další neskutečně přesvědčivej sen.
opět z něj zbyl nepříjenej pocit co je loženej freudbite!
šel sem se jí schovat na záchod kam by za mnou nemohla, abych si posbíral rozum.

nepopíšu ho s dějem, tentokrát si nepomatuju všechny dějový okamžiky, tak jako celkovej pocit.
bylo to jako film. ustanovení prostředí, specifikace hlavního hrdiny a jeho popis.
byl hodně sebevědomej (já) znal svoje postavení v sociální struktuře kterou sem vysnil snad z ničeho! nenalézám v ní nic co sem mohl kde vidět nebo prožít.

nakonec to bylo o tom, že to kdo jsem a jak se vnímám a tudíž vystupuju je druhým nepříjemné v tom smyslu že jsem fyzicky dominantní za příjemnou hranici. (neubližoval sem, jen se skrze svoji sílu nedával prostor druhým k racionálnímu dialogu) nikdo nic neříkal. došlo to do situace kdy sem byl konfrontovanej v neobvyklý situaci neobvyklým způsobem, neobvyklou postavou.
hodně se v ní poznávam, v tej postavě, jen sem o něco hezčí a o hodně chytřejší a o mnohem míň agresivní a cholerický.
vpodstatě sem si dovolil se bránit zdánlivě nevyprovokovanému útoku slabšího jedinece (jakési verze mě, samozřejmě... můj sen) čímž sem prokázal že je pravda co mi neobratně a ne uplně vědomě naznačuje.
zapudil sem ho z posledních sil co zbývaly mému egu. a s otevřenýma očima sem se chtěl uchýlit stranou a přehodnotit sama sebe a vůbec, v klidu si znova přehrát co že se stalo a co to znamená.
pak sem měl povinost zůčastnit se společenské akce, kde jsem potkával lidi. zvládal sem to, nikdo nic netušil a já sem hrál sebe jako záskok za svoje ego.
pak tam byla ona. chtěl sem ji vidět, byl sem rád že přišla. jenže okamžitě poznala na čem sem. zdánlivě se mnou hovořila na jiné téma, však neustále narážela na situaci. jako kdyby věděla.
chtěl sem s ní hrozně moc mluvit o tom o čem jsme se zdánlivě bavily. nedokázal sem to a ona se dovídala víc a víc s každou mojí odezvou.
nakonec sem se pokusil vymluvit a zmizet, ale nedovedl sem otevřeně připustit to co už jistě dávno poznala. útíkal sem jí ale neutíkal. nakonec se mnou nastoupila do výtahu.
potřeboval sem čas si posbírat kousky a dát se dohromady. ale ne před ní. ne před nikým. nedávala mi šanci, jako by doufala že se zlomím před ní. ale nemohl sem, bál sem se jí, bál sem se že jí to nebude stačit. měl sem ze sebe strašnej pocit, uvědomoval sem si všechny svoje špatný stránky. a ve zmatku zmatení a nedostatku času zamyslet se (musel bych jí připustit nemyslitelné, abych dovedl uvažovat čiře).

miloval sem ji a nenáviděl, bál se jí a přitom jí toužil o sobě říct... aspoň něco. buď sem zpanikařil, nebo prostě zabouchnul dveře / schoval se do ulity. ale probudilo mě to.
schouli sem se v posteli. myslim že sem řekl něco na způsob "to přece ne.."
pak sem si uvědomil že to neni pravda, že takovejdle nejsem. dostavilo se podezření že šlo o sen a uvědomil sem si že už tam se mnou není. bylo mi to líto, byl sem rád že jí vidím, ale měl sem aspoň čas nebojovat a myslet. nebojovat sám se sebou.
šel sem na ten záchod. nakonec mě ze zoufalých snah o pochopení proč, dostalo ohromení nad živostí snu a neskutečně specifickým emocionálním výstupem.
byly  tři ráno, ještě sem usnul. nakonec pobaven s lehkým závanem hrdosti na svoji představivost.

tentokrát sem dosáhl jen několika možných implikací snu na realitu, a jedna jediná byla tak smysluplná, že zbytek nestojí za řeč.
nejsem fyzicky dominantní... už se nehrbím, sice neuhybám když na mě někdo vyjede a při jednání si uvědomuju jak moc dělá když zaujímám silnou pozici (držení těla) ale nejsem fyzicky "intimidating" (nenapadá mě český ekvivalent).

šlo by to aplikovat na mysl. asi by se dalo říct že svoji duši považuju za jednu z těch svalnatějších a na druhých mám zvykem brát si co chci a dělat ramena... možná (ne vytahovat se... spíš jako nedávat nic znát a dávat najevo druhým že jejich emocionální prožívání je jalový a nerozumový, jenom tím že to tak vnímám... možná). a možná je v tom moje slabost. a možná v tom ona nefigurovala uplně náhodně.

taky způsob.. proč ne. ale je to založený na tom že bojuju sám se sebou. a to nenese nic dobrýho. ne že bych si dovedl teď nakázat že budu otevřenější, že budu i na pohled zmatenej kluk v ranné dospělosti, že se budu chovat nesebejsitě v situacích ve kterých skutečně nevím CO.
učesal sem si dneska pěšinku na druhej straně... jakoby omylem? držela tam sama od sebe. dávala tam smysl... česal sem si ji dřív na hruhej straně (ne uplně pěšinku... ale směr vlasů) od tý doby co sem to tak udělal poprvý, když sem vzal do ruky hřeben. (asi pře šesti lety) bránily se.. ty vlasy.
dlouhá doba strávená zbytečným bojem proti přirozenosti vlastních vlasů, způsobená naprostým nezájmem. namyšlenou netolerancí reality?

možná, možná. asi sem to vyvolal tím že si teď zpívám (pobrukuju) kdykoli se mi zachce.

