the lesson of the last lesson (so far) is:
!forget the lesson!

____________

the time or space might be endless.
but we most assuredly are not.
there are no boundaries for as, not to cross.

but, we are vessels and our realities are within their hulls.
so, there are no mantinels, though we are perfectly
separated from the rest of reality by sides of the ship.

so, if you run right so you wouldn't scratch your soul of the left side,
its gonna get scratched on the right.
there is nowhere to run but overboard..
and i gather, its not gonna be like you imagined it

bollocks...

 ____________

 a ještě pár věcí řečeno:
krom toho a tamtoho:
ještě dodatkem:
doufám že neztratím cestu zpět.
nevím proč takto doufám.
nikdy sem neplánoval že bych se vracel.
ale teď když sem pomalu blíž a blíž cíli...
šílenství mě děsí a už nemám tak silný pocit že tam patřím.
ale hej. to bejvá. normotréma
ještě pár krůčků a zakousnu se do vlastního ocasu (..ne..)
and to what i expect to find there: wisdom, serenity :-D, infinity, and bacon... thx in advance

 ____________

..... eh.....
just... eh..
im confused! thats grand!
so, no rush out of there.
its not very comfortable, though there is certain beauty to it.
and i intend to gorge on that beauty.

předevčírem sem se pokusil si zahrát na útěk. jako že cestou z práce nezastavím doma a pojedu prostě dál. a o směru se budu rozhodovat na každý křižovatce zvlášť. a pojedu a pojedu.
měl sem plnou nádrž, počasí bylo cestovní a vnitřnosti mi hořeli hrůzou a krásně to hřálo.
pak z nenadání cesta skončila v nějakym údolí a prostě nepokračovala dál. tak sem šel pěšky ale nedošel sem jinam než do další a další slepý cesty.
to bylo extrémně frustrující. kdybych měl mít po událostech v poslední době pocit že sem na nitích, tak v tu chvíli sem ho musel mít k puknutí.
naštěstí ten pocit nemam!
to neni bůh, to neni šílenství, to je život!
its just trying to be friends! :-)

panika! nemam modrý oči! u čištění zubů sem si všiml, že sou šedý! :-D odbarvily se mi voči! na polštáři ale žádný čmouhy nejsou. musel sem to smazat o moskytiéru domu ve větvích.
chlastám už i ve snech, a povídám si v nich sám se sebou. když sem se vydal do obchodu, pořídit si handsfree, abych si mohl na ulici povídat sám se sebou a nepřitahoval pozornost, řekl sem si, už je to moc. řekl sem si že dam dva dny aniž bych se sebou prohodil slovo. když budu mít neodbytnou potřebu žvanit, že oprášim nějakou starou písničku.
bylo to náročný... první den jakoby nic. tak jako když na den člověk vysadí cigarety, ale druhej den mi to začlo připadat nepraktický a zbytečný. tak jako když vysadíte cigarety. a teď už zase hovořívám jako dříve. ale nebylo to zbytečný, každej dialog by měl mít nějaký pravidla, a ty s tímto pokusem konečně vzešly.

taky sem přemejšlel, že bych omezil blog, to je forma samomluvy.
mluvím tady se svým starším já, které to bude zpětně číst, moudřejší, chápavější, milující (nevim co bych musel udělat).
mluvím k sobě do budoucnosti / z minulosti (píšu / čtu). píšu z polohy člověka kterým jsem, nebo za kterého se považuji (tzn. člověk za jakého mě předpokládám považují druzí, nebo si uvědomují že se za takového člověka považuji :-D ... čož by mohl bejt důvod proč to píši veřejně. aby to bylo časoprostorově a duchotvarově :-D ... usazený do reality.)

