todle neni ten zajímavej příspěvek.

potřebuju si poznamenat jak je to teď ale nevim kde začít. nemá to začátek ani konec.

mam pocit strašný vzdálenosti. mezi mnou, budoucností a minulostí. poblíž jako by se odvíjel film, do tmy kde neni nic jinýho vidět ani slyšet, ale sleduju ho jen napůl.
neni to něco co sem už viděl, vlastně je to něco uplně novýho, originálního. občas na to kouknu a divim se, je to i napínavý. ale vznášející se prach ve světle projektoru je o tolik zajímavější. a ta ozvěna, nese nejasné poselství o podobě věcí v okolní tmě. to místo zní staře, suše, bez života a přitom ne mrtvě.
jediná doba kdy mě film skutečně upoutá, aspoň na chvíli, je když hlavní hrdina bojuje. bitvy které si naplánoval, aby dal podobu úsilí, které tak jako tak bude během filmu vynakládat, protože už je prostě takovej.

mam za sebou třetí trenink tendle tejden... vlastně čtvrtej když počítám bazén v pondělí. a zejtra jdu na další. už se skoro nemůžu hejbat... ale tak sem se cejtil i včera. musim si pořídit suspenzor a nějakou mast nebo olej na podlitiny. nemodrám, tím sem obdarován, ale to neznamená že to nebolí.
v sobotu to taky nebude flákačka... vlastně to asi bude teprv nejhustší nářez. a v neděli chci do sauny. ale tu si budu muset zasloužit pár bazénama... možná nebudu nic dělat v pondělí... to bych si mohl pořídit ten suspík, a asi začnu s nějakejma proteinama... když se teď takle hejbu, bude to mít smysl.

věci co by mě dřív přiměly ztuhnout neprožívám. věci co mě dřív děsily mě nezaujmou. v realitě mě udržuje bolest. intenzivně prožívám každý krok. jako by si rozum vzal zaslouženou dovolenou... dukázal to... necítím nic nad rámec současného dění.
funguju, pracuju, řídím, reaguji na lidi, krmím zvíře a držím se konceptu.
a nemám ohledně toho žádnej pocit.
mám dovolenou. od minulosti s jejími bolístkami, od budoucnosti a jejího naléhání. od osoby o které jsem se snažil sebe a druhé přesvědčit že jsem.
možná to zní chmurně, ale skutečně není... jestli mě v tuhle chvíli něco tíží, tak to že sem rozbitej, což je nepříjemný svým průběhem ale zároveň je projevem vynaloženého úsilí směrem kterým sem chtěl. což je dycky super.

s přáním sladkého spánku, váš soon to be řízek.

and so it came to pass... the transition happened to its full.

i'm a new. free, and everything.

_____________

zaprvý... sem neskutečně inteligentní, moudrej  a silnou vůlí nadanej jedinec. a pak se dějou některý věci co sou pravděpodobný asi jako létající opice. a tak.

no a v pátek letěla opice do vesmíru.
a v sobotu sem jel za babičkou.... strašně chytrá pani. mimo jiné: "prostě jenom vůbec nevíš co chceš" ...to lidi říkaj... už sem to od nich slyšel mockrát. ale babička byla jedna jediná která tomu zároveň skutečně rozuměla a nepovažovala to za něco nepříjemnýho, ba naopak.
rozuměla fakt hodně věcem. a to mi vlastně ani neni tolik podobná. mam podobnej základ ale jinej pohon a motivy... ale zná se tolik že se dokáže vcítit do mě, s tím co o mě ví.
prostě moje babička je nej. taky bych jednou chtěl bejt tak skvělá babička jako ona.

byl sem volnej... smál sem se celej den a ne vždycky se dokázal ovládnout a netančit. píchnul sem a smál sem se. a pak sem byl uplně v klidu. nezlobil sem se na nic. netrápilo mě nic. lehl sem si na promáčenou louku a nenavlhl. koukal sem na nebe a neviděl a nevnímal nic než nebe, pak stratilo význam i nebe a já sem se vytratil ze záběru. nevim jak dlouho sem tam ležel... asi moc ne. nebo věky.

přes těžce zaslouženou fyzickou a duševní únavu sem se téměř vznesl když sem vstával, tělo mě bolet nepřestalo, ale bolest se rozložila do všech částí a přestala být tíživá. neslyšel sem nic jinýho než les a řeku a viděl sem neobyčejně ostře a s hlubokou perspektivou. cítil sem chlad na tváři a tlak slunečních paprsků v zádech.
v noci sem spal. spal sem dvanáct hodin, další den sem zase spal jako dřív a klid zůstává i třetím dnem a už nemám obavy že by měl někam jít...

už rozumím, dost na to abych se nezlobil. ne příliš, abych se nudil.

restart proběhl do konce a já sem novej motýl. pár věcí ze mě odešlo a pár se jich objevilo. zase chvilku budu zjišťovat kdo sem a učit se na témata který bych dřív nedovedl vnímat.
pomalu se vrací síla, soustředění, zdraví a klid. už je dobře...

