pořád ta samá pohádka,

dokola a dokola.

a vždycky dovedu chtít tolik. že mi jako argument proti logice stačí to, že je neromantická (logika). což je něco jako vzít na vodu argument, že není suchá a ustanovit, že proto pouze maří snahy o humor.
a nejenom o ten suchej humor.
prostě opět vidím sám sebe jak se ve mě vzpíná ta stará známá energie, co je pokaždé tolik jiná, a nezvratně a postupně ze mě dělá idiota.
obrana probíhá různě. snažim se dycky o něco novýho, prostě ne jen silou ale i rozumem. ale mám pocit, že čím to bude doba pokročilejší a stav věcí obvyklejší, budu schopen bránit se lépe a lépe, však nikdy dostatečně. a jednoho dne, přestanu.

umocňuju to tím že se snažím to potírat?
ne vlastně to neni tak jednoduchý... neni to po tolikátý to samý. to vůbec.
jen to nese podobnosti s některejma věcma co byly a moc mi nepomohly... jako že vůbec.
asi bych nebyl kdo sem, nebejt jich... ale byl bych kdo bych byl, nebejt jich. a to by byl taky rozhodně moc fajn uličník.

vlastně se ani nezlobim... spíš si tak jako melancholicky zapínam přesky, a kontroluju padák. brousim si bodák a kvér sem rozebral a promazal už snad desetkrát.
říkám si, dřív mě děsila představa, že se mnou sestřelej letadlo ještě dřív než stihnu vyskočit. ale teď si říkam, přežít seskok, dožít se rána, prožít několik malejch vítězství, naučit se ve volných chvílích sledovat oblohu tak jako dřív a pak někde bez varování přistát potrhanej ve škarpě, bez udání důvodu, vědom si, že nezbyde než se vzdát a vědět že by to bylo mnohem snažší a kratší, kdybych jenom věděl jak na to.
skoro si říkám, že z těch možných vývojů situace předestřených když se člověk dostane do opratí tohodle monstra, se ta s koncem ještě před začátkem jeví jako jedna z těch nejschůdnejších. hned po variantě že člověk válku přežije a vyhraje... samozřejmě.
a v tudle variantu sem ještě pořád schopen věřit. zdá se.

jistě už ale ne celou bytosti, tak jako dřív. říká se, že pokud má člověk uspět, pomáhá skutečně věřit skrz na skrz. a že odměřený a rezervovaný přístup je předem odsouzen k neúspěchu.
nebo tak nějak se to říká ne?
jako znělo by to logicky a všechno, kdyby šlo o válku, o skutečný boj. ale asi v tomdle bodě ona metafora začíná pokulhávat.

ještě jednou. dokud to ještě dovedu, tou pohádkovou cestou.
možná.
půl dne sem idiot, druhou půlku už zase ne a nevím která byla která.
ale myslim že bych měl. myslim že musím.
opět totiž mám ten starej dobrej pocit, že by to tentokrát mohlo bejt jinak.
a opravdu to pokaždé zatim bylo jinak!
třeba to tentokrát bude zase jinak!
jak jinak než úplně jinak.

... asi to neni skepse. a pokud ano, tak jenom v sebeobraný formě a nepřesahuje hranice mé mysli.
vlastně z toho mám dobrej pocit. přímo skvělej. jako dycky :-D

nee, ještě nebudu starej, ještě ne! ještě snesu!

tolik barev! ve věcech ve kterých sem je dřív nikdy neviděl. (ne jen pod chodidly)
mam pocit že todle bude to high období, jako protipól toho předchozího.
sem trošku skeptickej. trošku víc. ale zdá se že mi to v ničem nebrání.

