prej sem na sebe a na ostatní tvrdej.
výborné pozorování!
asi jo no. teda na lidi co znam. nebo k nim mam nějakej vztah. (nevim jestli sem tvrdej na cizince. nevim proč bych měl bejt.)
to neni špatně ne? já myslim že ne.

nikdy sem o tom neuvažoval. než mi to bylo řečeno.
vlastně sem to přešel, když to řekla. 

sem tvrdej. což by asi nebylo nic převratnýho, kdyby to nebyla jedna z těch věcí co přišla relativně nedavno. vlastně bych řekl že je to jeden z rysů, kterej sem získal až během dospělosti.
bylo vcelku přínosný, zauvažovat kde sem k tomu přišel, jak se to stalo.

když sem byl malej, bylo náročný na mě bejt tvrdej. moc to nešlo, byl sem neustále v jinejch světech. když na mě někdo tlačil tak sem to nevnímal a když někdo povolil a začal na mě řvát, přestával pro mě existovat.
skrz tydle úvahy sem si uvědomil, že ještě pořád někde vevnitř mam černý puntíky u lidí, který sem už dávno neviděl a neuvidím, a mám je stále zařazený do přihrádky "nepříjemná okolnost" (obrázky lidí co už je jen těžko budu brát vážně) než do přihrádky "lidi", tak jako všechny ostatní.
pak sem někdy během puberty začal přistávat na planetě zemi a postupně sem začínal přebírat zodpovědnost za dílčí nezbytnosti mojí existence.
z dětství si na todle téma vlastně vybavuju akorát ciklistycký vílety s rodinou a známými. kdy sem se znuděně ploužil do kopců a padal mi řetěz a všichni mi ujíždeli. dycky mi táta řekl akorát "šlapej" nebo "zaber" a ať sem dělal cokoli, jenom abych proměnil situaci. fakt sem zkoušel všechno jen abych nemusel jezdit na kole ale on nakonec odjel napřed. nezbylo mi nic jinýho než zabrat a šlapat. neučil sem se často pít, měl sem pocit že se mi tak šlape líp (asi na tom něco bylo). prostě mi nezbylo nic jinýho než to nějak udělat, a abych to dovedl, musel sem si na to najít klíč, došel sem přesvědčení že mi nezbejvá mi nic jinýho.
začal sem řešit převodovku, začal sem sledovat dech, tep a vychytával sem jak nakládat s energií. a bavilo mě sledovat že neustále dávam víc. prostě sem si tudle cikloturistiku předefinoval, tak aby to k něčemu bylo, když už to dělam. narychlo sem se snesl do reality, když nebylo zbytí a mezi moje oblíbené věci (typu rozjímání o fungování věcí, rozesmívání lidí a vinetua) sem zařadil i ciklistiku.
během jednoho roku sem se z ocasu dostal na špičku peletonu a tam zůstal, dokud sme jezdili.
 (a pak se tam teda ještě přidala ta věc že jedno děvče v tehdejší bandě rychle vyspělo a mě bavilo bejt okolo ní a povídat si s ní. a ona byla o hlavu větší (já byl dlouho prcek) a mnohem častejc trénovala a sportovala a tak mi nezbejvalo než jezdit za ní a drtit se zuby nehty abych stíhal, jenom abych s ní mohl čekat na zbytek. .... což teď trochu nesouvisí s tim o čem sem psal doposavaď. (ale zamyslel sem se nad tim, neb občas uvažuju o tom jestli nemam nějakej problem ohledně respektování opačného pohlaví... když se ode mě očekává že jej budu následovat. ale tady mi to fakt nevadilo, byla lepší a silnější, ne jenom v jejích představách (byla i hodně chytrá a tak :-D). a jezdit za ní, mě posouvalo dál a mělo to pro mě svoje výhody.... krom teda pěknýho výhledu, sem i byl s ní a jí to těšilo tak jako mě. nevim jestli na mě čekala když už sem nedával... bylo to jedno. dětský lásky, nejlepší na nich je že u toho člověk jenom předstírá že je dospělej.)
takže na mě vlastně otec byl tvrdej tim že mě ponechal realitě. a mě nezbylo než přelstít sám sebe. to mě napadá jako první podstatná věc v mojí historii, kdy na mě někdo byl tvrdej a mělo to skvělý výsledky.

a pak tam bylo tamto a tamto a nějaká ta škola. tam to zkoušeli. fungovalo to... někdy. lze bejt tvrdej s klidem, tak to taky jedině funguje.
ale ještě pořád o nic nešlo. a já sem neměl moc důvodů sám na sebe, nebo na kohokoli tlačit. tlačit je špatný slovo, když je člověk tvrdej, má větší páku a věci se hýbou, stačí se opřít.

pak to ale přišlo během zaměstnání. kdy sem vlastně převzal všechnu zodpovědnost (99% :-D). a tehdy sem si nemohl dovolit nechávat věci na druhých... některý.
____

teď se sem vracim po několika dnech, abych to dopsal. a už nevim kam sem ti mířil. kdo ví jestli sem věděl když sem začal.
myslim že je třeba mít zásady. ne zbytečně moc a ne zbytečně pevný, ale určitá integrita tam musí bejt.
ne, nechci kázat. to je to poslední.
chci jen říct, pokud sem kdy byl k druhým tvrdej, nejsem o nic míň tvrdej k sobě. a obráceně..

taknějak.
když se rozhlídnu po svym okolí. vlastně nevim co je lepší. a to ani když přidam nějaký měřítka. prostě pořád nevim. tak jako ve vůbec ničem toudle dobou.

____

todle byl nejočekávanější víkend kdy vůbec. mam práce že se mi asi zkroutí uší a uletěj.
jak sem byl před půl rokem nebo trochu dřív odvázanej že sem dodělal svou první zakázku a všechno se povedlo a bylo to šikovně zařízený. tak prdel. teď mam na stole probíhající taky jednu takovoudle svojí zakázku, akorát o něco příšernějších proporcí. tu ale nikdo nebere v úvahu, neboť k tomu ještě musim stíhat práci na druhej šílenosti, která se taky vymkla proporcím. neplatej v ní žádný zákony. je to superbyt v londýně a způsob produkce je ultrariskantní, náročnej a komplikovanej. k tomu je tam ještě pár menších věcí co musim stíhat u toho, a pak za mnou občas někdo příde že potřebuje něco nakreslit v počítači protože prdel, nebo jiná věc. a nejsem jedinej co toho má v knaclu nad hlavu.
dneska.. sobota ráno. už mi přišlo pět služebních mailů. mimo jiné další má zakázečka... prej v pondělí, nejpozdějc v úterý abych na tom seděl...

