KDYŽ se zamyslím nad tím posledním rokem:

JAK sem sem přiletěl a čučel jak brko a chodil jak péro a všechno a všichni mi přišli tak noví jako sem byl já ale oni nebyly a já pro ně byl jen turista, ač třeba na dobu neurčitou.

JAK sem se plácal mezi gaučem, hospodou a prádelnou a lámal si hlavu co ještě můžu udělat.
Když, sem zrovna nezadržoval dech napětím nebo ve snaze zaslechnout i ty nejtišší zprávy z mojí duše, tak jen protože mi srdce mlátilo do žeber jak orangután do xilofonu pokaždé když sem mluvil na lidi co sem od nich něco potřeboval a snažil se tvářit dost přirozeně, aby si nevšimly že sem tam jenom jako. (během korektury sem se rozhodl že tento odstavec zdá se být dostatečně hodnotný pro jeho zachování v původní podobě, navzdory tomu že na první a ani na třetí přečtení nedával smysl)

JAK jsem velmi záhy jel na skutečný pohovor a dostal nabídku skvělý práce ve skvělý firmě a nakonec se rozhodl ji odmítnout protože byla na venkově za Londýnem a já přijel do Londýna bejt v Londýně a jednu skvělou práci sem kvůli tomu opustil doma a že pracovat v Newicku by byl krok zpátky, a k tomu ještě jen napůl.

JAK sem se pak dál plácal a říkal si, jak sem možná zahodil svou vstupenku zadarmo a jak teď budu mejt skleničky než se vypracuju na točiče piva a za dva roky se odstěhuju do austrálie a nebo do francie, protože to si mezi sebou říkají servírky, když se dostanou do toho bodu kdy si uvědoměj, že jejich představa jak tu na ně čekají britské mzdy a manžel, jaksi neodstartovala.

JAK sem pak šel na pohovor do firmy co vypadala jak obrázek a že sem sám byl jen obrázek tak sem byl jasná volba. Začal sem tam pracovat po měsíci sociální a akční hladovky a hrál sem to jako dračí doupě. Už ten den pohovoru mě vzal do míst která se později stala dějištěm mého čtvrtletního výletu do nového kluka co sem si zaplatil jako drahou dovolenou. Přestěhoval sem se do vysněného severního Londýna a žil sem jak konec léta dovolil a víc.

JAK sem se pak jednoho dne probral a uvědomil si, že je ta práce vlastně bídná a měsíc na to sem dostal před vánoci vyhazov ačkoli sem byl ochotnej tam trpět ještě do jara, až bych byl o něco stabilnější. Během dvou nebo tří dní se dostavilo vystřízlivění a s ním se vyschlé hrady z písku poddaly větru a v sítu času mi z těch čtyřech prvních měsíců zbyli dva dobří přátelé, Francesco a Geroge. Nic víc, nic míň.
Stihl sem jet na výlet k moři kde sem se zamiloval. Pracoval sem v jednom z těch zvenku malých showroomů v Islingtonu, co sou v něm krásný lidi a krásnej design za Londýnský ceny. Poznal sem lidi z celýho světa. Koupil sem si nový boty a kolo, který sem si oblíbil ale propadl mu až letos.

JAK sem se všemi vánočními výdaji a shonem jedl těstoviny a dva týdny seděl v chladným pokoji v mikině u počítače a hledal práci nebo balil a kouřil cigaretu a nebo se snažil zaměstnat těma nejpošetilejšíma nízkorozpočtovejma plánama co by mi dovolili si užít další léto a ještě z něj nějak vyjít jako vítěz, i kdybych začal dělat třeba v mekáči. Ne že bych se nudil, ale když sem jen seděl tak mě věčná válka mezi mou vůlí a pochybami doháněla k šílenství. Šetřil sem na krušnej začátek roku kdy sem byl rozhodnutej jet na hranu a vymyslet co za hranou teprve až tam budu.

JAK se to zlomilo a já měl během dvou dnů dva pohovory v diáři a jak mi po tom prvním řekli že můžu nastoupit v pondělí a na druhym mě pozvali do druhýho kola. Nastoupil sem a do druhého kola sem šel taky. Pak do třetího a čtvrtého, než mi nabídli práci i tam. Během té doby sem v první firmě poznal plno lidí a naučil se víc než sem si v té době uvědomoval. Vzali mě na bombastickej firemní vánoční večírek v Syon Parku, kde byla večeře o několika chodech na stolech s ubrusy až na zem, autodrom, ze stropu visely spoře oděné gymnastky a vše bylo zadarmo. Dokázal sem si představit, že tam zůstanu a najdu štěstí ale čekal sem s rozhodnutím až budu mít pocit že mám trošku odstup.
Byl sem dva týdny v kuse ve stavu nejvyšší bdělosti, i během krátkých momentů spánku sem přemítal o budoucnosti a zpytoval se před rozhodnutí které mě čekalo. Také sem mezitím obdržel nečekanou návštěvu z minulého života, během které se mi splnil sen který pro mě kdysi byl vším. Den před tím sem si ještě byl jistej, že sem se z něj už dávno vzpamatoval. Pak odjela.