_____________

a bude než si zase něco vyvedu, jenom prostě proto, abych neumíral příliš starej.
dal bych si cigáro. neměl sem přestávat. začít kouřit je velká chyba, pak už člověk může udělat jenom jednu další chybu a to přestat. to že ste přestali pochopíte tak, že vám dojde, jaká to byla chyba :-D.

jdu spát. střízlivej a vyrovnanej. hustý.
tendle týpek co budu teď, zavání potenciálem. a to nemluvim o tom latentnim oparu, ale o soustředěnej síle.
okey... sem trochu na vlně uvolnění po těžkej šichtě. to všchno působí skvěle... dobrou

a aby to nevypadalo že zahálím a nehledám cestu ven, nebo dál. nebo prostě způsob jak se zase naučit spát. následuje další popis subjektivního pocitu ohledně probíhajícího duševního svízele!


z nedostatku zkušeností? z neopatrnosti? z neznalosti? z neusměrnění dřímajícího potenciálu? vlivem mechanismu nad rámec mé bytosti? (bohužel, ještě pořád sem kompletně nezavrhnul tudle alternativu .. ale už to má zapár)
sem si přivodil chemickou katastrofu.
(to že o tom mluvím jako o chemii není myšleno nijak špatně. svoji vlastní osobnost (i vaši) beru jako pěnový klobouk nad mříží kanálu času (mříž - přítomný okamžik). vzniklý usazováním vedlejšího produktu chemických zápisů, operačního/obraného systemu těla, do paměti. (šedé kůry))(tadle metafora se mi líbí víc a víc ..!)

a jak se z toho, co prej (říkali doma a v televizi, a vlastně všichni co se jim to kdy stalo) má bejt uplně nejhezčí věc v životě, stala katastrofa? jako to u většiny převratů založenejch na emocích spíš neš na rozumu, uplně přirozeně...
nejsou viníci a nejsou nevinní. jsou jen poškození. a jediné co lze dělat, je najít cestu ven a to tentokrát s pomocí rozumu, protože emoce sou natolik smíšené že ani (pokud jsme v metafoře o politickém převratu) jeden občan sám neví, co že to přesně cejtí, kromě zklamání a deprese.

víme teď (my občané teazostánu) ... už dost o ukrajině!

zkusil sem si ale, čeho všeho sem schopen, když sem na tripu s toudle chemií. dokud je to na dobrej cestě a funguje to, zvýší se produktivita, množství energie, člověk je schopnej měnit sám sebe jako nikdy dřív, nemoci se téměř nedějí a staré bolesti se zapomínají. fyzička... lepší než všechny protejňáky a creatiny dohromady.... sou to přecejenom hormony... nejspíš. (to bohužel nevydrželo moc dlouho, musim, chci! to dát ještě jednou, nejmíň. v lepších (tzn. vhodných) podmínkách, poučen z nezdarů. pokud příde příležitost... takže času dost.)
ale co sem si zkusil o kousek víc, je jaký to má efekty když se tadle chemie zvrhne v badtrip.
efekty už nebudu vyjmenovávat, už bych zněl příliš jako bolestínek. včera sem byl na treninku, dal sem poloviční výkon s dvojnýsobným úsilím a večer sem neviděl dopředu a i přes obrovskou únavu sem zase nespal... (okey, tak sem nějaký vyjmenoval :-D)

_______________

nechci říct že příště hodlám milovat z rozumu. to je kravina. ale bylo by vhodný, kdyby k tomu měl rozum o něco víc co říct. a ani né nějak hodně. stačilo by prostě kdybych to nepumpoval do něčeho kde to bude mizet do tmy, bez jakýkoli zpětný odezvy. musí to aspoň nějak fungovat vzájemně... ne že to všechno dělá jeden. přizpůsobovaní se, snažení se, ustupování, naslouchání, zájem, odhodlání a ochotu....
to neni že by to byla podmínka... nebo že by to měl člověk vyžadovat nebo očekávat. tadle věc je založená na tom že se dává, ne že se bere. samotná chemie bez těhle věcí funguje ... ale chemie je nástroj, kterej je v některejch případech prostě potřeba, když maj dva uplně jiný v fungovat dohromady. a když ho má jenom jeden, nemá dvakrát tolik práce, ale rovnou čtyřikrát a nakonec vlastně ani nemá šanci něco vytvořit...

jako třeba v případě kdy sou ty dva tolik jiný na tolika úrovních. ... a to je právě něco co měl odhalit rozum, a mělo mu být nasloucháno, více než jenom aby se to smetlo ze stolu s tim že "chci! teď!"
už nechci bejt dítě, ve hrách dospělých je to strašnej deficit. a dětský hry už mě neba.

_______________

už nebudu psát o tom jak to bolí a fňuk a tak. to neni třeba zapisovat, to si  budu pomatovat, to je k ničemu.
je třeba uvažovat jak to bude dál. bylo by najivní dál čekat, tady už nic nepříde. todle musí odejít.

je zvláštní, že tadle superzchopnost, co vychází z vás. musí někam směřovat, nejlíp někam kde to má smysl, budoucnost, musí mít nějakou personifikaci. (k botám dovedu cejtit hodně, ale zdaleka ne todle. je plno poddruhů, někdy člověk miluje představu vlastní budoucnosti. někdy se zamiluje v rámci pocitu odpoutání od něčeho co ho dlouho dusilo a tak... známe všichni)
nemělo by to jít cejtit jentak obecně? ...to jednu stranu to zní krásně, na druhou to zní jako typický eko naší společnosti založený na sobeckejch principech s velkym zatížením na vyjímečnost osobnosti jedince.

jako... mimo ten shit z toho, sem vlastně přišel ke spoustě zajímavý látky k úvahám. to já rád. a co musim udělat je, srovnat si to dostatečně, aby mi tendle badtrip nezkazil prožitek z těch příštích, nebo mě uplně nepřipravil o tudle zchopnost.
to prej jde... slyšel sem, viděl sem.

ale to se netýká nás, my jsme příliš starý voči!
 Blast!
never give up, never surrender! to the infinity and beyond!

this is the single most painful experience of my life.
so far...
its getting worst every day... i really wonder when it stops. or if..

i'm grateful and everything, that i was given this chance to learn about myself, about people and stuff, don´t get me wrong.

it was eye opening and is mind blowing...
i like things like that (in a way)

i guess, that´s why i always wanted to go to war.
i should have gone... i would have been safer there.
no... only an idiot would want to go to war. and i´m just a fool.

