I was complaining yesterday that i only get about 5 hours asleep a night, definitely no more, mostly less. After yesterdays further mind bending discoveries, for today i did maybe two hours, at the best since i was really tired. I'm afraid it's not gonna get better any time soon.
I think in some sense of the word, I'm still coping..

'only thing that limits you is your self ...'

and I've been shedding that. Pealing it off really. My mind's been the tool of it, the wielder of the tool and the slaughter house too.
It warned me. it shouted at me at the top of it's voice, not to go any further, to leave the path i was on. Yet the gut said carry on. (My gut must hate me :D)
And now that i've gotten this far, the self i walked in in, can't bear what it found. There's no way back too and what remains to do, so i can function, so i can breathe and carry ever on, is a self makeover. a properly brutal one. I don't think it ever was this heavy, and as i grow older it doesn't get any easier. my mind rushes ever faster through the most painful images it can come up with, dragging an eight foot tall plow through the graveyard where my long forgotten fears and frustrations lay.

it'll be a next year tomorrow.
I can't bloody wait.
The expectations are high. the possibilities are numerous and they run both ways from the point zero on the scale between the world of shit and the happy camper.
I probably won't enter the 2018 with a clear and healthy mind. and the early part of it is not going to be a walk in the park. and for that I made a safety vow that if by my 30th birthday i'm still in these shits, if i'm fallen in any way, i bail out.

I don't think i'm doing these things to my self. I just let them happen to me. Maybe I'm curious from how deep of a shit i'm able to drag my self out off. maybe i feel i don't deserve a quarter since i always had it far too easy.
I sort of wish i'd break already. It can't really be that bad over there. But if I'm to break I'll have to do it my self. So is that what i've been up to? I'm still too proud to break. What'd be the most degrading thing one could do to them selves? .... I don't know and this line of thought is not good :D :D :D .. or maybe it is! oh bloody hell, it actually was! :D I have this tendency of taking stuff too personally.

wow, a good příspěvek .. i feel a lot better now.
it's not nice or easy but it feels now that i can actually leave some bit of who i was on.
I'm not gonna put down what stroke me when writing that last paragraph there... since i won't forget. and well, if i would, bloody fucking good!!

Let's walk in to the next one with head held high. battered and bleeding from places i never thought one could bleed from, but there still is a poise in there, i can hear it now. It sounds like a not observed waking up hornets nest someplace near, probably disguised by the glare of one extraordinarily  overwhelming sunset.

so, Tally-ho merrily in to the 2018 baster!

No a jak se blíží to období kdy mi loni spadly všechny hračky do kanálu, nedaří se mi nepřipouštět si jak moc se toho může snadno totálně podrápat do voka.

V podstatě nemám co ztratit, nejde o zdraví a že sem mladej a hezkej a šikovnej, mám ten dobrej vájb (už mě trochu rozčiluje ... dobrej vájb? nevim co to na mě pozorujou a mylně si vykládaj, ale mezi honzou před pěti lety co měl "dobrej vájb" a honzou s "dobrym vájbem" dneska je propast asi jako mezi akvárkem mořskýho biologa s těžkym OCD a oprejskanou vanou, v zatuchlym sklepě na neznámým místě, ve který se pod blikající zářivkou svíjí klubko úhořů, smradem dohnanejch ke kanibalsmu) vždycky někde bude místo.

Nějak si ale říkám, jestli je k něčemu Londýn dobrej, tak je to fetování a kariéra. a že je fetování hnus co nechci, měl bych kariérně růst. Což kdo ví jak dopadne, investoval sem čas a duši a teď se má vidět. loni se vidělo. a nebylo to hezký, sesypalo se to jak domeček z karet. (jako bylo to jenom dobře... ale ten stress okolo)

No a teď sem paranoidní co všechno a jak moc se PDV. (podrápe do voka) 

Uplně nejvíc mě to jímá když jdou věci dobře, to mam totiž pocit, že kdyby je odvál vítr, lkal bych ještě víc.

Nemělo by se to ale stát. myslim že přinejhorším mě nepovýšej a nebo mi ani nepřidaj... to by bylo docela podpás a znamenalo by to že musim začít hledat jinde. protože to, že budu vydělávat dost abych ušetřil, (což se teď opravdu moc nedaří .. (nesnažim se uplně na krev)) je mi jediným ospravedlněním toho že ztrácím drahocenej zbytek mládí na tomdle úchylnym místě.

Bafla na mě dneska z obrazovky fotka nějakýho města u moře s horama v pozadí a hlavou mi proběhlo, že bez těch iluzí co sem o ně tady v tom městě přišel, bych v tej fotce vlastně docela dobře dovedl žít, bez výčitek a pocitu, že mrhám čím mi bylo dáno.

dělal bych řemeslo a že bych nechlastal i bych kuli tomu klidně brzo vstával. měl bych psa a malý starý auto, dal bych dohromady nějakej polorozpadlej domek co by ostatním byl málem a chodil bych po těch horách. Byl bych hodnej na lidi a s čím by bylo potřeba bych pomohl. jazyk bych se naučil během pár měsíců, a že bych vlastně dělal jenom a přesně to co chci, nikdo by si nenapadlo myslet že je o mě potřeba vědět nic víc než to jak dělam to co dělam, jak se mi říká a že sice nejsem na telefou, ale že bejvam tou a tou dobou na těhle místech a o víkendech se bos toulávám v horách.

což bych vydržel, řekl bych tak rok.

Myslim ale že se vypracuju. Když ne kde dělam teď tak jinde a naberu sebevědomí a jistotu že nesedim na prohnilý větvi. Jednoho dne si uvědomim že mam docela jasnou představu kde sem a co dělam. Oženim se a vezmu si hypotéku. koupim si domov a strávím na něm rok nebo dva potu a nervů. během toho budu mít děti. začnu dělat sám na sebe abych na ně měl čas. což se podaří jen na půl ale než vyrostou, nějak se to zaběhne a já budu kroutit hlavou jak moc se může člověk změnit a přitom bejt pořád ten samej vocas. budu si říkat jak bych chtěl domů do prahy ale když se tam pojedu podívat, zjistim že už tam domov neni. a tak si najdu koníčka díky kterýmu budu pro svoje dětí kůl, pro ženu zase klukem a 

už stačilo... kdyby mi nezezelenaly ruce na klávesnici, vůbec bych si nevšim že zvracím.

a vůbec ze všeho nejvíc se vidím jak postupně začnu věřit tomu že sem ten za koho se tu vydávám (což sem asi taky já... vlastně místní verze mě... protože moje já vždycky bylo to co sem viděl okolo sebe a nějak sem to svým vlastním, na jedné straně snílkovstvím a na druhé chtíčem, nějak splácal do osoby zvané .. různě. a že okolo sebe vidím něco jiného, jsem někdo jiný.. pár věcí zůstalo. myslim i mimo rozumu)

Docela si říkám že bych jedno chtěl bejt ještě někdo další, nebo pár dalších... že bych jima byl zároveň jako teď ... ale za dalších osmadvacet let už asi bude pozdě.

i can't remember the last time i had an actual wholesome bit of peace.
I was near to it on my recent holiday in Spain.
went to Monserrat, stayed in a hotel next to the monastery up on the mountain face, attended the evening prayers or services or what you call it.
Did some hiking around the near peaks, got lost off trail, had a stand of with a goat, stayed up a rock for the sunset and never felt hungry or thirsty the whole time.
I went there alone. Initially i was a bit afraid that it might get a bit lonely and depressive but it didn't. It was fucking marvellous. I felt right, it felt like i belong on the trail. As in the olden days when i'd hike in alps with my dad and my brother. they'd always slow me down anyway :D...
Did it all in barefoot shoes with a super worn sole, most of the time running and frolicking and spent the whole day on my feet. Legs weren't even tired the next day... but the intention now is not to write an advert for barefoot shoewear.
Not really reaching the desired bit of peace since i didn't stay there long enough and since some of my stresses followed me there and some was too deep in subconsciousness, I still managed to get an actual high out of it. one particularly strong one when i was passing a hermitage in a steep mountain face.
I need to do this more. I thought that such a holiday should be done with someone and never thought of planing one actually on my own... but i think that next year summer or autumn I'm going somewhere warm for at least a week of seclusion in mountains. Just me and the trail. no phone, no food, no people and no memories.
Oh how lovely that would be.
I was out of my depth.. on a couple of occasions these past couple of months. it's what i wanted. that's why i'm here i suppose ... but it's getting really heavy. stuff i never wanted to be near to and if near then at least not this personally. Things i can't talk about with anyone, because nobody really needs to know. it wouldn't be fair of me to share this and I'm so very overwhelmed on all fronts right now.

