má nezchopnost přesvědčivé představy jakékoli vlastní budoucnosti, bylo to co sem pokládal za jádro problému.
protože ale, ten problém co sem měl už je jen ve vzpomínkách, (tzn. furt potenciálně nepříjemný, ale už v rovině kterou lze velice snadno kontrolovat) nejspíš sem se mýlil.
jako s tím smyslem a podobně, jak sem tu už tlachal. možná to nakonec není špatně. možná je to cajk. jako, neni to něco co by mi rvalo žíly. i kdybych si žádnou budoucnost nevybral nebo nenaplánoval, nějaká se mi stane (jako, měl-li bych pojít, je mi to jedno, že...). a nebylo by to ani o tom že sem se prostě jenom nechal táhnout, malá rozhodnutí sou ta jediné co skutečně máme a ty dělám. už sem jich opět zchopen tak jako dříve.


začínám mít skoro pocit, že vlastně opravdu můžu dělat uplně cokoli. nelze nic udělat špatně. dokonce nelze nic udělat jinak. tim ale neříkam že nic nemá smysl... jako že, nemá... v tom smyslu jak jsme se naučili prožívat. to co si myslíme že víme o sobě, realitě (...), přítomnosti, je iluze vytvořená nasloucháním zvuků přítomnosti které se k nám donesly ozvěnou tříštící se o to co víme, co si myslíme že víme a co nevíme a o to co cítíme.  každý okamžik je unikátní, každej nádech a výdech je novej rozměr jsoucna. kterej si však nelze vybavit zpětně, neboť tím ztrácí význam, a tak i okamžik vybavení zabírá prostor okamžiku přítomnému.

paměť je důležitá. má významnou roli v našich životech, je tělem našeho já. ale co v ní nelze najít a co by bylo pošetilé v ní, nebo skrze ni hledat, je budoucnost. a ještě o něco zásadněji! je zbytečné hledat v ní součatnost.
přítomnost se odehrává kratičkou chvilku předtím, než dovedeme realitu postřehnout rozumem. ten moment kdy ještě neproběhlo rozumové vyhodnocení vjemu, naší neskutečně úžasnou sítí nevědomí a posléze vědomí, kdy je kombinace smyslových prožitků zasazena do kontextu naší reality, a archivována, pečlivěji či méňě.

přítomnost je svět před oponou, svět, ve kterém existují kouzla, svět kde lze mraky rozpustit nebo svolat na základě "myšlenky" (vlastní druh myšlenek, řekl bych, myšlenky nezaložené na rozumu nebo citu, ale spíš na základě jakého si harmonického balancu ve stavu bez tíže (jako ve vesmíru bez tíže těla fyzického, tak zde bez tíže vlastního duševního obrazu)). svět kde skutečně existují absolutní hodnoty, neboť se v něm život vyskytuje pouze ve formě smyslové (zrak, sluch,....).

uplně to zní jako svět ve kterém si dovedu představit že bych žil. místo kde je pointa výchozí bod každé bajky. místo kde není zlo a jeho věčný zápas se zlem jíným, které je dobrem někomu dalšímu. místo kde nejsou chyby a měna. někde kde je vždycky včas....
jako hned bych běžel. jen tam ještě uplně netrefim. chodím tam častěji než kdy dřív, ale sou to jednotlivé výlety (i bez drog... ty se můžou hodit k nalezení cesty... ale nakonec vůbec nejsou třeba) cílem by mi tedy mohlo být, že bych otočil minci a osamělé výlety bych dělal z přítomného okamžiku do reality. z logistických důvodů a tak... dokud/pokud by to bylo třeba.

sledoval sem nedávno, jak obrazy vnikají do mého oka (koukal sem na věci). jak se v něm tříští  na drobné modré krystalyky a rozebíhají se do struktur myšlení, během čehož osvětlují jednotlivé tunýlky a koridory a tříští se na drobnější a drobnější, než ztrácejí energii. obraz tohoto spletence (jako masakr! hustší a komplexnější, než si lze představit) poté ztuhne jako by šlo světlo zastavit a vkládá se do databáze kde se porovnává (asi jako v detektivce, když nechaj počítač vyhledávat otisky prstů) a poté zálohuje na dobu určitou, neurčitou, nebo na dobu nezbytnou (z 99,9..% dobu nezbytnou). po tomto procesu se obraz na základě vyvolávacího příkazu vrací odporoštěn od nemyslů. když sem zavřel oči a porovnal onen obrázek s tím co sem zahlédl když sem oči zase otevřel, jako by byl odproštěn od "nesmyslů a zbytečností". jako by do celého obrazu někdo zvýraznil jen některé věci, byly v něm tvary výraznějších stínů, povrchy materiálů v minoritě, antropologická specifika (madla, čudlíky, trasy) ... prostě v tom poznávám toho týpka co jím jsem (já). co jsou pro něj zásadní některé věci a některé ne a co je jiný než všichni ostatní, hlavně tím, že je tolik odlišný od ostatních... tak jako všichni. (je unikátnost unikátní, ikdyž je to běžný jev?)

našel sem místo, kde je vždycky dobře. (hlavně protože tam nikdy neni špatně) což by mohlo být vysvětlením, proč se víc a víc sám sobě jevím jako samotář... málo kdy se tam lze s někým setkat.
neni to ale tak, že bych měl pocit osamělosti... spíš mam tak jako pocit, jestli bych ho náhodou neměl mít. a pak jsem mezi lidmi a jen málo kdy, se mezi nimí cítím lépe, než jak se dovedu cítit sám.
přirozeně k tomu přistupuji rezervovaně a podezřívavě, nitro si na mě už zahrálo pár "vtípků". ale nakonec si říkám, že pokud se tedy mám snažit o tom uvažovat, je třeba to zasadit do konceptu (budoucnosti) .. jenže žádnej nemam. a těch pár podivnejch co by se našlo, vlastně nejsou proti.
.. takže jedem jako s medem.

breath to breath. still, thru all and the only now :-)