tímto slavnostně přísahám, nebude čas kdy bych nebyl schopen se smát.

smysl pro humor je důležitej... iq suck my ass... bohatství, nebo i klidně zdraví.
směji se, tedy jsem.

už sem o tom možná psal... ale todle je příspěvek jenom o tomdle.

(pod přísahu nespadá situace kdy bych přišel o spodní čelist nebo jakákoli jiná fyzická újma, která by mě zabránila ve vnějším projevu pobavení.)

teď zrovna se nesměju, ale už sem to dneska několikrát přes "to a to" a přezevšechno dovedl, a bylo to povznášející a skvělé jako vždy.

dvoustý příspěvek

kapitoly mé duše - rozprava základní energie, mysli a emocí.

v absolutní tmě a světle zasedá osm mužů. ten jímž jsem, ti kterými jsem byl a tak i ti kterými budu.
není však zřejmé který je který, stůl má osm stran a všechny se zdají být stejné. neboť pozorovatelem jsou všichni zároveň a pro tmu a oslepující záři, se nezbývá než domnívat.

od prvního příspěvku před sedmi lety jsem ... dospěl, zesílil a zdá se že i dostal rozum (dovedu už totiž upřímně ocenit ponožky pod vánočním stromečkem).


za tu dobu jsem mnohokrát stál na hraně poznání, za hranou poznání. byl sem přesvědčen a zmaten, věřil sem, víru ztrácel a nalézal znovu.
postupně jsem si osvojil několikery koncepty vnímání reality. některé se i vylučovaly navzájem, vážně sem se neflákal. nic co jsem schopen vnímat mi není cizí.

přišlo zaujetí, poznávání, uchopení, implementace a učení. než se dostavil jeho přirozený konec, s tím že už příliš chápu a nemohu si dovolit ignorovat.
nebyly lepší a horší koncepty. byly starší a novější a vznikali na základě toho kde sem byl a kdo byl okolo mě.
a dnes jsem na konci další etapy, jak se říká "vyveden z konceptu".
vždy se znovu divím, jak se mi může stát něco tak nečekaně matoucího. ono kdyby to nebylo nečekané, čekal bych to, a kdyby to nebylo matoucí, zvládl bych to.
teď nezvládám.
musím opět a zase definovat základní složky reality a probrat se závalem "papírování", než budu opět schopen využívat své schopnosti.

vždy se do vzorce přimísí něco nového. ani to nemusí vzorec vylučovat. jen už to prostě není vzorec co by byl dál aplikovatelný, pro dělání efektivních rozhodnutí v čase a prostoru.
(když říkám efektivních rozhodnutí. myslím ty kvalitní, dlouhodobé, které mi ve výsledku nepřivodí větší újmu než by musely... vysvětlil bych, je to téměř dokonalé, ale píšu teď o něčem jiném)

prvních pár těchto restartů jsem nevítal šťasten, poslední dva nebo tři, jsem přijal s pokorou a nynější již vnímám jako přirozenost.
všechny organismy kolem mne, se regenerují. každá ve svém tempu, každá po svém. počínaje jedincem hraboše, až po ekosystémy.
mé tělo se průběžně regeneruje, vlasy, kůže, játra, vlastně všechno. to však nezaznamenám zdaleka tolik jako regeneraci jednotlivých orgánů/nástrojů mé duše.

mluvím o citu a rozumu. a jejich regenerace je nezbytná tak jako u orgánů tělesných.
když se tělo nedovede dál regenerovat, tak umírá. tak je to i s duší.
jenže když zahyne tělo, duše ztrácí svou podstatu a přestává existovat. když však umírá duše, tělo žije dál, a na svůj úkor duši vyživuje z paměti, vzpomínkami.


samozřejmě, regenerace duševní, nelze zaznamenat vlnovkou... nahoře a dole. probíhá neustále. ale u duševních nástrojů k orientaci v realitě, rozumu a citu, lze velmi jasně zaznamenat. probíhá na samotném receptoru. a čas na úpravu se projeví kolizí těchto nástrojů.

____________________

mohl bych pokračovat o schématech, kde se nástroje otočí proti duši samotné. o duších zotročených svojí myslí, nebo emocemi. duších strádajících věčným sporem těchto nástrojů. o setkáních s třicetiletými starci a těly lidí kteří už dávno nejsou lidmi.

ale nebudu o tom psát. momentálně mě to nesmírně děsí a dostatečně tomu nerozumím. chci to chápat. naučím se to chápat, abych věděl jestli chci, mohu a jestli dovedu pomáhat.
to všechno se mi právě děje. a má stávající sada nástrojů je omšelá a bude třeba ji upgradovat, abych se vůbec mohl pustit do práce.

___________________

buď a nebo. a když už, tak už.
udivuje mě jak málo lidí dovede tydle hesla ocenit. kolik složitosti na nich dovedou najít. a jak moci si je lze špatně vyložit.

jsem nesmírně zvědav na příspěvek třístý. ale ne tak moc, jako na to co si budu myslet a co budu cítit zítra, nebo pozítří.

I may be a knight, yet there is so much i have to learn, before i can become a master.

nothing happens by accident.

its easy not to be affraid of failing. if you dont fail.
i have failed big time, now. i guess.

little slip now and than... yes, im still a mortal. this though, was clear disregard of sense and i let my emotions to overcome me.
i guess it was a lesson i needed. dont understand it yet, though.


fear leads to anger, anger leads to hate. hate leads to suffering.

i feared, i suffered, and im still hoping...
the force eludes me lately.
need to learn to let go. not everythink can be fixed?

i need to meditate on this some more...

________________

losing illusions may not seem so bad, when you lose enough of them. or is it the other way around?

________________

with strength comes responsibility. and that is hard...right now... so very very hard.
and they just killed qui-gon... bastards

BLAST!
what emotions! so many of them and such a diversity. and so strong!
i have even lost my Jedi cool... few times already!
that heavent happened to me for about seven years... since i´ve got out of puberty i think.

například teď sem fakt strašně smutnej. uplně jako štěně. útěchou mi však je zkušenost, že to zachvilku bude zase uplně naopak. doufam (ne, já si zároveň uvědomuju, žo to tak bude, ale zároveň se uplně stejně bojim že by třeba nemuselo... really interesting)
takže buď o mě usiluje temná strana síly, nebo se má síla žačla zvětšovat víc než zvládam zpracovávat pži štávajícím nastavení. možná opět přišel čas osvěžit si základy.

pouštim si starwars... neni zbytí. mam pocit že sem zase nazačátku.
ještě že bytí strašnym drsňákem a frajerem sem se nenaučil rozumem ale prostě v to duševně dospěl. protože kdybych měl zapomenout i to, tak sem asi pěkně v řiti. takle, bych řekl to dávam v nějakejch sebeůctu umožňujících mantinelech.

chci říct... teda, chtěl bych říct, ale neřeknu.

okey, už mě dobíhá hlad... nálada se bude měnit... vlastně pomalu mění.
už nemam pocit že bych měl psát a už vlastně ani že bych chtěl psát.
BLAST!