I felt all sorts of bad before. but never before i felt inadequate. not like this.

I need to go back. back to who i was and look for peace there. last resort.

I love my job too. the harder it gets the better. it takes my mind away.

the winter and christmas coming is not helping it either.

I'm sorry for another down on spirits příspěvek. Again... there's no actual harm or danger happening to me. it's all in my head.
will have to stop writing about my self. only times i get to write here is when i'm depressed anyway. and that's not good. it paints a bad picture.
in fact i'm doing rather great.

Next year it has to pick up (like that there aren't even these occasional freak depressions) I even have a plan how to make it happen. slowly slowly catchy monkey... 

watch me how i fly (i don't know what's that but let's leave it here anyway)

  My mind went back on me. 

I saw something that wasn't there.

Saw something that deeply hurt me.

Until five seconds later when confronted I looked again and saw It's lost.

My mind. This was the first time i had it confirmed. My mind is not alright.

And so to save my self any further suffering. I don't care anymore. I embrace all that emptiness that lays jest beyond what i think i should be feeling and caring for.

Suffering is not always bad.. you know, when you strive for something good. .. ?

But that's past. all the eggs are broken or cracked and only difference between up and down is that from up things fall at me, and down is covered with things I haven't yet completely forgotten no matter how much i tried.

Only things that matter now, are my eyes and ears... not what they see and hear, but what they can see and hear when the moment is right and my heart comes out by the balustrade and anything around me becomes magnificent and beautiful.

I now live for those moments. They probably come hand in hand with my mind being on its way out.

But that's life, isn't it. you focus and live for the good bits and then you die.

It's crazy, imagining what all will I have to go through.. I'm not even thirty. blimey..

 Don't get me wrong. i love this... having water going down my mill. (czech proverb) Only lately I've been walking to get it really far away and might have confused some of those journeys for actual life.  

Londýn se mi jaksi dostal pod kůži a nevím přesně kdy ale nebylo to dlouho, sem se vybudil a věděl, že vždycky bude mojí součástí. Pocit to byl přibližně takový jako by vždy mou součástí byl.

Co sem přijel z dovolené jsem mile překvapen že dvoutýdení přestup na češtinu mě proti očekávání od života v angličtině neoddálil ale naopak přiblížil.

Nestává se už že se během hovorů a nebo jen tak při banteru o oficu přistihnu jak svojí odpověď či reakci překládám tak aby dávala jazykově nebo kulturně smysl.

Můj přízvuk se značně ustálil a konečně zaznamenávám náznaky českého přízvuku ... nebo aspoň mého českého přízvuku. nebo mám alespoň takový pocit, že by si toho někdo všimnul, to ne.

Taky se stane že po pivku nebo dvou, spustím větu česky aniž bych si to uvědomoval. Což není samo o sobě nic praktického ale je to dobrým znamení že už v hlavě během řeči nekontroluji abych správně formuloval ale prostě "řadím ne podle otáčkoměru ale podle citu".

Nastal tedy čas abych v angličtině pokročil na další level. A tím levelem bude že se naučím anglicky psát. Ne psát jako sem tu psal anglicky doposavaď ale abych tu anglicky psal jak tu píšu česky.

Jako že dobře a kreativně a ne za účelem jazykovým ale za účelem literárním. Což samozřejmě nepude hned a bude vyžadovat speciální přístup aby se to podařilo co nejrychleji.

Přeložím něco z toho co už tu je. jednu z těch pár věcí jež považuji za hodnotné co sem tady napsal.

Tady je má minulost v jazycích mé přítomnosti, jsem vše čím jsem kdy býval a poslední stále pomatuje prvého.

A vůbec neočekávám že to půjde snadno.

Dneska to taky nebude.

To dál není ono..

_____________________

lost whispers stolen away by wind.

 Little cobwebs and clusters of dust caught by pealing off tree barks in tall spruce forests.

that's where wind hides its spoils. many of them lies. a lot of them of love.

When one finds themselves self in such wood alone all the whispers can be heard. All of them being repeated at the same time.

There are woods like that around our cottage where i spent most of my childhood.

When very young i remember to have feared those woods in the night whilst being in love with them during the day.

soft dry and sun warm moss under my feet, fern bushes here and there, cones scattered revealed by their shadows in patches of sunlight coming through the canopy. Mushrooms or blueberries in their seasons. remembering the day i sneaked up on a deer. it wasn't startled when i got up, just stared shorty and walked away

Visited the forest some weeks ago after more than a year.

Never have I been away from there for this long.

Still love the forest during the day. And at night I sometime dream of it. dream of dreaming in it. 

*

nechci nad tim trávit moc času. v tudle chvíli v rámci mé stávající úrovně vnímání skrze anglický jazyk je to pro mne výstižné toho pocitu, který jsem se pokoušel zachytit, dostatečně.

mám v aj přecejenom omezenou slovní zásobu a stilisticky si s tim taky moc nemůžu hrát abych si neznejistěl zdali to ještě dává smysl.

tak se stalo co se stát muselo a krátce na to co mi celej můj malej svět vtlačil do hlavy myšlenku že sem nejhodnější kluk na světě a že nemam špatnou kost v těle, sem bez jakéhokoli podezření či pohoršení pozoroval sám sebe jak sem krutý a tvrdý na člověka který je daleko hodnější a čistší duše než sem já.
Dělal sem to ze strachu.
Zlobil sem se že mám strach a dával sem jej za vinu jí.
Myslím že to neni poprvý co sem se takle k někomu choval. Ale je to poprvý co sem si to v reálnym čase uvědomil a nevnímal to jako slabost v druhých ale jako slabost vlastní.
Bojím se milovat. Je to jediná doba kdy sem zranitelný. A jednou sem si takle k bolístce přišel. Bylo to to nejhorší co se mi doposavaď kdy stalo a jak sem na jednu stranu přesvědčenej že dokážu snést i mnohem víc a že pokud by se mělo něco takovýho opakovat, že mě to opět zase jen posílí, podvědomě se děsím, že se to kdy vrátí a nejsem si naprosto jistej tim že mě to vlastně posílilo... jestli sem se jen víc neuzavřel do sebe. brnění neni síla. brnění je pouze odpověd na brnění a znamením statusu.

A nebo možná takle:
Myslím že sem v lásce víc ublížil druhým než bylo ublíženo mě. A vím že sem si to dnes neuvědomil poprvé. Poprvé sem to ale pojmenoval. poprvé sem to zasadil do širšího kontextu a vyvodil plausible závěry a došel k uvědomění, která jak nejsou vůbec příjemná, jsou zásadní a měly přijít mnohem dřív.
Když miluji nevystavuji sebe druhým ale druhé mě.
Přijímám další osobu do nejbližšího okruhu. Do předsálí mé duše kde vládne nehostinné a bouřlivě proměnlivé počasí, které cokoli co není nejtvrdší diamant, postupně omele a obrousí, omeje a odplaví. Místo které zvenku působí jako nedobytný hrad ověšený ctnostnými livrejemi laskavosti a moudrosti, ale než aby byl nedobytný z venčí, je pevnou nádobou ve které nosím oživlý chaos. V tomdle hradě nikdy není klid a nic není v bezpečí protože není kam se schovat. A cokoli co mi kdy bylo drahé a chtěl sem uchovat, musel sem poslat ven.

Jsem čímkoli co ve mě kdo chce vidět. Jsem vypravěč a posluchač. Jsem všichni a nikdo. Jsem chaos. Tady mě máte.
Jsem atraktivní sobě podobným neboť má pevnost zdá se má mnohem pevnější zdi a vyšší věže. není to ale proto že sem lepší architekt. je to protože neschovávám slabost či nehojící se ránu. schovávám vás před sebou.
Není se mnou nic v nepořádku. Jsem nepořádek. absolutní.

Pátrat po tom proč to tak je a kde sem se vzal je třeba taky zajímavý a rozhodně sem na tom už času strávil plno ačkoli ne dost.
Co s tím, je ale mnohem zásadnější. Mám to využit a najít uplatnění pro to co sem? Mám se to snažit změnit?(třeba ještě dalších dvacet let..) Mám doufat, že to někdo dovede změnit a mám hledat pomoc? Mám to přijmout, strhnout ctnostné livreje a spustit padací most? přestat být člověkem a stát se elementem kterým sem se narodil .....

