stál nad umyvadlem, na toaletách v zaměstnání kde byl zaujat a vytížen prací, za kterou dostával zaplaceno, aby mohl platit nájem, kupovat si jídlo a ošacení, lít naftu do nádrže a ve zbytcích času se věnovat věcem které vzdáleně souviseli s jeho sny. s jeho skutečným domovem a světem který miloval.
smýval mýdlo z rukou právě v tu chvíli když se octnul v podkrovním pokojíku s pár kusy nábytku a dvěma ženami.
měl stále mokré ruce, utřel si je do trička. vzduch měl cizí složení a sluch dobíhal jeho závratnou změnu polohy s velkým zpožděním.
pozoroval pohybující se rty, vyměněné pohledy, nezvyklou barvu světla procházejícího malým oknem.
když začal zjišťovat okolí, začal dveřmi, uvědomil si že má rozepnuté boty. měl je v kančeláři na nohou jenom kvůli průvanu a pro pohodlí je nezapínal. pokleknul a  zanul si je. pocit spolehlivého držení nohy a dopnutí konečného suchého zipu v něm uvolnilo stopové prvky pocitu jistoty, který ho myšlenkami vrátil k rozpracovanému konstrukčnímu problému na jeho pracovním stole. ze kterého ho zase vytrhl rychle se navracející sluch. přiletěl z dálky a rychle, musel zavrtět hlavou. postavil se. ostatní smysly ztracený sluch přivítali kotrmelcem.
slyšel slova, věděl že sou v jazyce kterému rozumí, ale nedovedl jim okamžitě dosadit význam. snad že byl příliš vytržený z kontextu.
"ne, nekonal se záměrem, nekonal vůbec. jen si postavil hlavu, dřiv než měl čemu."
mluvila žena na židly u stolku. její vzhled byl snad ještě podivnější než celá situace. hlas nedovedl zařadit.
"tak ho dej zpátky, nech ho bejt, je to blbost."
ženu sedící na posteli znal. v ne úplně poslední době jí v jeho hlavě byla celá okupační vojska. myslel si že ji za to nemá rád. ale když se mu na ni podařilo zaostřit, uvědomil si že ji nedovede nic odpustit protože ani nemá co a snad proto, aby situace nebyla zbytečně jednoduchá, přišel si zmatený i v několika těch posledních věcech ve kterých si do té chvíle myslel, že má jasno.
"neber si to osobně drahá, všechny jsme si lidstvím museli projít, rozumim ti víc než si myslíš... tak si to neber osobně." s výsměšným tónem a pateticky romáchlými gesty vykládala žena v židly.
zachytil její pohled u posledních slov. tvářila se vítězně. přestala ho zajímat.
přes obavu udělat první krok na novém místě, vykročil směrem k posteli. dívka ho sledovala a s povzdechem "ach jo!" krčila rameny, jako by se ho stranila.
tentokrát si toho všiml s předstihem. věděl že zachvilku bude úplně jinde. pokusil se podívat se na svoje ruce ale neviděl je. podíval se zpět na dívku která k němu natahovala ruku s lítostným výrazem.

