Blast!
teď na mě něco padlo jako na plech. a to nejsem ani ženská ani plech. až tak.
myslim že ve mě něco kyne. tím, ze zkušenosti, nesnadno zvrátitelným způsobem. aspoň teď mám takovej pocit.
tak je potřeba si ho zapsat. až jednou budu takle sedět u obrazovky, bez nohou, s medailí za zranění na županu. abych tehdy věděl kdy to přišlo.
dycky sem chtěl bejt voják, nebo obecně válečník. ty sportovní vyrianty bojivníka.. všeobecně civilní, sou buď protizákonné, nebo prostě pointless (neni dost dobrej ekvivalent tohodle slova v češtině)... jako to dnešní fandění sportům, nebo sportovcům... nebo čemu že se to tak srcerivně fandí.
mám teď ten pocit že se mi předestřela logika věci tak jasně, že si nedovedu představit co by se muselo změnit, abych dřív nebo pozdějc neskončil v maskáčích. vždycky mě to do nich táhlo, a mýmu okolí se podařilo ve mě vybudovat představu že je to to nejshorší kam se dostat. jako by to mělo bejt něco zač se stydět. stálo je to plno hloupých argumentů a příkladů irelevantních jako televizní pořad o strouhání jablek v ječivě barevných košilích.
proto mě to taky trochu děsí. třeba se mýlím a vlastně to nebude tak horký. třeba se mi skutečně podaří si najít sám sebe někde v tomdle civilnim životě s nedostatkem v přehršli morálních hodnot a dalších takovejchdle vznešeně znících nezbytností, co bez nich člověk neni něčím co by sám dovedl identifikovat jako člověka. třeba sem se nenarodil pro válku, třeba je to prostě klukovina, nenaplněná potřeba náležitosti a smyslu existence. logicky se poznání života musí nacházet na prahu smrti a logicky ze sebe člověk dostane nejvíc když mu o ten život jde. zní to hloupě, romanticky a je to klišé.
ale jestli je mi v poslední době něco únikem před nudnou realitou, tak je to romantika a klišé se mi pomalu stává druhým jménem.

několikrát se mi v poslední době stalo že sem se vyhrabal z postele a před zrcadlem s kartáčkem v puse, sem si rozvspoměl na události předešlé noci, natolik znepokojující, že jsem několik chvil trávil vsedě s hlavou v dlaních.
jednou to bylo z nepochopení, jak sem toho mohl tolik vypít, a proč. že sem se dostal do stavu kdy se mi mohly stát ty věci co se mi staly (ještě s tim nejsem uplně srovnanej, tak mlčim)
pak z jiných důvodů a teď naposledy, se nečekané osobě podařilo mě strašlivě zmást. vlastně mi zamotat hlavu. zaskočit mě. všechny ty věci, co sem si myslel že už se mi nedějou. !!! :-D kéž by to bylo tak jednoduchý, jak to zní.
když se mi stane, že nevím jak dál, nebo nevim kudy, tak je to o tom že nevim co mam dělat... nejsem si jistej správnym řešením. na to už sem si vyvynul plno klíčů a způsobů řešení.
teď je však situace jiná. stále nevím jak dál a kudy a co dál nevím je, co nemám dělat. a co dělat mam mě štve. jestli v tom je někde logika, tak já ji ztratil. tedy konec odstavce.

zejtra du boxovat... tam ze sebe to nejnepřijemnější vypotim. od novýho roku bych měl boxovat dvakrát tejdne. tak to třeba pomůže.

valstně důvod příspěvku byla ta deka co na mě padla... ale už je pryč.
za chvilku bude pryč na strašně dlouhou dobu. deky zatracený.

nějak se to zpříkřuje s každym krokem. skoro se mi radši nechce chodit dál/vejš.
vždycky sem měl daleko k obdivu, nedával sem ho najevo. a pokud se mi stalo že sem obdivoval, tak krátce a potají. většinou šlo o věci který sem nedokázal pochopit, byly pro mě neuchopitelný. jak obdivovat něco jednoznačných a reprodukovatelnýho(pochopenýho).
a když sem se s něčim takovym setkal, tak protož mi to stálo v cestě, a zíralo mi to do očí. jinak beru věci přirozeně postupně.... takže se stalo že většina objektů mýho obdivu byla také věcmi které jsem dovedl skutečně nenávidět (pár z nich se miloval, ale jak poznat rozdíl, že?)

takže když řeknu že to vypadá, že se mi přihodilo ego, popřípadě se vyjádřim jasně, a řeknu: občas sem ze sebe paf.
bude nyní pochopitelné, když si budu stěžovat, že čím si přídu úžasnější, tím víc se musím nenávidět. sem tak úžasnej že sem sem párkrát musel utéct. ale nerozumím tomu. jak to?! děte do prdele! (ne, prosím, zůstaňte) vnímám co je jinak, dovedu si představit jak asi působím, ale nedovedu si to vysvětlit. nedovedu reprodukovat.... sám sebe. (což je pro osobu mé prolhanosti mimořádně nepříjemné)

to s tim lhářem lhářem je taky uplně nová věc. lidi se mi spily se zvířatama a zvířata s kalkulačkama a vlastně je ze mě "zlá svině". ale aspoň stíham cítit k lidem, kteří mi toho přídou hodni. normálně řečeno: lidé které mám rád/ na kterých mi záleží. a taky to souvisí s tím že mezi těmito lidmi se nevyskituji já sám. ano, pořád si myslím že sem strašně chytrej (vlastně si to myslim víc a víc) a zajímavej a prostě nejlepší... ale nejsem schopnej se vnímat jinak, než jako ty ostatní. ostatní haldu lidí co se považujou za chytrý a úžasný, na základě response okolí. a často vůbec nejsou... nebo sou ještě víc, nebo sou krtina. nebo kdo? třeba nejsou...

todle vytržení z konceptu středobodu světa, mi v podstatě dává velkou moc, aplikovat se způsoby dříve nepředstavitelnými a nepřijatelnými. ale zároveď mi bere veškerou motivaci kamkoli se tlačit nebo něčeho dosahovat.
přistihl sem se několikrát, že nejlépe mi je jako pozorovateli. když se něco děje, někdo mluví, někdo prožívá. a já mám emoce. čím nečekanější, tím zábavnější, čím originálnější, tím zajímavější.
stačí aby se něco, nebo někomu něco dělo, nebo mě... tedy prostě někomu, a já z toho měl emocionální výstup. nic jinýho mě v poslední době nevytrhne. to je moje duchovní potrava, a jediná věc, která je mi smyslem života.

takže by bylo fajn, najít si něco, do čeho investovat ducha, dřív než mi všechny emoce zevšední. mohl bych pak bejt docela nebezpečnej (svýmu okolí... tedy i sobě)

____________

to byl jeden z těch méně positivních přízspěvků, ale nemůžu si pomoct, je to tak. na věcech, pravidlech a dalších věcech, dle kterých jeden zrcadlením určuje, posuzuje a evaluje vlatní existenci, mi záleží pouze ze zvyku. do málo věcí mam chuť. a to, mě z nějakého důvodu činí více a více zajímavého mému okolí. wouldn´t you hate him? :-D

ze zvyku, v dobrá naději, pro lepší zítřky. pac a pusu, teaz

usnul sem za chůze! probudil sem se během průchodu keřem, do kerýho sem sešel z chodníku.
!!!!! :-D.... ! :-D


což je hrozně zábavný zrovna. ale zábavný mi v poslední době příde plno věcí co bych dřív neprožíval. chci říct "koupej se v pylu" ... :-D nemůžu si pomoct, ale todle když se mihne jenom těsně pod hladinou vědomí, tak se musim smát. jako trotl. dokonce rozesměje i prostý "di do prdele" od cizího týpka co sem na něj nebyl milej, když přišel zevlovat o cigáro.

