caught in the middle of a soap opera. noone is happy, everybody is searching and everybody is confused. and i play the bad guy.

ne tak uplně, je to zase jednou strašně spešl varianta standartní situace... ale nevěřil sem že existujou mimo film. a nebo sem viděl tolik filmů že si všechno vysvětluju dle filmové logiky  a rétoriky. ale to samozřejmně vůbec nemění nic na tom jak se cítím a věc prožívám.
když sem psal poslední příspěvek, myslel sem že sem ve složitej situaci. byl sem, teď sem v ještě horší. předtim sem mohl přijít k úrazu jenom já. teď to vypadá že bez duševní újmy nevyváznou dva další kromě mě, přičemž já nedělám nic než, že sem vyskytuju v čase a prostoru.
pak je tam ještě přístup že sem měl všechno chápat a vidět dávno dopředu a ne se jen snažit chovat za každou cenu čestně a správně... ale to je samozřejmě bezpředmětný směr uvažování.
je to jedna z těch situací kdy není důležité jak sem se do ní dostal a už vůbec ne, a jak vznikaly rozhodnutí skrze která jsem se ocitl kde sem. je to jedno, jsou v tom další dva mozky, kerý udělali většinu rozhodování, emočních výstupů a konfrontací. já udělal jedno na začátku... na začátku z mého hlediska... nevim kdy to začalo podle zbytku zůčastněných. a tomu jendnomu rozhodnutí co jsem udělal sám rozumím a nemám k němu výhrady, krom toho že se zdá že bylo špatný.

abych neplkal jenom obecně, nějaká fakta: dva mozky.. jeden chytrej a racionální (možná chytřejší než já) ale mladej (vysoká inteligence x nízký věk... však vy víte), všeobecně simpatickej. druhej mozek: dokážu chápat jen obecně (ženská), je zajímavej a příjemnej... dál nevim co psát.

moje rozhodnutí, které, jak se ukazuje, nebylo uplně jenom na mě k udělání: on se k ní hodí mnohem víc, maj víc společnýho. bude ji s nim líp. já sem ve srovnání s těma dvěma zlá bytost z pohádky co má v nose kořeny.

dál už sem nemusel nic rozhodovat, v každý situaci byla jedna jediná čestná a správná cesta. a to se mi začíná zajídat... ale co s tim mě nenapadá.

Takle sepsaný by to mohlo bejt jednoduchý... ale pak je tam ještě ta neodmyslitelná věc s tim, že já mam taky nějaký ty city a emoce (!!!). a v tu chvíli už neni uplně jasnej výber z možností: co je správný udělat/neudělat, co Chci dělat, co by bylo nejvýhodnější udělat a co se ode mě očekává že bych měl dělat....

nechci aby si nikdo ublížil a přitom mam pocit že ty dva to už dávno dokázali. a já stál ve středu.

pokud někomu příde že bych neměl psát takovýdle příspěvky na tendle blog, ale na papíry co si strkam do tažky... tak napište, smažu to. samozřejmě v rozumnym časovym horizontu. ale mam pocit že kdybych si todle takle nezaznamenal, tak bych si to jednou prostě nedovedl představit, jak je to jistě jalový a pitomý, nebo mi to tou dobou tak příde.