chce se mi napsat něco uplně jinýho, vcelku stejnýho ale ne o mě. nesmí se mě to vubec tejkat a musi v tom bejt něco o něčem tak aby to naznačovalo něco co se mě netýká. a ja v tom vubec nebyl. a mělo by to bejt napsaný jako kdybych to psal ja, bejt někdo jinej na jinym místě v jiny situaci a jinej době... ale ne zase tak odlišný.
nějakej psychochytrolín by ted mohl říkat že bych chtěl utýct před tím kdo sem ale to je taková blbost že sem tady musel poznamenat že to bych vážně nechtěl.
spíš to bude asi tim že mám pocit jak se mi odcizuje můj vlastní blog tím že už nejsem ten samej člověk co ho zakládal. ne že bych se tak změnil ale z pohledu z venčí, těch pohledů kterými sem byl blogu známý. už mi nemůže bejt uplně jedno co se o mě blog dozví.

a tak, ale to je blbost že? můj blog, moje víkaly. to už sem se naučil o životě, ještě to naučit blog o mě. znělo by to skoro jako bych předpokládal že má někdo nějaký nároky na obsah mého blogu, a třeba i má, ale to je jedno. blog fungoval tak že je nikdo nemá, jen já, a to z větí části na sebe. to mi chybí, proto ten první odstavec dnešního příspěvku.

zapisoval sem zde sebe, šifroval sem to do žvástů(to neni výmluva proč sou to takový žvásty :-D), někdy víc někdy míň. teď musím příliš, až tomu sám občas nerozumím.
přestal sem a začal znova.

člověk přece nezavrhne svůj vlastní blog protože zůstal v tramvaji kterou sám opustil. nehodlám mu ujet jinou tramvají jinam, která odjíždí každou chvíli ale nehodlám ji ani zmeškat. řešení je několik plných nasilí a poškozování veřejného majetku, pak je tam jedno zahrnující strašnou kliku a pak je tam ta s rozdvojenou osobností.
to jsou vlastně řeči o době minulé... tehdy sem zavrhnul všechny tři, ta s klikou je nejasná jak vyšla.

:-D a vlastně je to složitější ještě než dokážu napsat... ale jak sem řekl, na čem záleží neni ta část blogu co mě soudí, nebo tak něco. já myslim že je to srozumitelný všechno :-D neni co dál psát, snad jen:

dokázal sem to jednou, dokážu to zas.
a todle může znamenat tolik věcí a tendle příspěvek může být tak matoucí že překecám třeba bráchu aby ho publikoval za mě ve jménu starých dobrých časů.

(moč s kapustou v mixeru :-D)

šel sem do prčic!

pochod

z čerčan

vzal sem ssebou svého padawana Navitas. nebo vlastně ona mě. šli sme spolu, to bude ono. ona to vymyslela. a nakonec to zvládla mnohem lépe než já. posledních deset kilometrů sem se snažil jít tak abych co nejméně používal kolena, pravou nohu sem měl zaškrcenou aby se nerozpadla, v jednu chvili se mi začaly bolestí klížit zraky a točit hlava jako bych měl omdlít. klepala se mi čelist jako umírající zvěři a vubec sem si užil spoustu nečekané legrace!
ne nebylo to tim že bych nějak magicky přišel o skvělou formu kterou tak nějak mam od přírody ale jak všichni víte,(někdo třeba ne :-D) mám velice špatná kolena. při dvacátém kilometru se začaly ozývat víc než běžně a na třicátém už sem regulerně kulhal, cejtil sem se jako navracející se z fronty ale musel sem vypadat jako hromádka hoven.
skřípla se mi v kolenou spousta věcí a tahaly mě od nich šlachy na všechny strany a pravé se nakonec začlo i nebezpečně viklat v kloubu, proto to žaskrcování, potřeboval sem ho stahnout.