 (nakonec mi tvrdil že mě zabije, ale byly tam nějaký lidi co mě znaj a ty se z nějakýho důvodu snažili předejít bitce... nebo co si to mysleli že by následovalo. dost sem se na ně za to zlobil... hlavně když sem odcházel a zaslechl sem jak se mu omlouvaj... neštve mě že sem se nepopral, štve mě že mi zkazily tondle prchlivej okamžik kdy potkáte člověka co uplně vystupuje z řady denních běžných setkání.
připouštim že dřív by to setkání probíhalo asi uplně jinak a na konflikt by možná nedošlo... ale to nemění nic na tom, že sem zase jednou potkal osobu co ke mě mluvila ze stejný úrovně, přímo, otevřeně a upřímě, sršela vůči mě emocemi a toužila po fyzickém kontaktu. jaký měli právo se do toho motat?... to je jako kdyby mě bránili se zamilovat, protože "takovýdle" vsplanutí končívaj bolestivě nebo co... what is so wrong about violence anyway?)

a takdále. prvonápad příspěvku byl o nevybití.
sem agresivní... celkově je celý moje myšlení nastavený mnohem agresivněji než kdy bylo. chovám se agresivněji, řídím agresivněji, vystupuji tak a lidem tak jistě připadám. (nikoho nebiju, neřvu na lidi a nehádam se, sem stále ohleduplný řidič atd. když říkám agresivněji... tak ne ve smyslu že se chovam jako vyděšenej pavián na drogách)
a za zdroj těchto změn bych nejspíš označil nevybití... jedu furt, nic mě nezastaví. spim málo, jim hodně, reaguju rychle a stíham věci, neobjim se vzít si toho na sebe víc než kdy dřív. včera, v pátek, po dlouhém dni v práci (a ani sem na něj moc nespal), kdy bylo stále co dělat, sem šel na trenink.. box, tam sem se jako vždy oddělal. dal sem si malou pauzu (svižná chůze), pár banánů a cider. pak sem šel na párty, kde sem tančil a křepčil jako blecha do půlnoci, pak se pokračovalo dál. dělali sme píčoviny a nějaká únava mi vůbec nedocházela. pak všichni odpadli a mě se nechtělo. chvilku po tom co odešli, se k mýmu stolu posadily ty lidi co mě znaj, byl s nima nějakej cizinec co něco maluje... vypadal namachrovaně a tak sem byl trochu verbálně agresivnější... ale vše mu lze odpustit na základě toho v jaký byl společnosti než sme spolu mluvily my. (s nim se konflikt neměl, nakonec vyklidnil a bylo to fajn) Ale... s těmadle lidma sem šel zase dál, kde sem zase několik hodin v kuse tančil.
z tramvaje tady u nás sem vylezl v pět ráno... padla na mě konečně taková únava že sem za chůze usnul. (:-D) spal sem asi šest hodin, kocovinu sem smyl ve sprše, nic mě nebolí (jen cejtim svaly po treninku, fajn pocit) sem neposednej a normálně sem si zaposiloval, což bych dřiv po takovejdle kalbě nikdy neriskoval.

chtěl sem napsat: ztratil sem schopnost milovat a nenávidět, už se všemu akorát směju, když mam pocit že by to mělo bejt emocionálně zajímavý. Ale, ačkoli jsem to tak napsal, nemůžu si za tím stát, protože mám teď ve svém životě jednu maličkost co tomu celkově odporuje. koupil sem si uplně úžasný boty. černý taktický vojenský boty... jako zimní obuv. fungujou senazačně, nebudu se rozepisovat, ale dělam v nich všechno a všechno v nich jde skvěle. vypadaj skvěle. sou funkčí a pohodlný. mam z nich radost jako sem naposled měl, když sem dostal první mobil. dneska sem nebyl venku, ale stejně sem se na ně šel podívat a na chvilku si je obout. bylo to fajn.

____________

pak mi ještě v poslední době, skrze pár kocovin, došlo pár věcí... ale o těch zase příště.... podle toho jestli se mi rozlomí a shnije mi srdce. pokud ano, tak pravděpodobně nebudu psát o ničem jinym :-D.

 if my dreams supply me with what i currently miss in my life, does it mean I truly love myself?

and it wasnt about sex... but there was part of it about soccer. but it was late in the morning. brain warm up procedure I call it. I´m having those quite regulary these days. It always make my brain run like while playing some action PC game. and then i wake up... it took some getting used to.
and no, im not going to write about what i miss in my life lately.

last thought for today: I was told yesterday, that i´am big, "mohutnej" he said really. by a guy that does boxing lessons i´am attending from time to time..till than, when it got to describing my stature, it was always small "drobnej" really.
i guess i´m changing a lot lately. would be nice if i finally could grow a strong beard :-D

slowly slowly catchy monkey

pomalu vše začíná dávat smysl... jsem na sebe hrdý že sem dovedl čekat, a to bylo všechno proti mě.
už to bylo nějakou dobu na spadnutí, ono porozumění poslední nitce. nezdá se to teď zdaleka tak složitý, ale tak to bejvá. věci sou jednoduchý když jim jeden rozumí... dokud mu přídou složitý, tak jim nerozumí úplně, potažmo vůbec.
stalo se to před hodinkou nebo dvěma ... ale nechce se mi psát jak... stejně to byla jenom poslední indýcie... taková ta dokopávací, když už je to strašně obvious a nezbyde nž pristoupit k pregnantní ilustraci.

dalo by se říct že o sobě vim zase o něco víc. ale vzhledem k tomu že sem každým dnem víc... vlastně percentuelně vím stále stejně, potažmo o malou kapku víc... v poslední době sem víc a víc mnohem víc než kdy dřív (víc ve smyslu smyslu nežly hodnoty, ve smyslu neustálé změny skrze poznávání, směrem kupředu)
a to je důvod několika předešlých rozzlobených příspěvků. kdy sem prostě nestíhal rozumově vstřebávat... někdo by řekl že to přece neni tak podstatný. ale jsem vyznavačem sebekontroly a považuji se za velice nebezpečnýho tvora. (ne jako že se umim prát a přimět sloupy plakat... spíš jako že sem !člověk!)
a pak, když to vemu kolem a kolem, tak mi asi nikdy nic nepřinášelo takový uspokojení jako chápání věcí a lidí a čehokoli...

je to dobrá zpráva v tom, že můžu dál, konečně zase můžu aplikovat a osvojovat si.. bejt zase o něco víc sám sebou (tim dobrym způsobem, ne tim jak to prezentujou v televizi).
špatná v tom, že zase nějakou dobu nejspíš nic nenapíšu, sem. pokud nepříde záznam cesty a nějakej výstup... ale to nebejvá dycky. a nebo se mi zase přihodí něco úžasnýho...

tedy zatím, snad né na dlouho (nebo snad ano na dlouho?! sem zvědavej co mě dostane příště, třeba to bude něco hezkýho! naděje platí poslední) a dobrou noc

tak se stačilo vyspat

sem fajn and funny.
dneska sem někde něco zaslech a špatně si to vyložil. bylo to něco mimo, co se mě nemělo týkat a netýkalo. a nejsem si jistej jestli sem to skutečně slyšel nebo si to jenom myslel. ale bylo to na celkem rušnym místě, takže mi nejspíš nešíbe.
vcelku mě to pobavilo, v tom smyslu že kdybych byl připravenej předstírat zaujetí, mohlo se mě to i dotknout... ne, vážně, občas se stane že se mě něco dotkne... mám na to důkazy... někde.
Ale! nejspíš sem slyšel něco co sem už dlouho očekával že uslyšim, ne vědomě. Ale! podvědomí by takovýhle věci nemělo bejt schopný, bez poruchy... ale to je polemika o hovně, všem je jasný že sem blázen a nám co víme že nejsem, je jasný že jako jeden skončim (ne, to je přenošená stará sebeobraná maska. dnes už vím že sem jeden z nejpříčetnějších :-D.... :-D..ou)
anyway... co to bylo je věc mezi mým vědomím a podvědomím... (chtěl sem říct mezi mnou a mým podvědomím... ale to už fakt zní šíleně)
každopádně sem skončil nad úvahou, jestli sem dostatečně bezcitnej abych nemusel žít v celibátu. samozřejmě je to věc těžce vytržená z konceptu.  celibát měl bejt druhým extrémem
...............................................................