JAK sem se dvacátýhodruhýho prosince nečekaně rozhodl že vezmu tu druhou práci. Peníze byly stejný, plusy a mínusy se vyrovnávali a tak sem se rozhodl že přestanu řešit proč chci to co chci jen abych věděl co říct těm který odmítnu a zvolil sem své stávající zaměstnání. Myslím že to bylo o prestiži, ale přísahám že sem tou dobou mohl jen tušit co že sem to vzal za práci.

JAK pak začly svátky a mě uletělo letadlo, než sem odjel na týden, nebo na jak dlouho, domu. Stihl sem potkat skoro všechny a mezitím udělat pár věcí které sem tolik, tak dlouho chtěl udělat. Do Londýna sem se vrátil tak utahanej že sem spal celou noc a den, než sem se zúčastnil novoročního večírku s mými italskými přáteli a jejich přáteli kde sem si uvědomil co to znamená být člověkem.

JAK sem po prvním týdnu ledna, stále ještě kresle pro první firmu, nastoupil k Dejvidsnům a Martinovi se narodila dcera. Ve všem byla euforie, na co sem sáhl mě těšilo a vše se zdálo nové a dobré. Měl sem pocit že sem do Londýna teprve tou dobou poprvé přijel, představa budoucnosti opučela.

JAK sem strávil několik týdnů v opojení úspěchu v novém zaměstnání, s novými dobrými přáteli, kteří povstali z prachu a trosek života jež sem měl předcházející půlrok a vzešly až na oblohu kde zůstali, zářící jako hvězdy by mi napomohli hledat směr, když se kolem mne setmí. (to je druhej, snad ještě bombastičtejší popis jedný a tý samý události. ale že je fajn, rozhodl sem se během korektury jej také ponechat)
Začal sem běhat a jezdit na kole do práce, navzdory živlům a lenosti. Denně sem byl zásoben fotkama nejroztomilejšího mimina co sem kdy viděl a občas na nich byl i můj nejlepší kamarád co jako maják svítil do dálky štěstím co smetlo vše co se opovážilo skrze něj vrhat stín.
A já se opovážil si představovat co všechno s tou novou sílou udělám a jak se konečně spolehnu že pod sebou mám dostatečnou oporu a že povykročím na další schod a začnu žít.

JAK sem jel na roadtrip dovolenou po jižním pobřeží se starým dobrým kamarádem jeho nastávající a její kamarádkou. Pět dní sem se smál a byl bezstarostnej a udělal sem si vpomínek že sem ji po sléze nazval dovolenou roku.
Tehdy sem znova začal plánovat ale do inkoustu se mi vloudila nedůvěřivost a pochyby ve mě nashromážděné z krušného konce minulého roku.

JAK se mi do denodenního uvažování vkrádala paranoia a obavy že se všechno nemohlo změnit v dobré samo takhle rychle a že je to určitě jen na chvíli. Má uvolněnost zapadla těžkou závějí nejistoty a omrzla tvrdou krustou napětí. Hledal sem za každým slovem druhý význam a snažil se nepůsobit pohodlně aby si nemysleli že se nesnažim ale zároveň uvolněně aby neměli pocit že tam nejsem spokojenej nebo že nezapadam. A při každé cestě domů z práce, když sem povolil a zamyslel se nad tím co se ten den dělo, jímali mě křeče jak sem probíral jednotlivé události. (tendle popis byl o něco obrazotvornější než sem chtěl)

JAK se přiblížil konec třetího měsíce a tak i mojí zkušební lhůty, já se finančně sebral a navštívili mě rodičové.
V práci sem sbíral chválu ale přece neměl pocit že dělám dost. Sportu sem se věnoval průběžně ale při každé třetí příležitosti sem to dohnal do krajnosti a buď sem se vyčerpal natolik že sem v sobě nedokázal udržet jídlo pak v bolestech nemohl usnout a nebo že sem si rozmlátil chodidla ne několikapatrovej puchejř od paty po palec. To sem pak nemohl pár dní nic dělat a tak sem chlastal.
Naši přijeli na poslední víkend před koncem mojí zkušebkz. (ten ypsilon je prostě na blbym místě)
Pozval sem je ať mě ve čtvrtek vyzvednou v práci. Představil sem jim většinu mých kolegů a mé šéfy jejichž tváře jsem nenápadně pozoroval abych mi neunikla jediná emoce kterou jejich tvář během onoho setkání vydá na povrch ve snaze odhadnout co si myslí. Onen víkend, když sem naše tahal po Londýně a zrovna sem před mámou a tátou nedělal že je všechno pod kontrolou a nebo nevymejšlel kam je vzít dál, hlavou mi šly obavy a splétal sem plány na postup při jakémkoli možném konci zkušebky co sem si jen dovedl představit a jímali se mě touhy sednout na kolo a jet a jet dokud to jde a nebo se ožrat.

