What a year that was ... and it isn't over yet! Still some twelve hours ahead. And knowing what it was like so far, I would not be surprised if my life went in to a twist or a couple before the year ends.
Nechci sepisovat co všechno se stalo ... to bych tu byl do příštího roku. (je poledne 30.12.16 .. takže vtip) Chtěl bych někomu říct co všechno cejtim a o čem všem přemejšlim a co mi leží v hlavě a na srdci ... tak jako jak se to dělá, abych si ulevil nebo proč. Ale sněhoprinc zůstal v praze a každou chvíli bude rodit.
V mym starym životě se stačilo sejít jednou za tejden nebo míň abych jako ze sebe všechno dostal a získal od něj perspektivu (říkáme tomu telenovela). ale co sem se přestěhoval a trochu se to rozjelo, až potažmo trochu víc, nemyslím že by stačilo třikrát za týden. to je tak pro představu o kvantitě ... Myslim si totiž, že protože jednou mi todle tempo, pokud mě nesemele (moc), přijde naprosto běžný, zapomenu že se žil i pomaleji.
když to začínalo vypadat jako že se mi začínají věci srovnávat a stavět do řady, tak aby dávaly dohromady smysl a že můj novej život (už teď nenávidím todle rozdělení na novej a starej život) se trochu zklidní a já budu mít aspoň nějakou šanci předpovědět kam přibližně to všechno vede a naučit se ten směr mít rád, ukázalo se že můj starej život je jen za rohem a ještě má dost co povědět.
A tak je dnes téměř (hele jak sem učenlivej) jisté, že do roku 2017 budu vstupovat rozpolcený, zmatený a s pocitem že nemám žádnou vládu nad vlastním osudem ... ale šťastný. jak jen to de. vlastně se mi dějou jen dobrý věci. myslim. což je důležitý ... myslet si to. když si člověk myslí že se mu dějou dobrý věci, je šťastnej. to jestli sou ty věci dobrý je věc druhá, ale nad tím se nemá smysl zamejšlet, od toho máme čas.
to mi přinesl rok 2016 ... naučit se nebojovat s časem... nebo teda aspoň si uvědomit že je to pošetilý. A že čas je spojenec. jen je potřeba naučit se, brát ho takovej jakej je.
Čas vlastně udává hodnotu věcí v našem životě ... ne zlato, ne láska, ne bůh ani sůl (doufám že sem zašel dost daleko)
Jeden ze základních znaků života je, že se vyskytuje v omezeném časovém úseku.
krása je krása, pes je pes, konec je začátek, kočka je Micka a krása je otázka času.
I'm trying to say: the more time you spend on sth. the more it matters to you. whether it becomes dear or hated. And whether you spend the time doing it, living it, or just thinking about it.
I mean, you have some amount of choice about what you do and don't do. But you have very little power over what you think about and what fills your mind. It may feel like it perhaps ... but from my point of view in my present time in life ... you can only choose amounts and magnitudes, you can repress and bring to focus. Yet, the matter that your mind processes never comes purely from within, without an outside or bodily impuls.
your focus determines your reality, as master Qui-Gon said and i keep repeating.
And your focus is completely dependant on where you are and have been. You may choose to focus on the left from you and repress the right. You may even succeed due to being massively trained. But the left you then perceive is only the left against the right you managed to defeat, its not The left.
Why yes, a bit colourblind metafor. not always is life black or white and world to the left from you or to the right (well... isn't it) but .... well. No point in trying to steer? just enjoy the ride?
the key to happiness is to think and believe that what is happening to you and what you are doing is good and maintain the notion as long as you can. So, should one think ahead and see what can be good for the longest time as oppose to other stuff? I guess you can try. After all, that's what most of us does the whole of their life.
And is that some kind of twisted branch of survival instinkt or is there happiness instinkt? If we only where as good in being happy as we are in surviving.
Well what if we kept the society safe and secure yet on the edge of unhappiness, the edge just before it snaps, for long enough. So that perhaps the striving humanity learns of what it is about to be happy and some kind od happiness instinkt naturally develops in the generations to come.
But who can find the balance and foresee it to maintain it?
the one who is not blinded by the names and meanings of colours and distinguishing good and bad or even left and right.
a toddler perhaps?
nah... happiness is instant and fleeting and can only be achieved when it is to bee seen in you vicinity and you have wide enough scope to locate it and are master of your focus so that you can narrow it in its way. (can you say thatwards? i bet you can)
jestli si dnešní příspěvek tisíckrát protiřečí, zachytil co sem chtěl... nebo aspoň co zachytit měl.
Šťastný nový rok všem.
(tedy dostatečné procento dobrého času v něm, aby jste jej za šťastný považovali)
___________________________________________
po půlnoci rok nekouřim.
sobota, prosince 31, 2016
čtvrtek, prosince 08, 2016
V pondělí du do nový práce.
Šlo to rychle.
na dva tejdny před vánocema aby sme jako vyzkoušeli, že si opravdu budem tolik rozumět s mým budoucím manažerem, tak jak nám to přišlo na pohovoru. a když opravdu, dostanu začátkem příštího roku trvalej kontrakt.
Budu pracovat jako projektant truhlařiny pro firmu co dělá celý baráky od cihel a malty až po záclony. Budu se muset rychle chytit a naučit jak to dělaj tady ... co je jiný než doma atd. A z toho co sem o firmě pochopil, je tam velká možnost se vypracovat k širšímu profesionálnímu záběru a dost se naučit i odjinud než jen co se interiéru týká.
myslim si velký věci a sem vcelku nadšenej. Líbí se mi že sem je našel přímo, že sem nešel přes agenta a že to šlo takle rychle ... v podstatě sem byl nezaměstnanej 7 pracovních dnů a od výpovědi sem byl a budu doma dohromady 18 dní s výkendama. A neni to tak že sem vzal první věc co na mě vyskočila, protože sem musel.
Řekl bych že si slibuju že to bude jako v Tunnelu (džob co sem dělal v Praze) ale s většim prostorem k růstu ...
Sem samozřejmě zvědavej jak mi to příde za ty dva tejdny a nebo za dva měsíce pokud tam ještě budu! ale to je prostě jenom další ze zbytečnejch pochyb co si nedovedu odpustit.
Do Cambridge sem na kole nevyrazil. bolelo mě v krku! :D
ale udělal sem si z kartonu a lepenky celkem obstojnej držák na telefon na řidítka. i sem ho odskoušel.
Letos už asi na ten výlet nepojedu, seběhlo se víc věcí co musim stihnout před vánocema a příštích pár dnů ještě budu čajovat... Ale nejpozději s prvním náznakem jara jedu!
Teď musim nakoupit dary. Vymyslet a nakoupit! miluju vánoce. A taky po mě naši chtějí abych vymyslel co chci já! ale že sem těžce spirituální a nematerialstickej, věci který chci, mi nikdo nemůže dát. Sobectví v nejhorší podobě! A k tomu se ještě malými krůčky snažím dopracovat se k minimalismu a to je pak opravdu urážka celý vánoční tradice.
A držák mobilu na kolo už mam ....
Fusekle to jistí.
Stejně sem úžasnej :-D kéž by takovejch jako sem já, bylo víc. mohl bych se zmlátit do krve a věděl bych že si to nebudu mít za zlý. Musel bych ho sice nějak překvapit, protože jinak by se nedal. A nejspíš by mohl mít podobnej nápad... takže bych musel dávat bacha za každym rohem a mít plán pro každou situaci kdy bych mohl bejt zranitelnej nebo snadno napadnutelnej.
Ale tak už vlastně nějakou dobu ... roky žiju.
Vono víc takovejch jako já, pár je, jen všichni žijem v jednom těle, kde se do krve milujem a platonicky bijem.
To je takovej pocit co mám, po těch několika posledních dnech, kdy sem byl nahoře a dole a všechno to bylo způsobený jen mnou samotnym a tou spoustou pánů co každýho zvlášť musím potěšit tak aby mi dal svůj souhlas k tomu cítit se dobře. a všechny tydle modly a bůžci a pilířové z hlubin mé paměti a ctnostných síní mého ruzumu jsou tak rozličných chutí a světonázorů, že pravděpodobně vždycky bude nejmíň jeden v opozici, ať udělám cokoli nebo nic.
A zbavit se jich nedá. Pud sebezáchovy mě nenechá, jsou to jeho děti které vytvořil z masa mé duše a jsou živy z mého neustavičného snění.
Chtěl sem jim aspoň zkusit snít proti chuti, abych se jako vymezil, ale dlouho sem to nevydržel. Bylo to jak kreslit tužkou na papír bez tužky a papíru.
On vlastně život je bolest. Živá bytost je hmota posedlá zvláštnim druhem neklidu, kterej spočívá v nepočítatelnym množství malých a velkých putí, která jdou-li proti sobě, bolí to. Soustava potenciálních bolestí, která nabízí jakousi rovnovážnou polohu v pohybu, kdy člověk začne mít pocit že cítí rytmus a že vlastně spousta úkonů ke kterým jej jedna pnutí přimějí, pohání úkony vycházející z pnutí dalších a tak dále. Bla bla ble ... blo ... bl ......
Blbá zima... je furt tma.
Přijet sem v půlce léta byla sice nejsnažší varianta.. ale vpravdě sem tu druhou půlku léta hledal práci a honil logistiku těla. a když sem se stihnu jakžtakž položit do svý postele, zbylo jen pár teplejch dnů a má vlastně první zkušenost se životem v londýně je todle zimní pošmourno.
Příště se stěhuju během zimy. bude to náročnější (např. zimní hadry zaberou víc místa) ale nepřídu pak o tolik z těch zajímavejch ročních období ... nejsem uplně v poloze kdy bych si mohl nebo chtěl užít lyžovačku :-D
Je to jedno a ničeho nelituju, jen si říkam ... ten první dojem je nejdůležitější, že?
Uvidíme co nabídne příští rok (a on tendle nejspíš taky ještě má pár lentilek v logru.)
Šlo to rychle.
na dva tejdny před vánocema aby sme jako vyzkoušeli, že si opravdu budem tolik rozumět s mým budoucím manažerem, tak jak nám to přišlo na pohovoru. a když opravdu, dostanu začátkem příštího roku trvalej kontrakt.
Budu pracovat jako projektant truhlařiny pro firmu co dělá celý baráky od cihel a malty až po záclony. Budu se muset rychle chytit a naučit jak to dělaj tady ... co je jiný než doma atd. A z toho co sem o firmě pochopil, je tam velká možnost se vypracovat k širšímu profesionálnímu záběru a dost se naučit i odjinud než jen co se interiéru týká.
myslim si velký věci a sem vcelku nadšenej. Líbí se mi že sem je našel přímo, že sem nešel přes agenta a že to šlo takle rychle ... v podstatě sem byl nezaměstnanej 7 pracovních dnů a od výpovědi sem byl a budu doma dohromady 18 dní s výkendama. A neni to tak že sem vzal první věc co na mě vyskočila, protože sem musel.
Řekl bych že si slibuju že to bude jako v Tunnelu (džob co sem dělal v Praze) ale s většim prostorem k růstu ...
Sem samozřejmě zvědavej jak mi to příde za ty dva tejdny a nebo za dva měsíce pokud tam ještě budu! ale to je prostě jenom další ze zbytečnejch pochyb co si nedovedu odpustit.
Do Cambridge sem na kole nevyrazil. bolelo mě v krku! :D
ale udělal sem si z kartonu a lepenky celkem obstojnej držák na telefon na řidítka. i sem ho odskoušel.
Letos už asi na ten výlet nepojedu, seběhlo se víc věcí co musim stihnout před vánocema a příštích pár dnů ještě budu čajovat... Ale nejpozději s prvním náznakem jara jedu!
Teď musim nakoupit dary. Vymyslet a nakoupit! miluju vánoce. A taky po mě naši chtějí abych vymyslel co chci já! ale že sem těžce spirituální a nematerialstickej, věci který chci, mi nikdo nemůže dát. Sobectví v nejhorší podobě! A k tomu se ještě malými krůčky snažím dopracovat se k minimalismu a to je pak opravdu urážka celý vánoční tradice.
A držák mobilu na kolo už mam ....
Fusekle to jistí.
Stejně sem úžasnej :-D kéž by takovejch jako sem já, bylo víc. mohl bych se zmlátit do krve a věděl bych že si to nebudu mít za zlý. Musel bych ho sice nějak překvapit, protože jinak by se nedal. A nejspíš by mohl mít podobnej nápad... takže bych musel dávat bacha za každym rohem a mít plán pro každou situaci kdy bych mohl bejt zranitelnej nebo snadno napadnutelnej.
Ale tak už vlastně nějakou dobu ... roky žiju.
Vono víc takovejch jako já, pár je, jen všichni žijem v jednom těle, kde se do krve milujem a platonicky bijem.
To je takovej pocit co mám, po těch několika posledních dnech, kdy sem byl nahoře a dole a všechno to bylo způsobený jen mnou samotnym a tou spoustou pánů co každýho zvlášť musím potěšit tak aby mi dal svůj souhlas k tomu cítit se dobře. a všechny tydle modly a bůžci a pilířové z hlubin mé paměti a ctnostných síní mého ruzumu jsou tak rozličných chutí a světonázorů, že pravděpodobně vždycky bude nejmíň jeden v opozici, ať udělám cokoli nebo nic.
A zbavit se jich nedá. Pud sebezáchovy mě nenechá, jsou to jeho děti které vytvořil z masa mé duše a jsou živy z mého neustavičného snění.
Chtěl sem jim aspoň zkusit snít proti chuti, abych se jako vymezil, ale dlouho sem to nevydržel. Bylo to jak kreslit tužkou na papír bez tužky a papíru.
On vlastně život je bolest. Živá bytost je hmota posedlá zvláštnim druhem neklidu, kterej spočívá v nepočítatelnym množství malých a velkých putí, která jdou-li proti sobě, bolí to. Soustava potenciálních bolestí, která nabízí jakousi rovnovážnou polohu v pohybu, kdy člověk začne mít pocit že cítí rytmus a že vlastně spousta úkonů ke kterým jej jedna pnutí přimějí, pohání úkony vycházející z pnutí dalších a tak dále. Bla bla ble ... blo ... bl ......
