todle je nejstřeštěnější období v mym životě, doposavaď...

a abych na tom měl také nějaký podíl, koupil sem si kilt.
hrdě  ho nostim všude a vidláci (pražané :-D) se za mnou otáčejí.

______________________

k minulu:

sou to modrý voči.
řekl mi to dejv.
ten toho plno ví.
modrý oči sou nečitelný
modrý oči sou studený.

i by se prý vsadil, měl-li bych hnědé, byl bych roztomilý jako méďa.

když se vyskytne hrozba, je snaha ji odhadnout.
mě odhadnout nelze. mylně ano, a o to je, po tohoto odhalení, hrozba hroznější.

bojí se mě ti, jímž sem hrozbou a nebo mě za ni považují.
hrozbou ne jen bezpečností ale i milostnou a nebo hierarchální.
to se pak klidně pocit hrozby z hlubokého podvědomí vyhoupne nad hladinu vědomí a nebo někde tesně pod ní, způsobí zaleknutí a následný strach či obavy.


s tim ale fakt nic neprovedu.
lidé bojt se mě, třeba protože není totiž vyloučeno, že nemáte proč.

chtěl bych vědět jestli sou modré oči považovány za jaké jsou, proto že skrze ně skutečně nelze prohlédnout očima hnědýma a nebo protože jsou neprůhlední jejich nositelé.


to je další výzkum který přikládám do své neobvykle široké řady projektů nyní probíhajícíh.
podáno o něco uvolněněji než obvykle, ale tráva.

_____________________

chtěl bych mít lednici plnou zavařovaček s bramborovou kaší, trochou másla a cibulky s přismaženým olejem.
které se nezkazí.
večer při mančís. chňapkou svírávat mikrovnkou rozpálenou sklenici. obsah odspoda promíchat a v poloze shrbené a zvířecí, pomalu a soustředěně, ládovat se lžičkou. do rytmu muziky z počítače, jež září do potmělé místnosti.

myslim že se mě lidi bojí.
hlavě teda týpci.
a nelíbí se mi to.
před deseti lety bych z toho chčil radostí.
teď mě to štve.
hlavně u týpků co znam. co beru, co se ode mě nemaj čeho bát.
(tak jako nikdo, ani kdybych byl sebenalitější nebo sebezdělanější čimkoli.)

nějak se to začlo dít postupně poslední dobou. tak rok něco pozoruju. ale s tim co mi rostou svaly se to stupňuje. (78,4kg) ale svalama to neni, tak nařáchlej zase nejsem a je to spíš jenom něco co to podporuje. jakoby ten týpek co se tváří jak se tváří, ještě ke všemu má nějakou hmotu nad rámec.
a sou to i lidi co sou mi nejblíž, když sem s tim nedávno přišel za nejlepšim kamarádem a zeptal se ho na názor, řekl mi že jo no. jako že mam takovej pohled že koukam skrz člověka a nechtěl by si to se mnou rozházet.
tak říkam že je to blbost a jestli se vedle mě cejtí nějak utlačovanej mou přítomností.
naštěstí se tak necejtí, to bych asi brečel.
ale řekl mi, že by mě nechtěl naštvat
řekl sem mu že by to nedokázal.
že sem kliďas.
a on mi na to řekl, že no právě.

mívam problémy věnovat a potažmo udržovat dostatečný oční kontakt při hovoru, když sem na místě, kde mi to brání v tom, mít přehled o okolí. stávám či sedívám tak, abych mohl reagovat.(všechno automatika, nejsem paranoidní. jen mě to dřív bavilo, hrát si na agenta a todle mi zůstalo. neni to nepraktický) to by mohlo bejt jedna z věcí kterou bych si vysvětlil něco co sem si o sobě poslechl v neděli. řekl mi člověk jehož intelekt skutečně uzávám, že sem tajemnej. vysvětloval to nějakou příležitostí, kdy sem na tripu z otočky kopnul do letící svíčky. vzpoměl sem si na tu příležitost, která mi neulpěla na povrchu paměti, protože to bylo prostě štěstí.
asi toho měl víc co říct, ale nedostaly sme se k tomu.

