A hned je všechno jednoduší.

O milou nemilou práci sem přišel. Holku první sem vyautoval a na holku druhou nějak nemam pomyšlení.

přišlo to jak deka. nebo spíš odešlo. 

zpátky na stromy.

To je fráze kterou sem si osvojil v práci, v tunelu. to je ta firma co sem v ní dělal v čechách. ze začátku sem ji nedokázal přijít na chuť. člověk se sere s nějakym designem, skládá a rozkládá a kombinuje a ždíme si hlavu než na něco příde a pak se ukáže třeba po hodině dvou, že prdlajs, že něco někde opominul a vlastně nezbejvá než všechny plány zmuchlat a zahodit a pokusit se je zapomenout, aby mohl začít znovu s designem kterej bude fungovat.

A pak sem se ji nějak naučil mít rád. Tu frázi. Přišel sem totiž na to, že mě na tej práci ze všeho nejvíc stejně bavil ten proces vymejšlení jak na to. a když má člověk mít dobrý nápady, musí se naučit na plno z nich zapomenout. 

no a před čtyřma měsícema sem nastoupil do týdle poslední práce co sem v ní teď skončil. a kromě toho že sem vlastně kde sem byl, nezaměstnanej v londýně s pomalu ale jistě vysychajícím účtem, nejistou představou o budoucnosti a smyslu života sem vlastně v klidu. pár měsíců sem se svezl, užil si dobrodružství okolo, poznal pár dobrejch lidí a naučil se zase trochu z jiného soudku o světě a o sobě.

sama výpověď, pokud bych to tak nazval, mě nepřekvapila, překvapilo mě že sem se chabě namáhal předstírat že ano. ale z toho zatím rozum nemám. všeho všudy se mi vlastně ulevilo. když se všechno posere, bude všechno posraný, to je toho. Ale každej den se tlačit do práce kde jednoho všechno tlačí a svědí nebo jindy zebe a musí se snažit aby tam zůstal, a k tomu aby tam vyvíjel nějakou jinou než robotickou činost, to je humus. I když za to dostane dobře zaplaceno.

Přijel sem s tim že než najdu něco dobrýho, budu dělat třeba v baru. A vono proč ne. nevim jestli rovnou v baru, ale job nějakýho stěhováka bych třeba mohl pohledat.

mám necelý tři tejdny na to najít práci. v oboru nebo ne. nějakou co bych mohl začít dělat začátkem novýho roku. 

začal sem prací v oboru... udělal sem co sem mohl a nezbývá než čekat, průběžně přidávat pod kotlík a zůstat na pozoru. možná se ještě dneska nebo zejtra seberu k nějakýmu dalšímu mocnějšímu výpadu.

O práci mimo obor začnu během pár dní přemejšlet a třeba si udělam i nějaký rešerše. a když během dvou tejdnů nepříde jediný interview a nebo solidnější stopa, spočítam si peníze, odskočim si na vánoce a po novym roce začnu hákovat v nějakym to skladu nebo takněco.

to by bylo k mojí situaci na poli práce.

Večeře s holkou první proběhla přibližně dle předpokladů. Dělala jako by se nikdy nic nestalo. přišla upravená a nalíčená (nedělá to dycky) což by, společně s tim, že nechtěla abych ji řekl kam ji beru aby to bylo jako překvapení, mohlo být bráno jako jakýsi průkaz že sem to vlastně všechno vymyslel dřív než ona sama. kéž bych to ale dokázal brát tak klidně jako tu práci.

Oba sme byly dost odměřený a já se ji snažil moc nekoukat do vočí aby mi zase v mozku nevytekly baterky a neměl sem nějakou další chemickou katastrofu. nakonec sme se začly opíjet a když to vypadalo že se bude historie opakovat, utnul sem to nějakýma kidama. řekla mi něco co mě mohlo bolet ale to se mi nechtělo a odppověděl sem něčim mnohoznačnym. Pak sme šli každej svym směrem. 

od tý doby se mnou nemluví ... ale já s ní taky ne. není to ideální situace ale musim si teď dát dohromady pár věcí a jestli se jí pak ozvu já a nebo ona mě .. nebo nikdo nikomu. kdo ví, třeba nějaký planety něco někde způsoběj a delfíni se konečně naučej sedět u televize bez vrtění a my se potkáme v sámošce. oba sme příliš hrdý, ona asi víc.

