tímto slavnostně přísahám, nebude čas kdy bych nebyl schopen se smát.

smysl pro humor je důležitej... iq suck my ass... bohatství, nebo i klidně zdraví.
směji se, tedy jsem.

už sem o tom možná psal... ale todle je příspěvek jenom o tomdle.

(pod přísahu nespadá situace kdy bych přišel o spodní čelist nebo jakákoli jiná fyzická újma, která by mě zabránila ve vnějším projevu pobavení.)

teď zrovna se nesměju, ale už sem to dneska několikrát přes "to a to" a přezevšechno dovedl, a bylo to povznášející a skvělé jako vždy.

dvoustý příspěvek

kapitoly mé duše - rozprava základní energie, mysli a emocí.

v absolutní tmě a světle zasedá osm mužů. ten jímž jsem, ti kterými jsem byl a tak i ti kterými budu.
není však zřejmé který je který, stůl má osm stran a všechny se zdají být stejné. neboť pozorovatelem jsou všichni zároveň a pro tmu a oslepující záři, se nezbývá než domnívat.

od prvního příspěvku před sedmi lety jsem ... dospěl, zesílil a zdá se že i dostal rozum (dovedu už totiž upřímně ocenit ponožky pod vánočním stromečkem).


za tu dobu jsem mnohokrát stál na hraně poznání, za hranou poznání. byl sem přesvědčen a zmaten, věřil sem, víru ztrácel a nalézal znovu.
postupně jsem si osvojil několikery koncepty vnímání reality. některé se i vylučovaly navzájem, vážně sem se neflákal. nic co jsem schopen vnímat mi není cizí.

přišlo zaujetí, poznávání, uchopení, implementace a učení. než se dostavil jeho přirozený konec, s tím že už příliš chápu a nemohu si dovolit ignorovat.
nebyly lepší a horší koncepty. byly starší a novější a vznikali na základě toho kde sem byl a kdo byl okolo mě.
a dnes jsem na konci další etapy, jak se říká "vyveden z konceptu".
vždy se znovu divím, jak se mi může stát něco tak nečekaně matoucího. ono kdyby to nebylo nečekané, čekal bych to, a kdyby to nebylo matoucí, zvládl bych to.
teď nezvládám.
musím opět a zase definovat základní složky reality a probrat se závalem "papírování", než budu opět schopen využívat své schopnosti.

vždy se do vzorce přimísí něco nového. ani to nemusí vzorec vylučovat. jen už to prostě není vzorec co by byl dál aplikovatelný, pro dělání efektivních rozhodnutí v čase a prostoru.
(když říkám efektivních rozhodnutí. myslím ty kvalitní, dlouhodobé, které mi ve výsledku nepřivodí větší újmu než by musely... vysvětlil bych, je to téměř dokonalé, ale píšu teď o něčem jiném)

prvních pár těchto restartů jsem nevítal šťasten, poslední dva nebo tři, jsem přijal s pokorou a nynější již vnímám jako přirozenost.
všechny organismy kolem mne, se regenerují. každá ve svém tempu, každá po svém. počínaje jedincem hraboše, až po ekosystémy.
mé tělo se průběžně regeneruje, vlasy, kůže, játra, vlastně všechno. to však nezaznamenám zdaleka tolik jako regeneraci jednotlivých orgánů/nástrojů mé duše.

mluvím o citu a rozumu. a jejich regenerace je nezbytná tak jako u orgánů tělesných.
když se tělo nedovede dál regenerovat, tak umírá. tak je to i s duší.
jenže když zahyne tělo, duše ztrácí svou podstatu a přestává existovat. když však umírá duše, tělo žije dál, a na svůj úkor duši vyživuje z paměti, vzpomínkami.


samozřejmě, regenerace duševní, nelze zaznamenat vlnovkou... nahoře a dole. probíhá neustále. ale u duševních nástrojů k orientaci v realitě, rozumu a citu, lze velmi jasně zaznamenat. probíhá na samotném receptoru. a čas na úpravu se projeví kolizí těchto nástrojů.

____________________

mohl bych pokračovat o schématech, kde se nástroje otočí proti duši samotné. o duších zotročených svojí myslí, nebo emocemi. duších strádajících věčným sporem těchto nástrojů. o setkáních s třicetiletými starci a těly lidí kteří už dávno nejsou lidmi.

ale nebudu o tom psát. momentálně mě to nesmírně děsí a dostatečně tomu nerozumím. chci to chápat. naučím se to chápat, abych věděl jestli chci, mohu a jestli dovedu pomáhat.
to všechno se mi právě děje. a má stávající sada nástrojů je omšelá a bude třeba ji upgradovat, abych se vůbec mohl pustit do práce.

___________________

buď a nebo. a když už, tak už.
udivuje mě jak málo lidí dovede tydle hesla ocenit. kolik složitosti na nich dovedou najít. a jak moci si je lze špatně vyložit.

jsem nesmírně zvědav na příspěvek třístý. ale ne tak moc, jako na to co si budu myslet a co budu cítit zítra, nebo pozítří.

I may be a knight, yet there is so much i have to learn, before i can become a master.

nothing happens by accident.

its easy not to be affraid of failing. if you dont fail.
i have failed big time, now. i guess.

little slip now and than... yes, im still a mortal. this though, was clear disregard of sense and i let my emotions to overcome me.
i guess it was a lesson i needed. dont understand it yet, though.


fear leads to anger, anger leads to hate. hate leads to suffering.

i feared, i suffered, and im still hoping...
the force eludes me lately.
need to learn to let go. not everythink can be fixed?

i need to meditate on this some more...

________________

losing illusions may not seem so bad, when you lose enough of them. or is it the other way around?

________________

with strength comes responsibility. and that is hard...right now... so very very hard.
and they just killed qui-gon... bastards

BLAST!
what emotions! so many of them and such a diversity. and so strong!
i have even lost my Jedi cool... few times already!
that heavent happened to me for about seven years... since i´ve got out of puberty i think.

například teď sem fakt strašně smutnej. uplně jako štěně. útěchou mi však je zkušenost, že to zachvilku bude zase uplně naopak. doufam (ne, já si zároveň uvědomuju, žo to tak bude, ale zároveň se uplně stejně bojim že by třeba nemuselo... really interesting)
takže buď o mě usiluje temná strana síly, nebo se má síla žačla zvětšovat víc než zvládam zpracovávat pži štávajícím nastavení. možná opět přišel čas osvěžit si základy.

pouštim si starwars... neni zbytí. mam pocit že sem zase nazačátku.
ještě že bytí strašnym drsňákem a frajerem sem se nenaučil rozumem ale prostě v to duševně dospěl. protože kdybych měl zapomenout i to, tak sem asi pěkně v řiti. takle, bych řekl to dávam v nějakejch sebeůctu umožňujících mantinelech.

chci říct... teda, chtěl bych říct, ale neřeknu.

okey, už mě dobíhá hlad... nálada se bude měnit... vlastně pomalu mění.
už nemam pocit že bych měl psát a už vlastně ani že bych chtěl psát.
BLAST!

v poslední době mám tady na blogu velkou návštěvnost. nejvíc z portálu na hledání sexu v praze. jsem poctěn. prosím čtěte. téměř každé druhé slovo které zde píšu burácí erotikou a každé sloveso čiší tělesnými tekutinami. jam jam, eat my thoughts!

myslím že mám zlomený malíček... nejmíň štípnutý. hoří a bolí a při mnutí chroupe a bolí ještě víc. hoří furt stejně. je to nepříjemný, na zbytek těla je mi totiž vcelku chladno. proč si tím ale nejsem zcela jistý, je to, že nemám nejmenší tušení jak se to stalo. vůbec.

dnes jsem po dalším powertripu. jak se dnes říká, "manažuji" nějaké ty projekty. (projektant) dnes jsem byl na jedné stavbě. byl sem tam nejmladší v odstupu deseti let. (samozřejmě nejhezčí a nej i jakkoli jinak) sešli se tam tři profese (osm lidí) a já byl ten co říkal co a jak a co se věci dělaly podle něj, za kym se chodilo pro radu a rozhodnutí. někteří si přišly i pro útěchu a motivaci a všem sem řekl co maj dělat a jak. to sem energeticky zvládnul a pozařídil během chvíle. a všichni si mě oblíbili. sem doma v říkání lidem co maj dělat! kdy! a jak! a aby!
ale jinak, odhlédnu od toho jak sem to napsal a vzpomenu si,  jak to na mě skutečně působí: mám pocit že se utrpěl něčím, čím nejčastěji trpí pubescentní děvčata, byl sem společností přinucen předčasně dospět. nemám pocit že rozumím dost věcem, že dokážu dost dobře jednat s lidmi a uplně se nevyznám v tom jak to chodí. útěchou je mi že takový pocit předpokládám stejně nikdy nenabydu. a co mě nutí přesvědčivě, sebevědomě pokračovat se vším silou a elánem, je můj Überšourek... a nebo něco co se mi stalo v hlavě během poslední dekády kdy jsem nedával bacha a důkladně se seznamoval se svým mužstvím.
doufám že to nezní hrdě, do jisté míry to tak zní nemá.

proč tu nestojí to, co by tu stát mělo, není tím že by to tu stát nechtělo. je to tím že nevím který z nás by to měl napsat, protože na to všichni máme téměř totožný názor.
což vede k tomu že to sem nechce psát žádný z nás, protože se bojí že by to napsal nepřesně a byl by ostatním k smíchu.
stalne-li se totiž, že jsme v něčem jednotn"ý", je totiž málo místa pro konfronataci a chybí debata, při které skrze pipisování jednotlivých postojů a vykládání argumentům, získává ona emoce tvar slovy popsatelný.

zahnal sem ukřivněnou křivdící babu na útěk jako orangutan. poslal sem k loji, dramatickou pizdu a pohrdlivě vyignoroval zbytek jejího, se studem umírajícího vystoupení. vyjel sem proti montérovi co mi, z pozice mylné autority, chtěl radit v mé práci a usadil ho skrze svoji služební autoritu... nadřízenost.
a nejsou to jenom reakce v situacích, které na sobě nepoznávám. mám například uplně jasný názor na jednu uplně novou věc. tadle otázka pro mě neexistovala a pak začla a já v zápětí přišel s jasnou a neůstupnou odpovědí: deka do pračky nepatří.

dospěl sem také k poznatku, že skutečně existují ony bájné kvality, které bych nikdy nedovedl skutečně ocenit, kdybych kdy přestal být šovinistou. *v dnešní době slovo pro muže přesvědčeného že mezi lidmi různého pohlaví je větší rozdíl než pouze fyzický* (od té doby kdy sem se jím ve věku šesti let stal)

mám v sobě nějaké to THC a několik těch pivek a během chvilky pudu na cigáro. a to co jsem zde dnes napsal, mi dává smysl.
až tak moc, že bych si myslel, že ho to bude dávat i ráno. jsem o tom přímo přesvědčen! (gua gua gua! *monstrózně*)

dvě hvězdičky: *text*, obsahují popis, v textu předcházejícího slova. nejčastěji popisují pocit či výraz.
to vypadá že pokrok dorazil i na tu naši dědinu! Pantáto, cigáro čeká! to se samo nevykouří! to neni jako novákovic venca!