Blbá zima... je furt tma.
Přijet sem v půlce léta byla sice nejsnažší varianta.. ale vpravdě sem tu druhou půlku léta hledal práci a honil logistiku těla. a když sem se stihnu jakžtakž položit do svý postele, zbylo jen pár teplejch dnů a má vlastně první zkušenost se životem v londýně je todle zimní pošmourno.
Příště se stěhuju během zimy. bude to náročnější (např. zimní hadry zaberou víc místa) ale nepřídu pak o tolik z těch zajímavejch ročních období ... nejsem uplně v poloze kdy bych si mohl nebo chtěl užít lyžovačku :-D
Je to jedno a ničeho nelituju, jen si říkam ... ten první dojem je nejdůležitější, že?
Uvidíme co nabídne příští rok (a on tendle nejspíš taky ještě má pár lentilek v logru.)
neděle, prosince 04, 2016
no a že nemam co dělat ... nebo spíš nemam chuť a finance nic dělat, budu tu asi zase o něco víc psát.
a abych neztratil ani špetku ironie co si s ní maluju válečný barvy pro dennodenní boj se všedními situacemi, budu psát o tom co bych chtěl udělat ve středu. A že se znam, už to nejsem schopnej brát jako plán neb vím že jakékoli mé plány jsou vždycky tak padesát na padesát.
Ve středu mám volný den, zatím. (Zejtra mám pohovor (měl sem jeden v pátek) a v úterý mám meeting s Gavem :D což je employment agent, nebo jak bych ho nazval. Budem si povídat o tom co chci dělat, co umím a k čemu se hodim nejvíc. Našel si mě sám a byl to jeho nápad... prej se mu pak bude snáz mě prodávat... nevim, takle to tu chodí. proč ne, žejo. Můžu se jedině něco naučit. Je to zadarmo. A člověk má pocit že je mnohem skutečnější než si sám příde :-D)
Každopádně středa:
Přivstanu si, posnídám na výkon, nahodím předem zabalený baťůžek (:-D), sednu na WunderCycle a pojedu podel řeky do Cambridge, kde se budu chvilku opájet svým výkonem a místní architekturou a pak pojedu vlakem domu.
Cesta tam by měla bejt supr krásná a hlavně v ranním oparu, když vyrazím opravdu včas (ono se stejně rozednívá kousek před osmou). tuhle sem na ni koukal vlakem ze Stansteadu ... řeka se tam kroutí bažinatým údolíčkem (jako že mělkym údolím), je upravená pro plavbu a sou podel ní stezky a domky atd.
teď sem se trochu utrh od psaní tady a začal sem dávat dohromady itinerář na kus papíru co se mi objevil pod rukou... plánování, to je moje.
chybí mi držák na vodu, už takle v báglu potáhnu zámek na kolo a bez treninku ten těžkej bágl na kole neni uplně záda friendly. taky by se hodil držák na telefon kvůli navigaci (nevypadá to uplně jednoduše... ta řeka je podel cesty do půlky.)
a už mě přestalo bavit psát protože mam lepší nápad co s časem! :-D
jdu koukat na kolo, mnout si u toho bradu a vymejšlet jak zadarmo do rámu ukotvit ten zámek, tak aby to přežilo 60mil a až mi tam bude zima (mam kolo na verandě.. tady se tomu říká winter garden) tak s pomocí lepenky a kartonu vyrobim držák na telefon co pude na řidítka nebo představec a vydrží aspoň 60mil.
a další zábavná věc co bych s ní mohl mrhat časem tak aby to nebylo nepříjemný, je že bych celou tudle expedici zdokumentoval :-D ...
Nejradši se mám když se pro něco nadchnu. S přibývajícím věkem se to děje míň a míň a ne vždycky to vydrží dýl než půl hodiny ... ale v tu chvíli je to dycky hrozně fajn a to se počítá.
a abych neztratil ani špetku ironie co si s ní maluju válečný barvy pro dennodenní boj se všedními situacemi, budu psát o tom co bych chtěl udělat ve středu. A že se znam, už to nejsem schopnej brát jako plán neb vím že jakékoli mé plány jsou vždycky tak padesát na padesát.
Ve středu mám volný den, zatím. (Zejtra mám pohovor (měl sem jeden v pátek) a v úterý mám meeting s Gavem :D což je employment agent, nebo jak bych ho nazval. Budem si povídat o tom co chci dělat, co umím a k čemu se hodim nejvíc. Našel si mě sám a byl to jeho nápad... prej se mu pak bude snáz mě prodávat... nevim, takle to tu chodí. proč ne, žejo. Můžu se jedině něco naučit. Je to zadarmo. A člověk má pocit že je mnohem skutečnější než si sám příde :-D)
Každopádně středa:
Přivstanu si, posnídám na výkon, nahodím předem zabalený baťůžek (:-D), sednu na WunderCycle a pojedu podel řeky do Cambridge, kde se budu chvilku opájet svým výkonem a místní architekturou a pak pojedu vlakem domu.
Cesta tam by měla bejt supr krásná a hlavně v ranním oparu, když vyrazím opravdu včas (ono se stejně rozednívá kousek před osmou). tuhle sem na ni koukal vlakem ze Stansteadu ... řeka se tam kroutí bažinatým údolíčkem (jako že mělkym údolím), je upravená pro plavbu a sou podel ní stezky a domky atd.
teď sem se trochu utrh od psaní tady a začal sem dávat dohromady itinerář na kus papíru co se mi objevil pod rukou... plánování, to je moje.
chybí mi držák na vodu, už takle v báglu potáhnu zámek na kolo a bez treninku ten těžkej bágl na kole neni uplně záda friendly. taky by se hodil držák na telefon kvůli navigaci (nevypadá to uplně jednoduše... ta řeka je podel cesty do půlky.)
a už mě přestalo bavit psát protože mam lepší nápad co s časem! :-D
jdu koukat na kolo, mnout si u toho bradu a vymejšlet jak zadarmo do rámu ukotvit ten zámek, tak aby to přežilo 60mil a až mi tam bude zima (mam kolo na verandě.. tady se tomu říká winter garden) tak s pomocí lepenky a kartonu vyrobim držák na telefon co pude na řidítka nebo představec a vydrží aspoň 60mil.
a další zábavná věc co bych s ní mohl mrhat časem tak aby to nebylo nepříjemný, je že bych celou tudle expedici zdokumentoval :-D ...
Nejradši se mám když se pro něco nadchnu. S přibývajícím věkem se to děje míň a míň a ne vždycky to vydrží dýl než půl hodiny ... ale v tu chvíli je to dycky hrozně fajn a to se počítá.
středa, listopadu 30, 2016
A hned je všechno jednoduší.
O milou nemilou práci sem přišel. Holku první sem vyautoval a na holku druhou nějak nemam pomyšlení.
přišlo to jak deka. nebo spíš odešlo.
zpátky na stromy.
To je fráze kterou sem si osvojil v práci, v tunelu. to je ta firma co sem v ní dělal v čechách. ze začátku sem ji nedokázal přijít na chuť. člověk se sere s nějakym designem, skládá a rozkládá a kombinuje a ždíme si hlavu než na něco příde a pak se ukáže třeba po hodině dvou, že prdlajs, že něco někde opominul a vlastně nezbejvá než všechny plány zmuchlat a zahodit a pokusit se je zapomenout, aby mohl začít znovu s designem kterej bude fungovat.
A pak sem se ji nějak naučil mít rád. Tu frázi. Přišel sem totiž na to, že mě na tej práci ze všeho nejvíc stejně bavil ten proces vymejšlení jak na to. a když má člověk mít dobrý nápady, musí se naučit na plno z nich zapomenout.
no a před čtyřma měsícema sem nastoupil do týdle poslední práce co sem v ní teď skončil. a kromě toho že sem vlastně kde sem byl, nezaměstnanej v londýně s pomalu ale jistě vysychajícím účtem, nejistou představou o budoucnosti a smyslu života sem vlastně v klidu. pár měsíců sem se svezl, užil si dobrodružství okolo, poznal pár dobrejch lidí a naučil se zase trochu z jiného soudku o světě a o sobě.
sama výpověď, pokud bych to tak nazval, mě nepřekvapila, překvapilo mě že sem se chabě namáhal předstírat že ano. ale z toho zatím rozum nemám. všeho všudy se mi vlastně ulevilo. když se všechno posere, bude všechno posraný, to je toho. Ale každej den se tlačit do práce kde jednoho všechno tlačí a svědí nebo jindy zebe a musí se snažit aby tam zůstal, a k tomu aby tam vyvíjel nějakou jinou než robotickou činost, to je humus. I když za to dostane dobře zaplaceno.
Přijel sem s tim že než najdu něco dobrýho, budu dělat třeba v baru. A vono proč ne. nevim jestli rovnou v baru, ale job nějakýho stěhováka bych třeba mohl pohledat.
mám necelý tři tejdny na to najít práci. v oboru nebo ne. nějakou co bych mohl začít dělat začátkem novýho roku.
začal sem prací v oboru... udělal sem co sem mohl a nezbývá než čekat, průběžně přidávat pod kotlík a zůstat na pozoru. možná se ještě dneska nebo zejtra seberu k nějakýmu dalšímu mocnějšímu výpadu.
O práci mimo obor začnu během pár dní přemejšlet a třeba si udělam i nějaký rešerše. a když během dvou tejdnů nepříde jediný interview a nebo solidnější stopa, spočítam si peníze, odskočim si na vánoce a po novym roce začnu hákovat v nějakym to skladu nebo takněco.
to by bylo k mojí situaci na poli práce.
Večeře s holkou první proběhla přibližně dle předpokladů. Dělala jako by se nikdy nic nestalo. přišla upravená a nalíčená (nedělá to dycky) což by, společně s tim, že nechtěla abych ji řekl kam ji beru aby to bylo jako překvapení, mohlo být bráno jako jakýsi průkaz že sem to vlastně všechno vymyslel dřív než ona sama. kéž bych to ale dokázal brát tak klidně jako tu práci.
Oba sme byly dost odměřený a já se ji snažil moc nekoukat do vočí aby mi zase v mozku nevytekly baterky a neměl sem nějakou další chemickou katastrofu. nakonec sme se začly opíjet a když to vypadalo že se bude historie opakovat, utnul sem to nějakýma kidama. řekla mi něco co mě mohlo bolet ale to se mi nechtělo a odppověděl sem něčim mnohoznačnym. Pak sme šli každej svym směrem.
od tý doby se mnou nemluví ... ale já s ní taky ne. není to ideální situace ale musim si teď dát dohromady pár věcí a jestli se jí pak ozvu já a nebo ona mě .. nebo nikdo nikomu. kdo ví, třeba nějaký planety něco někde způsoběj a delfíni se konečně naučej sedět u televize bez vrtění a my se potkáme v sámošce. oba sme příliš hrdý, ona asi víc.
Holka druhá... nevim. abych pravdu řekl, nevim nic. mam pocit že koncept druhý holky byl nutnou součástí procesu uvažování nad holkou první. a teď jaksi pozbyl význam. nebo alespoň tu část z problému holky první vycházející. Což je asi dobře, jestli to má někdy někam vést a nabrat nějakou podobu. Ale zároveň to znamená že sem jaksi přišel o motivaci něco podnikat. nejspíš ji potkám zítra na pivu s bandou. co bude bude.
Teď du na cigáro, nakoupit, jíst a dál nevim. asi nic moc. někde sem četl že když sou lidi chytrý často to vypadá že sou líný, protože dokážou dlouhou dobu nic nedělat. Ale sedět a pár hodin v kuse přemejšlet neni nic nedělání. může to bejt i docela vyčerávající! :-D
taky se v tom článku psalo, že vlastně timdle přemejšlením, se vlastně tydle chytrý lidi stávaj ještě chytřejšíma.
Takže asi budu sedět, cvrnkat si s myšlenkama a doufat že sem dost chytrej a že to moje vyčkávání není mrhání časem ale fitness!!
Když si to dělá člověk těžký sám, prostě jenom tim že je. tim že je kdo je ... je dobrý si to takle uvědomit. aby se vyhnul tomu dávat někomu cokoli za vinu. nebo sobě :D
.. už to bylo těžší. ale nebylo toho tolik ve hře. a ani tentokrát ještě není ve hře zdaleka všechno. začínam mít nejen pocit (ten už mam dlouho) ale i postupně docházím přesvědčení, že dokud nebude ve hře všechno, nedám si pokoj. a pak asi taky ne.
takle to bude dycky. čim dřív si na to zvyknu a přestanu hrát na cíle a meze, nebudu mít klid. (nevim jestli klid je to co chci... možná mam na mysli něco jinýho ale nevim jak to nazvat :-D )
středa, listopadu 23, 2016
Ale opravdu příšerně se mi to zamotalo!
vubec nevim odkuď začít. ale doufám že to budu vědět až budu vědět jak to skončí.
práce mě neskutečně sere. až tak že ji skoro nedovedu dělat. Ale z nezbytnosti jsem rozhodnut v ní setrvat jak jen dlouho to dovedu. doufejme alespoň do jara. kdy bych si mohl dovolit být při vybírání zaměstnání o něco selektivnější.
moje dušička si udělala bolístku a mysl se z toho samou histerií málem sesypala. pak se ale ukázalo že to nebude tak hrozný a že to stačí vymyslet. a já jsem před rozhodnutím ponechán osudu s rozumem co mumlá jako ožrala a slintá si na límec. a intuicí vyburcovanou, vším tím nedostatkem jistot a pochybách o hodnotách, k obrazu dobrodruha co nemá co ztratit, snad jen život co si ztracen jeho neriskováním váží stejně jako smrt jeho riskováním. a neustále zapomíná na to že je jen malou součástí mé osoby a že její zbytek potřebuje něco jiného než on.
a tak ať si mnu spánky jak chci, zpytuji nevědomí a pátrám po emocích, nezbývá mi i v této situaci než čekat a sledovat dění. Možná předstíraje a možná opravdu zarytě dumajíc nad výsledkem, a vyveden z míry nezchopností identifikuvat která z těchto dvou variant nabízí že přecejenom mám skrytý, převažující zájem v jednom z možných výsledku.
a kromě práce a ženskejch mě tu vlastně nic nesere. snad jen že málo trénuju.
a tak mi nezbývá než se vrátit k předchozím tématům. ale o práci se mi nechce psát protože ta mě spíš než trápí prostě jen zarytě sere. (není to až tak zlý)
takže se pokusím nějak nepozorovaně rozvinout a nastínit problém který se přede mnou nachází, tak důmyslně aby tomu nikdo jiný než já sám, jednou až na stávající situaci zapomenu, nedokázal porozumět. (jak tu vždy bylo dobrou tradicí)
bylo nebylo, byla jedna holka co mě chtěl a já jí. ale jen co sme se potkali a dostala svoje zorničky pod kontrolu, jala se předstírat že sem jí jak lichý či levý jak přesvědčivě dovedla, jenom ale tak abych ji nespustil z očí. a já jako ve všech situací kdy nestihnu v čas pochopit (nebo z jiných důvodů) nevím co se děje, sem nasadil svůj nonšalantní poker face a dělal co se od někoho jako sem já očekává. Než jednoho dne ....
když přeskočím pár stránek které jsou jak nedůležité pro vystihnutí situace, tak zároveň nezapomenutelný a vytáhnu z jejich obsahu snad jen jeden drobný úkaz, který se na nich několikrát opakuje.