Nevim. Ale myslim, že jsem blíž nalezení odpovědi než sem kdy byl. Myslim že nejmoudřejší bude prostě počkat.
Co ale musím, je přestat podléhat pokušení, jež mě vystavují mí noví přátelé, kteří mě neznali dost dlouho, a to je nakažlivé přesvědčení že sem dobrý člověk a čistá duše.
Ať mi klidně věří, spolehnout se na mě můžou, bát se nemusí. Jsem to já kdo nesmí zapomenout proč sem rezervovaný a nepouštím si lidi moc blízko k tělu. není to nějaká má divnost a nebo plachost ... je to zásadní mechanismus který je na svém místě z dobrého důvodu.

nechci a nikdy sem nikomu nechtěl ublížit ale zároveň mi to nedělá problémy.

________________

A že čtu Kafku tomu taky nepomáhá. Musím se ale obdivovat jeho literární formě.

Crossroads
are one of many obstacles that lay on the path of a man. And passing one now and then is a good indication that one hasn't been walking in circles.

Learned man knows his directions ahead and guides his fate with reason.
Passionate man follows his gut.
Brave man goes where the heart is.

And since one doesn't decide his fate or creates the future but merely chooses out of the options given And since the path is life. The destination is a fate with the hope as its prophet. And place where ones path started is what ones sole is made of.
Then a possible technical drawing of the life as an output of the aforementioned conditions is a task a good technician can draw up to a good accuracy.

What is to be then decided and where is the freedom that everybody seems to fuss about so?

One can decide the drawing standard and style and these days one can even decide most of the colours he uses without breaking the two previous points.
So go out there and make for a nice drawing and make sure you are happy with it prior submitting it to manufacture.
If you are a technician you should know the best how to do that. And if you are hiring go to someone with some under his belt and for fucks sake: Let him do his job.

And to make this preposterous hint of a metaphor in to an actual metaphor by giving it sense:
to make a nice, clean, effective drawing that'll serve you well. Using whichever standard and style, colours and perhaps a hired force, it all has to go well together. you can judge that, professional or not, by accessing whether it's pretty.
and we know what's pretty and what isn't and we know what makes life good or crap too.

So what you can choose in your life and not only I suggest: be positive, don't hate and love a lot. focus on the things that are actual and don't worry about stuff that you can't affect.
all this is optional and anyone with a speck of reason to them can decide for it and learn it.

practising my english here ... go away

KDYŽ se zamyslím nad tím posledním rokem:

JAK sem sem přiletěl a čučel jak brko a chodil jak péro a všechno a všichni mi přišli tak noví jako sem byl já ale oni nebyly a já pro ně byl jen turista, ač třeba na dobu neurčitou.

JAK sem se plácal mezi gaučem, hospodou a prádelnou a lámal si hlavu co ještě můžu udělat.
Když, sem zrovna nezadržoval dech napětím nebo ve snaze zaslechnout i ty nejtišší zprávy z mojí duše, tak jen protože mi srdce mlátilo do žeber jak orangután do xilofonu pokaždé když sem mluvil na lidi co sem od nich něco potřeboval a snažil se tvářit dost přirozeně, aby si nevšimly že sem tam jenom jako. (během korektury sem se rozhodl že tento odstavec zdá se být dostatečně hodnotný pro jeho zachování v původní podobě, navzdory tomu že na první a ani na třetí přečtení nedával smysl)

JAK jsem velmi záhy jel na skutečný pohovor a dostal nabídku skvělý práce ve skvělý firmě a nakonec se rozhodl ji odmítnout protože byla na venkově za Londýnem a já přijel do Londýna bejt v Londýně a jednu skvělou práci sem kvůli tomu opustil doma a že pracovat v Newicku by byl krok zpátky, a k tomu ještě jen napůl.

JAK sem se pak dál plácal a říkal si, jak sem možná zahodil svou vstupenku zadarmo a jak teď budu mejt skleničky než se vypracuju na točiče piva a za dva roky se odstěhuju do austrálie a nebo do francie, protože to si mezi sebou říkají servírky, když se dostanou do toho bodu kdy si uvědoměj, že jejich představa jak tu na ně čekají britské mzdy a manžel, jaksi neodstartovala.

JAK sem pak šel na pohovor do firmy co vypadala jak obrázek a že sem sám byl jen obrázek tak sem byl jasná volba. Začal sem tam pracovat po měsíci sociální a akční hladovky a hrál sem to jako dračí doupě. Už ten den pohovoru mě vzal do míst která se později stala dějištěm mého čtvrtletního výletu do nového kluka co sem si zaplatil jako drahou dovolenou. Přestěhoval sem se do vysněného severního Londýna a žil sem jak konec léta dovolil a víc.

JAK sem se pak jednoho dne probral a uvědomil si, že je ta práce vlastně bídná a měsíc na to sem dostal před vánoci vyhazov ačkoli sem byl ochotnej tam trpět ještě do jara, až bych byl o něco stabilnější. Během dvou nebo tří dní se dostavilo vystřízlivění a s ním se vyschlé hrady z písku poddaly větru a v sítu času mi z těch čtyřech prvních měsíců zbyli dva dobří přátelé, Francesco a Geroge. Nic víc, nic míň.
Stihl sem jet na výlet k moři kde sem se zamiloval. Pracoval sem v jednom z těch zvenku malých showroomů v Islingtonu, co sou v něm krásný lidi a krásnej design za Londýnský ceny. Poznal sem lidi z celýho světa. Koupil sem si nový boty a kolo, který sem si oblíbil ale propadl mu až letos.

JAK sem se všemi vánočními výdaji a shonem jedl těstoviny a dva týdny seděl v chladným pokoji v mikině u počítače a hledal práci nebo balil a kouřil cigaretu a nebo se snažil zaměstnat těma nejpošetilejšíma nízkorozpočtovejma plánama co by mi dovolili si užít další léto a ještě z něj nějak vyjít jako vítěz, i kdybych začal dělat třeba v mekáči. Ne že bych se nudil, ale když sem jen seděl tak mě věčná válka mezi mou vůlí a pochybami doháněla k šílenství. Šetřil sem na krušnej začátek roku kdy sem byl rozhodnutej jet na hranu a vymyslet co za hranou teprve až tam budu.

JAK se to zlomilo a já měl během dvou dnů dva pohovory v diáři a jak mi po tom prvním řekli že můžu nastoupit v pondělí a na druhym mě pozvali do druhýho kola. Nastoupil sem a do druhého kola sem šel taky. Pak do třetího a čtvrtého, než mi nabídli práci i tam. Během té doby sem v první firmě poznal plno lidí a naučil se víc než sem si v té době uvědomoval. Vzali mě na bombastickej firemní vánoční večírek v Syon Parku, kde byla večeře o několika chodech na stolech s ubrusy až na zem, autodrom, ze stropu visely spoře oděné gymnastky a vše bylo zadarmo. Dokázal sem si představit, že tam zůstanu a najdu štěstí ale čekal sem s rozhodnutím až budu mít pocit že mám trošku odstup.
Byl sem dva týdny v kuse ve stavu nejvyšší bdělosti, i během krátkých momentů spánku sem přemítal o budoucnosti a zpytoval se před rozhodnutí které mě čekalo. Také sem mezitím obdržel nečekanou návštěvu z minulého života, během které se mi splnil sen který pro mě kdysi byl vším. Den před tím sem si ještě byl jistej, že sem se z něj už dávno vzpamatoval. Pak odjela.

JAK sem se dvacátýhodruhýho prosince nečekaně rozhodl že vezmu tu druhou práci. Peníze byly stejný, plusy a mínusy se vyrovnávali a tak sem se rozhodl že přestanu řešit proč chci to co chci jen abych věděl co říct těm který odmítnu a zvolil sem své stávající zaměstnání. Myslím že to bylo o prestiži, ale přísahám že sem tou dobou mohl jen tušit co že sem to vzal za práci.

JAK pak začly svátky a mě uletělo letadlo, než sem odjel na týden, nebo na jak dlouho, domu. Stihl sem potkat skoro všechny a mezitím udělat pár věcí které sem tolik, tak dlouho chtěl udělat. Do Londýna sem se vrátil tak utahanej že sem spal celou noc a den, než sem se zúčastnil novoročního večírku s mými italskými přáteli a jejich přáteli kde sem si uvědomil co to znamená být člověkem.

