panika! nemam modrý oči! u čištění zubů sem si všiml, že sou šedý! :-D odbarvily se mi voči! na polštáři ale žádný čmouhy nejsou. musel sem to smazat o moskytiéru domu ve větvích.
chlastám už i ve snech, a povídám si v nich sám se sebou. když sem se vydal do obchodu, pořídit si handsfree, abych si mohl na ulici povídat sám se sebou a nepřitahoval pozornost, řekl sem si, už je to moc. řekl sem si že dam dva dny aniž bych se sebou prohodil slovo. když budu mít neodbytnou potřebu žvanit, že oprášim nějakou starou písničku.
bylo to náročný... první den jakoby nic. tak jako když na den člověk vysadí cigarety, ale druhej den mi to začlo připadat nepraktický a zbytečný. tak jako když vysadíte cigarety. a teď už zase hovořívám jako dříve. ale nebylo to zbytečný, každej dialog by měl mít nějaký pravidla, a ty s tímto pokusem konečně vzešly.

taky sem přemejšlel, že bych omezil blog, to je forma samomluvy.
mluvím tady se svým starším já, které to bude zpětně číst, moudřejší, chápavější, milující (nevim co bych musel udělat).
mluvím k sobě do budoucnosti / z minulosti (píšu / čtu). píšu z polohy člověka kterým jsem, nebo za kterého se považuji (tzn. člověk za jakého mě předpokládám považují druzí, nebo si uvědomují že se za takového člověka považuji :-D ... čož by mohl bejt důvod proč to píši veřejně. aby to bylo časoprostorově a duchotvarově :-D ... usazený do reality.)

nikdo vás nikdy nedovede pochopit tak jako vaše starší já. (jako, teď sem si v koutku oka dovedl představit že mě někdo pochopí líp... ale než to psát, nechám si to zdát)
každopádně, základem nadčasového duševního dialogu je upřímnost. a ty věci jež si tu pro sebe píšu, nedovedu napsat tak jak si myslím že bych je mohl chtít jednou číst, tak aby mě to převědčilo že sem lepší než sem.
problém tohodle vztahu nadálku, je v tom že informace jak v dopisech doráží, už nejsou aktuální. a jakákoli rada která by přišla zpět již bývá marná. ale já si nepíšu o rady, že. já si píšu o pochopení.
něco na ten způsob že vím že nic nevím. uvědomuji si že mé problémy stávající, touto dobou zatmívající mi slunce, jsou ve skutečnosti malicherné. ale to neznamená že nejsou důležité. a ikdybych radu dostal... nemyslím si že bych o ni stál.. takový sem.
možná... je to něco o tom, že když tady napíšu něco z těch temnějších věcí (co se sem občas vloudí). dufám že při zpětném pohledu už se nebudu stydět za slabost, nebo nenávidět, nebo co všechno. ale uvidim se jako někoho kdo jako tolik lidí před ním, procházím něčím co je o něco silnější, než aby to dal bez záklonu. a že onen temný kout nezapomenu, že to s pomocí aktuálních informací dovedu zpětně rozebrat a pochopit dostatečně, abych už tam nemusel. abych mohl směle do dalšího svízele života lidského, tak jak jej známe :-D

už sou o něco modřejší... teď sem to kontroloval.
ráno bych ale přísahal, že byly absolutně bez barvy, tmavě šedý. koukal sem i na různym světle a tak.
možná zase zmodraj, teď už maj nádech... ale pomatuju se že bejvaly hrozně moc, modrý. tak jako tmavě, hezky. líbili se mi.
ty dneska ráno byly jak z černobílího filmu.
průběžně se mi stává, že lidi všimou že vypadam jinak než dřív (i ty co znam dýl). pořád mě poznávaj ale musej si mě prohlídnout znova.
klidně by to mohlo bejt barvou očí. jestli sou tónovací dle kdovíčeho. s barvou zesvětlají a ostatní rysy působí dominantněji a naopak, s barvou odpoutávají pozornost a bez ní, ji zase nepřitahují. a klíče dle kterých si obličeje pomatujeme, této teorii neodporují.

a obecně... musim omezit trávu. má spoustu opravdu skvělejch efektů a účinků, krátkodobejch i dolouhodobejch. ale má jeden opravdu nepříjemnej dlouhodobej. člověku se přestává chtít. cokoli. (zase tak hrozně to nepociťuju, jen si uvědomuju že se to tam začíná rodit... ta nechuť vpřed) myslim si že je to tou trávou... vlasntě mě nenapadá nic jinýho. a proto.. dám oddech, uvidíme jak se to v rakci pohne uvnitř.