v práci potřebuju mít respekt, kde nemam zkušenosti, praxi, věk, tam se snažím dohánět vzezřením a přístupem. nenosim kravaty, ale stávám s rovnými zády a mluvím přímo, zřetelně a nahlas. neodpovídám na záludné otázky, nesypu si popel na hlavu, neustupuji vzad, nýbrž stranou a snažim se hrnout svou hru, když jednám. dělam humor, sem roztomilej a už prasklo že sem blázen, ale držim si střed. kde je potřeba, sem tvrdej.(bez křeči)
nevim jak to působí na ostatní. rozhodně ne negativně. ale některý poznámky občas a reakce, značí jakousi zvědavost a opatrnost. jestli jako sem tak drsnej jak se tvářim.
(sem, sem neskutečně drsnej :-D ale netvářim se tak) 

přemejšli kde to pramení, vzpomínám si, že i v dětství sem v některých samcích (nevim jak těm zvířatům říkat, dyť sem byl dítě... samorost a klacek, ale dítě!) nejspíš to bude xichtem. mam oči blízko u sebe, a mam velký špičáky, a výrazný řezáky s ozubama... to by vysvětlovalo proč tak na ostatní muže působím, ikdyž se tak často usmívám! mužům to totiž říká, "hele moje zbraně". sranda, ale predátor. no a na tohodle týpka co podvědomě působí nebezpečně, neplatí kecy, dělá si co chce a je pořát ve střehu... to je asi docela recept na pocit ohrožení. ještě teď navíc když vypadá že má hmotu a hejbe se tak, že je zřejmý že ji dovede usměrnit.

to sem nevymyslel během psaní. nějakou dobu sem o tom už uvažoval a mluvil o tom s více lidma.
v někerejch týpcích to vyvolává nějaký žárlivý reakce kterym nerozuměj a zcela bezdůvodně si mě zařazujou jako nějakýho orangutana, co má nakrajíčku k mejhemu. chovaj se ke mě pak divně, podezřívavě a bojej se mě.


silnej sem nebyl vždycky. hmotu sem neměl nikdy dřív. jako malej sem vlastně byl nejslabší a nejmenší mezi vrstevníky.. jako fyzicky. zažil sem si shit a musel sem používat rozumu, naučit se ovládat svoje emoce a čekat, spíš než tlačit. velice dobře si uvědomuju zodpovědnost která se sílou přichází, a nikdy bych ji nevyužil tak, jako ji bylo používáno proti mě, když sem ji nedovedl vzdorovat. (malej captain amerika uplně :-D)
a proto mě mrzí, když během mého posuzování někomu ego předběhne cit a zařadí si mě jako nějakýho bouchače.
děje se to. asi na tom mám mnějakou "vinu" i já... musim vymyslet co s tim provedu. nehodlam ale přestat dávat pozor na svoje okolí, nehodlam přestat sílit a nebudu otevírat srce na potkání, jen abych nepůsobil tak ... nějak jak působim.

(ženský to nemůžou moc posoudit. těm se velký zbraně biologicky líběj a moje síla je pro ně podvědomě spíš bezpečí než nebezpečí. můžu na ně asi působit vzdáleně a nepřístupně (jako magor), wasava... kdybych ale i na ně působil nebezpečně, tak by stálo za zvážení, jestli na mě neni podprahově zřejmý že sem na pokraji odevzdání duše šílenství a těla opičím pudům.
ale to je samozřejmě jenom vtip závěrem, k odlehčení tématu :-D )

so, i stayed at home, for a change. lot of shit to do here. too much actually! like laundry and that. but than i thought! i might write here! laundry my ars.

byl sem na chatě. musim z tý prahy takle vypadnout častějc. měl sem pocit že vidim přírodu poprvý v životě! několikrát sem málem naboural, jak byla úchvatná!
nebylo valný počasí... ale bylo dokonalý. nebylo teplo, občas. občas mi byla až zima a pak vyšlo slunce a bylo mi vedro.
vždycky udělam okruh okolo chaty. abych věděl jak se co mění a co je novýho a jestli letěj koně nebo bejci.
udělal sem dneska velikej, hodně sem zameškal. šel sem bos a že sem nikoho nepotkal, pocestě sem si slíknul košili.
obecně to počasí nebylo fajn, párkrát sem zmoknul a tak, ale vizuelně bylo neskutečně krásný.
sledovat sluncem nasvícenej déšť proti temný obloze v průzoru mezi stromama nad řekou... to mě uchvátilo jako první. pak sem sledoval zelenou oponu... prostě spousta stromu za sebou, s tim že ty první byly zápojový a pak mýtina, kde se prostor ještě prohluboval. a do týdle hluboký členitý zeleni ze zataženýho počasí postupně vylezlo slunce a scenérie se postupně začla rozsvěcet a měnit, jak ty nejsvětlejší listy začaly zářit a stíny na neprůsvitných kmenech začaly relativně tmavout.
myslim že sem dneska viděl přírodu opět poprvé. odprostit ji od sebe a vnímat ji skrze ty nejzákladnější a nejčistší promněné. nesrovnávat ji se svým tělem a nedosazovat ho do něj, netřídit vjemy ve vztahu k mému já. prostě jen vnímat bytostí samotnou, jako sen, ne jako skutečnost. ale mnohem smyslověji než sen.
nevim jak to popsat, asi je blbost to zkoušet.

