tolik barev! ve věcech ve kterých sem je dřív nikdy neviděl. (ne jen pod chodidly)
mam pocit že todle bude to high období, jako protipól toho předchozího.
sem trošku skeptickej. trošku víc. ale zdá se že mi to v ničem nebrání.

dal sem bootcamp bos. a v bosobotách. šlo to velmi dobře... ačkoli sem si v jednom ze závěrečných momentů překyselil lejtka při běhu z kopce po asfaltu, do té míry že sem nedovedl ležet a nezmítat se... ale to není nic co nezpraví ledová sprcha. i přes to, mi kolena celé čtyři dny fungovala dobře jako nikdy.
ještě je co zlepšovat na technice běhu i chůze (běh z kopce, chůze ze schodů), myslim že ještě dovedu rozvíjet kapacitu na pozornost kam šlapu, tak abych mohl ještě o něco méně sledovat zem a více se věnovat okolí.
a za tu krátkou chvíli co lítám bos pozoruju opravdu příjemná zlepšení. mimo ty méně výrazná, sem se nečekaně hodně zlepšil ve zchopnosti zkracovat a prodlužovat vzdálenost při sparingu, tak abych neztrácel rovnováhu. mnohem jistěji se pohybuji v nízkém postoji na všechny strany.
jde o to že mi zesílili palce. když jde člověk bos do kopce (a co teprve běží) například po trávě, musí zatínat palec a zbytek prstů, do podkladu. kdyby pokládal pouze přední část chodidla tak jak dělá v botách, s tím že širší plochu vynese podrážka, uklouzl by. chodidlo nemá vzorek a je relativně kluzké. stejně jako bosoboty. moje prsty teď vynesou mnohem větší procento mojí váhy a to opravdu pomáhá při odrazu a při zpomalování couvání a přechodu opět do pohybu vpřed.
noha je obecně koordinovanější a chodidlo je zchopné zaznamenat mnohem více informací hmatem v dostatečně rychlém čase, tak, že lze třeba fotbalové kličky připodobnit práci rukama, ve tmě. a moje rovnováha už není založená pouze na citu pro ni a na zraku. noha zaznamenává přesný sklon povrchu a jako bych měl mimo standartního zorného pole, ještě dva kužely zraku, tam kde se nohou dotýkám povrchu. (asi to tak bylo do jisté míry i v botách... ale teď je to o tolik přesnější, že sem to dovedl takle zaznamenat a popsat)

ano, rozedřel sem si kůži mezi palcem a ukazovákem do krve... ale byl to velký nápor, a bylo to poprvé co jsem v těch bosobotách běhal v takovém převýšení a terénu. byl tam prach a tak. holt všechno něco stojí. pořídim si další bosoboty... který se budou hodit i do chladnějšího počasí a nebudou mezi prsty, s ještě slabší podrážkou. jen ještě přijít na to jak je dostat do čech.
šel sem dnes do práce v normálních botách (těch. co sem si koupil v londýně... takže ještě docela rozumná podrážka... relativne flexibilní vepředu a ne zbytečně příliš odpružená pata.) a bylo to jako by mě někdo podkoval. ikdyž to nebylo tolik praktický. jako když dáte kočce fusekle... bude chodit jako magor. nechodil sem jako magor. ale bylo jako bych pořád po něčem šlapal. techniku sem si zachoval, nechodil sem jako dřív... ale svádělo to.
koukal sem na ulici na lidi okolo a měl sem pocit jako bych chodil hluchý mezi hluchými. jako bych přišel o jeden smysl, který byl nahrazen měkkým cozy (en.) pocitem co mi tlumeně hlučel tam, kde dřív byly barvy a rozmanitost.
dávam tomu puchejři mezi prstama čas se zahojit, tak nemůžu nosit bosoboty co je způsobily a uplně bos do práce taky chodit nechci. jednak kvůli stavbám a druhak, nechci trápi kolegy, které už takle mé mládí a excentrizmus nenechává pohodlně pokračovat ve stárnutí.
aspoň po kanclu sem místo přezůvek bos. a čekám na správnou příležitost ke vtipu o tom že sem tam bos (boss). normálně to se vtipy nedělám... že bych si je syslil a čekal kdy je zasadit. to vůbec. ale tendle si o to říká. pomůže tam ještě o něco uvolnit náladu ohledně mojí bososti.

od jisté doby v nedaleké minulosti se akční rádius chodce odvýjí od jeho obuvy (mluvím teď o podrážce. ne zateplených pravěkých topánkách). od té doby co bez ní nedovedou pořádně chodit. (opravdu to lze dělat velmi špatně a velmi dobře a rozdíl je tuze znatelný a noze trvá si zvyknout jak motoricky tak mechanicky) ... neříkám že je to konspirace :-D a nebo že bych do bitvy neocenil kanady.... ale říkám že je fajn vědět, že bos dojdu dál a dál. a brzo to bude tak daleko jak bych došel v botách. a sem přesvědčenej že jednou budu bos (nebo v bosobotách) schopen dojít dál než bych kdy došel v botách. ne protože plánuju víc chodit, ale protože chůze naboso je otolik šetrnější k celému tělu a o tolik lépe se únava a opotřebení rozkládá.

_____________

a pak ještě pár věcí co mě tolik unáší.
ale o těch až časem.

Power of a mistake!
je mnohem důležitější a nezbytnější složkou našich kapacit, že začínám uvažovat o novym názvu.
něco na ten způsob že chyba je podstatou sebereflexivní inteligence a cesta jak dosáhnout co nejsilnějšího prožitků ze života a těch nejnedosažitelnějších cílů, je chybovat. a chybovat lze jedině tak že se člověk snaží nechybovat. a chybné je i se o chybnost pokoušet. ve smrti je bezchybnost... osvícení a moudří nejsou ti jež nechybují, ale ti kterým ani jedna chyba neuteče, neprožita, nepostřehnuta.
lze lišit na chybování vlastní a chybování druhých. a v tomto pořádku lze i rozdělovat směřování chyb jednotlivců.

vlastně neříkám nic novýho. jen sem to nově pojmenoval. a řekl bych že to je jméno příčiny a důsledku a mezičas, tedy průběh chyby je moment kdy je vhodné být skutečně přítomen (prostě vnímat, nic víc) a nikdy jindy.

smysl pro estetiku, humor a další, jsou projevem jakési chyby, kdesi. v naší reflexi reality, která nám bezprecedentně dává schopnost hodnotit svět.
neboť humor a estetika se opravdu jenom minimálně odvíjí od základních potřeb na přežití. a o něco víc, ne však stále tolik, od půdů rozmnožovacích.

reflexe čehokoli nezbytně vyžaduje předčasný závěr v jakémkoli bodě uvědomění. neboť čas, prostor a život jsou neustále na pochodu.

a bla bla ble.
dobrou noc