_______________

moje maminka, se kterou mam hrozně zvláštní vztah (oproti jakýmukoli jinýmu vztahu... je to moje matka, že) zase jednou velice pomálu rozuměla tomu co jí povídam, (snažila se, to je hlavní, to často uplně stačí.) ale pak odnikud přišla s poznatkem "mam z tebe pocit, že se horozně moc chceš na něco zeptat"
bylo by to fajn, kdyby ještě pořád měla odpovědi na všechny moje otázky!
nevěděl sem v tu chvíli co to je, na co se chci zeptat. a myslim že tentokrát se prostě nebude stačit se zeptat. kohokoli... dokonce ani matky.

nejspíš se budu muset rozhodnout čemu věřim... nebo si s dát dohromady čemu že to věřim.
něco na tom že člověk je ostrov, duše bytosti (lidské a jiné) zcela podléhá fyzické formě a cokoli zdající se nad rámec je pouze nedostatkem pochopení těla.
nebo, že je tam někde skutečně něco mimo, něco sdílenýho. (sdílenýho ne jenom v podobě konceptu) mechanismus nebo mechanismy, které cíleně ovlivňují směry vývoje. jako že směr pohybu částic ovlivňuje například gravitace. tak jestli je nějakej podobnej "zákon", kterej mimo společnost, mimo kulturu, mimo mystiku ovlivňuje bytosti v jejich duševním směřování....
nebo spíš jestli tendle mechanismus funguje na základě důmyslného programování jednotlivce. nebo zdali jde o jakési programování nad rámec datového nosiče jednotlivých lidských (lachtaních určitě taky) mozků.

a to je ono... nedovedu to dost jednoduše podat. což je známkou, že v tom vůbec nemám jasno. na co že bych se to chtěl zeptat.
každopádně, až todle pochopim (spíš teda si rozhodnu. nemyslim že kdy budu mít dost faktických podkladů abych mohl s čistým svědomím tvrdit že rozumím... spíš prostě dojít nějakýho přesvědčení ... na základě svědectví, vlastního)

tak budu schopnej předcházet stavu jako je ten, ve kterém se nacházím.
neměl sem podle čeho se rozhodovat... jednou sem následoval jedno, když se to vysralo, následoval sem druhý. a dycky to znamenalo jít proti něčemu dalšímu... až sem se dostal do bodu kdy jedna moje část nenávidí druhou, za to že není schopná jít kam chce ta první, a ta druhá nenávidí první, za to že po ní chce něco co tolik bolí, aniž by k tomu měla rozumný opodstatnění. a ústupek jednoho druhému znamená přílišnou oběť pro oba.
a tak sem to odsral fyzicky. přestaly se mi hojit záděrky ... ba přímo naopak (otravněj zombiehumáč). často mě bolívá hlava (to se nedělo od střední školy) o kloubech pomlčme, nedaří se mi spát a když už spím, tak je to nekvalitní.
a z tohodle se musim vyhrabat než to bude mít nějaký větší následky.
opět nastolit smír mezi rozumem a citem.

kompromis si v tomdle sporu nedovedu představit. vlastně mě nenapadá žádný východisko, mimo to že budu dál studovat danou látku, tak abych se mohl rozhodnout v předem zmíněném dilematu a potom v rámci nového přesvědčení dojít k definici situace která by byla přípustná pro obě strany. (tedy kompromis... ale ne tak aby to byl kompromis... hm)

a je to den ode dne horší.
takže čim dřív tim líp.

může člověka bolest naučit něco dobrýho? bál bych se že ne, z toho co vidim okolo sebe... ale řekl bych že to asi bude člověk od člověka.
asi zase, jako u všeho ostatního, záleží na přístupu. a to je něco co mě doma naučili docela dobře. doufám že dost dobře. ... tentokrát de asi fakt o dost.

kalit a nespat. moc nejde.
musí se občas spát.
a oto víc, když musí člověk pracovat.

ale lze si to užívat.
jakože vlastně ne... je to strašně nepříjemný. v určitejch chvílích.
když už je to třeba třetí noc v řadě.
člověk stráví den prací, předstírání před kolegama a lidma v práci že se nic neděje, že je v cajku, spokojenej a hlavně že neni nedospalej a nemá kocovinu. celej den se těší až lehne do postele a usne.
jenže pak je doma a ono to nespí a nespí. a pak neřekne ne a jde ven.
zle to přežene, protože je mu konečně dobře, když je v lihu, že konečně může přemejšlet o čem chce, protože přemejšlí o jinejch věcech jinym způsobem než obvykle.
a spí pár hodin.
dneska nikam nejdu (myslim... zatim. kdyby se někdo ozval tak nevim jestli dovedu říct ne, ale mam pocit že bych nedošel ani k metru.)