už se mi zase nelíbí co píšu... jako záznam stavu to snad stačí...
čekám na zázrak, řeklbych, nebo potřebuju obejmout, nebo rozbít držku.

zvyk sem si na velký změny, objevy. (a na velký obědy :-D) a strašně sem si roztočil vrtulku, a už se zase nic neděje (relatively speaking)... je párvěcí co by ji uživilo, ale netroufám si vrhnout se na ně... nesmí se mi TO stát potřetí.
chtělo by zvednout kotvu, vydat se někam kde nebudu všemu rozumět, někam daleko.
mám trochu pocit že se to stane samo od sebe (...)... a nebudu moct zpátky. asi mě to bude štvát.
...............................................................

už zase. dneska sem neměl nic psát.
sem v poslední době občas nevěrný svému blogu. popisuju stohy papírů obsahem svého vědomí a strkám si je do tažky. píšu si to anglicky (z toho by jistě šlo mnohé vyvozovat... ale de nejvíc o to že v práci neumí anglicky nikdo než já... dostatečně, a já to píšu s přestávkama a nechávám to na stole) ... myslim že bude zajímavý až si to zpětně přečtu, a přeložím to do češtiny, písemně, s tím přišel aldy :-) docela se těšim
_______

and yet, i get bored so easily. i wish, sometimes, i could feel dumb again. though i can´t afford it really... i need to be efficient. adult man i´m. is this how fearless get afraid?

just got visit by my mother... she is one of those people interested in me being interested in them, while knowing shit about me. yet she loves me so very much. i presume, that it´s one of those things, i´ll never be capable to understand.
but this one bothers me the least ....

v poslední době se občas fakt vůbec nepoznávam. až tak jako že WTF?! ... v tom smyslu, že si nedovedu vysvětlit kde se to ve mě bere... dycky sem dokázal reagovat spontálně, originálně a překvapivě... už je to až tak originální a překvapivý že to sám nechytam... ne že by to bylo nesrozumitlný... je to často srozumitelnější než to bejvalo dřív... spíš je to prostě něco co by člověk, kterým sem, neřekl. naštěstí ne dycky ve zlym... ale většinou jo.
musel sem někde ztratit nit s tim kdo sem. může to bejt tim že sem v poslední době relativně nešťastnej a potažmo rozzlobenej...
(nešťastnej... to je super... lepší než pseudošťastnej... člověk aspoň má pocit že je sám sebou a něco se učí. vim čim to je a vim jak z toho ven, sice nevim jak na to, ale to je otázka času. to s tim rozzlobením moc nechápu, ale asi je to něco o nevybytí.. a ještě nějaká základní blbost)
je to takový romantický tendle smutek, když o tom teď přemejšlim... jen kdybych se nemusel bát že mě postupně všichni začnou nenávidět... a co víc, že mi to bude uplně jedno.
______________
kdybych aspoň nebyl takovej medovej sráč. sem ta sebevědomá svině, kerýma sem dycky pohrdal. ty co vypadaj jako že po konfliktu skrytě toužej.... nebo se tak aspoň cejtim. lidi na mě tak zatim nereagujou... (až na některý ženský... co po tom letěj... nebo po čem). a možná se prostě o něco víc zlobim na sebe než na zbytek světa.. to se na sebe pak zlobim fakt dost.
a možná by taky stačil se občas trochu vyspat... takže du na to.

caught in the middle of a soap opera. noone is happy, everybody is searching and everybody is confused. and i play the bad guy.

ne tak uplně, je to zase jednou strašně spešl varianta standartní situace... ale nevěřil sem že existujou mimo film. a nebo sem viděl tolik filmů že si všechno vysvětluju dle filmové logiky  a rétoriky. ale to samozřejmně vůbec nemění nic na tom jak se cítím a věc prožívám.
když sem psal poslední příspěvek, myslel sem že sem ve složitej situaci. byl sem, teď sem v ještě horší. předtim sem mohl přijít k úrazu jenom já. teď to vypadá že bez duševní újmy nevyváznou dva další kromě mě, přičemž já nedělám nic než, že sem vyskytuju v čase a prostoru.
pak je tam ještě přístup že sem měl všechno chápat a vidět dávno dopředu a ne se jen snažit chovat za každou cenu čestně a správně... ale to je samozřejmě bezpředmětný směr uvažování.
je to jedna z těch situací kdy není důležité jak sem se do ní dostal a už vůbec ne, a jak vznikaly rozhodnutí skrze která jsem se ocitl kde sem. je to jedno, jsou v tom další dva mozky, kerý udělali většinu rozhodování, emočních výstupů a konfrontací. já udělal jedno na začátku... na začátku z mého hlediska... nevim kdy to začalo podle zbytku zůčastněných. a tomu jendnomu rozhodnutí co jsem udělal sám rozumím a nemám k němu výhrady, krom toho že se zdá že bylo špatný.

abych neplkal jenom obecně, nějaká fakta: dva mozky.. jeden chytrej a racionální (možná chytřejší než já) ale mladej (vysoká inteligence x nízký věk... však vy víte), všeobecně simpatickej. druhej mozek: dokážu chápat jen obecně (ženská), je zajímavej a příjemnej... dál nevim co psát.

moje rozhodnutí, které, jak se ukazuje, nebylo uplně jenom na mě k udělání: on se k ní hodí mnohem víc, maj víc společnýho. bude ji s nim líp. já sem ve srovnání s těma dvěma zlá bytost z pohádky co má v nose kořeny.

dál už sem nemusel nic rozhodovat, v každý situaci byla jedna jediná čestná a správná cesta. a to se mi začíná zajídat... ale co s tim mě nenapadá.

Takle sepsaný by to mohlo bejt jednoduchý... ale pak je tam ještě ta neodmyslitelná věc s tim, že já mam taky nějaký ty city a emoce (!!!). a v tu chvíli už neni uplně jasnej výber z možností: co je správný udělat/neudělat, co Chci dělat, co by bylo nejvýhodnější udělat a co se ode mě očekává že bych měl dělat....

nechci aby si nikdo ublížil a přitom mam pocit že ty dva to už dávno dokázali. a já stál ve středu.

pokud někomu příde že bych neměl psát takovýdle příspěvky na tendle blog, ale na papíry co si strkam do tažky... tak napište, smažu to. samozřejmě v rozumnym časovym horizontu. ale mam pocit že kdybych si todle takle nezaznamenal, tak bych si to jednou prostě nedovedl představit, jak je to jistě jalový a pitomý, nebo mi to tou dobou tak příde.

Chapter "Restart"

Be careful what you wish for!

youll be a lot more prepared for it, when it comes to be.

Když to začínalo bejt moc jednoduchý, tim způsobem kdy se člověk začne patlat v nesmyslech jen aby si udržel příčetnost a zdravou chuť k životu.... včera sem měl nejhorší den ve svym životě. nebyl skutečně nejhorší dle standartního hodnocení. vlastně byl těžce obohacující a osvěžující. dost sem se nasmál, ikdyž mam pocit že smích je poslední druh pláče kerého jsem schopen. ale to se brzo může změnit!
Mohlo by se ale stát že jednou budu tak silná osobnost že nebudu schopen uvolnit místo novému a lepšímu teazovy, tomu poučenému. nechci aby se to stalo, nedovolím to, jen co bude v mých slabostech!

co bylo na tom dni tak zlé, byl asi strach. byl sem upřímně vyděšený, pokud mohu s odstupem jen soudit... rozhodně bych tohle jako zděšení nikdy neklasifikoval, ale jak víme, teazovy reakakce, ač jsou často standartní, mají velmi nestatndartní projev.