už sem tu určitě někdy psal o tom jak člověk roste a roste a zvyšuje se mu kapacita a stíhá toho víc. ale teď mam pocit že jak rostu, tak toho víc a víc nestíham a mam u toho pocit že je to tak uplně obvyklý.

nacházim víc a víc šedejch vlasů :-D... sem si říkal. proč ty lidi stárnou?! to neni potřeba ne, ale začínam tomu rozumět.

ještě jednou se omlouval že sem rozepsal něco co mělo mít pointu a když se to dostalo přes úvod, tak sem to zapoměl. ale takovej je život.

todle musí bejt ten pocit, kdy člověk pochopí co to znamená vědět, že nic neví.

vlastně už ani nemám v hlavě zmatek. už docela dobře vim kde co je a jak co (ne)funguje. furt je to pangejt jak sto let nepoškrábaná mamutí prdel. a neni v tom uplně príma pobytí. jakmile ste ale na horský dráze takle dlouho, už vám to nepříde tak dramatický (pro každýho dlouho asi znamená něco jinýho... ale mě ještě nikdy žádnej stav nebo situace neodolávala tak dlouho když sem do jejího rozbití věnoval tolik energie).
všímám si ale že tydle pondělní večery sou dycky vtipný. jako že, někdy hrozný. někdy ne zase tolik. prostě tři dny bez treninku. plavání a jiný skotačení se nepočítá.

neskutečně se těšim až budu zejtra stát v základnim postoji a čekat až se řekně teď. (krásný červený rukavičky, trencle s drsnejma nápisama, obtažený triko co se netrhá, pusu plnou gumy a v rozkroku železnou misku na junk. zpocenej, připravenej a natěšenej)

pokud ale vše skututečně zůstane tak jak je, onen estimovaný rok a půl, než vyčpí tadle katastrofka a já budu dál takle trénovat, jdu v klec.
dám dohromady levačku (málo koordinovaná, uniká skrz ní plno energie), srovnam váhu zad, zdokonalim kopy a naučim se stát víc čelem a jít kontrolovaně dopředu, naučit se v pase do stran. hodně práce mě čeká na zemi, myslim že tam je to nejvíc o technice a motivaci.
přibrat, zesílit, soustředit se a vnímat.

může se stát cokoliv. a bla bla bla. dějou se věci jak z televize, vůbec nerozumim tomu jak mě můžou nechávat tak chladným. ale co. kdyby mi nebyly tolik jedno (.. jakože... víc než by byly kdy dřív) asi by se neděly. (ne, jako kurva kdo sem?!)
zejtra je trenink. třeba konečně bude monokl. ... tuhle sem dostal kopačku holení pod voko... ale udělal se mi jen malej flek co za dva dny zmizel... asi největší monokl co sem kdy měl... ale stejně si ho spousta lidí nevšimla. skoro se začínam bát, že monokly sou jedna z těch chlapochlapskejch věcí co mě mine (jako třeba chlupy na hrudníku nebo smrad z podpaždí)

so,
it seems.
that, urge to give a sence to thinks that go about,
might actualy be bad.
mean, turn bad... same as all else.

for only sence you can give, is made of what you know.
and if there is just one or two large thinks on your mind.
you need to realise, they´ll be part of any sense, that you´ll concoct.

what i mean... without further adue. (cause i need to go)

its never black and white!

abych dokončil včerejší příspěvek o vnitřní rozpolcenosti! ehm, tedy...

budu muset přidat ještě pár detailů o který problematika mezi dneškem a včerejškem nabyla.
ikdyž... vlastně je ještě pořádně nedovedu zapasovat.
něco o tom že sem začal delat mma u kterého mě nad hlavu zvedají lidé a pak se mnou mláti o podlahu a skákají na mě, aby se mě pokusily uškrtit. něco o tom, že čím je to brutálnější, tím sem spokojenější. neboť jedna moje část, podle té druhé zaslouží do držky (tam i zpět) a na to abych se bil sám, se ještě docela držim. jako jeden den nahoře a druhej dole, ale ještě sem si jedinkrát nevrazil... moc.

je tam plno nácků, je tam týpek trpící těžkym oidipem (nepotvrzená doměnka, ale myslim že pokud se mýlím, tak ne moc), sou tam oběti šikany, sou tam dva co tipuju na děcák, nebo na těžce nefunkční zázemí, a já.
u těch nácků nejde moc sledovat jak k tomu přišly. myslim ale že se k tejdle "víře" dostaly skrz bojovej sport, ne obráceně. je to silná víra, dělá je silnými. má tradici, kořeny, zákony, a tak.
nechci říct, že jakkoli inklinuju k nacizmu. to ni náhodou nebo zpoza rohu.
jen říkam, že si dovedu představit, že bych si vážně užil něco, v co bych dovedl věřit. stát se tak členem klanu, získat pocit náležitosti a přijít tak k sebeurčení a zapomenout na vlastní vnitřní spory.
což teda nacizmus uplně nedá, jako pomůže to klukovi z děcáku, dostat se z hnoje, mezi rodinu. ale nějaká ta rozpolcenost dycky přetrvá... hlavně proto že ta ideologije je vpodstatě blbost.

takže jsem vlastně na správném místě. mám li podvědomou potřebu se trestat, v konfrontaci a adrenalinu nacházím únik. a neboť vím, že to ještě nějakou dobu budu dělat tak jako tak, myslím že je to ta nejlepší varianta. prát se někde venku neni rozumný a určitě je to lepší než chlast, kterym sem to řešil do tý doby a rozhodně se u toho něco naučim.
(a ne, nemyslim si že si u toho nějak víc ublížim... neni to tam jako v lapáku. vážnější zranění se tam nedějou víc než u jinýho sportu)

__________________

relativní dezorientace.
píšu tady každej druhej den... velká aktivita na blogu vždycky znamená velkou aktivitu duševní. uvědomuju si že to vlastně neni tak dlouho od onoho nepotvrzeného "killu" (co sem doufal že dovedu potvrdit za tejden). ale mam zároveň pocit že už je to celou věčnost a nic se ve mě nemění, pak se ohlídnu a zjistim že to vůbec, ale vůbec neutíká. pak je tady práce... kde to utíká nehorázně opřekot. hukot, je toho moc a málo času. a tak se mi život rozdělil na další dvě roviny. přičemž v jedné čas letí a v druhé skoro neutíká a já mezi nimi přeskakuji více než desetkrát za den, když na povrch vyplují bojůvky o nadvládu mezi rozumem a citem.
nedovedu přesně říct v které hladině se nacházím, co je za den, kolik uplynulo času.

a tendle rozdíl se neustále rozchází, víc a víc. čekam kdy to praskne a co to bude znamenat.

