povídka, stará, poměrně. díky, nemáte zač.
ale nevim jestli je to ta opravená nebo ta verze s chybama... a je ti to jedno
S omítkou padal prach, podnes tlející v hustých nánosech všude kam se dostal, tlumené rány a údery, se dunivě rozléhaly temnou místnosti. Na starém křesle s jakoby zázrakem zachovalým čalouněním, ležela vrstva prachu jako na všem ostatním, od řezbami zdobeného stolu z masivu dnes již jistě prolezlého červotočem, několika židlí v podobném stavu až po postel na níž ležel mrtvý muž v pokročilém stádiu rozkladu. Na křesle bylo ale něco zvláštního, byl v něm jakoby vysezený důlek, vysezený ve vrstvě prachu a místy šlo spatřit strukturu potahové látky, barva již vybledlá nyní převzala odstín prachu, který pokrýval celý pokoj. Jediné světlo se dostávalo dovnitř skrze pár, nejspíš zubem času, zničených a chybějících žaluzijí směřujících pravděpodobně na balkon. Proužky světla, natahující se pokojem, ozářily mimo obličeje mrtvého i zdi a až tehdy by si pozorovatel mohl všimnou obrazů, pod vrstvou prachu téměř splívaly se zdí. Světlo také ozářilo televizi, zrnící na stolku před křeslem. Podlaha dříve snad pokrytá kobercem nyní pod tlustou vrstvou prachu nebyla vidět, pouze mezi postelí a křeslem se táhla šouravým krokem vyšlapaná cestička, v níž pod vrstvou prachu bylo možno rozeznat spuchřelé a rozpraskané lino.
Rámus ozývající se celým domem byl stále hlasitější a hlasitější, s každým novým úderem či ránou z kdovíjakého důvodu se ze stropu a stěn sesypalo něco prachu. Ohnisko onoho Rachotu se přibližovalo k pokoji. Ze slabších ran již bylo možno rozeznat výstřely, silnější rány zněly jako by něco těžkého naráželo do stěn a o několik minut později bylo slyšet i výkřiky. Nyní již nebylo sporu že šlo o boj. Dlouhou bitku která se odehrávala ve starém opuštěném domě uprostřed z bůh ví jakých důvodů vylidněného města. Boj se pomalu přesunul až do místnosti nad popisovaným pokojem. Provázeny mnohými vystřely a výkřiky, duněly tupé nárazy domem a s každým z nich se ze stropu sypalo více a více prachu a omítky.
Orvel sváděl boj o život a věděl že na jeho konci o něj přijde, jako poprvé v rodné vesnici při útoku vlkodlaka. Všem tvrdil že už si nepomatuje jak to bylo ale moc dobře si to pamatoval. Nyní však ho nečekal žádný jinný spůsob existence, tady šlo o víc než jen o život, šlo o duši.
Měl mnoho drobných zranění, několik průstřelů končetin, jedna rána mu rozdrtila kosti v zápěstí, ruka mu jen tak plandala a už nebyla v boji použitelná. Protože kulky kterými, nejspíš lovec odměn střílel, byly stříbrné, zranění se nehojila. Orvel měl na začátku boje také střelnou zbraň, měl AKáčko ale náboje mu došly stejně záhy jako přišel o pětici svých kumpánů.
Lovec odměn, stál uprostřed místnosti střílel pistolí po Vlkodlakovi odrážejícímu se od stěn aby uhnul a našel skulinku v palbě aby zaútočil. Lovec měl dost času a proto nespěchal, věděl že z celého zásobníku zasáhne maximálně jednou a to ani ne pořádně. Vlastně už si to jenom užíval, zabil pět vlkodlaků z šesti na které byl najat a šestý byl už v podstatě mrtvý. Kdyby teď odešel, zvíře by se nedožilo příštího rána.
