blog.

trošku posvátný místo tady. čarodějnice z pohádek měli dycky takový. se správnym klíčem tady lze nejít spoustu věcí o mě. takový ty, co lze využít k předpovídání směru uvažování. thus, im giveing away secrets useable to disrupt my integrity.

vlastně už ne tolik jako dřív. v poslední době mluvim tady k tobě blogu, tak že nevíš všechno. klíč neklíč. šifra nebo ne. přesně si pomatuju, co všechno víš a co nemůžeš vědět a co z toho co víš, kdyby sis dal dohromady s nějakou skutečností co by si se dozvěděl jinde než zde, bys mohl použít k jakým závěrům.

není to o tom, že bych ti přestal věřit. nikdy sem nezačal, jak bych mohl věřit blogu, že?
vlastně sem do tebe nikdy nepsal ten druh věcí, co mi teď běží hlavou, a co bych ti tolik chtěl vyprávět. nikdy se nepodabaly stavu, v jakém se nacházejí touhle dobou.
ne že bych to neměl komu říct, to ne. ale nikdy nebyly ve stavu, že sem je nemohl říct tobě. spíš sem nechtěl, nebo neměl důvod. teď mam pocit že je to v jistém stádiu zvratu.... před ním. doufám že né po něm.

chtěl bych si je do tebe zachytit. abych se v nich jednou mohl zpětně zorientovat. o co že mi to šlo, tou dobou. zkoušel sem to... ale šifroval sem až tolik, že sem ti vlastně nic neřekl.
už sem ti několikrát psal o tom, že sem na pokraji šílenství, možná sem psal i o tom jak sem za okrajem. ale todle je něco mnohem horšího než šílenství. nevim jestli sem ti někdy řekl že sem stydlivej, nebo si na to přišel sám. to s tim nemá moc co dělat. ale stejně se o tom rozepíšu.

stydlivost, má asi několik podob jako všechno. já sám nemám problém s tím jak vypadám nebo se chovám. žádný takový ty standartní věci... nemám problém s nahotou, ani v nejmenším. nemám problém se přímo podívat cizinci do očí a jasně mu říct, co potřebuju. když vcházím do podniku, tak zdravím. nedělá mi problém mluvit nahlas před lidmi. nic takovýho.
věc se má tak... a teď na to půjdu froidovsky.
 byly časy, kdy sem uznával jednu bytost, co sem jí řekl doslova všechno. byla mi vším a měla jednu hloupou tendenci, používat věci co jsem jí "prozradil" proti mě. nebo je prostě vykládat lidem, u kterých mě děsilo, že by mohly vědět a dělala to předemnou. a když ne, často mi o tom zpětně povídala.
jistě to nemyslela zle. většinou. a nejspíš jí ty věci nepřišly tak zásadní. stejně jako ji nejspíš nedocházelo že je jedinej člověk na světě, co sem jí věřil do té míry, že sem nad tím nedovedl kriticky uvažovat. a jak moc ta důvěra byl důležitá. a jak moc mě bolelo, když mojí důvěru zklamala a ani jí nepřišlo že neměla. nikdy sem nedával bolest moc najevo / dost najevo. ale to jí není omluvou. člověk by neměl být nucen prosit o něco co si zaslouží.
naštěstí sem časem poznal víc lidí a světa a nakonec sem pochopil že moje matka není člověk hodný důvěrných informací.

mám toho z ní v sobě hodně a dokáže se mi trefit do slabého místa jako málo kdo, aniž by o tom víc uvažovala. a to o mém současném životě má jen velmi sporadické informace. a strašně ráda mi na tydle místa útočí, touží po tom abych ji zase vše říkal, a aniž by takto rýpala, nevydoluje ze mě nic. a i tak nedostává nic... aspoň má nějaké ty emoce.
mám sklony k ní být krutý. strkat do ní a pohlavkovat ji než se přes veliký odpor vzdá a ustoupí. už sem ji několikrát dohnal i k pláči. přesně tak krutý, jako bývala ona ke mě, když ještě mohla.

