ne zcela překvapivá věc, rozporuplná, však přecejenom utvrzující... baví mě dostávat do držky.
ne jako že by mě to bavilo nejvíc. víc mě baví třeba dávat do držky, ale i když dojde na dostávání, užívám si to.

doma sem byl veden k nenásilí. úprava. doma jsem byl veden pacifisty k pacifizmu.
tadle moje rodina, co se bojí zbraní, nedělá jí dobře pohled na krev a bojí se bolesti, mě vychovávala s tím že vítěz je ten co se nepere.
což není úplně špatně. ale lepší mi příde říci, že vítězem je ten jež zachová chladnou hlavu. a to je něco, v čem sem je všechny do jednoho vždy předčil. okamžité vyloučování násilí mi příde zbabělý a těžce inefektivní. a bolest je vždy eventualita, přičemž ta fyzická je mnohem snesitelnější než psychická... rozhodně dlouhodobě. o tom je ta chladná, horká hlava. nerozuměli proč se peru (spíš, nechávam dávat do držky) (ne že bych to dělal moc... možná kdybych to dělal průběžně, bylo by to pochopitelnější). nerozuměli proč se prostě neomluvim, když je mi to nabízeno jako snadná cesta ven z problému.
ne že bych tomu já tou dobou rozuměl. ale při zpětném pohledu jsem konečně rád, že sem si nenechal líbit ty věci co jsem si líbit nenechal, ač to znamenalo bít se s přesilou. nerespektoval soudy vynesené staršími a moudřejšími, jenom protože nikoho nenapadlo že možná nejsou správné a už vůbec o nich pochybovat.
jednat jinak, byl bych dnes jistě někdo jiný.
byl sem v rodině jeden jinej. všichni ostatní byly "smírní", "přizpůsobiví" a "nad věcí". a jinej sem byl, nemohl bych fungovat tak jak se mi vnucovalo. oni to dovedou, ale oni mají jinou konstrukci.

a to je to co mi zbylo. ten pocit že sem jinej než ostatní. dlouho sem byl. jinej, nepochopitelnej celýmu svýmu okolí. pak sem šel do školy, kde sem se tak už automaticky vnímal. ačkoli sem třeba uplně nebyl. už sem tak byl zvyklej. což mě samozřejmě odcizovalo a nakonec sem skutečně jinej byl. družil sem se s lidmi jež byli podobní mé rodině, a choval se před s nimi, tak jak sem se naučil doma. bylo mi to tak přirozené.
(přirozeně proti přirozenosti... by se nebízelo vysvětlení mých snah si vše co nejvíc komplikovat... ale to tentokrát s tématem nesouvisí... myslim)
pak sem postupem času našel lidi co mi sedí o něco víc. s kterými sdílím o něco víc konstrukčních prvků. stále sem byl jiný, i když nebyl, reflex sem si zachoval. došlo pak ke změnám ve stylu života, které mě nutily dělat víc a víc rozhodování a měl sem svoje vlastní problémy a časem sem vlastně na svou jinost zapoměl. pořád tam někde byla... ale všímal sem si ji míň a míň.
párkrát přišel kopanec do ledvin, kdy se tendle téměř zapomenutý pocit znovu vynořil a vzal mi na chvíli vítr z plachet. byly časy kdy sem si myslel že sem lepší než ostatní a časy kdy sem si myslel že sem horší než ostatní.
teď sem ale samostatný a nezávisly, rodinu vídám občas a setkávám se s lidmi se kterými chci a věnuji se aktivitám které si vyberu. a tak postupně dostává smysl kdo a jaký jsem.
nejsem jinej, jen sem tak byl vychovávanej. tak jako sem byl vychovanej že sem čech a sousedovi děti, že sou ježíšovi dlužníci.

______________

tadle úvaha vzešla ze dvou příležitostí krátce po sobě následujících. před týdnem nebo kolika.
byl sem na bootcampu a šel sem s tátou do hospody.