JAK se na konci zkušebky nic nekonalo a já měl pocit že je to to tak nejlepší a po krátký době nato se začali všichni otevírat a být přátelštější a já sem začal mít pocit že tam patřím. A pak sem i začal dělat dost abych nabyl pocit že se jim vyplatím.
Tentokrát už jsem se neuvolnil natolik abych začal vysnívat budoucnost ale taky sem se naučil povolit a nechat věci dít se samy. Už mě neodrazovala představa že co má být bude a co nemá být nebude.
Tak to šlo dál dva měsíce a já se zklidnil. V práci sem se rozhodl začít pracovat samostatnějc a bez dovolování se, sem na sebe převzal projekt pro kterej sem do tý doby jenom kreslil. Vybudoval sem si pár dobrých návyků a začal na kole jezdit plavat do Stratfordu. Taky sem začal vařit jako nikdy předtím a mám pocit že mi to zůstane.

JAK sem dostal nápad kterej všechno na vždy změní. Jako že je diametrálně odlišnej od všech nápadů co jsem se kdy dříve rozhodl uvést v praxi. A jeho první záblesk datuji o víkendu který sem strávil s letovou dispečerkou která po deseti letech podala výpověď a odcestovala do evropy za dobrodružstvím, jednou z mála američanek jejíž přízvuk mě nemučil.
Vzpomněl jsem si jak jsem před cestou sem, tou dobou rok zpátky, dával dohromady itinerář mentální výzbroje a vyvíjel responsivní protokoly pro všechny stavy a situace které můžou nastat v kabině (v mozku) mého malého raketoplánu, až budeme v tom neznámu a za čelními skly bude široko daleko nehostino a porucha jakéhokoli z mnoha systémů by se mohla stát fatální.
Obnovit sen o lítání byl protokol pro situaci když se rychle zadaří. (kupodivu sem měl i ten)
Vstoupil jsem tedy sám se sebou do dlouhodobého závazku na dobu neurčitou. Naučím se lítat. Už sem s tím jednou kdysi začal. Ale tou dobou sem to vnímal jako něco co udělám protože na to mám čas, že se tim nedá nic zkazit. Tentokrát na to nemám čas, prostor a nebo peníze. Ale ty peníze udělam a během tý doby si udělam i prostor a čas. Za každou cenu, dřív nebo pozdějc ale spíš dřív.
Poprvé v mém životě se mé sny nepodřizují mé kariéře a úsilí o romantický vztah pro rodinnou budoucnost. Můj rozpočet a každé mé rozhodnutí nyní podléhá nejdříve mému Cíli a pak dalším okolnostem. Mé pracovní úsilí a karierní rozhodnutí se budou podřizovat mému kurzu. Veškeré mé citové úsilí se bude dít v mém kurzu a pokud se kurzu neudrží, obzor se o něj postará.
Prahnul sem po dogmatu co mi zjednoduší život a nyní jej mám.

TAK si říkám, že (sem dost odfláknu záznam toho prvního půlroku) to vlastně jde dost dobře. Docela jako výborně.
Některý věci sice zanedbávám a některý mi chybí. Ale jsou ve správným poměru s těma co mám, tak abych mohl bejt v klidu a zároveň neztratil kontakt s realitou.

__________________


Jak sem prožil první měsíc svého života s jasným kurzem je v tuto chvíli ještě příliš čerstvé pro záznam a bude součástí příštího vyprávění.
Zase za rok toudle dobou, nějaký ten týden nebo dva, po mém výročí příletu do Londýna bych si měl zase takle ubalit pár brček (pokud v rámci kurzu neomezim trávu .. to by se mohlo stát) a strávit deštivé nedělní odpoledne sepsáním několika dalších poznámek o tom co bylo dál, pro osvěžení paměti až jednou bude zadlouho.
Možná sem mohl ještě popsat svůj cyklovýlet na Biggin Hill a setkání s knězem v RAF Chapel of Remembrance. Ale rozhodl sem se to nechat na příště, ve jménu konzistence.

.....

Knížky sou dycky lepší než film. A mě se nechtělo psát knížku a tak sem to dost zjednodušil a plno bodům a charakterům se nevěnoval dostatečně a některé i vynechal. Možná se v některých věcech co sem dnes napsal opakuju po předchozích příspěvcích. Ale minulé příspěvky většinou šly po jednotlivých momentech, zatímco dnes se zasazovalo do kontextu.