uvažoval sem o tom, že tadle moje potřeba na ni reagovat, nechat se zatáhnout do její hry a nebejt schopnej skončit dokud nevyhraju, je znakem toho, že sem se z ní vlastně ještě nedostal. kdyby to nebyla moje matka tak by to byla dobrá připomínka. ale dostat se přes vlastní matku nikdy pořádně nejde.
jde nastavit system kontaktu a jde upravit podmínky, tak aby jsme spolu vycházeli dobře, když spolu trávíme čas. to dovedu a dělám na tom. ale abych byl schopen ji ignorovat, to ne. to bych musel zavrhnout vlastní matku... a tak hrozná zase neni.
jen mi nepříjmeně moc dovede rozumět, dycky když to nečekam a nestojim o to, ne od ní. a stejně tak sem já ten co dovede rozumět jí, ve věcech co málo dalších dovede.

dycky byla dravá a útočná, a měla tendence prosazovat sebe, je občas i cholerická. a tak i já sem relativně dravej člověk a dovedu bejt dost útočnej. nejsem sice cholerickej a sebestřednej. ale ona zase neni egoista jako já.
já býval najivní děcko a ona byla sinější. teď sem já silnější a chytřejší (za což je jistě ráda, když to zrovna nepoužívám proti ní ) a ona je stará žena. to je život řeklbych.

ale abych se vrátil k pointě. má stydlivost, je tedy v podstatě opatrnost. a projevuje se to několika způsoby. krom toho například tak že o mě málo kdo skutečně něco ví. že si přesně pomatuju kdo na mě co může vědět a komu sem se s čim kdy svěřil. to má ten jeden stydlivě působící moment který uvedu v metafoře. moc chci čokoládovou sušenku (nemam rád sladký.. ale metafora) vydím že ji někdo má a nebo k ní má přístup. a já mu nidky neřeknu nic jinýho, než jenom že bych moc rád tu tyčinku, jestli s ní nemá nic lepšího v plánu. ačkoli bych posléze poděkoval a byl vděčný, dlouho bych se přemlouval abych prosil. a určitě bych se nepřemluvil, kdybych věděl že se ode mě prosení očekává.
představa že bych prosil a nic nedostal se mi vážně nelíbí a představa že bych prosil, protože by se to ode mě čekalo a já stejně nic nedostal... mě přímo štve. a kdybych prosil, protože se to ode mě vyžadovalo a nedostal sem nic a ještě si ze mě vystřelili... to mě děsí.
a tak se těmto situacím vyhýbám. a může to působit stydlivě. nerad podstupuji informace o svých emocích na základě dobré nebo jiné víry. nemám poblém je sdílet, ale málo kdy úplně. například se svojí matkou sem schopen se dopálit, vím do jaké míry a v čem jí můžu věřit a hra je jasná.

no řeknětě, už ste viděli rozzlobenýho teaze? nebo naštvanýho? někdo už ho možná viděl neontrolovaně smutnýho... ale to se stalo jednou. a vím přesně kdy a kde, kdo tam byl a kdo o tom může vědět :-D
já vám z hlavy vymetu představu že sem taky jenom člověk.

což samozřejmě někdy působí dvojsečně, kdy se ze mě někdo snaží "lidskost" vyprovokovat. třeba tak že na mě útočí... ale všechno má své pro a proti, že?
a všichni sme produkty/obětmi prostředí do kterého se narodíme a ve kterém vyrůstáme.

__________

na to že sem zezačátku psal, jako bych měl jenom mlžit, tak mam pocit že sem se rozepsal docela dohloubky.
nemam tu pivo, musim nějak získat pivo!

innards eating lizards

hledam si adrenalin na špatných místech. přestal sem se bát věcí, kterých je rozumný a hlavně bezpečný se bát. ne že bych neměl stres, to ne, pořád je pár věcí na kterých mi záleží. krom někalika lidí, třeba práce je jedna z těch světských.
ale ten adrenalin, to je nepříjemná věc. nejhorší je, že mě nenapadá co s tim. nějakej shot... to by nepomohl... to by věci mohlo tak jedině zhoršit. to mam ozkoušený. tim špatnym způsobem.