Však se mi taky děje plno nestandartních věcí, a většinou je to mojí vinou (ne ve slova smyslu viny, která si zasluhuje trest).
 Co bylo tak děsivé? zaskočení, věc kerou jsem téměř vymítil ze svého života. o to mě zaskočila víc :-D.
Nezaskočilo mě to co se odehrálo před tím ani co se dělo dále (mluvím samozřejmě o incidentu který nebudu odhalovat) ... samozřejmě to bylo něco co by mě zaskočit mohlo a nebylo by zač se stydět. Ale nebylo to ono. Neaskočilo mě jak moc jsem selhal ve schopnosti získávat, třídit a vyhodnocovat informace a budovat z nich svoji mocnou obranou linii před světem lidí a jejich epidemie ignorance (...;-)...).
 Ze začátku to tak vypadalo, to bylo skličující, a pak to došlo do stádia kdy jsem si uvědomil že jsem informací měl dostatek, roztříděné byly svědomitě, vyhodnoceny ve všech možných variacích a byly zapojeny do všech sítí keré si jako obrazy věším na své stěny lebeční.
 Co způsobilo chybu (ne ve slova smyslu že se to nemělo stát, ale ve slova smyslu že sem se duševně přiškrtil... (čož, jak to vnímám nyní, bylo potřeba)), byla arogance... tak se tomu říká, ne? když někdo něco chce, až odmítá vidět zřejmé. kdy mu jeho ego zakazuje sledovat jakýkoli vývoj než ten který samo chce vidět. Když se člověk racionální, přes všechnu dosavadní snahu, nechá strhnout k emocionálnímu poblouznění, které není schopen si vysvětlit, ne pro nedostatek potenciálu ale prostě protože nechce.
 To bylo skutečně skličující. Třetí stav sklíčení, který už naznačoval možnost příchodu smíření, nastal po hodině airboxingu, zběsilém "pohybování" činkami, poskakování a proklikování se téměř do bezvědomí, zahrnovalo to plno potu, skřípění zubů a grimasy které sem naštěstí neviděl. Onen stav spočíval v odmítání se vzdát, smutek drtil pocitem síly a neporazitelnost a vcelku byl postaven na adrenalinu, zbudován testosteronem.
Když chemické sérum zvané "young male ape" odeznělo, procedil sem joho produkty trochou logiky a ukázalo se že nevím co že to nechci vzdát, že podstata mého smutku je uplně někde jinde a není až tak nová a neznámá abych se jí tolik bál... tedy zároveň nění tolik nová a neznámá abych byl vzrušený jak jsem byl.

Tehdy jsem vyšel ze tmy, ukončil své vyděšené pátrání rukama v neznámu, pátrajíce ustrašeně po vypínači. opadla zděšená zuřivost vzrušených loveckých a válečnických pudů. Rozhodl sem že stojím na prahu nového mnou neoběveného kontinentu světa vašeho a hlavně toho mého, kde jsem zalátal spoustu zanedbaných sítí, doplnil mnoho nehotových a vyvěsil nové, šité režnou nití.

Pořád se dost zlobím, na sebe, ne ale tím zhrzeným způsobem co včera, spíš je to spravedlívé rozhořčení rodiče nad hloupou chybou svého potomka, proti které ho tolik varoval. ušetřil by si plno nepříjemností, které si ale prostě musím zažít, jinak bych chyboval uplně nadarmo.

Mám k tomudle novému kontinentu tenké a křehké pojítko, ale jisté je to, že ona událost mě změnila... nejmíň tím že už nemůžu zpět. Musím se změnit, a budu se měnit. starý svět byl už příliš jednoduchý nudný, bezpečný.
Ono přesvdšení o své nedobitné duševní integritě značně oslabuje. Ta velká jistota s kterou sem v poslední dělal cokoli, je pryč. A naštěstí nebyla nahrazena strachem, však zvídavostí po skutečné chuti emocí, ochotou naučit se znovu plakat. Ne jenom proto abych se zase mohl smát jistý si, že se směju. Tomu by se dalo říkat odvaha ne? jo, tu budu hodně potřebovat, ale tu už si naštěstí umím vyrobit. (a to nemluvím o alkoholu :-D)

___________________

Budu někdy ve věku kdy dovedu využít aspoň část svého potenciálu skutečně ve svůj prospěch? někdy kdy nebudu takle šíleně mladý a kdy nebudu příliš starý?... dotaz na teaze co todle bude jednou v novější podobě mé osoby číst. :-) chtěl sem ti udělat poznámku co by ti osvěžila o který ten incident se to jednalo, nějakou chytrou, tak aby neodhaloval nic, ani těm lidem co to tady (ne)čtou. :-D Ale v tuhle chvíli sem přesvědčen že nezapomeneš. (furt kouříš? už máš raka? už si na to umřel?)

___________________

jdu na cigaretu, vzdávám pokusy o to provést dnes cokoli obecně považovaného za záslužné.

dneska sem potkal ďábla, nevím kdy a jak vypadal. možná to ani nebylo dneska...
pár zvláštních věcí se odehrálo v poslední době v mém okolí, kterými jsem se ocitnul na jedom speciálním místě v jeden perfektní čas.
Už nějakej čas vše směřovalo na todle jedno místo. dále mám pocit že dneska okolo čtvrtý hodiny sem přešel na mě doposud neznámý způsob memorování a po šesté hodině jsem ztratil koncepční uvažování o budoucnosti (hlavně krátkodobé).
todle všechno vyústilo v údálost, které jsem se nedovedl ubránit. v jejím průběhu jsem zareagoval jako nikdo kým sem kdy byl. zareagoval sem jako výsledný produkt mých starých já a kolotoče změn poslední doby.
Svoji roli sem sehrál vítečně (nechválím se, nebyla hezká). Byl jsem loutka a neměl sem o tom tušení. Mám teď pocit že jsem nemohl selhat, musel bych se propadnou čase, nebo něco obdobně abnormálního.
proč to sem píšu? protože sem zapoměl heslo na blog (vzpomenu si časem)
a proč to vubec píšu? zažil sem speciálně nepříjemný pocity (cokoli je lepší než stereotip) a když mi to ve výsledku prošlo hlavou, mám nový a silný, těžko zařaditelný pocit náležitosti a osudu (silné pocity, výsada dětí a žen!).

Chci víc! a neváhám provokovat (viz. text výše)

(ale jinak samozřejmě jde jenom o jednu z postraních kalkulací zvláštní události, která mě zaujala natolik že vystoupila z podvědomí a chtěl sem se o ni podělit :-) )

kdo vydá tolik úsilí na takouvouhle malichernost?! nebo je to pro ně jako cvrnknout do brouka? možná je to jenom drobná součást něčeho většího a aliby jednotlivých, i těch nejmenších figurek jsou součástí pravidel hry.

takle by to mohlo vypadat kdy inteligentní člověk vychovaný ateisou, bez existenčních nebo jiných problémů najde boha :-D

ještě, že mi přátelé tak často omíláte jaký sem blázen :-D. jinak už bych byl v loji :-D a to jen z nudy :-D

měl sem z jednoho z těch dní předtim na nějakej den po tom sen. zajímavej:

byl sem na horách.
velkých horách, nejvíc to připomínalo zasněžený dolomity.
byl sem dlouhej, tak dva a půl metru, měl sem na sobě šedý cáry něčeho podivný barvy mezi tmavou hnědou a šedou a v té samé barve čpici která asi nejvíc připomíná rybářskou čepici.
byl sem na běžkách v namrzlym prašanu.
a aby to znělo jako můj sen.. měl sem na zádech na dvou popruzích jako batoh antimateriální ostřelovací pušku (velká puška na velký koule s optikou) nebyla zase tak velká protože já byl taky čahoun, byl sem vyzáblej a šlachovitej a měl sem propadlý tváře a šedou kůži.

po nějakym kilometru nebo dvou sem se po vrstevnici začal přibližovat k sedlu kde se lomil den s nocí. já byl na straně noci... viděl sem dobře ale všechno bylo tmavý.
jak sem se blížil přestal sem přes všechno to světlo rozlišovat tvary na straně dne.
zastavil sem na přelomu světů v horskym sedle kde sem schoval běžky pod závěj mezi kameny (na straně dne nebylo po sněhu stopy) a nasadil sem si brejle. byli to masivní hranatý brejle co se přicucnou na obličej s vystoplíma kulatýma čočkama kupředu.
s těma brejlema začal svět vypadat tak jak ho znam. ve tmě nebylo vidět a den začal mít další barvy kromě bílý.