jak pořád žvanim o tom jak chci bojovat, bejt voják a tak. dostal sem malinkou příležitost ověřit si že to nejsou jen plky. na tom bootcampu. ne že by to bylo zdaleka nějak tak hustý, ale mělo to pár společnejch prvků. byl sem hodně utahanej a plno věcí mě bolelo. a nanejvíš mě bavilo jakým způsobem se mi v takových chvílich ubíraly myšlenky. nebyl sem připravenej, ale dycky sem dokázal o trochu víc než sem doufal. ten pocit po tom byl perfektní.
na konci uplně byl "turnaj" každej měl pár zápasů v různym stylu. rukavice, holení chrániče, chránič zubů. ještě před prvnim zápasem sem zvedal ruce nad úroveň ramenou jen s ksichtem. po začátku byla únava nepostřehnutelná.
šlo dost o soupeře a něco bylo ostřejší než něco jinýho, ale došlo na pěkný rány. ty ostřejší souboje mě bavily víc. dostal sem pár pěknejch ran, jedna mě posadila na zadek o pár metrů dozadu. zajímavý bylo co se mi dělo v hlavě v tu chvíli. jak mi fungovala chemie, jak sem se cejtil když sem se postavil a měl pokračovat, jak sem reagoval když se to opět spustilo. jak sem to vnímal když sem dostal další takovou.

rozhodně sem o něco násilnější člověk než moje rodina a rozhodně sem o hodně chladnokrevnější než moje rodina.

poprvý sem byl se svym tátou na pivu. za účelem zajít spolu na pivo. mluvili sme o práci, mluvili sme o koníčcích, o sobě, o dětství, o věcech co nás napadaly.
bylo to hodně dobrý. jedna z nejlepších věcí v poslední době.
v jednu chvíli sem mu povídal o bootcampu. nerozuměl. přišlo mu absolutně nepředstavitelný že by se měl snažit někomu dát pěstí nebo od někoho dostat. dostali sme se k mýmu dětství. použil v několika momentech označení "tragickej hrdina" ... při různejch příležitostech. (ne dycky rvaní. nerval sem se moc) nikdy v dobrym.
je ve mě něco čemu nikdy nerozuměl a občas to vedlo k rozkolům a vzájemnýmu nepochopení. ale oba sme to vlastně zvládly dobře.... to moje dospívání myslim.

______________

nevěděl sem o čem budu psát než sem napsdal prvních pár vět co sem smazal a začal psát todle. nevěděl sem že si todle myslim... tušil sem. dal sem obrazy do slov. slova jsou poznání.
pět obrazů vedle sebe dává mnoho smyslů a nemusí nikdy dávat všem onen kýžený. to je něco co slova dovedou.
tedy: poznání nepřichází samo od sebe, musí se o něj usilovat. aspoň trošičku. nejdřív je ale třeba mít pár obrazů ze kterých lze vycházet.
nemusí (ty obrazy) bejt velký, nemusí jich bejt hodně. někomu stačí pár, nekdo dovede pracovat s mnoha. nemusí být úplně přesné ale neměli by být naprosto odtržené od reality. ať soupestré nebo mdlé, musí mít hloubku, usí mít obsah. a k tomu je třeba talent a inspirace. takovým obrazům se pak říká umělecké dílo.
málo kdo má obojí. někteří však naštěstí mají obrazů na rozdávání.

forgetting things

too often, too important things

even sober

nevim přesně čim to je. ale mam pocit že to začlo na vodě. tam odsud si pomatuju málo. 

přibližně tak 12 hodin ze tří dnů, z toho šest je neděle.

vím že to bylo super... řeklbych... muselo bejt. to co si pomatuju bylo dokonalý a to co mi kdo vyprávěl bylo taky super. nikdo si nepomatoval kde sem přišel k rozbitej držce a kde sem ztratil tričko, jak sme dojeli tam kam sme dojeli a kdo nám postavil stan a tak obecně... ale bylo to dobrý.

každopádně to byl onen kýženej restart.

ale některý funkce nenaběhly uplně naplno. zapomínam věci kterých bych dřív nikdy nezapoměl, jakožto důležitou informaci. 

mam problémy soustředit se na problémy (což je zrovna super... krom práce)

a ta věc s tim králem a klaunem je důležitější než bych dřív řekl.

mam občas pocit, že si upírám uvědomění některých věcí, jenom prostě protože nechci. protože by to nebylo dostatečně urozené. a nejdivnější je že si dovedu uvědomit že si je nedovedu uvědomit či připustit a to ani nevim co je to za věci.

skoro jako by jsme už nebyli my, ale já a on... nebo on a já, popř on a on... ale už ne já a já.

zatim vlastně nevím jestli mi to vadí nebo ne a jestli se mi to líbí. ale myslim že se ještě chvíli necham v jeho rukou... sem to přecejenom já! to je dobrej člověk, nešel by proti mě.... moc. 