na dnešek sem spal opět uplně minimálně. ale nelituju. sem ve skvělym stavu.
jako... fyzicky je to strašně nepříjemný, a v duši mi to pohodu taky nevytváří... ale třetí večer v zápřahu je dycky nejlepší. člověk uplně zapomene na únavu a zničeho nic má energie jako po narození.
taky je člověk při třetim večeru nejchytřejší. jako že je konečně schopnej se dotknout svýho intelektuálního maxima.
tělo má malej panickej záchvat, že asi jde o život. má spoustu standartních krizovejch hlášení a nepřestává to. ještě dostane přidáno. tak vydá energii ze záloh a naladí mozek do nejvyšších otáček, v naději že najde cestu ven.
další věc o únavě a fungování mozku je o tom, že se člověku mírně posunou priority. některejma věcma se vůbec nezaobírá, věci co ho trápí ho štvou, věci co ho baví nedávaj stejně jako dřív a při úvahách má takovej člověk tendenci mnohem víc uzavírat dilemata. mnohem větší snahu dojít řešení a je ochotnej přistoupit k řešením který by normálně nebral. nebo o nich vůbec neuvažoval, protože by se nedostal přes nějakou věc, která vyčerpanýmu člověku příde jako maličkost.
a pak máš tendle naspýdovanej vypilovanej mozek k dispozici, s přídavkem lehký opilosti (hodně se v takovym stavu opít prostě nedá... jako že ... dycky si lze způsobit otravu, ale nejde se vyndat že o sobě nevíš... až na tu otravu teda)
pak je člověk nezastavitelnej, na cokoli se soustředí dostane do uplně fantastickejch proporcí. neni to jako optický halucinace, ale jako smyslový(jako ve významu) halucinace. člověk se podívá na lavičku, okolo který se právě nějak vyskytl a hlavou mu proběhne tolik věcí na základě jedný lavičky, a co teprv když se zaměří na složitější témata...
něco jako je v tom novym sherlockovi od bbc...
nebo jako v tom rčení, že včechno se dá pochopit z jednoho zrnka písku (nebo jak to je)
prostě vichr.

a pak to ráno poté. kocovina natřetí nebo kolikátou. horší než něco fakt hrozně hroznýho.
ale má to něco do sebe... ta vrtulka už se tolik netočí, ale člověk má zvláštní pocit patřičnosti a zodpovědnosti. sou mu opět některý věci jedno a jiný mu nepřídou tak plačivý jako obvykle. a sice už mu to nemyslí tak rychle, ale pořád má neskutečně zbystřelý smysly a vnímá věci který by obvykle nezanamenal. některý kontexty, mezimomenty, pomlky v dění... dává důraz na jiný věci než obvykle.
a pokouší se o něj spánek. a ví, že tentokrát spát budu. že nebude bdít, ale že upadne a vytuhne a šetří si to na tu správnou hodinu a minutu, aby z tý noci měl uplně nejvíc.

asi se takovýho stavu dá dosahnout i bez toho chlastu okolo... asi určitě. vlastně docela snadno, když na to člověk příde. ale v poslední době to neumim jinak než takle... zrovna když to potřebuju nejvíc.
mam pocit že budu muset ještě vymyslet pár věcí, než si dam pokoj. .... tak za dvacet let, bych mohl bejt volnější.
ještě mi zbejvá pochopit spoustu věcí, abych se sebou mohl bejt spokojenej.

číst tydle příspěvky ráno za střízliva je fakt bullshit.
takže dost.

asi se na mě jednou budeš dívat divně, až to budeš číst za pár let, nebo dál.
ale to že sem, kde sem teď, je jeden z důvodů, proč jsi kdo jsi (neskutečnej hustotyp). takže trochu respektu k mojí práci, a ber těch pár předchozích příspěvků s humorem (sem si jist že budeš... prosím, nebuď hovno!)

______________________

I declare, that from now on, i follow my reason. i feed my animal and protect my soul from all and itself.
Im no more a man of love and compassion.
i become again a calm, logical and patient animal. unafraid, strong and content.

jako že to je něco co bych fakt chtěl. ale asi už to uplně nepude.

______________________

už si nepřídu jako hlupák, ale jako debil. takže pokrok.
a ty kecy o naději a duši a rozumu a bohu a shit. to ještě osvětlim a uvedu na pravou míru. za nějakej čas. jde o uplně obyčejný věci, na který sem převzal terminologii abych byl schopnej komunikace .... která se nekonala... šlo spíš o vnímání monologů. který byly sice zajímavý ale zároveň so disordered, that the point was impenetrably covert, if there was any.

což neni míněno jakkoli zle... dycky sem považoval nejistotu za projev duchovní skromnosti. a skromnost je ctnost.

______________________

tělu se zachtělo...
a černokněžník se skřípavě rozchechtal až začlo hřmít!

tendle příspěvek měl bejt původně asi trochu depresivní, retrospektivní a snad sem se chtěl zaobírat i samotným tématem retrospektívy.
ne vlastně, uplně původně sem chtěl sepsat návod na odpoutání se od reality a čerpání energie z podstaty energetické studny, živé (konečné) fyzické formy v nekonečném čase a prostoru.
a pak mi to přišlo jako blábol.