s puškou v ruce sem se skrčenej vydal po kamenitej stráni do dne. v mírnym běhu sem se spouštěl z kopce s občasnýma zastávkama na rozhlídnutí. namířil sem si to k rezavýmu vraku jakýhosi vozidla uprostřed obrovský kamenitý stráně.
tam sem si lehnul do jeho stínu a připravil pušku a dalekohledem na ní sem začal sledovat okolí. (pořádnej dalekohled na pušce co dostřelí kolem kilometru daleko s velkou přesností)

hledal sem cíl, byl sem jakejsi nováček v nějakej armádě co doufal ,že konečně prokáže svou cenu a na denní straně sem byl poprvé ale znal sem jí skvěle z vyprávění a map, jen co to lze.
po nějakej době se za obzorem který tvořilo strmější klesání do údolí na denní straně, vyloupl záblesk. v dalekohledu sem rozeznal že to je auto... tvarem skoro porše ale nemělo kola a vznášelo se kousek nad zemí, nemělo okna a bylo celý z lesklýho kovu. (věděl sem že je to drown... bezpilotní scout)
rychle se blížilo mym směřem a než sem stinul solidně zaměřit, minulo mě o nějakých dvěstě metru a velkou rychlostí mířilo vzhůru směr tma. a velkým obloukem zmizelo za dalším zvrásněním úpatí hory na němž sem ležel.
trochu mě štvalo, že sem nestihl zamířit. ale jelo dost rychle a tak vůči mě měnilo úhel tak rychle že sem jej vleže nebyl schopen dost rychle stopovat aniž bych na sebe příliš upozornil.

po nějaký době sem zase zaslechl hučení kdy se vracelo po přibližně stejné trase ale tentokrát mě minulo z druhé strany. v takovédle rychlosti musíte i s takovou puškou jako sem měl já mířit před cíl a musíte to mít hodně ve voku a trefit se na správný misto rotože ze špatně nakloněný tvrdý plochy se odrazí i tak velká střela jaký sem měl já.
měl sem možnost vystřelit chvíli před tím než zmizel za horizontem před údolím, kdy jel téměř přímo ode mě (to se nejsnáze odhaduje strávný předstřel) ale v zaměřovači mě znervóznil pěší kterého minulo jen o několik metrů. pak zmizelo a nějak sem věděl že už se dlouho neoběví (byl sem na jednu stranu rád, protože sem věděl že když minu tak už bych nedost další příležítost jak by mě rozcupovalo)
našel sem si pěšího v dalekohledu po té co sem zkontroloval okolí... nebylo kam spěchat, měl to všude daleko. byl to chlapík ve starodávných horolezeckých kalhotách s podkolenkami, modrou péřovou bundou a chodeckou holí.
šel pomalu a snadno se mi odhadoval předstřel. celkem zručně se mi podařilo zasáhnout přímo do hlavy kerou ke mě byl natočen bokem a více zády. měl kudrnatý krátký vlasy.
ta puška má fakt velkej kalibr, viděl sem v zaměřovači jak mu vystřík mozek ale snad ze slušnosti už sem nesledoval jak padla k zemi.
zavlalil mě pocit štěstí a masivní přísun adrenalinu.

věděl sem že ten výstřel musel přivolat spoustu pozornosti a věděl sem že nemůžu zůstat déle než pět minut, protože pak se bude svah hemžit "nepřáteli". po nějakých dvou minutách sem se chtěl začít zvedat, abych to stihl do sedla kde sem nechal běžky, včas.
ale na skalnatym pahorky na mých dvou hodinách (tma je na šesti) vylopla skupina dalších chodců, bylo jich šest.
z nějakého důvodu sem měl výpadek kontroly o kterém sem cítil jak se blíží a připravil sem se na něj. když sem přišel k sobě byli už několik desítek metrů ode mě.
zmocnila se mě hrůza a adrenalin mi tekl z uší. věděl sem že to do sedla nestihnu včas a že to bude krušný, pokud se mi vůbec podaří zbavit se skupiny, která se stále blížila k mojí pozici(asi s ichtěli dát pauzu ve stínu vraku) byli roztroušení v řadě a čela se držili tři. opět měli staré horlaské oblečky a tentokrát běžkařské hole.

vyčkával sem s nadějí že mě minou a honilo se mi hlavou jako moc jsem asi nenápadný. bál sem se jich.
zastavili se když byli nějakých osm metrů ode mě. začli se rozhlížet a ze mě se lil pot. pak si mě jeden všiml a když rozeznal moje brýle tak udělal zděšeně krok dozadu a začal na mě ukazovat. stále ještě nedošli všichni. předemnou byli tři a další v dyštancu po deseti metrech pryč.
švihem sem se postavil, levou rukou sem u toho praštil do země, což mě vymrštilo i s tou těžkou puškou co sem pravou rukou držel za těžiště.
čas byl jako z medu, "nepřátele" si postupně všichni všimli co se děje a začali ode mě couvat a hrabat rukama do kapes.
vím jak sem vnímal čas kdy už konečně budu mít nohy ve správném postavení, chytil sem pušku připraven ke střelbě a pomalu(rychle ale zpomaleně) sem zvedal hlaveň k tomu uplně napravo.
cítil sem že zadní noha je téměř na místě a hlaveň mu mířila teměř na hrudník. v hlavě se mi odehrála představa jak to asi bude vypadat až dostane zásah tímdle kalibrem na pár metrů do hrudníku (věděl sem jak to má vypadat)
pak sem se mu podíval do očí, bylo mu jasný že končí.
pak mě strašně urputě a téměř nenávistě vytrh budík, jako by mě protáhl roštím a podkopl mi nohy.

probudil sem se jakoby s kocouvinou kterou sem ale neměl a celej den sem byl jako bych nespal.

měl sem v paměti vypálenej předpoklad že se mi podaří vystřelit dvakrát a zneškodnit dva nejbližší, než mě puška zpětným rázem povalí na kapotu vraku přes kterou se převalím a zmizím z výhledu zbylých nepřátel a pak intuitivní palbou z krytu zneškodním zbytek (puška byla automatická a měla šest nábojů v zásobníku + jeden v komoře) a do oběda sem měl v hlavě úskostnej knedlík nejistoty a obavy že to nemůžu stihnout do sedla dřív než jim dorazí posily.
několik hodin sem se zlobil že sem nedostal svůj zářez do pažby aspoň za toho nejblíž kterýho od smrti dělilo jen cuknutí mýho prstu.

___________________

rozhodně nemam nic proti horolezcům. a vim že sem asi střílej turisty co neměli tušení oč jde.
ale myslim že příběh byl takovej že sem byl po několika set letech první obyvatel tmy který překročil práh dne a stále byl přesvědčen že je válka co už dávno skončila. nejspíš sem byl odchovanec nějaký odříznutý odbojový skupiny.
šlo mi o to udělat co nejvíc škod nepříteli a zmizet. nepřítele sem nikdy dřív neviděl než na obrázku. a přes vymytej mozek a strach sem toužil po jakémkoli zásahu, že sem neuvažoval jestli je nepřítel ozbrojen nebo ne, dyť třeba mohl bejt, a já neměl bejt velvyslanec ale záškodník.

a co mě na snu skutečně zaujalo byla detailnost. pomatuju si jak byl cítit kámen pod rukou, znam váhu pušky kterou sem nikdy nedržel. a navíc byly hrozně reálný ty jenotlivý pocity... ta radost když se mi podařilo precizně zasáhnout prvního a jak mi žvíře ve mě, schutí pomohlo odclonit tu nepříjemnou myšlenku na to že sem zabil člověka.

a teda ta zkušenost z vytržením ze snu je nějak silná... fakt jako bych vůbec nespal.

du to dohnat, dobrou noc

and the moral of the story is:

i really should find me some additional hobby, because self awareness is one thing, but obsession is something completely different.

nevim jestli sem o sobě psával takovýdle věci dřív ale teď sem se přistihl že sem se sebou vlastně nespokojenej a vymlouvat se na radikální změnu kolektivu a životní situace nelze neustále.

postavim si vzducholoď a nebo baličku na cigarety. jedno z toho a nebo něco jinýho, nejsnažší teď bude si asi nabrousit nůž, protože už to vážně potřebuje.

a taky bych si měl koupit kafe, abych se měl čim trávit po víkendech kdy zůstanu doma.