Jednou za čas se holka z někdy nezřejmých a jindy z dětinských důvodů rozhodla, že všechno zlo světa a komplikace jejího života jsou moje vina a nebo aspoň, že bych já měl pykat a někdy s větší pompou a jindy s menší odešla a třeba den nebo dva se mnou nepromluvila. Než se vrátila jakoby nic a všechno bylo lepší než dřív. nebo mi to tak aspoň přišlo. Nějak sem si na to zvyknul a dokonce si říkal že se mi to jednou možná bude i líbit... mít na pár dní klid.
A pak jsme se jednoho večera po jednom krátkém a ostrém střetu rozešli. Vnímal sem to tak. Smířil se s tím. A pak když mě slehla žluč, chtěl sem to aspoň nějak civilizovaně zapošít. jenže co by čert nechtěl, ta holka se mnou nemluvila. no a když se mnou po dvou týdnech mluvit začla a je ochotná zajít na večeři, jalo se mě podezření, že to pro ní vlastně rozchod nebyl a že bude dělat jako by nic a že jedeme dál.
A já jak se znám, na špatné věci rychle zapomínám a vždycky jsem po ruce s uznáním že si za většinu mizérie můžu vlastně sám, že mi to pomalu myslí a dělám závěry pln emocí. a budu vlastně během dvou dnů, dneška a zítřka, ochoten vše zapomenout. Přesvědčen že si vlastně nemám na co ztěžovat a že není důvod její hru nepřijmout.
takový pocit mám a zítra kdy ji nejspíš uvidím, mám obavu že navážeme kde jsme skončili. což by vlastně nebyla taková pohroma. kdyby se však během těch dvou týdnů nic nestalo.
Ale ono se stalo.
zvyknul sem si na to že už nic nebude. že jsme skončili a přes počáteční obavy a strasti jsem to vcelku přijal za své. Ne jen protože je to tak rozumnější (přecejenom todle mít celej život... a nebo i třeba rok) ale i protože se objevila ještě jedna holka.
Když říkám že se objevila, neznamená to že doposavaď nebyla. byla poblíž a vždy jsem měl důvodné podezření že mě chce a já ji chtěl taky. ale až do asi tří dnů zpět sem si to nepřipouštěl. Takle se lidi potkávají, že se chtějí navzájem... pořád. Ale když je jeden nebo oba z nich s někým jiným. nechají si to pro sebe. (...)
A já byl přesvědčenej že s nikým nejsem. ne, neskočil sem z jedný holky na druhou. co sem ale udělal bylo, že sem si myšlenku na ni připustil. A v té době mi to nepřišlo špatné. Jestli to postřehla nevím, snad jen podezírám že mohla. řekl sem ji jaká je má situace, když sem ji ještě bral za zřejmou.
No a tadle představa že tadle holka by mohla bejt má holka mě vcelku zaujala.
Ještě sem nikomu neublížil (z těch dvou). ale myslim že to tak dopadne. říkám to jako bych sebe považoval za ultimátního vyníka. Ale to snad jenom pro to že ho možná někdo bude vyžadovat.
Pokud by to ale bylo takle jednoduchý. že prostě někdo odstrouhá a nebo všichni protože v těhle věcech prostě občas nejde nic dělat, neměl bych důvod si lámat hlavu.
Co se pořád může stát a bylo by asi nejsnažší, kdyby milá holka co se mnou nemluvila, ve skutečnosti nebyla trucná jako tolikrát předtím, a já jsem to prve pochopil správně a že opravdu konec. pak by byla polovina srdcebolu za mnou a já se mohl postupně vrátit k myšlence na holku druhou a podívat se ne ní novýma vočima a vidět co bude... vše proběhlo dle scénáře a já nemusel nikoho odstřihávat. Varianta nejsnažší pro mě, pro všechny.
Pokud je však má doměnka správná, i tak bych chtěl setrvat na straně rozumu a tak jako tak to ukončit i přes její zájem pokračovat. Nejspíš bych ji způsobil bolest a křivdu... to bejvá. čeho se ale bojím je, že to nedovedu a nebo že si to na místě rozmyslím a zadělám si na pokračování něčeho co se může potenciálně stát slznym jezerem. A stejně tak se bojím že když to dovedu a ukončím to i přes momentální námitky mojí intuice, přijdu o něco co by mohlo bejt skvělý. protože přecejenom ani já nejsem jednuduchý čtení.
V obou těchto případech holka druhá odstrouhá. což by nebyla taková hrůza. pro nikoho, nejsou v tom city nebo jakejkoli závit. Alespoň by neměl být. mám ale malé podezření že si při našem posledním setkání všimla, že sem se na ní koukal jinak než dřív a možná ji věnoval víc pozornosti a třeba si teď na něco myslí.
a to není moje ješitnost. je to spíš moje skrytá touha že by třeba mohla a na jednu stranu bych chtěl aby to tak bylo a abych si úvahy o ní mohl znova připustit...
Jenže vlastně nevím co chci víc.
Je v tom plno faktorů co sem je nikdy dřív nepoznal. pár z nich má co dělat s tím že jsem se nedávno přestěhoval do cizího města na ostrově daleko od domova a nevím co budu dělat dál. jeden z faktorů je ten že v podobné situaci jsou i obě milé holky.
Stařešinové praví, že v podobných situacích je pomáhá položit si otázku:
Kdybych měl záruku že se nikomu neublíží a že všechno bude snadný, chtěl bych tu nebo tu a nebo obě? Pokud je odovědí jedna z nich, je to snadné, pokud obě, jsi kokot.
má odpověď? ne, nejsem kokot. má odpověd je přibližně něco jako: proč to kurva jednou nemůže bejt jedoduchý, chci bejt šťastnej a mít jednoduchej vztah abych se konečně mohl věnovat něčemu jinýmu! třeba co ze mě jednou bude.
ne, to s tim nemá nic společnýho. když budu bez vztahu taky budu. byl sem a neměl sem pocit že bych nebyl. jen prostě už mám pokrk věčnejch srdečních pochodů od nikaď nikam.
takže pokud bych měl dát odpověď na otázku stařešinů. musel bych si ji úmyslně vyložit jinak a zároveň ji zpochybnit:
pokud má být všechno snadný, tak holka druhá je mnohem víc easy going a například nemá problém mi otevřeně naznačit že o mě stojí, čímž je otázka zavádějící a na to že bude něco snadnější než něco jinýho mě ještě nikdo neutáh.
takže nezbývá než vyčkat a příjít. vidět. a neposrat to. což by mohlo znamenat neudělat rychlý závěr a hezky si posbírat nový informace a pěkně si nad nima posedět. I přes tu naléhavou potřebu už to konečně mít srovnané. a nebo by to mohlo znamenat něco jinýho...
Je mi jasný že komukoli jinému by bylo hned jasné které cesta je správná. a tak tu bude i mému budoucímu já. ale mé budoucí já bude mít podobu založenou na mém rozhodnutí a mimoto co o sobě vím je, že si neříkam co kdyby a byl-li bych bejval.
prostě se něco stane a něco bude, možná s tím něco udělám a nebo udělám něco s něčím jiným. slunce vyjde a zajde a než zaklepu bačkorama tak budu o všem hrozně moc přemejšlet a moje zvědavost mě bude házet ze zdi na zeď, někdy budu hrozně šťastnej a jindy hrozně smutnej atd atd, full stop
uvědomuji si že tentokrát sem jaksi opustil šifru a napsal to jak to je.
asi to bude hlavně tím že nikdo koho by to mohl přímo zasáhnout jinak než bych chtěl, nemluví česky a nemá šanci se v relevantním čase naučit.
je to trochu telenovela... ale proč ne, jestli to zachycuje čím jsem, budiž je to cokoli.
___________________________________
z jiného soudku:
příští rok, tak jako rok 2014 nebudu kouřit. vůbec.
vubec nevim odkuď začít. ale doufám že to budu vědět až budu vědět jak to skončí.
práce mě neskutečně sere. až tak že ji skoro nedovedu dělat. Ale z nezbytnosti jsem rozhodnut v ní setrvat jak jen dlouho to dovedu. doufejme alespoň do jara. kdy bych si mohl dovolit být při vybírání zaměstnání o něco selektivnější.
moje dušička si udělala bolístku a mysl se z toho samou histerií málem sesypala. pak se ale ukázalo že to nebude tak hrozný a že to stačí vymyslet. a já jsem před rozhodnutím ponechán osudu s rozumem co mumlá jako ožrala a slintá si na límec. a intuicí vyburcovanou, vším tím nedostatkem jistot a pochybách o hodnotách, k obrazu dobrodruha co nemá co ztratit, snad jen život co si ztracen jeho neriskováním váží stejně jako smrt jeho riskováním. a neustále zapomíná na to že je jen malou součástí mé osoby a že její zbytek potřebuje něco jiného než on.
a tak ať si mnu spánky jak chci, zpytuji nevědomí a pátrám po emocích, nezbývá mi i v této situaci než čekat a sledovat dění. Možná předstíraje a možná opravdu zarytě dumajíc nad výsledkem, a vyveden z míry nezchopností identifikuvat která z těchto dvou variant nabízí že přecejenom mám skrytý, převažující zájem v jednom z možných výsledku.
a kromě práce a ženskejch mě tu vlastně nic nesere. snad jen že málo trénuju.
a tak mi nezbývá než se vrátit k předchozím tématům. ale o práci se mi nechce psát protože ta mě spíš než trápí prostě jen zarytě sere. (není to až tak zlý)
takže se pokusím nějak nepozorovaně rozvinout a nastínit problém který se přede mnou nachází, tak důmyslně aby tomu nikdo jiný než já sám, jednou až na stávající situaci zapomenu, nedokázal porozumět. (jak tu vždy bylo dobrou tradicí)
bylo nebylo, byla jedna holka co mě chtěl a já jí. ale jen co sme se potkali a dostala svoje zorničky pod kontrolu, jala se předstírat že sem jí jak lichý či levý jak přesvědčivě dovedla, jenom ale tak abych ji nespustil z očí. a já jako ve všech situací kdy nestihnu v čas pochopit (nebo z jiných důvodů) nevím co se děje, sem nasadil svůj nonšalantní poker face a dělal co se od někoho jako sem já očekává. Než jednoho dne ....
když přeskočím pár stránek které jsou jak nedůležité pro vystihnutí situace, tak zároveň nezapomenutelný a vytáhnu z jejich obsahu snad jen jeden drobný úkaz, který se na nich několikrát opakuje.
Jednou za čas se holka z někdy nezřejmých a jindy z dětinských důvodů rozhodla, že všechno zlo světa a komplikace jejího života jsou moje vina a nebo aspoň, že bych já měl pykat a někdy s větší pompou a jindy s menší odešla a třeba den nebo dva se mnou nepromluvila. Než se vrátila jakoby nic a všechno bylo lepší než dřív. nebo mi to tak aspoň přišlo. Nějak sem si na to zvyknul a dokonce si říkal že se mi to jednou možná bude i líbit... mít na pár dní klid.
A pak jsme se jednoho večera po jednom krátkém a ostrém střetu rozešli. Vnímal sem to tak. Smířil se s tím. A pak když mě slehla žluč, chtěl sem to aspoň nějak civilizovaně zapošít. jenže co by čert nechtěl, ta holka se mnou nemluvila. no a když se mnou po dvou týdnech mluvit začla a je ochotná zajít na večeři, jalo se mě podezření, že to pro ní vlastně rozchod nebyl a že bude dělat jako by nic a že jedeme dál.
A já jak se znám, na špatné věci rychle zapomínám a vždycky jsem po ruce s uznáním že si za většinu mizérie můžu vlastně sám, že mi to pomalu myslí a dělám závěry pln emocí. a budu vlastně během dvou dnů, dneška a zítřka, ochoten vše zapomenout. Přesvědčen že si vlastně nemám na co ztěžovat a že není důvod její hru nepřijmout.
takový pocit mám a zítra kdy ji nejspíš uvidím, mám obavu že navážeme kde jsme skončili. což by vlastně nebyla taková pohroma. kdyby se však během těch dvou týdnů nic nestalo.
Ale ono se stalo.
zvyknul sem si na to že už nic nebude. že jsme skončili a přes počáteční obavy a strasti jsem to vcelku přijal za své. Ne jen protože je to tak rozumnější (přecejenom todle mít celej život... a nebo i třeba rok) ale i protože se objevila ještě jedna holka.
Když říkám že se objevila, neznamená to že doposavaď nebyla. byla poblíž a vždy jsem měl důvodné podezření že mě chce a já ji chtěl taky. ale až do asi tří dnů zpět sem si to nepřipouštěl. Takle se lidi potkávají, že se chtějí navzájem... pořád. Ale když je jeden nebo oba z nich s někým jiným. nechají si to pro sebe. (...)