nikdo vás nikdy nedovede pochopit tak jako vaše starší já. (jako, teď sem si v koutku oka dovedl představit že mě někdo pochopí líp... ale než to psát, nechám si to zdát)
každopádně, základem nadčasového duševního dialogu je upřímnost. a ty věci jež si tu pro sebe píšu, nedovedu napsat tak jak si myslím že bych je mohl chtít jednou číst, tak aby mě to převědčilo že sem lepší než sem.
problém tohodle vztahu nadálku, je v tom že informace jak v dopisech doráží, už nejsou aktuální. a jakákoli rada která by přišla zpět již bývá marná. ale já si nepíšu o rady, že. já si píšu o pochopení.
něco na ten způsob že vím že nic nevím. uvědomuji si že mé problémy stávající, touto dobou zatmívající mi slunce, jsou ve skutečnosti malicherné. ale to neznamená že nejsou důležité. a ikdybych radu dostal... nemyslím si že bych o ni stál.. takový sem.
možná... je to něco o tom, že když tady napíšu něco z těch temnějších věcí (co se sem občas vloudí). dufám že při zpětném pohledu už se nebudu stydět za slabost, nebo nenávidět, nebo co všechno. ale uvidim se jako někoho kdo jako tolik lidí před ním, procházím něčím co je o něco silnější, než aby to dal bez záklonu. a že onen temný kout nezapomenu, že to s pomocí aktuálních informací dovedu zpětně rozebrat a pochopit dostatečně, abych už tam nemusel. abych mohl směle do dalšího svízele života lidského, tak jak jej známe :-D

už sou o něco modřejší... teď sem to kontroloval.
ráno bych ale přísahal, že byly absolutně bez barvy, tmavě šedý. koukal sem i na různym světle a tak.
možná zase zmodraj, teď už maj nádech... ale pomatuju se že bejvaly hrozně moc, modrý. tak jako tmavě, hezky. líbili se mi.
ty dneska ráno byly jak z černobílího filmu.
průběžně se mi stává, že lidi všimou že vypadam jinak než dřív (i ty co znam dýl). pořád mě poznávaj ale musej si mě prohlídnout znova.
klidně by to mohlo bejt barvou očí. jestli sou tónovací dle kdovíčeho. s barvou zesvětlají a ostatní rysy působí dominantněji a naopak, s barvou odpoutávají pozornost a bez ní, ji zase nepřitahují. a klíče dle kterých si obličeje pomatujeme, této teorii neodporují.

a obecně... musim omezit trávu. má spoustu opravdu skvělejch efektů a účinků, krátkodobejch i dolouhodobejch. ale má jeden opravdu nepříjemnej dlouhodobej. člověku se přestává chtít. cokoli. (zase tak hrozně to nepociťuju, jen si uvědomuju že se to tam začíná rodit... ta nechuť vpřed) myslim si že je to tou trávou... vlasntě mě nenapadá nic jinýho. a proto.. dám oddech, uvidíme jak se to v rakci pohne uvnitř.

ještě jednou se musim vrátit k oné bitke.

at this point, i feal really bad about it.

myslim že si mi na to pohled ještě o něco promění... a tak.
vtipný je že mě to takle bere. v tu chvíli samotnou mi to bylo málem ukradený.

mam pocit že sem zklamal. sám sebe. hned z několika důvodů.

nedal sem tomu člověku stejnou pozornost jako ostatním, nevnímal sem ho jako bytost ale jako okolnost.tzn. nereagoval sem na něj ale na to co říkal.
a bylo to způsobeno mými duševními bloky. je okey mít bloky, je to lidský, ale je důležitý si jich být vědom (a pokud zrovna není dost síly je bořit, naučit se je aspoň ovládat) což jsem, a i přesto sem se jimi nechal vtáhnout do situace. 
a ony bloky: když na mě někdo řve. způsobeno matkou(na to už se nezlobím, myslim) a prvním zaměstnavatelem (a ........). prostě mě to popuzuje a zbavuje jakéhokoli respektu a reflexivně mám tendenci jít proti a ze všeho nejmíň sem ochotný se tím nechat zaskočit.
blok dva, který se mi pomalu začíná zobrazovat před očima:
nechtěl sem se s ním vypořádat smírně. vždycky sem si myslel že moje "smírnost" je založená na tom že mi mírová cesta logicky příde vždy lepší.(a stále příde. sou situace kdy je násilí nevyhnutelné, ale v takové sem nikdy nebyl (...), ani onen pátek) a zároveň se bál, že vychází z nezbytnosti, založené na strachu z opačné alternativy. ze strachu, že se rozklepu a vzdam. mám totiž vzpomínky z dětství, na něskutečnej stud kterej sem  prožíval když sem musel utíkat před hrubci, nedovedl sem nebrečet když mi někdo vyhrožoval. kdy sem se nedokázal zachovat jako moji oblíbení hrdinové a považoval se za zbabělce (děti...).