ale tak je to vlastně se všim, toudle dobou, čekam a doufam že pochopím při první možné příležitosti.
hlavně to pak ale neuspěchat a nenadefinovat si tam nějaký šotky... teprve se ukáže, jak je to s tou kapacitou měnit se a samostatně vychovávat.
jel bych na dovolenou. ale práce mě nepustí a myslim, že kdyby pustila a já fyzicky odjel, před ničim bych neujel. a to mam tolik dovolený, že bych mohl bejt dva měsíce pryč :-D. v době kdy mě práce drží nad vodou, ironie jak z klasický literatury!

někam jdu, a na jednu stranu doufám v jedno a zároveň se má druhá část (kerá jiná) bojí, že se to v co ta první doufá naplní. pak se to třeba nenaplní a mnou se rozlévá úleva a zároveň má první část pomalu ustupuje zklamaná ze zorného pole, chápající se každho unikájícího zrnka naděje. což té druhé příde patetické a cítí se hloupě. dobře, uklidněně, ale hloupě. ... asi jako kdyby vás napadl vozíčkář s plácačkou na mouchy a vy jste ho přemohli a plácačku mu vzali. cítíte se blbě. ale to neznamená že to nebylo nepříjemný a nemuseli ste to udělat.

a někdy je to zase obráceně. jedna část se uvolňuje po výkonu... třeba nějaký velký zapojeníé v práci, nějaký ty hormony a tak, začíná bejt klid. a toho využije část druhá a na vlně klidu přveze svůj shit a než se stihnu rozkoukat, stal se ve mě puč. u kormidla je ten hloupější, ale silnější. fňuká a stěžuje si a přemlouvá mě k hloupestem. chvilku se s nim sanžim bojovat silou, než mi dojde že musim rozumem. pak se ho nějak zbavim... dycky. ale vyžaduje to oběti. ztrácim pozornost a čas a hážu se do hroznejch rozpoložení.

někdy to utajim svýmu okolí. někdy to odnesou ti a jiní.
moji kolegové si musí myslet že sem blázen. zachvíli jedu na jednání a nechci vědět co si budou říkat až odjedu. měl sem zase jednu malou vnitřní bitvu o náladu a nadvládu a v průběhu sem jim vypravěl hrozný věci. začlo to pivem a bomparama ve vaně a nakonec sem se sanžil je přesvědčit aby si pořídily trojzubce, falešný plnovousy a stroje na mlhu, pro případ že vytopěj sousedy.
kdyby mě vytopila sousedka a já na ni šel klepat, že jí asi teče pračka a vona mi otevřela převlečená za poseidona, v bytě jí ležela mlha po kolena, za zádama měla reflektor a v pozadí by se ozývaly zvuky moře?
... myslim že by to byl zážitek silnej přibližně jako jedna standartní dovolená na horách. (nemam rád dovolený u moře)

na a když zase dosáhnu nadvlády rozumu nad citem. pomalu se uklidním a hodím se do pohody. sem ale lekavej. lekam se všeho... toho si kolegové taky všímají. čekam toho smrada ale uplně všude. nenávidim ho. když ještě miloval nějaky důstojnym způsobem, tak byl supr. dobrej tým sme byly, radost s nim spolupracovat. ale todle?! jako tonoucí se stébla chytá, na jednu stranu oceňuju jeho snahu přežít a neopouštět něco v co věří a obětovat pro to všechno, třeba i vlastní důstojnost. ale já nevěřim v to co věří on. (resp. poloha ze které píšu nyní, není moc zaměřená na víru, tak jako na přesvědčení... a sem přesvědčenej že jde za něčim nesmyslnym. nic mě nepřesvědčuje o opaku a zkušenost praví, že nepřesvědčí.)

těžká věc, tadle rozpolcenost. cit věří a ohání se dogmatem, zatímco rozum ví a přesvědčuje argumenty. a v tu chvíli prostě nelze dojít smíru. takovádle neshoda se prostě nedá vyřešit dialogem.
je to sice plný podnětů a kolem a kolem sem kreativnější... ale jinak je to clusterfuck v jednom z těch vyšších levelů.
todle sám nevyřešim. na to bude potřeba vnější vliv. něco co nás zase sjednotí. nebo už nevim. a nebo to prostě chce trpělivost... neni to zase tak dlouho... na jednu stranu :-D

psal bych dál! je tam toho víc! musím však jet.

tedy ke dnu který neměl ozvěnu... (viz. předchozí příspěvek)

vlastně to nebylo překvapivý, nebylo to velký, byl to nějakej podivnej konec, něčeho. nebylo to hezký. zatim na tom nic dobrýho neschledávám, zatím... to příde. (jako že, věci se dobrými nestávají samy od sebe, věci dobrými děláme my. řemeslo snílků a bláznů)

důležité je, pro pochopení lekce včerejšího dne, vzít v potaz dění v mém životě za poslední půlrok. působí to jako jakýsi vrchol, ačkoli se to může zdát vzdálené a nesouvisející.
pročež asi zase jednou, tendle záznam nebude smysluplný pro druhé, než mě. kromě těch věcí co zde zapsány jsou, událo se ještě několik dalších, které jsem nesepisoval. děly se na úrovni, která běžela upozaděna dírou v srdci, v realitě kterou si vyhrazuji pro případy, kdy si uvědomuji že příliš vážný a zodpovědný přístup by byl jenom na škodu.... nebo když sám nenalézám dostatek motivace k čemukoli a potřebuji žít, usedá do kokpitu tendle člověk, kterým taky jsem. (je lepší než já, nic od ničeho, ani sebe neočekává, nikdy nelituje a dokáže snad uplně všechno.)

nedávno, běžel sem na noční metro. proběhl sem okolo zastávky autobusu, stálo tam pár lidí a jiní chodili okolo. kousek od ní seděla na obrubníku holka a strašně brečela. běžel sem ještě pár kroků a pak se vrátil. nikdo se ani nepodíval jejím směrem. kolemjdoucí paní ji obešla obloukem.
nechápal sem co je na ni špatně. podal sem ji ruku a nějakou chvíli ji jenom objímal, hrozně to s ní zmítalo. pak sme mluvili, nějaký problémy doma a v práci. nic velkýho z pohledu nekonečna, ale jí to zrovna doběhlo. (to sem jí neříkal) už ale nevim co sem jí říkal. asi něco obecnýho povzbudivýho, něco o tom že neni sama, že je nás hodně. a ať bojuje, že to pude. po čase přestala brečet, nečekala na autobus, kousek tam bydlela. vypadala že už to dál zvládne sama, tak sem ji poslal domu. vyrazila odhodlaně, tak sem běžel dál a ještě stihnul metro. kde se někde za mnou vyloupl chlapík (většinou vím co je za mnou) a nabídl mi půlku kiwi. vzal sem si ji a snědl. vypadal jako brouk pytlík a měl v ruce velkej kuchyňskej nůž. povídali sme si až na muzeum kde vystupoval. říkal že dělá v masnym průmyslu a hodně toho o něm věděl.

