jako konečně ta zima uhodila a lze se na ní vymlouvat...

dál to se zimou ale nesouvisí:

zdál se mi ultranechutnej sen z kerýho si mi točí kýbl ještě teď.
do hřbetu ruky se mi zakousla pijavice v bíle barvě, podobě a textuře larvy, velká asi jako palec.
zezačátku sem na to moc nebral, zabolelo to jak se zakousla.

šel sem lesem a nejdřív mě dvakrát kousla do nohy, když sem si jí pokousel chodidlem strhnout z kotníku. (byl sem bos) Pak, stále ještě nezaujat, sem ji strhnul rukou a doměle zahodil. O pár kroků dál jsem ucítil zakousnutí na hřbetu ruky, bolelo to ještě víc než do nohy, a to už samo o sobě bylo hodně nepříjemný.
Pokusil sem se ji strhnout ale nedala se, tak sem ji mezi nehty přecvaknul hned za hlavou. Tehdy jsem si všimnul té larvoidní textury. Stále v pochodu sem chvilinku počkal až povolí, ale než aby povolila, přišel po chvíli nový výstřel palčivé bolesti do hřbetu ruky, jako by se zakousla hlouběji.
To už sem zastavil a jal se situaci skoumat blíže. Ruka se mi snad v důsledku únavy z pochodu, nebo snad bolestí, třásla a tak sem pokleknul a opřel si ji o koleno abych se mohl blíže podívat, co se děje.
Mimo jiné sem si všimnul že nepochoduji sám, zastavila se se mnou skupina neurčité velikosti, neznámých lidí, kteří mi ale ve snu nebyli cizí. nikdo nic neříkal, ale snad z výrazů v tvářích které sem vnímal pouze periferně, bylo cítit potlačovanou netrpělivost.
Na ruce byla zakousnutá hlava, nebo spíše kolečko bílého rosolohnisočehosi o průměru koruny. Oproti způsobu pijavic, které se přisají na povrch, prostupovala celá hlava horní vrstvou kůže. pokoušel sem se ji podebrat mezi palcem a ukazovákem. podebrat se mi ji podařilo celkem snadno ale utrhnout už nešla. s každým škubnutím mnou projela taková bolest až sem nakonec upadl na bok. tehdy sem se začal bát a třes se ještě zhoršil. ruku sem si sevřel mezi koleny a pokusil sem se roztáhnout kůži okolo hlavy abych se podíval čím a jak moc, se tak pevně drží.
V okruhu hlavy, jako by kůže začla před očima stárnout a jak sem se vehementně pokoušel odhalit, čelisti trhala se a kousky odpadávaly stranou. Žádná krev mi netekla. Tou dobou už sem dokonale panikařil. Můj provinilý pocit, že zdržuji ostatní se promělnil ve vztek nad jejich nezůčastněností.
Od davu bez barev a tvarů se oddělila snad šestileté holčička s kaštanovými vlásky. Přišla mi na pomoc.
zatímco já se snažil co necitlivěji a s co nejmenší ztrátou tkáně odhalit okolí hlavy, která do hloubky z rosolu přecházela v tvrdost kosti až zubu, holčička se pustila do zbytku pijavice.
Každý její dotek mě ostře bolel, ale né víc než mé vlastní. Pak stárnutí kůže pokročilo natolik že se mi z hřbetu ruky uvolnil velký pruh kůže. Vyděsilo mě to natolik že sem málem ztratil kontrolu. Holčička si všimla mého zděšení a poodstoupila.
Chtěl sem se na ni pousmát nebo aspoň podívat, abych ji naznačil že to není její vina, ale nedokázal sem odtrhnout oči od své ruky. Pruh kůže sem zase částečně přiložil zpět a s velkým vypětím se uklidnil natolik, abych se mohl blíže podívat jak se situace vyvinula.
Z hlavičky zbyla běloucí kruhová čelist, bez kloubu, tvrdá jako zub a skrze ni bylo vidět že je zapletená mezi žílami a šlachami mé ruky. Několik výrůstků, které spíše než zuby připomínaly provazy uvázané za strany na stranu, napříč kruhovou čelistí, jako by vyrostly až po zakousnutí, neboť procházeli pod šlachami mého ukazováku a prostředníku a pod pár žilkami.
Rána nebyla krvavá, působila spíš mrtvolně, jako by tlela. Bylo mi zle.
Tentokrát (na rozdíl od mnoha jiných snů) sem u pasu, na jeho obvyklém místě našel svůj nůž.
Jak jsem se třásl, musel sem si ruku s nožem drženým na reverz, přitisnout ke spánu a pohybovat jím spíše krčními svaly než rukou, postíženou, levou ruku sem stále svíral mezi koleny.
omakáním špičkou nože jsem zjistil že jednotlivé "zuby" (asi tři, jeden silnější než zbylé dva) mají mimo podoby staré rybářské šňůry i její pružnost.
Běželo mi hlavou jak jednotlivé šňůrky přeříznout jednou rukou, aniž bych se bodnul, udělal sem pár pokusů a během chvilky bez jakýchkoli výsledků, mi došlo, že to takle velkým nožem a v takovémto stavu nezvládnu. Že nebudu dost přesný a už vůbec nebudu mít dost síly.
přemýšlel sem o dalších nástrojích, nůžky s dost tenkou špičkou by mi mohly pomoci.
Hlavou mi proběhla skupina lidí co nevýrazně vyplňovala mé periferní vidění. Ale v zápětí se vrátil vztek, v mnohem jemnější podobě, vzhledem k vysílení a děsu. Udělal sem závěr, že kdyby někdo nůžky, ba cokoli co by mi mohlo pomoci měl a chtěl mi je poskytnout, už to udělal. Samozřejmě mi hlavbou prošla myšlenka že třeba někdo nůžky má, ale že je natolik hloupý nebo nezůčastněný, že ho nenapadlo že bych o ně mohl stát ale tuto myšlenka byla rychle přehlušena představou že je třeba někdo má, ale čeká až o ně požádám a že mě třeba i nechá poprosit a že by mi pak taky mohl říct že mi je stejně nedá.
Představa že je tam i třeba mizivá šance takové odezvy, se mi zdála tak zdrcující, že sem se rozhodl neptat se. Podíval sem se na holčičku, trpělivě přede mnou stála a zírala na mě s pootevřenou pusou a očima dokořan. Měla nějaký šatičky a sandálky. Žádné kapsy a ani v rukou nebo ve vlasech neměla nic co by mi mohlo pomoci.
Ještě sem párkrát zkusil s čelistí zavrklad a říznout do vláken, ale nic se nezměnilo, jen sem se zase roztřásl jako osyka. Došlo mi že budu muset řezat šlachy a jak mi tato myšlenka prudce obsadila celé vědomí, věškérý obraz zčernal. Třes nepozorovaně odešel a s ním rychle následovala i bolest, když sem v černotě rozpoznal obrys okna ve svém pokoji.

