zrození ústředního padoucha

Jak se sakra můžou stát ty věci co se vám jistě stanou?
ale tak,... lehce.
uplne snadno jako ty co se vám nestanou.

u některých věcí víc záleží na tom jestli se vám stali a u některých jestli nestali, to je to samý. takže řekněme že u většiny záleží na obojím.
nejvíc záleží na tom co je to za věci. ale o to mi nejde.

často se stane že se vám něco stane, a je to něco o co vubec nejde, jde o to že se vám nestalo něco co bylo-li by se stalo, nestalo by se ono, o co nejde. což může být velmi nepříjemné.
zajímá mě pak, máli cenu, honit se za tím co se nestalo. když už se to stalo tak nešťastně, že o to víc nešlo, než že to bylo ono, co bylo potřeba. je potřeba? pokud to stále je potřeba tak mám problém. měl bych začít chodit fandit na fotbal a semtam se tam porvat nebo tak něco. a nebo vyzkoušet nějaký to "sado maso".

ach jo, je vážně možný že mě to takle baví. už skoro nic neni stejný jako dřív. něco se změnilo jen lehce a další věci radikálně. ačkoli ne třeba k dobrému, jsou jiné! a to mě nutí myslet, ikdyž mě teď spousta věcí trápí, některé si vyčítám. zkusil sem si pár skutečně odpornejch chvil.
bylo to asi špatně, viděl sem se v nich z venčí a přemejšlel jak se asi nejlépe chovat a co se ode mne očekává a zkoušel sem mačkat na knoflíky a koukal sem co vyteče. je škoda že mam jen jedno tělo a jednu osobu. kdybych měl víc, vytvořil bych novou úžasnou komunitu. jen nevim co by se v ní dělo. asi proto je "všechno"(jako že, víme jak to myslím ne? :-D) tak pohnojený na tom světě, jinak by se nic nedělo. a v tudle chvíli mi příde to, že problémi se nemají řešit ale vyřešit, uplně mimo. ale to bude asi jen pud sebezáchovy protože to je přece to co já dělám, ději se. kdybych chtěl vyřesit všechny problémi tak vše zničím že.
nemylte se, pochopit a rozluštit problém není jeho řešením, jde pouze o hledání cesty k jeho eliminaci, pokud nejde o eliminaci samotnou.
a co já potřebuju, je něco co udělá hrozně velký BUM :-D až z toho imploduje vesmír. s tímdle přístupem jedině mám pocit že se dostávám k jádru podstaty existence. existence je problém. neexistence! samotná její představa je úžasná.

otázka tedy zní: řešit nebo vyřešit?
asi je to tak že má člověk od přírody potřebu problémi, které ho potkávají nebo si je sám vytváří, řešit, a občas nějaký vyřeší. tam bude ta zakopaná sebedestruktivita lidké rasy.
lidi si řeší svoje problémi a často tím působí problémi dalším lidem a ti si také řeší své problémi. a tak se ti lidé řeší a řeší navzájem (čti: rubou) až se jednou ti lidé vyřeší (vyrubou).
bude klid! :-D už nebudou problémi, lidstva. nikdo jinej nemá problémi.

neska sem hodně opakoval jedno slovo neustále s měkým I. vážně nevím. slibuju že nikoho nezabiju, o tom tu dneska nepadlo ani slovo a pokud vam to tak přiapadá tak (...) děte spát.

takže doufejme že budu mít dost vlastních problémů (:-D haha) abych nemusel začít řešit ty vaše, vás, nás, BUM :-D. dneska budu usínat v naději na nějaký krasosen :-D

jednoho dne! udělám! díru do světa!!!

nebo do hlavy! svojí hlavy!!! :-D

one way or the other! i win (tough I´d prefere Walhala way)! diskuze nepřipadá v úvahu!!

Sekám kosou trávník, v tématicém kostýmu, jsem ochoten si pískat a nebo kouřit vlastnoručně umotaný cigára. sláma v botech je samozřejmost. účtuju si 100Kč za metr čtvereční.
zájemci pište do komentářů. (potřebuju prachy)

baBáseň!

jako ta znělka z pondělka
neulpěla mi na rtech její rtěnka
sem strakatý jako strouha
pod kůži vpily se mi její doteky
vzpomínka se mnou cloumá
na její vůni a ve vlasech květy

rty si nemaluje, ani vlasy nezdobí
jen moje představivost si hrála
když včera usínal sem bez ní
snil sem o tom jak se smála
noc byla pak příliš krátká
když nevzbudil sem se vedle ní

má brýle jak dva popelníky
skákávám do nich kufr
bych vylovil její oči
jako ze dna moře kameny
nad hladinou sou pak větší
mám pro ně slabost
čítám si v nich pro radost

na dnešek sem dlouho spal
a tak tu melu kraviny
je na čase abych toho nechal
než dostanu do tlamy



___________



BOŽE existuj, bude to tak pro všechny jednodušší! :-D
(ps.:ano, u té části s kufrem sem se maniakálně chechtal)

je laska a pohrdani zakladem nenavisti?

nejak sem se za tech par let odnaucil o sobe pochybovat. to by mělo bejt dobře ne?

