístupně (jako magor), wasava... kdybych ale i na ně působil nebezpečně, tak by stálo za zvážení, jestli na mě neni podprahově zřejmý že sem na pokraji odevzdání duše šílenství a těla opičím pudům.
ale to je samozřejmě jenom vtip závěrem, k odlehčení tématu :-D )