jeho zrak zrnil přechodem ze světla do hluboké tmy. stál smyslově zahlcen a pomalu si uvědomoval že stojí po kotníky ve vodě. chtěl zařvat "fuck" a nejspíš to i zařval, ale sluch se ještě někde toulal. zloba přešla s pocitem zimy, tichým ironickým smíchem.
dlouho trvalo než se zrak přizpůsobil tmě a nebo než vůbec bylo něco vidět. spolu s tichým zašploucháním zachyceným navracejícím se sluchem spatřil odrazy světla na zvlněné hladině okolo něj. hledal světlo.
našel několik hvězd skrze mluhu která se okolo něj válela.
voda byla studená. opatrně posunul nohou a pak i druhou, aby nahmatal dno. šlo nejspíš o kamenou rovnou podlahu. jeho pohyb však vyvolal nepřiměřené vlnění a šplouchání okolní hladiny. zmrznul na místě.
měl pocit že spatřil dlouhý hřbet s dlouhou splihlou ploutví vlníce se mezi vlnkami.
zmocnila se ho hrůza. do ruky mu z opasku vklouzl nůž a snad jenom jeho chladná ocel v pevném stisku mu pomáhla ubránít se chvění.
po krátké chvíli exponování všeho soustředění vně, si uvědomil že si u druhé ruky bolestivě vtlačuje nehty do dlaně, zatínáním pěsti. pomalu a soustředěně si protáhl stisk a ze strachu se pomalu začínala rodit zlost.
vlnění se dávno utišilo.
dlouho stál v napětí a očekávání, ve tmě, připraven poprvé v životě použít čepel svého věrného a nekvalitního nože k násilí.
rozhodl se čekat, nebo bylo rozhodnuto za něj. nevěděl kde je a proč, nebyl si jistý ničím.

v poseldní době se mu to občas stávalo... ve sprše, v autě, v práci, při hovoru s lidmi. dostal se do bodu, kdy nedovedl a nebo nechtěl okamžitě reagovat a tak nemluvil, nejednal a nehýbal se. jako by nevěděl proč. nevěděl proč, nenapadalo ho nic. v těch chvílích mu přišlo že nemá smysl dělat cokoli. že třeba když bude prostě jen netečně čekat, začne svět okolo něj mít nějakou přitažlivější podobu. třeba že shoří... rozhodně by to byla změna směrem kupředu.
a takle tam stál, po kotníky ve vodě, tápající mezi zlobou a melancholií, v podivném postoji, třímajíce nůž. zpomalil dech až do neslyšna a nejpíš i nakonec usnul.
probudil ho vának ve tváři. byl den, bylo slunečno a teplo. ruka s nožem byla v křeči, musel si pomoci druhou aby nůž zavřel a vrátil za opasek.
stál uprostřed jezírka černajícího se hloubkou. obehnaného písčitými břehy, na pomezí lesa a paseky plné ostužiní a dalšího křoví.
potřeboval se pohnout, a naštěstí se ještě trochu zlobil, tak přemohl strach a ostentativně za úlevného vzdychání si protál co jen dovedl. uvědomil si že kamená podlážka na které stál měla jen metr čtvereční a za jejími hranicemi zela temná hlubina.
telefony nechává na stole.. hlavou mu proběhly poslední události a s nimi o rozpracovaná konstrukce. neměl ani peněženku nebo klíče, jen nůž, kapesník, náhradní knoflík k poklopci.
periférním viděním zaznamenal pohyb. na břehu stál člověk a očividně jej zvědavě pozoroval.
hleděli na sebe, byl daleko a nedovedl na něj pořádně zaostřit, udělal si z dlaně sluneční clonu.
postava zamávala a naznačovala mu aby šel blíž, aby šel k ní.
přemýšlel že by spustil nohu přes okraj plošinky a pokusil se nahmatat dno. ale představa jakéhokoli přibližování se hlubině byla strašlivá. naznačil postavě aby ona šla k němu. ale ta se v odpovědi akorát posadila na mez.