(:-D :-D mmnt)

osamotě se směju sám sobě. jak bych se mohl nemilovat?!
v pravdě původní plán na dnešní večer byl že se emocionálně stimuluju hokejem (hrajem se švédama na olimpiádě v soči) a pak budu brečet. příjde mi totiž, že umět v sobě vyvolat smích (nemluvim o projevu pobavení, ale o skutečném pobavení) je jen půlka skillu.
mam pocit že se strašlivě vzdaluju jakýkoli představě, jakou sem kdy měl o vývoji svojí osobnosti. útěchou je mi že se to tentokrát konečně směřuje v nějakou reálnou podobu.
osobnost je logistický prostředek v praktických otázkách provozu formy. Důležitá věc! není radno ignorovat, zneužívat či s ní zápasit.
tak jako se zamyslíte nad tím, zdali se vejdete do díry kterou chcete prolézt, nebo zdali není voda do které chcete skočit příliš mělká, nebo horká, nebo ledová. je třeba vnímat svojí formu psychickou, jestli náhodou nelezete do situace do které nepasujete, nebo nevstupujete do stavu který by vás mohl poranit, potažmo zahubit.
a to je něco, co je třeba se naučit. občas i cestou pokus a omyl. což je asi oukej, musim brát v potaz že co sem se naposled spálil o plotnu je neskutečně dávno a už si ani nepomatuju jak to vůbec bolelo. proto se to těžko srovnává. ale srovnat sem to zamýšlel.

cesta pokus omyl... nebo cesta inteligentní experiment a datový výstup s obohacujícím obsahem. whatever suits you. tak se prostě musí začít. s každou látkou. sjednocujícím prvkem by bylo, jak moc se člověk naučí učit se (a naučit se). a to je věc subjektivní.
ale začátky sou vždy stejné. a než sem se naučil přínosně vstřebávat lekce do života fyzického ze zdrojů verbálních a textových, musel sem toho už hrozně moc umět a vědět o fyziologii (a mimo ni) z vlastní zkušenosti. např. že toho nikdy nebudu vědět dost a že brát cokoli doslova je nebezpečná ignorance, neboť slova mají plno významů, jak objektivních, tak subjektivních. natož věty a odstavce. ... články..... knihy..... filozofické směry.
a když se dostanu k lekcím v životě duševním... jak si kurva někdo může troufat poučovat nebo tvrdit že rozumí? ta fyzická část lidství je ještě nějak podchytitelná, v rámci její změřitelnosti... ale duše je nekonečně komplikovanej shit. a jakmile někdo tvrdí že tomu rozumí, zákonitě musí bejt na omylu. vědomě nebo ne. (nemluvim o osobnosti, to je rozumově uchopitlený jako tělo)
než to začně bejt depresivní příspěvek... což neměl bejt. řeknu závěrem, že myslet něco dobře a dát tak někomu prostředek k sebepoškozování... je uplně okey. našli by si jinej :-D

doufam že je zřejmý že nemluvim o sobě. já sem těžce easy going child... teda byl sem. ale zase budu. plotna všem ukáže kudy (nikdy sem se o plotnu nespálil, co se tejká vnímání, artikulace a nervový soustavy, dycky sem byl kapičku napřed... zezačátku)
myslim že mě dohnalo něco čemu sem utekl dřív než sem to potkal. asi to bolí víc, než kdybych to koupil když sem měl... ale to je tak dycky. aktuální bolest je bolestivější než jakákoli jiná. bolest je jedna z věcí co nám připomíná naši přítomnost v čase a prostoru.

(a tak s odstupem času může vzpomínka nabýt statusu "bolestivá vzpomínka" aniž by jste si v průbehu její tvorby uvědomovali, že to tak kdy bude, a opačně... .taky si neuvědomujete že se tomu jednou budete smát, když si právě natrhnete prdel o kámen schovanej v prašanu (to se mi nikdy nestalo))

_____________

humor mi příde důležitější a podstatnější, každym dnem. vlastně ani ne tolik humor, jako obecně komedie, a nakonec i tragédie.
schopnost vnímat komičnost či tragičnost situace (předestřené či skutečné) je zásadní prostředek rozumu k posuzování hodnoty vnímané doposavaď nové, či neosvojené látky.
schopnost objektivně posuzovat komičnost a tragičnost situace je projevem empatie, která je klíčovým prvkem dovednosti komunikace.
schopnost efektivní reprodukce komedie a tragédie je znamením pochopení vztahů mezi realitami jednotlivců a realitou obecnou. (komunikace lvl. .. next)
a schopnost vědomé produkce (někde je tam přímá úměra něčeho s něčim) komedie a tragédie je projevem ... objektivního porozumění lidskosti  (asi tady)...

_____________

asi nejsem uplně daleko od porozumění duši alkoholika.
bla bla, otočeno pár nezajímavejch stránek (tady: >>eh<<)
nejvíc mě děsí, že budu chlastat až tolik, že si jednoho dne řeknu konec... tak jako sem to udělal s cigaretama. to byla hrozná chyba. každej den toho lituju. jak moc bych si teď zapálil?! chlast mam snad ještě radši než sem měl cigára. pak už mi zbydou jen drogy, vážně nechci domejšlet, co by bylo, kdybych se zřekl i těch.

do tý doby mam čas stát se tolik uvědomělou bytostí či tolik natolik šílenou bytostí, že mě to duševně nezabije. tak jako bych z obavy že mě to fyzicky zabije s těmito prostředky skončil.