A já byl přesvědčenej že s nikým nejsem. ne, neskočil sem z jedný holky na druhou. co sem ale udělal bylo, že sem si myšlenku na ni připustil. A v té době mi to nepřišlo špatné. Jestli to postřehla nevím, snad jen podezírám že mohla. řekl sem ji jaká je má situace, když sem ji ještě bral za zřejmou.
No a tadle představa že tadle holka by mohla bejt má holka mě vcelku zaujala.
Ještě sem nikomu neublížil (z těch dvou). ale myslim že to tak dopadne. říkám to jako bych sebe považoval za ultimátního vyníka. Ale to snad jenom pro to že ho možná někdo bude vyžadovat.
Pokud by to ale bylo takle jednoduchý. že prostě někdo odstrouhá a nebo všichni protože v těhle věcech prostě občas nejde nic dělat, neměl bych důvod si lámat hlavu.
Co se pořád může stát a bylo by asi nejsnažší, kdyby milá holka co se mnou nemluvila, ve skutečnosti nebyla trucná jako tolikrát předtím, a já jsem to prve pochopil správně a že opravdu konec. pak by byla polovina srdcebolu za mnou a já se mohl postupně vrátit k myšlence na holku druhou a podívat se ne ní novýma vočima a vidět co bude... vše proběhlo dle scénáře a já nemusel nikoho odstřihávat. Varianta nejsnažší pro mě, pro všechny.
Pokud je však má doměnka správná, i tak bych chtěl setrvat na straně rozumu a tak jako tak to ukončit i přes její zájem pokračovat. Nejspíš bych ji způsobil bolest a křivdu... to bejvá. čeho se ale bojím je, že to nedovedu a nebo že si to na místě rozmyslím a zadělám si na pokračování něčeho co se může potenciálně stát slznym jezerem. A stejně tak se bojím že když to dovedu a ukončím to i přes momentální námitky mojí intuice, přijdu o něco co by mohlo bejt skvělý. protože přecejenom ani já nejsem jednuduchý čtení.
V obou těchto případech holka druhá odstrouhá. což by nebyla taková hrůza. pro nikoho, nejsou v tom city nebo jakejkoli závit. Alespoň by neměl být. mám ale malé podezření že si při našem posledním setkání všimla, že sem se na ní koukal jinak než dřív a možná ji věnoval víc pozornosti a třeba si teď na něco myslí.
a to není moje ješitnost. je to spíš moje skrytá touha že by třeba mohla a na jednu stranu bych chtěl aby to tak bylo a abych si úvahy o ní mohl znova připustit...
Jenže vlastně nevím co chci víc.
Je v tom plno faktorů co sem je nikdy dřív nepoznal. pár z nich má co dělat s tím že jsem se nedávno přestěhoval do cizího města na ostrově daleko od domova a nevím co budu dělat dál. jeden z faktorů je ten že v podobné situaci jsou i obě milé holky.
Stařešinové praví, že v podobných situacích je pomáhá položit si otázku:
Kdybych měl záruku že se nikomu neublíží a že všechno bude snadný, chtěl bych tu nebo tu a nebo obě? Pokud je odovědí jedna z nich, je to snadné, pokud obě, jsi kokot.
má odpověď? ne, nejsem kokot. má odpověd je přibližně něco jako: proč to kurva jednou nemůže bejt jedoduchý, chci bejt šťastnej a mít jednoduchej vztah abych se konečně mohl věnovat něčemu jinýmu! třeba co ze mě jednou bude.
ne, to s tim nemá nic společnýho. když budu bez vztahu taky budu. byl sem a neměl sem pocit že bych nebyl. jen prostě už mám pokrk věčnejch srdečních pochodů od nikaď nikam.
takže pokud bych měl dát odpověď na otázku stařešinů. musel bych si ji úmyslně vyložit jinak a zároveň ji zpochybnit:
pokud má být všechno snadný, tak holka druhá je mnohem víc easy going a například nemá problém mi otevřeně naznačit že o mě stojí, čímž je otázka zavádějící a na to že bude něco snadnější než něco jinýho mě ještě nikdo neutáh.
takže nezbývá než vyčkat a příjít. vidět. a neposrat to. což by mohlo znamenat neudělat rychlý závěr a hezky si posbírat nový informace a pěkně si nad nima posedět. I přes tu naléhavou potřebu už to konečně mít srovnané. a nebo by to mohlo znamenat něco jinýho...
Je mi jasný že komukoli jinému by bylo hned jasné které cesta je správná. a tak tu bude i mému budoucímu já. ale mé budoucí já bude mít podobu založenou na mém rozhodnutí a mimoto co o sobě vím je, že si neříkam co kdyby a byl-li bych bejval.
prostě se něco stane a něco bude, možná s tím něco udělám a nebo udělám něco s něčím jiným. slunce vyjde a zajde a než zaklepu bačkorama tak budu o všem hrozně moc přemejšlet a moje zvědavost mě bude házet ze zdi na zeď, někdy budu hrozně šťastnej a jindy hrozně smutnej atd atd, full stop
uvědomuji si že tentokrát sem jaksi opustil šifru a napsal to jak to je.
asi to bude hlavně tím že nikdo koho by to mohl přímo zasáhnout jinak než bych chtěl, nemluví česky a nemá šanci se v relevantním čase naučit.
je to trochu telenovela... ale proč ne, jestli to zachycuje čím jsem, budiž je to cokoli.
___________________________________
z jiného soudku:
příští rok, tak jako rok 2014 nebudu kouřit. vůbec.
neděle, října 09, 2016
minulej příspěvek byl třístej! ani sem to neoslavil!
nová etapa, sem v třetině. jestli to tu dotáhnu na 900 (což by fungovalo kdybych to tu psal od narození), budu mít něco za čim se v životě budu moct ohlídnout a říct si... dobře si to udělal. sem na tebe hrdej, alespoň něčemu si v životě zůstal věrnej.
z umění si udělal blábol... z blábolu umění, ze života blábol... to asi hlavně. ale pořád sem na to hrdej jak ohař! život je blábol a já si na nic nehraju :-D
když si samozřejmě zrovna na nic nehraju.
byl sem jeden z posledních čtvrtků nevyspalej a utahanej a přece mě vytáhla na pivo. nechal sem ji slíbit že mě pošle spát před jedenáctou ale ona je poslední člověk co je od něj moudré přijímat sliby. a já to věděl už předtím a přece mi to stačilo abych šel. asi sem chtěl.
málo kdy říká nudný věci a tak se neodvratně musí stát že začne říkat věci co bolí. a ten čtvrtek se jí dařilo. věděla že mi to nemůže bejt příjemný ačkoli nedávám nic najevo, což muselo působit strašně komicky a proto měla ten úsměv. jako by krutej ale zároveň hezkej jeho upřímností.
oficiálně mě přijala za svojí hračku a formálně mě poprosila abych ji zůstal, jako bych měl na výběr.
řekla to jinak, možná si ani neuvědomovala tu rovinu ve který sem to teď popsal.
pak se odmlčela. to se taky zákonitě stane člověku co nechce říkat zbytečný věci.
bylo pozdě a já se chvěl snad únavou. a ačkoli mě všechno bolelo, včetně srdce, bylo mi hezky.
oloupal se ze mě veškerej ten marast odcizení a odstupu kterej sem cejtil i vůči ní, mé nejbližší duši v tomdle přelidněnym městě.
a tak, ne snad se záminkou nebo cílem, sem jí dal nahlídnout do sebe. povídal sem jí o koni a poflusanej kočce. o sekáči a děvce a o tom jak často lidi dělaj ty nejobyčejnější věci z těch nejůchylnějších důvodů a vobráceně.
opustil sem veškerou trpělivost co se jí musím denně napředstírat když mluvím s lidma a přestal sem se ohlížet na to jak na ni musí působit to co říkám.
a tak se naše role převrátily, kdy jsem ji zaskočil víc než sebe. a pak za nějakou hodinu chytla dech a naše role vyvážili a řekla mi že se konečně chovám normálně. prej se mě dřív občas trochu bála.
pak si vzala co chtěla i přes moje snahy konečně dospat dvě neprospaný noci a ráno mi mávla pusu a byla pryc. asi sem chtěl.
to je něco o čem mě todle město nutí přemejšlet. jestli bych prostě neměl začít bejt netrpělivej a sebestřednej Já co ho nezajímaj lidi co sou jen lidi a mají pro něj stejnou váhu jako kytky a bere si co chce a neusmívá se kdy se sluší a je mu jedno že sou z něj lidi nervozní.
prej když mluvim s lidma (pozorovává mě zpoza baru) prý působím jako "smutný" kluk co naslouchá a občas řekne něco vtipýho a lidi ho považujou za inteligentního protože mluví hezkým jazykem a neříká sprostý slova.
což v pravdě zní trochu strašidelně. a to sou to samý dobrý vlastnosti... skoro bych si myslel že sem sestavil perfektní charakter co mi bude dělat parádu a užitek kamkoli ho vezmu. a on asi dělá, ale pro zkušenejší oko musí působit uměle. a jakejkoli umělej charakter je strašidelnější než ten nejzkaženejší upřímnej.
takže je otázka jestli protě nebudu ještě dál ladit a tunit Iana (tak mi tu říkaj, Ien) a hrát si na člověka a třeba to vypiluji k dokonalosti. a nebo jestli to prostě nesvlíknout a přestat doufat že mě ty špatný nenajdou dřív než já ty dobrý a vzít to tak jak to je až to příde.
nejvíc mě asi děsí (a vzrušuje) ta přívalová vlna ve chvíli kdy strhnu přehrady. ale zkušenost praví že to je jenom pocit a že za zdí je sad. nebo krchov. (místo plný věcí který samy neutečou)
nová etapa, sem v třetině. jestli to tu dotáhnu na 900 (což by fungovalo kdybych to tu psal od narození), budu mít něco za čim se v životě budu moct ohlídnout a říct si... dobře si to udělal. sem na tebe hrdej, alespoň něčemu si v životě zůstal věrnej.
z umění si udělal blábol... z blábolu umění, ze života blábol... to asi hlavně. ale pořád sem na to hrdej jak ohař! život je blábol a já si na nic nehraju :-D
když si samozřejmě zrovna na nic nehraju.
byl sem jeden z posledních čtvrtků nevyspalej a utahanej a přece mě vytáhla na pivo. nechal sem ji slíbit že mě pošle spát před jedenáctou ale ona je poslední člověk co je od něj moudré přijímat sliby. a já to věděl už předtím a přece mi to stačilo abych šel. asi sem chtěl.
málo kdy říká nudný věci a tak se neodvratně musí stát že začne říkat věci co bolí. a ten čtvrtek se jí dařilo. věděla že mi to nemůže bejt příjemný ačkoli nedávám nic najevo, což muselo působit strašně komicky a proto měla ten úsměv. jako by krutej ale zároveň hezkej jeho upřímností.
oficiálně mě přijala za svojí hračku a formálně mě poprosila abych ji zůstal, jako bych měl na výběr.
řekla to jinak, možná si ani neuvědomovala tu rovinu ve který sem to teď popsal.
pak se odmlčela. to se taky zákonitě stane člověku co nechce říkat zbytečný věci.
bylo pozdě a já se chvěl snad únavou. a ačkoli mě všechno bolelo, včetně srdce, bylo mi hezky.
oloupal se ze mě veškerej ten marast odcizení a odstupu kterej sem cejtil i vůči ní, mé nejbližší duši v tomdle přelidněnym městě.
a tak, ne snad se záminkou nebo cílem, sem jí dal nahlídnout do sebe. povídal sem jí o koni a poflusanej kočce. o sekáči a děvce a o tom jak často lidi dělaj ty nejobyčejnější věci z těch nejůchylnějších důvodů a vobráceně.
opustil sem veškerou trpělivost co se jí musím denně napředstírat když mluvím s lidma a přestal sem se ohlížet na to jak na ni musí působit to co říkám.
a tak se naše role převrátily, kdy jsem ji zaskočil víc než sebe. a pak za nějakou hodinu chytla dech a naše role vyvážili a řekla mi že se konečně chovám normálně. prej se mě dřív občas trochu bála.
pak si vzala co chtěla i přes moje snahy konečně dospat dvě neprospaný noci a ráno mi mávla pusu a byla pryc. asi sem chtěl.
to je něco o čem mě todle město nutí přemejšlet. jestli bych prostě neměl začít bejt netrpělivej a sebestřednej Já co ho nezajímaj lidi co sou jen lidi a mají pro něj stejnou váhu jako kytky a bere si co chce a neusmívá se kdy se sluší a je mu jedno že sou z něj lidi nervozní.
prej když mluvim s lidma (pozorovává mě zpoza baru) prý působím jako "smutný" kluk co naslouchá a občas řekne něco vtipýho a lidi ho považujou za inteligentního protože mluví hezkým jazykem a neříká sprostý slova.
což v pravdě zní trochu strašidelně. a to sou to samý dobrý vlastnosti... skoro bych si myslel že sem sestavil perfektní charakter co mi bude dělat parádu a užitek kamkoli ho vezmu. a on asi dělá, ale pro zkušenejší oko musí působit uměle. a jakejkoli umělej charakter je strašidelnější než ten nejzkaženejší upřímnej.
takže je otázka jestli protě nebudu ještě dál ladit a tunit Iana (tak mi tu říkaj, Ien) a hrát si na člověka a třeba to vypiluji k dokonalosti. a nebo jestli to prostě nesvlíknout a přestat doufat že mě ty špatný nenajdou dřív než já ty dobrý a vzít to tak jak to je až to příde.
nejvíc mě asi děsí (a vzrušuje) ta přívalová vlna ve chvíli kdy strhnu přehrady. ale zkušenost praví že to je jenom pocit a že za zdí je sad. nebo krchov. (místo plný věcí který samy neutečou)
středa, září 14, 2016
trochu pomlka... artistická... a jedeme dál!
