nezvykle moc sem se ožral.
chtěl bych věřit, že sem nešel včas domu, protože sem nekouřil a tudíž nebyl tolik unavený jako obvykle.

ale nevěřim.

ne jenom že sem se ožral. vrátil sem se domu někdy ráno, nevim už jak. vim že bylo světlo a nezajímalo mě to. nezajímalo mě ani kolik je hodin.
telefon mě vzbudil v jedenáct... v běžnej pracovní den. kdybych tak aspoň neměl tolik práce... ale mam ji teď dost. byl sem tam do devíti, někde mezi snem a dnem. práci sem stihl, ale zbytečně sem si to zkomplikoval.

co mě však rmoutí ještě víc, je jak to probíhalo. bla bla bla a pak už sem byl moc. přestaly mě zajímat věci. když sem s někym mluvil, tak abych ho rozmačkal, bylo mi jedno co říká. vždycky sem měl podezření že si myslim že sem nejchytřejší, dycky sem věděl že nejsem. ale ten večer sem se tak choval a taky tak mluvil s lidmy. nezajímal mě nikdo jinej než já (jestli vůbec). buď sem někoho rožvejkával a nebo seděl sám a pelešil se ve svej otupělosti.
je mi z toho trochu zle. jak se totiž říká o tom že v opilosti vyplyne skutečná osobnost...
dyť já měl dycky takovej zájem o lidi!

co to sakra? nezodpovědný, hloupý, bezcitný a ve všech ohledech zavrženíhodný, skrze hodnoty, které jsem považoval za své.
nevim kdo to byl. ale nechci už ho nikdy vidět. styděl sem se. to se mi nestává. ne předemnou.

stále doufám že jde o vrchol nějakého období, podivného, přechodového. snad poslední vzdor dítěte, nahrazovaného dospělým člověkem.

doufám že se neublížil příliš lidem... mám pocit že sem možná mohl. nevím však jistě.

_____________________

prosím prosím, mé budoucí já. až budeš mít vysvětlení, nenechávej si ho pro sebe, ať ho budeš považovat za sebenudnější, nebo nepodstatný. momentálně mi dělá lépe jen představa že jednou porozumím. snad brzo.

v odpovědi na předchozí přízpěvek!

sám sem si způsobil účes. můj vlastní sestřih, provedený na základě impulzu, strojkem na fousy.
nešlo to hned, nezačal sem tím nejsnazším. vybavení nebylo stoprocentní . ale čirá zručnost a vynalézavost stála jako vždy při mě!

Mohawk, 18.6.13.
mám pocit že stojí za zaznamenání... jako by to bylo něco na co sem dlouho čekal a nebude to brzy, kdy jej přestanu nosit.
možná tak nebo jinak. každopádně sem na to dlouho čekal.
udělat něco impulzivního s následky, které si nedovedu představit, cosi out of line. něco co připodobní můj zevnějšek mému nitru (a nebo aspoň dá najevo že nějaké mám)
mám tu práci, kde jsou všichni pár generací napřed... až tak že jejich potomci jsou jen o několik let mladší než já. dřív bych neřekl, že někdy dovedu působit jako tolik seriozní mladý muž. pracovitý, důkladný, učenlivý a šikovný... a pár dalších věcí, které byly-li by řečeny o mě, mému několik let mladšímu já, rozpustil by je se smíchem.
tím si nechci honit ego, tentokrát :-D.
jde o to, že takový sem nikdy nebyl, ani to nehrozilo... aspoň mi teda nepřišlo že by něco takovýho hrozit mohlo.
potřeboval sem se s touhle prací, tímhle směrem změnit. zahrál sem to skvěle, přesvědčil sem sám sebe a skutečně sem se stal sebou kterým dnes jsem. bez přetvářky. je čas povolit grimasu a najít kompromis mezi mnou a mnou.

(tou osobou co měla dlouhý vlasy, zapíchávala si do nich tyčky, chodila s papírovou maskou po městě, roztáčela kola humoru až k sebepohrdání, nebála se ničeho a nikoho, nerespektovala nic a nosila tu utahanou blůzu s kapsama plnýma něčeho, vyznávala teatrální gesta a vyprávěla důležitý věci nesmyslnym způsobem, ...vůbec. ti co mě znali dříve, vědí, ti co ne, nepochopí)

soustředěnost a zodpovědnost přetrvává, však gesta se vrací, humor přiostřuje, sny se vzdalují realitě a předevčírem sem si vlezl do vany a vyholil mohawka. (účes!)