SHIT! :-D :-D :-D :-D :-D

ručník schne, až uschne pudu plavat.
do tý doby budu psát. a možná dělat i další věci. ale doufam že uschne včas abych se do toho bazénu dneska dostal.

trochu se to rozjelo. konečně. mam dost co dělat a o čem přemejšlet a čim se bavit. uvažoval sem na červenej o tom proč, že sem se to tolik styděl, když sem nudil.
styděl sem se že se nudim, že nemam co dělat, že nemam cíl a nevim co bude dál. takový věci se teazovi nestávaj? jako stalo se, a je to pryč a byla by škoda to období popřít. přecejenom, lowpoint is better than no point. a rozhodně to období nebylo zcela prosté poznání. předefinoval sem si některá důležitá slova, uvědomil si pár potřeb které jsem nepokládal za své a uspořádal si priority do bojeschopného stavu.
vím teď o pár dalších věcech co nechci a tím se zase kousek blížím poznání co že to vlastně chci.

ale teď už o stavu současném.
bylo pár poprvé co se vydařily nejlíp jak mohly. byl sem na "fesťáku"... přiznám se teď.. na mém prvním (co si pomatuju). myslim si že to byl nejlepší fesťák všech dob a dovoluji si mluvit takle superlativně, právě proto že nemám srovnání a tudíž nemohu být zcela objektivní. onen soud sem založil pouze na pocitu, a to je strašně dobře!
plno naděje sem tam nabyl, nabil plno baterií a o něco líp poznal pár skvělých lidí. byl to první ročník psy-high a doufám v mnoho dalších a rozhodně se hodlám o něco víc podílet na jeho příští přípravách.
krom jiných skvělých věcí sem tam šel na výlet s papírem.
to byl další mezník. krom samoného fantastického výletu, který těžko popisovat, mi přinesl poznání několika maličkostí, které mi neskutečně chybělo aniž bych si to uvědomoval.
nejsem parchant, mám rád lidi a nekonečný smysl pro humor co sem si pomalu začínal vyčítat se projevil naprosto čistým způsobem... byl vřelej, upřímnej a rozhodně nebyl projevem obranýho systemu. má původ jinde. síla kterou mi dává nepochází ze strachu a to je moc dobře.
stav byl nanejvýš příjemnej, měl sem obavy že budu negativní, že vyplujou věci co sem si nevyřešil protože sem nedovedl a mohl bych bejt asociální.
ale nic takovýho se nestalo. nakonec sem se odvážil na frekventovaný místa, na nebezpečný místa, pustil sem se do hovorů s více lidmi najedou, i s lidmi které sem neznal a byl sem neskutečně rád že nemám strach, že sem pozitivní, že mám zájem.
při jednom hovoru sem se dostal do stavu, kdy sem přes smích nedovedl pokračovat ve slátanině kterou sem vyprávěl a pak mi začly téct slzy. čehož sem se samozřejmě lekl. nedařilo se mi zvládat příval emocí. smál sem se a brečel sem. je mi nepříjemná představa že bych před někym brečel a to se dělo. trochu sem začal panikařit. měl sem pocit že se mi hroutí obličej (výletovej pocit, velmi přesvědčivej) pak povolil a rozpadl se na spoustu hliněných střepů a zmízel mi ve tmě pod nohama. brečel sem a smál se. podařilo se mi omluvit a zmizet pomalu do tmy, kde sem si sednul pod strom a potichu plakal a smál se. nerozbil se mi obličej, rozbila se mi maska a začly se ze mě lít všechny ty emoce co člověk denně potlačuje (myslim že sem z těch co to dělaj trochu víc) časem se příval zastavil a já se uklidnil. bylo mi dobře jak nikdy. šel sem zpět k létání po celém lomu (bylo to v lomu) byl sem spokojenej a výlet pokračoval.
ráno sem se vzbudil stále bez masky a pár dní žádnou novou nezaznamenal. pomalu se mi na obličeji usazuje nová, což je nejspíš dobře... bez masky se nedá žít mezi maskami. ale teď když si ji uvědomuji, můži ji do jisté míry kontrolovat a ovlivňoval její sílu a podobu. sem ale šťastnej s tim jak se věci mají... před tím sem nebyl.

pak je tam ještě pár důležitých změn, o kterých zatím ale nechci mluvit.

v práci sem zvládnul a dokončil pár věcí které sem toužil zvládnout. to je taky dobrá věc. to je velká kapitola. a má velkej vliv na můj stav vědomí. ale popisovat ji zde mi nepříde potřeba.

pomalu se vracím k sobě a Já opět získává tvar co zapadá do reality, tvar který dovedu příjmout a být s ním spokojený.

_____________

chci
(to je skutečně dobrej pokrok)

ne zcela překvapivá věc, rozporuplná, však přecejenom utvrzující... baví mě dostávat do držky.
ne jako že by mě to bavilo nejvíc. víc mě baví třeba dávat do držky, ale i když dojde na dostávání, užívám si to.

doma sem byl veden k nenásilí. úprava. doma jsem byl veden pacifisty k pacifizmu.
tadle moje rodina, co se bojí zbraní, nedělá jí dobře pohled na krev a bojí se bolesti, mě vychovávala s tím že vítěz je ten co se nepere.
což není úplně špatně. ale lepší mi příde říci, že vítězem je ten jež zachová chladnou hlavu. a to je něco, v čem sem je všechny do jednoho vždy předčil. okamžité vyloučování násilí mi příde zbabělý a těžce inefektivní. a bolest je vždy eventualita, přičemž ta fyzická je mnohem snesitelnější než psychická... rozhodně dlouhodobě. o tom je ta chladná, horká hlava. nerozuměli proč se peru (spíš, nechávam dávat do držky) (ne že bych to dělal moc... možná kdybych to dělal průběžně, bylo by to pochopitelnější). nerozuměli proč se prostě neomluvim, když je mi to nabízeno jako snadná cesta ven z problému.
ne že bych tomu já tou dobou rozuměl. ale při zpětném pohledu jsem konečně rád, že sem si nenechal líbit ty věci co jsem si líbit nenechal, ač to znamenalo bít se s přesilou. nerespektoval soudy vynesené staršími a moudřejšími, jenom protože nikoho nenapadlo že možná nejsou správné a už vůbec o nich pochybovat.
jednat jinak, byl bych dnes jistě někdo jiný.
byl sem v rodině jeden jinej. všichni ostatní byly "smírní", "přizpůsobiví" a "nad věcí". a jinej sem byl, nemohl bych fungovat tak jak se mi vnucovalo. oni to dovedou, ale oni mají jinou konstrukci.

a to je to co mi zbylo. ten pocit že sem jinej než ostatní. dlouho sem byl. jinej, nepochopitelnej celýmu svýmu okolí. pak sem šel do školy, kde sem se tak už automaticky vnímal. ačkoli sem třeba uplně nebyl. už sem tak byl zvyklej. což mě samozřejmě odcizovalo a nakonec sem skutečně jinej byl. družil sem se s lidmi jež byli podobní mé rodině, a choval se před s nimi, tak jak sem se naučil doma. bylo mi to tak přirozené.
(přirozeně proti přirozenosti... by se nebízelo vysvětlení mých snah si vše co nejvíc komplikovat... ale to tentokrát s tématem nesouvisí... myslim)
pak sem postupem času našel lidi co mi sedí o něco víc. s kterými sdílím o něco víc konstrukčních prvků. stále sem byl jiný, i když nebyl, reflex sem si zachoval. došlo pak ke změnám ve stylu života, které mě nutily dělat víc a víc rozhodování a měl sem svoje vlastní problémy a časem sem vlastně na svou jinost zapoměl. pořád tam někde byla... ale všímal sem si ji míň a míň.
párkrát přišel kopanec do ledvin, kdy se tendle téměř zapomenutý pocit znovu vynořil a vzal mi na chvíli vítr z plachet. byly časy kdy sem si myslel že sem lepší než ostatní a časy kdy sem si myslel že sem horší než ostatní.
teď sem ale samostatný a nezávisly, rodinu vídám občas a setkávám se s lidmi se kterými chci a věnuji se aktivitám které si vyberu. a tak postupně dostává smysl kdo a jaký jsem.
nejsem jinej, jen sem tak byl vychovávanej. tak jako sem byl vychovanej že sem čech a sousedovi děti, že sou ježíšovi dlužníci.

______________

tadle úvaha vzešla ze dvou příležitostí krátce po sobě následujících. před týdnem nebo kolika.
byl sem na bootcampu a šel sem s tátou do hospody.

jak pořád žvanim o tom jak chci bojovat, bejt voják a tak. dostal sem malinkou příležitost ověřit si že to nejsou jen plky. na tom bootcampu. ne že by to bylo zdaleka nějak tak hustý, ale mělo to pár společnejch prvků. byl sem hodně utahanej a plno věcí mě bolelo. a nanejvíš mě bavilo jakým způsobem se mi v takových chvílich ubíraly myšlenky. nebyl sem připravenej, ale dycky sem dokázal o trochu víc než sem doufal. ten pocit po tom byl perfektní.
na konci uplně byl "turnaj" každej měl pár zápasů v různym stylu. rukavice, holení chrániče, chránič zubů. ještě před prvnim zápasem sem zvedal ruce nad úroveň ramenou jen s ksichtem. po začátku byla únava nepostřehnutelná.
šlo dost o soupeře a něco bylo ostřejší než něco jinýho, ale došlo na pěkný rány. ty ostřejší souboje mě bavily víc. dostal sem pár pěknejch ran, jedna mě posadila na zadek o pár metrů dozadu. zajímavý bylo co se mi dělo v hlavě v tu chvíli. jak mi fungovala chemie, jak sem se cejtil když sem se postavil a měl pokračovat, jak sem reagoval když se to opět spustilo. jak sem to vnímal když sem dostal další takovou.

rozhodně sem o něco násilnější člověk než moje rodina a rozhodně sem o hodně chladnokrevnější než moje rodina.

poprvý sem byl se svym tátou na pivu. za účelem zajít spolu na pivo. mluvili sme o práci, mluvili sme o koníčcích, o sobě, o dětství, o věcech co nás napadaly.
bylo to hodně dobrý. jedna z nejlepších věcí v poslední době.
v jednu chvíli sem mu povídal o bootcampu. nerozuměl. přišlo mu absolutně nepředstavitelný že by se měl snažit někomu dát pěstí nebo od někoho dostat. dostali sme se k mýmu dětství. použil v několika momentech označení "tragickej hrdina" ... při různejch příležitostech. (ne dycky rvaní. nerval sem se moc) nikdy v dobrym.
je ve mě něco čemu nikdy nerozuměl a občas to vedlo k rozkolům a vzájemnýmu nepochopení. ale oba sme to vlastně zvládly dobře.... to moje dospívání myslim.

______________

nevěděl sem o čem budu psát než sem napsdal prvních pár vět co sem smazal a začal psát todle. nevěděl sem že si todle myslim... tušil sem. dal sem obrazy do slov. slova jsou poznání.
pět obrazů vedle sebe dává mnoho smyslů a nemusí nikdy dávat všem onen kýžený. to je něco co slova dovedou.
tedy: poznání nepřichází samo od sebe, musí se o něj usilovat. aspoň trošičku. nejdřív je ale třeba mít pár obrazů ze kterých lze vycházet.
nemusí (ty obrazy) bejt velký, nemusí jich bejt hodně. někomu stačí pár, nekdo dovede pracovat s mnoha. nemusí být úplně přesné ale neměli by být naprosto odtržené od reality. ať soupestré nebo mdlé, musí mít hloubku, usí mít obsah. a k tomu je třeba talent a inspirace. takovým obrazům se pak říká umělecké dílo.
málo kdo má obojí. někteří však naštěstí mají obrazů na rozdávání.

forgetting things

too often, too important things

even sober

nevim přesně čim to je. ale mam pocit že to začlo na vodě. tam odsud si pomatuju málo. 

přibližně tak 12 hodin ze tří dnů, z toho šest je neděle.

vím že to bylo super... řeklbych... muselo bejt. to co si pomatuju bylo dokonalý a to co mi kdo vyprávěl bylo taky super. nikdo si nepomatoval kde sem přišel k rozbitej držce a kde sem ztratil tričko, jak sme dojeli tam kam sme dojeli a kdo nám postavil stan a tak obecně... ale bylo to dobrý.

každopádně to byl onen kýženej restart.

ale některý funkce nenaběhly uplně naplno. zapomínam věci kterých bych dřív nikdy nezapoměl, jakožto důležitou informaci. 

mam problémy soustředit se na problémy (což je zrovna super... krom práce)

a ta věc s tim králem a klaunem je důležitější než bych dřív řekl.

mam občas pocit, že si upírám uvědomění některých věcí, jenom prostě protože nechci. protože by to nebylo dostatečně urozené. a nejdivnější je že si dovedu uvědomit že si je nedovedu uvědomit či připustit a to ani nevim co je to za věci.

skoro jako by jsme už nebyli my, ale já a on... nebo on a já, popř on a on... ale už ne já a já.

zatim vlastně nevím jestli mi to vadí nebo ne a jestli se mi to líbí. ale myslim že se ještě chvíli necham v jeho rukou... sem to přecejenom já! to je dobrej člověk, nešel by proti mě.... moc. 