Holka druhá... nevim. abych pravdu řekl, nevim nic. mam pocit že koncept druhý holky byl nutnou součástí procesu uvažování nad holkou první. a teď jaksi pozbyl význam. nebo alespoň tu část z problému holky první vycházející. Což je asi dobře, jestli to má někdy někam vést a nabrat nějakou podobu. Ale zároveň to znamená že sem jaksi přišel o motivaci něco podnikat. nejspíš ji potkám zítra na pivu s bandou. co bude bude.

Teď du na cigáro, nakoupit, jíst a dál nevim. asi nic moc. někde sem četl že když sou lidi chytrý často to vypadá že sou líný, protože dokážou dlouhou dobu nic nedělat. Ale sedět a pár hodin v kuse přemejšlet neni nic nedělání. může to bejt i docela vyčerávající! :-D

taky se v tom článku psalo, že vlastně timdle přemejšlením, se vlastně tydle chytrý lidi stávaj ještě chytřejšíma. 

Takže asi budu sedět, cvrnkat si s myšlenkama a doufat že sem dost chytrej a že to moje vyčkávání není mrhání časem ale fitness!!

Když si to dělá člověk těžký sám, prostě jenom tim že je. tim že je kdo je ... je dobrý si to takle uvědomit. aby se vyhnul tomu dávat někomu cokoli za vinu. nebo sobě :D

.. už to bylo těžší. ale nebylo toho tolik ve hře. a ani tentokrát ještě není ve hře zdaleka všechno. začínam mít nejen pocit (ten už mam dlouho) ale i postupně docházím přesvědčení, že dokud nebude ve hře všechno, nedám si pokoj. a pak asi taky ne.

takle to bude dycky. čim dřív si na to zvyknu a přestanu hrát na cíle a meze, nebudu mít klid. (nevim jestli klid je to co chci... možná mam na mysli něco jinýho ale nevim jak to nazvat :-D )

Ale opravdu příšerně se mi to zamotalo!

vubec nevim odkuď začít. ale doufám že to budu vědět až budu vědět jak to skončí.

práce mě neskutečně sere. až tak že ji skoro nedovedu dělat. Ale z nezbytnosti jsem rozhodnut v ní setrvat jak jen dlouho to dovedu. doufejme alespoň do jara. kdy bych si mohl dovolit být při vybírání zaměstnání o něco selektivnější.

moje dušička si udělala bolístku a mysl se z toho samou histerií málem sesypala. pak se ale ukázalo že to nebude tak hrozný a že to stačí vymyslet. a já jsem před rozhodnutím ponechán osudu s rozumem co mumlá jako ožrala a slintá si na límec. a intuicí vyburcovanou, vším tím nedostatkem jistot a pochybách o hodnotách, k obrazu dobrodruha co nemá co ztratit, snad jen život co si ztracen jeho neriskováním váží stejně jako smrt jeho riskováním. a neustále zapomíná na to že je jen malou součástí mé osoby a že její zbytek potřebuje něco jiného než on.

a tak ať si mnu spánky jak chci, zpytuji nevědomí a pátrám po emocích, nezbývá mi i v této situaci než čekat a sledovat dění. Možná předstíraje a možná opravdu zarytě dumajíc nad výsledkem, a vyveden z míry nezchopností identifikuvat která z těchto dvou variant nabízí že přecejenom mám skrytý, převažující zájem v jednom z možných výsledku.

a kromě práce a ženskejch mě tu vlastně nic nesere. snad jen že málo trénuju.
a tak mi nezbývá než se vrátit k předchozím tématům. ale o práci se mi nechce psát protože ta mě spíš než trápí prostě jen zarytě sere. (není to až tak zlý)
takže se pokusím nějak nepozorovaně rozvinout a nastínit problém který se přede mnou nachází, tak důmyslně aby tomu nikdo jiný než já sám, jednou až na stávající situaci zapomenu, nedokázal porozumět. (jak tu vždy bylo dobrou tradicí)