____________
taky sem si umyl auto. ze včerejška na dnešek mi ho monstrózně zbombil nějakej orel. jako bych to na noc zaparkoval do skautský latrýny. hrůza.

milý deníčku, kéž bych k tobě mohl být upřímný.
ne vlastně ne. takle je to lepší. když sem dospelej člověk. jakože samostatnej jedinec.
nemůžu k tobě bejt upřímnej, nerozuměl bys mi a neměl bych čas ti vysvětlit dost z toho co vim o světě, abys mě dovedl pochopit a vidět mýma očima. jakýkoli jiný oči by mě nevnímaly tak dobře.

dává to smysl, všichni sou o všech přesvědčený, že sou věci o kterých doufaj že se nikdo další nedoví. musí na tom něco bejt. nevědět nic, a nebo uplně všechno. dvě nebezpečný polohy. kterejch nejde absolutně dosáhnout, ale to prostřední... že se ví o něčem něco a s tim se pracuje, je pohodlná. a má potenciál bejt nejnebezpečnejší ze všech.
to je jedno. co chci říct je, že sem objevil že se účastnim ještě jedný další hry. o který sem netušil že se hraje. a myslim že dokonce dovedu nějak rámcově dát dohromady i pravidal.

!proto se všichni chovali tak nepochopitelně divně!

oni si myslí že si myslim že si myslí a myslim si že si myslej že si myslim a ten co mluví naposled dostane odměnu za dobře provedenej šef.
skoro se teď cejtim jako bych to byl já, kdo si o lidech myslel víc než, že sme jen zvířata jako všechny ostatní. ale nebyl!
trochu pitomý, jak sem se pokládal za extrémního bezvěrce a kritika. ale zdá se že to nejsem ani z půlky tolik jako každej průměrnej na dogmatech operující člověk.

ale to je moje přiřozenost, nesouhlasit a bojovat proti svoji přirozenosti. mýlil sem se v tom že je to lidská přirozenost. a přitom to tak tolik vypadá.

ale vlastně je to fajn. vlastně je mi líp. teď. než mi bylo doteď. moc se nezměnilo. jen málo. a kdo ví na jak dlouho...
už se můžu vymlouvat jenom na chlast.

už tečka

dostávam se s tim filozofováním do docela hustejch proporcí. jako že vbec nejsou hustý.
jako že shit! ... kdybych o tom samozřejmě nebyl přesvědčenej. shit mi příde jenom z pohledu z minulosti... pomatuju si jak sem uvažoval dřív... třeba před měsícem. nebo pěti. a těmdle zálohám obrazu, to příde jako velkej průšvih. ale to mi nejspíš jenom nerozumí.
určitě mi nerozumí. jak by mohli.
dyť to neni nějak extra zlý. je to něco jako když člověk pochopí fyzikální zákony a tak. nic co by mě někam posouvalo. jenom mě to trochu deevaluuje (jestli je to vůbec slovo) přede mnou samotným. ale tak i všechno ostatní.
ale vlastně ani to ne. hodnota je iluze. tak jako možnost volby až po víru v boha.
ty z věcí v životě, který nelze vnímat jako celek, nebo jako princip, člověk u nich dovede akorát indikovat množstí na základě srovnávání.
u takových věcí pak lze akorát určit správné množství... nebo aspoň to množství který je okey. pro něj, pro život, pro cokoli. asi

sakra. :-D to se nějak nezdařilo. ale nechám to tu. zpětně se tom třeba vyznám. pokud budu vědět kde dělám chybu. pokud ne, tak ji budu dělat dál.

každopádně!
už sem zase trošku schopnej představit si sám sebe v budoucnosti. pár eventualit se tam objevilo. opět přestávám být svobodným, vracím se do světa lidí. pomalu ale jistě! :-D (to je všechno metafora)
pár záchvěvů bojovnosti kterou sem na sobě dříve s uspokojením pozorovával. tuhle a támhle. dokonce sem se i bál. myslim že to bylo trochu mimo pointu situace, ale něco na ten způsob sem pocítil. okey... nebál.. ale rozhodně sem se ujistil že k tomu stále mám předpoklady.
potřeboval bych zase zmást. moje logika začíná bejt příliš neprůstřelná. ani já s ní nedovedu moc hnout.
příjemný je, že dřív nebo pozdějc, se to někomu podaří. zákonitě musí.

taky zajedu za babičkou, ta mě dycky dovede vrátit do reality... nebo aspoň nasměrovat. moje babička je super.
jak se tomu říká? někomu nebo něčemu co vás utěšuje jenom tím že víte že to tam někde je. něčemu co vlastně ani nemusí bejt přímo u věci ale dovede vám v těžkej situaci dodat dost energie, jenom tím že víte že tam někde je? bůh... řeklbych. a nebo kontokorent. něco na ten způsob. fakt mam moc rád svou babičku.

vážně... tendle příspěvek má grády. od začátku do konce :-D skoro jako kdybych už byl zmatenej. du VAŘIT!!