so, i stayed at home, for a change. lot of shit to do here. too much actually! like laundry and that. but than i thought! i might write here! laundry my ars.

byl sem na chatě. musim z tý prahy takle vypadnout častějc. měl sem pocit že vidim přírodu poprvý v životě! několikrát sem málem naboural, jak byla úchvatná!
nebylo valný počasí... ale bylo dokonalý. nebylo teplo, občas. občas mi byla až zima a pak vyšlo slunce a bylo mi vedro.
vždycky udělam okruh okolo chaty. abych věděl jak se co mění a co je novýho a jestli letěj koně nebo bejci.
udělal sem dneska velikej, hodně sem zameškal. šel sem bos a že sem nikoho nepotkal, pocestě sem si slíknul košili.
obecně to počasí nebylo fajn, párkrát sem zmoknul a tak, ale vizuelně bylo neskutečně krásný.
sledovat sluncem nasvícenej déšť proti temný obloze v průzoru mezi stromama nad řekou... to mě uchvátilo jako první. pak sem sledoval zelenou oponu... prostě spousta stromu za sebou, s tim že ty první byly zápojový a pak mýtina, kde se prostor ještě prohluboval. a do týdle hluboký členitý zeleni ze zataženýho počasí postupně vylezlo slunce a scenérie se postupně začla rozsvěcet a měnit, jak ty nejsvětlejší listy začaly zářit a stíny na neprůsvitných kmenech začaly relativně tmavout.
myslim že sem dneska viděl přírodu opět poprvé. odprostit ji od sebe a vnímat ji skrze ty nejzákladnější a nejčistší promněné. nesrovnávat ji se svým tělem a nedosazovat ho do něj, netřídit vjemy ve vztahu k mému já. prostě jen vnímat bytostí samotnou, jako sen, ne jako skutečnost. ale mnohem smyslověji než sen.
nevim jak to popsat, asi je blbost to zkoušet.

jak sem psal o tom že by mě mohla práce vrátit do splímu ve kterym sem nedavno byl... tak se to neděje. má to ten potenciál, je to skutečně náročný, ne všechno se daří a občas se cejtim ztraceně a nemůžu o tom nikomu říct. ale vlastně je to vklidu. je to práce. bez ní, život pude dál. po ní, jde život dál. nejhorší konec kterej si dovedu představit, je vlastně vklidu. důstojnost zachována, čest a všechno doma, a ani žádná fyzická újma. tak maximálně ego bych si pošramotil, ale to snese mamutshit.
mám vidinu konce, špatnýho i dobrýho... ale hlavně konce, nebude to nafurt špatný. to je něco co vim a to mi dává klid. ten splím co sem měl předtim sem neznal, neměl sem vidinu konce. teď sem v klidu. stres a všechno, ale vlastně jenom napětí jak při sportovním utkání, nic závažného v sázce není.
přemejšlel sem jestli bych se bez týdle lekce neobešel, ale pak si říkam, že dokud sem mladej, tak si nějaký ty nezdravý věci můžu semtam dovolit.

asi toho hodně v poslední době zažívam znovu a poprvý. nechtěl bych to uplně spojovat s tim, čim sem poslední půlrok procházel, ale pravda je taková, že od tý doby mam uplně jiný oči. vidim věci jak sem je nikdy nedovedl ocenit. a nebo možná kdysi. mam o něco víc vzpomínek z dětství, než sem si dřiv dovedl vybavit. nevim jestli je to praktický a do budoucna "prospěšný", ale někdy je to fakt trip. (bez tripu)
zastavil sem se včera na jednej lávce přes řeku, na který se dycky spouštívám ze zábradlí a šlapu chodidlama po hladině. jen sem seděl a poslouchal a snažil se vidět co nejhlouběji do toho jak se mi spouští asociace na jednotlivý zvuky co slyším z okolí. a potom asociace na jednotlivý obrazy a pocity co mi ozvěna okolí navodí. snažil sem se v nich nijak nezabředávat a jen pozorovat jak jednotlivé koncepty na základě šumění mojí percepce reality vystřelují z hladiny podvědomí do vědomí a nepodchyceny opět padají do zapomění. říkal sem si, že mě vlastně vcelku baví moje já. že se mi líbí jak je pokroucený vcelku neotřelym způsobem. když sem z tohodle stavu zase vylezl a šel dál, při pokusu formulovat si nějakej závěr z toho prožitku, řekl sem si, že sem porouchanej hezkym způsobem.
nevim jestli se to pozitivní nebo jaký. spousta lidí je porouchaná, možná všichni. (nejspíš) ale ne každej je porouchanej tak, že to vlastně nějak funguje. a už vůbec ne vtipně. řeklbych... vlastně je to jedno. důležitá je zchopnost vidět skrze, skrze sebe, skrze vlastní znalosti a vědomosti. zchopnost prohlédnout. zatím je to jakási dovednost a mnoho užitku, krom několika dost psychedelických zážitků, mi nepřinesla. ale to přijde, zatim se učim s nástrojem. pak se budu učit řemeslo... a stanu se čarodějem! konečně! všechna moc ve vesmíru bude moje!!! .... nebo budu šaman a přestanu jíst a konečně mo narostou pořádný fousy.

lidi sou nějaký a tak, nějak se naroděj a něčim se stanou... to všechno je důležitý. ale ten defek kterej tadle kysna (člověk.. všechno co ho tvoří) utrží, je to co je skutečně osobitý. sou oply a mazdy, mercedesy a tak. ale oplů vecter je plno a maz accord taky, mercedesy se taky nejak dělí... ale to co s nimi zažijete a ta špína a bolístky co s vámi nabydou, jim dávají duši. lidé se taky dají rozdělit na různý typy a druhy. vlastně se každej dá nějak zařadit. ale to vlastní poškození jednince jeho prostupem prostorem a časem, je to co mu dává osobnost. každej má svoje škrábance a oděrky, někdo rachtá když tam dáváte trojku při vysokejch otáčkách a sou lidi co se převracej v zatáčkách. a tak jako svoje auto poznáte hmatem a nebo sluchem samotným. svoje lidi poznáte taky tak. bylo by záhodné, aby jste takto dovedli poznat i sami sebe.

______________

no... vlastně ještě nedovedu formulovat to nejdůležitější. a zdá se, že dokud to nedovedu, nebudu tady zchopen napsat ani nic jiného z toho co bych rád.
což neva :-) všechno bude!