..... jen aby mě mohlo zabít něco jinýho. ani zdaleka tak tragikomickýho. třeba stáří. nebo nuda.

_____________

chtěl sem už dál nepsat, a pak sem si říkal že se mi moc chce psát, než abych přestával. a tak sem chtěl napsat proč, že to nejspíš mam takovou potřebu, sem v poslední době vypisovat.
je tu jedna zjevná věc... ale ta v podstatě nic nevysvětluje. jde o tom proč ona zjevná věc vůbec probíhá. a teď už by nikdo neměl bejt schopnej sledovat kam směřuju.
(právě sem byl během hodiny podruhý zhasnout v předsíni a pořád se tam svítí)

a věc se má tak. sem taky jenom člověk. a dneska se za to stydím nejmíň kdy. vlastně vůbec. zachvilku na to i budu hrdej.
ještě nevim jestli sem od sebe chtěl moc nebo málo. myslim že moc. ale vlastně nemam měřítko... tak jedině že tolik co sem chtěl bylo moc.... ale to by byl předčasnej závěr.

tak jako sem nedavno psal o nalezenym dogmatu. a pak sem psal že máme kill. šlo o to že sem to dogma sejmul... nebo někdo. každopádně sem měl v okuláru rudej gejzír.
myslim že šlo o to, že mě vyděsilo to, že pro někoho není naděje... což by dost dobře mohlo znamenat že není naděje pro nikoho. čemuž nechci věři, musel bych všeho nechat... i toho co mě baví. a to nechci.
ale to je vysvětlení kterýmu bych moc chtěl věřit, spíš než že bych mu věřil.

začal sem to brát tak, že sem nebyl člověk na svym místě. což uplně nedávalo smysl, protože kde je člověk než na tom místě na kterym je, žejo? na svym místě. a pak sem došel k tomu že já jako člověk na svym místě bych na tom místě kde sem, měl udělat to co sem udělal. udělal sem to a už je to okey... řeklbych. vlastně neni, uplně, ale je to lepší než to bylo, než sem udělal to co sem udělal jako já na svym místě.

je hloupost ignorovat sám sebe (osobnost) v zájmu duše. nebojte se, ona se vám nepomstí, to není v jejím repertoáru... zatímco osobnost a rozum jsou msty více než schopni.

_____________

(v předsíni už se nesvítí... ale nepamatuju se že bych tam teď někdy šel zasnout)
došel mi chlast.
jdu ve tmě sedět v křesle a pokoušet se od srdce plakat bez jakékoli vnější stimulace (...)

(ještě nedávno sem byl hrdej na to jak vůbec nikdy nebrečim.. nebrečet ikdyž je skvělej důvod, je prvnim krokem k ovládnutí smutku a sklíčenosti. brečet když neni eminentní důvod, nyní vnímám jako krok další)

uf,
brou

mam natržený ucho... odspodu. kousíček. jako že malinko. ale je to nepříjemný, a rozbitý čelo.
snad se z toho nestane tradice, ale vůbec nevim odkud.
původně sem si myslel že sou to rozdrápaný beďary co sem si v některym ze stresů poslední doby, ožralej rozdrápal.
pak se ukázalo že je to o něco hlubší. a hojí se to dost pomalu. ještě mě napadlo že by to mohla bejt nějaká kožní nemoc... ale to bude tim že se moc prohlížim. a že se to hojí pomalu je tim že sem nemocnej a trošičku duševně ošoupanej.
taky mě napadlo jestli v tom nemam ještě zbytky šrapnelu, ale pak sem si uvědomil že všechny výbuchy co sem se k nim kdy nachomejt byly ve snu. (dlouho sem takovej neměl, docela bych si zase dal). nebo jako když se střílí automatickýma zbraněma někde kde sou po zdech dlaždičky. nebudu si to ale otvírat abych se podíval jestli tam něco neni.... to bych rovnou mohl hledat velbloudy ve stanu.

nevim odkud to je. mam pocit že by mě to mělo znervozňovat. ale všimnu si toho dycky až když si stahuju svetr přes hlavu a zavadim o ucho. jako teď.

jak sem psal o tom restartu nedavno.
myslim že to prostě ještě neni hotový, a myslim že to blíží. skládá se mi v hlavě koncept. vidim tvary a směry. myslim že to bude dobrý. a velký.

_____________

byl sem v brně. neni to tam špatný. dobrý taky ne. ale má to něco do sebe. připomělo mi to londýn... jako že v ničem londýnskym. jen nějaká esence. znělo mladě a svěže. londýn taky, je svěží a plnej odlesků a rytmicky, téměř neslyšně si šeptá říkanky o kostičkách želé a skleněných korálcích. brno nic nešeptá ale jsou slyšet jeho odlesky v hlasech lidí které míjíte na ulici a slyšíte od vedlejších stolů v hospodě. pozoruje vás na každém kroku a hravě si vás prohlíží a když zavřete oči a natáhnete ruce, vezme vás za ruce dá se s vámi do tance. nikomu to nepříde zvláštní, všichni už to jednou udělali.
zatímco londýn se tváří že vás nevidí, ale vy vítě že vás sleduje, protože vás každou chvíli pošťouchne nebo udělá malý baf, který přilítne s velkou ozvěnou a zase tak zmizí. přilepí se vám na podrážky a klape, a ikdyž si sundáte boty, vleze s vámi do postele. jak usínáte, slyšíte šepot z velké dálky. mluví o všem a o ničem a je to veskrze uklidňující.
čím mi ale připomělo brno londýn je spíše v tom co není v praze. praha má své, všichni ji znáte. ale je oněmělá. nevykládá, touží být čtena a je zaskočená nečekaným shonem, který je až téměř nelidský. snad spí. nebo už jí akorát nedovedu nastlouchat, nebo sem její součástí natolik, že je to jako neslyšet vlastní hlas.