prohlížel ještě chvíli ve kterém směru je břeh nejblíž, proháněl hlavou alternativi a alternativní alternativy, ale nakonec akorát zkontroloval nůž na opasku, zastrkal si triko a s posledními zbytky vzteku ze včerejšího večera skočil do vody a plaval. pokusil se skočit co nejplošší šipku co dovedl a plavat tak aby všechny jeho končetiny byly stále co nejblíž hladině. soustředil se na svůj dech a snažil se dát do každého tempa co nejvíce síly co dovedl najít.
břehu dosáhl vyčerpaný a po čtyřech se doplazil co nejdál od vody co dovedl, dokud nenabyl nějakého pocitu bezpečí. ležel, rozdýchával námahu a s ní i překonaný strach.
"thers nothink lige good morning swim, ey?"
zaskřehotala postava na nedaleké mezi a přesunula se blíž.
nechal si ještě chvilu na dýchání, než se posadil a postavu si prohlédl. mužík v jednoduchém středověkém selském oděvu s nazrzlými vlasy. myslel si že mezi nimi vydí malé růžky.
"yeah, i couldn call it a life without it" odpověděl mužíkovi.
ten něco chvíli přežvikoval než pokračoval "so... whatcha were doing out there, than?"
chtěl se neomaleně zeptat na jeho rohy ale nakone řekl "well, that is a good question"
"hm, hm" byla odpověď "there are some nasty fishes, killerfishes, ya know?" pokračovala.
"are there?!" valil na mužíka překvapeně oči.
"yea yea... from time to time, people fall from sky there... like you did. but they usualy dont live to see the dusk"
všechno to působilo nepříjemně. chvilku pozoroval okolí než vstal. můžík ho bedlivě pozoroval.
šel se vymočit do vody. měl strach, ale zároveň podezření a s ním se vracela zloba.
když se otočil zpět ke břehu mužík tam pořád seděl.
"dya have a fag?... a cigaret?" mužík zavrtěl hlavou a tak pokračoval
"you see... this is all dandy, really. but i dont buy it... it aint logical"
poklekl a začal si zastrkávat promáčené nohavice do bot
"but you, you make sence to me.... those horns of yours including" vstal a protáhl si záda a krk
"i spent most of my time, in my head, or browseing thru heads of others... and this is nowhere else, but in one."
pomalu jsem začal zkracovat vzdálenost mezi mnou a můžíkem... musel zachytit ten vztek který se mnou zmítal, protože se začal zděšeně sunout vzad.
"im real, and you are... there is only one think it could mean"
mužíkovo zděšení přešlo v explozi záští a ze sedě se ocitnul v letu mým směrem zatnuté pěstičky rohama napřed. ty byly zničeho nic mnohem větší a ostré.
s úkrokem sem ho popadl za zátylek a praštil s ním o zem, nůž byl opět v dlani sám od sebe. pustil sem mu několik úderů hákem z obou stra, než vzdal chabou snahu se krýt. opět za krk, sem jej shodil na zem, položil ho na břicho, klekl mu mezi lopatky. několika ranami zavřeným nožem do ramenou ho přiměl ležet, popadl ho za rohy, zvrátil mu hlavu dozadu a se všemi nesnázemi, včetně tuposti nože jsem se mu jal uřezávat hlavu.
běsnil vztekem v bezmoci a rohy mi začly žhnout v ruce, už mi to bylo jedno.
"next time! we go in to my head jou pissmidget!" zařval sem mu zblízka do ucha když ještě žil.
"biscuit!" vystřelil sem bojovně do ticha mojí ložnice, krátce následován jošťomilým vyzváněním budíku.

