memento de kozel

už je to pár týdnů co se mi oběsil kozel.
pili sme tak jako už tolikrát u nás doma, já, démon alkoholu a kozel a hrály jsme v karty.
ten den se k nám přidali dva čerti, kteří když všechno vyhráli odpotáceli se domů, výtah v našem domě jezdí až do podsvětí.
bylo už opravdu pozdě, já nebyl schopný rovně sedět, démon alkoholu se jako obvykle rozvaloval v gauči a pročítal se biblí s občasnými výbuchy vulgárního smíchu.
kozel, sedě za stolem ještě pořád svíral své dvě karty, snad protože mu prostě nevypadly z kopyta a tupě na ně zíral.
odploužil sem se na záchod a při návratu si všimnul že je v předsíni otevřená skříň a na šatní tyči se pomocí tkaničky od bot kozel oběsil.
neobtěžoval se z tkaničky sundavat botu, měl vypoulené oči a jazyk vypláznutý až na břicho.
byl sem tak opilý že jsem akorát skříň zavřel a upadnul do postele.
ráno jsem vystřelil do práce a na kozla si vzpoměl až o několik dní poté.
kozel byl pořád ve skříni, nikam nezmizel, vždycky strašně smrděl, byl starý prase, ale teď už nesmrděl jako on, ale jako tlející mrtvola bezejmeného přestárlého kozla.
nechal sem ho tam ještě několik dní.
oholil sem mu chlupy na břiše a vykouřil je.
včera jsem ho uložil do výtahu a poslal do pekla. tam kam patří, mezi jeho přátele.

byl to dobrý spolubydlící. měl plno vad ale za každou měl nejmíň jeden klad. s tím že většina těch kladů byla, že ty vady nebyly v tak velkém měřítku jak dost dobře být mohly.
byl to vášnivý kuřák a hráč karet.
celé dny sledoval pořady o hraní karet, o karetních trycích a karetní porno. (nevím kde ho vyhrabal, ale mám toho plný počítač)
sám moc triků, pro svá kopyta nedovedl. byl zázrak když se naučil karty zvednout ze stolu, ale milovat hru tolik že se nikdy nevzdával.
většinou neznal pravidla, občas okrajově. například poznal kdy je na něj řada.
nevěděl často co se od něj v jeho kole očekává, takže většinou improvizoval a snažil se napodobovat hráče které viděl televizi. občas vyložil karty na stůl a shrábnul bank, někdy prostě jenom kopýtkem rozházel balíček a plivnul na některého protihráče, zamečel a vyčaroval neskutečně přesvědčivý pockerface.
jak to nebyl dobrý karbaník, byl vynikající herce. ačkoli většinu hry v ruce svíral dvě karty z jeho vlastního balíčku, vsázel jenom co mi tu přes den sežral a pak vykašlal na stůl, vlastně se s nim dalo docela dobře hrát. s trochou tolerance a alkoholu.

v neznámém ale jistě přehnaném věku odešel na věčnost, tam kam patřil, stejně nikdy neměl jiné přátele než čerty. v bytě jsme spolu s demonem alkoholu osiřeli ale doba truchlení se pomalu blíží ke svému konci.
nenáviděli jsme ho a milovali zároveň.
sbohem kozle

____________________

uvažujeme o novém spolubydlícím. vlastně jsme o něm uvažovali už za kozla a doufali sme že konečně chcípne. nebyly sme ale schopní nic vymyslet, až do dneška. kdy nám přišel dopis, oknem na dlažební kostce kterou po mě hodil nějaký zarostlý skřet když kolem prolétal na čápu.

není na něm žádně písmo nebo cokoli smysluplného, jen zaschlá krev, přilepené peří a několik zvířecích stop. dle enciklopedie jsou jezevčí.

během několika dní se v tomto světě plánují zhmotnit stárnoucí dvojčata jezevců, profesor teologie a hodinář v důchodu, a mají vážný zájem o bydlení v dobré společnosti na klidném místě.
před chvílí se v předsíni objevili jejich kufry z kuřecí kůže.
a teď sem se vrátil z výpravy k mříži nad odtokovým kanálem za starou tovární halou mojí fantazie. na lopatě sem donesl blob zatuchajícího hnusu, který se na ní hromadí.
kydnul sem ho doprostřed pokoje, jdu si udělat kafe a pak začne sochařina.
už mám celkem jasnou představu o díle, zbývá jen forma a inyciální jiskra.

myslím že tu ve čtyřech budeme šťastní. nejméně tak jako za kozla.
nikdy na něj nezapomeneme, možná se nám podaří zapomenout jenom na to špatné o něm, čož ale bude dost na hraně, abychom na něj nezapoměli dočista.