bylo nebylo, byla jedna holka co mě chtěl a já jí. ale jen co sme se potkali a dostala svoje zorničky pod kontrolu, jala se předstírat že sem jí jak lichý či levý jak přesvědčivě dovedla, jenom ale tak abych ji nespustil z očí. a já jako ve všech situací kdy nestihnu v čas pochopit (nebo z jiných důvodů) nevím co se děje, sem nasadil svůj nonšalantní poker face a dělal co se od někoho jako sem já očekává. Než jednoho dne ....
když přeskočím pár stránek které jsou jak nedůležité pro vystihnutí situace, tak zároveň nezapomenutelný a vytáhnu z jejich obsahu snad jen jeden drobný úkaz, který se na nich několikrát opakuje.
Jednou za čas se holka z někdy nezřejmých a jindy z dětinských důvodů rozhodla, že všechno zlo světa a komplikace jejího života jsou moje vina a nebo aspoň, že bych já měl pykat a někdy s větší pompou a jindy s menší odešla a třeba den nebo dva se mnou nepromluvila. Než se vrátila jakoby nic a všechno bylo lepší než dřív. nebo mi to tak aspoň přišlo. Nějak sem si na to zvyknul a dokonce si říkal že se mi to jednou možná bude i líbit... mít na pár dní klid.
A pak jsme se jednoho večera po jednom krátkém a ostrém střetu rozešli. Vnímal sem to tak. Smířil se s tím. A pak když mě slehla žluč, chtěl sem to aspoň nějak civilizovaně zapošít. jenže co by čert nechtěl, ta holka se mnou nemluvila. no a když se mnou po dvou týdnech mluvit začla a je ochotná zajít na večeři, jalo se mě podezření, že to pro ní vlastně rozchod nebyl a že bude dělat jako by nic a že jedeme dál.
A já jak se znám, na špatné věci rychle zapomínám a vždycky jsem po ruce s uznáním že si za většinu mizérie můžu vlastně sám, že mi to pomalu myslí a dělám závěry pln emocí. a budu vlastně během dvou dnů, dneška a zítřka, ochoten vše zapomenout. Přesvědčen že si vlastně nemám na co ztěžovat a že není důvod její hru nepřijmout.
takový pocit mám a zítra kdy ji nejspíš uvidím, mám obavu že navážeme kde jsme skončili. což by vlastně nebyla taková pohroma. kdyby se však během těch dvou týdnů nic nestalo.
Ale ono se stalo.
zvyknul sem si na to že už nic nebude. že jsme skončili a přes počáteční obavy a strasti jsem to vcelku přijal za své. Ne jen protože je to tak rozumnější (přecejenom todle mít celej život... a nebo i třeba rok) ale i protože se objevila ještě jedna holka.
Když říkám že se objevila, neznamená to že doposavaď nebyla. byla poblíž a vždy jsem měl důvodné podezření že mě chce a já ji chtěl taky. ale až do asi tří dnů zpět sem si to nepřipouštěl. Takle se lidi potkávají, že se chtějí navzájem... pořád. Ale když je jeden nebo oba z nich s někým jiným. nechají si to pro sebe. (...)
A já byl přesvědčenej že s nikým nejsem. ne, neskočil sem z jedný holky na druhou. co sem ale udělal bylo, že sem si myšlenku na ni připustil. A v té době mi to nepřišlo špatné. Jestli to postřehla nevím, snad jen podezírám že mohla. řekl sem ji jaká je má situace, když sem ji ještě bral za zřejmou.
No a tadle představa že tadle holka by mohla bejt má holka mě vcelku zaujala.