___________

vydim to na převrat. aspoň trochu. 

vzpoměl sem si na volbu kterou sem udělal a myslel sem že nemam volbu. jenom sem neměl dostatek informací abych situaci tehdy vyhodnotil jako volbu. 

pokud se totiž člověk rozhoduje na základě informací... většinou nakonce nemá volbu. pokud se však rozhoduje na základě intuice jde skutečně o volbu.

veřil sem ještě před chvilkou že jakákoli příležitost volby je iluze.

to bylo založený na tom že mám omezenou kapacitu (člověk) a že s dostatečnými prostředky a přesnou znalostí mojí minulosti ... např. průběžným sledováním, by bylo snadné přesně předpovídat jakékoli moje chování, od životních rozhodnutí až po povzdech v noční tramvaji.

proč už mi to nepříjde naprosto logické a neodiskutovatelné? nějak mam pocit..( tzn. že ještě nemam argument) že to vlastně nelze, vzhledem k času který nestojí a prostoru který neutíká. 

a také... rychlost pohybu částice nelze změřit aniž by došlo k ovlivnění její rychlosti.... nebo jak to bylo.

v tu chvíly by šlo argumentovat že to vše se dá zahrnout do výpočtu. ale to by musel ten co by měřil mít kompletně zaměřenýho sám sebe. a to už zaváním nekonečnem.

a neboť spatřit nekonečno mězi dvěma zrcadly nelze přes svoji fyzickou schránku,

nelze vyvinout lepší nástroj na předpovídání chování osoby, než je ona osoba sama... její paměť.

neříkám že každý dovede sám sebe předpovídat lépe než kdokoli jiný... jenom říkám že k tomu má nejlepší výbavu. ale spousta lidí má výbavu a sousta lidí umí uplný hovno a jiný zase víc, než aby mi bylo příjemný se s nimi srovnávat.

volbu sem měl, ale neuvědomoval sem si to. učinil sem intuitivní rozhodnutí proti logickému. nyní se vrací s novými informacemi ve skutečně patové podobě a já se budu moci rozhodnou skutečně intuitivně, zbaven té nepříjemné tendence vzpírat se logice věci a přirozenosti své fyzické přítonosti.

moje minulost mě utváří a dává jména a tvary mojí přítomnosti. já jsem moje minulost a má budoucnost je otázkou mojí schopnosti vyhodnocovat mojí přítomnost s dostatečnou přesností, dřív než se v ni proměním.

___________

proto je odevzdání rozumu adrenalinu tolik příjemné. člověk dělé intuitivní rozhodnutí... skutečně vlastní rozhodnutí, ne rozhodnutí na základě toho co vám kdo řekl a co zapoměl říct. 

při konfrontaci podobně mocných tvorů dochází čas na uvážená rozhodnutí.

a je důležité rozlišovat které volby jsem udělal a už je nelze vzít zpět a které jsem udělal, ale dilema je stále aktuální.

a vůbec. sem jediný kdo by mi mohl pomoci, kdybych něco takovýho někdy potřeboval. takže je vhodný dávat na sebe občas bacha a ne se neustále snažit vyloučit vlastní existenci. 

Každej občas potřebuje trochu prostoru!!!

bolí mě i zadek!... po probuzení sem myslel že mam standartní střízlivěcí neděli. ale pak sem se postavil abych se došel napít a bolelo to jako kdybych měl v kostech zase šest století.

šly sme na horskou výzvu... to je méno akce.

se zuzkou, byl to její nápad... hlavně, já sem jenom nadšeně souhlasil... takže nesu tak maximálně 40% viny!

šly sme sice poloviční trasu, tj. 38km ale vzhledem k tomu že moje příprava spočívala v plavání jednou za tejden a nočním cestování z hospody pěškobusem, protože neznám místní mhd, bylo to dost.

ale rozhodně zajímavý! bylo vedro, okolo třiceti... vlastně nevim... to říkala předpověď. 

jely sme to vyhrát a neprohráli sme... došly sme!

dřív sem ušel i třeba padesát... ale todle bylo v horách a to je asi holt rozdíl :-D. stoupání je fajn, ale ty sestupy, to je nepříjemný. 

čeho sem se bál nejvíc, bylo že se mi zase vyserou kolena, ale ty byly nakonec dobrý! až dneska sou nějaký prolamovací. párkrát zachroupalo to levý (snad tadle informace časem nenabyde na důležitosti) ale dycky to spravila jedna pochodová.

krkonoše sou krásný a tak, vedro je nepříjemný, místa se s časem mění, bla bla Bla! byl sem na výletě a bylo to príma, viděli sme ježka a šťouchali do něj klackem, byla na něm spousta much a pak sme dostali zmrzku a povídali si o počítačových hrách... bla

co ale skutečně stojí za zmínění!