lze se schovat ve tmě, lze se schovávat ve světle. lze se schovat v hluku a tak i v tichu, ve shonu i klidu. je třeba splynout, stát se součástí. né skutečnou, jenom jakoby na chvilku, k tomu musíte přesvědšit element samotný, že jste jeho tělo. předstírat že máte společnou minulost i budoucnost, že máte pevné místo v jeho kontextu a že vás to zaměstnává natolik že jste si ani nevšimli pátravých pohledů vaším směrem.

pak teprve, v koutku duše, ve zbytku času po obědě, nebo cestou k holiči, můžete tiše pozorovat duše míst, obrovské tvory upředené ze vzpomínek, skutečně zblízka a v jejich plné kráse.

praha je osamělá a za každého počasí, i v největším mrazu, na mě působí trochu vlhce.
chtěl bych k ní jít co nejblíž, tak abych se jí téměř dotýkal špičkou nosu a cítil chvění její energie. ale nevím kam jít. myslim ale že by to byla strašná dálka.
jednou třeba vyrazim. ale dneska mi neni dobře. snad ještě chvíli počká, už vydržela strašně dlouho

na všem něco je, a propo:

dva opakujícíse sny. respektive dvě věci co se mi často oběvujou ve snech v poslední době.

mám jeden z předních zubů z půlky z plastu... nebo čeho. jazykem rozpoznám že není můj (vlastně je můj, jedinej můj zub na kterej mam účtenku) a tendle zub se mi v těch snech vyklává, jako by ta půlka co neni ze mě byla uvolněná. tou dobou si nemůžu pomoct a strkám do něj jazykem. mám pocit že bych neměl ale nemůžu si pomoct. většinou se nestane že vypadne. stalo se to snad jednou a byla to neskutečná úleva.

(ve skutečnosti drží pevně a uvědomuju si že bez něj to nebylo ono... ještě si to živě pomatuju)

motiv druhý.
mám nový nůž. ten starej co sem sebou nosil pět let každý den už dosloužil. byl rozvyklaný a už se z něj postrácelo moc šroubů a čepel už nedržela ostří ani měsíc. klechtal a čepel se vyklala v lůžku. typickej znak levnýho nebo starýho otvíracího nože.
ten novej nebyl levnej ale ani drahej. vyklat by se ale neměl. a nevyklá se, zatím. ale zdává se mi to tam jak se posere. klechtá a vyklá se a nedávno sem na něm jedou (ve snu) objevil i stopy rzi podél ostří jeho nerezové čepele.

všechno to lze vysvětlit několika způsoby. pomocí zdravého rozumu či použitím různých klíčů, lepších a i těch pofiderních, a většinou to dává obecně ten samej význam, nebo dost podobnej.

a na dnešek se mi zdála hrozně vtipná věc.
zdálo se mi že bdím. celou noc sem probdil ve snu.
ve snu sem ležel v posteli ve které sem spal, a koukal sem na strop, serfoval v mobilu na internetu, premejšlel o životě, o práci, o ní, o budoucnosti a minulosti, splétal sem si nějaké ty fantazie a přel se sám se sebou o věcech kterým nerozumím. nic nestandartního.
myslel sem si v tom snu, že sem celou noc probdil. až když mi začal zvonit budík v mobilu kerej sem měl v ruce. v tom snu, a něco sem na něm dělal. ale nezobrazilo se to na obrazovce.
furt nic, budík zvoní, až mi došlo že to jde odjinud, pak sem zjistil že sem v jiné pozici než mi to přijde a pomalu sem procitunul. telefon byl na nočnim stolku, tak jak sem ho tam večer odložil.
měl sem radost, že sem ráno aspoň na chvíli zabral, ale pak sem si uvědomil že sem vlastně prospal celou noc.

to už nevysvětluju tak snadno. věc komplikuje to že v poslední době sem bděl dost často. ne celou noc. ale klidně celý hodiny. a nezdálo se mi to.

we've got a kill.

at least it looks like it. not confirmed yet. will have to wait for a week or so.

...................

you live a life, beliveing that you have a hope beyond just a concept of it in your mind.
you fear that your chance isn´t coming. you belive that you can change that, that you can change your self.
that you will be shaped by your fate, into something meaningful... or atleast you hope.

so you are holding hope to others. you belive in people. for, as you realise, there is none else, that really requires that. you are giving second chances, third chances or more, hoping, that this time, luck will catch on. you love, for without it, there is no hope. you hope, because without it, you couldn't love.

one day, you may need others to have hope for you and to belive in you. and there are people like that, like you. for that is how we go on. together, shielded from painful realisation of futility of our doing and meaninglessness of our existence.
that is our meaning.

and it really is painful to observe someone outside this symbiosis. seeing him wandering about, clueless of its presence. you really are trying to take him in, to belive, that he might wake. you watch others, trying for him also, and slowly loosing their hopes for him.
and so it eventually becomes obvious to you, that he cant really give nor recieve. and, for he runs just on his hope for himself, he cant change.

it scares you so much, that such a thing can happen to a person, that you refuse to accept it as a reality. and you keep giving him a chance. searching for a smallest clues, that there is a hope for him and in him. and past time and shitload of sufering, you just cant go where he is going, for you would have to loose hope in love, and become like him. you might even try to do so, but if you are lucky, there is enaugh people beliveing in you, who´ll pull you back.
you have seen oblivion, you were touched by death. thats what is hurting inside you. but, hopefully, that´ll heal.

learn to love and let go.
(really! the sooner, the better! .. !!!)