je to nenormální že je na tom někdo špatně? je nenormální že to někdo uplně nezvládne? je normální se lidem co brečí vyhýbat jako malomocným? ... když člověk nemá kde jinde brečet než na obrubníku. proč je normální předpokládat vždycky to nejhorší? a jak může "protože to tak většinou je" v odpovědi, působit moudře?
(sněží a svítí slunce)

to byl jeden z mnoha malebných okamžiků posledních několika týdnů. mám pocit že prožívám knihu bajek. poslední půlrok začíná dávat smysl. nebejt ve stavu ve kterym jsem, neprojít si tím, čím sem prošel, nebyl bych nejspíš schopen dostatečně vnímat. bylo to o tom, dostat mě do rozpoložení, pro další nadcházející lekce. na téma, pro které předchozí rozpoložení nebylo vhodné.
pozoruji že všichni v mém okolí se ke mě začínají chovat jinak. jako bych působil jinak. možná líp. možná přístupněji. možná akorát víc vnímám a nic se skutečně nemění.

včera:
v práci bylo veselo, nebyly šéfové a jaro teče ušima, hodně sme toho nablbly (já, staříci a maminy) a přitom sem toho docela dost stihnul. trénik byl fajn, rozhejbal sem pár znanění u kerejch sem se bál že se protáhnou. už zbejvá jenom tříslo.
byl plán potom jít do vagonu na brutus. ... když sme tam ale došly bylo mrtvo. tak sem šly dál. kolega mě zval do nedaleké kavárny na bigbýt co hraje jeho právník. byly tak a hrály skvěle.
todle je zajímavej kolega. je mu přes šedesát, má milenku (taky po padesátce... ale co jen můžu říct, je hezká, chytrá a prima.), je v kontaktu s expřítelkyněma z mládí ve většině států evropy, má dva úspěšný a sympatický syny, je těžkej levičák a má radikální názory na kapitalismus. a krátce po tom co sem nastoupil se nechal slyšet, že o mě měl erotickej sen.
je to starej prasák (...), a krom toho mívá politický přednášky (v práci... občas, když ho někdo poslouchá) nedavno měl ale přednášku o lásce (výbornou). a včera na koncertu se mi rozpovídal o vážnejch vztazích jeho života. mam pocit, že mě v poslední době přijal za spojence v boji s "nima".
ale zpět ke včerejšku.
dali sme tam pivo a šly dál. že pudem někam kde se dá křepčit. skoro to vypadalo že poprve vstoupím na půdo karlových lázní. nakonec to bylo ale natolik nesympatický, že sme šly dál.
potkaly sme černocha co nás lákal do stripclubu. tak sme šly. jako v televizi. holky u tyče a neskutečně předraženejch chlast. takový byla představa, šly sme protože sme ještě nikdy na tokovym místě nebyly.
bylo to nejsmutnější místo v pražskym podzemí.

pomatuju se, bylo to někde u moře. byl sem hodně čerstvej puberťák. přišel sem na pláž a chtěl se převléci. všiml sem si že nedaleko sedí hezká holka nahoře bez. měl sem neskutečnou erekci. seděl sem a styděl se snad deset minut a snažil se soustředit na cokoli jinýho, jenom abych se mohl převléknout a utýct do vody, která můj problém skryje. vlastně sem se na ni ani pořádně nepodíval jak sem se styděl. ... začátky sou dycky krušný. ani sem si ji vlastně neprohlíd. něco na tej situaci, nebo na tom zaskočení, nebo co.

nebyl to bar jako v televizi. holky u tyče tam ale byly. a svlékaly se vždycky postupně do naha. byly to hezký holky. ale já je tak nedovedl vnímat. než sme vypili jedno malý pivo za devadesát korun, vystřídaly se u tyče tři. jedna byla dokonce moc hezká, podle standartů který sem si pomatoval z tý dávný doby, než sem prošel dveřma toho podniku. erekci sem neměl a ani nic tim směrem ve mě neprobíhalo. jenom sem cítil jak sem smutnější a smutnější a pak k nám přišla jedna z nich a nabídla nám uplně všechno za rozumný (nevim) ceny.
to byl jeden z těch momentů kdy sem si nebyl jistej jestli dovedu udržet na tváři uvolněnej úsměv, když říkám ne, tak abych neurazil.
šly sme dál. byly sme zticha.
šly sme do normální hospody a normálně si daly čtyři plzně. v televizi před náma dávaly záznamy z paralimpiády, kde ženský bez nohou a podobně dělaj věci co já bych nedal. seděli sme na baru a okolo se za ten večer prohnala spousta mladejch lidí. když sem se na ně díval, bylo to zvláštní. jakobych zapoměl jak se na ně dívat, jak je vyhodnotit. (jakékoli vnímání vyžaduje vynášení soudů, od rozhodnutí o barvě, při vnímání stěny přes hlasitost zvuků až k vyšším věcem)
byly tam hezký holky co bych si normálně prohlídl. tak sem si je prohlídl. uvědomil sem si, že kdyby se svlíkly do naha, nevzrušovaly by mě. nevzrušovaly mě. nic mě nevzrušovalo.

myslim že ta holka na tej pláži by mě taky nevzrušovala. a přitom se dovedu vzrušit aniž bych jakoukoli ženskou nahotu jakkoli pozoroval (nebo mužskou ...)
někde v pozadí děje, sem se od toho puberty proměnil. neuvažoval sem o tom, neměl sem důvod. do včerejška.
přišlo mi jasný že mě ženská nahota vzrušuje, neměl sem důvod o tom pochybovat. vlastně sem se vždycky bál, že by se mi mohla dál stávat podobná věc jako na tý pláži tehdy... od tý doby se mi totiž už víckrát přihodilo vzrušení v přítomnosti nahé ženy. ale asi to nebylo protože to byla nahá žena. asi šlo hlavně o to, proč byla nahá.
vlastně ale nakonec nejde o to co mě vzrušuje a co ne.

spíš mam pocit nějaký nejistoty, ohledně toho jak vnímat lidi. měl sem nějaký, celkem zaběhnutý měřítka, podle kterých lidi posuzovat. ale poslední půlrok, se včerejším večerem nakonec, tydle měřítka kompletně zdevastoval. jakobych dál nedovedl rozlišovat jednotlivce, znám jednotlivce které si pomatuji, ale další mi nepřídou reální.
nemám měřítka, právě sem o ně přišel, je třeba zbudovat nová, z nových poznatků. odprostit je od vzorců z dětství a dospívání.
mám i poznatky... stačí to jenom dát dohromady... ještě spousta práce (ale práce nikdy nekonči.. .takže okey) je to čerstvý. je to zvláštní.
jediný pozitivum co bych na tom teď shledal (krom toho nejzřejmějšího, a to že je to evoluce) je asi to, že onen problém s nezalepitelnou dírou v srci, co mě tolik zaměstnával a vyčerpával doposavaď, mi příde jaksi malicherný a obyčejný. sou teď důležitější věci, se kterými se musím vyrovnat, které dokonce přímo vyžadují mojí účast, ve větším měřítku, než jenom bejt trpělivej.