dle očekávání, zima je krušná. a to ani neni zima.

řekl bych, že nejrozumnější způsob jak naložit s pocity jako je smutek, osamění, lítost atd. je pokusit se z nich vytěžit co nejvíc. a to se udělá tak (snáz se to popíše než dělá) že se přimějete neprahnout po tom aby odešly, svojí pozornost odvrátíte od jejich konce ale nasměřujete ji přímo na ně. nepřestanou to bejt nepříjemný pocity, ale začnou bejt mnohem snesitelnější, smysluplnější a přestanou vás omezovat v čemkoli co děláte. časem odejdou samy, málo kdy je lze ovlivnit z vnějšku a pokud, tak minimálně.
asi jim lze utéct... utíkat a utíkat, než se najde něco co je ve chvíli kdy přestanete utíkat, přehluší. nevim, nerad utíkam tak nevim.

nemyslím si že je mi nějak strašně špatně.. rozhodně už mi bylo hůř a to i delší dobu. ale to samozřejmě nic nemění, pokaždý je to nový a mnohem trefnější... aktuální? no, je to takový lepkavý a hluboký. myslim že nějaký záchyvaty neštěstí už by mě nerozházeli... tak se mi děje todle... zaplať pánbuch (ano buch!)

skoro neuběhne den, kdy nekápnu na další důkaz toho, že sem fakt nesnesitelnej vocas. jediný štěstí je, že naštěstí vim, že ať se kdykoli cítím jakkoli, ve skutečnosti stejdně dycky sem uplně nejvíc super, multitalentovanej, okouzlující a nadlidsky silnej supermuž a ani to že se poslední čtvrtrok cejtim jako uplná kunda, mě naštěsí nemůže přesvědčit že je to jinak. že ne? neee.... ne.

Ale možná by stálo zato si vykonstruovat ještě jednu představu o sobě samém. zvláštní, ne náhradu za to starou, jenom jednu simlultální, jentak pro zajímavost. jak by asi teaz, na dně svojí chuti do života a sebevědomí, vnímál sám sebe, upustěje od toho co si o sobě pomatuje z dob kdy se mu v životě dařilo.
rozhodně si nemyslím že by taková představa byla, byť o krapítko, shodnější s realitou než ta stávající. vlastně si nemyslim že by mi v životě mohla bejt k něčemu dobrýmu dobrá. ale! asi ne jenom moje babička, si myslí, že sem málo sebekritickej. což v základu nepovažuju za jakkoli dobrou vlastnost... bejt sebekritickej. bejt schopnej sebekritiky je prima, co prima, je to strašně důležítý a nejenom, pokud má bejt člověk v životě schopnej říct cokoli vtipnýho.
ale bejt sebekritickej?! na světě je kritiky dost pro každýho, na každym rohu! ješte si sebou nosit vlastní! a příště bych měl zkusit žít život s presunkcí že pravdu většinou nemám já a že ji má nejčastěji ten kdo řekne nejvíc věcí kterým od srdce věří.
co já vim?! třeba bych tak měl spokojenější život!

NO! I'd rather be a cunt, than to feel like one.. or the other way around?

každopádně, v podobě nového kalendářního roku se mi naskýtá fantastická možnost začít svůj život žít jinak. poslední styl se dostává na hranici zpochybnění, uvidíme, třeba přes ní přepadne... může se to stát zítra, nebo pozítří?
pak mě třeba konečně něco napadne.
něco...
určitě se něco stane, nebo něco udělám... doposavať to tak dycky fungovalo :-D

třeba i pak budu mít co zajímavýho psát.
takže věcně: shrnutí loňskýho roku letos psát nebudu, protože by mi to na morálce nepřidalo.
cvičim a běham, sem v dobrý formě. v tom ohledu sem se sebou spokojenej... ještě kdybych líp jedl! a byl ještě o trošku míň línej.
do práce pořád chodim na stejný místo... a nejsem z toho nadšenej.. ale sám sem si to zvolil... myslim ale že sem volil špatně, pod tlakem.

atakdále mílý deníčku. vlastně píšu jenom protože sem dlouho nenapsal a vzpomínám si že mi to dělávalo dobře... to se dnes nepovedlo. ale co :-) to taky platí.