___________

vydim to na převrat. aspoň trochu. 

vzpoměl sem si na volbu kterou sem udělal a myslel sem že nemam volbu. jenom sem neměl dostatek informací abych situaci tehdy vyhodnotil jako volbu. 

pokud se totiž člověk rozhoduje na základě informací... většinou nakonce nemá volbu. pokud se však rozhoduje na základě intuice jde skutečně o volbu.

veřil sem ještě před chvilkou že jakákoli příležitost volby je iluze.

to bylo založený na tom že mám omezenou kapacitu (člověk) a že s dostatečnými prostředky a přesnou znalostí mojí minulosti ... např. průběžným sledováním, by bylo snadné přesně předpovídat jakékoli moje chování, od životních rozhodnutí až po povzdech v noční tramvaji.

proč už mi to nepříjde naprosto logické a neodiskutovatelné? nějak mam pocit..( tzn. že ještě nemam argument) že to vlastně nelze, vzhledem k času který nestojí a prostoru který neutíká. 

a také... rychlost pohybu částice nelze změřit aniž by došlo k ovlivnění její rychlosti.... nebo jak to bylo.

v tu chvíly by šlo argumentovat že to vše se dá zahrnout do výpočtu. ale to by musel ten co by měřil mít kompletně zaměřenýho sám sebe. a to už zaváním nekonečnem.

a neboť spatřit nekonečno mězi dvěma zrcadly nelze přes svoji fyzickou schránku,

nelze vyvinout lepší nástroj na předpovídání chování osoby, než je ona osoba sama... její paměť.

neříkám že každý dovede sám sebe předpovídat lépe než kdokoli jiný... jenom říkám že k tomu má nejlepší výbavu. ale spousta lidí má výbavu a sousta lidí umí uplný hovno a jiný zase víc, než aby mi bylo příjemný se s nimi srovnávat.

volbu sem měl, ale neuvědomoval sem si to. učinil sem intuitivní rozhodnutí proti logickému. nyní se vrací s novými informacemi ve skutečně patové podobě a já se budu moci rozhodnou skutečně intuitivně, zbaven té nepříjemné tendence vzpírat se logice věci a přirozenosti své fyzické přítonosti.

moje minulost mě utváří a dává jména a tvary mojí přítomnosti. já jsem moje minulost a má budoucnost je otázkou mojí schopnosti vyhodnocovat mojí přítomnost s dostatečnou přesností, dřív než se v ni proměním.

___________

proto je odevzdání rozumu adrenalinu tolik příjemné. člověk dělé intuitivní rozhodnutí... skutečně vlastní rozhodnutí, ne rozhodnutí na základě toho co vám kdo řekl a co zapoměl říct. 

při konfrontaci podobně mocných tvorů dochází čas na uvážená rozhodnutí.

a je důležité rozlišovat které volby jsem udělal a už je nelze vzít zpět a které jsem udělal, ale dilema je stále aktuální.

a vůbec. sem jediný kdo by mi mohl pomoci, kdybych něco takovýho někdy potřeboval. takže je vhodný dávat na sebe občas bacha a ne se neustále snažit vyloučit vlastní existenci. 

Každej občas potřebuje trochu prostoru!!!

bolí mě i zadek!... po probuzení sem myslel že mam standartní střízlivěcí neděli. ale pak sem se postavil abych se došel napít a bolelo to jako kdybych měl v kostech zase šest století.

šly sme na horskou výzvu... to je méno akce.

se zuzkou, byl to její nápad... hlavně, já sem jenom nadšeně souhlasil... takže nesu tak maximálně 40% viny!

šly sme sice poloviční trasu, tj. 38km ale vzhledem k tomu že moje příprava spočívala v plavání jednou za tejden a nočním cestování z hospody pěškobusem, protože neznám místní mhd, bylo to dost.

ale rozhodně zajímavý! bylo vedro, okolo třiceti... vlastně nevim... to říkala předpověď. 

jely sme to vyhrát a neprohráli sme... došly sme!

dřív sem ušel i třeba padesát... ale todle bylo v horách a to je asi holt rozdíl :-D. stoupání je fajn, ale ty sestupy, to je nepříjemný. 

čeho sem se bál nejvíc, bylo že se mi zase vyserou kolena, ale ty byly nakonec dobrý! až dneska sou nějaký prolamovací. párkrát zachroupalo to levý (snad tadle informace časem nenabyde na důležitosti) ale dycky to spravila jedna pochodová.

krkonoše sou krásný a tak, vedro je nepříjemný, místa se s časem mění, bla bla Bla! byl sem na výletě a bylo to príma, viděli sme ježka a šťouchali do něj klackem, byla na něm spousta much a pak sme dostali zmrzku a povídali si o počítačových hrách... bla

co ale skutečně stojí za zmínění!

šel sem ve svých superbotách. obstály skvěle... měl sem pár běžnejch puchejřů na patách.. ale to je všechno. myslel sem ke konci že mam jeden velkej puchejř přes celý chodidlo.. ale nebyl tam! 

semtam sem zachytil podivnej pohled mým směrem na "toho turistu v kanadách" (asi to sou kanady no) od těch lidí v supervychytanym prádýlku z delfíních drápků a reciklovanejch rakví starejch polárníků... co jejich boty od pohledu jasně říkaly že je maj doma v několika vydáních na každý roční období ve dvou variantách a měněj je jednou za rok. hrozná doba! je pravda že kdybych to dělal víc, tak si taky koupim funkční triko (místo toho co sem ztratil na vodě) ale dobrý boty mi stačej jedny, a nevyměnim je dokud se nerozpadnou, nebo jinak nepřestanou plnit svou funkci.

běhal sem s nima vodou, závějí, vedrem, daleko nebo blízko, běhal a lezl po všem možnym, hrál v nich hry, brutalizoval parkety na tancovačkách.. zkrátka ještě sem nepotkal nic, v čem by mi byly nedostatečné.

a teď nejsem sentimentální, teď sem akorát rozbitej a rozbolavělej a sem rád že ne ani o kapičku víc.

posledních patnáct kilometrů už to bylo citlivý, posledních deset to bolelo. posledních šest bylo skvělejch... to říkam dneska... včera to byl očistec.

ale bylo to zajímavý. jak člověk šel, a každej krok bolel postupně víc a víc. stehna mě boleli z těch sestupů, co sem se snažil spouštět na svalu abych co nejvíc omezil nárazy na kolena, lejtka z výstupů a zadek vůbec nevim z čeho, tylde svaly mě ještě nebolely.

normálně když člověk jde, neuvažuje o krocích. těch šest posledních kilometrů si je pomatuju všechny... svaly už bolely průběžně a že kráčim sem vyvozoval opticky a z bolesti chodidel. a samotnou mechaniku chůze sem způsoboval vůlí a ničím jiným.

nejdelších šest kilometrů co sem kdy šel :-D. myslim že ta chůze vypadala furt stejně, asi sem se nijak neklátil (narozdíl od jiných :-D) ale byla to uplně nová chůze.

co mě taky zaujalo, byly úvahy typu "co bych teď chtěl ze všeho nejvíc?" ... lety ověřená motivační technika. od standartního koupání nohou v houbovym rizotu, který je už dlouhatánskou dobu těžkým favoritem, se ideál s každými deseti kilometry měnil. po prvních deseti nic.. okey, to sem tak ani neuvažoval.

po dvaceti sem měl chuť vlízt do vody a skotačit (bylo hodně vedro), po pětadvaceti, mi přišla nejlepší představa s vířivkou a castulusem (jeden druh klášterního piva co na něj mam hezký vzpomínky) po dalších pěti už to ani nebyla výřívka... měl sem pocit že bych se v ní utopil.

z představy že ležim na znak a jsem ponořen ve vodě tak akorát abych mohl dýchat, jsem se při třiatřicátém přesunul jen k poseli po sprše, a těch milion posledních (5) už sem nedovedl s nadšením přijmou jinou představu než jen to že prostě zastavim a lehnu si.

další zajímavej poznatek ze včerejška! když ste moc, máte za sebou víc než na co ste byli připraveni. chce se vám jen ležet a plno věcí vás bolí a musíte odřídit nějakých stopadesát kilometrů tmou. co skutečně zabírá a drží člověka vzhůru a ostražitého, je (ano, krom pražského výběru) starej poctivej roadrage!

vždycky sem lidma co sou histerický, nebo prostě naštvaně řvou, pohrdal. nějak mi to přišlo slaboduchý. ale roadrage je něco jinýho! :-D zaprvý je to skutečně efektivní proti spánku a zadruhý, když je s tim člověk schopen ze vteřiny na vteřinu přestat, je to vlastně nástroj a ne posedlost.

takže děkuji botám, děkuji zuzaně (pokud ji dovedu odpustit :-D .... pokud si dovede odpustit), děkuji muži dvou rukavic a jdu se pokusit doloudat do toho bazenu co se na něj od včerejška těšim. další spaní až večer.

poslední příspěvek zase na nějakou dobu... protože kdybych takle pokračoval, zředim to tu tim paexistencialismem na něco pohrdáníhodného. a to by byla strašná škoda!! že! (jistě že... ne fakt, mam to tu rád... uplně s vážnou tváří... je tu pár hezkej příspěvků za těch třicet nebo kolik let.)

ale ještě jeden neupřímnej a zmatenej žvást si tedy ještě dovolím.
(to s tou neupřímností je strašně důležitý, a znamená to plno věcí a ještě je nedovedu pojmenovat... a mam z toho trochu husí kůži. a mam pocit že na to lze tak jedině zapomenout, protože na to prostě nepřijdu. ale to neni uplně z mýho slovníku... takže vlastně jak říkam... zmatený. dřív sem dovedl, cizim lidem v hospodě, který nikdy v životě nepotkam, co je zajímalo co si myslim, říct co si myslim.
zdá se že to už je pase... a to sem tolik chtěl. ale prostě sem ten obraz nedovedl dát do slov. dycky sem řekl půlku... něčeho na ten způsob, pozpátku. sice to působilo tak, že chtěli ještě víc vědět, co že si to myslim... ale já to tak nemyslel. fakt sem to nedovedl. a to bylo a stále je skličující (to je dobrý slovo... mnohem lepší než třeba úlet))

_______________

takže. tuhle sem, tak jako spousta lidí předemou, a možná i delfínů a kočkodanů, vypozoroval. že smysl pro humor je výsadou neprivilegovaných, ctí neúctivých, velikostí přímo úměrný hloubce úpadku od duševního standartu daného jedince. (teď mluvim o mužích... jak je to se smyslem pro humor u žen nevim... ale to je tak s více věcma. takže jedem dál) kupříkladu klaun kterej se považuje důležitejším krále (ačkoli si to nemůže dovolit nikomu říct a nikdy to nikdo nepochopí), dovede bavit lépe než ten klaun co je rád za svůj úřad, protože doposaď házel hnůj a je všeobecně vděčný. uplně špatný pak je, když začne vtipkovat pan král.
ale o panu králi se nikdo bavit nechce. klaun je přece zajímavější! (ehm ehm)

(tjn, ještě nedavno sem se viděl trochu jako klauna a jistě sem tak působil... ale párkrát se ke mě doneslo že vypadam jako chlápek (!!!) co si to s nim neni radno rozházet... teď někdy se to muselo stát. se divim že mě doma poznaj.)

ale zpět k humoru. můj dobrý přítel UU (první písmena jména jsem schválně zaměnil abych zamezil indiskrétnosti)
tendy můj přítel UU má práci na hovno, peníze má krátký, o princezně(*) ani nemluvit(rohodně to tu nečte... tak případně nebuď vztahovačná!) a vlastně krom tý práce moc věcí nedělá. a humor má břitší a břitší, až si vedle něj přídu jako ... sova(ta neni moc vtipná). pár let zpět to bylo naopak... já sršel ostrovtipem a on se měl dobře a humor mu stačil zprostředkovanej.

kam mířim... a teď asi nedovedu bejt upřímnej ani sám k tobě. já totiž fakt nevim jestli se mam dobře nebo ne. ale vim!... rozhodně mam pocit že sem zbytečně nudnej! nějaký ta satira by neuškodila!

ale při aplikaci vzorce který jsem předestřel. se buď nemam špatně, a nebo si už nepřídu důležitějším krále...
jako furt sem supersexy brontočlověk, chytrej jako mistr tříska. ale asi mi to nepříde tak důležitý jako dřív.
okey to je první nápad a ty bejvaj nejlepší.
Takže! máme kurz. (a to to stačí sesmolit) s humorem násilně vyhlížejícího chlápka mě vlastním ( :´(?! ), je třeba vymyslet, co mi to příde důležitější než to jak strašně sem úžasnej.
ale hlavně už kupředu, protože todle je křeč!