dal sem bootcamp bos. a v bosobotách. šlo to velmi dobře... ačkoli sem si v jednom ze závěrečných momentů překyselil lejtka při běhu z kopce po asfaltu, do té míry že sem nedovedl ležet a nezmítat se... ale to není nic co nezpraví ledová sprcha. i přes to, mi kolena celé čtyři dny fungovala dobře jako nikdy.
ještě je co zlepšovat na technice běhu i chůze (běh z kopce, chůze ze schodů), myslim že ještě dovedu rozvíjet kapacitu na pozornost kam šlapu, tak abych mohl ještě o něco méně sledovat zem a více se věnovat okolí.
a za tu krátkou chvíli co lítám bos pozoruju opravdu příjemná zlepšení. mimo ty méně výrazná, sem se nečekaně hodně zlepšil ve zchopnosti zkracovat a prodlužovat vzdálenost při sparingu, tak abych neztrácel rovnováhu. mnohem jistěji se pohybuji v nízkém postoji na všechny strany.
jde o to že mi zesílili palce. když jde člověk bos do kopce (a co teprve běží) například po trávě, musí zatínat palec a zbytek prstů, do podkladu. kdyby pokládal pouze přední část chodidla tak jak dělá v botách, s tím že širší plochu vynese podrážka, uklouzl by. chodidlo nemá vzorek a je relativně kluzké. stejně jako bosoboty. moje prsty teď vynesou mnohem větší procento mojí váhy a to opravdu pomáhá při odrazu a při zpomalování couvání a přechodu opět do pohybu vpřed.
noha je obecně koordinovanější a chodidlo je zchopné zaznamenat mnohem více informací hmatem v dostatečně rychlém čase, tak, že lze třeba fotbalové kličky připodobnit práci rukama, ve tmě. a moje rovnováha už není založená pouze na citu pro ni a na zraku. noha zaznamenává přesný sklon povrchu a jako bych měl mimo standartního zorného pole, ještě dva kužely zraku, tam kde se nohou dotýkám povrchu. (asi to tak bylo do jisté míry i v botách... ale teď je to o tolik přesnější, že sem to dovedl takle zaznamenat a popsat)

ano, rozedřel sem si kůži mezi palcem a ukazovákem do krve... ale byl to velký nápor, a bylo to poprvé co jsem v těch bosobotách běhal v takovém převýšení a terénu. byl tam prach a tak. holt všechno něco stojí. pořídim si další bosoboty... který se budou hodit i do chladnějšího počasí a nebudou mezi prsty, s ještě slabší podrážkou. jen ještě přijít na to jak je dostat do čech.
šel sem dnes do práce v normálních botách (těch. co sem si koupil v londýně... takže ještě docela rozumná podrážka... relativne flexibilní vepředu a ne zbytečně příliš odpružená pata.) a bylo to jako by mě někdo podkoval. ikdyž to nebylo tolik praktický. jako když dáte kočce fusekle... bude chodit jako magor. nechodil sem jako magor. ale bylo jako bych pořád po něčem šlapal. techniku sem si zachoval, nechodil sem jako dřív... ale svádělo to.
koukal sem na ulici na lidi okolo a měl sem pocit jako bych chodil hluchý mezi hluchými. jako bych přišel o jeden smysl, který byl nahrazen měkkým cozy (en.) pocitem co mi tlumeně hlučel tam, kde dřív byly barvy a rozmanitost.
dávam tomu puchejři mezi prstama čas se zahojit, tak nemůžu nosit bosoboty co je způsobily a uplně bos do práce taky chodit nechci. jednak kvůli stavbám a druhak, nechci trápi kolegy, které už takle mé mládí a excentrizmus nenechává pohodlně pokračovat ve stárnutí.
aspoň po kanclu sem místo přezůvek bos. a čekám na správnou příležitost ke vtipu o tom že sem tam bos (boss). normálně to se vtipy nedělám... že bych si je syslil a čekal kdy je zasadit. to vůbec. ale tendle si o to říká. pomůže tam ještě o něco uvolnit náladu ohledně mojí bososti.

