příští tejden jedu do londýna... snad jen na tejden, dát dohromady něco co mě straší posledních pár týdnů. kolegové tam dorazili dneska ráno s první várkou a očekávam že během tejdne budu dostávat zprávy s požadavky co všechno je třeba abych ještě dovezl. předělal a co všechno je jinak a jak zle to neocejpá a sere se co může.... skoro bych odhadoval, že až tam pojedu, tak budu mít tak beznadějnej pocit, že na mě možná i bude poznat že se bojim. to by bylo zlý. a tak se to nějak překousne a pak se to nějak podá a život pude dál.
ale vůbec o tom psát nechci. už takle je to jediná věc co vykládám lidem okolo sebe, když se ptají jak se mam. a občas i když se neptaj! brr
byl sem tuhle creepovat v lese. :-D
co mam za barákem. byl sem tam na čarodějnice... nechci se rozepistovat o tom proč sem tam byl a co sem tam dělal. bylo to prima a všechno. ale teď mi de o to chození lesem po tmě v noci.
na papírovém výletě v létě sem taky creepoval lesem. tam to bylo dokonalý samozřejmě. opatrně s vypoulenýma očima a nastraženýma ušima sem se snažil o co nejtiší prostup lesem. byl sem tam sám, bez světla a chodil sem okolo světel u kterých byli lidé a nevěděli o mě.
ikdyž v okolí nikdo nebyl, bavilo mě jít v noci tmou lesem. když sem došel k lesu, napadlo mě jestli se nebudu bát. tak jako dřív, když sem byl naposled v lese v noci sám. na papírovém výletě to samozřejmě bylo něco jinýho. ale teď naposled sem nad tím krátce zauvažoval.
několik prvních desítek metrů tmou sem pozoroval svoje myšlenky a pocity, jestli se nějaký strach nedostaví a pak sem byl tolik zaměstnán orientací a vnímáním, že sem zapoměl. pak se dostavila i dobrá pohoda když sem si zautomatizoval pár postupů postupu :-D. a pak sem si to začal užívat.
nešlo o to že o mě někdo neví a já o něm ano, nešlo o to že bych někoho pozoroval, nebylo to ani o tom že bych se bál že když o mě mé okolí bude vědět, bude možnost být mi nebezpečné... jako že bych si spletl partičku puberťáků s partičkou mačetohoumlesů.
měl sem den předtím zrána téměř bdělý sen o tom že se mi v absolutní tmě v lese zakousl do lýtka několikametrový škrtič, načež sem upadl a on mě omotal hrudník a hlavu, ke které sem si přimáčkl ruku, abych si uchránil krk. druhou rukou sem se snažil najít nůž co nosím u pasu. při pádu sem si jej z opasku srazil a tak sem po něm šmátral v listí, kde sem tušil že jsem jej slyšel dopadnout. krk byl okey, ale had měl sílu takovou že mě začínalo dusit sevření hrudníku. ne že bych si pomatoval pocit dušení, jen vim že sem si uvědomil že nemám neomezeně času najít ten nůž.
nevzbudil sem se z toho jako z noční můry. prostě sem to jenom opustil, že je čas dělat něco dalšího, třeba jít do práce. myslim že mě to pustilo když sem si uvědomil že nemám strach. probudil sem se totiž ráno dřív, probíhal sem si plán dne až sem se dostal k večeru kdy po treninku po tmě budu v lese hledat ohniště.
už sem v tom lese byl tak sem se snažil vybavit si co nejvíc orientačních bodů co dam dohromady a když se u toho začal zase usínat, proběhla i myšlenka o strachu ze tmy (vybavila se mi i jedna bojovka které sem se v noci ve tmě účastnil jako dítě, když sem se ještě bál tmy). neděsila mě žádná reálná představa toho co by na mě mohlo v lese v noci čekat, až sem se logicky dostal k velkýmu hadovi. (ne že bych se bál hadů... ale hadi sou považovaný za obecně děsivý, řeklbych) to už sem víc spal než bděl a a představivost se vydala po své ose.
vlastně mě nevyděsil ani had, jen mě polekala a následně rozzlobila představa, že sem si z opasku srazil nůž a nemohl ho najít, když ho opravdu potřebuju. ne ve chvíli kdy je pohodlný ho mít po ruce, nebo se prostě hodí a usnadní mi spoustu práce, ale ve chvíli když je to jediná věc co mě může spasit.
dával sem si na něj celej den pozor, ale večer už sem na něj zapoměl, tak jako na něj nemyslím už pět nebo kolik let, kolik ho nosím.
nějak sem si nedovedl představit čeho bych se v lese po tmě bál víc než jinde za světla. a nepříde mi to jako místo kde se nějakym způsobem koncentruje nebezpečí víc než třeba v tramvaji... nebo v kině.
snad sem se tam i cejtil bezpečnějc? to snad ani ne. ale co se mi líbilo, bylo že sem měl volbu, zdali budu viděn nebo ne, aniž bych se schovával.
a navíc to bylo i dobrodrůžo, lezl sem po nějakej skále, sjížděl nějaký meze a tak... meze a skála která by za světla měly poloviční zábavnej potenciál.
bylo to super, ale nemyslim si že je to něco co by mě bavilo dělat jen tak. že bych šel do lesa a chodil v něm po tmě...