možná z tý integrity zešílím. ačkoli nejsem v žádném případě sám. nelze vydat! řeč je málo a to bych řekl že zrovna dokážu říct co chci! básnění nee! to neni pro mě. nechci plakat svoji zpověď na umaštěnej papír.(blog je určitě mnohem víc cool :-D)
jak se tak posloucham tak znim jako někdo kdo touží po uznání :-D. ale nechce nic dokazovat. sobě bych přece neměl mít co dokazovat. alespoň to tak se cítím. chybí mi křídla.

to sou hrozný kecy. jen si v poslední době víc a víc uvědomuju svojí hloupost. mám nápady a mám přístup ale nemám dost místa. proste mam moc malou vrtulku. věci který mi dochází zpětně bych si chtěl uvědomovat okamžitě. nejsem schopen překonat svůj obraz. některý komplikovanější věci nedokážu v hlavě poskládat... není to nedostatkem treningu... dyť nedělam nic jinýho než že dávam věci dohromady a tvořím z nich obrazy, teorie, plánky. a když se dostávám ke složiějším věcem nedokážu už je udržet v hlavě pohromadě... jako když se pokouším složit pucle v ruce aniž bych si je vykládal na stůl.
ale nejsou to pucle a nedokážu to vyložit na papír abych se v tom spětně vyznal. dílky sou moc složitý než abych je dokázal nakreslit nebo zobrazit tak aby to nebylo časově kontraproduktivní. potřeboval bych CPU boost!

a zase jistě že ne... jen je tam nějakej blok kterej mi brání v konstruování. nemůžu položit prst na to co to je! výzva co? dycky je největší výzva to co člověk vlastně vubec nechce dělat. to musí bojovat sám se sebou. ten je nejhorší!!! protože je nejlepší! je vevnitř, nemá proti vám jen pět smyslů! má proti vám uplně všechno! uplně všechno co jste! Ooooh, jak já ho nenávidim :-D miluju? říká se tomudle bohatý vnitřní život?! :-D

ať žijí prsty! co bych bez nich dělal! no rozhodně bych se nedloubal v nose.

:-D řekl by někdo že podle sestupné tendence mých příspěvků tady směřuji k sebevraždě? :-D
dobře! to ne! ale co k alkoholismu? možná kdybych zešílel tak bych mohl bejt kosmonaut!

a bláá bláá blá, bla bla blááá! tak

jenom doufám že už to nikdy nebude tak drastické stejně tak jako vím že vždy to bude jen a jen drastyčtější.
seděl sem předevčírem s Květou, prostitutkou. seděli sme na posteli, ona mi povídala příběhy co se mi před tak dlouhou dobou vypařily z hlavy a já mezi svými prsty pozoroval prkenou dubovou podlahu. mohl sem si o ní myslet spoustu věcí. například jak asi vonělo to dřevo když se sušilo na hráních na pile. věděl sem jak voní dub. byly časy kdy jsem ho vdechoval a nechával bobtnat ve svých plicích v horké koupeli v lázních nedaleko domu co už není, co sem v něm měl život.
předevčírem sem si tu vůni nedokázal vybavit. možná sem plakal ale bylo to tak potichu že jsem nerozeznal jestli pláču smutkem nebo prázdnotou, možná radostí. nemohl sem to rozpoznat.
Květa mi povídala o mužích z vojsk které jsem ve dne vyhlazoval. byli sme vítězná armáda, byli sme živy. proto museli všichni zemřít.
nepamatovala si jejich jména, bylo jich tolik. vyprávěla mi o jednom co si nechal ostříhat nehty a pak odešel. prý se třásl a prosil ji aby na něj nemluvila a pak když ho stříhala tak plakal, než odešel tak se ji vyzpovídal že už to nebolí, proto že plakal. nezbylo v něm už žádné další místo pro bolest. měl prý hezké nehty, silné, a měl za nimi krev.
další si většinou žádali obvyklejší služby, byl tam jiný a ten ji prosil aby ji mohl sledovat při spánku, nejdřív nemohla usnout a když se jí to podařilo, on ji nedokázal sledovat. tak předstírali.
bylo to jako číst knihy které sem ještě nestihl napsat ale byly vydány dříve než sem se narodil. všichni ti muži byli já. a já jsem strach který stvořil vše co dokázalo milovat a zničil vše co nemilovalo. nic se nezměnilo. avšak mnozí museli padnou. pro nic nebo za něco čemu zatím nedokážu porozumět.
jenom Květa se neměnila a její pokojíček v prvním patře nad uličkou ve které se toulali psi kterým hazívá knihy vázané ze svých snů.
armády proudí jejím městem a všichni muži umírají aby přišli jiní toužící slyšet o těch co tu byli před nimy, takových jací skutečně byli.
Květa si nepomatuje jména ale ví o nich mnohem víc než jakákoli kronika.
všichni touži po tom vědět že jsou lepší. musí přece být když zvítězily.

nelhala jim, už dlouho jim nelže. a noví muži neustále vítězí. snad proto že jsou lepší, musí přece být.

musí se ale nechat že počasí je teď krásnější než kdy bylo a řež v ulicích pod sluncem se teď vede pomocí bajonetů a niž více zlými slovy. umírání je tak mnohem milejší a upřímější. optimistické je to že vždy musí být alespoň dva muži aby se navzájem mohli zabít. a Květa a její psi si je vždy budou pomatovat.

jednou jeden muž zestárne, možná