tak sem se odstěhoval do Londýna. opustil domovinu, přátele a rodinu. opustil sem profesi (trochu) snad jen kouřit sem nepřestal.
sem tu necelejch sedmdesát dní. takle dlouho sem mimo republiku asi ještě nebyl... (byla tam ta víkendová zastáka na Sněhoprincovu svatbu. ale když sem se o neděli po té, toulal Prahou na letiště, lidi na mě stejně mluvili anglicky. .. muselo to bejt buď divnou denní dobou kdy sem tam byl, nebo tou monstrkocovinou...)
chybí mi čeština... hlavě ta moje. potkal sem pražáka předevčírem, v hospodě. bylo to prima. většina čechů co tu žije sou neskutečný hovada a svoloč... co sem tak vypozoroval, ale tendle kluk byl fajn. zněl sem divně. vyznívalo to zvláštně když sem se pokoušel vyjadřovat familiérně a bylo to poznat. ale vubec mi to nevadilo. mluvil sem a mluvil.
angličtina se zlepšuje. ale zejména v tom smyslu, že si dávám míň a míň pozor na to jak zní co říkám a jestli se vyjadřuju správně. díky čemuž se mi zpřístupňuje víc a víc vocab, co sem měl dřív než sem se přestěhoval někam kde většina umí anglicky líp než já. (ikdyž ne až tak velká většina jak by si jeden mohl myslet)
a z nějakýho důvodu zním britům víc a víc jihoafricky... asi bych se tam měl někdy podívat.
a že američanum a jiným anglicky prvojazyčným zním stále skotsky, měl bych i tam. ale tam se plánuju vyrazit podívat už nějakou chvíli.
byla tam etapa kdy sem dva měsíce žil v jižním londýně kousek od croydonu. byla dlouhá a náročná.
konečně sem a severu. ve svym (pronajatym pokojíku :-D), koupil sem si kolo, našel oblíbenou hospodu a stal se v ním štamgastem, vyrazil na výlet k moři zakoukal se do bláznivý holky s vočima a vlasama černýma jak uhlí.
plno mi toho chybí z domova. nevíc lidi.
ale plno z toho co se mi tu dostává se doma prostě nekonalo. a nejspíš by se ani nikdy konat nemohlo.
žiju.
hrozně moc.
rozhodně mi to tak příde. jak dlouho mi to vydrží je věc druhá. ale k poznání onoho nehodlám si spěchem napomáhat.
ne všechno se daří naplno a tak to má bejt. sem šťastnej člověk. a zase se mám rád. myslím, že zase chvilku budu mít klid od toho nenávistnýho hlásku, co mě tak štvává když mám pocit že nevyužívám nic z toho potenciálu co mam.
todle město je rozmanitej svět co se mísí a tříští a tančí a já se snažím co nejméně mrkat abych o nic nepřišel. všechny smysly na plný pecky a v srdci touha (jako by mi bylo dvacet, jen o něco kultiovanější a o dva litry míň hloupá).
ne vždycky usínám takto pozitivně nalazen. ale většinou se tam budím.
rozepsal bych se... ale není čas!
tak sem se odstěhoval do Londýna. opustil domovinu, přátele a rodinu. opustil sem profesi (trochu) snad jen kouřit sem nepřestal.
sem tu necelejch sedmdesát dní. takle dlouho sem mimo republiku asi ještě nebyl... (byla tam ta víkendová zastáka na Sněhoprincovu svatbu. ale když sem se o neděli po té, toulal Prahou na letiště, lidi na mě stejně mluvili anglicky. .. muselo to bejt buď divnou denní dobou kdy sem tam byl, nebo tou monstrkocovinou...)
chybí mi čeština... hlavě ta moje. potkal sem pražáka předevčírem, v hospodě. bylo to prima. většina čechů co tu žije sou neskutečný hovada a svoloč... co sem tak vypozoroval, ale tendle kluk byl fajn. zněl sem divně. vyznívalo to zvláštně když sem se pokoušel vyjadřovat familiérně a bylo to poznat. ale vubec mi to nevadilo. mluvil sem a mluvil.
angličtina se zlepšuje. ale zejména v tom smyslu, že si dávám míň a míň pozor na to jak zní co říkám a jestli se vyjadřuju správně. díky čemuž se mi zpřístupňuje víc a víc vocab, co sem měl dřív než sem se přestěhoval někam kde většina umí anglicky líp než já. (ikdyž ne až tak velká většina jak by si jeden mohl myslet)
a z nějakýho důvodu zním britům víc a víc jihoafricky... asi bych se tam měl někdy podívat.
a že američanum a jiným anglicky prvojazyčným zním stále skotsky, měl bych i tam. ale tam se plánuju vyrazit podívat už nějakou chvíli.
byla tam etapa kdy sem dva měsíce žil v jižním londýně kousek od croydonu. byla dlouhá a náročná.
konečně sem a severu. ve svym (pronajatym pokojíku :-D), koupil sem si kolo, našel oblíbenou hospodu a stal se v ním štamgastem, vyrazil na výlet k moři zakoukal se do bláznivý holky s vočima a vlasama černýma jak uhlí.
plno mi toho chybí z domova. nevíc lidi.
ale plno z toho co se mi tu dostává se doma prostě nekonalo. a nejspíš by se ani nikdy konat nemohlo.
žiju.
hrozně moc.
rozhodně mi to tak příde. jak dlouho mi to vydrží je věc druhá. ale k poznání onoho nehodlám si spěchem napomáhat.
ne všechno se daří naplno a tak to má bejt. sem šťastnej člověk. a zase se mám rád. myslím, že zase chvilku budu mít klid od toho nenávistnýho hlásku, co mě tak štvává když mám pocit že nevyužívám nic z toho potenciálu co mam.
todle město je rozmanitej svět co se mísí a tříští a tančí a já se snažím co nejméně mrkat abych o nic nepřišel. všechny smysly na plný pecky a v srdci touha (jako by mi bylo dvacet, jen o něco kultiovanější a o dva litry míň hloupá).
ne vždycky usínám takto pozitivně nalazen. ale většinou se tam budím.
rozepsal bych se... ale není čas!
úterý, června 21, 2016
What the fuck, em I going to do there?!!!!
to my dneska tak občas probleskuje hlavou :-D
najednou se to blíží strašně rychle a já ještě pořád sedim v práci a snažim se to tu po sobě dotáhnout... bez šance.
samozřejmě.
těžko se dokončuje něco co je na pokračování.
a není kdo by to tu po mě vzal.. většinu z těch věcí...
mělo by mi to bejt u prdele, měl bych to brát tak že když si myslí že místo mě nikoho nepotřebuje, ať se v tom ráchá on a ne já.
ale pak sou tam ještě ty lidi pro který to je...
ale ty to pochopí..
sem vocas, že tu ještě strašim
A pak co v tom Londýně?! :-D dyť tam nikoho neznam!
Sněhoprinc Podpatkáč, si před chvilkou nezáměrně objednal mimino..
Paráda, jestli se má někdo množit, tak je to tendle člověk!
prostě doletim na skok zpět! už bych mohl bejt nějak usazenej a nemuselo by mě to tak rvát.
A tak se teď rozhodnul, že se vlastně ještě vožení... možná už za měsíc nebo dva.
to tam ještě zaběhnutej nebudu... ale žejo, vrátim se na skok.
Nevyčítam mu to, to ne :-D jen čekam, co ještě se mi předestře jako na výběr mezi tím odjet a nebo to odložit.
říkám si, jestli pro snažší cestu nadcházejícími dny, nepřijmu za svou nějakou představu, že tam jedu na půl roku nebo rok. že to jako budou prodloužený prázdniny a že vlastně nic neopouštim.
plno věcí by mi to zjednodušilo a co já vim, třeba to tak i dopadne.
argument proč to nedělat je, že by mě to osvobodilo tady, ale omezovalo tam. hůř by se pak hledala dobrá práce, s tím že by mi v hlavě běželo, že tam ale nehodlám zůstávat. že je to jen na chvilku.
a v oboru taková práce, kde by todle nebylo komplikací mě žádná nenapadá. zatím.
Mohl bych u pohovoru lhát, že se chci v Londýně usadit a přitom pomalu vymejšlet co budu vyprávět za rok až jim řeknu díkyčau! ale nemyslim že by to zafungovalo. člověk co má plán zmizet, se chová jinak než člověk co ho nemá. (něco o tom vim)
asi nejchytřejší by bylo tydle dva přístupy mít oba, v každou chvíli ten co se mi zrovna hodí... ale na to bych asi neměl. rozhodně by tak ani jeden z těch přístupů nestál za nic.
řekněme, že něco mezi pěti a desetil lety, si představuju, by mě mohlo učinit spokojeným...
ale hej, jak už sem říkal. nemyslim si že má smysl títmo způsobem vůbec uvažovat.
ale jako..
už teď se učim!!!
to my dneska tak občas probleskuje hlavou :-D
najednou se to blíží strašně rychle a já ještě pořád sedim v práci a snažim se to tu po sobě dotáhnout... bez šance.
samozřejmě.
těžko se dokončuje něco co je na pokračování.
a není kdo by to tu po mě vzal.. většinu z těch věcí...
mělo by mi to bejt u prdele, měl bych to brát tak že když si myslí že místo mě nikoho nepotřebuje, ať se v tom ráchá on a ne já.
ale pak sou tam ještě ty lidi pro který to je...
ale ty to pochopí..
sem vocas, že tu ještě strašim
A pak co v tom Londýně?! :-D dyť tam nikoho neznam!
Sněhoprinc Podpatkáč, si před chvilkou nezáměrně objednal mimino..
Paráda, jestli se má někdo množit, tak je to tendle člověk!
prostě doletim na skok zpět! už bych mohl bejt nějak usazenej a nemuselo by mě to tak rvát.
A tak se teď rozhodnul, že se vlastně ještě vožení... možná už za měsíc nebo dva.
to tam ještě zaběhnutej nebudu... ale žejo, vrátim se na skok.
Nevyčítam mu to, to ne :-D jen čekam, co ještě se mi předestře jako na výběr mezi tím odjet a nebo to odložit.
říkám si, jestli pro snažší cestu nadcházejícími dny, nepřijmu za svou nějakou představu, že tam jedu na půl roku nebo rok. že to jako budou prodloužený prázdniny a že vlastně nic neopouštim.
plno věcí by mi to zjednodušilo a co já vim, třeba to tak i dopadne.
argument proč to nedělat je, že by mě to osvobodilo tady, ale omezovalo tam. hůř by se pak hledala dobrá práce, s tím že by mi v hlavě běželo, že tam ale nehodlám zůstávat. že je to jen na chvilku.
a v oboru taková práce, kde by todle nebylo komplikací mě žádná nenapadá. zatím.
Mohl bych u pohovoru lhát, že se chci v Londýně usadit a přitom pomalu vymejšlet co budu vyprávět za rok až jim řeknu díkyčau! ale nemyslim že by to zafungovalo. člověk co má plán zmizet, se chová jinak než člověk co ho nemá. (něco o tom vim)
asi nejchytřejší by bylo tydle dva přístupy mít oba, v každou chvíli ten co se mi zrovna hodí... ale na to bych asi neměl. rozhodně by tak ani jeden z těch přístupů nestál za nic.
řekněme, že něco mezi pěti a desetil lety, si představuju, by mě mohlo učinit spokojeným...
ale hej, jak už sem říkal. nemyslim si že má smysl títmo způsobem vůbec uvažovat.
ale jako..
už teď se učim!!!
pátek, června 10, 2016
dovolenou bych měl nastoupit 15.6, tzn. příští týden ve středu. že už bych jako do práce šel jenom dvakrát. sem dneska zjistil. jak se ukázalo, první výpočet na 21.6 byl omyl.
což sem se doslechl omylem... po té co mě dneska šéf požádal ať zůstanu déle.
takže zůstanu u původního plánu. dám si ještě příští týden a v průběhu toho dalšího to zaseknu.
za chvilku padla.
nějak mi to ještě nedochází.
natož to, že za necelý měsíc odlétám.
občas sem nervozní.
protože si jako procházím co by mohlo být a co bych v tu chvíli dělatl atd.
a samozřejmě z praktického hlediska je zbytečné si procházet ty pozitivní varianty možného vývoje.. bych si mohl myslet! ale není to tak. kolik budu mít záložních plánů je jedno a představování si negativních vývojů mi jen ubírá energii.
takže sem si naplánoval výlety na nějakej ten winsdorkej hrad a do cambridge, až budu mít první volnej den nebo dva. kouknul sem po internetech po ojetym kole v londýně, abych ušetřil za mhd... to bylo příjemný plánování a na morálku jako mezi cihly malta.
říkám si občas, jak můžu mít obavy že neuspěju? dyť cokoli co dělam tak dělam dobře a když se podívam na lidi co se do toho Londýna hrnou a co uměj (např. ve FBskupině če.ši a slov.áci v UK :-D ) a stejně sou spokojený, tak sem delfín mezi tuňákama! nemůžu pohořet.
ne?
jenže jak poslední odstavec naznačuje, tak sem taky strašně marnivej (?) a mam od sebe, často uplně nereálný, očekávání...
a to neni tak jako že se pak spokojim s tim co mam. ale pořád se v sobě rejpu a nejsem schopnej bejt spokojenej s ničim. to sem vždycky jenom pár dní v roce, kdy mam pocit že dělam něco na co sem si myslel, že nemam a přitom to zvládám dobře.
byl sem v úterý s klukama na kulečníku. dva britové, ir, lotyš a fin. ... protože teď sem asi kurva světovej ne?!
zvedlo mi to sebevědomí. nejmíň co se jazyka týká.
dostal sem pár užitečných rad co sem zatím ještě nedostal nebo nenašel. (mimo jiné, jak dostat do smyku předokolku s abskou, bez použití ruční brzdy. a to pomocí sešlapování plynu a brzdy zároveň, patou a špičkou pravé nohy. (to se zrovna moc netýkalo londýna))
Chris (vážně príma chlapík) napsal svejm kámošům a dva z nich se nabídli, že mě u sebe do začátku pár dní nechaj spát.
takže už jenom potvrdit tu práci číšníka v italský restauraci v Chelsea a sem více méně pořešenej :-D
____________
a když tam zjistim že bez kámošů nemůžu žít a nebo že je londýn strašnej. nebo že nám tu vypukla občanská válka (zaman a jeho mloci vs. výkvět národa) a já bych se měl vrátit, tak rok nebo dva nic nejsou.
aldy byl taky pryč věky a když se vrátil, bylo to jako by neodjel!
nejvíc mě štve když mi lidi říkaj, že jim budu chybět. od někoho to beru. od jednoho nebo dvou (mimo rodinu) od zbytku mě to akorát štve. ... za prvý to neni pravda a za druhý to ve mě vyvolává provinilej pocit, že sem si byl s někym bližší, než sem si uvědomoval.
ne.. taky mi bude plno lidí a věcí chybět. to je život...
vůbec bych se ale nedivil kdybych byl nakonec s některými lidmi víc v kontaktu než sem teď... to prej bejvá.