________________
koncept nábeženství je založenej mimo jiné na tom že vás někdo neustále sleduje a vidí každý váš krok. čímž vám dává jakousi důležitost, s čímž přichází jistota, že musíte mít nejaký účel. je jedno jaký je to účel, hlavně že tam je nějaký. že to neni oničem. a že když něco děláte, uplně cokoli, třeba když si upřete pohled na nevědoucí převlíkající se osobu opačného pohlaví. děláte správnou věc, podle standartů vašeho pozorovatele. a ačkoli se to nezdá, nakonec z toho vyjdete líp, než kdyby ste se podívali a ukojili svoji zvědavost nebo se vám dokonce dostalo nějakého vzrušení.
nebo jakákoli jiná blbost, kterou uděláte tak jak se to hodí tomu jež dal jméno vašemu pozorovateli a potřebuje aby ste se chovali určitým způsobem. ikdyž okolo není nikdo kdo by vás potrestal, tak jako se to dělá se psem když ho vychováváte.
lidé mají neskutečnou schopnost trestat sami sebe, až takovou že se dovedou utrestat k smrti. jinak by je samozřejmě nebylo možné ovládat. (sou i lidi co se trestaj denodeně aniž by je někdo chtěl ovládat... umí to i jiný živý tvorové než lidi? a že je takovejch lidí plno, znám takové i osobně)
věc se má tak. máte nějaký účel, a jste pozorováni na každém kroku. a tak jak odchází zbožnost, nastupuje CCTV, americký síťošpioni a karierismus... docela dobrá náhražka, zásada stejná, jenom trochu jiný pravidla.
sou tam rozdíly ano. bla bla bla.
ale dokud ste malá ryba ... tzn. nemáte dost peněz aby kohokoli zajímlo co děláte, nebo se nechováte tak aby se to týkalo peněz někoho jiného. vlastně je uplně jedno co ve vašem životě děláte. když lžete a nepříde se na to, je to jedno. když mluvíte pravdu a nikdo vás za to neocení, je to jedno. když někoho okradete, a nikdo na to nepříde, je to jedno. když dodržujete fairplay a nikdo na to neupozorní, je to jedno.
teda to vše by v rámci vaší duše bylo jedno, dokud vaši rozumovou představu o realitě vašeho počínání nekonfrontujete s vaším imaginárním pozorovatelem a on vám nedá hodnocení, založené na jeho hodnotách, o kterých víte z vyprávění druhých.
svědomí je jako řeč, nebo vkus. něco co se naučíte. něco co vás naučí prostředí ve kterém se pohybujete. a tak jako se mění móda, jako se vyvíjí jazyk, mění se morálka.
lidská potřeba imaginárního pozorovatele a jakéhosi vnitřního dialogu s ním je skutečně hluboce zakořeněná a nemyslím si že by mělo smysl se toho pokoušet zbavovat. nakonec, je to vaše součást a nenaviguje vás pouze v tom co je správné a co špatné ale často velmi ovlivňuje to po čem toužíte, co vás naplňuje a jak věci prožíváte.
a právě i proto, je vhodné aby tato čistě soukromá "entita" byla například váš rozumější, starší a klidnější přítel, který vás bere takové jací jste, protože s vámi vyrůstal. ne, lidmi s podivnými záměry, nadefinovaný bůh, který je kromě vás, ještě všech ostatních a s nimi vás také srovnává. a dialog nedialog, v některých věcech je dost neoblomný a ani se nesnaží vysvětlovat proč.
nemyslím že lidstvo bez centralizovaného přesvědčení by bylo špatné. nemyslím si, že kdyby lidé věřili pouze v lidi, kradlo by se a zabíjelo by se víc. spíš bych řekl že naopak. chtěl bych věřit že naopak. chtěl bych věřit že ona základní lidská schopnost soucitu, není založená jenom na empatii a dobré představivosti, která při pozorování utrpení druhých vyvolává nepříjemný pocit zapříčinění představy vlastní osoby v obdobné situaci. a že proto má člověk tendenci dělat věci proto, aby se na utrpení druhých nemusel koukat. někomu se stačí otočit, někdo špatně snáší samotné vědomí, že někdo trpí a tak pomáhá.