zbytek včerejška byl už jenom noční procházka domů

____________

omlouvám se za použití slov erekce a pod. chápu že je to neskutečně škoující a vulgární, a všem vám ve chvíli jejich přečtení příde, že se tváříte přibližně jako vaše matka nebo babička, když s něčím z duše nesouhlasí :-D

____________

(skutečně sem byl slepej. válka se nemění. to je pomýlení. když prohráváte bitvu, nestníte o míru, ale sníte o bitvě kterou vyhráváte. když prohráváte bitvu, najděte si další, větší. tak aby přehlušila tu kterou prohráváte...a nebo si ona najde vás. co se týká vyhrávání a prohrávání bitev, nejde o jejich velikost. ať je velká jak chce, dycky ji lze prohrávat nebo vyhrávat....)

zmagnetizoval sem si kudlu! z čeho je ta čepel?! todle bude pokračovat, to je kvůli něčemu. co mě na tom zaráží, je že sem si toho všimnul. prostě mě to napadlo vyzkoušet. dokonce si i pomatuju, že sem to kdysi zkoušel, jestli neni magnetická... když byla nová.... ale na to sem si vzpoměl až nějakou chvíli po tom, co sem zjistil že je zmagnetizovaná. když sem přemejšlel, kde se mohla vzít ta dnešní tendence to zkoušet.

___________

o víkendu má pršet. těšim se jak malej kluk. uplně moc v poslední době přemejšlim o dešti, jak skvěle by se v něm asi přemejšlelo. většinou si uvědomim, že až bude skutečně pršet a já budu mít čas jen sedět, poslouchat a koukat skrz něj, bude mi teprve pořádně chybět kouření. musim nastartovat tu fajku.

___________

dnešek je zvláštní. nemá ozvěnu.
každý den má nějakou hloubku a lze v něm slyšet že ona část která ještě neproběhla má nějaký tvar, meze. ozvěna úplně utichá vždy až s příchodem spánku. dneska na úvahu o jeho dalším pokračování nepřichází žádné echo. standartně je plán, o tom co budu dělat. stane se, že si člověk něco naplánuje. ozvěna však zní jinak... nikdy neříká ne, nebo ano. lze pouze odhadovat.
občas ozvěna zní jako plán. někdy ne, a když ne, většinou to pak je jinak. nebo se v odrazu mísí nějaká další událost jež proběhne během plánu nebo v jeho intermecu a zastíní ostatní děj svojí důležitostí.
i když clověk nemá žádný plán, den má ozvěnu. svět by se děl i kdyby se nikdo nesnažil!

dneska ale neslyším nic. neslyším ani prázdno. proč?
záleží asi na tom, na čem je tadle zchopnost vnímání ozvěny založena. jestli jde o intuici, v kombinací s podvědomou pamětí, která dělá závěry na základě vnímaných skutečností pro které vědomí nemá jméno, a pročež s nimi nedovede pracovat?
jako třeba smysl pro rovnováhu... nedovedete o něm polemizovat, tak jako o citu pro estetiku. a přitom je nám všem stejně přirozený. ale mimo vědecké kruhy, není důvod se o něm bavit, víc než jenom "ty vole, to padne" .. "ti říkám, mam balanc! matka cirkusák, otec kozel!" a podobně.
s každým krokem provádíte neskutečně moc nevědomé činosti s vyvažováním. ale blbě se o tom mluví, narozdíl od nějaký čmáranice.
něco jako podvědomej cit pro ozvěnu budoucnosti. budoucnosti dnů, budoucnosti lidí a věcí, cílů a plánů. těžko popisovat. neni to nic pro co bych nalézal slova.
každej to určitě cítí, někdo víc někdo míň, asi podle toho jestli se snaží. nemusí se tomu říkat ozvěna.
(ne samozřejmě někdo kdo věští a nebo se strachuje co bude a nebo je zaslepenej jinou podobnou lidskou úchylkou.)

no, a tadle věc, která mi většinou spolehlivě říká nejmíň, že zítra je taky den. dneska neříká nic. zvuk v odrazu je ve spektru které nedovedu vnímat, nebo se ještě nevrátil, nebo mi v rozlišení příchozího signálu něco brání? strach, vnitřní rozpolcenost, lenost? nebo je v krajině dneška cosi co zvuk pohlcuje? doufám že se to dozvim. den bez ozvěny se neděje často.
třeba!... Třeba!... TŘEBA! to znemená že je možné cokoli! ...nebo že umřu! (ne, to by měl ozvěnu, silnou ozvěnu.) :-D
třeba je pro dřeva, já sem skladatel! dneska nejmíň. si to zkoušim, zatim to vypadá poměrně ordinérně. dovoluju si víc věcí který si obvykle nedovoluju.. ale to může bejt jenom tim že je pátek.

NEBO ! je to všechno sen! bu bu bu! okey, sem trochu nedočkavej a na trní, co to teda bude :-D přiznávám se

This is tremendously illuminating!

mám to, včera to nebylo dobrý. a dneska to taky nebylo skvělý... ale měl sem hodně práce, tak sem na to zapomínal.
pak byl trénink. nejsem zničenej... jen přiměřeně. ale dostal sem do držky. několikrát sem to vyklepal když sem byl škrcen a nedovedl sem se z toho dostat. zaprvý sem se dostal do polohy, kde sem neměl šanci a pak sem uznal prohru. nedělal sem to do krve, nebo takněco. hezky v klidu, ale musel sem připouštět věci, které v běžném životě nejsem nucen si připouštět. mimo klec nejsou pravidla... vždycky se dá všechno nějak vysvětlit, tak že to neni prohra. ale tady se buď můžete nechat uspat, vykloubit, zlámat, potrhat a nebo uznáte prohru. dává to smysl.
to je něco v čem tendle sport prostě funguje. báječnej prvek, jinde se s nim tolik nesetkáte. prohranej běžeckej závod? ... asi únava, tříslo, protivítr, ponemoci... bla bla... tady to nefunguje. dědek přepral obra a nemocnej vykostil atleta ve vrcholný formě... tady jde o jiný věci.
a pak sem byl po treninku, jel sem na vernisáž, zabloudil sem, potkal sem lidi z minulosti a stali se lidmi z budoucnosti. cítil sem se skvěle, uvažoval sem o včerejším shitu.