_____________

přemejšlel sem nad tim během dne na mnoho způsobů. některý plodnější než jiný. ale nejvíc mě děsí, že nebudu schopnej v létě vlízt potmě do vody... bez nože :-D. ještě že sem měl svoje boty, si říkam... normálně chodim v práci v pantoflích.

v dobách zdraví a prosperity, myslíval sem na propojení ducha a těla.
bylo to prima.
zamyslel sem se nad tím dneska. bylo to pořád zajímavý... lidi skutečně jsou tací uvnitř jak vypadají na povrchu... a pokud se to tak nezdá, tak pouze chybí dobrý odhad. (tím neříkám že mám monopol, ale že ještě musím sledovat)
však nepříjemné je, že za poslední dva týdny a možná déle sem nebyl chvilku zcela zdráv.
rád bych si myslel, že vím kde je problém, kterým je má duše natolik stravována, že tělo nedovede fungovat na plný obrátky.
myslím že vím kde je zakopaný pes. a skoro bych si myslel že ten pes, je jádrem problému. hlodá však úvaha, že by mohl být pouze totemem zbudovaným pro snažší soustředění na unáhlené řešení. zatímco skutečné jádro uniká.

bylo by na pár odstavců varinat přístupu, k těm několika relevantním poznatkům. ale ani jeden nenabízí uspokojivé řešení.

myslel sem že sem se rozhodnul čakat a vidět. protože mi nezbvá než čekat a vidět. ale rohodnutí založené na tom že není možnosti jiného se ukazuje jaksi kontraproduktivním, vzhledem k tomu jak sem paličatej. a přijmou rozhodnutí o čekávní a vidění na jiném základu, než že je jediné možné, prostě není snadné. a myslim že si to vybírá svou daň.
rozumné by bylo asi najít jiný možný směr akce, nějaký podobně rozumný, abych měl možnost výběru. pak by to šlo snadno. skutečně vyrovnaně čekat a vidět.
jenže co se týká tohohle zahrabanýho psa, zdá se, prostě nedovedu uvažovat rozumně. (jak už sem si ostatně několikrát prokázal)

a tak se to ve mě mele a pomele se ještě tak čtvrt roku. což by mohlo bejt dost nezdravý.
:-D teď sem si sám před sebou vlastně obhájil, že nemá smysl chovat se v dané záležitosti rozumně... nebo se o to pokoušet. a měl bych podniknout něco pošetilého, iracionálního a dramatického, jako se jeví celá tadle aféra s tímhle zahrabaným psem.
první záchvěv. nasrat blbečku. jak si to začal, tak to dokončíš, s nejlepšími úmysly, veden rozumem, (zpochybněný nebo ne... jidiný který teď mám) s odhodláním tobě vlastním.

jsou chvíle kdy by se najivita dala považovat za ctnost.
ještě se taky zamyslím nad tím, kde se toulá kuráž a odvaha. mám pocit že chodí chlastat se strachem na růžek, ke starýmu vlachovi. mám pocit že sem ani jednoho z nich dlouho neviděl. zajímalo by mě, co mě za jejich nepřítomnosti pohání kupředu.

a pak ještě maličkost. mluvil bych k vám... ale to bych mluvil do větru. budu tedy mluvit k tomu, pro koho to tu píšu: ... nemáš pocit, když si to takle přečteš, že si trochu/hodně zahleděnej do sebe?
a protože si mohu rovnou odpovědět: .. jop, rozhodně to tak působí. ale dej mi cokoli stejně reálnýho ve vnějším světě, jako si pro mě dřív míval a s radostí zapomenu jak se jmenuješ. a propo, kdybys mě pocit že tě utiskuju, můžeš se dycky ožrat!

koupil sem si lampičku na pracovní stůl s chromovou úpravou.
půlkulatej kryt žárovky zrcadlí. vídám se v něm. když sedím u stolu, když procházím okolo, periferní vidění mi cuká, když identifikuje pohyb potencionálně lidské postavy, kterou nezná a vím že tu mám být jen já.
nejsem ještě zvyklej na deformovanej odraz svého těla, zdá se. zvyknu si. ale do té doby mě to dycky překvapí, proběhne mi hlavou že sem taky jeden z těch mnoha lidí co jeden běžně potkává. a že mam dokoce uplně obvyklou formu s několika specifickými rysy, kterých člověk postřehne tolik, že mu nezbýva než je zapomenout.

bydlí tu se mnou člověk. je to ta bytost kvůli které podnikám všechny tydle běžné a neoriginální (slovo originální nenávidim... ale rozhodl sem se, mu dát šanci) věci jako bydlení, spání, oblékání (vylučování je tak příjemný, že bych ho nepřestal dělat i kdybych měl tu možnost v něm nepokračovat) kupuju mu pivo a vymýšlím mu odreagování. a občas mu zbyde čas jen tak zevlovat a v tu chvíli bývá řada na mě, s okupací naší sdílené lebeční kopule se všemi kapacitami pro putování nekonečnem. které on tak zřídka využívá, a když, tak jenom částečně (nejvíc asi v práci, má skvělou prostorovou představivost, to bývá příjemné i mě.)