Dostřílel zásobník a Vlk se vrhl vpřed, velkým skokem přímo na Lovce, ten v tu samou chvíly nacvičeným pohybem uložil pistoli do pouzdra a oběma rukama sevřel katanu kterou doposavaď třímal v levačce, ještě než vkodlak dopadl ukročil a velkým obloukem ťal do zvířecího trupu. Vlk těžce narazil na podlahu a ta pokračovala v jeho pádu s ním.
Dva trámy se na jednom konci vytrhly ze zdi a zastavily se o podlahu Pokoje. Část podlahy která s Orvelem pokračoval se tím pádem zastavila našikmo o patro níž a bezvládné tělo pomalu sjelo na zaprášenpu podlahu o patro níž kde zůstalo ležet. Čepel nebyla stříbrná ale přeťala míchu pročež Vlkodlak dočasně stratil vládu nad svým tělem. Hleděl vzhůru a z úst mu ucházelo smířené sténání. Na okraji díry po propadlém stropě stál lovec. Orvel si uvědomil že až teď si ho může pořádně prohlédnout, měl na sobě šedé hadry. To jediné o něm doteď věděl. Vspoměl si jak na ně záůtočil když přecházeli tichou a prázdnou ulicí. Z ničeho nic se zhmotnil z trosek zříceného domu. Postavil se v bezprostřední blízkosti skupinky a než nejblíž stojící dva z nich zabil téměř nepostřehnutelným výpadem pronesl krátce, sarkasticky a až unaveně „baf“. Orvel si teď uvědomil že otrhaný vzhled šedých cárů mu zaručuje neviditelnost. Zdánlivé cáry byly promyšleným maskováním v šerém zaprášeném městě bez živých obyvatel.
Lovec schoval meč do pochvy na zádech a odkuďsi z cárů vytáhl pistoli, byl to hystorický colt 1911. vypustil zásobník do prázdné dlaně, tu zastrčil jinam mezi cáry a vytáhl ji s plným zásobníkem, zalesklo se stříbro, nabyl. S kovovým cvaknutím skočil rám zbraně do pohotovostní polohy. Přez obličej měl roušku kterou teď stáhl na krk. Vypadal na čtyřicet ale měl mladé oči, vlastně nevypadal až tak staře jen byl zaprášený.
Orvelovi se mezitím scelila páteř a mohl se hýbat ale nehnul se, věděl že je bez šance pokud by se mu podařilo proskočit strochnivělými žaluziemi aniž by se zranil při dopadu. Nevěděl v jakém je patře. Nežil by dlouho, ve stínech města se pohybuje mnoho nebezpečí a v takovémhle stavu by byl jen snadným cílem.
Mladík mu bezeslova prostřelil srdce a odešel, medailon kterým chtěl prokázat že Orvela Aldese zabil získal již v průběhu boje. Šel, byl utahaný hladový a potřeboval se umýt.
Z Orvela se pomalu vytrácel život, aniž by chtěl proměnil se zpět do lidské podoby. Necítil jak jeho tělo chladne. Chladný byl od doby kdy zemřel naposled. Teď jenom ztrácel síly. Už nebyl schopen ani prudce vydechnout aby dostal usazujícíse rozvýřený prach z otevřeného hrdla.
Ležel tak několik dalších minut které mu přišly jako dny. Bylo ticho až na televizi která mu šuměla nad hlavou. Už mu ani nepřišlo divné proč televize funguje bez proudu a proč je stále funkční.Prach už se usadil.
Po asi hodině bolestivého umírání v tichu se něco pohlo. Na posteli se trhaně posadil tlející muž. Všim si ho až teď, z jeho úhlu nebyl na posteli vidět. Zombije se trhaně postavila a šourala se již dříve zřetelně vyšlapanou cestičkou. V půlce cesty se zastavila a vrhla prázdný pohled na Orvela. Vlakodla hleděl do prázdných očních důlků a nepřemýšlel. Tlející muž se po chvíly odvrátil a pokračoval až do křesla kde se škubavě posadil a zahleděl se bezoce do televizoru.
Orvel si vspoměl na svoji … obě své matky a zemřel.