od jisté doby v nedaleké minulosti se akční rádius chodce odvýjí od jeho obuvy (mluvím teď o podrážce. ne zateplených pravěkých topánkách). od té doby co bez ní nedovedou pořádně chodit. (opravdu to lze dělat velmi špatně a velmi dobře a rozdíl je tuze znatelný a noze trvá si zvyknout jak motoricky tak mechanicky) ... neříkám že je to konspirace :-D a nebo že bych do bitvy neocenil kanady.... ale říkám že je fajn vědět, že bos dojdu dál a dál. a brzo to bude tak daleko jak bych došel v botách. a sem přesvědčenej že jednou budu bos (nebo v bosobotách) schopen dojít dál než bych kdy došel v botách. ne protože plánuju víc chodit, ale protože chůze naboso je otolik šetrnější k celému tělu a o tolik lépe se únava a opotřebení rozkládá.

_____________

a pak ještě pár věcí co mě tolik unáší.
ale o těch až časem.

Power of a mistake!
je mnohem důležitější a nezbytnější složkou našich kapacit, že začínám uvažovat o novym názvu.
něco na ten způsob že chyba je podstatou sebereflexivní inteligence a cesta jak dosáhnout co nejsilnějšího prožitků ze života a těch nejnedosažitelnějších cílů, je chybovat. a chybovat lze jedině tak že se člověk snaží nechybovat. a chybné je i se o chybnost pokoušet. ve smrti je bezchybnost... osvícení a moudří nejsou ti jež nechybují, ale ti kterým ani jedna chyba neuteče, neprožita, nepostřehnuta.
lze lišit na chybování vlastní a chybování druhých. a v tomto pořádku lze i rozdělovat směřování chyb jednotlivců.

vlastně neříkám nic novýho. jen sem to nově pojmenoval. a řekl bych že to je jméno příčiny a důsledku a mezičas, tedy průběh chyby je moment kdy je vhodné být skutečně přítomen (prostě vnímat, nic víc) a nikdy jindy.

smysl pro estetiku, humor a další, jsou projevem jakési chyby, kdesi. v naší reflexi reality, která nám bezprecedentně dává schopnost hodnotit svět.
neboť humor a estetika se opravdu jenom minimálně odvíjí od základních potřeb na přežití. a o něco víc, ne však stále tolik, od půdů rozmnožovacích.

reflexe čehokoli nezbytně vyžaduje předčasný závěr v jakémkoli bodě uvědomění. neboť čas, prostor a život jsou neustále na pochodu.

a bla bla ble.
dobrou noc

ROUGH!

i really got used to four trainings a week.
i don't train that much anymore. reasons are plenty, but the pivoting point is single, really.

i don´t miss it that much. though, the body does, i guess.
i´d fight anything, if it wouldn't just run in sight of the held back rage, that i irradiate.

the volcano has slowly awoken. and the temperature is rising again.
its like driving an insane, hunger driven, red hot, iron dragon thru a traffic jam, and trying not to give out anything but a business smile.

there is hurt about. yet, remorse you wouldn't dig of me, if you'd have killed me.
my sweat smells off beast... it never had smelled of anything.... at least of nothing that came from within.
when i stop for a bit, i can feel my hands buzz with strain.

my reflection in a mirror would charge me and savagely tore me to pieces, if it just could.
i really have to find me an outlet, before my eyes begin to glow red.

yet still, im in control and i shall stay so. no thanks to kindness or compassion, but for the pride i take in it.

__________________

co víc dodat?
denně požívám paniku, zlobu, zamilování, rozněžněnost, krutost, strach, agresi, smutek, radost.
a nikdy to nikdo nespatří neboď mé já je opar zmatení, šílenství a vzdálenosti které nepropouští nic... nic co by se nečekalo od kterého jiného já.

je to jistě trochu přestřelený... ale "hodně" poslední dobou čtu, a knižnost je, zdá se, nakažlivá.

kéž by byla nakažlivá i dobrá gramatika!