what the fuck world, what the fuck?!

I bet, that insane people never feel like going mad. I bet, they only feel like that the rest of the world is.


nějak souhrně! inu:

má mysl se štěpí. jen velice nesnadno si dovedu něco myslet déle než několik hodin, abych na to na základě neustálých "dialogů" mé myslim několikrát nezměnil názor. (ne že si myslel to nebo to, ale přímo měnil názor. se všim co s názorem souvisí.)
sou momenty, kdy nedovedu udržet myšlenku, ne že bych měl obsazeno, mam prázdno (žádná únava nebo slabost... prostě občas). a někdy se mi znásobí kapacita tolik, že dovedu pracovat s několika otevřenými koncepty zároveň a úvahu o kapacitě která by mi jindy zabrala několik odpolední, louskám na jedno posezení.
když tendle moment příde a já nemám čemu se věnovat, mozek hledá podněty z venčí a cokoli co vidím slyším se asociuje a kombinuje a mysl utíká a nezastaví a myšlenky se jen nabalují a nemizí a nakonec mám pocit že mám v lebce celý vesmír a že mě tlačí hlava, která mě na základě toho skutečně fyzicky bolí, jako bych tam měl přetlak.
lekám se vlastních myšlenek. opravdové chemické leknutí. v halvě se mi pod hladinou vědomí mihne stín konceptu a věnovanou pozorností se zhmotní nad hladinou. nevypadá jako podvědomá úvaha (jestli něco takovýho existuje) vypadá jako něco nad čim už nějakou dobu dumám ale přísahal bych že to tam ještě před sekundou nebylo. stane se mi vše co se děje člověku při leknutí. všechna chemie, a ne vždy se mi podaří leknout se, tak abych nebyl slyšet.
a jako poslední. spousta těch úvah co mívám je opravdu netradiční v rámci mého rozumu, tak jak sem jej znal.

vysvětlení samozřejmě nemám. nabízí se dvě. im loosing it or a tumor.
ale rozhodně je to nepříjemné a abych pravdu řek. docela mě to trápí. s názory souvisí emoce, s leknutím souvisí emoce a nakonec mám pocit že nevím jestli sem vůbec člověk.
začínám mít víc a víc pocit, že sem něco jako sen, nebo hluboké přání, něčeho co se nevyskytue v dimensi kterou lidé dovedou vnímat. a v poslední době pro něj přestávám být relevantní tím způsobem co dříve. že se mění a můj svět s ním.

a nemyslím si že to rozlousknu.
a propo zde sepisuji věci, jež mi přídou jako relevantní, pro budoucí snahy pochopit:

- končí léto (ne ale první)
- omezuji počítač ve prospěch čtení (jiný přísun jiné duševní stravy...)
- hulím trávu víc než kdy dřív (ne zase tolik. všechny známé efekty znám (...) a ty které se dostavují efektivně substituji)
- chodím teď krátce s holkou co mě učí anglicky (v práci) a je slovenka z té nejzažší meze .mluvíme spolu anglicky a nebo československy tak přibližně nastejno. v angličtině je to naprosto okey (žila tam), jen prostě přeskočim z řeči do řeči a s tím se i lehce mění uvažování (když mluvím anglicky, tak tak i myslím. nepřekládam si co chci říct.). když mluví slovensky plno toho nechytam aniž bych se soustředil a chybí mi slovíčka, prostě jako bych s ní mluvil anglicky, slabou angličtinou co sem měl před deseti(..) lety. a přitom to vnímám uvažováním v mé rodné řeči. (takže mi rodná řeč přijde cizí a druhý jazyk mi stále více a více připadá přirozenější) nemluvím jen s ní. zbytek mého světa ale angličtinu odmítá a nerozumí mi v ní. nemluvím pomalu jako někdo kdo je AJ učí a mám trochu přízvuk (složenej z přízvuků které slýchám na internetech).
- už sem ve svém zaměstníní opravdu dlouho a začínám jej víc a víc vnímat jako svůj život a rodinu, než jako něco dle čeho se chovat a v čem usilovat a došlo k malé změně v poměrech neb odešla kolegině
- jo, mám ten vztah (poslední byl takovej duševní klistýr, že mam podezření na nějakej blok s důvěrou a čim všim)
- dlouho sem nebyl na treninku, žádnym. (důvodů, omluv a výmluv mam plno)

to sou ty jež mě napadají from the top of my head, kdybych si vzpoměl dál, dám to do komentářů.

zvláštní zvláštní, dlouho sem se nebál. né takle.ale aspoň zase vidím celé barevné spektrum :-)