Honzíkova cesta :-D
č-ka č-aká!

Czech sounds more and more weird to me.
That's probably cause it's fucking weird language.
As much as czech people are. As much as our culture is. (i'm czech ... not your typical one, but proud non the less)
At this point in time, London seems preposterous to me in the most horrific way.
And Prague, the town where i grew up and called my home for twenty eight years, seems to me as an utopia kind of a place where the luckily dull enough people live and create a society that's a side product of the ultimate success kind of a failure of a society that is what we call the western one.

Communism did horrific things to my people and to my family. And non of what I'll ever say can be justifiably put forward as me appreciating the horrors of what the ruskies did to us. (i suppose, it could have been a lot worst... just look around. but still .. i'm a bloody millennial born in central Europe and yet I dredd the ignorant masses of mužiks coming over, oblivious of all else but how hunger and their T-34 works)
But then again, after the comrades banished, we came anew: We are a class less society. And we are the most atheistic country in percentage per capita in the world.
That Is Very Good!
That's not what we where before the second W. war ... It must have been dandy, what we used to be! Like Switzerland ... but less mountains (a little less) and less railroads (only a bit less) and shitload more od sense of humor. (after all we are of Slavic origin.. or at least our language is)
A Ruritania alright, ready for your dreams to come true discretely.

dál česky.

Nestíhám. Tak jako obvykle.
zní to jinak, když mlátím do klávesnice češtinu a ne angličtinu.
Nestíhám si dávat dvě a dvě dohromady tak rychle abych to mezi tim stihl zapisovat.
Ale dvě a dvě sou všude a ačkoli sem včera šel spát s pocitem že žiju v nejzkaženějším městě na světě (což asi žiju), probouzel sem se a denně se probouzím s uvědoměním, že žiju tam kde se sny stávají skutečností a že jediná rozumná věc co se tu dá dělat, je následovat své sny a obětovat jim vše. Jinak je život v Londýně kretenismus ... opravdu.
Potkal sem lidi co tu žijou a co mi řekli že to tu maj rádi, natolik přesvědčivě že sem jim to věřil ... opravdu divný hovada.
Pak sou tu místní ... jako že rodilí angličani z londýna. to je taky vtipná sorta...

Budu to asi muset zase nechat na příště.
sem plnej důležitejch věcí ale nemam na to je sepsat... myslel sem že bych mohl, ale ne.
příště.
...
To nejdůležitější alespoň jako poznámka: učím se od Italů jak být člověkem

it's been a year today.
It's been a year since i came to London.

I don't have to go supposing i've changed, its blatantly obvious.

I'm not better. I'm worse ...
I'm not stronger. I'm weaker ...
I'm not wiser. I'm baffled ...
I'm not happier. But that's about to change ...

I went in head on and got slapped silly like the kid i was. so confident, so sharp, invincible i felt.
A proud predator, a beast of muscle and fire. walking proudly among the mortals, ruthlessly gazing into their souls without asking.
The pride of mine. The ego.
From a lion it went down to a stray dog within the first half a year and then it eventually gave in with its knuckle bones bare and paws mangled with glass shards and earth burning under them with no port to call to rest.
A husk of my former pride remained and was my only faithful company for some of the longest weeks i've ever seen.
It was proven then, that I can go on quite effectively and that I'am resourceful and capable even without the comfort of pride.
Without the certainty and closure it used to provide me with, it took me a while to see that, to believe that things are good and that I can relax at least occasionally.
Now the husk is gone and i can sense a new presence in its place. It has a form, yet it's been obscured to me so far. what i know of it though, is that i listens and obeys. that's new. that's good.

It was a step into unknown. as i've later discovered.
it's england, they speak english, they're western I thought. And I was right in all the points, yet there are so many more points to what makes a society and what it's like to be a part of it.
and in that sense i've gained knowledge and the incite that is not to be acquired any other way but by living away from home. by making home in another country.

i would like to tell of things that are happening in my life. there are some nascent stories that i believe that can and will prove quite amazing... but let's talk of those later, when they are not so fragile and sacred to my heart.

to conclude though:
it's been rough as fuck and there is still a long way to go before i'll be able to properly relax and let go of all the precautions and defences. But i think i can see the other end now. I caught a glimpse of it.
It wouldn't be as it was. It'll be a novelty alright ... there is no way back to the man i used to be and a long way ahead to the man i'm bound to become.

it's all good though. sense of touch is coming back into my heart and occasionally i'm having some wholesome feelings. so pristine that i can be sure i'm not pretending them only to feel normal.

I'm not more. I'm not less either ...
I'm not close. But I've never been so near ...

I try hard to refrain from pity but i love so true i can not hate.
There are some awful things in this world and I'm glad to have witnessed them. It stimulates man to humility.
And humility is good. It's kind of a mental sofa.