Ještě sem nikomu neublížil (z těch dvou). ale myslim že to tak dopadne. říkám to jako bych sebe považoval za ultimátního vyníka. Ale to snad jenom pro to že ho možná někdo bude vyžadovat.
Pokud by to ale bylo takle jednoduchý. že prostě někdo odstrouhá a nebo všichni protože v těhle věcech prostě občas nejde nic dělat, neměl bych důvod si lámat hlavu.
Co se pořád může stát a bylo by asi nejsnažší, kdyby milá holka co se mnou nemluvila, ve skutečnosti nebyla trucná jako tolikrát předtím, a já jsem to prve pochopil správně a že opravdu konec. pak by byla polovina srdcebolu za mnou a já se mohl postupně vrátit k myšlence na holku druhou a podívat se ne ní novýma vočima a vidět co bude... vše proběhlo dle scénáře a já nemusel nikoho odstřihávat. Varianta nejsnažší pro mě, pro všechny.
Pokud je však má doměnka správná, i tak bych chtěl setrvat na straně rozumu a tak jako tak to ukončit i přes její zájem pokračovat. Nejspíš bych ji způsobil bolest a křivdu... to bejvá. čeho se ale bojím je, že to nedovedu a nebo že si to na místě rozmyslím a zadělám si na pokračování něčeho co se může potenciálně stát slznym jezerem. A stejně tak se bojím že když to dovedu a ukončím to i přes momentální námitky mojí intuice, přijdu o něco co by mohlo bejt skvělý. protože přecejenom ani já nejsem jednuduchý čtení.
V obou těchto případech holka druhá odstrouhá. což by nebyla taková hrůza. pro nikoho, nejsou v tom city nebo jakejkoli závit. Alespoň by neměl být. mám ale malé podezření že si při našem posledním setkání všimla, že sem se na ní koukal jinak než dřív a možná ji věnoval víc pozornosti a třeba si teď na něco myslí.
a to není moje ješitnost. je to spíš moje skrytá touha že by třeba mohla a na jednu stranu bych chtěl aby to tak bylo a abych si úvahy o ní mohl znova připustit...

Jenže vlastně nevím co chci víc.
Je v tom plno faktorů co sem je nikdy dřív nepoznal. pár z nich má co dělat s tím že jsem se nedávno přestěhoval do cizího města na ostrově daleko od domova a nevím co budu dělat dál. jeden z faktorů je ten že v podobné situaci jsou i obě milé holky.
Stařešinové praví, že v podobných situacích je pomáhá položit si otázku:
Kdybych měl záruku že se nikomu neublíží a že všechno bude snadný, chtěl bych tu nebo tu a nebo obě? Pokud je odovědí jedna z nich, je to snadné, pokud obě, jsi kokot.
má odpověď? ne, nejsem kokot. má odpověd je přibližně něco jako: proč to kurva jednou nemůže bejt jedoduchý, chci bejt šťastnej a mít jednoduchej vztah abych se konečně mohl věnovat něčemu jinýmu! třeba co ze mě jednou bude.
ne, to s tim nemá nic společnýho. když budu bez vztahu taky budu. byl sem a neměl sem pocit že bych nebyl. jen prostě už mám pokrk věčnejch srdečních pochodů od nikaď nikam.
takže pokud bych měl dát odpověď na otázku stařešinů. musel bych si ji úmyslně vyložit jinak a zároveň ji zpochybnit:
pokud má být všechno snadný, tak holka druhá je mnohem víc easy going a například nemá problém mi otevřeně naznačit že o mě stojí, čímž je otázka zavádějící a na to že bude něco snadnější než něco jinýho mě ještě nikdo neutáh.

takže nezbývá než vyčkat a příjít. vidět. a neposrat to. což by mohlo znamenat neudělat rychlý závěr a hezky si posbírat nový informace a pěkně si nad nima posedět. I přes tu naléhavou potřebu už to konečně mít srovnané. a nebo by to mohlo znamenat něco jinýho...

Je mi jasný že komukoli jinému by bylo hned jasné které cesta je správná. a tak tu bude i mému budoucímu já. ale mé budoucí já bude mít podobu založenou na mém rozhodnutí a mimoto co o sobě vím je, že si neříkam co kdyby a byl-li bych bejval.

prostě se něco stane a něco bude, možná s tím něco udělám a nebo udělám něco s něčím jiným. slunce vyjde a zajde a než zaklepu bačkorama tak budu o všem hrozně moc přemejšlet a moje zvědavost mě bude házet ze zdi na zeď, někdy budu hrozně šťastnej a jindy hrozně smutnej atd atd, full stop

uvědomuji si že tentokrát sem jaksi opustil šifru a napsal to jak to je.
asi to bude hlavně tím že nikdo koho by to mohl přímo zasáhnout jinak než bych chtěl, nemluví česky a nemá šanci se v relevantním čase naučit.
je to trochu telenovela... ale proč ne, jestli to zachycuje čím jsem, budiž je to cokoli.

___________________________________
z jiného soudku:
příští rok, tak jako rok 2014 nebudu kouřit. vůbec.