jak sem psal o tom že by mě mohla práce vrátit do splímu ve kterym sem nedavno byl... tak se to neděje. má to ten potenciál, je to skutečně náročný, ne všechno se daří a občas se cejtim ztraceně a nemůžu o tom nikomu říct. ale vlastně je to vklidu. je to práce. bez ní, život pude dál. po ní, jde život dál. nejhorší konec kterej si dovedu představit, je vlastně vklidu. důstojnost zachována, čest a všechno doma, a ani žádná fyzická újma. tak maximálně ego bych si pošramotil, ale to snese mamutshit.
mám vidinu konce, špatnýho i dobrýho... ale hlavně konce, nebude to nafurt špatný. to je něco co vim a to mi dává klid. ten splím co sem měl předtim sem neznal, neměl sem vidinu konce. teď sem v klidu. stres a všechno, ale vlastně jenom napětí jak při sportovním utkání, nic závažného v sázce není.
přemejšlel sem jestli bych se bez týdle lekce neobešel, ale pak si říkam, že dokud sem mladej, tak si nějaký ty nezdravý věci můžu semtam dovolit.

asi toho hodně v poslední době zažívam znovu a poprvý. nechtěl bych to uplně spojovat s tim, čim sem poslední půlrok procházel, ale pravda je taková, že od tý doby mam uplně jiný oči. vidim věci jak sem je nikdy nedovedl ocenit. a nebo možná kdysi. mam o něco víc vzpomínek z dětství, než sem si dřiv dovedl vybavit. nevim jestli je to praktický a do budoucna "prospěšný", ale někdy je to fakt trip. (bez tripu)
zastavil sem se včera na jednej lávce přes řeku, na který se dycky spouštívám ze zábradlí a šlapu chodidlama po hladině. jen sem seděl a poslouchal a snažil se vidět co nejhlouběji do toho jak se mi spouští asociace na jednotlivý zvuky co slyším z okolí. a potom asociace na jednotlivý obrazy a pocity co mi ozvěna okolí navodí. snažil sem se v nich nijak nezabředávat a jen pozorovat jak jednotlivé koncepty na základě šumění mojí percepce reality vystřelují z hladiny podvědomí do vědomí a nepodchyceny opět padají do zapomění. říkal sem si, že mě vlastně vcelku baví moje já. že se mi líbí jak je pokroucený vcelku neotřelym způsobem. když sem z tohodle stavu zase vylezl a šel dál, při pokusu formulovat si nějakej závěr z toho prožitku, řekl sem si, že sem porouchanej hezkym způsobem.
nevim jestli se to pozitivní nebo jaký. spousta lidí je porouchaná, možná všichni. (nejspíš) ale ne každej je porouchanej tak, že to vlastně nějak funguje. a už vůbec ne vtipně. řeklbych... vlastně je to jedno. důležitá je zchopnost vidět skrze, skrze sebe, skrze vlastní znalosti a vědomosti. zchopnost prohlédnout. zatím je to jakási dovednost a mnoho užitku, krom několika dost psychedelických zážitků, mi nepřinesla. ale to přijde, zatim se učim s nástrojem. pak se budu učit řemeslo... a stanu se čarodějem! konečně! všechna moc ve vesmíru bude moje!!! .... nebo budu šaman a přestanu jíst a konečně mo narostou pořádný fousy.

lidi sou nějaký a tak, nějak se naroděj a něčim se stanou... to všechno je důležitý. ale ten defek kterej tadle kysna (člověk.. všechno co ho tvoří) utrží, je to co je skutečně osobitý. sou oply a mazdy, mercedesy a tak. ale oplů vecter je plno a maz accord taky, mercedesy se taky nejak dělí... ale to co s nimi zažijete a ta špína a bolístky co s vámi nabydou, jim dávají duši. lidé se taky dají rozdělit na různý typy a druhy. vlastně se každej dá nějak zařadit. ale to vlastní poškození jednince jeho prostupem prostorem a časem, je to co mu dává osobnost. každej má svoje škrábance a oděrky, někdo rachtá když tam dáváte trojku při vysokejch otáčkách a sou lidi co se převracej v zatáčkách. a tak jako svoje auto poznáte hmatem a nebo sluchem samotným. svoje lidi poznáte taky tak. bylo by záhodné, aby jste takto dovedli poznat i sami sebe.

______________

no... vlastně ještě nedovedu formulovat to nejdůležitější. a zdá se, že dokud to nedovedu, nebudu tady zchopen napsat ani nic jiného z toho co bych rád.
což neva :-) všechno bude!