I ain't drunk, nor am I dead tired.

its awful, with all that deep O pronunciation and the puffed out F
i mean bloody awful!

explanation is luxury... i know... it doesn't come often... because it's afraid... for it's seldom understood, you see.

worst are the days, when i feel i´m really close to make the Decision. so i cease all the efforts of this person, that i´m. and then i start remembering why am I still here, in this place. the reasons are so dull!
NO, actualy worst are the moments, when i decide to fly off. I jump up, stretch the hands and as i´m falling back realising, that i forgot how to fly, and eventually that i probably never knew how.
>>>That Is Depressing!

shit, I make more sense, when i'm drunk!

now now, when there are no shells falling on us, we must make some up, right? silly little boy we are!
we shall have a story and then off to bed!
nothing good is going to come out of us tonite.... choppy chops, say good night!

dobrou noc

!... todle je vtip.

vlastně budeš vědět co se mi to stalo a proto ti to nebudu zaznamenávat. protože jestli si to nebudeš pomatovat... tak si ohava (okey, todle neni fér, ale holt se smiř s tim že si dycky nebyl fér.)

a navíc bych se asi propadl to psát :-D

dobře, aspoň klíčový slovo: ... 93%

neni to slovo, ale musí stačit. bude stačit.

gumo! ! :-D 

(tímto se chci omluvit všem pravdomilným lidem a tak i strůjcům jejich křížů)

bon nuit!

we are constantly being born.

__________

i know now, the world is going to be different than. it wouldn't feel bad, it'll feel new.
only task for me to do, till than... is to stay focused and occupied as long as i can... to enhance the surprise.

tear the fabric of reality! isn't that just human?!
i'll be the best. as always. quiet and sharp. loud and blunt. i'll win... i just need to.

__________

i wouldn't like to drift any further from myself, any further than i find myself now.

__________

we are constantly being born!

and it ofcourse goes both ways, thats why its so briliant. get born more than you get dead...
... fight is on

__________

lose the faith - lose the rules
though it just wouldn't give in easily, ey?

slowly slowly ... ...and you know the rest

vrátil se ke mě oheň.

bylo mi nevimkolik, tři? čtyři? spadl sem do ohně. 

spálil sem se a hodně to bolelo. ale nic se mi nestalo. popáleniny si nepomatuju, puchejře, nebo cokoli. pomatuju si že sem byl v ohništi.

ve skautu mi o pár let později dali do ruky sirky a naučili mě oheň vytvářet a ovládat. byl sem přirozenej talent. oheň mě bavil a já mu rozuměl. nikdy sem to nijak nepřeháněl, nebo se v tom nevyžíval, to ne. jen sem prostě uměl dobře dělat oheň. jedna sirka byl standart, pokud byla vůbec zapotřebí. věděl sem jak co hoří a co kterej druh plamene znamená.

pak sem se před pár lety odmlčel ve venčení a k mnoha ohňům sem se nedostal. tak jedině ke kamnům.

když sem se zase dostal k přípravě ohně, nedařilo se mi. potřeboval sem k tomu papír a sirek klidně třeba deset než sem to přiměl hořet.

myslel sem že sem to zapoměl a bylo mi to docela dost líto. párkrát sem se i spálil.. o pánev, nebo o cigaretu a měl sem z toho puchejře a fujfuj a teď sou z toho jizvičky. 

byl sem tendle víkend na soustředění a dělal sem oheň. nezapoměl sem. vrátil se ke mě. šel mi snadno a dobře. když sem do ruky vzal dřevo, věděl sem co s nim a kam s nim a všechno šlo fajn. několikrát sem se spálil, když sem s nim blbnul, ale věděl sem že nebudu mít popáleniny. puchejře zmizely do rána.

piplal sem si ohniště, vyhrál sem si s přípravou uhlíků a hladil sem hořící dřevo, prostě sem byl moc rád že sme zase pohromadě. mám deku načichlou kouřem a nehodlám s tím nic dělat.

bylo to velice uklidňující a myšlenky beroucí. prostě přesně to co sem potřeboval.

nějaký věci se změnily. myslim že sem se bál. hodně sem se zlobil, kvůli blbostem a některý věci co normálně   nevnímám mi nebyly jedno. nedovedl sem se soustředit. jen na ten oheň.

mám z toho soustřeďka rozporuplný pocity... ale ačkoli to bylo nenáročný a nudný, dovedl sem si utahat tělo. takže asi dobrý... tak sem to dycky bral.

nepodařilo se mi opít. Hodně sem se snažil. chtěl sem se vynulovat, ale nepodařilo se mi ani se picnout. 

motal sem se, točila se mi hlava a tak. ale s myslí sem nehnul. tvrdohlavě dlí na prameni a žádnej odvaz se nekoná. restart je pase...

chtěl sem ti toho napsat mnohem víc. nějak sem to měl v hlavě, ale už nemam. 

oženil sem se!

s matějem. obřad a všechno! naučil se mi říkat "drž hubu", "demente" a "píčo" (ještě než sme se vzali) je to zábavný :-D. nevim jestli mu na to nějak reaguju nebo ne... myslim že ne. ale nevim! každopádně mě to baví.

dál stojí za zmínění taky: AU!!!...!!!...?!?!?!!! ...

potom taky: fuck a duck

taky sem se myslim cejtil jako jeden z nich... z lidí. víc než kdy dřív. proto sem se asi bál. sou strašně statečný, jestli je to takovej pocit jako sem měl já. 

teď to jako bude chtít nadpisy?

eels are coming. let's hover high. for the craft, is claustrophobic already.

no meaning meant, just few things funny, put together.

O'er the hills and o´re the main. as long as it doesn't rain ..... carriages.. or walking sticks.

i was born blond. never really realised... that i was born.

i don't think i ever will (tough one)

think drums! must think drums! they whisper promises. loudly indeed.

then the galaxy quest is the only answer...     gloomy times :-D

nezvykle moc sem se ožral.
chtěl bych věřit, že sem nešel včas domu, protože sem nekouřil a tudíž nebyl tolik unavený jako obvykle.

ale nevěřim.

ne jenom že sem se ožral. vrátil sem se domu někdy ráno, nevim už jak. vim že bylo světlo a nezajímalo mě to. nezajímalo mě ani kolik je hodin.
telefon mě vzbudil v jedenáct... v běžnej pracovní den. kdybych tak aspoň neměl tolik práce... ale mam ji teď dost. byl sem tam do devíti, někde mezi snem a dnem. práci sem stihl, ale zbytečně sem si to zkomplikoval.

co mě však rmoutí ještě víc, je jak to probíhalo. bla bla bla a pak už sem byl moc. přestaly mě zajímat věci. když sem s někym mluvil, tak abych ho rozmačkal, bylo mi jedno co říká. vždycky sem měl podezření že si myslim že sem nejchytřejší, dycky sem věděl že nejsem. ale ten večer sem se tak choval a taky tak mluvil s lidmy. nezajímal mě nikdo jinej než já (jestli vůbec). buď sem někoho rožvejkával a nebo seděl sám a pelešil se ve svej otupělosti.
je mi z toho trochu zle. jak se totiž říká o tom že v opilosti vyplyne skutečná osobnost...
dyť já měl dycky takovej zájem o lidi!

co to sakra? nezodpovědný, hloupý, bezcitný a ve všech ohledech zavrženíhodný, skrze hodnoty, které jsem považoval za své.
nevim kdo to byl. ale nechci už ho nikdy vidět. styděl sem se. to se mi nestává. ne předemnou.

stále doufám že jde o vrchol nějakého období, podivného, přechodového. snad poslední vzdor dítěte, nahrazovaného dospělým člověkem.

doufám že se neublížil příliš lidem... mám pocit že sem možná mohl. nevím však jistě.

_____________________

prosím prosím, mé budoucí já. až budeš mít vysvětlení, nenechávej si ho pro sebe, ať ho budeš považovat za sebenudnější, nebo nepodstatný. momentálně mi dělá lépe jen představa že jednou porozumím. snad brzo.

v odpovědi na předchozí přízpěvek!

sám sem si způsobil účes. můj vlastní sestřih, provedený na základě impulzu, strojkem na fousy.
nešlo to hned, nezačal sem tím nejsnazším. vybavení nebylo stoprocentní . ale čirá zručnost a vynalézavost stála jako vždy při mě!

Mohawk, 18.6.13.
mám pocit že stojí za zaznamenání... jako by to bylo něco na co sem dlouho čekal a nebude to brzy, kdy jej přestanu nosit.
možná tak nebo jinak. každopádně sem na to dlouho čekal.
udělat něco impulzivního s následky, které si nedovedu představit, cosi out of line. něco co připodobní můj zevnějšek mému nitru (a nebo aspoň dá najevo že nějaké mám)
mám tu práci, kde jsou všichni pár generací napřed... až tak že jejich potomci jsou jen o několik let mladší než já. dřív bych neřekl, že někdy dovedu působit jako tolik seriozní mladý muž. pracovitý, důkladný, učenlivý a šikovný... a pár dalších věcí, které byly-li by řečeny o mě, mému několik let mladšímu já, rozpustil by je se smíchem.
tím si nechci honit ego, tentokrát :-D.
jde o to, že takový sem nikdy nebyl, ani to nehrozilo... aspoň mi teda nepřišlo že by něco takovýho hrozit mohlo.
potřeboval sem se s touhle prací, tímhle směrem změnit. zahrál sem to skvěle, přesvědčil sem sám sebe a skutečně sem se stal sebou kterým dnes jsem. bez přetvářky. je čas povolit grimasu a najít kompromis mezi mnou a mnou.

(tou osobou co měla dlouhý vlasy, zapíchávala si do nich tyčky, chodila s papírovou maskou po městě, roztáčela kola humoru až k sebepohrdání, nebála se ničeho a nikoho, nerespektovala nic a nosila tu utahanou blůzu s kapsama plnýma něčeho, vyznávala teatrální gesta a vyprávěla důležitý věci nesmyslnym způsobem, ...vůbec. ti co mě znali dříve, vědí, ti co ne, nepochopí)

soustředěnost a zodpovědnost přetrvává, však gesta se vrací, humor přiostřuje, sny se vzdalují realitě a předevčírem sem si vlezl do vany a vyholil mohawka. (účes!)

______________

nepotkal sem od tý doby mnoho přátel, a ty co jo, nereagovali nijak zábavně... někteří z nich jsou jednoduššího ražení (to se říká o hloupých lidech s omezeným slovníkem... pořád ale přátele... ne, neříkám jim to do očí, jen za zády) a druzí sou zrovna v procesu dělání si na mě názor a já jim do toho hodil opičí klíč. reakce v práci byly smíšené ale nakonec kladné... jako by jim nakonec došlo že sem na něco takovýho měl nárok a je jenom zvláštní že sem byl starý jako oni tak dlouho.
pak sem šel k vitnamcům, co je mam ve vchodě, koupit si nějaký sračky. už se tam známe. pani byla zatim nejlepší... až tak že sem si uvědomil, o co mi vlastně s tim účesem jde.
řekla mi že vypadám jako jiný člověk... předtim se vypadal jako student/kancelářský pracovník... a teď vypadam spíš jako umělec... musela si to najít ve slovníku. chvíli to trvalo a já věřil že hledá slovo voják... ale našla umělce. to dává smysl, voják sem byl doposavaď. umělec se vrací. snad se budou kamarádit.
byly časy, kdy sem se za umělce skutečně považoval a asi jím i do jisté míry byl.
(mám rád svojí vietnamskou prodavačku)

budu jím zas (umělcem). tentokrát dospěle... což zní ponuře, ale v mém podání, to rozhodně ponuré nebude.
voják nesmí utíkat, umělec nedělá nic jiného.
myslím že se umělci konečně povedlo utéct před vojákem do té vany. dokud oba zůstanou v poklusu, může to skvěle fungovat.

co tak ještě?

peru si, vařim si, uklízim po sobě, vím kde co mám a už mi nechybí ani nůžky na nehty.
u všeho se lze samozřejmě zlepšovat, ale to je otázka praxe, ne něco na čem je potřeba aktivně pracovat. (když to píšu takle, zní to že to pro mě byl velkej boj... a to proto že Byl!)

pracuju na co nejůspornějším ekonomickym modelu. asi se tim lze bavit. tak jako se lze bavit úsporným řízením... to mě teď dost přestává bavit, ale to je daný jarem a tim že tim vlastně nešetřim peníze sobě.
měl-li bych to brát do krajnosti, tak nebydlím... ale měl ly brát do krajnosti i zbytek věcí, tak nežiji. ten život který žiji. všechno jsou to pohodlné volby.
všichni dělají pohodlné volby. donedavna sem to viděl jinak. už mi to tak nepřijde.
rozdíl je nakonec v tom jak dlouho dopředu dovede jeden plánovat a jestli je zchopen ubrat si stávající pohodlí za cenu budoucího. a pak taky záleží na tom co kdo k pohodlí potřebuje.