JAK sem po prvním týdnu ledna, stále ještě kresle pro první firmu, nastoupil k Dejvidsnům a Martinovi se narodila dcera. Ve všem byla euforie, na co sem sáhl mě těšilo a vše se zdálo nové a dobré. Měl sem pocit že sem do Londýna teprve tou dobou poprvé přijel, představa budoucnosti opučela.

JAK sem strávil několik týdnů v opojení úspěchu v novém zaměstnání, s novými dobrými přáteli, kteří povstali z prachu a trosek života jež sem měl předcházející půlrok a vzešly až na oblohu kde zůstali, zářící jako hvězdy by mi napomohli hledat směr, když se kolem mne setmí. (to je druhej, snad ještě bombastičtejší popis jedný a tý samý události. ale že je fajn, rozhodl sem se během korektury jej také ponechat)
Začal sem běhat a jezdit na kole do práce, navzdory živlům a lenosti. Denně sem byl zásoben fotkama nejroztomilejšího mimina co sem kdy viděl a občas na nich byl i můj nejlepší kamarád co jako maják svítil do dálky štěstím co smetlo vše co se opovážilo skrze něj vrhat stín.
A já se opovážil si představovat co všechno s tou novou sílou udělám a jak se konečně spolehnu že pod sebou mám dostatečnou oporu a že povykročím na další schod a začnu žít.

JAK sem jel na roadtrip dovolenou po jižním pobřeží se starým dobrým kamarádem jeho nastávající a její kamarádkou. Pět dní sem se smál a byl bezstarostnej a udělal sem si vpomínek že sem ji po sléze nazval dovolenou roku.
Tehdy sem znova začal plánovat ale do inkoustu se mi vloudila nedůvěřivost a pochyby ve mě nashromážděné z krušného konce minulého roku.

JAK se mi do denodenního uvažování vkrádala paranoia a obavy že se všechno nemohlo změnit v dobré samo takhle rychle a že je to určitě jen na chvíli. Má uvolněnost zapadla těžkou závějí nejistoty a omrzla tvrdou krustou napětí. Hledal sem za každým slovem druhý význam a snažil se nepůsobit pohodlně aby si nemysleli že se nesnažim ale zároveň uvolněně aby neměli pocit že tam nejsem spokojenej nebo že nezapadam. A při každé cestě domů z práce, když sem povolil a zamyslel se nad tím co se ten den dělo, jímali mě křeče jak sem probíral jednotlivé události. (tendle popis byl o něco obrazotvornější než sem chtěl)

JAK se přiblížil konec třetího měsíce a tak i mojí zkušební lhůty, já se finančně sebral a navštívili mě rodičové.
V práci sem sbíral chválu ale přece neměl pocit že dělám dost. Sportu sem se věnoval průběžně ale při každé třetí příležitosti sem to dohnal do krajnosti a buď sem se vyčerpal natolik že sem v sobě nedokázal udržet jídlo pak v bolestech nemohl usnout a nebo že sem si rozmlátil chodidla ne několikapatrovej puchejř od paty po palec. To sem pak nemohl pár dní nic dělat a tak sem chlastal.
Naši přijeli na poslední víkend před koncem mojí zkušebkz. (ten ypsilon je prostě na blbym místě)
Pozval sem je ať mě ve čtvrtek vyzvednou v práci. Představil sem jim většinu mých kolegů a mé šéfy jejichž tváře jsem nenápadně pozoroval abych mi neunikla jediná emoce kterou jejich tvář během onoho setkání vydá na povrch ve snaze odhadnout co si myslí. Onen víkend, když sem naše tahal po Londýně a zrovna sem před mámou a tátou nedělal že je všechno pod kontrolou a nebo nevymejšlel kam je vzít dál, hlavou mi šly obavy a splétal sem plány na postup při jakémkoli možném konci zkušebky co sem si jen dovedl představit a jímali se mě touhy sednout na kolo a jet a jet dokud to jde a nebo se ožrat.

JAK se na konci zkušebky nic nekonalo a já měl pocit že je to to tak nejlepší a po krátký době nato se začali všichni otevírat a být přátelštější a já sem začal mít pocit že tam patřím. A pak sem i začal dělat dost abych nabyl pocit že se jim vyplatím.
Tentokrát už jsem se neuvolnil natolik abych začal vysnívat budoucnost ale taky sem se naučil povolit a nechat věci dít se samy. Už mě neodrazovala představa že co má být bude a co nemá být nebude.
Tak to šlo dál dva měsíce a já se zklidnil. V práci sem se rozhodl začít pracovat samostatnějc a bez dovolování se, sem na sebe převzal projekt pro kterej sem do tý doby jenom kreslil. Vybudoval sem si pár dobrých návyků a začal na kole jezdit plavat do Stratfordu. Taky sem začal vařit jako nikdy předtím a mám pocit že mi to zůstane.

JAK sem dostal nápad kterej všechno na vždy změní. Jako že je diametrálně odlišnej od všech nápadů co jsem se kdy dříve rozhodl uvést v praxi. A jeho první záblesk datuji o víkendu který sem strávil s letovou dispečerkou která po deseti letech podala výpověď a odcestovala do evropy za dobrodružstvím, jednou z mála američanek jejíž přízvuk mě nemučil.
Vzpomněl jsem si jak jsem před cestou sem, tou dobou rok zpátky, dával dohromady itinerář mentální výzbroje a vyvíjel responsivní protokoly pro všechny stavy a situace které můžou nastat v kabině (v mozku) mého malého raketoplánu, až budeme v tom neznámu a za čelními skly bude široko daleko nehostino a porucha jakéhokoli z mnoha systémů by se mohla stát fatální.
Obnovit sen o lítání byl protokol pro situaci když se rychle zadaří. (kupodivu sem měl i ten)
Vstoupil jsem tedy sám se sebou do dlouhodobého závazku na dobu neurčitou. Naučím se lítat. Už sem s tím jednou kdysi začal. Ale tou dobou sem to vnímal jako něco co udělám protože na to mám čas, že se tim nedá nic zkazit. Tentokrát na to nemám čas, prostor a nebo peníze. Ale ty peníze udělam a během tý doby si udělam i prostor a čas. Za každou cenu, dřív nebo pozdějc ale spíš dřív.
Poprvé v mém životě se mé sny nepodřizují mé kariéře a úsilí o romantický vztah pro rodinnou budoucnost. Můj rozpočet a každé mé rozhodnutí nyní podléhá nejdříve mému Cíli a pak dalším okolnostem. Mé pracovní úsilí a karierní rozhodnutí se budou podřizovat mému kurzu. Veškeré mé citové úsilí se bude dít v mém kurzu a pokud se kurzu neudrží, obzor se o něj postará.
Prahnul sem po dogmatu co mi zjednoduší život a nyní jej mám.

TAK si říkám, že (sem dost odfláknu záznam toho prvního půlroku) to vlastně jde dost dobře. Docela jako výborně.
Některý věci sice zanedbávám a některý mi chybí. Ale jsou ve správným poměru s těma co mám, tak abych mohl bejt v klidu a zároveň neztratil kontakt s realitou.

__________________


Jak sem prožil první měsíc svého života s jasným kurzem je v tuto chvíli ještě příliš čerstvé pro záznam a bude součástí příštího vyprávění.
Zase za rok toudle dobou, nějaký ten týden nebo dva, po mém výročí příletu do Londýna bych si měl zase takle ubalit pár brček (pokud v rámci kurzu neomezim trávu .. to by se mohlo stát) a strávit deštivé nedělní odpoledne sepsáním několika dalších poznámek o tom co bylo dál, pro osvěžení paměti až jednou bude zadlouho.
Možná sem mohl ještě popsat svůj cyklovýlet na Biggin Hill a setkání s knězem v RAF Chapel of Remembrance. Ale rozhodl sem se to nechat na příště, ve jménu konzistence.

.....

Knížky sou dycky lepší než film. A mě se nechtělo psát knížku a tak sem to dost zjednodušil a plno bodům a charakterům se nevěnoval dostatečně a některé i vynechal. Možná se v některých věcech co sem dnes napsal opakuju po předchozích příspěvcích. Ale minulé příspěvky většinou šly po jednotlivých momentech, zatímco dnes se zasazovalo do kontextu.

Honzíkova cesta :-D
č-ka č-aká!