_______________

nátáhnul sem si sval, málem se připravil o prst, téměř vyvolal hospodskou rvačku a už druhej tejden přecházim něco co mě stojí spousty kapesníků a čaje co bych si jinak užíval.

další z projevů z toho že to teď nějak neni uplně oukej.

už dlouho sem nevymyslel žádnej novej vtip. ani špatnej. asi bych měl zase začít nosit kravatu :-D

jdu pryč!

viděl sem střihorukýho edwarda.

moc dobrej film, o burtonovi sem si myslel pěkný věci dycky ale tendle jeho film se mu nikdy nepodařilo překonat.

viděl sem ho už dřív. byl sem dost malej tehdy. sem si chvilku říkal, jak mě mohli v tej době nechat na něco takovýho podívat, dyť i teď mě to způsobilo takový malinký traumatický lemátko.
tehdy sem nemohl bejt schopnej to jakkoli vstřebat.
vybavil sem si u některých scén i křelo na kterém sem jej sledoval posledně, křeslo který sem dávno zapoměl a stratilo se v čase.
a když sem se pokoušel rozluštit co dál ještě to ve mě mohlo zanechat, vytanuli mi některý obrazy toho jak sem se tehdy vnímal, šlo o vlasy... něco o tom že mam strašně vzpupnou ofinu (:-D strašně debilní účes byl tehdy v módě mezi klukama mýho věku, vim že sem tehdy ani ještě nekoukal po holkách jak sem byl malej) a snad i paže sem si vybavil texturálně.

co jsem vědomě pomatoval z filmu byly sochy z keřů a z ledu. technicky mě to vzrušovalo a na chvíli mě pohltila představa o možnostech tvorby tvarů z jednotlivých materiálů. nějdřív sem se opájel možnostmi než sem začal řešit techniku a pak sem nějak došel k jednotlivým omezením který každý z nich skýtá a s nimi sem myšlenku postupně opustil. tehdy mě musela fascinovat taková strašná spousta podmětů! já chci další svět ke zkoumání a dychtění!
časem sem rozlouskl plno fyzikálních zákonů a způsobů přístupu k designu struktur a jejich detailů, dnes se tím živím. asi sem dycky směřoval k tomu co dnes dělám. ne konkrétně nábytku ani interiérový tvorbě obecně.... design, to je to kouzelný slovíčko, šak sem ještě neskončil a neustrnu! ať sou kolegové sebestarší a usedlejší, já sem teprve začal a to je ke všemu Fakt!

nechtěl sem mluvit o designu. jeden z těch nových světů co si, někdo by řekl, uměle hledám je moje hlava (werich, po něm se menovala moje základní škola).
dokážu si dát dohromady jak mě ten film (nebo jinej, nebo jakákoli zkušenost) olivnila vědomě.
onen strach co sem pojal při představě že takle těžkej film někdo pustí malýmu děcku je skoro zbytečný rekl by jeden.
skrze ignoranci se totiž jeden uchrání, pro sebe příliš těžkých emocí a myšlenek. a ve spojitostmi s dětmi není igorance hanlivá. spálí li se dítě o plotnu, naučí se nesahat na plotnu. spálil-li bych se o plotnu dnes (a dřív o ní neslyšel), nejspíš bych ji rozebral, (nebo vygooglil) pochopil, naučil se využít, a v případě že bych se spálil fakt moc, nejspíš bych vymyslel chňapku nebo skládací ucho jako je na ešusu (pokud bych měl příliš času aby mě dovedla zatracená plotna dostatečně zaujmout :-D)
u dítěte je ingnorance jedinej způsob jak si nezavařit bednu!

pokusy dávat dohromady podvědomé lekce z filmu, kdy sem měl jako klíč k nesnadným sociálním otázkám na své straně koncept zla a dobra. kdy sem byl učen že důvod je téměř důležitější než samotný výsledek akce. naučili mě že o dobrotě !ducha! rozhoduje jeho motivace k činům jejichž návratnost musí a je, na jednu stranu nepodmíněná a na druhou stranu téměř jistá, protože jinak by to nebylo fér. a svět je přece fér!
pokusy dávat dohromady a hledat to co ze mě, je dnes pozůstatek nezpochybněných a ve spěchu odvozených pouček a závěrů.... je strašná piplačka na dloouhou trať... a to já mam rád.
ne vždycky, musí to bejt jenom moje, musí to mít napínavej konec a velkou ale neznámou odměnu!

když chcete někoho naučit páku, nebo chvat, musíte mu na něm samotném ukázat jak funguje a nechat si ho vyzkoušet... jinak se to nenaučí.
když chcete lidem vidět do hlavy a kontrolovat myšlenky, musíte pochopit svoje vlastní a následovně pracovat s příčinami.
na základní škole sem si užil nějakou tu šikanu. někdo by řekl že to bude ten důvod k mé potřebě chápat psychologii živých bytostí.
ale od tý doby sem dost vyrost (vlastně ne :-D) ale teď sem ten floutek já.
To je věc co sem ji už nějakou dobu přežvikoval a pak o ni nedávno zauvažoval racionálně. a jako jo... kdybych na onom poli tehdy neměl nedostatek, neuměl byh se dnes bít jako umím.
děti co maj největší problém s tím že touží po zvířátku a viděli jak taťka přejel a zabil srnku, se daj na veterinu, ne na bojové umění.
já zvířátka měl a ta srnka to přežila, ale párkrát se dostal na budku.

chci říct! kdybych měl důvodem k nitrozpitu sebeobranu a následnou převahu. asi bych k ní přistupoval jinak, víc bych aplikoval, míň bych šel do minulosti a soustředil bych se na rétoriku.
a co skutečně chci říct!: design. design duše a system jejich interakce. zatím sem neuzavřel otázku konzistence ale to neva ne? sem mladej, můžu předbíhat, vlastně musím. asi dost trávím uvahami nad koexistencí a někdy možná i o souznění, ale opět: to je to na co mám věk.

což mě přivádí k další myšlence co se s ní v poslední době zaobírám, a to: vnímání a přístup k času. takový dost ohraný téma ale o co mi jde je programování vlastního chápání času.
dá se tim dosáhnout spousty věcí: zjednodušeně! :-D trpělivost. mám, ale sou různé druhy.
a pak další: různé způsoby lovu... a to je čekaná a pronásledování. obě přináší plno změn v uvažování jednotlivce. a tím mi jde třeba jenom o přístup k výstupu a nástupu do dopravních prostředků a způsob pohybu všeobecně a interakce s lidmi
a vůbec, je vidět že to ještě nemám uplně v merku... takže se o tom možná rozepíšu jindy.

dokud nedokážeš věc vysvětlit jednoduše, dostatečně ji nerozumíš ... to řekl einstein
(čemu já pak proboha rozumim ze toho co tady na ten blog píšu?! :-D)

a jako poslední bod dnešní agendy:
stalo se vám někdy že jste opětovně prožili něco na co jste třeba už zapoměli... například viděli ten film. a spustilo vám to vzpomínky zdánlivě nesouvisející ať jen útržkové nepochopitelné nebo čistý obraz?
(určitě ano) ale jak moc si to uvědomujete a jak moc se vám to děje?
je to nepříjemné či naopak?