věřím že touto dobou už jsem předestřel dost, aby bylo zřejmé kam mířím... tam:

lidká bytost, příliš prostá než abych ji dokázal vinit z čehokoli. snad osamělá, snad zmatená, zklamaná a rozhořčená setkala se se mnou, jakožto protějškem ke komunikaci a emocionální výměně. a já se situace nezůčastnil (zrcadlo). vzdal se zodpovědnosti ve jménu iracionálního strachu. a bytost dostala do držky od něčeho co se ji nijak netýkalo. dostala po hubě od mých nevyřešených problémů, které sem nedovedl kontrolovat. nebil sem jeho.

nezlobil sem se na něj, zlobil sem se na sebe. zlobil se někdo kým dávno nejsem, na někoho kdo jsem býval. nebyl sem v afektnu, nebylo tam nic jiného než potřeba si dokázat, že můžu, a že dovedu, když chci, že se nebojím.(vlastně sem to tak ani nebral... jenom během prvního momentu kdy na mě zařval že mě zabije, sem se rozhodl že se nechci snažit, že počkám a uvidím co se stane) to sem si všechno dokázal, prima.
co mě rmoutí že sem nedal příležitost. mohl sem rozkol rozpustit v zárodku, mohl jsem člověka tryskajícího otevřít a mluvit do něj, mohl jsme mu poskytnout zájem. mohl sem mu věnovat pozornost a projevit respekt, který si každý zaslouží. měl sem dávat a né brát, měl sem to aspoň zkusit...

... třeba by to nevyšlo, třeba by to skončilo stejně... ale nedostál jsem své zodpovědnosti.

___________


se silou přichází zodpovědnost,
s moudrostí přichází zodpovědnost.

a ten večer sem se zachoval sobecky, jednoduše a slabě. lidsky... budiž mi odpuštěním.
třeba mě to připravilo na další, náročnější setkání, při kterém už nebudu mít potřebu si něco dokazovat.
(nemyslim si že je nějakej osud.. ne jinej než hotovej, ale zároveň vím že se věci dějou v pořadí. musim to tu někdy konečně napsat, začínám mít pocit že by už to možná šlo dát do slov.. časem)

___________

a pak by ještě stálo za rozepsání se o tom, proč mám tendenci brát si zodpovědnost za druhé.
je to pohádka o egu a antiegu. je to strašně ....

ale o tom jindy. musím pokračovat ve dni.


a rozuzlení :-D: (nemám výčitky. to ani ne, nikomu se nic nestalo. ale myslim že to byla důležitá lekce. a myslím že ještě není hotová)

so i had a fight. out there... with actual person, for some really good reason.. i can imagine.

i gather the fool just wanted to get beaten and i apeared that i could do that without actualy hurting him?
or!... there was no tought of any sort! i dont look an easy target, right?

never mind!
jen doufám že se to nebude opakovat..
vážně by mě zajímalo proč.. ty důvody co "vysvětloval" (opakovaně něco řval) nemyslim.
spíš jako co od toho čekal? myslel si že si dovoluje na slabšího? nebo doufal že protože mam sako tak se ho budu snažit odprosit? nemohl si myslet že sem silnější.. dyť se mě přímo pokoušel verbálně šikanovat!! 

myslim že bych to prostě akorát neměl brát osobně.
jenže to potom ještě o něco víc degraduje lidstvo v mých očích. dyť já bych se ho i zastal. zdravej dospělej chlap.. asi ne moc chytrej. ale nemam pocit že měl špatný srdce, byl jen zmatenej. v opratích vlastních hormonů který nemaj prostor kudy ven rozumnou cestou. protože s nimi naše společnost jaksi nepočítí, vidí to jako jeho problém.
dovedu si představit že ho prostě nikdo nenaučil se ovládat, protože v jeho okolí nebyl nikdo kdo by to sám dovedl. neskutečně zásadní dovednost co by se měla předávat z generace na generaci. místo toho se ale předává že cikáni nejsou lidi a bohemka sou cajzli a nevimjakej ještě bulshit.
a ve škole, nepříde k ničemu jinýmu než k tomu že je holt teda asi hloupej. ale už ne k tomu co to znamená a co s tim a nedostane tam podporu která kdo ví, jestli mu nechybí i doma.
už nechci pokračovat, měl bych ještě na odstavce a odstavce ale začíná mi bejt smutno.