zatim mi ten způsob aspoň příde špatnej. fight club měl velký poselství. ani bych nemusel vyhodit město do vzduchu. občas se prostě porvat. jenže to se nesluší, že? ale já sem ten rytíř a žentlmen, že?  trochu roztroušená osobnost.
okey, víc a víc to zní jako fight club. jedna z mála myšlenek týkají se reálného světa, co se mi v poslední době v hlavě opakuje a rozvíjí, se týká bydlení. a toho jak si ho zařídim. a hodlám nakupovat v ikee :-D

dostal sem firmení oblečení... nějaký trika a bundu (nějakou super vychytanou funkční a moderní ze švédska) s logem firmy. dycky mě na oblečení sraly nápisy... nejvíc ty, co cokoli znamenaj, čim víc tim hůř. nosim jí. sem vystopovatelnej. taky sem se v posledních pár měsících představil svým reálným jménem více lidem než za celej rok, třeba. je to zvláštní. bejt tendle kluk, co je mi pětadvacet a dělá práci kerou dělá... má tydlety koníčky a zájmy. tydle potíže jeho. zvláštní člověk. jediný co mě s ním pojí, je přemejšlení. a všechen svět kolem něj se ho pokouší přesvědčit že to dělá příliš.
myslim že až podlehne a přestane. ztratím s ním kontakt kompletně. dozvídám se o něm a o sobě víc a víc. čím více připouštím jeho existenci, tím sílí má vlastní přítomnost. rosteme vedle sebe a sílíme, jak jeden dává víc a víc prostoru tomu druhému, a naše cesty se dělí. začínám ho brát vážně a on mě. chtěl bych dvě těla. v jednom oba dva můžeme být vždy maximálně napůl spokojení.
dřív nebo pozděj musí přiletět něco co nás opět spojí ve společnym úsilí. prostě musí, dycky zatim přiletělo. tou dobou sem vždycky vymyslel plno věcí... užitečných. narozdíl od těch v poslední době.

du spát, ve snech sem většinou jenom jedním z nás. mám z takových snů většinou hodně detailní vzpomínky (lze-li to tak nazvat). třeba by život byl taky detailnější a přišel by mi skutečnější, kdybych dokázal bejt jenom jidním z nás v jednu chvíli.

____________

neni to špatně... mam velkou kapacitu. příliš velkou, na to jaký mam ramky. můžu bejt oba dva, a nebude mě to zpomalovat.

as if!

v noci na dnešek sem byl stíhací pilot (něčeho mezi viperem z BSG a A-wingem ze SW), eště teď z toho mam vyplavenej adrenalin. ještě cejtim na nohou, jak sem měl z přetížení vytlačený švy na chladících kalhotech do stehen. rychlost si říká o ještě větší rychlost.
nakonec sem se někde plácnul o palubu něčeho velkýho, vyloupl se z kokpitu jako burák a rozplácl se o nějakej asteroid.