______________

nepotkal sem od tý doby mnoho přátel, a ty co jo, nereagovali nijak zábavně... někteří z nich jsou jednoduššího ražení (to se říká o hloupých lidech s omezeným slovníkem... pořád ale přátele... ne, neříkám jim to do očí, jen za zády) a druzí sou zrovna v procesu dělání si na mě názor a já jim do toho hodil opičí klíč. reakce v práci byly smíšené ale nakonec kladné... jako by jim nakonec došlo že sem na něco takovýho měl nárok a je jenom zvláštní že sem byl starý jako oni tak dlouho.
pak sem šel k vitnamcům, co je mam ve vchodě, koupit si nějaký sračky. už se tam známe. pani byla zatim nejlepší... až tak že sem si uvědomil, o co mi vlastně s tim účesem jde.
řekla mi že vypadám jako jiný člověk... předtim se vypadal jako student/kancelářský pracovník... a teď vypadam spíš jako umělec... musela si to najít ve slovníku. chvíli to trvalo a já věřil že hledá slovo voják... ale našla umělce. to dává smysl, voják sem byl doposavaď. umělec se vrací. snad se budou kamarádit.
byly časy, kdy sem se za umělce skutečně považoval a asi jím i do jisté míry byl.
(mám rád svojí vietnamskou prodavačku)

budu jím zas (umělcem). tentokrát dospěle... což zní ponuře, ale v mém podání, to rozhodně ponuré nebude.
voják nesmí utíkat, umělec nedělá nic jiného.
myslím že se umělci konečně povedlo utéct před vojákem do té vany. dokud oba zůstanou v poklusu, může to skvěle fungovat.

co tak ještě?

peru si, vařim si, uklízim po sobě, vím kde co mám a už mi nechybí ani nůžky na nehty.
u všeho se lze samozřejmě zlepšovat, ale to je otázka praxe, ne něco na čem je potřeba aktivně pracovat. (když to píšu takle, zní to že to pro mě byl velkej boj... a to proto že Byl!)

pracuju na co nejůspornějším ekonomickym modelu. asi se tim lze bavit. tak jako se lze bavit úsporným řízením... to mě teď dost přestává bavit, ale to je daný jarem a tim že tim vlastně nešetřim peníze sobě.
měl-li bych to brát do krajnosti, tak nebydlím... ale měl ly brát do krajnosti i zbytek věcí, tak nežiji. ten život který žiji. všechno jsou to pohodlné volby.
všichni dělají pohodlné volby. donedavna sem to viděl jinak. už mi to tak nepřijde.
rozdíl je nakonec v tom jak dlouho dopředu dovede jeden plánovat a jestli je zchopen ubrat si stávající pohodlí za cenu budoucího. a pak taky záleží na tom co kdo k pohodlí potřebuje.

něco nás vyslalo do života, něco spustilo domino vesmírného časoprostorového odvíjení, kde naše existence musí nevyhnutelně proběhnout v určitém rozmezí a podobě, nad kterou nemáme žádnou moc, natož abychom z ní měli rozum.
a oč jde, je zařídit si tu existenci co nejpohodlněji. hlavně se nemýlit v tom, že tvrdím že by člověk měl ustrnout a umřít, protože nic jinýho nemá smysl.
to by byl mylný výklad, stejně jako by bylo najivní, myslet si že se pro něco takového kdokoli z nás může rozhodnout. může, ano, asi tak jako že chce plastový vojáčky, nebo aby si ho všichni víc všímali. ale rozhodnout se pro něco, chtít něco a mít něco a udělat něco je velkej skok.

a některé věci pro které řeč má slova, prostě nejsou možná. spousta věcí kterých se plno lidí bojí a nebo o ně usiluje, logicky nejsou a nebudou.

někdo potřebuje ke své duševní pohodě pocit co největšího fyzického nepohodlí... tak aby se nemusel cíti provinile, vůči dětem v africe a podobně.
když říkám pohodlí, mluvím o stavu ve kterém člověk má věci se kterými si poradí a nemusí se potýat s vlastními nevyřešenými problémy a s problémy které řešit z jakýchkoli důvodů nedovede.
jsme odkázáni k řešení problémů, to je život, spoustu problémů si ale lze vybrat, problémi vlastní lze nahradit problémy druhých lidí a osvojit si je. nebo lze vlastní problémy přenést na druhé a věnovat se jiným. lze utéct a lze bojovat. co z toho je lepší?.... irelevantní.
od problému se utíká k problému a ten který má pocit že je třeba vynášet soudy, má nejspíš problém vlastní, na kterém se druzí odmítají podílet, nebo má jednoduše pocit že mu druzí odpírají pohodlí známých problémů tím že se nevěnují problémů u kterých seděli nejlíže, utekli a sám musí řešit co není jeho.

to je jako kdyby se utonulý hněval na ty jež uprchli na záchraných člunech a umírání nechali jenom na něm.
ostatní utíkají, uteč taky, nemůžeš? to je tvůj problém. řeš ten a pak utíkej.
zkrátka jsou věci, které nelze přemoci či přelstít.

měl bych si vyřešit, proč že to nemůžu utíkat....

bylo mi řečeno že sem frigidní.