něco nás vyslalo do života, něco spustilo domino vesmírného časoprostorového odvíjení, kde naše existence musí nevyhnutelně proběhnout v určitém rozmezí a podobě, nad kterou nemáme žádnou moc, natož abychom z ní měli rozum.
a oč jde, je zařídit si tu existenci co nejpohodlněji. hlavně se nemýlit v tom, že tvrdím že by člověk měl ustrnout a umřít, protože nic jinýho nemá smysl.
to by byl mylný výklad, stejně jako by bylo najivní, myslet si že se pro něco takového kdokoli z nás může rozhodnout. může, ano, asi tak jako že chce plastový vojáčky, nebo aby si ho všichni víc všímali. ale rozhodnout se pro něco, chtít něco a mít něco a udělat něco je velkej skok.

a některé věci pro které řeč má slova, prostě nejsou možná. spousta věcí kterých se plno lidí bojí a nebo o ně usiluje, logicky nejsou a nebudou.

někdo potřebuje ke své duševní pohodě pocit co největšího fyzického nepohodlí... tak aby se nemusel cíti provinile, vůči dětem v africe a podobně.
když říkám pohodlí, mluvím o stavu ve kterém člověk má věci se kterými si poradí a nemusí se potýat s vlastními nevyřešenými problémy a s problémy které řešit z jakýchkoli důvodů nedovede.
jsme odkázáni k řešení problémů, to je život, spoustu problémů si ale lze vybrat, problémi vlastní lze nahradit problémy druhých lidí a osvojit si je. nebo lze vlastní problémy přenést na druhé a věnovat se jiným. lze utéct a lze bojovat. co z toho je lepší?.... irelevantní.
od problému se utíká k problému a ten který má pocit že je třeba vynášet soudy, má nejspíš problém vlastní, na kterém se druzí odmítají podílet, nebo má jednoduše pocit že mu druzí odpírají pohodlí známých problémů tím že se nevěnují problémů u kterých seděli nejlíže, utekli a sám musí řešit co není jeho.

to je jako kdyby se utonulý hněval na ty jež uprchli na záchraných člunech a umírání nechali jenom na něm.
ostatní utíkají, uteč taky, nemůžeš? to je tvůj problém. řeš ten a pak utíkej.
zkrátka jsou věci, které nelze přemoci či přelstít.

měl bych si vyřešit, proč že to nemůžu utíkat....

bylo mi řečeno že sem frigidní.

taky se mi zase lidi začínaj snažit něco dokazovat... o sobě.
dycky to dělali. už odmalička se mi z ne zcela pochopitelného důvodu snažili lidi něco dokazovat. o sobě, o mě, a mě a nich.
jako jo, to lidi dělaj furt všem. ale jestli je to tím že já mam málo kdy komu snahu něco dokazovat, nějak se to na mě lepí a lidi co vůbec nemam důvod se s nima srovnávat, dělaj kotouly a pak koukaj jestli sem to viděl a jestli sem ohromen.
když sem byl malej tak sem tim vlastně i docela trpěl. neměly ty tednence vůči mě jen moji vrstevníci...
pak sem tu hru začal hrát taky, bo mi to přišlo jako běžná věc... pak mě to omrzelo, pak mě to zase trápilo a pak sem to pochopil... ne proč to dělají. ale že to dělají. do té doby sem neznal motivace. nějak sem na to reagoval jako list na déšť.
když sem si toho všimnul, porozuměl že mají lidi tudle potřebu (ještě sem ale nepochopil proč... mam pár podezření) mě přesvědčovat abych je vnímal nějakym způsobem. ... tak mi to asi trochu stouplo do hlavy. ale zase to přešlo, nic dobrýho z toho pro mě nebylo.
pak se najdou lidi který todle vůbec nedělaj. a ne proto že by byly ve vyší lize (nebo jak si to teď rozdělujete) jenom prostě nějak nepodlehli tej potřebě... ne zjevně. ty mam rád, většinou ze všech nejradši. stejně tak jako sou mezi nima pár těch co mam rád opravdu nejmíň.

bylo to někdy v tej době kdy mi mezi řečí jeden kamarád mezi řečí řekl "tebe se to netejká, ty seš frigidní". krátce po tom to lidi začly dělat zas. měl sem od toho pauzu nějakej čas. možná to bylo protože sem měl pocit že sem osamělej nebo sem byl osamělej protože sem byl zvyklej že se mě snažej lidi přesvědčovat že sou a nedělali to. každopádně sem měl období. nevim jestli divný, nebo normální. ale řekl bych že se mi předtim stalo víc věcí než sem dovedl strávit (potřebuju většinou věci hodně rozmělnit a todle sem nestíhal) a tak sem se zakuklil.
myslim že tomu bude brzo konec... tej kukle, cejtim pokračování. pomalu se vrací ten kdo sem byl. bude uplně novej, nevim přesně v čem. to teprve poznam. ale vy nepoznáte vůbec nic... a nebo jo, to ze mě mluví kukla :-D.

nesmim to ale uspěchat. ještě to neni hotový. ještě tu pro nikoho nejsem. ještě tak měsíc? nevim přesně jak dlouho ještě. ale není co uspěchat. života mě čeká ještě dost.
to by bylo jako by si někdo omylem podřezal zápěstí o plot a nechtěl ztrácet drahocený momenty života tím že si to bude zavazovat, hledat pomoc a pak se hojit, protože mu právě všechno tak skvěle vychází a nebude to trvat věčně.
.... todle lidi vlastně dělaj furt... ne se zraněníma který krvácej... to ne. pohled na krev lidi znervozňuje (víc či míň) ale ty ostatní zranění, ne fyzického druhu, vůbec neřeší. nikdo jim neřek že je to nebezpečný. nikdo to neví a kdo ví tak mlčí a ten co nemlčí, toho umlčí. a pak na tydle zranění, co se jim něvěnovali umírají. ne vždycky fyzicky, ale co je umírání, když ne nenávratný ztrácení věcí které duše považuje za důvod k bytí.

teď si nestejskam po věcech co sem ztratil. mě se vlastně nic tak strašnýho nestalo... mluvim o těch lidech to člověk vydí jak chodí. maj zjizvený obličeje, oči zmučený bolestma a pokračukou dál v tom jak žijou, přesvědčený, že sou normální, že sou bod nula od kerýho se odvozujou hodnoty ostatních věcí ve vesmíru, jsou stateční, protože to přece souvisí s tím že si "uvědomují sami sebe" a svojí smrtelnost. ne jako ten pes, co může bejt rád že má balonek a když ho nakopne někdo koho má rád tak uplně neskrytě ublíženě kňučí.

spousta problémů světa by zmizela kdyby jsme si připustily jací skutečně jsme, kdyby jsme žačli brát v úvahu že nejsme fyzické osoby/ boží děti /superhordinové ale že jsme tvorové jako sou třeba raci. narzdíl od kterých sme obdařeni relativně vysokým intelektem. a že neni ani křemíkový ani jiný nebe a že spravedlnost je obecnej pojem nejvíce spojovanej s odsuzováním na základě nějaký filozofie a že psycholigie je skutečně věda, jediná která nám teď přinese něco dobrýho (ve správných rukou... ne v reklamě nebo při manipulaci veřejným míněním), žárovku máme a děti sou na telefonu... teleport pomůže jedině obchodu, lidi ho nepotřebujou.
chci říct! nepotřebuje mít právo nebo svolení ke slabosti. je to naše přirozenost!
stydíme se za svou přirozenost tak jako se stydíme za svoje přirození. to je nepřirozený. a hlavně strašně hloupý.





and now, i'm sad. wrong attitude? perhaps, just you give me a bit more time...

další neskutečně přesvědčivej sen.
opět z něj zbyl nepříjenej pocit co je loženej freudbite!
šel sem se jí schovat na záchod kam by za mnou nemohla, abych si posbíral rozum.

nepopíšu ho s dějem, tentokrát si nepomatuju všechny dějový okamžiky, tak jako celkovej pocit.
bylo to jako film. ustanovení prostředí, specifikace hlavního hrdiny a jeho popis.
byl hodně sebevědomej (já) znal svoje postavení v sociální struktuře kterou sem vysnil snad z ničeho! nenalézám v ní nic co sem mohl kde vidět nebo prožít.

nakonec to bylo o tom, že to kdo jsem a jak se vnímám a tudíž vystupuju je druhým nepříjemné v tom smyslu že jsem fyzicky dominantní za příjemnou hranici. (neubližoval sem, jen se skrze svoji sílu nedával prostor druhým k racionálnímu dialogu) nikdo nic neříkal. došlo to do situace kdy sem byl konfrontovanej v neobvyklý situaci neobvyklým způsobem, neobvyklou postavou.
hodně se v ní poznávam, v tej postavě, jen sem o něco hezčí a o hodně chytřejší a o mnohem míň agresivní a cholerický.
vpodstatě sem si dovolil se bránit zdánlivě nevyprovokovanému útoku slabšího jedinece (jakési verze mě, samozřejmě... můj sen) čímž sem prokázal že je pravda co mi neobratně a ne uplně vědomě naznačuje.
zapudil sem ho z posledních sil co zbývaly mému egu. a s otevřenýma očima sem se chtěl uchýlit stranou a přehodnotit sama sebe a vůbec, v klidu si znova přehrát co že se stalo a co to znamená.
pak sem měl povinost zůčastnit se společenské akce, kde jsem potkával lidi. zvládal sem to, nikdo nic netušil a já sem hrál sebe jako záskok za svoje ego.
pak tam byla ona. chtěl sem ji vidět, byl sem rád že přišla. jenže okamžitě poznala na čem sem. zdánlivě se mnou hovořila na jiné téma, však neustále narážela na situaci. jako kdyby věděla.
chtěl sem s ní hrozně moc mluvit o tom o čem jsme se zdánlivě bavily. nedokázal sem to a ona se dovídala víc a víc s každou mojí odezvou.
nakonec sem se pokusil vymluvit a zmizet, ale nedovedl sem otevřeně připustit to co už jistě dávno poznala. útíkal sem jí ale neutíkal. nakonec se mnou nastoupila do výtahu.
potřeboval sem čas si posbírat kousky a dát se dohromady. ale ne před ní. ne před nikým. nedávala mi šanci, jako by doufala že se zlomím před ní. ale nemohl sem, bál sem se jí, bál sem se že jí to nebude stačit. měl sem ze sebe strašnej pocit, uvědomoval sem si všechny svoje špatný stránky. a ve zmatku zmatení a nedostatku času zamyslet se (musel bych jí připustit nemyslitelné, abych dovedl uvažovat čiře).

miloval sem ji a nenáviděl, bál se jí a přitom jí toužil o sobě říct... aspoň něco. buď sem zpanikařil, nebo prostě zabouchnul dveře / schoval se do ulity. ale probudilo mě to.
schouli sem se v posteli. myslim že sem řekl něco na způsob "to přece ne.."
pak sem si uvědomil že to neni pravda, že takovejdle nejsem. dostavilo se podezření že šlo o sen a uvědomil sem si že už tam se mnou není. bylo mi to líto, byl sem rád že jí vidím, ale měl sem aspoň čas nebojovat a myslet. nebojovat sám se sebou.
šel sem na ten záchod. nakonec mě ze zoufalých snah o pochopení proč, dostalo ohromení nad živostí snu a neskutečně specifickým emocionálním výstupem.
byly  tři ráno, ještě sem usnul. nakonec pobaven s lehkým závanem hrdosti na svoji představivost.

tentokrát sem dosáhl jen několika možných implikací snu na realitu, a jedna jediná byla tak smysluplná, že zbytek nestojí za řeč.
nejsem fyzicky dominantní... už se nehrbím, sice neuhybám když na mě někdo vyjede a při jednání si uvědomuju jak moc dělá když zaujímám silnou pozici (držení těla) ale nejsem fyzicky "intimidating" (nenapadá mě český ekvivalent).

šlo by to aplikovat na mysl. asi by se dalo říct že svoji duši považuju za jednu z těch svalnatějších a na druhých mám zvykem brát si co chci a dělat ramena... možná (ne vytahovat se... spíš jako nedávat nic znát a dávat najevo druhým že jejich emocionální prožívání je jalový a nerozumový, jenom tím že to tak vnímám... možná). a možná je v tom moje slabost. a možná v tom ona nefigurovala uplně náhodně.

taky způsob.. proč ne. ale je to založený na tom že bojuju sám se sebou. a to nenese nic dobrýho. ne že bych si dovedl teď nakázat že budu otevřenější, že budu i na pohled zmatenej kluk v ranné dospělosti, že se budu chovat nesebejsitě v situacích ve kterých skutečně nevím CO.
učesal sem si dneska pěšinku na druhej straně... jakoby omylem? držela tam sama od sebe. dávala tam smysl... česal sem si ji dřív na hruhej straně (ne uplně pěšinku... ale směr vlasů) od tý doby co sem to tak udělal poprvý, když sem vzal do ruky hřeben. (asi pře šesti lety) bránily se.. ty vlasy.
dlouhá doba strávená zbytečným bojem proti přirozenosti vlastních vlasů, způsobená naprostým nezájmem. namyšlenou netolerancí reality?

možná, možná. asi sem to vyvolal tím že si teď zpívám (pobrukuju) kdykoli se mi zachce.