Czech sounds more and more weird to me.
That's probably cause it's fucking weird language.
As much as czech people are. As much as our culture is. (i'm czech ... not your typical one, but proud non the less)
At this point in time, London seems preposterous to me in the most horrific way.
And Prague, the town where i grew up and called my home for twenty eight years, seems to me as an utopia kind of a place where the luckily dull enough people live and create a society that's a side product of the ultimate success kind of a failure of a society that is what we call the western one.

Communism did horrific things to my people and to my family. And non of what I'll ever say can be justifiably put forward as me appreciating the horrors of what the ruskies did to us. (i suppose, it could have been a lot worst... just look around. but still .. i'm a bloody millennial born in central Europe and yet I dredd the ignorant masses of mužiks coming over, oblivious of all else but how hunger and their T-34 works)
But then again, after the comrades banished, we came anew: We are a class less society. And we are the most atheistic country in percentage per capita in the world.
That Is Very Good!
That's not what we where before the second W. war ... It must have been dandy, what we used to be! Like Switzerland ... but less mountains (a little less) and less railroads (only a bit less) and shitload more od sense of humor. (after all we are of Slavic origin.. or at least our language is)
A Ruritania alright, ready for your dreams to come true discretely.

dál česky.

Nestíhám. Tak jako obvykle.
zní to jinak, když mlátím do klávesnice češtinu a ne angličtinu.
Nestíhám si dávat dvě a dvě dohromady tak rychle abych to mezi tim stihl zapisovat.
Ale dvě a dvě sou všude a ačkoli sem včera šel spát s pocitem že žiju v nejzkaženějším městě na světě (což asi žiju), probouzel sem se a denně se probouzím s uvědoměním, že žiju tam kde se sny stávají skutečností a že jediná rozumná věc co se tu dá dělat, je následovat své sny a obětovat jim vše. Jinak je život v Londýně kretenismus ... opravdu.
Potkal sem lidi co tu žijou a co mi řekli že to tu maj rádi, natolik přesvědčivě že sem jim to věřil ... opravdu divný hovada.
Pak sou tu místní ... jako že rodilí angličani z londýna. to je taky vtipná sorta...

Budu to asi muset zase nechat na příště.
sem plnej důležitejch věcí ale nemam na to je sepsat... myslel sem že bych mohl, ale ne.
příště.
...
To nejdůležitější alespoň jako poznámka: učím se od Italů jak být člověkem

it's been a year today.
It's been a year since i came to London.

I don't have to go supposing i've changed, its blatantly obvious.

I'm not better. I'm worse ...
I'm not stronger. I'm weaker ...
I'm not wiser. I'm baffled ...
I'm not happier. But that's about to change ...

I went in head on and got slapped silly like the kid i was. so confident, so sharp, invincible i felt.
A proud predator, a beast of muscle and fire. walking proudly among the mortals, ruthlessly gazing into their souls without asking.
The pride of mine. The ego.
From a lion it went down to a stray dog within the first half a year and then it eventually gave in with its knuckle bones bare and paws mangled with glass shards and earth burning under them with no port to call to rest.
A husk of my former pride remained and was my only faithful company for some of the longest weeks i've ever seen.
It was proven then, that I can go on quite effectively and that I'am resourceful and capable even without the comfort of pride.
Without the certainty and closure it used to provide me with, it took me a while to see that, to believe that things are good and that I can relax at least occasionally.
Now the husk is gone and i can sense a new presence in its place. It has a form, yet it's been obscured to me so far. what i know of it though, is that i listens and obeys. that's new. that's good.

It was a step into unknown. as i've later discovered.
it's england, they speak english, they're western I thought. And I was right in all the points, yet there are so many more points to what makes a society and what it's like to be a part of it.
and in that sense i've gained knowledge and the incite that is not to be acquired any other way but by living away from home. by making home in another country.

i would like to tell of things that are happening in my life. there are some nascent stories that i believe that can and will prove quite amazing... but let's talk of those later, when they are not so fragile and sacred to my heart.

to conclude though:
it's been rough as fuck and there is still a long way to go before i'll be able to properly relax and let go of all the precautions and defences. But i think i can see the other end now. I caught a glimpse of it.
It wouldn't be as it was. It'll be a novelty alright ... there is no way back to the man i used to be and a long way ahead to the man i'm bound to become.

it's all good though. sense of touch is coming back into my heart and occasionally i'm having some wholesome feelings. so pristine that i can be sure i'm not pretending them only to feel normal.

I'm not more. I'm not less either ...
I'm not close. But I've never been so near ...

I try hard to refrain from pity but i love so true i can not hate.
There are some awful things in this world and I'm glad to have witnessed them. It stimulates man to humility.
And humility is good. It's kind of a mental sofa.

being human is a great experience.
it just never stops. we are constantly being born.
until we die obviously, but that's got nothing to do with it. It's very much natural part of life they say and they are right, but it's got about as much to do with life as the commute home from a cinema has to do with the film you'd gone to.
it always will have happened. it's not a part of the story (until you make it so, or something goes wrong and story of ones life becomes about death) its just like environment, it's not even a part of the set... set affects stuff, it gives rise ad fall to ideas, emotions and characters (like when they trip over and fall for instance.. :D)
it's the commute. the consequence of going to a cinema that makes you consider the worth of the endeavour in the first place as you evaluate whether the film is worth the bother.
death is the commute ahead of the movie and afterwards. your consideration of the past time is affected by it, it sometimes is longer than the movie it self. but when you talk to your friends about the movie, death doesn't get mentioned. it's already been.
if we where to place ones birth in to the paradigm, i'd say it's the adverts and trailers ahead of the main feature, not the commute to the venue which also death. it's always been there before the movie and after it. it's a consequence for the mind. it concerns the practical parts of us.
It is impractical but i suppose with a good book, the damage can be minimised.

Initially writing the first line about about the greatness of the experience of living i didn't mean to write about death... it just happened. what i meant to write was about all the discoveries and revelations my life has led me to recently and it was suppose to give a reassurance that there still is much poise in me for understanding and all sorts of other marvelousness. yet now i don't feel like writing any more.

I suppose on any other day I'd write more but I don't feel like it now for if there is something i should be writing, it's a letter to my grandma that i have been planing to write for quite while now and never made my self to do it... and drivelling this here is rendering my scheduling excuse invalid.

so yea, i might go and do that.. maybe. Let's have a coffee and see whether it feels like it any better.

Nějaká ta čeština?

druhej příspěvek takle v krátký době! to sou mi věci..
nevim ale o čem. prostě jen mam pocit že psát na blog je co chci dělat s dnešním večerem. (s lahví červenýho ... jmenuje se barefoot a je z californie)

když se ohlídnu. ty nejplodnější roky co se týká aktivity na blogu byly dycky ty kdy sem něco rozchozoval ... rozcházel ... :-D wow! možná to ještě dneska bude vtipný.

poslední holka, co se se mnou rozešla (... meh), se mnou jednoho dne přestala mluvit a začla dělat že neexistuju a odstěhovala se do paříže za svym bejvalym... myslim. co si budem povídat, bylo to na píču. ale víš jak .. na štěstí/neštěstí už sem to bral jen napůl vážně. to bylo minulej rok. ani ne nijak z kraje. ale byla to holka co sem se do ní zamiloval naposled. myslim. ta se šikmejma vočima.

zbytečně snadno se zamiluju... skoro mám pocit že sem vlastně zamilovanej v jednom kuse, ale kdykoli si někoho pustim k tělu a oni (wow... teď se mi angličtina cpe do češtiny) mě, stane se ve mě něco hloupýho a z těžkýho bitevníku se proměnim v letadýlko káně a opojen představou že třeba nejsem tak špatnej a pro život nevhodnej, že se začnu chovat jak bajaja.
tou dobou už většinou tušim že sem v kundě... ale že sem v kundě, tak držim hubu a krok a miluju. jenže bajaja žije v pohádce, zatímco já žiju sám se sebou.

jednou sem byl až takovej bajaja že sem z nedostatku plyšovýho draka žečal hledat všechno zlo co mi chce ukrást the princeznu sám v sobě. Vyloženě sem šel a lihovkou si pomaloval nestřežený kouty v duši válečnejma barvama a vyhlásil jim válku. něco jako fight club, kdy durden byl princ kazisvět a ten přizdisráč co předstíral že se něčemu postavil čelem když se střelil do vlastní držky byl bajaja.

což pravděpodobě každej desátej obdařenej moudrostí věku kdo to tu četl (moc si o lidech nemyslim... dělá to ten londýn? možná ... nemyslim si ale že tu je míň lidí co se dokážou spatřit skrz vlastní odraz v zrcadle.. míň než v praze... jen nosí jiný masky) jistě zpozoroval. možná ne jednou. No a já už sem dobrej. už sem za tim a durdena sem už dávno usvědčil ze snílkovství a narcizmu a nejednou popravil a sebe přistihnul při vzývání falešných bůžků tolikrát, že sem v bezpečí. Smradlavym, osamělým a nahnívajícim bezpečí, ale bezpečí.