prostě to nejde dobře zvládnout, když se chlapec (holky nevim) narodí gumám, co mu nic nedaj protože nic nemaj.(řemeslo už se po generacích nepředává, zodpovědnost taky ne, nic.. jen malicherný problémy a zmatek) pošlou ho do školy, kde se naučí o slonech a průmyslovém pokrytí čech a že jazyky nejsou pro každýho a že největší je grónsko. než aby ho naučili rovně stát a sedět, dobře jíst a pít, vážit si sebe a druhých, komunikovat a uvažovat konstruktivně. tydle neskonale důležitý základy ve vás škola (jakou máme) nevybuduje, a pokud, tak naprosto špatně. a bez rozumu to prostě člověk sám už nedá dohromady. a rozum nemá každej. ale to z lidí nenělá špatný lidi!
dřív se vědělo že kluka je potřeba vybít. že je potřeba kluka naučit se vybíjet a je přímo žádoucí ho stimulovat aby se v rámci onoho nezbytného vybíjení zlepšoval a zdokonaloval.
pořád se ve škole sportuje, ale rodiče to vnímají jako nějakou věc navíc, třeba i zbytečnou. protože neví! a nikdo jim to nepoví! protože to nikdo neví! "pedagogové" řeší co bude k obědu když mají vést lidi tmou!
a tendle plebejec co se vybíjel různě pokoutně, zaškatulkovaný jako hloupý kluk, neschopen jiných uvah než těch co mu kdo dostatečně názorně předestřel (prohnilá televize, podovní mužští vzorové v tavernách, přátelé kteří jsou stejní jako on.. ve škole neučí uvažovat, tam učí "fakta" a že o nich moc neuvažovat)... zmatek zmatek zmatek, zloba a bolest a nepochopení.

nezlobim se na něj, ani minimálně. ani mi ho neni líto, rozumím mu. rozumím jak se stal a nebyla to jeho vina, nebyla to ničí vina. tak se to ve světě prostě děje. když má mít společnost hodnoty, když má mít zdravou kulturu, když má být rozumná a fungující. musí mít kořeny a historii a trvá to dlouho, než začně fungovat relativné lépe než hůře.
my nemáme nic z toho, kořeny se za poslední století několikrát vatrhaly a historie se vymýšlí neustále znova, dle hodnot toho či toho, záleží na tom jaký režim je u moci. a důležitý věci se zapoměly a nepude si prostě vzpomenout, budou se muset vybudovat. a to prostě trvá. a nemyslim si že tady u nás bude zdravo ještě za mě.
neviním společnost... společnost, oproti všem hloupým předpokladů, taky vlastně nemá zas tak moc vlastní volbu. v některých věcech určitě ne. některý věci se musej odehrát v čase. rozhodout se mít od zítřka zdravou kulturu, je jako se rozhodou že kvalitní lepidlo bude schnout vteřinu místo celého dne.

všechno je to o čase. a toho jednotlivec nemá tolik a proto je to tolik frustrující.

______________


takže tak. není to osobní. jak mam brát cokoli osobně, když sem otolik lepší? když sem o tolik moudřejší, když to vidím jak to je. nejsem jeden z nich. !!! ach jo! je mi z toho všeho smutno! :-D
nemyslím si že můj postoj je cokoli jiného než další simptom stále toho stejného problému. stejného problému jehož simptomem jsou zloději, lháři a vrazi, umělci a učenci, filantropové a duchovní pastýři.

ale jak už sem jistě říkal dříve. to, že dopad těžby deštných pralesů na životní prostřední nepříde v rámci mého života, neznamená že by mi to bělo být jedno.
but than again... it is. as so many things that mather.