ale nevzbudilo mě to, protože už sem byl napůl někde jinde. plížil sem se stínama v nějakym strašně starym městě a pronásledoval dvojici nějakejch koumáků. potřeboval sem vědět kam choděj... myslim že byli z nějaký odbojový skupiny, ohledně nějakejch místních politickejch taškařic.
a já sem je potřeboval infiltrovat a využít jejich zdroje k jinejm cílům. potřeboval sem získat nějakej artefakt (taky to nebylo na zemi ale někde jinde). byl sem tam jen krátce a přišly mi jako nejlepší možnost.
scházely se v katakombách pod městem, který byly z doby kdy město bejvávalo na mnohem vytší úrovni. skoro jako by šlo o jinou, vyspělejší civilizaci, která vymizela a na jejích ruinách se usadily lidé z našeho 14tého století, nezatížení náboženskými válkami ale s politickými problémi srovnatelnými s itálií na konci devatenáctého a začátku dvacáteho století.
našel sem je a chvilku s nima blbnul, nějaký odpalování mostů (nakonec měli zbraně z období druhý světový války), párkrát sme vypálili nějakou vesnici a postříleli nějaký pohlaváry. jednou sme i zachraňovaly našeho informátora z vězeňskýho transportu. byla to léčka, ale nakonec sme z toho vyšly vítězně. tou dobou sem si na ně už docela zvykl a zapadl mezi ně jako do rodiny.
tehdy sem nastrčil pár klamnejch informací do několika zaplacených úst a ze své pozice spolehlivého bratra ve zbrani, agitoval za útok na základnu v horách, kde mimo jiné probíhaly vykopávky.
pro nás by to bez oněch dezinformací zcela nepodstatný cíl. navlíkl sem vykopávky jako krytí za stavbu dělostřelecké tvrze navazující na velkou síť podzemních tunelů.
po něakolika pozorování, "tábor" byl skutečně podivně hodně střežený na jentaknějaké vykopávky, jsme se odhodlaly k nočnímu útoku. zpočátku to bylo snadné. nikdo nás neočekával. ale když sme překonaly první val (mimochodem peklo, ještě že sem měl ten adrenalin z předchozího snu), ocitli sme se pod minometnou palbou.. ta byla celkem nestandartní. měly sme velký ztráty v prvních několika okamžicích, nakonec sme se dostaly do vnitřního perimetru, bylo to na bajonety, my už neměli munici a nepřítel byl v absolutním zmatku.
když sem se probojoval ke vstupu do vykopávek... šlo zase o onu "antickou" architekturu, byly se mnou už jenom dva z mých soudruhů. zbytek zůstal venku a jak umírali, já průběžně zapomínl jejich jména a tváře. byl se mnou chlapík, jehož jméno sem si neustále pletl, ale za ten čas co sem s nimi strávil mě začal vnímat jako jakéhosi staršího bratra a vzor. bylo pohodlné mu to nevyvracet. pak se mnou byla mladá holka, co fungovala ve skupině jako medička a tahala brašny s granátama a záložní municí, měla velký oči a sny.
po několika přestřelkách ve spleti podzemních cest jsem je zabil sám. bylo mnohem snažší, vydávat se za místní a plížit se stíny... byl sem v tom fakt šikovnej, a nikdo mě neočekával.
svůj artefakt sem objevil v hromadě věcí nanošených do zvláštní místnosti, kde měli čekat na další prozkoumání.
zpět sem se dostal v přestrojení, vynášeje raněné a mrtvé, společně s ostatními vojáky. z mé staré rodiny byla hromada na podpal, ne mnoha se podařilo utéct. velkým okruhem sem ze vyhnul několika zajatým "bratrům" čekajícím na výslech.
ve všeobecném shonu jsme zmizel do lesa a počkal na tmu (měl sem na sobě uniformu co si říkala o kulku)
po setmění sem přešel hřeben a slezl na odvrácené úpatí hory. přivolal sem evakuační modul své lodi schované na orbitě. po cestě nahoru sem se pomalu začel vytrácet do jiného snu, pomatuju si jenom ten pocit úlevy že opouštim tu zavšivenou díru a vracím se do svého světa, do domova, co mám na orbitě... z toho si vybavuju pár tvarů barev a pocitů, ale ne nic co by stálo za popis.

pak mě vzbudil budík, a jel sem ve dvě ráno vyzvednout maminku k autobusu, co ji přivezl z hor.
jel sem rychle a cítil se na trní, když sem míjel hned několik policejních aut.

když sem se vrátil do postele, nemohl sem dlouho usnout. vážně bylo o čem přemejšlet.
nakonec sem mi zdálo pár věcí co se týkalo mýho skutečnýho života... doktor mi řekl ať ještě trochu omezim kouření, měl sem nějakou konverzačku s pár lidma co nikam nevedla. a pak sem si koupil boxovací rukavice a stratil je v autě.

mimochodem, auto si pomalu dělá jméno. předevčirem, když sem se vracel ze servisu, po tom co sem byl přesvědčenej že sem ho naboural... (protože sem skutečně nějakym způsobem havaroval) ukázalo že ona porucha... jediná, měla s tou havárkou společnýho snad jen to že sem přiliš dupnul na brzdu. Tdi Panzer Mondeo... kurva. tolik kamení mi ze srce dlouho nespadlo. zajely sme do myčky, koupily drahej mycí mód a celou dobu co mu myčka drbala záda, sem mu vyprávěl pohádky a historky o hrdniskejch vozidlech historie. měl sem zutý boty a nohy sem si natáhl na palubní desku a rozvalil se ve sklopenym sedadle.
no, uplná brmbrmantika.