Mluvil sem s bráchou. nemluvíme často. sem vocas žejo. radši celej večer čumim do zdi a přemejšlim o tvaru vzteku z hluku než abych poslouchal lidi co miluju..
říkál mi něco co sem už slyšel. hlasem nekutečně podobným hlasu co se mi s tim svěřoval naposled.
Hledá chybu v sobě. uvědomuje si co je za čuráka a jak to s nim musí bejt nelehký...
je zamilovanej.

sme protiklady. já a on. já měl dycky přerostlý nehty a on je měl okousaný do těch nejmenších měsíčků.. já utíkal doprava a on doleva nebo obráceně. a nebylo téma na kterym sme se shodli... ne že by jsme oba nebyly liberálové a levičáci, ale když došlo na konkrétní polemiku, vzali jsme to osobně a například srovnání tvrdosti tlumičů v octávce oproti fábii sme vzali jako bitevní pole, kde ztráty nehráli žádnou roli, narozdíl od tlusté čáry vzteku která nás jako jediná dělala z jednoho dvěma lidmi.

teď mi nezbyde než přeskočit pár stránek... aby to nebylo zbytečně dojemný žejo. o tom jak protiklady našly protiklady a nikdo si nebyl jedinym směrem podobej a že protiklady se nevyskytují v jedný tónině a že je to vlastně o doplňování rámusu hlukem a šelestu šepotem.

a nakonec moudří spatří .... a hlasití_ ... hm.

když sem slabej... jako že zničenej fyzicky a nemám čím se vyhrotit do bejzchopný morálky, mívám strach že už se to nezmění a že už je pošetilý v mým věku věřit písničkám. ale to jenom když sem opravdu slabej.
myslim že než To přejde, najde se tam ještě pár opravdu neotřelejch eskapád co budou tak nesdělitelý že o tom řeknu jenom sněhoprincovi. a nakonec to vydá dost aby mi nebylo líto všeho toho nadání a talentu a štěstí co sem musel zdědit, těžko říct po kom všem.

každou chvíli se něco zlomí. cejtim to v předloktích... (snad si zase nezlomim předloktí)

And so it came to pass that the chap spoke his mind and out came gibberish. Now everyone knows, he thought, that he's a loony. Yet they enquired and enquired what was the meaning, perhaps for there wasn't much else to talk of, and so I told them and they seemed to understand though there was not much to say back...
if I ever was to have a word tattooed on my forehead, it would say Far-fetched. or maybe just FF to let them to figure it out themselves ... wait, that's not half bad. :D
maybe not on the forehead though.
It's so nice when someone devotes to you even the smallest moment of their thinking time trying to understand.

I spent yesterday morning laughing on the train and trying to suppress laughter at work to the following line from the Black Adder: Sirs, as I said to chancellor Metternich at the congress in Strasbourg 'Pooh to you with nobs on!' we shall meet sirs at hustings.
and now I'm laughing at it again. that's one of the lines that comes back to me every once in a while and makes me look crazy laughing seemingly for no reason. The other one from blackadder that does that to me is the one with long faeces.. it's not working now though.

and to render this příspěvek at least not half pointless I'm putting down this note that might come handy on that day when i decide to become a stand-up comedian: if there are aliens out there in the wast space of the universe listening and watching all that noise of our media and communications that we broadcast so loud and far, lets hope they are not sphere shaped. lets hope that their body form is not a ball. Because football being a massively TV broadcasted feature and also an insane and brutal celebration of punishing balls, it wouldn't come as a surprise if the aliens shoot first and didn't even ask questions later.
I grant you it needs some polishing.. but it's original material! that matters, no? It came to me out of pure boredom suffered while being submitted to a manly debate about football. and you know... it's quite actual with all the PC people going wild about censoring old movies with content that since became racist or sexist. Where does it stop!? first they start fixing the history and before you know it they're mending the future... No Thanks

So I'll be 29 now.. for about a year, before I turn into a man that hasn't been a child for over ten years.
Which is still less than half of my life .. so you know.. I'm still not too far from the beginning. Though probably nearing the half of it if I haven't passed it already.

It's been a blast so far. Was massively lucky at everything ... apart from one or two things... that i just haven't been lucky in yet.
I've been quite happy in my own skin for most of the time. And only thing I'd say I regret if pressed really hard, say at gunpoint, is that i wasn't born at an age when believing in god wasn't just for idiots. if there ever was such a time..

I obviously don't mean that last bit too seriously... but what I'd say is the meaning in it, is that I just bitterly lack an idea of what I'm doing and what is it that i really want.
I can tell dozens of things I would want but non that I do want.  I'm living from one day to another and from a month to a month. .. but i'm not working towards anything. I'd love to have a destination, a dream to follow but to have something like that I'd have to believe in something... and that i proudly don't.

When I'm not hungover after a night when I wasted at least hundred quid on booze and drugs and due to that wasted the whole of Saturday zombieing about the house, I'm happy. But since the aforementioned eventuality is not an entirely unique reality of today... I feel like shit.
It will pass.
But before it does (with the next morning) I'll be worrying that I'm slowly sinking into despair and futility, becoming an oddball, a hermit unable of genuine connection with people and destined for solitude as there isn't anyone else like me.
Which is quite funny when i write it down like this and read it back... I mean i'm actually laughing reading it back. I've always laughed to strange stuff but this isn't strange It's just plainly boring and dull af.
Yea... can't wait for the morning to come :D

this czech keyboard is fucking killing me :D that's further to some serious complaints about my life!

I'm sorry if this comes across as sad. But I need this place to be genuine when it comes to what has been the reality of my life as the time went past. And this hasn't been the first day of it's kind i had lately.

to anyone that doesn't know what i know and reads this and may find it alarming: I mostly feel shit only when i have a good reason for it. (and when i don't have a reason I usually at least have an explanation)
I'm doing unusual stuff with my life and going through strange times... it's perfectly natural not to feel fucking ecstatic all the time.
(fruitful thought: Why do I feel there is need for this last paragraph?!...)

Minulej tejden sem byl na dovolenej, ani nevim po jak dlouhý době. A byla to nejlepší dovolená za posledních několik let, možná až pět.

Že sem byl šťastnej sem bytostně pociťoval celou dobu jejího trvání. Ale jak strašně moc sem byl štatnej sem si uvědomil až když to skončilo a já se z minuty na minutu propadnul do chladných útrob psího žalu.

Psí žal je sice masakr, ale je návalovej a dlouho netrvá. 

Bylo to opravdu vydařenejch pět dní. Nestejská se mi už v jednom kuse, ale posílá mě to do zvláštních perspektiv uvažování o mým životě. Jestli to dělám dobře, jestli nejsem sám sobě odporem, jestli si náhodou záměrně nebráním ve štěstí ...  třeba abych nemusel přijmout že sem jako všichni ostatní nebo třeba že zemřu nahej, tak jak sem se narodil.

J: Jak je možný během pár dní k někomu tolik přilnout. 

H: Snadno, člověk některý věci potřebuje a když je nemá najde je kde nejsou. 

J: Některý věci nikde nejsou dokud je někdo nenajde v sobě.

H: Už ne

J: Oddalování nevyhnutelnýho neni kůl ani forlorn sexy

H: Bezhlavý vožení se v životech lidí na vlnách vlastních emocí neni hrdinství ani frajeřina

J: Jebat

H: To s tim úzce souvisí

J: Kdo narcis, ten pokrytec. Kdo pokrytec, ten narcis

H: Není horší jistota než nejistota

Jako bych se v mé odhodlání, nepropadnout nadšení pro krásu, natchnul více než pro jakékoli jiné odhodlání kterým jsem kdy v životě prošel. Beru si od huby, zcela při vědomí i v nejhlubší pohrouženosti.

Dokud se na mě lidi usmívají, dostávají ze mě dobrej vájb a posílaj ho zpět, nezabloudil sem.