______________

takže co se týká tý "bitky"... neměl se do toho nikdo motat. mělo to zůstat mezi náma. silnější měl zvítězit způsobem který je mu vlastní. jeho způsob neznám. ale já bych ho zbil, zpacifikoval, uklidnil, pozval na pivo, nachal se pozvat na druhý a rozloučil se s nim jako člověk a už nikdy ho nepotkal.
což samozřejmě moc nelze.
když se něco děje, každý má tendenci si myslet že ví co se děje. protože to nemůže bejt tak složitý, a dál si spousta z lidí myslí že ví co je potřeba udělat v té situaci, nebo které. protože toho přece o všem víme tolik!!! o lidech, o světě, z televize ..... uf, dost. !

chtělo by to nejaký rozuzlení.
ale to neni. to je uměleckej vynález, co se v realitě nevyskytuje.

dal sem si den největšího slobu (z aj. pardon, nemůžu si pomoct!). abych si všechno pořádně promyslel.
a vymyslel sem vskutku mnoho nových věcí. což mi opravdu nepomohlo si v už takle myšlenkama zakydanym kumbále, udělat pořádek.
což ale vlastně vůbec nevadí, neboť většina těch myšlenek byla veskrze pozitivních!(většina, opravdu)

ono nadání, vypořádávat se s věcmi které jsou před vás postaveny. může jinými slovy být vlastně nadání k tomu aby před vás byly postavovány věci k překonání.
a nabízí se představa že lidé s takto definovaným nadáním jsou mnozí a že ti z nich, které dovedeme rozeznat, jsou pouze ti, jež se s překážkami vypořádávají.
a ti jež nedovedou, jsou všichni ostatní.
ona schopnost vyrovnávat se s tímto nadáním, je často zaměňována s nadáním samotným.
však rozdíl mezi nadáním a schopností je, že nadání je zhůry(či odkud) dáno, zatímco schopnost lze v jednom vybuduvat druhými či svépomocí.
je pravda že jsou nemocní a slabí lidé kteří mají opravdu ztížené zadání, ale s tím se nezbývá než vyrovnat.

its the way, thinks follow one another, isnt it?
its not that they fall to their place, they fall somewhere, and it becomes their place.
its not tetris, dont look for such order, its not a book with its storys start and end, dont look for such order, its not a design, construction or device of any sort.
dont look for anythink in what you are observeing, or you might just miss the most important, which is what you are actualy looking at.

_______________________


fly me to the moon, and hit me!
whatever that means...

how deep are you willing to go?
...till i reach the depth.

the moment, when you decide, that its time. and that you have seen and have been thru enough, that now, you can navigate yourself better, by a thought rather than intuition. and that you can begin building on that.
its one of those important mistakes, that we are so capable of making, and is so desirable for one to go thru, in order to learn of what is really important.
learning for instance (like by that mistake for instance)

for instatnce. and for anonther.

im not saying that all we can ever do, is a mistake. im just saying, that mistake is not at all wrong thing to do.


_______________________


which, applied directly. is to mean something like this:
although i hope, that what im doing right now, is not a mistake. i realise that it would be pointless to attempt to decipher whether it is or isnt, before its time. and that i take that eventuality in peace. and that hope of mine, placed meticulously in its part, i see as a tool supposed to work for me and never against. and that i shall wield it so, and in case of its redundancy it will be put back to its holder, on the wall above the fireplace.

what the fuck world, what the fuck?!

I bet, that insane people never feel like going mad. I bet, they only feel like that the rest of the world is.


nějak souhrně! inu:

má mysl se štěpí. jen velice nesnadno si dovedu něco myslet déle než několik hodin, abych na to na základě neustálých "dialogů" mé myslim několikrát nezměnil názor. (ne že si myslel to nebo to, ale přímo měnil názor. se všim co s názorem souvisí.)
sou momenty, kdy nedovedu udržet myšlenku, ne že bych měl obsazeno, mam prázdno (žádná únava nebo slabost... prostě občas). a někdy se mi znásobí kapacita tolik, že dovedu pracovat s několika otevřenými koncepty zároveň a úvahu o kapacitě která by mi jindy zabrala několik odpolední, louskám na jedno posezení.
když tendle moment příde a já nemám čemu se věnovat, mozek hledá podněty z venčí a cokoli co vidím slyším se asociuje a kombinuje a mysl utíká a nezastaví a myšlenky se jen nabalují a nemizí a nakonec mám pocit že mám v lebce celý vesmír a že mě tlačí hlava, která mě na základě toho skutečně fyzicky bolí, jako bych tam měl přetlak.
lekám se vlastních myšlenek. opravdové chemické leknutí. v halvě se mi pod hladinou vědomí mihne stín konceptu a věnovanou pozorností se zhmotní nad hladinou. nevypadá jako podvědomá úvaha (jestli něco takovýho existuje) vypadá jako něco nad čim už nějakou dobu dumám ale přísahal bych že to tam ještě před sekundou nebylo. stane se mi vše co se děje člověku při leknutí. všechna chemie, a ne vždy se mi podaří leknout se, tak abych nebyl slyšet.
a jako poslední. spousta těch úvah co mívám je opravdu netradiční v rámci mého rozumu, tak jak sem jej znal.