a co se nestalo! pochopil sem to. rozložil sem to na prvočinitele, vyklepal pár klinčů, a pak to složil zpátky. a fungovalo to, vlak se rozjel. ještě sem párkrát zkusil mapu otočit a znovu vložit do kompozice a vždycky to fungovalo. chápu.
zase sem se smál, furt... jak sem od toho měl chvíli útrum, tak to šlo ven jak ... venjdoucí věc. tančil sem (a následně kňučel... to tříslo je divný, nebolí průběžně, jen občas prostě ostře kopne a chvilku pálí, a natáhl sem si palec u nohy, strašně zajímavá věc. a levej bicák mam jak ze dřeva a ráno očekávam podlitiny na krku ... je to vážně supr! a příde mi nesmírně sexy, bejt pochroumanej, marně čekám na monokl, s mým nemodráním to bude muset bejt strašná mrda)

je to dobrý... je to dobrý. a co víc. vim proč nebylo a jak se to stalo. a dál co ještě víc... dovedu to reprodukovat, modifikovat a rozfoukat jako pampelišku. bum bum!

jdu hajati. včera sem měl ze spaní horečky a normálně si pomatuju jak sem ssebou házel a klepal se jak osika. úplně jako by se ve mě střílelo. dneska už nebude. stalo se příměří na dobu neurčitou, jedeme dál! je třeba budovat!

http://www.youtube.com/watch?v=IYFz1am9OO4
"I´ll be your mirror"

... to je odkaz.

dycky když si uvědomim, že už umřel. trochu mě to zaskočí. jako... dyť to nedovysvětlil. ale pak mi dojde že vlastně asi jo. jen to ještě nechápu. vlastně asi chápu, ale zkušenost ještě neni hotová a já prostě musim ještě ujít pár kroků na pahejlech.
je třeba to dodělat. vzdát se jedna věc. ale odevzdat se realitě je věc druhá. zajatci mají víru. a nebo umírají. a já sem zajatcem, sebe sama a pomalu víru ztrácím.
snažit se zabít vlastní víru je jako zabíjet sebe sama. to prostě neni cesta. a pustit se ze zajetí taky nemohu, protože nedaleko zuří válka a zanedlouho bych mohl můj bývalý zajatec zajmout, nebo zabít mě.

válka je dycky chyba, a tak i válka v jednom člověku, je špatná věc. zničující a nenávratná stopa v historii. nevim jak končí války. jeden prohraje? myslim že ve válce prohrávají všichni.

nevim co mam udělat. nevim co musim udělat. poučka radí trpělivost. pain is better than numb...
ale ze zkušenosti vím že tak to u mě nefunguje. když je klíč dostatečně srozumitelný, dokážu uletět světelný roky za půl minuty!
fuck this, i want to fly again!
někde něco ignoruju. todle přece neni nemoc. to je pomýlení. to neni osud, to je slepá ulička. strašně špatně snáším ignoranci, uplně nejhůř tu vlastní.

vyplouvaj hrozný hloubky a dálky mojí duše, vynořujou se otrávený na pobřeží a já se je snažim léčit a strkat zpátky. jako kdyby vaše hlava byla špalek prolezlej červotočem... chodbičky a kumůrky. a vy nevíte kde co je, nemáte ponětí o struktuře, její hloubce a hustotě. buď špalek rozsekáte na malý kousky... a nebo do chodbiček nalijete kyselinu.
a skrze bolest, kdy máte pocit že hoří vaše nitro, si dovedete udělat docela dobrej přehled o tom kde co máte a jaký je vlastně mapa vaší duše. kyselina časem vyčpí a červotoč se vzchopí. pak se budete dál vyvíjet. a budete mít aspoň dobrou představu kde co ve vás je. musí to přece bejt k něčemu dobrý todle.

dneska poslední den ubíjejícího klidu. zejtra první ze čtyř tréninků. doufam že rovnou zejtra dostanu do držky a do těla dost aby mě zahltil pocitem vnějšku a nemusel sem se zabejvat tim shitem vevnitř. po pátku už si tři dny bez bolesti a potu nedovolim. je to příliš. mam kam jít trénovat. pudu. natažený věci nebo ne... to se dycky hojí rychle a nebolí to tolik.
jak sem se dostal do tohodle stavu... ignorance. ... je to to co mě z něj zase dostane? dycky aspoň na chvíli... což je pro mě v tudle chvíli víc než dost. ne, to neni ignorance, to je únik. ale nic lepšího mě teď nenapadá.

dycky když mam pocit že sem našel rovnováhu a pokusim se pohnout, propadnu se několik pater dolu.
už aby tu bylo to dno od kterýho se půjde odrazit!

FUCK me sideways! ... ! skull fuck arse!!!
:-D nevim jestli se zlobim, nebo jestli je mi smutno. nevim jestli sem nešťastnej nebo jakej. je to špatný. na jednu stranu je to stimulující uplně novym způsobem (pojďme hledat klady!) na druhou, je to válka.

...this also shall pass.
i wish i had that ring.

prazvláštních stavů je schopné todle lidské nitro!

pomatuju se, někde okolo dvaceti let věku, myslim že sem seděl v autobuse v dublinu. byl sem sám v horním patře, byla noc, venku lilo a já sem se odněkud vracel a nebyl sem si vůbec jistej jestli jedu na správnou stranu a bylo mi to jedno. byl sem promáčenej.
uvažoval sem o svym vývoji. strávil sem den sám se sebou. a myslim že sem se nějakym způsobem doběhl... během těch dvou tejdnů.
uvažoval sem o tom jak moc sem se změnil během dvou let (hodně hodně) a jak se asi budu měnit dál. měl sem pocit že sem na konci logiky, že dál už neni co hledat. měl sem pocit že dovedu rozumět všemu, a ty věci kterým nerozumím, nerozumím jen proto, že sem ještě neměl dost času se jim věnovat.
na jednu stranu to tak asi docela bylo. kdybych měl nakreslit křivku... dlouho sem řešil základní zákony fungování světa a odrážel sem od stěn , když sem nerozuměl věcem okolo, než sem to dal dohromady a byl schopnej skutečně vnímat a uvědomovat si dění okolo sebe. pak stěny zmizely a když sem se něčemu věnoval, dovedl sem najít skutečnej princip. kompatibilní se zbytkem reality, funkční při aplikaci vzorcem. (hrozná terminologie... ale zatim nemam lepší, tydle úvahy nevedu ve slovech)
takže z dlouhý rovný čáry jedním směrem sem se dostal přes bod, kdy se mi otevřely obzory a já začal poznávat věci rozumem a čárá šla do stran... dál a dál.
stačilo mít dost otevřenou hlavu, což je vlastně něco co ještě pořád můžu zdokonalovat. protože čim víc člověk ví, tím více věcmi je proceděna jakákoli nová zkušenost. je třeba najít jakousti rovnováhu mezi rozumem a citem a vědět kdy kterým z nich vnímat. cit se musí udržet ryzí a rozum svěží.
vlastně jde o to, naučit se učit se... nebo spíš učit se, se učit, behem toho co se učíš. nebo tak něco. pokud jde o život, tak nic není finální, nic není úplný, nic není hotový, nic uplně nekončí... jediný finále je smrt. tedy... neděje se za života. ne teda vlastní smrt.