(po přečtení tohoto příspěvku je komentář závazný, beru i shluk sprosťáren s náznakem verše)

zaplatilo se pár chlápkům z JZD aby to udělali.

kácely se stromy. byl sem u toho když umíraly. měly tak dvakrát tolik co já...
rozhodně sem je vídal z postele/týlky už hodně dávno, rostly se mnou.

břízy sou plevel v podstatě.

zaujal mě ten moment kdy se vyřízl první klín z jejího kmenu.
nenávratně smrtelný akt následovaný časem než byla vyosena ze svého místa a následně zpracována.

moment kdy není cesty zpět a přitom ještě vše vypadá jako dřív.

stromy padaj, já si málem "ukurvil" malíček, ten levej, ten nejdůležitější, kde mam všechnu sílu.
mám hroznou sílu, když to srovnám s tím jakou sem měl když sem založil tendle blog :-D
asi bych byl rál vědět tohle tehdy.
_____

dále:
úvaha byla na téma porozumění ve vztahu.
mluvit stejnou řečí jako partner je průšvih.
hrozí pak že se pochopíte a nebo, a co je nejhorší: pochopíte že jste nepochopeni.
to neni samozřejmně stížnost, stížnosti já neventiluji takto... spíš jde o smělou ideu co sem si dneska tak jako připustil v metru.

porozumění zavání ochotou, ochata zavání schopností, schopnost zavání nezbytností, a to už přece nejde slučovat s romantikou.
kdybych tak nepil, možná bych to i dovedl formulovat lépe.

čím méňě věcem rozumíš, tím obecněji dokážeš snít. A "obecné snění" je definice sociálního života jendotlivce.
od teď, protože sem to řekl, definoval, hawgh!!

teď spaní!

veselá osobnost, ó jaký to dar. přál bych si takový mít. Bzink! a je to, nepomatuju se kdy se to stalo ale jsem veselá bytost, už nějakou dobu.
točí se mi kolečko o něco rychlejc, než když sem bejval akward teenager. nebo se točí stejně ale vím lépe na co se soustředit a vím víc o tom co bych chtěl být, potažmo kým jsem.
(wow, nejsem teenager, sem si všiml po pěti letech)

jen se těď při tom jaru musim cejtit jako hroznej čurák. bejt jen o něco hlopější, tak se aspoň u toho kdy se chovam jako čurák nepřistihnu. to sou fakt hrozný, některý momenty kdy musím být přímým svědkem toho co říkám a jak se chovám. :-) ale plno lidí si tudle polohu nikdy nevyzkouší, a často po ní touží.
asi je lepší si to zkusit než strádat touhou bejt tam. asi.

nějak sem vyrost, se to stalo, to co se chtěl od prvního školního dne. a bude to horší.
dokonce se mi na některých frontách daří vytvářet mlhu chytrosti mlčením a zdržováním se vyžadovaných komentářů. nikdy bych neřekl že mě někde budou považovat za rozvážnýho, neukecanýho kluka. a co víc, vydrží jim to.
ale teď nepíšu v nějaký rozmařilý náladě, je mi skoro až ouzko jak si to teď všechno nazkoušku připouštím. protože pokud jsem skutečně dospěl tak teď teprve všechno bude trvat dlouho ve smyslu časovém a krátko ve smyslu snovém.

ale zase sou možnosti, skutečný. nedokážu si představit že bych byl celej život projektant potažmo architekt.
pořád mi ještě ulpívá ta představa že budu sledovat, oběvovat, porozumívat a nakonec třeba skutečně tvořit. a je možný že s trochou potravy se vrátí a budu zase důležitej.

a taky to bude možná všechno tím že pracuju v kolektivu lidí nad čtyřicet a nejblíž mi je tam jeden kluk co má za třicítkou ale aniž by byl usedlý nexesitoval by, nebo tak alespoň působí.
ale dobrej kolektiv :-). sem tam "mladej" a jsem mladej:-D je třeba na to nezapomínat.
měl bych si semtam dopustit něco pitomýho když si tolik dopřávám oné libidární demence, nebo mi ještě naroste koberec na hrudi!

dobrou noc

im sorry for the last one.
omluvou je mi osm piv a:

byl sem označen za spiritualistu ve slova smyslu opačném materialismu.
souhlasim že nejsem materialista ale rozhodně nejsem spiritualista!

byl sem označen za liberální socku.... stále ještě v přátelském rozhovoru.
okey to na mě sedí víc než opak těch slov... ta socka skrze cigára občas, jinak ne!

zadalší. když člověk dost přemejšlí o tom o čem !kostka!, dojde k tomu že lidi sou stádo ovcí, a lidstvo složený z výraznejch blbů a bezbraností rezignovanejch chytřejších jedinců je v důsledku hloupé jako jeho nejhloupější jedinec (neberme v úvahu poruchy).
jenže pak přišlo sociální inženýrství a to hejno se naučilo pod dohledem a vedením malé sorty žít v jakési civilizaci. asi je to lepší co se týče životních poměrů průměrného jedince... určitě pokud hodnotíme skrze hodnoty které vyznáváme... byli sme naučeni vyznávat (inženýrství neni planý slovo) a ta malá sorta z toho profituje též a vpodstatě je to lepší než co bylo... jen to teď už dost prohnívá.
A tak si jeden říká že, by možná dovedl designovat relativně lepší system hodnot a sociální struktury a její osobnosti. a vymýšlí už to dlouho a je ohledně výsledků vcelku sebevědomý, a pak sní o nemožném ale !sen! přísunu prostředků a příležitosti a napadá ho i jak by za určitých okolností dovedl zavést system do praxe.

Jenže pak se sejde s kamarádem se kterým víme že máme dost rozdílný pohled na svět ale vzájemně si sebe dokážeme vážit. a k tomu je ten člověk rozumnej ne-li chytrej až téměř velmi :-D.
a najednou jsem přehlušen něčím co sem dřív považoval za ignoranci a dnes bych tomu říkal "vůle dokončovat, dosahovat a uzavírat pro Víc".
argumentů mám přehršle ale jediný není protějšku pochopitelný protože on je z jiné palnety země. řekl bych že té umělé. ale to pak znamená že já sem odpadl a jsem defektní


zbytek příště, letim na trenink

once again I was walking among you, scum.

nothink special.

im one of you, i Feal without without precedent.
A lot. Im sorry i hate you so much.

I dont think i could love my self so much otherwise.

Exceptions? yes. not counscius thought.

I wish you where... come out, come out, wherever you are!

Love. I dont know you.
So important part of thodays life, and i have never met you face to face. Em i unimportant?
... to who?

and drunk,... im drunk. and sad. still sexy, thought sad... the worst kind of sexy!!! :-D

where is my mind?!?!

http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=qrdpliMfoAM&noredirect=1#!

zázrak (ve slova smyslu magie, ne když vám neujede autobus ačkoli by měl... jedině kdyby to bylo způsobeno nevysvětlitelnou diletací času :-D NbTň (*nebo tak něco :-D)) je:

-něco co se nemůže stát.
to by to pak nebyl zázrak žejo když vám neujede autobus protože si na něj zasedl semafor tak je to pro vás stejně příjemné jako by vám neujel autobus protože se pan řidič ten den zamiloval a během jízdy musel na chvilku zastavit když své vyvolené do telefonu předstíral že pracuje v bance.... ne špatnej příklad... takle: autobus projel kouzelnejma dveřma a ty ho na dvě minuty vymezily z času.
To se Nemůže stát

-a něco co se přece nemohlo stát.
stalo se ale ještě se neví jak to. jako že někdo neinformovaný dedukce neznalý potažmo líný, bez fantazie (tedy tím špatným druhem fantazie která blbost strojí do krásných šatů dětské mysli, jež ve skutečnosti tolik nevoní... !! dětská mysl je zlá! o tom už sem tu jistě kdysi psal) udělal závěr aniž by ho napadlo že řidič dneska vypadá jako na obláčku a na vsi se o něm traduje že je pokritec.... to je pak jasný, musel někde předstírat že je superstár a musí teď každou chvíli zatavit aby mohl napsat novej tweet svejm fandům.


dalo by se pak říct že zázraky se dějí tam kde je nedostatek poznání ale vlastně se dějí tam kde k poznání není vůle.
Poznání poznání a k jeho doznání. štěk štěk přemet

nevůle k poznání je velmi podobná neschopnosti poznání a proto se stane, že člověk zamění hlupáka s debilem.

pak sou situace kdy jeden stojí před zrcadlem, dělá ksichty a když mu dojdou ksichty, jeden mu nedovolí odejít dřív než se označí debilem aniž by uhýbal svému pohledu a jeden to odmítá říci, ví že by mu to zůstalo na triku a tak po nějakém tom dalším boji uniká z úst "ach jo" a "debil" už říkám ledničce.
proklatý jaro, kdyby aspoň bylo, s rozhalenkou na košili se o tolik líp rebeluje. koupim si vestu a budu se hádat se psy za plotem!