ale jak tady píšu o hrůzách padesátikilometrové procházky na celý den po rovinatých středních čechách a vypadá to že sem tam málem našel smrt, mohlo by to působit jako že sem si zkazil sobotu. ale vubec, vlastně to bylo moc prima, užil sem si to. spousta legrace, pěkný místa, zajímavý věci, čerstvej vzduch a příjemný počasí. i pro ty kolena to bylo vlastně dobrý, už na tom nejsou o moc hůř než bejvaly a navíc to byla poslední kapka, začlo mi to vadit víc než málo a jsem obejednán k ortopedovi.
navíc to bylo poučný, člověk se o sobě a druhých dozví spoustu věcí když se takle zničí (sáhne na dno se říká, ale to se mi nechtělo napsat... dno zní hrozně).

ano, to že sem debil že si takle ničim zdraví padlo víc než jednou, souhlasím s tím ale kdybych měl jít zítra ráno znovu tak jdu rád.(samozřejmě bych si nějak zafixoval kolena hned na začátku, pořídil si nějakou tlumící vložku do bot a možná bych si vzal i vycházkovu hůl) jako malej sem na takovýdle výlety o chození pro chození chodil každou chvíly a dycky to bylo fajn. a pořád mě to baví a dělá dobře(krom kolen).

prostě zajímavý... stala se mi v poslední spousta zajímavých a něčekaných věcí jako na tom pochodu a dějí se další. mam třeba novej mobil a tak :-D

dobré věci se nedějí obráceně ale ani v jiném posloupném pořadí, to pouze šálí paměť.

plameny okolo rukou a led v hlavě/ plamen v hlavě a led kolem rukou? ne.. plamen v hlavě, strach v srdci a v rukou třes.

led je voda a ta má téct protože času je málo. led nestárne tak jak to známe ale zurčení přes kameny mi zní ze všeho nejlépe.

ticho nikdy nerozmrzá, jen se táhne v pozadí událostí a příhod, které nikdy nezamrznou a nepostojí.

kotrmelce v sudu!!! spousta sudů!!! všechny jedou na moře!!! a zpátky!!! ale puky se v nich nevozí...

jetel a nějaký kytky v něm a je mi dobře, netopím se a ani neschnu

a tendle příspěvek sem nějak nepatří ale časy se mění, některym těm odstavcům sám nerozumim což se dřív(opravdu) nestávalo.(nebo jen trochu)

103

záznam sto tři. stej sem neoznačil, chtěl sem ale neudelal sem to.
už je to docela hromádka záznamů. asi by to chtělo nějakou rekapitulaci nebo aspoň pár slov ale nechtělo se mi nic takovýho psát při záznamu stém a nechce se mi ani při tomto. nejsem připraven se rekapitulovat.
tak jako zamyslel sem se nad timdle blogem tak jako on nade mnou, už to táhnem dlouho, jsme oba zvědaví jak dlouho nám to vydrží a na co všechno spolu ještě přijdem.
založil sem ho kdysi na radu affaii, už si nepomatuju jak to bylo. ale nejdednou sem byl rád že ho mám, ještě stále plně nerozumím tomu proč ho mám a píšu. ale je na něm něco skvělýho co mě drží. běžně mě věci takle dlouho nedrží a když drží, tak to o nich většinou vim předem, o tomdle blogu sem to nevěděl a to z něj dělá něco víc :oD nebo tak něco.

uzavrel sem teď pár sázek , jedu s myší, druhou se skupinkou prázdnejch hrnků od kafe, třetí s mandarinkou a čtvrtou s čepičkou od flashky. sázíme se na kolika příspěvcích tendle blog skončí s tím že se nebudeme zabývat důvody.
já sázky pouze přijímám. myš tvrdí o mnoho víc než ostatní a mandarinka tvrdí že sem ho tímto příspěvkem zabil a že je jeden z posledních. hrnky s čepičkou hodily nějaký stovkatý čísla a já se teď tvářím neprostupně jako knír skutečného bockmakera(nebo jak se to píše, či co to znamená). samozřejmě jakékoli sázky přijímám i nadále ještě několik dní.