tydle momenty kdy mám prostor já, jsou v poslední době častější. máme auto, máme Pavilion. ne že by víc zevloval. ale když je sám, je mnohem klidnější a občas se nebojí dát mi vládu nad tělem i během některých čiností.
když odečtu těch šestnáct, potažmo osmnáct let, kdy jsme společně objevovali zákonitosti našeho vesmíru a přes zahlcené smysly jsme neměli tušení o naší existencí navzájem, zbývá skoro sedm let, kdy jsme se učili o něm. o tom kdo je, kde je jeho místo a co s tím. teď už to víme (samozřejmě ne úplně, tak jako vesmír ještě nechápeme kompletně :-D... ale alespoň do té míry, kdy můžeme jít dál) myslím že se dostáváme do části života, který bude patřit mě. bude o duši jednoho muže obývajícího vesmír.

_____________
lampička.. v zrcadle nebo odrazu ve skle budov, člověk vnímá tvary, polohu. jestli nemá límec kabátu zmuchlanej pod popruhem brašny. v tej lampičce vidím svůj avatar v určité situaci. co má na sobě vnímám jako situační odění, nevnímám vzhled oblečení. (zaznamenám kde má ruce a zběžně vyhodnotím, čeho by s nimy mohl být schopen. když jde o muže v určitém věku nebo se specifickým držením těla.. čož jde)
přesně tak jako když se podívám na člověka nebo jeho odraz ve skle, který míjím na ulici.

ale myslim že sem blízko toho skutečně seznat, že jsem taky jenom jeden z nich.
dycky sem věděl že mají duši kterou nelze hned spatřit. občas nikdy. ale jedna věc je něco vědět a druhá je, když si jeden něco naplno uvědomuje.

na dnešek je v plánu další sled útoků na švédské pozice.... jedu si pro skříň a pár sraček do ikey...

I mean.. where is my war?!!
I know where it is. Its waiting.
and it is going to wait, until i get in to situation, when i wouldn´t welcome it so gladly.
that is what they do, wars. you have to hate them.

zatracená vážná hudba :-D.

takže vpřed!

píšu z práce. to nedělávam. ale nedovedu se soustředit. sem nemocen. zrovna sem si včera říkal, že to by bylo to poslední co by mi chybělo. tak mam zase jednou vše :-D

chtěl bych tu nějak zaznamenat to zvláštní rozpoložení, ve kterém se toudle dobou nacházim... ale nedovedu to popsat tak abych se nestyděl.
čím víc zpochybňuji víru... jakoukoli, třeba v ducha (v podstatě jakékoli dogma, i to nejmenší, na které ve své hlavě jen narazím). tím víc se chovám a myslím jako věřící člověk. to zní jako takovej ten odraz ode dna. že bych se konečně dostával nadoslech od dna svých kritických výpadů do základů vlastní psýchy?

možná. hodně se zabývám etikou. nedavno sem mezi řečí někomu v obratu bez úvahy odpověděl něco ve smyslu, že se nemá divit, že mi tolik záleží na etice, ačkoli působím opačným dojmem. že lidi co na sobě něco nemají rádi, se většinou přetvařují tím způsobem aby působily opačným dojmem.
a teď když se k tomu vrátím, musím uvažovat: skutečně působím jako morálně flexibilní člověk? a skutečně to bylo pravda, to co sem řekl, nebo sem jenom přes mrtvoly pronásledoval nějakou pointu?
rozhodně je pravda, že bych asi měl snažší život, kybych byl o něco větší svině.o kousek míň ohleduplnej a o něco sebestřednější.
třeba jednou budu, jen musim lokalizovat ten sebestřed. a třeba ne.