___________________

ale svítá na lepší časy... kdy zase nebudu mít všechno co potřebuju k životu ale plno věcí, co mi chybí ke snění.

freedom is just another word for nothing left to lose

to zpívá Janice Joplin v písničce "me and bobby mcgee".


svoboda není výchozí stav. to je něco k čemu se člověk musí propracovat. a taky to znamená že to ne každej umí.
příde mi trochu jako jakejsi jednoduchej hudebí nástroj, co je strašně komplikovaný na něj hrát. každej na něj hraje víceméně posvym, protože to neni něco co vás někdo může naučit. lze to nějak okoukat, ale těžko se to vysvětluje.

určitě má plno různejch podob, a spousta z nich je falešná. a rozhodně nemá moc společnýho s tou úžasnou velkou hodnotou, kterou si všichni tolik užíváme a dělá se v jejím jménu všechny možný.

je logická, neni pro každýho a rozhodně nestačí sama o sobě.

.
občas vlastně docela stačí počkat až jeden umře, to je absolutní svoboda který se nevihnem

už jenom frekvence toho jak tu přispívám, vypovídá o tom, že mám co sem psát. (:-D... :-D teď sem se zboural tak na minutu a půl :-D)

další vtipná věc- rozdíl mezi optimistou a pesimistou... nebo normálnim člověkem a ksindlem:
téma je líbání, dyť na to je věk v každém věku. dojde ke srovnání, co by byla preference. radši by sis teď od děvčte nechal namasírovat nohy a nebo se s ní líbal? oba váhají...  učinit výběr nelze bez podmínky. nakonec se shodnou na líbání. Ale zároveň co jeden vysvětluje, že kdyby byla fakt moc hezká, tak určitě líbání. tak ten druhý stanovuje, že například kdyby neměla ruce, tak by se asi taky radši líbal.
vtipný je, že je to true story.
dosmáli jsme se a pak si porovnaly, jak si to kerej představoval. normální optimista si představil, že je řeč o holce, co jí končí ruce v ramenou. a pesimistickej ksindl si představoval holku co jí jedna končí na nad loktem a druhá těsně pod ním, a představoval si jak se pokouší o tu masáž nohou.
vlastně mam i vtipnější historky a nepíšu je sem, ale tadle mi příde výstižná.

wow, včera sem se tomu smál, teď sem z toho trošku rozpačitej, už aby bylo zejtra, abych se zase smál.

 ____________________

dneska mi pan doktor po kompletní prohlídce řekl že sem kluk jako buk a zdravej jako řípa.(ne že bych už směl začít cvičit) fakt mi dlouho nic nebylo. ta angýna určitě znamenala mnohem víc, než jenom že sem někde něco chytil.
projel tam se mnou moje záznamy. bylo toho hrozně moc. od dejchacích problémů v dětství, přes zápal plic, mononukleózu(... stejně to nežeru), nějaký ty žaludeční věci divný. snad mi i zjistily že mam nějaký játro menčí, nebo co ale že praj cajk. moc už sem ho neposlouchal jak to přibejvalo a nevěděl sem jestli se stydět, nebo zlobit, nebo si hrát s propiskou.
přiměl mě zpětně se na tydle věci podívat. vím teď jistě, že přes padesát procent problémů co sem měl, bylo založených na psychice, a u dalších pětadvaceti mám vážné podezření. (ten zbytek si sem ale zase vědom toho, že sem byl docela žoužel)
nějak sem to dětství nedával, hlavně mě neměli dávat do školy. takový věci prostě nejsou pro mě. tam z člověka začnou strouhat sny. vnutěj mu různý ptákoviny, kerejch se pak těžko zbavuje a bezdůvodně ho stresujou něčim, co je "určitě" lepší než nic.

když si vzpomínam na to dětství takle... ne to uplně ranný... ty pískoviště a froté slipky... na to dětství všeobecně myslim. vybavuju si školu. z ní většinou ty nepříjemný věci. třeba jakej sem byl sígr. já, taková dobrá duše, čistá a vyrovnaná :-D!
víc sem toho tou dobou prožil ve škole, než s rodiči... s rodiči to bylo jako dneska s filmama... příjemný (nebo i jiný) vytržení, ale hopla, zpět do skutečného života.
todle sou moje vzpomínky, s tim si nepomůžu.
chtěl bych si věřit, že to jednou udělam jinak... že vzpomínky mějch případnejch dětí začnou doma (ne na mučírnu ve sklepě samozřejmě) a pak se budou dopátrávat toho, jaký to vlastně bylo ve škole.

a možná to uvidim jinak, až zase jednou nebudu pesimistickej ksindl.