zacinkal sem na skliničku vydličkou, než sem začal psát... to ste si určitě všimli. no, a teď sem se z ni napil nebo tak něco, možná sem do ní z nosu frknul pár rybiček co teď založili hnutí břichem nahoru proti bublinkám, nebo sem si tu skleničku uložil do kapsy až zhasly všechny světla v okolí a já zmizel ze života lidí abych si dal cigaretu a než se to podařilo opravit vrátil sem se zpět. neboo.. a todle je nejlepší!! sem naznačil přípitek, napil se a posadil, tváril se jako že vím přesně co si o všem myslím, zvouce "tleskající hosty" aby pokračovaly kde sem je přerušil. ale to spíš jindy, třeba u dvoustovky(spíš dál)..... teď se mi zdají nejpravděpodobnější ty rybičky.

kynu!

kalná voda. studená voda. tekoucí voda.

není vidět dna, studeny nohy a tak... něco o tom jak teče a věci se mění, běžný kidy.

jedi larp byl prima, vypadal sem drsně a neprohrál sem, dosáhl sem všeho pro co sem šel a co hledám.

mlha se mísí s tmou a naopak, hned se zase rozední. nové věci dávají nový smysl a pak ho zase ztrácí jako ty staré. zůstává jen málo věcí a jen jedna se nemění... skutečně bych rád věděl která to je, abych s ní taky mohl něco udělat.
to kým jste není vaše rozhodnutí , je to následkem činění toho kým jste byli. o tom, kým budete, sami vymyslíte pramálo. ale není to tak že by se vám prostě stal život... děje se to naopak, vy se stanete životu . ale co jste vy, to ještě nevim, možná vaše nejhlubší přání a nejhlubší obavy, plus nějaky barvičky a do obrazců nalepený těstoviny různých druhů.

boj bolí, vítězství je na pokračování a pak ještě něco co taky vlastně dává smysl ale nikomu neříká proč to vlastně píšu, nebo říkam, nebo tak něco.
trochu začínam srát sám sebe, ale já nejsem hádavej a ani člověk co se zlobí... blíží se čas kdy za sebou zaskočim na kus řeči a nakonec to skončí v posteli, vznikne novej teaz a k tomu se stane ještě něco strašně zábavnýho co bych kdykoli mohl vymyslet ale ne teď.

jsem fakt strašně ospalej, a co tu píšu nevzniko pouze srážkami střepů mé příčetnosti... člověk je takle pozdě a unaven, náchylný k vnějším vlivům víc než by jeden řekl.

ve větru je prach, chlad nepálí a stopy v dešti neusychají předčasně. zvuky věcí jsou blíž. naslouchání vlastnímu srdečnímu tepu se po tak dlouhé době zase zdá uklidňující. "rčení" že strach vede k nenávisti už nezmiňuje jak strach nenásledovat a pravda, že vyhýbání se vlastnímu osudu vede k přímo k němu a ne jinam, v hledání směru také moc nepomáhá. skoro to zní beznadějně... ale naštěstí je venku i vítr a déšť a strašná spousta životů co mění tváře, tvary, chuti a ovlivňují názory a pocity. životy mají vlastnost nevyzpytatelně reagovat s jinými, a to s každým jinak.

pravidla a hrací plochy se mění a tak i hráči samotní. (šlo by to vyjadřit ještě v divadelní metafoře, ale pes sere na každém rohu jindy.)


letokruhy přibývají a ty staré už se nemění, ty pouze vedou živiny celou délku až ke koruně a v podstatě ani ne letokruhy samotné, nezáleží na jejich barvě nebo tvaru, jen že tam jsou... je potřeba aby tam byly. jejich síla a odstín jsou odrazem jiných časů. tvary stromů lze srovnávat ale co je komu po tom.
když je strom spotřebován tak jako život, oba končí v knihách. některé jesou zapomenuty a některé pokračují dál v podobě výrobků nebo vzpomínek.


mam teď v hlavě strašnej vítr, je tam nacpáno až to bolí a mele se to a nezváno se vynořuje bez jakéhokoli řádu. ale cítím se čistě, jako pramen, neustale omýván novou vodou. ledová voda na kůži bolí a to bude ten důvod proč se skleničky vyrábějí ze skla.
skoro mam pocit že mam v hlavě mraky a vodstva a koloběh co se děje jen světům, kdo by řekl že je to může takle bolet, zajímalo by mě co dělaj místo pití kafe...
jistě to zase přejde. bojím se však, že to nebude úleva.


chtěl bych si na hlavě vysadit špenát. >jou<..