to že mi lidskej život příde postradatelnej a že bych okrad dítě, kdybych měl dobrej důvod, je spíš otázkou filozofie, než svědomí.
vůbec svědomí. to je civilizační nástavba v lidské hlavě. vědomí a podvědomí,... rozdíl víme, že? no a svědomí, je morálně, potažmo etický orientační úsek vědomí a podvědomí, používaný k navigaci ve společnosti. v lidské, civilizované společnosti.
s vědomím a podvědomím se člověk narodí, svědomí se naučí. respektivě, svědomí ho naučí druzí. prostředí ve kterém vyrůstá. né každý se dostane tak daleko, aby o svém svědomí dovedl skutečně rozhodovat, a měnit jeho způsob fungování, na základě filozofického vývoje vědomí.

tedy, moje inklinace k duchovnu, potažmo víře, jak jsem to nazval.
my, živočišné formy na křemíkové bázi, jsme do jednoho zodpovědni fyzické schránce, tělu. vlastně vše v našem životě se od něj odvíjí. emoce které s námi cloumají jsou způsobeny, vyprodukovány a zaznamenány  tělem... od nejjednoduššího, až po schopnosti vnímat svět pouze čtyřdimenzionálně (z toho tři dimenze sou prostorové), ačkol jsme si matematikou dokázali že těchto dimenzí je nepočítaně. potom sou smysly, a tak dále.
ale jsme jediní o kterých víme, jež dovedou zpochybnit sami sebe, až do toho stavu, že začínáme být schopní chápat sami sebe... jako druh se vlastně chápene naprosto. jako jednotlivci je to složitější, ale co se týká těch základních věcí a principu, tak to už je vymyšlený.
ano, opět se dostanu až k sebevraždě. (skutečně sebevraždu využívám pouze jako oběkt studia, ne jinak.)
první moment kdy mysl zvítězila duší a tělem. něco, co zbytek nám známého tvorstva nedovede.
neni to nejšťastnější druh vítězství, ale rozhodně to mnoho znamená.
(ano, pes už pošel žalem ale to i člověk, ale pes ještě neskočil z mostu, se záměrem ukončit svoji existenci)
tedy lze se odprostit od zodpovědnosti svému tělu. teď ještě vymyslet jak, aby to nebylo pro tělo destruktivní. Viz. ta má víra, tedy přesvědčení o duchovních kapacitách mimo můj stávající dosah, založené na doměnce. nepodložená jakoukoli zkušenostzí či důkazem. rád bych si byl jist, ale nezbývá mi než věřit, že žijí a žily lidé, kteří překročily hranice svého těla (nemyslim neúspěšné sebevrahy).

a k těm veřejným, jako jsou šamani a různí šašci s cinkrlaty mám odpor. hlavně pro to jak mi je cpávala moje matka, která se zasekla na filozofii pro střední školy. a budhystycký mniši sou sekta úchylů :-D prostě musí bejt!! :-D.
okey to asi ne. ale nechci se ptát těch. podoba mého vítězství nad vlastní hmotou, nebude znamenat ručníky místo oblečení, ani dredy, nebo holou hlavu a podivnej piercing co působí bolestivě.
sem universální, mám rád universální věci a vnímám se jako součást universa. a jakékoli vymezovnání se nad rámec své živočišné formy a podoby (tedy i vědomí a podvědomí, tedy včetně svědomí), mi v tuhle chvíli příjde logicky kontraproduktivní.


a basta.
(jo, a v odpovědi na zřejmnou otázku. proč bych měl o něco takového usilovat? odpovídám: rád věcem rozumím... uspokojuje to moji mysl, tak jako sex uspokojuje můj rozmnožovací pud)
ale vy si to samozřejmě dělejte po svym... to je samozřejmě to nejdůležitější.

taky, si myslim že by u toho člověk ještě měl stihnout bejt šťastnej. s tim sem ještě o něco bezradnější :-D