____________
dneska sem si na facebooku upravil jméno z nicku na občanský.
bude to teď tak praktičtější. nejenom, že posledním deseti lidem v řadě, kterým jsem se představil, jsem řekl, že jsem honza. ale pravděpodobně to tak bude i s příštíma deseti a více.
ještě si udělat profilovku se svym xichtem... ale mam novej ajfoun, tak to jistě půjde snadno!
to bude asi vše
což sem se doslechl omylem... po té co mě dneska šéf požádal ať zůstanu déle.
takže zůstanu u původního plánu. dám si ještě příští týden a v průběhu toho dalšího to zaseknu.
za chvilku padla.
nějak mi to ještě nedochází.
natož to, že za necelý měsíc odlétám.
občas sem nervozní.
protože si jako procházím co by mohlo být a co bych v tu chvíli dělatl atd.
a samozřejmě z praktického hlediska je zbytečné si procházet ty pozitivní varianty možného vývoje.. bych si mohl myslet! ale není to tak. kolik budu mít záložních plánů je jedno a představování si negativních vývojů mi jen ubírá energii.
takže sem si naplánoval výlety na nějakej ten winsdorkej hrad a do cambridge, až budu mít první volnej den nebo dva. kouknul sem po internetech po ojetym kole v londýně, abych ušetřil za mhd... to bylo příjemný plánování a na morálku jako mezi cihly malta.
říkám si občas, jak můžu mít obavy že neuspěju? dyť cokoli co dělam tak dělam dobře a když se podívam na lidi co se do toho Londýna hrnou a co uměj (např. ve FBskupině če.ši a slov.áci v UK :-D ) a stejně sou spokojený, tak sem delfín mezi tuňákama! nemůžu pohořet.
ne?
jenže jak poslední odstavec naznačuje, tak sem taky strašně marnivej (?) a mam od sebe, často uplně nereálný, očekávání...
a to neni tak jako že se pak spokojim s tim co mam. ale pořád se v sobě rejpu a nejsem schopnej bejt spokojenej s ničim. to sem vždycky jenom pár dní v roce, kdy mam pocit že dělam něco na co sem si myslel, že nemam a přitom to zvládám dobře.
byl sem v úterý s klukama na kulečníku. dva britové, ir, lotyš a fin. ... protože teď sem asi kurva světovej ne?!
zvedlo mi to sebevědomí. nejmíň co se jazyka týká.
dostal sem pár užitečných rad co sem zatím ještě nedostal nebo nenašel. (mimo jiné, jak dostat do smyku předokolku s abskou, bez použití ruční brzdy. a to pomocí sešlapování plynu a brzdy zároveň, patou a špičkou pravé nohy. (to se zrovna moc netýkalo londýna))
Chris (vážně príma chlapík) napsal svejm kámošům a dva z nich se nabídli, že mě u sebe do začátku pár dní nechaj spát.
takže už jenom potvrdit tu práci číšníka v italský restauraci v Chelsea a sem více méně pořešenej :-D
____________
a když tam zjistim že bez kámošů nemůžu žít a nebo že je londýn strašnej. nebo že nám tu vypukla občanská válka (zaman a jeho mloci vs. výkvět národa) a já bych se měl vrátit, tak rok nebo dva nic nejsou.
aldy byl taky pryč věky a když se vrátil, bylo to jako by neodjel!
nejvíc mě štve když mi lidi říkaj, že jim budu chybět. od někoho to beru. od jednoho nebo dvou (mimo rodinu) od zbytku mě to akorát štve. ... za prvý to neni pravda a za druhý to ve mě vyvolává provinilej pocit, že sem si byl s někym bližší, než sem si uvědomoval.
ne.. taky mi bude plno lidí a věcí chybět. to je život...
vůbec bych se ale nedivil kdybych byl nakonec s některými lidmi víc v kontaktu než sem teď... to prej bejvá.
____________
dneska sem si na facebooku upravil jméno z nicku na občanský.
bude to teď tak praktičtější. nejenom, že posledním deseti lidem v řadě, kterým jsem se představil, jsem řekl, že jsem honza. ale pravděpodobně to tak bude i s příštíma deseti a více.
ještě si udělat profilovku se svym xichtem... ale mam novej ajfoun, tak to jistě půjde snadno!
to bude asi vše
středa, května 25, 2016
na 7.7.16 mám koupenou letenku. jednosměrnou.
mám už občas i nějaký ty záblesky panickýho uvědomění že nemam nic zařízenýho... ale neni to tak zlý.
občas když sem slabej... třeba nevyspalej s kocovinou, mám záchvěvy pochybovat, že na to mam.
ale hlavně se asi těšim...
nebo nevim jestli uplně těšim... spíš to zatim neprožívam. co ale prožívám je příprava.
dělám si portfolio, učim se slovíčka, delam si rešerše, vyvíjím plány a postupy.
docela mě to zaměstnává a hlavně baví.
myslim že mam nějakej zánět šlach v pravym koleni.. jako na vnější straně. de to dolu ke kotníku. vržeto a je to pruda. běhat se s tim nedá, a chůze taky neni nejelegantnější. a jestli mam začínat jako číšník, tak by to chtělo mít nohy jako rybička.
tedy neběham, plavat mě nebaví a tak tloustnu. asi nezbyde než začít veslovat.
jinak to de...
jen v práci je to nesnesitelný. říkal sem si že už mi to tu bude u prdele a tak to bude klídek. ale opak je pravdou. je to tu furt stejný, ale už vim že tu dlouho nebudu a tak nemam tendenci tolik kontrolovat svoje emoce, a co sem dřív bral jako prostě normální součást denního života, mě točí do běla.
ale držim se. nechci odcházet ve zlym. a udržim se. a snad se udrží i ostatní. protože jestli po mě někdo vystřelí tak pochybuju že se udržim.
a tak...
prostě žiju v budoucnosti. do ničeho se nepouštim. snažim se do ničeho nezabředat a udržuju kurz...
mám už občas i nějaký ty záblesky panickýho uvědomění že nemam nic zařízenýho... ale neni to tak zlý.
občas když sem slabej... třeba nevyspalej s kocovinou, mám záchvěvy pochybovat, že na to mam.
ale hlavně se asi těšim...
nebo nevim jestli uplně těšim... spíš to zatim neprožívam. co ale prožívám je příprava.
dělám si portfolio, učim se slovíčka, delam si rešerše, vyvíjím plány a postupy.
docela mě to zaměstnává a hlavně baví.
myslim že mam nějakej zánět šlach v pravym koleni.. jako na vnější straně. de to dolu ke kotníku. vržeto a je to pruda. běhat se s tim nedá, a chůze taky neni nejelegantnější. a jestli mam začínat jako číšník, tak by to chtělo mít nohy jako rybička.
tedy neběham, plavat mě nebaví a tak tloustnu. asi nezbyde než začít veslovat.
jinak to de...
jen v práci je to nesnesitelný. říkal sem si že už mi to tu bude u prdele a tak to bude klídek. ale opak je pravdou. je to tu furt stejný, ale už vim že tu dlouho nebudu a tak nemam tendenci tolik kontrolovat svoje emoce, a co sem dřív bral jako prostě normální součást denního života, mě točí do běla.
ale držim se. nechci odcházet ve zlym. a udržim se. a snad se udrží i ostatní. protože jestli po mě někdo vystřelí tak pochybuju že se udržim.
a tak...
prostě žiju v budoucnosti. do ničeho se nepouštim. snažim se do ničeho nezabředat a udržuju kurz...
středa, dubna 20, 2016
je to
pomalu se loučím s autem, prahou, pivem....
s přáteli ještě ne, loučení neni pro mě... ale asi to taky budu muset nějak vymyslet. aspoň s těmi nejbližšími.
ještě nemam letenku/jízdenku.
a když sem zrovna ve slabším rozpoložení, strašívá mě brexit.
s červnem, skončí moje angažmá v tunnelu.
a začne něco... co se může stát čímkoliv.
každej honza by měl jednou vyrazit do světa. aspoň na chvíli.
nemusim tam najít princeznu, nemusím tam přijít k oslovi a nebo předplatnymu na piknik.
uplně bude stačit, když si tam zkusim co potřebuju, abych měl konečně pocit, že už můžu dělat dlouhodobý plány. protože budu vědět, že mi zase nohy nevlezou na ramena, když to budu nejmíň čekat.
každopádně! du tam se vším pro všechno.
pokorný útok je snad ještě hloupější koncept, než ublíženost po napadení hladovkou.
vot?
pomalu se loučím s autem, prahou, pivem....
s přáteli ještě ne, loučení neni pro mě... ale asi to taky budu muset nějak vymyslet. aspoň s těmi nejbližšími.
ještě nemam letenku/jízdenku.
a když sem zrovna ve slabším rozpoložení, strašívá mě brexit.
s červnem, skončí moje angažmá v tunnelu.
a začne něco... co se může stát čímkoliv.
každej honza by měl jednou vyrazit do světa. aspoň na chvíli.
nemusim tam najít princeznu, nemusím tam přijít k oslovi a nebo předplatnymu na piknik.
uplně bude stačit, když si tam zkusim co potřebuju, abych měl konečně pocit, že už můžu dělat dlouhodobý plány. protože budu vědět, že mi zase nohy nevlezou na ramena, když to budu nejmíň čekat.
každopádně! du tam se vším pro všechno.
pokorný útok je snad ještě hloupější koncept, než ublíženost po napadení hladovkou.
vot?
pátek, března 11, 2016
věci se dávají do pohybu. asi jaro
příští měsíc touhle dobou podávám výpověď a opouštím zase další scénu, další dění se blíží k dramatickému konci, kdy se chladnokrevně vyváži z role.
opona neúprosně a krutě padá, čas je jí gravitací a já tíhou.
nacvičeným pohybem svléknu kůži a opustím další část duše. říkám si, už toho skoro bylo dost, ale mám takový pocit, že jsem teprve na začátku.
že teprve budu na začátku... příští měsíc touhle dobou.
________
marně přemýšlím jestli sem v životě dělal víc věcí, které sem chtěl, než těch co sem dělat nechtěl.
každopádně ať to bylo jakkoli, mám pocit, že nastal čas udělat zase jednou věc kterou chci. A když už, tak pořádnou.
nebudu ji opakovat, už sem o tom namluvil příliš... (ne, není to cizinecká legie, je to ta druhá věc... pominu-li spoustu těch chvilkovejch nadšení pro všechno možný)
________
zdálo se mi (krom všeho možnýho střílení a podivností atd..) že sem byl na nějakej chalupě v horách a přišla bouřka a já tam musel zůstat.
po probuzení sem z toho měl stejně blaženej pocit jako když mě před pár lety chytla velká bouřka v hospodě a já neměl na výběr, než tam zůstat. což bylo přesně to co sem chtěl, ale bez výčitek.
nabízí se výklad, že bych možná ocenil nějakou smršť, nějakou přírodní událost, která mi dovolí zůstat kde jsem a kým jsem. Bez výčitek a pochybností, jestli není něco lepšího a jestli bych se neměl připravovat na zítřek, než prožívat dnešek.
proč ne, třeba na tom něco je. ale nejspíš to tak bylo a dycky bude, tydle věci se v lidech nemění. A pokud, tak ne na požádání a co já vim, na něco takovýho bych taky mohl čekat do devadesáti.
další vysvětlení by bylo, že bych rád někam pryč ode všeho. a všechno, je vlastně souhrn věcí které znám. Tak proč se nevydat do neznáma?!
________
chtěl sem se vypsat.
mám hlavě a srdci tak narváno, že denně bojuji o povolení usnout.
nejde to... uvidíme za měsíc toudle dobou, to už by mělo bejt snažší.
pondělí, února 01, 2016
V sobotu sem se konečně odhodlal a vyrazil na ten osobní půlmarathonek, co sem se k němu sbíral od vánoc, kdy sem byl běhat naposle.
Abych se konečně pořádně motivoval a přihlásil se na ten marathon.
Vzal sem si batoh. Říkal sem si, že na dvacítku už by bylo dobrý mít nějakou vodu a třeba banán, kdybych se dostal do přestřelky.
A aby ten batoh nebyl prázdnej, dal sem tam ještě suchý, teplý převlečení, nepromokavou bundu (mělo pršet) a peněženku. Kdybych to jako někde v průběhu vzdal, dobrovolně nebo jinak, abych nenachladl cestou domu. (nakonec se to hodilo u závěrečnýho protahování)
běžel sem od nás z Pankráce, přes Kačerov do Kunratického lesa. Ten sem oběhl dokola a kde do něj vstoupil sem jej opustil po ciklostezce, jež mě podél jižní spojky dovedla až k Vltavě, pod Barandovský most. Vltavu jsem po proudu následoval na Výtoň, kde jsem se chytil botiče (obrazně... je tam pod zemí) a běžel do parku pod Folimanku, kterým jsem vyběhl na Nuselák a přes něj to nejkratší cestou vzal zpět na Pankrác.
Trvalo to trochu dýl, než to napsat natož přečíst. Ten odstavec je strašně krátkej!