________________________

a mimo to! nahlíženo selským pohledem prsaté selky v každém z nás, je to stejně pitomost, bez jakýkoli perspektivy. těžce nepraktický a dokonce i nebezpečný.
my máme rádi nebezpečí. adrenalin. ale riziko je jedna věc a hazard druhá.

teď mi to příde správně. sem unavenej, vybouřenej a s kapkou thc. bojím se že mě rozum přejde, stejně jako ke mě přišel. z nenadání, uprostřed věty.
snad ale s timhle konceptem reality nebudu takovej srab a pustím se a zůstanu puštěnej.

vzbudíte vás slunce. svítí vám do obličeje.
vzbudíte se v poušti, v pyžamu pod širákem.
slyšíte ale nevidíte velbloudy a vedle vás je stan.

máte vzpomínku že jste ulehali ve stanu a že velbloudi byly venku.
nemůžete velbloudy najít. nejsou nikde v dohledu ale slyšíte je.

příde vám absurdní se po nich podívat do stanu.
ale nemohou být nikde jinde.

váháte se do stanu podívat. když se tam podíváte a nebudou tam. nabízí se že začínáte bláznit.
zatímco když se tam podíváte a budou tam. je možné že jste zešíleli.
případnému pozorovateli musíte připadat šílení.

připadáte si šíleně když vám tato myšlenka prolítne hlavou během oběda v jídelně, živá jako nedávná vzpomínka.
musíte připadat šíleně kolegovi, inženýrovi jehož snem je život kombajnisty, když se mu snažíte koncept nastínit a nedovedete se přestat smát a zalikáte se tolik, že hrozí že prejdete v pláč.

to se přece jentak nestane, že se velbloudi rozhodnou, že až usnete, vyšoupnou vás ze stanu a během jedné noci vám neprošlapou všechny boty.


pokud sníte o tom že vaši blízcí konečně přídou k dobré omluvě proč vám nerozumí, protože jednoho dne se probudíte a budete mlivit turecky. bude pro vás zcela normální že máte nad postelí pověšené skřížené šavle a po bytě se vám začnou zjevovat hromady velbloudího trusu. tak začněte pracovat v prodejně kebabu.
pokračujte tak, že sepíšete příručku gestikulace při denních činostech, od smlouvání na trhu, až po hádku o nevynesených odpadcích. pronajměte si parkovací místo v krytém areálu, kde mějte neustále připravený povoz, se zabaleným několika pokojovým stanem.

je to dobrý život, pravděpodobně jako kterýkoli jiný. kvalita se neodvíjí od způsobu ale od přístupu. hlavní je dokázat se často smát a občas brečet...

they lay underground for long long time. they were hidden there, long before we were born. diamonds.

and than we came and dig them up and brushed them a succumb to them.

we´ll die, and others will carry them. and when others die, when everyone dies, they´ll just lay again..


stalo se ze všeho nejnečekanější... pro mě. asi to nebylo tak nečekaný obecně. ale já sem nečekal že se někdy takový věci můžou stát mě.

hned dvě.. ale vlastně sou jedna.

můj odvěký quest za potíráním dogmat vlastního rozumu a nitra, dostal mokrym hadrem přes ksicht. když se mu podařilo dojít až tak daleko, že objevil že má vlastní podstata je neexistující v rámci rozumem nepochopitelného něčeho... "boha" ... "bla" ...
tasil sem a vyrazil do útoku. šli sme do toho všichni, byl to masakr a lítalo maso a cákala krev... byla však jen naše vlastní.
dogma, je nástroj. jako se nepřítomnosti světla říká tma (fakt), a svícení slunce se říká den (fakt).
když něčemu nelze rozumět proč to tak je... ale je to tak. není to fakt, ale dogma. a když proč nemá vlastní protože, fakt z toho nikdy neuděláš.

to by byla věc první, co sem nečekal, nehledal a rozbil si o ní držku.

věc druhá. o něco tragičtější, ale prostší. stal sem se zajatcem diamantu, v místě který mě bolí. proč? to by bylo... proč máme. ale protože chybí a nebude. třeba si nějaký vymyslim.
možná se mi podaří přesněji definovat a situaci a najít pohodlnější polohu... ale diamant je dogma a snažit se s ním bojovat by mohlo být zbytečně devastující, s nejasným výsledkem.

to je tak jako, jak bych to viděl toudle dobou... jinak než včera, jinak než zítra.

důležité je zaznamenat že následuji dogma a padl jsem do zajetí. ... nevěřil bych. nikdy.

______________

taky je důležitý zaznamenat že..
... vzniklo dilema... odnikud. o tom zda si neoholit knír a bradku. myslim že je to vážný... ale nevim co to znamená.