____________
taky sem si umyl auto. ze včerejška na dnešek mi ho monstrózně zbombil nějakej orel. jako bych to na noc zaparkoval do skautský latrýny. hrůza.

milý deníčku, kéž bych k tobě mohl být upřímný.
ne vlastně ne. takle je to lepší. když sem dospelej člověk. jakože samostatnej jedinec.
nemůžu k tobě bejt upřímnej, nerozuměl bys mi a neměl bych čas ti vysvětlit dost z toho co vim o světě, abys mě dovedl pochopit a vidět mýma očima. jakýkoli jiný oči by mě nevnímaly tak dobře.

dává to smysl, všichni sou o všech přesvědčený, že sou věci o kterých doufaj že se nikdo další nedoví. musí na tom něco bejt. nevědět nic, a nebo uplně všechno. dvě nebezpečný polohy. kterejch nejde absolutně dosáhnout, ale to prostřední... že se ví o něčem něco a s tim se pracuje, je pohodlná. a má potenciál bejt nejnebezpečnejší ze všech.
to je jedno. co chci říct je, že sem objevil že se účastnim ještě jedný další hry. o který sem netušil že se hraje. a myslim že dokonce dovedu nějak rámcově dát dohromady i pravidal.

!proto se všichni chovali tak nepochopitelně divně!

oni si myslí že si myslim že si myslí a myslim si že si myslej že si myslim a ten co mluví naposled dostane odměnu za dobře provedenej šef.
skoro se teď cejtim jako bych to byl já, kdo si o lidech myslel víc než, že sme jen zvířata jako všechny ostatní. ale nebyl!
trochu pitomý, jak sem se pokládal za extrémního bezvěrce a kritika. ale zdá se že to nejsem ani z půlky tolik jako každej průměrnej na dogmatech operující člověk.

ale to je moje přiřozenost, nesouhlasit a bojovat proti svoji přirozenosti. mýlil sem se v tom že je to lidská přirozenost. a přitom to tak tolik vypadá.

ale vlastně je to fajn. vlastně je mi líp. teď. než mi bylo doteď. moc se nezměnilo. jen málo. a kdo ví na jak dlouho...
už se můžu vymlouvat jenom na chlast.

už tečka

dostávam se s tim filozofováním do docela hustejch proporcí. jako že vbec nejsou hustý.
jako že shit! ... kdybych o tom samozřejmě nebyl přesvědčenej. shit mi příde jenom z pohledu z minulosti... pomatuju si jak sem uvažoval dřív... třeba před měsícem. nebo pěti. a těmdle zálohám obrazu, to příde jako velkej průšvih. ale to mi nejspíš jenom nerozumí.
určitě mi nerozumí. jak by mohli.
dyť to neni nějak extra zlý. je to něco jako když člověk pochopí fyzikální zákony a tak. nic co by mě někam posouvalo. jenom mě to trochu deevaluuje (jestli je to vůbec slovo) přede mnou samotným. ale tak i všechno ostatní.
ale vlastně ani to ne. hodnota je iluze. tak jako možnost volby až po víru v boha.
ty z věcí v životě, který nelze vnímat jako celek, nebo jako princip, člověk u nich dovede akorát indikovat množstí na základě srovnávání.
u takových věcí pak lze akorát určit správné množství... nebo aspoň to množství který je okey. pro něj, pro život, pro cokoli. asi

sakra. :-D to se nějak nezdařilo. ale nechám to tu. zpětně se tom třeba vyznám. pokud budu vědět kde dělám chybu. pokud ne, tak ji budu dělat dál.

každopádně!
už sem zase trošku schopnej představit si sám sebe v budoucnosti. pár eventualit se tam objevilo. opět přestávám být svobodným, vracím se do světa lidí. pomalu ale jistě! :-D (to je všechno metafora)
pár záchvěvů bojovnosti kterou sem na sobě dříve s uspokojením pozorovával. tuhle a támhle. dokonce sem se i bál. myslim že to bylo trochu mimo pointu situace, ale něco na ten způsob sem pocítil. okey... nebál.. ale rozhodně sem se ujistil že k tomu stále mám předpoklady.
potřeboval bych zase zmást. moje logika začíná bejt příliš neprůstřelná. ani já s ní nedovedu moc hnout.
příjemný je, že dřív nebo pozdějc, se to někomu podaří. zákonitě musí.

taky zajedu za babičkou, ta mě dycky dovede vrátit do reality... nebo aspoň nasměrovat. moje babička je super.
jak se tomu říká? někomu nebo něčemu co vás utěšuje jenom tím že víte že to tam někde je. něčemu co vlastně ani nemusí bejt přímo u věci ale dovede vám v těžkej situaci dodat dost energie, jenom tím že víte že tam někde je? bůh... řeklbych. a nebo kontokorent. něco na ten způsob. fakt mam moc rád svou babičku.

vážně... tendle příspěvek má grády. od začátku do konce :-D skoro jako kdybych už byl zmatenej. du VAŘIT!!

stál nad umyvadlem, na toaletách v zaměstnání kde byl zaujat a vytížen prací, za kterou dostával zaplaceno, aby mohl platit nájem, kupovat si jídlo a ošacení, lít naftu do nádrže a ve zbytcích času se věnovat věcem které vzdáleně souviseli s jeho sny. s jeho skutečným domovem a světem který miloval.
smýval mýdlo z rukou právě v tu chvíli když se octnul v podkrovním pokojíku s pár kusy nábytku a dvěma ženami.
měl stále mokré ruce, utřel si je do trička. vzduch měl cizí složení a sluch dobíhal jeho závratnou změnu polohy s velkým zpožděním.
pozoroval pohybující se rty, vyměněné pohledy, nezvyklou barvu světla procházejícího malým oknem.
když začal zjišťovat okolí, začal dveřmi, uvědomil si že má rozepnuté boty. měl je v kančeláři na nohou jenom kvůli průvanu a pro pohodlí je nezapínal. pokleknul a  zanul si je. pocit spolehlivého držení nohy a dopnutí konečného suchého zipu v něm uvolnilo stopové prvky pocitu jistoty, který ho myšlenkami vrátil k rozpracovanému konstrukčnímu problému na jeho pracovním stole. ze kterého ho zase vytrhl rychle se navracející sluch. přiletěl z dálky a rychle, musel zavrtět hlavou. postavil se. ostatní smysly ztracený sluch přivítali kotrmelcem.
slyšel slova, věděl že sou v jazyce kterému rozumí, ale nedovedl jim okamžitě dosadit význam. snad že byl příliš vytržený z kontextu.
"ne, nekonal se záměrem, nekonal vůbec. jen si postavil hlavu, dřiv než měl čemu."
mluvila žena na židly u stolku. její vzhled byl snad ještě podivnější než celá situace. hlas nedovedl zařadit.
"tak ho dej zpátky, nech ho bejt, je to blbost."
ženu sedící na posteli znal. v ne úplně poslední době jí v jeho hlavě byla celá okupační vojska. myslel si že ji za to nemá rád. ale když se mu na ni podařilo zaostřit, uvědomil si že ji nedovede nic odpustit protože ani nemá co a snad proto, aby situace nebyla zbytečně jednoduchá, přišel si zmatený i v několika těch posledních věcech ve kterých si do té chvíle myslel, že má jasno.
"neber si to osobně drahá, všechny jsme si lidstvím museli projít, rozumim ti víc než si myslíš... tak si to neber osobně." s výsměšným tónem a pateticky romáchlými gesty vykládala žena v židly.
zachytil její pohled u posledních slov. tvářila se vítězně. přestala ho zajímat.
přes obavu udělat první krok na novém místě, vykročil směrem k posteli. dívka ho sledovala a s povzdechem "ach jo!" krčila rameny, jako by se ho stranila.
tentokrát si toho všiml s předstihem. věděl že zachvilku bude úplně jinde. pokusil se podívat se na svoje ruce ale neviděl je. podíval se zpět na dívku která k němu natahovala ruku s lítostným výrazem.

jeho zrak zrnil přechodem ze světla do hluboké tmy. stál smyslově zahlcen a pomalu si uvědomoval že stojí po kotníky ve vodě. chtěl zařvat "fuck" a nejspíš to i zařval, ale sluch se ještě někde toulal. zloba přešla s pocitem zimy, tichým ironickým smíchem.
dlouho trvalo než se zrak přizpůsobil tmě a nebo než vůbec bylo něco vidět. spolu s tichým zašploucháním zachyceným navracejícím se sluchem spatřil odrazy světla na zvlněné hladině okolo něj. hledal světlo.
našel několik hvězd skrze mluhu která se okolo něj válela.
voda byla studená. opatrně posunul nohou a pak i druhou, aby nahmatal dno. šlo nejspíš o kamenou rovnou podlahu. jeho pohyb však vyvolal nepřiměřené vlnění a šplouchání okolní hladiny. zmrznul na místě.
měl pocit že spatřil dlouhý hřbet s dlouhou splihlou ploutví vlníce se mezi vlnkami.
zmocnila se ho hrůza. do ruky mu z opasku vklouzl nůž a snad jenom jeho chladná ocel v pevném stisku mu pomáhla ubránít se chvění.
po krátké chvíli exponování všeho soustředění vně, si uvědomil že si u druhé ruky bolestivě vtlačuje nehty do dlaně, zatínáním pěsti. pomalu a soustředěně si protáhl stisk a ze strachu se pomalu začínala rodit zlost.
vlnění se dávno utišilo.
dlouho stál v napětí a očekávání, ve tmě, připraven poprvé v životě použít čepel svého věrného a nekvalitního nože k násilí.
rozhodl se čekat, nebo bylo rozhodnuto za něj. nevěděl kde je a proč, nebyl si jistý ničím.