Pozoroval sem se jako studijní subjekt u něčeho u čeho sem se ještě nikdy na místě nepřistihl a choval sem se mimořádně nevědecky ba přímo nekorektně. Alespoň ale ne nelidsky.

Mám ale pocit že sem to neměl dělat protože je to hroznej nezmar a že teď už to tak bude vždycky, tak jako sem vším co se kdy naučím spatřit.

Barvy se nemění, jen obzor se žene z tvaru do tvaru a blíží se a zase mizí pokaždé z jiné strany. Budu kde sem, ať je to v přecpanym vlaku; v moři studenym tak že nejde plavat; s nožem u stolu otevírajíce dopis; na hromosvodu v třetím patře; v půli a jakémkoli jiném úseku mojí cesty mezi kanclem a podnikem kam chodím na oběd; ve větru; v očích; sám; sám s někým.

zvíře a tma

výbuch temného klidu pod nehybnou hladinou kalné vody

odraz hvězdné oblohy propadající se pod nečekanou tíhou vlastního jasu

nějaký další sračky

Budu se teď pár dní opravdu vážně zamejšlejt a vědět že je to jedno a že to stejně dělam abych si ospravedlnil odkládání čekáním. 

A budu překvapen, že se plno věcí stalo samo od sebe ale, že stejně nemám o nic lehčí hlavu, jen těžkou zase trochu jinak.

no, a tak si tady žijem

Je to přes půl roku.
zvykl sem si že se jezdí na druhý straně.. jako, že to mam pod kůží.
Mluvit anglicky je mi přirozenější než dřív... samozřejmě. Ale abych to přijal za svý, ještě potrvá. ne že bych neuměl dost ale vyjadřování se, je jedna z věcí co sem na ní možná až zbytečně náročnej. hlavně u sebe, u druhých třeba taky, ale co se týká vyjadřování, sem hroznej narcis. Od mluvy, přes technický výkresy až po chcaní do sněhu (letos je mj první rok bez sněhu... viděl sem ho padat ale neviděl sem ho ležet.)

Čeština se mi stává zvláštnější a zvláštnější.
Je tu jeden kluk co s nim občas zajdu na pivo a prach a když odhlídnu od jeho brutálně moravskýho přízvuku, povídáme si česky. Pak mam ještě jednou za tejden nebo dva, telefonát s domovem. jinak česky jen píšu... zprávy. nic jinýho česky nepíšu. jen sem. a mám pocit že je to znát. ne jenom z toho paslohu co ho šplouchám tady.
Ale když mám říct něco souvislejšího a delšího česky, uvědomuju si jak moc je čeština náročná na artikulaci. jeden se nadře. a když je opilej, je to vysloveně boj neznít tak. což v aj bývá až v mnohem hlubších stavech podobrazožralosti.

takže bych řekl že se i zdejší obsah postupně začne objevovat v angličtině s občasným šplouchem češtiny, kdy se na svůj rodný jazyk obrátím s informacemi které by v jazyce jiném nevyzněly a nebo nedávaly smysl.

I might not meant right away... but there you are.
It's somewhat uneasy as i realise that skill vise, I'm a bit ill equipped. But if im ever to get past that and gain confidence in my written English, i'll have to write it.
I Work in english enviroment, with english people and all i do is in english (only the bosses dog i call on 'čau psiště, no pocem ty smetáku') i write emails in english and do all the drawing and planing in english... so it should come naturaly, with time. no need to do much more. though writing in english on other occasions might speed it up. and appart from messaging, all i ever write (...) is this blog.
Using czech here in the horrific manner that i'em feels fine, as i know that i could easily use it well if i wanted to.
it's not the case with english.
there is a fair chance that if my meaning goes bonkers, it's a flaw in my language rather than in your logic (or mine.. )
so yes, that's the risk i'll be taking now. And it's the way I dare my ego and compromise my comfort zone.

Lately i have been reading my old posts here. the very early ones. before i figured out what's this place about and after. I didn't know why i was doing it but it's starting to make sense. A lot of those things i wrote there, either intentionally or unintentionally come across as something I wouldn't like to be represented by.
It is because it wasn't written by the person that i am today. And that's the reason I'm okay with it being there. after all, it follows the description of what this blog is about.
So yes, the person that I'm today has english on the level you can observe reading this and is as self conscious about it as are the couple last paragraphs worth. And this is a mosquito in amber that may one day help me, to understand why is it that i am the way a turned out to be.

It is very important to know how things came to be the way they are, why we feel what we feel and what is the actual situation we find our selves in.
So we can one day leave the circle of hatred, bloodshed, and misunderstanding that the humanity has been spinning in since we can keep track of it.
So we can break free of the slavery of pursuit of made up desires, false hopes and our, so they say, innate need for sense of purpose.
I remember the day at school, when our teacher explained to us the rule of three. it felt really good. It gave me hope that those things that one can't get answers to from ones betters, one can learn to answer ones self.
take a How and a What and you get a Why. Why and What gives How. learned How and Why sheds light on What.
It was an important milestone on my path to intellectual independence, spiritual freedom and peace that only the infinity seems to possess.
I grant you, that looking at what i'm describing here so bombastically, it is really just a pile of scribbles of a bored mind. But when i read through it I can remember who i was then, and i usually find at least two, if not all three Why, What, and How.
And given the fact that human personalities are at a huge part a mirror of the environment that they come from and head towards... it's not just about me.

I am the tool through which I observe and I become what I've seen.

in order to appreciate a fine arrangement of shapes in complementing colours, you need not only and an eye but also a memory with a program. if you want to experience the excitement of a victory, you need a bit more than that... but not that much really.
the difference between feeling sense of self while appreciating a spectacular view and feeling invincible after a victory and mere observation of those thinks with indiference is what indicates ones worth from the point of view, that inteligent life is a product of the universe being curious about itself.

but since that is just a wanna be deep spiritual concept of an overly blond surfer (perhaps) I dismiss it with and easy heart and some slightly more intricate argument. (intricate enough so i cant be bothered to write it down)
And I say only, that if you really strive to know what is your purpose. It might be logical to reason that it probably is the easiest thing for you to do and that you probably do it unintentionally just being what you are. Like it is with them most things that you are able to assign with a purpose or create for one.
And if it still isn't obvious enough. you need to know that it is not in our power to change the humanity or the nature. And that by trying so we are only chasing our tail around the may pole missing an opportunity to learn the How, or Why.. What?

Well, i can't put together a sustainable concept of ones purpose because i simply don't believe there is one. Purpose is a concept of purely human origin and above the purpose we give, there is non other. And knowing enough Whys, Hows and Whats I can't but conclude that giving a purpose to ones self is a form of violence that can only lead to ignorance and misunderstanding and harm to others.
Whilst on the other hand, sustaining a purposelessness does just the same ... Its mostly because others decide to assign me with purposes that i can't fulfil or em not even avare of.
So how does one overcome? One can just not give a fuck (If ones nature allows). One can get away from everyone. One can come up with a purpose that is the least violent and is strong and obvious enough to prevent others from assigning one with other one. So the choices are: asshole, hermit, monk.

To cut it short: I feel i should be doing a lot more with my life, given all the talent, health, intellect and beauty. It's a stupid feeling, yet it doesn't go away no matter what i do. it's been inflicted upon me by the society i live in and I've been trying to rid my self of it by all means that i could think of.

I tried to see my self and make my self seem as a lesser to lower the expectations.
I tried to root it out with philosophy.
I have been doing more with my life.

What I am has a lot to do with me being most of my life on a futile run from what is ahead of me.

yea ... no matter what it sounds like. most of the time I am just thrilled and have to fight not to burst in to loud laughter that often grips me unexpectedly no matter where i am. I experience feelings of fulfilment and happiness on almost daily bases.

either im doing something right..
or my mind has warn of and I'm in the good part, when I'll feel like this for some time until it completely reverts into utter despair. and no one can say how long either of those states will last.
(i keep the theory of bipolar disorder just to keep my self on my toes.)

well, point was to start writing in english ... point met.
have a nice one!
(I'm looking forward to work tomorrow... how fucked up is that..)

No, a teď mi to vypadlo.

možná bych měl zajít k holiči.
Možná taky ne.
Určitě ale musim do sámošky. došlo kafe.

