sem se říznul včera, nožem, vlastnim. do prstu když sem blbnul. tak to má bejt. bylo to docela hluboký, což sem pochopil když se mi začla točit hlava. byla tma a já neviděl jak moc to teče. jako než se mi podařilo to dostat pod kontrolu tak sem toho vylil docela dost, nevim kolik... ale nebyl sem dobrej. možná mě to ale skolilo o něco víc, protože sem byl zbombenej.
na pohotovosti sem si vyseděl hodinku v čekárně, viděl spoustu americkýho fotbalu, poslechl si loučení staré paní s její rodinou a mezitím mi odezněl adrenalin a ustálil tlak. (říkam, docela mě to rozhodilo, nebyl na to pěknej pohled a teklo to fakt dost) načež mi naběhlo thc. pan doktor byl mladší než já a rozhodl se mi to zašít. nechal mě koukat a prej když to neumrtví, tak to bude snažší. bál sem se že mi to thc umocní bolest, což asi udělalo, ale byl sem velkej hrdina samozřejmě a nevydal ani hlásku, ne sem se necuknul. asi nespíš protože sem byl naprosto fascinovanej všim co se děje.

chvilku si teď nezaboxuju, chviličku. ale moc mě to neštve. nějak to zapadá.
musim si koupit košile. nejsou v nich tolik vidět svaly. nelíbí se mi že si mě lidi zařazujou podle svalů, sem nádherná osobnost! téměř intelektuál! citlivej a rozvážnej člověk! nejsem svaly!... lidi si mě neuměj zařadit, tak berou z toho co viděj, takže když jim přestanu obtaženejma třičkama vnucovat svoje polobožský svalnatý tělo, předejdu předsudkům o klukovi co víc cvičí než myslí! mam to zmáknutý, metroodysej pokračuje!

ještě pořád nejsem uplně schopnej napsat to co bych chtěl. ještě tomu nerozumim. ale je to príma, věci se pomalu řaděj a skládaj do obrazce.

vlastně nazdar.
jindy.
chtěl bych aby mi ta nedávná upsanost vydržela, když mam konečně zajímavý věci k psaní... ale tak to asi nechodí.