v poseldní době se mu to občas stávalo... ve sprše, v autě, v práci, při hovoru s lidmi. dostal se do bodu, kdy nedovedl a nebo nechtěl okamžitě reagovat a tak nemluvil, nejednal a nehýbal se. jako by nevěděl proč. nevěděl proč, nenapadalo ho nic. v těch chvílích mu přišlo že nemá smysl dělat cokoli. že třeba když bude prostě jen netečně čekat, začne svět okolo něj mít nějakou přitažlivější podobu. třeba že shoří... rozhodně by to byla změna směrem kupředu.
a takle tam stál, po kotníky ve vodě, tápající mezi zlobou a melancholií, v podivném postoji, třímajíce nůž. zpomalil dech až do neslyšna a nejpíš i nakonec usnul.
probudil ho vának ve tváři. byl den, bylo slunečno a teplo. ruka s nožem byla v křeči, musel si pomoci druhou aby nůž zavřel a vrátil za opasek.
stál uprostřed jezírka černajícího se hloubkou. obehnaného písčitými břehy, na pomezí lesa a paseky plné ostužiní a dalšího křoví.
potřeboval se pohnout, a naštěstí se ještě trochu zlobil, tak přemohl strach a ostentativně za úlevného vzdychání si protál co jen dovedl. uvědomil si že kamená podlážka na které stál měla jen metr čtvereční a za jejími hranicemi zela temná hlubina.
telefony nechává na stole.. hlavou mu proběhly poslední události a s nimi o rozpracovaná konstrukce. neměl ani peněženku nebo klíče, jen nůž, kapesník, náhradní knoflík k poklopci.
periférním viděním zaznamenal pohyb. na břehu stál člověk a očividně jej zvědavě pozoroval.
hleděli na sebe, byl daleko a nedovedl na něj pořádně zaostřit, udělal si z dlaně sluneční clonu.
postava zamávala a naznačovala mu aby šel blíž, aby šel k ní.
přemýšlel že by spustil nohu přes okraj plošinky a pokusil se nahmatat dno. ale představa jakéhokoli přibližování se hlubině byla strašlivá. naznačil postavě aby ona šla k němu. ale ta se v odpovědi akorát posadila na mez.
prohlížel ještě chvíli ve kterém směru je břeh nejblíž, proháněl hlavou alternativi a alternativní alternativy, ale nakonec akorát zkontroloval nůž na opasku, zastrkal si triko a s posledními zbytky vzteku ze včerejšího večera skočil do vody a plaval. pokusil se skočit co nejplošší šipku co dovedl a plavat tak aby všechny jeho končetiny byly stále co nejblíž hladině. soustředil se na svůj dech a snažil se dát do každého tempa co nejvíce síly co dovedl najít.
břehu dosáhl vyčerpaný a po čtyřech se doplazil co nejdál od vody co dovedl, dokud nenabyl nějakého pocitu bezpečí. ležel, rozdýchával námahu a s ní i překonaný strach.
"thers nothink lige good morning swim, ey?"
zaskřehotala postava na nedaleké mezi a přesunula se blíž.
nechal si ještě chvilu na dýchání, než se posadil a postavu si prohlédl. mužík v jednoduchém středověkém selském oděvu s nazrzlými vlasy. myslel si že mezi nimi vydí malé růžky.
"yeah, i couldn call it a life without it" odpověděl mužíkovi.
ten něco chvíli přežvikoval než pokračoval "so... whatcha were doing out there, than?"
chtěl se neomaleně zeptat na jeho rohy ale nakone řekl "well, that is a good question"
"hm, hm" byla odpověď "there are some nasty fishes, killerfishes, ya know?" pokračovala.
"are there?!" valil na mužíka překvapeně oči.
"yea yea... from time to time, people fall from sky there... like you did. but they usualy dont live to see the dusk"
všechno to působilo nepříjemně. chvilku pozoroval okolí než vstal. můžík ho bedlivě pozoroval.
šel se vymočit do vody. měl strach, ale zároveň podezření a s ním se vracela zloba.
když se otočil zpět ke břehu mužík tam pořád seděl.
"dya have a fag?... a cigaret?" mužík zavrtěl hlavou a tak pokračoval
"you see... this is all dandy, really. but i dont buy it... it aint logical"
poklekl a začal si zastrkávat promáčené nohavice do bot
"but you, you make sence to me.... those horns of yours including" vstal a protáhl si záda a krk
"i spent most of my time, in my head, or browseing thru heads of others... and this is nowhere else, but in one."
pomalu jsem začal zkracovat vzdálenost mezi mnou a můžíkem... musel zachytit ten vztek který se mnou zmítal, protože se začal zděšeně sunout vzad.
"im real, and you are... there is only one think it could mean"
mužíkovo zděšení přešlo v explozi záští a ze sedě se ocitnul v letu mým směrem zatnuté pěstičky rohama napřed. ty byly zničeho nic mnohem větší a ostré.
s úkrokem sem ho popadl za zátylek a praštil s ním o zem, nůž byl opět v dlani sám od sebe. pustil sem mu několik úderů hákem z obou stra, než vzdal chabou snahu se krýt. opět za krk, sem jej shodil na zem, položil ho na břicho, klekl mu mezi lopatky. několika ranami zavřeným nožem do ramenou ho přiměl ležet, popadl ho za rohy, zvrátil mu hlavu dozadu a se všemi nesnázemi, včetně tuposti nože jsem se mu jal uřezávat hlavu.
běsnil vztekem v bezmoci a rohy mi začly žhnout v ruce, už mi to bylo jedno.
"next time! we go in to my head jou pissmidget!" zařval sem mu zblízka do ucha když ještě žil.
"biscuit!" vystřelil sem bojovně do ticha mojí ložnice, krátce následován jošťomilým vyzváněním budíku.

_____________

přemejšlel sem nad tim během dne na mnoho způsobů. některý plodnější než jiný. ale nejvíc mě děsí, že nebudu schopnej v létě vlízt potmě do vody... bez nože :-D. ještě že sem měl svoje boty, si říkam... normálně chodim v práci v pantoflích.

v dobách zdraví a prosperity, myslíval sem na propojení ducha a těla.
bylo to prima.
zamyslel sem se nad tím dneska. bylo to pořád zajímavý... lidi skutečně jsou tací uvnitř jak vypadají na povrchu... a pokud se to tak nezdá, tak pouze chybí dobrý odhad. (tím neříkám že mám monopol, ale že ještě musím sledovat)
však nepříjemné je, že za poslední dva týdny a možná déle sem nebyl chvilku zcela zdráv.
rád bych si myslel, že vím kde je problém, kterým je má duše natolik stravována, že tělo nedovede fungovat na plný obrátky.
myslím že vím kde je zakopaný pes. a skoro bych si myslel že ten pes, je jádrem problému. hlodá však úvaha, že by mohl být pouze totemem zbudovaným pro snažší soustředění na unáhlené řešení. zatímco skutečné jádro uniká.

bylo by na pár odstavců varinat přístupu, k těm několika relevantním poznatkům. ale ani jeden nenabízí uspokojivé řešení.

myslel sem že sem se rozhodnul čakat a vidět. protože mi nezbvá než čekat a vidět. ale rohodnutí založené na tom že není možnosti jiného se ukazuje jaksi kontraproduktivním, vzhledem k tomu jak sem paličatej. a přijmou rozhodnutí o čekávní a vidění na jiném základu, než že je jediné možné, prostě není snadné. a myslim že si to vybírá svou daň.
rozumné by bylo asi najít jiný možný směr akce, nějaký podobně rozumný, abych měl možnost výběru. pak by to šlo snadno. skutečně vyrovnaně čekat a vidět.
jenže co se týká tohohle zahrabanýho psa, zdá se, prostě nedovedu uvažovat rozumně. (jak už sem si ostatně několikrát prokázal)

a tak se to ve mě mele a pomele se ještě tak čtvrt roku. což by mohlo bejt dost nezdravý.
:-D teď sem si sám před sebou vlastně obhájil, že nemá smysl chovat se v dané záležitosti rozumně... nebo se o to pokoušet. a měl bych podniknout něco pošetilého, iracionálního a dramatického, jako se jeví celá tadle aféra s tímhle zahrabaným psem.
první záchvěv. nasrat blbečku. jak si to začal, tak to dokončíš, s nejlepšími úmysly, veden rozumem, (zpochybněný nebo ne... jidiný který teď mám) s odhodláním tobě vlastním.

jsou chvíle kdy by se najivita dala považovat za ctnost.
ještě se taky zamyslím nad tím, kde se toulá kuráž a odvaha. mám pocit že chodí chlastat se strachem na růžek, ke starýmu vlachovi. mám pocit že sem ani jednoho z nich dlouho neviděl. zajímalo by mě, co mě za jejich nepřítomnosti pohání kupředu.

a pak ještě maličkost. mluvil bych k vám... ale to bych mluvil do větru. budu tedy mluvit k tomu, pro koho to tu píšu: ... nemáš pocit, když si to takle přečteš, že si trochu/hodně zahleděnej do sebe?
a protože si mohu rovnou odpovědět: .. jop, rozhodně to tak působí. ale dej mi cokoli stejně reálnýho ve vnějším světě, jako si pro mě dřív míval a s radostí zapomenu jak se jmenuješ. a propo, kdybys mě pocit že tě utiskuju, můžeš se dycky ožrat!

koupil sem si lampičku na pracovní stůl s chromovou úpravou.
půlkulatej kryt žárovky zrcadlí. vídám se v něm. když sedím u stolu, když procházím okolo, periferní vidění mi cuká, když identifikuje pohyb potencionálně lidské postavy, kterou nezná a vím že tu mám být jen já.
nejsem ještě zvyklej na deformovanej odraz svého těla, zdá se. zvyknu si. ale do té doby mě to dycky překvapí, proběhne mi hlavou že sem taky jeden z těch mnoha lidí co jeden běžně potkává. a že mam dokoce uplně obvyklou formu s několika specifickými rysy, kterých člověk postřehne tolik, že mu nezbýva než je zapomenout.

bydlí tu se mnou člověk. je to ta bytost kvůli které podnikám všechny tydle běžné a neoriginální (slovo originální nenávidim... ale rozhodl sem se, mu dát šanci) věci jako bydlení, spání, oblékání (vylučování je tak příjemný, že bych ho nepřestal dělat i kdybych měl tu možnost v něm nepokračovat) kupuju mu pivo a vymýšlím mu odreagování. a občas mu zbyde čas jen tak zevlovat a v tu chvíli bývá řada na mě, s okupací naší sdílené lebeční kopule se všemi kapacitami pro putování nekonečnem. které on tak zřídka využívá, a když, tak jenom částečně (nejvíc asi v práci, má skvělou prostorovou představivost, to bývá příjemné i mě.)

tydle momenty kdy mám prostor já, jsou v poslední době častější. máme auto, máme Pavilion. ne že by víc zevloval. ale když je sám, je mnohem klidnější a občas se nebojí dát mi vládu nad tělem i během některých čiností.
když odečtu těch šestnáct, potažmo osmnáct let, kdy jsme společně objevovali zákonitosti našeho vesmíru a přes zahlcené smysly jsme neměli tušení o naší existencí navzájem, zbývá skoro sedm let, kdy jsme se učili o něm. o tom kdo je, kde je jeho místo a co s tím. teď už to víme (samozřejmě ne úplně, tak jako vesmír ještě nechápeme kompletně :-D... ale alespoň do té míry, kdy můžeme jít dál) myslím že se dostáváme do části života, který bude patřit mě. bude o duši jednoho muže obývajícího vesmír.

_____________
lampička.. v zrcadle nebo odrazu ve skle budov, člověk vnímá tvary, polohu. jestli nemá límec kabátu zmuchlanej pod popruhem brašny. v tej lampičce vidím svůj avatar v určité situaci. co má na sobě vnímám jako situační odění, nevnímám vzhled oblečení. (zaznamenám kde má ruce a zběžně vyhodnotím, čeho by s nimy mohl být schopen. když jde o muže v určitém věku nebo se specifickým držením těla.. čož jde)
přesně tak jako když se podívám na člověka nebo jeho odraz ve skle, který míjím na ulici.

ale myslim že sem blízko toho skutečně seznat, že jsem taky jenom jeden z nich.
dycky sem věděl že mají duši kterou nelze hned spatřit. občas nikdy. ale jedna věc je něco vědět a druhá je, když si jeden něco naplno uvědomuje.

na dnešek je v plánu další sled útoků na švédské pozice.... jedu si pro skříň a pár sraček do ikey...

I mean.. where is my war?!!
I know where it is. Its waiting.
and it is going to wait, until i get in to situation, when i wouldn´t welcome it so gladly.
that is what they do, wars. you have to hate them.

zatracená vážná hudba :-D.

takže vpřed!

píšu z práce. to nedělávam. ale nedovedu se soustředit. sem nemocen. zrovna sem si včera říkal, že to by bylo to poslední co by mi chybělo. tak mam zase jednou vše :-D

chtěl bych tu nějak zaznamenat to zvláštní rozpoložení, ve kterém se toudle dobou nacházim... ale nedovedu to popsat tak abych se nestyděl.
čím víc zpochybňuji víru... jakoukoli, třeba v ducha (v podstatě jakékoli dogma, i to nejmenší, na které ve své hlavě jen narazím). tím víc se chovám a myslím jako věřící člověk. to zní jako takovej ten odraz ode dna. že bych se konečně dostával nadoslech od dna svých kritických výpadů do základů vlastní psýchy?

možná. hodně se zabývám etikou. nedavno sem mezi řečí někomu v obratu bez úvahy odpověděl něco ve smyslu, že se nemá divit, že mi tolik záleží na etice, ačkoli působím opačným dojmem. že lidi co na sobě něco nemají rádi, se většinou přetvařují tím způsobem aby působily opačným dojmem.
a teď když se k tomu vrátím, musím uvažovat: skutečně působím jako morálně flexibilní člověk? a skutečně to bylo pravda, to co sem řekl, nebo sem jenom přes mrtvoly pronásledoval nějakou pointu?
rozhodně je pravda, že bych asi měl snažší život, kybych byl o něco větší svině.o kousek míň ohleduplnej a o něco sebestřednější.
třeba jednou budu, jen musim lokalizovat ten sebestřed. a třeba ne.

to že mi lidskej život příde postradatelnej a že bych okrad dítě, kdybych měl dobrej důvod, je spíš otázkou filozofie, než svědomí.
vůbec svědomí. to je civilizační nástavba v lidské hlavě. vědomí a podvědomí,... rozdíl víme, že? no a svědomí, je morálně, potažmo etický orientační úsek vědomí a podvědomí, používaný k navigaci ve společnosti. v lidské, civilizované společnosti.
s vědomím a podvědomím se člověk narodí, svědomí se naučí. respektivě, svědomí ho naučí druzí. prostředí ve kterém vyrůstá. né každý se dostane tak daleko, aby o svém svědomí dovedl skutečně rozhodovat, a měnit jeho způsob fungování, na základě filozofického vývoje vědomí.