Necelý dvě a půl hodiny sem to běžel. Naběhal sem pár metrů přes 23kilometrů.
Neni to můj nejrychlejší běh, a byl o dost pomalejší, než jak sem zaběhnul ten půlmarathon v Ústí. Omluvou, budiž mi batoh, mnohem skromnější občerstvení podél trati a že mi vůbec nikdo nefandil. Taky v Ústí nebyl ani jeden úsek po stráni na vyhlídku.
Co sem se ale naučil!
Banán si přepůlit a zabalit do kapes... vyndavat ho z batohu a jíst za běhu je náročnejší než by se řeklo... což vyndat jde snadno, ale jí se hůř, špatně se u toho dýchá. lepší bude ho rodělit a mít po ruce. Podobně s vodou lahev v batohu neni optimální řešení, když člověk nechce zastavovat.
Ale hlavně, běhat v lese, ať už po cestě nebo prostě v lese, je mnohem zábavnější, než po cyklostezkách.
Ke konci už to byl boj, například tou Folimankou na Nuselák. Ale takle v pondělí ráno, už si to nedokážu uplně živě představit. Málem mě totiž nebolej nohy!
Onu sobotu už sem zbytek dne už jen pajdal, (ne na veřejnosti samozřejmě, to sem dělal že sem normální kluk a brečel sem jen uvnitř.) a v neděli sem ještě poposkučíval když sem vstával z křesla atd. ale schody v baráku u babičky sem jako obvykle vyběhl dřív než došla od zvonku ke dveřím.
Myslim že kdybych se v sobotu po tom běhu neopil a nešel spát až ráno, tak už mě dnes nohy nebolej vůbec!
Což je výborná věc... hned po tom běhu sem zapochyboval, jestli sem to zase nepřepísk. To by znamenalo strašný přemlouvání se k jakýmukoli dalšímu běhu. Takle se už těšim!
Nevím jestli se mi to podaří už příští víkend (asi spíš ne... nicméně to tak budu plánovat), pojedu za babičkou, kde nechám auto a vemu vlak na Šumavu. Tam se proběhnu, nejlépe i s teplým obědem z baťůžku někde s výhledem. A pak doběhnu na jiný vlak, kterym se zase vrátim do Strakonic. Vidím to zase na těch dvacet... s pauzou, obědem, ale v horách. Krom vaření, přibalim ještě převlečení a knížku do vlaku. měla by to bejt zase výzva. (kdyžtak poběžim dál, trasu naplánuju tak, aby šla přidat..)
Třeba pak budu mít pocit že si zasloužim nějakej kousek ultralehkýho vybavení, abych u toho pobíhání mohl i bivakovat.
Abych se konečně pořádně motivoval a přihlásil se na ten marathon.
Vzal sem si batoh. Říkal sem si, že na dvacítku už by bylo dobrý mít nějakou vodu a třeba banán, kdybych se dostal do přestřelky.
A aby ten batoh nebyl prázdnej, dal sem tam ještě suchý, teplý převlečení, nepromokavou bundu (mělo pršet) a peněženku. Kdybych to jako někde v průběhu vzdal, dobrovolně nebo jinak, abych nenachladl cestou domu. (nakonec se to hodilo u závěrečnýho protahování)
běžel sem od nás z Pankráce, přes Kačerov do Kunratického lesa. Ten sem oběhl dokola a kde do něj vstoupil sem jej opustil po ciklostezce, jež mě podél jižní spojky dovedla až k Vltavě, pod Barandovský most. Vltavu jsem po proudu následoval na Výtoň, kde jsem se chytil botiče (obrazně... je tam pod zemí) a běžel do parku pod Folimanku, kterým jsem vyběhl na Nuselák a přes něj to nejkratší cestou vzal zpět na Pankrác.
Trvalo to trochu dýl, než to napsat natož přečíst. Ten odstavec je strašně krátkej!
Necelý dvě a půl hodiny sem to běžel. Naběhal sem pár metrů přes 23kilometrů.
Neni to můj nejrychlejší běh, a byl o dost pomalejší, než jak sem zaběhnul ten půlmarathon v Ústí. Omluvou, budiž mi batoh, mnohem skromnější občerstvení podél trati a že mi vůbec nikdo nefandil. Taky v Ústí nebyl ani jeden úsek po stráni na vyhlídku.
Co sem se ale naučil!
Banán si přepůlit a zabalit do kapes... vyndavat ho z batohu a jíst za běhu je náročnejší než by se řeklo... což vyndat jde snadno, ale jí se hůř, špatně se u toho dýchá. lepší bude ho rodělit a mít po ruce. Podobně s vodou lahev v batohu neni optimální řešení, když člověk nechce zastavovat.
Ale hlavně, běhat v lese, ať už po cestě nebo prostě v lese, je mnohem zábavnější, než po cyklostezkách.
Ke konci už to byl boj, například tou Folimankou na Nuselák. Ale takle v pondělí ráno, už si to nedokážu uplně živě představit. Málem mě totiž nebolej nohy!
Onu sobotu už sem zbytek dne už jen pajdal, (ne na veřejnosti samozřejmě, to sem dělal že sem normální kluk a brečel sem jen uvnitř.) a v neděli sem ještě poposkučíval když sem vstával z křesla atd. ale schody v baráku u babičky sem jako obvykle vyběhl dřív než došla od zvonku ke dveřím.
Myslim že kdybych se v sobotu po tom běhu neopil a nešel spát až ráno, tak už mě dnes nohy nebolej vůbec!
Což je výborná věc... hned po tom běhu sem zapochyboval, jestli sem to zase nepřepísk. To by znamenalo strašný přemlouvání se k jakýmukoli dalšímu běhu. Takle se už těšim!
Nevím jestli se mi to podaří už příští víkend (asi spíš ne... nicméně to tak budu plánovat), pojedu za babičkou, kde nechám auto a vemu vlak na Šumavu. Tam se proběhnu, nejlépe i s teplým obědem z baťůžku někde s výhledem. A pak doběhnu na jiný vlak, kterym se zase vrátim do Strakonic. Vidím to zase na těch dvacet... s pauzou, obědem, ale v horách. Krom vaření, přibalim ještě převlečení a knížku do vlaku. měla by to bejt zase výzva. (kdyžtak poběžim dál, trasu naplánuju tak, aby šla přidat..)
Třeba pak budu mít pocit že si zasloužim nějakej kousek ultralehkýho vybavení, abych u toho pobíhání mohl i bivakovat.
středa, ledna 20, 2016
jako konečně ta zima uhodila a lze se na ní vymlouvat...
dál to se zimou ale nesouvisí:
zdál se mi ultranechutnej sen z kerýho si mi točí kýbl ještě teď.
do hřbetu ruky se mi zakousla pijavice v bíle barvě, podobě a textuře larvy, velká asi jako palec.
zezačátku sem na to moc nebral, zabolelo to jak se zakousla.
šel sem lesem a nejdřív mě dvakrát kousla do nohy, když sem si jí pokousel chodidlem strhnout z kotníku. (byl sem bos) Pak, stále ještě nezaujat, sem ji strhnul rukou a doměle zahodil. O pár kroků dál jsem ucítil zakousnutí na hřbetu ruky, bolelo to ještě víc než do nohy, a to už samo o sobě bylo hodně nepříjemný.
Pokusil sem se ji strhnout ale nedala se, tak sem ji mezi nehty přecvaknul hned za hlavou. Tehdy jsem si všimnul té larvoidní textury. Stále v pochodu sem chvilinku počkal až povolí, ale než aby povolila, přišel po chvíli nový výstřel palčivé bolesti do hřbetu ruky, jako by se zakousla hlouběji.
To už sem zastavil a jal se situaci skoumat blíže. Ruka se mi snad v důsledku únavy z pochodu, nebo snad bolestí, třásla a tak sem pokleknul a opřel si ji o koleno abych se mohl blíže podívat, co se děje.
Mimo jiné sem si všimnul že nepochoduji sám, zastavila se se mnou skupina neurčité velikosti, neznámých lidí, kteří mi ale ve snu nebyli cizí. nikdo nic neříkal, ale snad z výrazů v tvářích které sem vnímal pouze periferně, bylo cítit potlačovanou netrpělivost.
Na ruce byla zakousnutá hlava, nebo spíše kolečko bílého rosolohnisočehosi o průměru koruny. Oproti způsobu pijavic, které se přisají na povrch, prostupovala celá hlava horní vrstvou kůže. pokoušel sem se ji podebrat mezi palcem a ukazovákem. podebrat se mi ji podařilo celkem snadno ale utrhnout už nešla. s každým škubnutím mnou projela taková bolest až sem nakonec upadl na bok. tehdy sem se začal bát a třes se ještě zhoršil. ruku sem si sevřel mezi koleny a pokusil sem se roztáhnout kůži okolo hlavy abych se podíval čím a jak moc, se tak pevně drží.
V okruhu hlavy, jako by kůže začla před očima stárnout a jak sem se vehementně pokoušel odhalit, čelisti trhala se a kousky odpadávaly stranou. Žádná krev mi netekla. Tou dobou už sem dokonale panikařil. Můj provinilý pocit, že zdržuji ostatní se promělnil ve vztek nad jejich nezůčastněností.
Od davu bez barev a tvarů se oddělila snad šestileté holčička s kaštanovými vlásky. Přišla mi na pomoc.
zatímco já se snažil co necitlivěji a s co nejmenší ztrátou tkáně odhalit okolí hlavy, která do hloubky z rosolu přecházela v tvrdost kosti až zubu, holčička se pustila do zbytku pijavice.
Každý její dotek mě ostře bolel, ale né víc než mé vlastní. Pak stárnutí kůže pokročilo natolik že se mi z hřbetu ruky uvolnil velký pruh kůže. Vyděsilo mě to natolik že sem málem ztratil kontrolu. Holčička si všimla mého zděšení a poodstoupila.
Chtěl sem se na ni pousmát nebo aspoň podívat, abych ji naznačil že to není její vina, ale nedokázal sem odtrhnout oči od své ruky. Pruh kůže sem zase částečně přiložil zpět a s velkým vypětím se uklidnil natolik, abych se mohl blíže podívat jak se situace vyvinula.
Z hlavičky zbyla běloucí kruhová čelist, bez kloubu, tvrdá jako zub a skrze ni bylo vidět že je zapletená mezi žílami a šlachami mé ruky. Několik výrůstků, které spíše než zuby připomínaly provazy uvázané za strany na stranu, napříč kruhovou čelistí, jako by vyrostly až po zakousnutí, neboť procházeli pod šlachami mého ukazováku a prostředníku a pod pár žilkami.
Rána nebyla krvavá, působila spíš mrtvolně, jako by tlela. Bylo mi zle.
Tentokrát (na rozdíl od mnoha jiných snů) sem u pasu, na jeho obvyklém místě našel svůj nůž.
Jak jsem se třásl, musel sem si ruku s nožem drženým na reverz, přitisnout ke spánu a pohybovat jím spíše krčními svaly než rukou, postíženou, levou ruku sem stále svíral mezi koleny.
omakáním špičkou nože jsem zjistil že jednotlivé "zuby" (asi tři, jeden silnější než zbylé dva) mají mimo podoby staré rybářské šňůry i její pružnost.
Běželo mi hlavou jak jednotlivé šňůrky přeříznout jednou rukou, aniž bych se bodnul, udělal sem pár pokusů a během chvilky bez jakýchkoli výsledků, mi došlo, že to takle velkým nožem a v takovémto stavu nezvládnu. Že nebudu dost přesný a už vůbec nebudu mít dost síly.
přemýšlel sem o dalších nástrojích, nůžky s dost tenkou špičkou by mi mohly pomoci.
Hlavou mi proběhla skupina lidí co nevýrazně vyplňovala mé periferní vidění. Ale v zápětí se vrátil vztek, v mnohem jemnější podobě, vzhledem k vysílení a děsu. Udělal sem závěr, že kdyby někdo nůžky, ba cokoli co by mi mohlo pomoci měl a chtěl mi je poskytnout, už to udělal. Samozřejmě mi hlavbou prošla myšlenka že třeba někdo nůžky má, ale že je natolik hloupý nebo nezůčastněný, že ho nenapadlo že bych o ně mohl stát ale tuto myšlenka byla rychle přehlušena představou že je třeba někdo má, ale čeká až o ně požádám a že mě třeba i nechá poprosit a že by mi pak taky mohl říct že mi je stejně nedá.
Představa že je tam i třeba mizivá šance takové odezvy, se mi zdála tak zdrcující, že sem se rozhodl neptat se. Podíval sem se na holčičku, trpělivě přede mnou stála a zírala na mě s pootevřenou pusou a očima dokořan. Měla nějaký šatičky a sandálky. Žádné kapsy a ani v rukou nebo ve vlasech neměla nic co by mi mohlo pomoci.
Ještě sem párkrát zkusil s čelistí zavrklad a říznout do vláken, ale nic se nezměnilo, jen sem se zase roztřásl jako osyka. Došlo mi že budu muset řezat šlachy a jak mi tato myšlenka prudce obsadila celé vědomí, věškérý obraz zčernal. Třes nepozorovaně odešel a s ním rychle následovala i bolest, když sem v černotě rozpoznal obrys okna ve svém pokoji.
dál to se zimou ale nesouvisí:
zdál se mi ultranechutnej sen z kerýho si mi točí kýbl ještě teď.
do hřbetu ruky se mi zakousla pijavice v bíle barvě, podobě a textuře larvy, velká asi jako palec.
zezačátku sem na to moc nebral, zabolelo to jak se zakousla.
šel sem lesem a nejdřív mě dvakrát kousla do nohy, když sem si jí pokousel chodidlem strhnout z kotníku. (byl sem bos) Pak, stále ještě nezaujat, sem ji strhnul rukou a doměle zahodil. O pár kroků dál jsem ucítil zakousnutí na hřbetu ruky, bolelo to ještě víc než do nohy, a to už samo o sobě bylo hodně nepříjemný.