změnil sem se k nepoznání, od tý doby. jedna věc je něco vidět, chápat zákonitosti a dokázat věc předpovídat či napodobovat a druhá je, věc skutečně zažít na vlastní kůži. což, vzhledem k tomu jak některý věci trvaj a sou náročný a vyčerpávající, mě vede k obavě, že toho nemůžu stihnout zdaleka tolik, kolik bych chtěl.
měl bych asi trochu zpomalit. miluju chápání věcí. ale začínaj mi šednout vlasy a to mi ještě neztmavly a nezhoustly fousy.
nabízí se představa, srovnání v oné době nepředstavitelné proměny která doposavaď proběhla a pokus o představu proměny která mě ještě čeká. zajímavý je, že si ji vlastně asi ani nedovedu představit, neboť je v jazyce kterému nerozumím a barvách který nerozpoznám.

ne, opravdu nevim kam timdle příspěvkem mířim. vzpomínka na melancholii. naděje na úlevu v logice evoluce. nevim. zasraný jaro :-D a to sem se na něj tolik těšil!

na dnešek sem chtěl spát uplně jako v televizi... moc a probudit se tak jako v televizi... uplně novej a neskutečně nabitej.
což se uplně nepovedlo protože sem měl neskutečný množství uplně příšerně hustejch snů... až to stálo za to.
pomatuju si jenom jeden... teď už.
bylo to myslim na zemi v budoucnosti a šlo o cestování přes atlantik v těle velryby.
byla to zvláštní velryba... o kousek větší než kosatka ale vypadala jako delfín.

sen začal na záchranném člunu, tam se nějak doběh a naskočil z jiného snu. přišly vlny, nejdřív ty co sem už viděl. a pak přišla bouře, lilo a vlny se začaly podobat spíš pohoří. všechno bylo tmavě modré nebo černé. občas tmou probleskla jasná záře a dala okolním vlnám na moment novou pobobu se stíny.
měl sem delší vlasy než mám teď, pomatuju si jak sem si je smáčené utíral z čela. seděl se mnou ve člunu chlapík s potetovanýma rukama, měl tílko, kalhoty a sandále a byl suchý, dokonce měl malý stoleček na němž byla malá lampička a popelník. kouřil, jakoby nezasažen děním mimo člun, zatímco já jsem bojoval abych se v něm udržel.
relaxovaně mi vyprávěl o moři, o bouřích a o vlnách vyšších než domy, tam za obzorem kam lidské oko z pobřeží nedohlédne. povídal mi o tom jako o jiném světě, kde platí jiná pravidla. kde bych nikdy nepřežil. nebyl sem si jistý jestli nejsem v jeho vzpomínce, během vyprávění.
měl sem pocit že mě ruší. chtěl sem bojovat s mořem o život a ne poslouchat utahanou historku o tom jak s mořem bojoval o život on.
odvrátil sem se a snažil se co nevíc vnímat dění okolo sebe. bylo to jak na horské dráze a vzhledem k relativní velikosti vln, zdálo se zcela nepodstatné jestli jsem velký jak jsem a nebo kdybych byl velký jako prst a můj člun byl list.
dále sem nepřemýšlel a pouze koukal okolo sebe a cítil jak ve mě roste pocit ohromení, s každou sekundou kdy vnímám bouři. létal jsem po vlnách desítky metrů nahoru a dolu, nakláněl sem se na strany až sem měl pocit že jsem vzhůru nohama. uvědomění mé maličkosti ve srovnání s bouří, při představě jaký musela mít rozsah aby v místě kde se nacházím mohla být takle silná.
sjížděl sem zrovna po boku jedné z vln, když se v jejím úpatí několik metrů pod hladinou mihnul obrovský šedý stín.
pocit ohromení který mi nedovoloval zavřít pusu najednou explodoval a já vydech nejasný výkřik, zvedl sem se a klopítnul několik kroků nazpět.
byl sem v nitru velryby. bylo tam těsno a vlhko a já byl ospalý. byl sem jakoby ve vlastní ocharenné placentě a věděl se že je nás v útrobách celkem šest. neviděl sem nic, jen si představoval okolí a cítil, neustálý mocný pohyb celého tvora. plaval, měl před sou i za sebou velkou dálku, okolo byl hluboký a temný oceán nad jehož hladinou se mnohlo dít úplně cokoli, ale my byly v našich placentách na cestě do ameriky (nebo kam... cíl nebyl podstatný... jenom má věčná snaha z obrazů míst identifikovat jejich polohu a orientovat se).
odnikud se ke mě těsnými útrobami živočicha prodrala ruka s měchem nealkoholického vína.
pomatoval sem si jak jsme byly před cestou poučeni o systému tohoto cestování, mimo jiné o nealkoholickém víně, které je neškodné vůči velrybě, ať jej vylučujeme jakkoli, ikdybychom jej rozlili a že nám stačí místo jídla, že během cesty budem napojeni na kyslíkový oběh zvířete, zabaleni ve výživné placentě, v perfektním prostředí ke spánku. víno sem přijal ale nepil sem jej. opět na mě šel spánek. ještě nějakou dobu mi hlavou běžely obrazy s názornými obrázky fungování celého principu zaoceánského cestování v těle mořských savců a mísily se s obrazy představ neskutečné prázdnoty a velikosti místa uprostřed něhož se právě nacházím, slepý, nahý a uvažoval sem kde se probudím.
usnutí ve snu mě probudilo.

zdálo se mi ještě víc snů. které si ale tolik nepomatuju. vím že jeden byl černobílý, ve sklepním baru uprostřed pouště. měl sem vestu a opravoval sem nábytek po zavírací době a vedl přitom pomalý rozhovor se ženou jež seděla v tureckém sedu na jednom ze stolů. byla bosa v lehké košili a širokých kalhotách, byla hezká, působila křehce a vzdáleně, jako by jí nebylo okolo třiceti na což vypadala, ale mluvila z dálky věků. nevím kdo to byl, možná kouřila a už si nevybavuju o čem sme mluvili.
todle je jediný co z tohodle snu dám dohromady

bylo jich víc, a všechny byly hustý... ten s verlibou si pomatuju hlavně protože mě probudil. u ostatních mam jenom nějaký obrazy a nepopsatelný pocity.