P.s. k poslednímu příspěvku: že by snaha o redukci smýšlení o sobě samém a snížení očekávání které mám ohledně rozhodnutí které musím/budu muset v blízké době udělat?

nezdařilo se a nebo se to ještě nedostavilo, ale asi si o sobě myslím fakt moc (a jedeme dál ve smyslu zamýšlené redukce! :-D)

ale skutečně sem vyřešil problém s nenalézáním své podstaty, osoby vycházející z osobnosti kterou se neustále tak egocentricky zabývám. Asi bych neměl vychovávat děti když mám takovýdle výsledky s pokusy o výchovu sebe sama :-D. strach strach strach ze ztráty tak douho kýžené a dobývané sebeúcty.

podařilo se mi zachytit život a svojí úlohu v něm.
začlo to ztrátou postřehu o svojí existenci skrze zpochybňováním jednotlivých vlastních hodnot až po ty základní osobnostní a dál skrze ty základní a jediné v duchu způsobu fyzické existence která je jediná smyslově zachytitená a dovolím si říct, že tím jediná reálná. s tím že jakákoli duchovní mimofyzická existence jednotlivce či druhu je pouze pomocným nástrojem pro vlastní retrospektivu a vzávěru se skládá pouze z paměťových pomůcek k rozeznávání ne zcela pochopených, či skrze praxí, neosvojených "lekcí" inteligentního (a jiného, nám(mě?) již téměř cizího) života.

když tedy přeskočím několik odstavců které ještě mají svůj čas na zrání, můžu říci: že jsem fyzicky omezená buňka s časovou pamětí která se prožíváním (v onom čase) mění a zraje, potažmo odumírá a stává se výchozí sutuací a prostředkem základní náplně(struktury .. neuznávám objímající hranice "něčeho víc" když jde o život) pro vznikající buňky (v různých množstvích) skrze moje "duševní" pochody, emoce a pocity sdílené se svým druhovým okolím se stávám nositelem druhové paměti. esencí života "stvoření" kterého bych zval lidstvem(myšlenka je samozřejmě aplikovatelná na celou živočišnou říši, potažmo planetu jako uzavřené uskupení ovládané životem některých jeho částí, a stejně tak je to aplikovatelné v nižší míře na sektu či sokolské hnutí a pod.

Nakonec takto docházím k tomu, že svoboda rozhodování nad tím z čeho se sklám co mě tvoří a co utvářim (tedy můj život) , nelze. Jdu-li ale dále, zjišťuji že život musí mít příčinu a přísun energie, tudíž se stává zodpovědným svému fyzickému stavu. A svoboda v tu chvíli znamená smrt, ne však rozhodnutí se pro ni/či proti... tedy jedině smrt, jak ta po životě, tak ta před ním je svobodná. což tedy není ta smrt jak ji vnímáme ale spíš neexistence paměti a ztráta/nenabytí smyslu.
nejsem si jistý jakoukoli známou definicí života ale veřím, že život musí mít průběh.

pokud tedy za výše daných pravidel mám rozeznat to čím skutečně jsem, když ne to co dělám, jsem ta část paměti (možná, né jen svojí pokud uznám i vyšší druhovou příslušnost) která spočívá v emočních reakcích a jejich memorování, na zkušenosti které se mi dostávají skrze prožívání (i film třeba...)
/např.: jako malej sem spadl na bruslích na hlavu a emocí která způsobila hlubší zapsání do paměti(stále si to dovedu vybavit než jiné i snad větší události) byl strach a panika poté. Nyní se tato zkušenost stává součástí toho čím jsem a také mám v emoční hladině možnost s tím pracovat, vyrovnat se s tím, zbavit se strachu, přetvořit jej, nebo se jím nechat dále tvořit... s vlastním pádem na led už nic neudělám. Byl to incident pevně ukotvený v čase definovaném mým prožíváním (fiziologickým omezením mé formy), stejně tak jako leknutí které už nevemu zpět./
Byl jsem naučen po svém zrození, bytostmi které nepovažuji za bezchybné a vždy pravdivé (a ještě že tak :-D) jak vnímat dění kolem sebe, potažmo mi byly vnuknut zásady vnímání a počínání tím co se děje ve "mě". Nemohu tedy ani ty emoce, zaznamenávající bezvýznamné až ty nejzávažnější události v mém životě a také je podle toho třídící, brát jako absolutně mé vlastní, mnou vytvořené....
Ale o tom je ten život o kterém tady píšu. Dycky je to něco za něco, volby u kterých si sám nemohu "svobodně" vybírat a nebývá většinou dobrá volba. ale pak je tady plno těch dalších voleb o něčem a něčem jiném kde, připustím-li že jsem živý, tedy !mám příčinu a následek! a že naplnění mých pudů a potřeb je zdrojem mého života a že například mými činy někdo zemře, neznamená že nikdy nežil (neplánuji zabít, jen sem skrze fatalitu chtěl zabránit zcestným výkladům lidí žijících v lásce k přírodě která tu byla a my ne, či těm co považují smrt za strašlivou věc co je skoro za trest, nebo těch co si pokrytecky netroufají v teple domova upřednostnit svůj život před životem druhých(pak sou tu i ti co považují svůj život za každopádně důležitější než ten můj... ne, to neni pravda, dokud dejcham tak ne :-D))

život je tedy paměť a osobnost jednotlivce je cosi co spojuje emocionální výstupy ze zkušeností, dovoluje jim se prolínat a utvářet "nové" .. lépe: konstruktivní idee. a je tam kde se nachází fantazie.
(lidi co opakujou furt ty samý vtipy o sobě který jim někdo řekl a tím se snaží najít si svoje místo považuji za mrtvé maso.... čistě backup disck... po přežití apokalipsy, by narozdíl od genetickejch mutantů bez výchovy s omezenou inteligencí, věděli jak se chodí po schodech a na nějaký informativní úrovni mluví... to by se asi hodilo ty nový lidi naučit, aby nemuseli začínat od píky)

A jednotlivej jako součást lidsva je jeho pamětí - čerstvá buňka která skrze pudy, potřeby a poznatky svých předchůdců jako součástí výchovy, vnímá potřeby, neduhy a ....výdobytky* jeho současné společnosti, utváří vlastní časo-prostorově unikátní pohled a hodnoty keré pak předává dál kde je s nimi nakládáno tak jako bylo nakládáno s "duší" jeho předchůdců. pak je vyčerpána, umírá.
(takže je třeba se snažit umírat na fyziologickou sešlost nežli na důševní... )


aned jak napsat něco jednoduchého složitě, vrazit do toho nějaký klišé a emocionální výlevy.
ne ne, nejsem se sebou teď nějak extra spokojenej, ale rozhodně víc než když sem nevěděl jak že to kde existuju jestli vůbec.... blbej tejden to byl... ne že bych teď věděl o něco víc jak si dát život do pořádku :-D... ale asi už mám z čeho dál vycházet ve jménu svojí psychologie.

i think i met me.
she was ungraspable though careing.
head in clouds yet interested.

i didn´t fell in love with her, i think. it wouldn´t be possible or good anyway.
first person i´d love to fuck, not only for cheer sex of it.

best would be i think, meeting her again, some other point in my life and feel about her whole a new amazing way.

inpatient, afraid i screw up. 'screw the screwdriver' she said