vysvětlení samozřejmě nemám. nabízí se dvě. im loosing it or a tumor.
ale rozhodně je to nepříjemné a abych pravdu řek. docela mě to trápí. s názory souvisí emoce, s leknutím souvisí emoce a nakonec mám pocit že nevím jestli sem vůbec člověk.
začínám mít víc a víc pocit, že sem něco jako sen, nebo hluboké přání, něčeho co se nevyskytue v dimensi kterou lidé dovedou vnímat. a v poslední době pro něj přestávám být relevantní tím způsobem co dříve. že se mění a můj svět s ním.

a nemyslím si že to rozlousknu.
a propo zde sepisuji věci, jež mi přídou jako relevantní, pro budoucí snahy pochopit:

- končí léto (ne ale první)
- omezuji počítač ve prospěch čtení (jiný přísun jiné duševní stravy...)
- hulím trávu víc než kdy dřív (ne zase tolik. všechny známé efekty znám (...) a ty které se dostavují efektivně substituji)
- chodím teď krátce s holkou co mě učí anglicky (v práci) a je slovenka z té nejzažší meze .mluvíme spolu anglicky a nebo československy tak přibližně nastejno. v angličtině je to naprosto okey (žila tam), jen prostě přeskočim z řeči do řeči a s tím se i lehce mění uvažování (když mluvím anglicky, tak tak i myslím. nepřekládam si co chci říct.). když mluví slovensky plno toho nechytam aniž bych se soustředil a chybí mi slovíčka, prostě jako bych s ní mluvil anglicky, slabou angličtinou co sem měl před deseti(..) lety. a přitom to vnímám uvažováním v mé rodné řeči. (takže mi rodná řeč přijde cizí a druhý jazyk mi stále více a více připadá přirozenější) nemluvím jen s ní. zbytek mého světa ale angličtinu odmítá a nerozumí mi v ní. nemluvím pomalu jako někdo kdo je AJ učí a mám trochu přízvuk (složenej z přízvuků které slýchám na internetech).
- už sem ve svém zaměstníní opravdu dlouho a začínám jej víc a víc vnímat jako svůj život a rodinu, než jako něco dle čeho se chovat a v čem usilovat a došlo k malé změně v poměrech neb odešla kolegině
- jo, mám ten vztah (poslední byl takovej duševní klistýr, že mam podezření na nějakej blok s důvěrou a čim všim)
- dlouho sem nebyl na treninku, žádnym. (důvodů, omluv a výmluv mam plno)

to sou ty jež mě napadají from the top of my head, kdybych si vzpoměl dál, dám to do komentářů.

zvláštní zvláštní, dlouho sem se nebál. né takle.ale aspoň zase vidím celé barevné spektrum :-)

možná... ale jenom možná. bude načase dospět.
aspoň jeden z nás... že by se obětoval.
jakoby uplně... ne jenom jako. nemyslim předstírat dospělost. předstírat že problémy dospělých lidí jsou pro mě jakkoli relevantní, ale opravdu opustit dětský svět.
ne.. jinak. v dětském světě už dávno neoperuji, ni ve světě dospělém. to byla neexistující veličina, co sem použil.
nevim přesně co to znamená, kde je ten přechodnej bod. pár si jich dovedu představit...

kruci, todle je marný.
abych nemlel sračky. potřebuju se zklidnit, potřebuju se konečně rozhodnout kým budu.
nebo vlastně ani ne kým že budu, uplně by stačilo se rozhodnout že budu někým..

a taky bych si měl udělat čas na pořádnej příspěvek.
zase jednou, po dlouhé době. napsat něco co by se mi samotnýmu opravdu líbilo.