šel sem ve svých superbotách. obstály skvěle... měl sem pár běžnejch puchejřů na patách.. ale to je všechno. myslel sem ke konci že mam jeden velkej puchejř přes celý chodidlo.. ale nebyl tam! 

semtam sem zachytil podivnej pohled mým směrem na "toho turistu v kanadách" (asi to sou kanady no) od těch lidí v supervychytanym prádýlku z delfíních drápků a reciklovanejch rakví starejch polárníků... co jejich boty od pohledu jasně říkaly že je maj doma v několika vydáních na každý roční období ve dvou variantách a měněj je jednou za rok. hrozná doba! je pravda že kdybych to dělal víc, tak si taky koupim funkční triko (místo toho co sem ztratil na vodě) ale dobrý boty mi stačej jedny, a nevyměnim je dokud se nerozpadnou, nebo jinak nepřestanou plnit svou funkci.

běhal sem s nima vodou, závějí, vedrem, daleko nebo blízko, běhal a lezl po všem možnym, hrál v nich hry, brutalizoval parkety na tancovačkách.. zkrátka ještě sem nepotkal nic, v čem by mi byly nedostatečné.

a teď nejsem sentimentální, teď sem akorát rozbitej a rozbolavělej a sem rád že ne ani o kapičku víc.

posledních patnáct kilometrů už to bylo citlivý, posledních deset to bolelo. posledních šest bylo skvělejch... to říkam dneska... včera to byl očistec.

ale bylo to zajímavý. jak člověk šel, a každej krok bolel postupně víc a víc. stehna mě boleli z těch sestupů, co sem se snažil spouštět na svalu abych co nejvíc omezil nárazy na kolena, lejtka z výstupů a zadek vůbec nevim z čeho, tylde svaly mě ještě nebolely.

normálně když člověk jde, neuvažuje o krocích. těch šest posledních kilometrů si je pomatuju všechny... svaly už bolely průběžně a že kráčim sem vyvozoval opticky a z bolesti chodidel. a samotnou mechaniku chůze sem způsoboval vůlí a ničím jiným.

nejdelších šest kilometrů co sem kdy šel :-D. myslim že ta chůze vypadala furt stejně, asi sem se nijak neklátil (narozdíl od jiných :-D) ale byla to uplně nová chůze.

co mě taky zaujalo, byly úvahy typu "co bych teď chtěl ze všeho nejvíc?" ... lety ověřená motivační technika. od standartního koupání nohou v houbovym rizotu, který je už dlouhatánskou dobu těžkým favoritem, se ideál s každými deseti kilometry měnil. po prvních deseti nic.. okey, to sem tak ani neuvažoval.

po dvaceti sem měl chuť vlízt do vody a skotačit (bylo hodně vedro), po pětadvaceti, mi přišla nejlepší představa s vířivkou a castulusem (jeden druh klášterního piva co na něj mam hezký vzpomínky) po dalších pěti už to ani nebyla výřívka... měl sem pocit že bych se v ní utopil.

z představy že ležim na znak a jsem ponořen ve vodě tak akorát abych mohl dýchat, jsem se při třiatřicátém přesunul jen k poseli po sprše, a těch milion posledních (5) už sem nedovedl s nadšením přijmou jinou představu než jen to že prostě zastavim a lehnu si.

další zajímavej poznatek ze včerejška! když ste moc, máte za sebou víc než na co ste byli připraveni. chce se vám jen ležet a plno věcí vás bolí a musíte odřídit nějakých stopadesát kilometrů tmou. co skutečně zabírá a drží člověka vzhůru a ostražitého, je (ano, krom pražského výběru) starej poctivej roadrage!

vždycky sem lidma co sou histerický, nebo prostě naštvaně řvou, pohrdal. nějak mi to přišlo slaboduchý. ale roadrage je něco jinýho! :-D zaprvý je to skutečně efektivní proti spánku a zadruhý, když je s tim člověk schopen ze vteřiny na vteřinu přestat, je to vlastně nástroj a ne posedlost.

takže děkuji botám, děkuji zuzaně (pokud ji dovedu odpustit :-D .... pokud si dovede odpustit), děkuji muži dvou rukavic a jdu se pokusit doloudat do toho bazenu co se na něj od včerejška těšim. další spaní až večer.