To sou teď moje problémy.

začíná najíždět na pravidelnej rozvrh. o víkendech mam víkendy. Ráno jim snídaně a k obědu mam oběd. je tady obyčej, že na oběd jeden má hodinu, Masakr. a k večeři vařim! ne vždycky a ne zdravě. ale začíná to bejt jedlý.
výborný to je. uplně sem zapoměl jaký to je, mít nějakou pravidelnost ve který se daj vytvořit malý rituály. V práci mam vlastní stůl kde můžu mít co chci a mam na něm svůj počítač v kerym se nikdo nevrtá a doma sem si přestavěl nábytek, po půl roce si pořídil odpadkovej koš a prodlužovačku a začínám mít pocit jako že to všechno neni jenom sen.
taky se mi začly zdát sny. nebo si je aspoň pamatuju. někdy sou hustší a někdy míň ale většinou se týkaj něčeho aktuálního v mym životě a nikdy se mi z nich nechce ven, protože mam pocit že něco řešim.

Takže teď když začínám mít strukturu, přichází čas kdy ji bude třeba ovinout světýlkama a ověsit ozdobama. jako je sport, sociální život a duševní rozvoj!
proč zatim akorát jezdim z práce domu a vařim a spim, bude daný dvěma věcma... zima. je brzo tma a nic se mi nechce, počasí je hnus. a dojíždim hodinu a půl jednim směrem. Což je v londýně prý vcelku normální. Ale na energii to nepřidá.
Mělo be se to o trochu zlepšit koncem února kdy tu otevřou stanici vlaku která byla v rekonstrukci dýl něž co tu bydlim. mohlo by to dle mých výpočtů zkrátit čas jedním směrem až o 20min včetně časů strávených čekáním na spoje. a až začne bejt teplejc, vytáhnu kolo. Na kole bych to mohl zvládnout za hodinu...
pořád vopruz... ale londýn
stěhovat se mi zatim nechce... sotva sem si tu zvyknul.. a k tomu ta zima. uvidim co se mnou provede jaro. Nejspíš budu uplně na jinej vlně. budu mít po zkušebce a kdo ví co všechno.

hm
záživný jak lodní pytel
jdu na ten nákup

A život zase nezačal bejt jednodušší.

kruci, to sem nečekal.

Mam novou práci co sem z ní docela nadšenej. Co mě na ní v tuto velice brzkou chvíli uspokojuje nejvíc jsou její okolnosti jež docela uspokojují mé masivní ego. 

Minulej tejden tam byl můj první. Na jeho konci mám pocit že sem nikdy pořádně neuměl anglicky a že o nábytku skoro nic nevím. Že sem nekompetentní šmudla a že moje pravděpodobně na pohled zřejmá bezcílnost a nedostatek motivace není otázkou filozofického přesvědčení ale nedostatkem fantazie a tvůrčí představivosti.

Což by vypadalo jako že z toho mám jen negativní pocity... a to oni třeba můžou bejt. Ale známe svého blázna, není nám dvacet.

Druhý výklad, tentokrát za použití uživatelské příručky: 

Wow, todle je hustý, todle chci vyhrát! Někdo na kom mi opravdu záleží mě sleduje a vypadá to, že to dost prožívá. Já samozřejmě vim, že všechno co si teď o mě myslí/cejtí (on je jako ostatní a myslí si o věcech to co o nich cejtí a cejtí o věcech na který myslí) je nesmyslej výplod úzkostlivý dušičky malýho kluka co prahne po uznání bez námahy a že ve skutečnosti sem pořád Nejlepší na světě.

A já ho o tom chci znova přesvědčit. Ne protože bych byl ješitnej ale protože mě naplňuje vidět ho zase zmítanýho emocema a nadějema, s vírou v lepší budoucnost a tak. pozorovat v něm nadšení. Můj nejvděčnejší divák, Já.

Dělam ve vcelku mačo designovym studio co se už třicet let zabejvá špičkovym britskym nábytkem. Když sem tam přišel na první pohovor docela sem se toho lekl.. od výtahu sem udělal závěr že je to nevkusnej rustikální shit pro lidi s moc penězma a málem vkusu.

Myslim, že to bylo když sem pro ně rozkresloval pár jejich produktů v rámci přijímacích pohovorů (one of the things I've learned over here.. never cut of your options.. not on a feeling that you haven't had consistently for more than a week. And if you can afford it, give it two weeks.. or a year), kdy mi došlo, že je to všechno proporčně perfektní a že jak nemám rád samostojnej nábytek (kvádry se dveřma a šuplíkama co maj dát člověku pocit že všechny ty věci co má a nepoužívá sou vlastně užitečný... protože, z ne až tak záhadných důvodů, plná bedna vždycky vypadá líp než prázdná.) tendle nábytek vlastně mimo jeho praktickýho účelu, svým vzhledem dodává jistou důstojnost lidský diagnóze... prázdnej nebo plnej.
Tak sem se na to podíval ještě jednou a ono to na mě promluvilo. A teď ne až tak skrytě doufám, že tam zapadnu a že dřív než před koncem zkušebky přesvědčim je i sebe že tam patřim a že sem přínosem.
Proč tolik doufám, je protože nemám pocit jistoty přeci!
Pocity co jsem vystihnul v prvním odstavci tohoto příspěvku jsou dány několika věcmi. Myslim že sem první osoba nebritského (né-li neanglického) původu co kdy zaměstnali. Všichni mluvěj dokonalou angličtinou ... aristo britštinou :D. A já si s každým svým slovem a větou uvědomuju jak málo mam v angličtině jistotu. A nejenom v jazyce ale v mravech a chování a běžným kancelářským klábosení.
Sou to designéři, já nejsem designér, nikdy sem se za něj nepovažoval, já sem projektant (což sem jim na rovinu řekl)... moje pozice se jmenuje Technical Designer.
Sou tam dva chlápci se zkušenostma a kariérou co sem netušil že se dá v nábytku udělat a já toužim víc než bych si přál, abych tam mohl aspoň zadarmo sedět a sledovat co dělaj... vědět že takovýdle místo existuje by mi způsobilo nejen o něco hořčejší pocit v případě neůspěchu ale mohlo by mi komplikovat i práci na místě jiném.
Hodně jim tam leží na srci jejich profesionální image a pohoda v týmu... Musim se nějak znovuobjevit (reinvent my self :-D nechtěl sem  použít anglický slovo ale to český co sem použil nemusí dávat kýžený smysl) abych v tomdle všem dovedl zapadnout a zafungovat. Jazyk a manýry anglický vyšší třídy asi včas neokoukam, (ty pompézní televizní bych třeba dovedl... ale tydle lidi nejsou pompézní. nebo namyšlený. mi zatim příde) natož abych si je přesvědčivě osvojil. A tak nezbyde než vymyslet svojí polohu na základě toho co znám, tak aby to ladilo.
Bejt jako že designérem sebe sama :-D

K tomu mě Londýn nutí často. Už prostě nestačí jenom dostatečně sledovat co se děje, tak abych včas věděl co se ode mě očekává a nějak v tom fungovat jako normální kluk. tady nikdo přesně neví co od koho očekávat a tak nezbejvá než jít s masem na trh. upřímnost je jediná poloha ve kterej sem schopnej stihnout všechno co potřebuju a s tim přícházej věci co sem se jim vždycky snažil vyhejbat... jako že se někdy třeba někdo rozhodne že sem bezcitnej sráč a nebo že semtam někoho nevědomky urazim nebo někomu ublížim, že mě někdo využije a že se mi chce brečet protože mam pocit že lidem nedovedu říct to co ode mě potřebujou slyšet... nebo sobě.
Všechno sou to strachy, že když budu sám sebou, ten o kom vím tak málo protože patří do klece, brzo mě upálí jako čarodejnici.
Ale v tomdle městě se čarodejnice nepálí, spíš bych řekl že se sem stahujou a jsou to oslavovány.

Takže je vlastně všechno super.
Jen nic neni jistý, nic není ve skříni, všechno je na stole.
A tak to asi má bejt.
Musím se odnaučit v každý nový situaci automaticky uvažovat co se ode mě přibližně očekává a naučit se soustředit se na to s čim z daný situace můžu a s čim chci odejít.
Nezamejšlet se nad tím jak asi vypadám a jak působím, ale vypadat a působit... asi tak jako když sem nalitej :-D

____________________________

Sněhoprincovi se narodila dcera!
Většinou tady nezaznamenávám věci co se mě naprosto přímo netýkají, ba přímo toho o čem píšu.
Ale myslím že todle je událost která mě ovlivňuje a bude ovlivňovat víc než si uvědomuju.


psal bych dál ale došel mi čas, musim se pohnout. (make a move :-D)