taky se mi zase lidi začínaj snažit něco dokazovat... o sobě.
dycky to dělali. už odmalička se mi z ne zcela pochopitelného důvodu snažili lidi něco dokazovat. o sobě, o mě, a mě a nich.
jako jo, to lidi dělaj furt všem. ale jestli je to tím že já mam málo kdy komu snahu něco dokazovat, nějak se to na mě lepí a lidi co vůbec nemam důvod se s nima srovnávat, dělaj kotouly a pak koukaj jestli sem to viděl a jestli sem ohromen.
když sem byl malej tak sem tim vlastně i docela trpěl. neměly ty tednence vůči mě jen moji vrstevníci...
pak sem tu hru začal hrát taky, bo mi to přišlo jako běžná věc... pak mě to omrzelo, pak mě to zase trápilo a pak sem to pochopil... ne proč to dělají. ale že to dělají. do té doby sem neznal motivace. nějak sem na to reagoval jako list na déšť.
když sem si toho všimnul, porozuměl že mají lidi tudle potřebu (ještě sem ale nepochopil proč... mam pár podezření) mě přesvědčovat abych je vnímal nějakym způsobem. ... tak mi to asi trochu stouplo do hlavy. ale zase to přešlo, nic dobrýho z toho pro mě nebylo.
pak se najdou lidi který todle vůbec nedělaj. a ne proto že by byly ve vyší lize (nebo jak si to teď rozdělujete) jenom prostě nějak nepodlehli tej potřebě... ne zjevně. ty mam rád, většinou ze všech nejradši. stejně tak jako sou mezi nima pár těch co mam rád opravdu nejmíň.

bylo to někdy v tej době kdy mi mezi řečí jeden kamarád mezi řečí řekl "tebe se to netejká, ty seš frigidní". krátce po tom to lidi začly dělat zas. měl sem od toho pauzu nějakej čas. možná to bylo protože sem měl pocit že sem osamělej nebo sem byl osamělej protože sem byl zvyklej že se mě snažej lidi přesvědčovat že sou a nedělali to. každopádně sem měl období. nevim jestli divný, nebo normální. ale řekl bych že se mi předtim stalo víc věcí než sem dovedl strávit (potřebuju většinou věci hodně rozmělnit a todle sem nestíhal) a tak sem se zakuklil.
myslim že tomu bude brzo konec... tej kukle, cejtim pokračování. pomalu se vrací ten kdo sem byl. bude uplně novej, nevim přesně v čem. to teprve poznam. ale vy nepoznáte vůbec nic... a nebo jo, to ze mě mluví kukla :-D.

nesmim to ale uspěchat. ještě to neni hotový. ještě tu pro nikoho nejsem. ještě tak měsíc? nevim přesně jak dlouho ještě. ale není co uspěchat. života mě čeká ještě dost.
to by bylo jako by si někdo omylem podřezal zápěstí o plot a nechtěl ztrácet drahocený momenty života tím že si to bude zavazovat, hledat pomoc a pak se hojit, protože mu právě všechno tak skvěle vychází a nebude to trvat věčně.
.... todle lidi vlastně dělaj furt... ne se zraněníma který krvácej... to ne. pohled na krev lidi znervozňuje (víc či míň) ale ty ostatní zranění, ne fyzického druhu, vůbec neřeší. nikdo jim neřek že je to nebezpečný. nikdo to neví a kdo ví tak mlčí a ten co nemlčí, toho umlčí. a pak na tydle zranění, co se jim něvěnovali umírají. ne vždycky fyzicky, ale co je umírání, když ne nenávratný ztrácení věcí které duše považuje za důvod k bytí.

teď si nestejskam po věcech co sem ztratil. mě se vlastně nic tak strašnýho nestalo... mluvim o těch lidech to člověk vydí jak chodí. maj zjizvený obličeje, oči zmučený bolestma a pokračukou dál v tom jak žijou, přesvědčený, že sou normální, že sou bod nula od kerýho se odvozujou hodnoty ostatních věcí ve vesmíru, jsou stateční, protože to přece souvisí s tím že si "uvědomují sami sebe" a svojí smrtelnost. ne jako ten pes, co může bejt rád že má balonek a když ho nakopne někdo koho má rád tak uplně neskrytě ublíženě kňučí.

spousta problémů světa by zmizela kdyby jsme si připustily jací skutečně jsme, kdyby jsme žačli brát v úvahu že nejsme fyzické osoby/ boží děti /superhordinové ale že jsme tvorové jako sou třeba raci. narzdíl od kterých sme obdařeni relativně vysokým intelektem. a že neni ani křemíkový ani jiný nebe a že spravedlnost je obecnej pojem nejvíce spojovanej s odsuzováním na základě nějaký filozofie a že psycholigie je skutečně věda, jediná která nám teď přinese něco dobrýho (ve správných rukou... ne v reklamě nebo při manipulaci veřejným míněním), žárovku máme a děti sou na telefonu... teleport pomůže jedině obchodu, lidi ho nepotřebujou.
chci říct! nepotřebuje mít právo nebo svolení ke slabosti. je to naše přirozenost!
stydíme se za svou přirozenost tak jako se stydíme za svoje přirození. to je nepřirozený. a hlavně strašně hloupý.





and now, i'm sad. wrong attitude? perhaps, just you give me a bit more time...