___________________

už jenom ta tendece, todle rozpoložení a tydle směry uvažování, zaznamenat. vypovídá o tom, že někdo tam vevnitř věří že se zase dam do pohody.


chtěl sem ještě žvatlat něco o rozpolcenosti dnešního života, o tom jak se nedovedu ztotožnit s tím, že sem to čím se živím a že to neni proto že by mi to přišlo málo, ale protože je v tom málo psů (třeba). že bych se asi taky nepředstavoval jako teaz, krotitel šelem, popř. teaz ředitel pěti podniků... kdybych jím byl, a pořád bych přikládal starašlivou váhu světům v mé hlavě.
todle pak totiž většinou sklouzává k cizinecké legii. a tím už si vážně lezu na nervy.

asi bych potřeboval, aby mě někdo přemlouval abych to zkusil :-D

!!! dneska sem tančil! všude! v posteli, v práci, v autě, u večeře, teď! a je to mega moc super!
nejlepší co může bejt, nejde přestat. myslim že se mi zdálo o nějakej bitce, ale tančil sem u toho!
všechno tak de líp, člověku je uplně šťastno, nejhorší je když musí přestat. třeba protože s někym mluví, nebo protože by se strašně pobrindal. (brindání prostě musí bejt s měkym i) ale pak začne zas, ani o tom nepřemejšlí. cestou domu sem skákal ve všech loužích co sem potkal. mam kalhoty jako prase! :-D
miluju jazz, miluju dokonce i rudu z ostravy! tak jako člověk může tančit protože je šťastnej, je strašně jednoduchý bejt šťastnej protože tančím!

pozitivita mého ducha dnes zachází až tak daleko, že si myslim že to nebude předzvěst ničeho špatnýho, fakt ne. do života se mi vrátilo pivo a prostě mi chybí pohyb. vypadá to že sem na něm závyslejší než sem si myslel. psaní při tančení lze, nevim jak pude spaní. psaní lze tančit! i kousání a polykání lze odtancovat. to spaní bude fakt výzva.

takový ty prostoje denního života, kdy se čeká na autobus, nebo stojí na červenej, nebo člověk poslouchá vyzvánění telefonu, nebo když člověk dáví plky na blogu, nebo stojí ve frontě v pekárně, nebo když čeká na signál mikrovlnky... tydle momenty sou strašně zbytečný... dokud je člověk neprotancuje.
dycky mě trápily takový ty věci... jako že sem si dal párky do mikrovlnky, pak sem čuměl do blba a když byl ohřátý, tak sem ten cennej čas, kdy ještě sou teplý strávil tim že sem si nalejval pití k tomu, vyndaval hořčici, hledal něco co u jídla budu sledovat... než abych to všechno připravil, zatimco sou párky v mikrovlnce.
to je jednoduchej příklad... todle už mam zmáknutý. ale sou jiný momenty, kdy prostě lze využívat energii a čas efektivnějc... to je můj věčnej boj. to je důvod proč mam problémy s lidma co maj pomalý reakce... věci musej ocejpat! když se něco děje, musí to fungovat, musí to mít rytmus. musí to zapadat, musí to dávat smysl.
když člověk tančí, nelze nic dělat jinak! tanec je prostě absolutně správně. dokonce se u něj i fantasticky přemejšlí, člověk nesklouzne k negativitě, tělo nechce, tělo neumí negativitu, když tančí. dovede se zlobit a dovede nenávidět... ale i smutek, zloba a nenávist v je v podání tance svym způsobem pozitivní.
je strašně milý až romantický tančit smutek, je strašně rozvášňující tančit zlobu a tančit nenávist způsobuje neskutečně prudký vlny husí kůže po celym těle.

ty emoce, který člověk vnímal jako něco čeho by se nejradši zbavil, s tancem začínají dávat smysl. konečně je lze prožít. nic se nemusí odkládat, nic se nemusí dusit, nic se nemusí strojit. vše dává smysl, jsem sebou. jsem v bezpečí, mám všechno svou duševní a fyzickou sílu mezi prsty a všichni ti kostlivci v hloubkách mé mysli se přestávají schovávat a vybíhají na parket pulzující neskutečným nábojem a spouštějí se se mnou do víru jehož energie pomalu ale jistě přebírá vládu nad mým tělem.

v jazzu je démon

a já nechci nikdy přestat
 
!!!!!! :-D!