___________________

vynechal sem včera jeden trenink. je mi to líto. je to škoda.
zaprvé sem byl utahanej z předchozího plesu, po kterém sem spal tři hodiny, což by mě asi normálně nezastavilo, ale natáhl sem si tříslo. na středečnim treninku sem si všim že neni skvělý a ve čtvrtek sem ho dotáh když sem na něm nad hlavu zvedal těžsího kluka, abych s nim hodil o zem, a pak ho na něm následně chytal, abych ho nezabil.
dám mu voraz dva dny. myslim že trénujem úctyhodně, já a moje tříslo, zasloužíme.
bojové sporty... asi to vychází z dětsví, z toho že sem byl o tolik menší a slabší než moji vrstevníci, z šikany a z toho že sem nedovedl bejt jako ty hrdinové z knížek a filmů, kterým sem se obdivoval. ale nejspíš tam bude ještě neco.

vždycky mě táhly, žádný mi nikdy nepřišel dost naturální. nejnaturálnější byl dycky ve vyprávění borců, ale realita byla pozerština. asi to nikdy nebude tak naturální, jako kdybych narukoval. ale zatim ještě jedem tendle život.
začal sem chodit na treninky kde je to trochu dravější. je tam většinou tak osm kluků jako já... nesnažej se si navzájem ublížit... ale je tam nějaká dravost, a skutečná ohleduplnost... ne ta předstíraná, co všechno zdržuje a kazí. lze se tam porvat.
když udržim koncept ještě půlrok, poohlédnu se po nějaké lize.

pomatuju se že v dětství sem měl i nějakej ten záchvat vzteku, nebo se mě něco zmocnilo a vídal sem to okolo sebe a neměl sem to rád. naučil sem se to ovládat. a dokážu to skutečně dobře (pokud se nesetkám s něčím uplně ... žble! ... ale zase občas je dobrý tomu nechat dát průchod, když to chce tolik ven.) nejsem agresivní, a ani tak nepůsobím, a nikdy nevyužívám svojí případné fyzické převahy, mimo trenink. nezorčiluju se.... jen kontrolovaně :-D .... třeba za volantem.
bral sem to trénování jako místo kde si vybiju nějakej ten stres a případnou potlačovanou agresivitu. ale v poslední době sleduju, že to funguje obráceně. čím víc bojoju a čim víc se peru, jako bych byl dravější a dravější. jako by se ve mě probouzelo něco co dlouho spalo, protože to mělo pocit že to není vítáno. teď se to vrací a polehoučku zkouší vodu, jestli třeba teď nebudu pohostinější k vlastnosti jako je tadle.
pozoruju to občas na treninku, kdy nejsem uplně pánem svého klidu a nemám úplnou kontrolu nad tím jak se tvářím. a mimo trenink mě dovedou rozzlobit věci ke kterým sem dřív přistupoval rezignovaně. (např. nepoměr lidské schopnosti prožívat vůči schopnosti tvořit)
může to bejt jaro. a nebo to může bejt nová vlna mírových rozhovorů mé osobnosti na téma, pozůstatky z dětství.

chci toho napsat ještě hodně! ale ještě sem nekáp na to co to je... dělam na tom!

jdete lesem, vlastně nejdete, jakoby se vznášíte lesem a procházíte stromy. v lese je mlha, která se znenadání rozestoupí, doplachtíte k mýtině a očekáváte že uvidíte důvod proč les zneklidněl.

nějakou dobu čekáte. nevíte jak dlouho, nemáte způsob jak měřit čas. nemáte srce ani dech, který by vám odpočítával život. den a noc pro vás nejsou dvě věci. ve vašem okolí se nic nepohybuje. a tak čekáte... nevadí vám to. nejste netrpěliví. cokoli co kdy děláte, vždycky u toho vlastně čekáte.
máte pocit že čekání je vaší podstatou, čekáte už totiž tak dlouho, že si jakoukoli jinou podstatu nedovedete vybavit.
a tak vám nevadí, behem tohodle čekání nějakou dobu čekat na něco dílčího. je to pro vás stejné jako by jste dělali cokoli jiného.

po čase uslyšíte pravidelné zvuky. z druhé strany mýtiny se vyvalí udýchaný klaun a běží přibližně vaším směrem.
má vše co si pod kladunem představíte. mastné a řídké, kudrnaté, zrzavé vlasy, malinkatý klobouček a obrovské boty, široké kalhoty na kšandách a v ruce větrník... prostě všechno co vás při pomyšlení na klauna napadne.
je mu něco přes padesát, je udýchaný až chroptí. pronásleduje ho smečka vlků, která ho nedaleko od vás konečně dostihne a strhne na zem. jak klaun řve, kašle a snaží se vstát je zřejmé že musí být těžký kuřák. snad jen proto mu ještě neprokousli hrdlo.
klobouček leží opodál a z větrníku už je jen tyčka a klaun se pomalu vzdává. krom doznívajícího naříkání a vrčení občas zaslechnete kníkavý zvuk, jak se někrerý z vlků zakousne klaunovy do hraček v kapse, nebo do bot.
přistinete se že se smějete a doufáte že vás klaun neslyší. což vás překvapí a neúmyslně se zjevíte. už se nevznášíte ale stojíte.
po chvilce si vás jeden z vlků všimne a zůstane zírat vaším směrem. postupně se přidají i ostatní.
klaun už jenom přerývaně odedechuje a chroptí.
na chvilku se vás zmocní hrůza když po dlouhé době uslyšíte tep svého srdce a ucítíte chladný vzduch ve svých plicích.
krátkým, jakoby netrpělivým gestem naznačíte vlkům aby zmizeli a oni bez projevu jakýchkoli emocí zmizí mezi stromy.

stojíte nad klaunem a on vám zírá do očí. krvácí a umírá. hrůzou, strachem, vyčerpáním a k tomu je smrtelně zraněn. poznáte v jeho očích, že je to jeden z těch co se nedočkali a pocítíte soucit. je vám líto že pro něj nemáte alespoň cigaretu.
je jako vy, jen už nemusí dál čekat. pak hrůzu v jeho očích vystřídá lítost, máte pocit že lituje vás, zavrtíte hlavou a on v odpovědi kývne. znovu zavrtíte hlavou.
klaun je mrtev.

ucítíte jak se opět vytrácíte. zakryjete klaunovi jedno oko jeho malinkým kloboučkem, když nemůžete zakrýt celý obličej, druhé oko mu zatlačíte. což ve vás vyvolá pobavení a usměšek vás o okamžik déle udrží na zemi. než se opět rozplynete.
klaun se postupně vytrácí v hlubinách vaší paměti a les opět halí mlha.