Pokusil sem se ji strhnout ale nedala se, tak sem ji mezi nehty přecvaknul hned za hlavou. Tehdy jsem si všimnul té larvoidní textury. Stále v pochodu sem chvilinku počkal až povolí, ale než aby povolila, přišel po chvíli nový výstřel palčivé bolesti do hřbetu ruky, jako by se zakousla hlouběji.
To už sem zastavil a jal se situaci skoumat blíže. Ruka se mi snad v důsledku únavy z pochodu, nebo snad bolestí, třásla a tak sem pokleknul a opřel si ji o koleno abych se mohl blíže podívat, co se děje.
Mimo jiné sem si všimnul že nepochoduji sám, zastavila se se mnou skupina neurčité velikosti, neznámých lidí, kteří mi ale ve snu nebyli cizí. nikdo nic neříkal, ale snad z výrazů v tvářích které sem vnímal pouze periferně, bylo cítit potlačovanou netrpělivost.
Na ruce byla zakousnutá hlava, nebo spíše kolečko bílého rosolohnisočehosi o průměru koruny. Oproti způsobu pijavic, které se přisají na povrch, prostupovala celá hlava horní vrstvou kůže. pokoušel sem se ji podebrat mezi palcem a ukazovákem. podebrat se mi ji podařilo celkem snadno ale utrhnout už nešla. s každým škubnutím mnou projela taková bolest až sem nakonec upadl na bok. tehdy sem se začal bát a třes se ještě zhoršil. ruku sem si sevřel mezi koleny a pokusil sem se roztáhnout kůži okolo hlavy abych se podíval čím a jak moc, se tak pevně drží.
V okruhu hlavy, jako by kůže začla před očima stárnout a jak sem se vehementně pokoušel odhalit, čelisti trhala se a kousky odpadávaly stranou. Žádná krev mi netekla. Tou dobou už sem dokonale panikařil. Můj provinilý pocit, že zdržuji ostatní se promělnil ve vztek nad jejich nezůčastněností.
Od davu bez barev a tvarů se oddělila snad šestileté holčička s kaštanovými vlásky. Přišla mi na pomoc.
zatímco já se snažil co necitlivěji a s co nejmenší ztrátou tkáně odhalit okolí hlavy, která do hloubky z rosolu přecházela v tvrdost kosti až zubu, holčička se pustila do zbytku pijavice.
Každý její dotek mě ostře bolel, ale né víc než mé vlastní. Pak stárnutí kůže pokročilo natolik že se mi z hřbetu ruky uvolnil velký pruh kůže. Vyděsilo mě to natolik že sem málem ztratil kontrolu. Holčička si všimla mého zděšení a poodstoupila.
Chtěl sem se na ni pousmát nebo aspoň podívat, abych ji naznačil že to není její vina, ale nedokázal sem odtrhnout oči od své ruky. Pruh kůže sem zase částečně přiložil zpět a s velkým vypětím se uklidnil natolik, abych se mohl blíže podívat jak se situace vyvinula.
Z hlavičky zbyla běloucí kruhová čelist, bez kloubu, tvrdá jako zub a skrze ni bylo vidět že je zapletená mezi žílami a šlachami mé ruky. Několik výrůstků, které spíše než zuby připomínaly provazy uvázané za strany na stranu, napříč kruhovou čelistí, jako by vyrostly až po zakousnutí, neboť procházeli pod šlachami mého ukazováku a prostředníku a pod pár žilkami.
Rána nebyla krvavá, působila spíš mrtvolně, jako by tlela. Bylo mi zle.
Tentokrát (na rozdíl od mnoha jiných snů) sem u pasu, na jeho obvyklém místě našel svůj nůž.
Jak jsem se třásl, musel sem si ruku s nožem drženým na reverz, přitisnout ke spánu a pohybovat jím spíše krčními svaly než rukou, postíženou, levou ruku sem stále svíral mezi koleny.
omakáním špičkou nože jsem zjistil že jednotlivé "zuby" (asi tři, jeden silnější než zbylé dva) mají mimo podoby staré rybářské šňůry i její pružnost.
Běželo mi hlavou jak jednotlivé šňůrky přeříznout jednou rukou, aniž bych se bodnul, udělal sem pár pokusů a během chvilky bez jakýchkoli výsledků, mi došlo, že to takle velkým nožem a v takovémto stavu nezvládnu. Že nebudu dost přesný a už vůbec nebudu mít dost síly.
přemýšlel sem o dalších nástrojích, nůžky s dost tenkou špičkou by mi mohly pomoci.
Hlavou mi proběhla skupina lidí co nevýrazně vyplňovala mé periferní vidění. Ale v zápětí se vrátil vztek, v mnohem jemnější podobě, vzhledem k vysílení a děsu. Udělal sem závěr, že kdyby někdo nůžky, ba cokoli co by mi mohlo pomoci měl a chtěl mi je poskytnout, už to udělal. Samozřejmě mi hlavbou prošla myšlenka že třeba někdo nůžky má, ale že je natolik hloupý nebo nezůčastněný, že ho nenapadlo že bych o ně mohl stát ale tuto myšlenka byla rychle přehlušena představou že je třeba někdo má, ale čeká až o ně požádám a že mě třeba i nechá poprosit a že by mi pak taky mohl říct že mi je stejně nedá.
Představa že je tam i třeba mizivá šance takové odezvy, se mi zdála tak zdrcující, že sem se rozhodl neptat se. Podíval sem se na holčičku, trpělivě přede mnou stála a zírala na mě s pootevřenou pusou a očima dokořan. Měla nějaký šatičky a sandálky. Žádné kapsy a ani v rukou nebo ve vlasech neměla nic co by mi mohlo pomoci.
Ještě sem párkrát zkusil s čelistí zavrklad a říznout do vláken, ale nic se nezměnilo, jen sem se zase roztřásl jako osyka. Došlo mi že budu muset řezat šlachy a jak mi tato myšlenka prudce obsadila celé vědomí, věškérý obraz zčernal. Třes nepozorovaně odešel a s ním rychle následovala i bolest, když sem v černotě rozpoznal obrys okna ve svém pokoji.
neděle, ledna 03, 2016
dle očekávání, zima je krušná. a to ani neni zima.
řekl bych, že nejrozumnější způsob jak naložit s pocity jako je smutek, osamění, lítost atd. je pokusit se z nich vytěžit co nejvíc. a to se udělá tak (snáz se to popíše než dělá) že se přimějete neprahnout po tom aby odešly, svojí pozornost odvrátíte od jejich konce ale nasměřujete ji přímo na ně. nepřestanou to bejt nepříjemný pocity, ale začnou bejt mnohem snesitelnější, smysluplnější a přestanou vás omezovat v čemkoli co děláte. časem odejdou samy, málo kdy je lze ovlivnit z vnějšku a pokud, tak minimálně.
asi jim lze utéct... utíkat a utíkat, než se najde něco co je ve chvíli kdy přestanete utíkat, přehluší. nevim, nerad utíkam tak nevim.
nemyslím si že je mi nějak strašně špatně.. rozhodně už mi bylo hůř a to i delší dobu. ale to samozřejmě nic nemění, pokaždý je to nový a mnohem trefnější... aktuální? no, je to takový lepkavý a hluboký. myslim že nějaký záchyvaty neštěstí už by mě nerozházeli... tak se mi děje todle... zaplať pánbuch (ano buch!)
skoro neuběhne den, kdy nekápnu na další důkaz toho, že sem fakt nesnesitelnej vocas. jediný štěstí je, že naštěstí vim, že ať se kdykoli cítím jakkoli, ve skutečnosti stejdně dycky sem uplně nejvíc super, multitalentovanej, okouzlující a nadlidsky silnej supermuž a ani to že se poslední čtvrtrok cejtim jako uplná kunda, mě naštěsí nemůže přesvědčit že je to jinak. že ne? neee.... ne.
Ale možná by stálo zato si vykonstruovat ještě jednu představu o sobě samém. zvláštní, ne náhradu za to starou, jenom jednu simlultální, jentak pro zajímavost. jak by asi teaz, na dně svojí chuti do života a sebevědomí, vnímál sám sebe, upustěje od toho co si o sobě pomatuje z dob kdy se mu v životě dařilo.
rozhodně si nemyslím že by taková představa byla, byť o krapítko, shodnější s realitou než ta stávající. vlastně si nemyslim že by mi v životě mohla bejt k něčemu dobrýmu dobrá. ale! asi ne jenom moje babička, si myslí, že sem málo sebekritickej. což v základu nepovažuju za jakkoli dobrou vlastnost... bejt sebekritickej. bejt schopnej sebekritiky je prima, co prima, je to strašně důležítý a nejenom, pokud má bejt člověk v životě schopnej říct cokoli vtipnýho.
ale bejt sebekritickej?! na světě je kritiky dost pro každýho, na každym rohu! ješte si sebou nosit vlastní! a příště bych měl zkusit žít život s presunkcí že pravdu většinou nemám já a že ji má nejčastěji ten kdo řekne nejvíc věcí kterým od srdce věří.
co já vim?! třeba bych tak měl spokojenější život!
NO! I'd rather be a cunt, than to feel like one.. or the other way around?
každopádně, v podobě nového kalendářního roku se mi naskýtá fantastická možnost začít svůj život žít jinak. poslední styl se dostává na hranici zpochybnění, uvidíme, třeba přes ní přepadne... může se to stát zítra, nebo pozítří?
pak mě třeba konečně něco napadne.
něco...
určitě se něco stane, nebo něco udělám... doposavať to tak dycky fungovalo :-D
třeba i pak budu mít co zajímavýho psát.
takže věcně: shrnutí loňskýho roku letos psát nebudu, protože by mi to na morálce nepřidalo.
cvičim a běham, sem v dobrý formě. v tom ohledu sem se sebou spokojenej... ještě kdybych líp jedl! a byl ještě o trošku míň línej.
do práce pořád chodim na stejný místo... a nejsem z toho nadšenej.. ale sám sem si to zvolil... myslim ale že sem volil špatně, pod tlakem.
atakdále mílý deníčku. vlastně píšu jenom protože sem dlouho nenapsal a vzpomínám si že mi to dělávalo dobře... to se dnes nepovedlo. ale co :-) to taky platí.
řekl bych, že nejrozumnější způsob jak naložit s pocity jako je smutek, osamění, lítost atd. je pokusit se z nich vytěžit co nejvíc. a to se udělá tak (snáz se to popíše než dělá) že se přimějete neprahnout po tom aby odešly, svojí pozornost odvrátíte od jejich konce ale nasměřujete ji přímo na ně. nepřestanou to bejt nepříjemný pocity, ale začnou bejt mnohem snesitelnější, smysluplnější a přestanou vás omezovat v čemkoli co děláte. časem odejdou samy, málo kdy je lze ovlivnit z vnějšku a pokud, tak minimálně.
asi jim lze utéct... utíkat a utíkat, než se najde něco co je ve chvíli kdy přestanete utíkat, přehluší. nevim, nerad utíkam tak nevim.
nemyslím si že je mi nějak strašně špatně.. rozhodně už mi bylo hůř a to i delší dobu. ale to samozřejmě nic nemění, pokaždý je to nový a mnohem trefnější... aktuální? no, je to takový lepkavý a hluboký. myslim že nějaký záchyvaty neštěstí už by mě nerozházeli... tak se mi děje todle... zaplať pánbuch (ano buch!)
skoro neuběhne den, kdy nekápnu na další důkaz toho, že sem fakt nesnesitelnej vocas. jediný štěstí je, že naštěstí vim, že ať se kdykoli cítím jakkoli, ve skutečnosti stejdně dycky sem uplně nejvíc super, multitalentovanej, okouzlující a nadlidsky silnej supermuž a ani to že se poslední čtvrtrok cejtim jako uplná kunda, mě naštěsí nemůže přesvědčit že je to jinak. že ne? neee.... ne.
Ale možná by stálo zato si vykonstruovat ještě jednu představu o sobě samém. zvláštní, ne náhradu za to starou, jenom jednu simlultální, jentak pro zajímavost. jak by asi teaz, na dně svojí chuti do života a sebevědomí, vnímál sám sebe, upustěje od toho co si o sobě pomatuje z dob kdy se mu v životě dařilo.
rozhodně si nemyslím že by taková představa byla, byť o krapítko, shodnější s realitou než ta stávající. vlastně si nemyslim že by mi v životě mohla bejt k něčemu dobrýmu dobrá. ale! asi ne jenom moje babička, si myslí, že sem málo sebekritickej. což v základu nepovažuju za jakkoli dobrou vlastnost... bejt sebekritickej. bejt schopnej sebekritiky je prima, co prima, je to strašně důležítý a nejenom, pokud má bejt člověk v životě schopnej říct cokoli vtipnýho.
ale bejt sebekritickej?! na světě je kritiky dost pro každýho, na každym rohu! ješte si sebou nosit vlastní! a příště bych měl zkusit žít život s presunkcí že pravdu většinou nemám já a že ji má nejčastěji ten kdo řekne nejvíc věcí kterým od srdce věří.
co já vim?! třeba bych tak měl spokojenější život!
NO! I'd rather be a cunt, than to feel like one.. or the other way around?
každopádně, v podobě nového kalendářního roku se mi naskýtá fantastická možnost začít svůj život žít jinak. poslední styl se dostává na hranici zpochybnění, uvidíme, třeba přes ní přepadne... může se to stát zítra, nebo pozítří?
pak mě třeba konečně něco napadne.
něco...
určitě se něco stane, nebo něco udělám... doposavať to tak dycky fungovalo :-D
třeba i pak budu mít co zajímavýho psát.
takže věcně: shrnutí loňskýho roku letos psát nebudu, protože by mi to na morálce nepřidalo.
cvičim a běham, sem v dobrý formě. v tom ohledu sem se sebou spokojenej... ještě kdybych líp jedl! a byl ještě o trošku míň línej.
do práce pořád chodim na stejný místo... a nejsem z toho nadšenej.. ale sám sem si to zvolil... myslim ale že sem volil špatně, pod tlakem.
atakdále mílý deníčku. vlastně píšu jenom protože sem dlouho nenapsal a vzpomínám si že mi to dělávalo dobře... to se dnes nepovedlo. ale co :-) to taky platí.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)