todle by měla bejt orientační osa směřování lidstva. asi by to nepostavilo chrámy a města a nedobylo měsíc... ale i v dnešním světě se najsou lidé co žijí v chatrčích v divočině. a nejsou o nic míň šťastní než my.
jen je nikdo neovládá, nikdo jim nedal smysl, po kterém všichni tak prahneme a nikdo jim nevštípil dostatečně propracovaného sdíleného imaginárního kamaráda. pro své vlastní účely. aby profitoval z jejich exitence.
pokrok, technologický a sociální a všelijaký, ten který prožíváme poslední věk, nepřišel s tím, že jsme se naučili využívat svoje prostředí, to jsme uměli. nepřišel s tím že sme objevili nové technologie, spousti z nich sme již znali a zapoměli (nemluvím o technologiích posledních dvou až tří set let, samozřejmě). onen náš pokrok, ve kterém žijeme dnes, vzešel z toho že jsme se naučily využívat samy sebe navzájem. člověk si konečně ochočil člověka.
nějací ti otroci skrze historii... to nebyli ochočený lidi, to byla násilná věc. násilně se nastolovala a násilně končívá. to neni ochočení. to neni ovládnutí.
jako větrný elektrárny. prostě pochopit jak využít potenciál větru (nebo plachetnice :-D). nenásilně profitovat z něčeho co by se dělo tak jako tak.
byla silná náboženství, byly silný civilizace založené na ovládání lidí skrze jejich přirozené pudy a potřeby. ale nikdy nemohly dosáhnout toho čeho dosáhla naše civilizace. jde možnosti komunikace které se přirozeně vyvíjí ve světě který se řítí kupředu na základě fantastického zápasu lidských přesvědčení, která na sebe berou podoby nejrůznějších politických směrů.
neše civilizace je globální. největší a nejmocnejší jaká kdy byla. proč je dobré nezapomínat na ty předchozí je, že ta naše není o stejně notnou dávku lepší.
jde o to, naučit se využít lidské životy v jejich maximálním potenciálu k dosažení co největšího produktu. a z tohoto hlediska je rozdíl mezi egyptskými otroky a naší pracující střední třídou, uplně jinde než na provní pohled.
máš hromadu lidí. a můžeš je nechat žít, což stejně budou. a nebo můžeš profitovat z toho že žijí. jeden člověk má schopnost uživit víc lidí, než jen sám sebe. takže si seženeš lidi a necháš se od nich živit. neni to snadný, stejně tak jako na plachetnici, se na to muselo postupně přijít. a v dnešní době sme v tom excelentní. narozdíl od otroků, o kterých se nedalo říct že maj život ačkoli byly technicky naživu. dnešní člověk, dnešní živitel elity druhu, skutečně má nějaký ten vlastní život a může mít i skvělej vlastní život.
a když si v tom člověk dovede nějak udělat pořádek, a sestavit si priority podle toho co skutečně vidí okolo sebe. není vlastně, krom závisti, proti čemu se bouřit. (nejsem totiž děcko z rozvojový země co od rána do večera za facku dře v továrně na moje pohodlí. které je tolik potřeba, abych nemohl říct, že kdybych žil v lese a živil se rukama z toho co tam je, měl bych se mnohem líp.)
________________
ale to je ten neodbytnej pocit, že život by měl mít smysl. tak jako všechny ostatní věci okolo nás. které ho s naším příchodem dostaly. musíme přece mít smysl my. proč by sme jinak vůbec chodily?
mam pocit. že to nemá smysl... jako že smysl života. že neni. že smysl je jedna z těch prchlivých věcí co se životem souvisí. jako je láska, nebo ukojení hladu, spánek a nebo se vychcat, to sou věci co s životem přímo souvisí. nejsou ale jeho důvodem. sou jeho dílčí složkou, jejich smyslem je logistika udržení života. a tak i smysl sám, člověk ho hledá tak jako lásku, dává ho tak jako lásku a příjímá ho tak. ale stejně tak jako hlad a nebo papírové kapesníčky, smysl přichází s životem a také s ním odchází.
smysl je znak co dělí lidi od zvířat. lidé smysl dávají, dávají smysl věcem okolo sebe. od prvního kije, až po nejsložitejší existencialistické koncepty. naše přirozenost je hledat a dávat smysl.
a tak je vlastně náboženství správné, pokud jde o ten smysl života. protože dokud si nějaký nedáme, žádný mít nebudeme. a s tím nedokáže žít každý.
________________
řeklbych, že smyslem toho co sem dnes psal, bylo se vypsat. není o čem psát, a když ano, tak je to práce. tak proč nepropsat pár hodin nějakym blábolem co začne hadem a skončí u chcaní...
Žádné komentáře:
Okomentovat