tedy, moje inklinace k duchovnu, potažmo víře, jak jsem to nazval.
my, živočišné formy na křemíkové bázi, jsme do jednoho zodpovědni fyzické schránce, tělu. vlastně vše v našem životě se od něj odvíjí. emoce které s námi cloumají jsou způsobeny, vyprodukovány a zaznamenány  tělem... od nejjednoduššího, až po schopnosti vnímat svět pouze čtyřdimenzionálně (z toho tři dimenze sou prostorové), ačkol jsme si matematikou dokázali že těchto dimenzí je nepočítaně. potom sou smysly, a tak dále.
ale jsme jediní o kterých víme, jež dovedou zpochybnit sami sebe, až do toho stavu, že začínáme být schopní chápat sami sebe... jako druh se vlastně chápene naprosto. jako jednotlivci je to složitější, ale co se týká těch základních věcí a principu, tak to už je vymyšlený.
ano, opět se dostanu až k sebevraždě. (skutečně sebevraždu využívám pouze jako oběkt studia, ne jinak.)
první moment kdy mysl zvítězila duší a tělem. něco, co zbytek nám známého tvorstva nedovede.
neni to nejšťastnější druh vítězství, ale rozhodně to mnoho znamená.
(ano, pes už pošel žalem ale to i člověk, ale pes ještě neskočil z mostu, se záměrem ukončit svoji existenci)
tedy lze se odprostit od zodpovědnosti svému tělu. teď ještě vymyslet jak, aby to nebylo pro tělo destruktivní. Viz. ta má víra, tedy přesvědčení o duchovních kapacitách mimo můj stávající dosah, založené na doměnce. nepodložená jakoukoli zkušenostzí či důkazem. rád bych si byl jist, ale nezbývá mi než věřit, že žijí a žily lidé, kteří překročily hranice svého těla (nemyslim neúspěšné sebevrahy).

a k těm veřejným, jako jsou šamani a různí šašci s cinkrlaty mám odpor. hlavně pro to jak mi je cpávala moje matka, která se zasekla na filozofii pro střední školy. a budhystycký mniši sou sekta úchylů :-D prostě musí bejt!! :-D.
okey to asi ne. ale nechci se ptát těch. podoba mého vítězství nad vlastní hmotou, nebude znamenat ručníky místo oblečení, ani dredy, nebo holou hlavu a podivnej piercing co působí bolestivě.
sem universální, mám rád universální věci a vnímám se jako součást universa. a jakékoli vymezovnání se nad rámec své živočišné formy a podoby (tedy i vědomí a podvědomí, tedy včetně svědomí), mi v tuhle chvíli příjde logicky kontraproduktivní.


a basta.
(jo, a v odpovědi na zřejmnou otázku. proč bych měl o něco takového usilovat? odpovídám: rád věcem rozumím... uspokojuje to moji mysl, tak jako sex uspokojuje můj rozmnožovací pud)
ale vy si to samozřejmě dělejte po svym... to je samozřejmě to nejdůležitější.

taky, si myslim že by u toho člověk ještě měl stihnout bejt šťastnej. s tim sem ještě o něco bezradnější :-D

dnes sem měl príma den. a včera taky.

chce se mi psát, ale mám se tak zajímavě, že mi na to nezbývá čas.
mám v hlavě rozpracovanou sociopsychologickou stidii na téma fenoménu obecně vnímaném jako spor o řidičských vlohách mužů a žen.
moc se mi líbí, a chtěl bych jí tady rozepsat, abych si ji myšlenkově utřídil.
je fantastická, opět sem dokázal k něčemu zahrnujícímu ženy (a hlavně postavení žen vůči mužům a obráceně) uvažovat skrze vědecky a došel sem relativně objektivních výsledku. při probíhajících pozorování a výzkumu se drží velice přesvědčivě a co víc, je překvapivě plná freuida, jak sem nikdy dřív nebyl schopen se s jeho teoriemi úplně ztotožnit.
dnes večer to ale nestíhám. nemám tolik času kolik by si to zasloužilo. tak jindy.

měl bych možná psát (očekávalo by se to ode mě, já bych to od sebe očekával) o mém novém bydlení.
ale je tolik zajímavějších věcí o kterých psát, že zrovna tydle věci, které je mnohem zajímavěší prožívat, nechám k prožití.
zkratkou: bydlím. bydlím v bytě. sem tu sám, a je tu spousta místa a práce. celou misi jsem pojmenoval
(pokračování až dnes... včera sem neměl čas to dopsat)
"Operace Pavilion" bude tu plno složitejch věcí. myslim že by to v některejch ohledech mohla bejt dobrá náhražka za tu legii, o kterej hodlam snít do čtyřiceti let věku, kdy pro mě přestane bejt relevantní.
je zajímavý bejt sám. doposavaď sem se tomu vyhýbal, nebo ono mě. v té skutečné formě.
dělám něco relativně velkého sám, průběžně, trávím plno času sám. víc ještě neni o čem psát.

včera sem vzal stopaře. brita a britku a thaiwance. bylo to príma. kéž bych je mohl vzít dál. je to fantastickej pocit. 15.8.2011 sem tu psal o výletě do londýna... vlastně to ani nebylo tolik o tom výletě. ale de mi o závěr s chlapíkem co nás dovezl až do postele. jestli měl z půlky takle dobrej pocit?! a to pro nás udělal mnohem víc.
ale celý to bylo zajímavý, ještě dřív než sem je vůbec potkal. vracel sem se do pavilonu (ano) a chtěl sem se stavit v myčce, už to bylo fakt třeba. všude fronty. dycky dvě až tři auta. jednou sem zapoměl odbočit a jel sem starou cestou, kterou běžně nejezdím. ve frontě tam na pumpě měli jen dva, tak už sem to koupil. po chvilce sem zaznamenal podezřelý ruch a kluk se kterým sem hodně kamarádil na základce ale který mě nepoznal, tou dobou pracující na pumpě, mě informoval že jim v myčce prasklo čerpadlo.
jel sem dál a na nejnepravděpodobnější pumpě, do které se špatně vjíždělo kvůli práci na vozovce, sem objevil myčku bez fronty. měli akci, a k mycímu programu sem dostal hadry na okno a interiér auta a nějakej chytrej sprej... něco k čemu už sem se dlouho dokopával koupit.
mytí proběhlo hladce, opět děláme parádu. (já mam nový kalhoty :-D)
seděli tam mrznoucí zakuklenci s cedulí, DRESDEN. tam neměli šanci. vzal sem je kus cesty a posadil na lepší místo. ještě že mam tak velký auto. měl sem tam plno věcí a ještě sem tam dostal tři lidi s třema krosnama.
byly fajn, zajimálo by mě jak dojely. měli v plánu berlín ale bylo už po poledni.

du tady něco udělat! mam toho tady ještě Hodně k dotažení!

i dreamed of her only once. but i know it´s forever, she is forever.i dont know yet, when or if, i´m going to dream about her again.
but i know already, what, she´s going to tell me.

she´s dressed in black slimfit overalls with a lot of pockets,
she holds me by shoulders, glaring heavily in to my eyes. hers are green.
resembling green brushed crystals. hard and cold, though understanding of everything they focus on.
maybe she is smiling, i´m not sure. i´m scared.

"you´ll have to give up of all your superpowers, if you want to be able to fall love."
i laughed, and so did she. then she left, disappearing in crowd of shadows.

all i need to do now, is to wake up. and to wake up, i'll have to go to sleep.
I haven't had much of it lately.

_________________

následuje óda na obecnou komplikaci:

S tebou mám pocit že žiji!
věcem všedním propůjčuješ lesk novoty.
v mysli jsem neustále s tebou a jsem si jistý že i ty se mnou
vzdálenost nehraje roli, snad jen že ti propůjčuje větší prostor na rozeběh.

když mě objímáš, nedovedu se soustředit na nic jiného.
prosím neodcházej, prosím nevracej se,
prosím vem mě na milost a nedávej mi další šanci,
ale ze všeho nejvíc tě žádám, nezjednodušuj.
věřím ti. těžko se mi tě bude vítat, ale těším se na tebe.

není ti konce

konec

_________________

dneska moje oči v zrcalde vypadaly jinak než kdy dřív. nebyly tak hezký :-D... ale líbily se mi víc.
mám trochu obavu, jestli já sem se potají pro něco nerozhodl.
chápu že to musí přijít, ale nemusí se to přece dít potají....

blog.

trošku posvátný místo tady. čarodějnice z pohádek měli dycky takový. se správnym klíčem tady lze nejít spoustu věcí o mě. takový ty, co lze využít k předpovídání směru uvažování. thus, im giveing away secrets useable to disrupt my integrity.

vlastně už ne tolik jako dřív. v poslední době mluvim tady k tobě blogu, tak že nevíš všechno. klíč neklíč. šifra nebo ne. přesně si pomatuju, co všechno víš a co nemůžeš vědět a co z toho co víš, kdyby sis dal dohromady s nějakou skutečností co by si se dozvěděl jinde než zde, bys mohl použít k jakým závěrům.

není to o tom, že bych ti přestal věřit. nikdy sem nezačal, jak bych mohl věřit blogu, že?
vlastně sem do tebe nikdy nepsal ten druh věcí, co mi teď běží hlavou, a co bych ti tolik chtěl vyprávět. nikdy se nepodabaly stavu, v jakém se nacházejí touhle dobou.
ne že bych to neměl komu říct, to ne. ale nikdy nebyly ve stavu, že sem je nemohl říct tobě. spíš sem nechtěl, nebo neměl důvod. teď mam pocit že je to v jistém stádiu zvratu.... před ním. doufám že né po něm.

chtěl bych si je do tebe zachytit. abych se v nich jednou mohl zpětně zorientovat. o co že mi to šlo, tou dobou. zkoušel sem to... ale šifroval sem až tolik, že sem ti vlastně nic neřekl.
už sem ti několikrát psal o tom, že sem na pokraji šílenství, možná sem psal i o tom jak sem za okrajem. ale todle je něco mnohem horšího než šílenství. nevim jestli sem ti někdy řekl že sem stydlivej, nebo si na to přišel sám. to s tim nemá moc co dělat. ale stejně se o tom rozepíšu.

stydlivost, má asi několik podob jako všechno. já sám nemám problém s tím jak vypadám nebo se chovám. žádný takový ty standartní věci... nemám problém s nahotou, ani v nejmenším. nemám problém se přímo podívat cizinci do očí a jasně mu říct, co potřebuju. když vcházím do podniku, tak zdravím. nedělá mi problém mluvit nahlas před lidmi. nic takovýho.
věc se má tak... a teď na to půjdu froidovsky.
 byly časy, kdy sem uznával jednu bytost, co sem jí řekl doslova všechno. byla mi vším a měla jednu hloupou tendenci, používat věci co jsem jí "prozradil" proti mě. nebo je prostě vykládat lidem, u kterých mě děsilo, že by mohly vědět a dělala to předemnou. a když ne, často mi o tom zpětně povídala.
jistě to nemyslela zle. většinou. a nejspíš jí ty věci nepřišly tak zásadní. stejně jako ji nejspíš nedocházelo že je jedinej člověk na světě, co sem jí věřil do té míry, že sem nad tím nedovedl kriticky uvažovat. a jak moc ta důvěra byl důležitá. a jak moc mě bolelo, když mojí důvěru zklamala a ani jí nepřišlo že neměla. nikdy sem nedával bolest moc najevo / dost najevo. ale to jí není omluvou. člověk by neměl být nucen prosit o něco co si zaslouží.
naštěstí sem časem poznal víc lidí a světa a nakonec sem pochopil že moje matka není člověk hodný důvěrných informací.

mám toho z ní v sobě hodně a dokáže se mi trefit do slabého místa jako málo kdo, aniž by o tom víc uvažovala. a to o mém současném životě má jen velmi sporadické informace. a strašně ráda mi na tydle místa útočí, touží po tom abych ji zase vše říkal, a aniž by takto rýpala, nevydoluje ze mě nic. a i tak nedostává nic... aspoň má nějaké ty emoce.
mám sklony k ní být krutý. strkat do ní a pohlavkovat ji než se přes veliký odpor vzdá a ustoupí. už sem ji několikrát dohnal i k pláči. přesně tak krutý, jako bývala ona ke mě, když ještě mohla.

uvažoval sem o tom, že tadle moje potřeba na ni reagovat, nechat se zatáhnout do její hry a nebejt schopnej skončit dokud nevyhraju, je znakem toho, že sem se z ní vlastně ještě nedostal. kdyby to nebyla moje matka tak by to byla dobrá připomínka. ale dostat se přes vlastní matku nikdy pořádně nejde.
jde nastavit system kontaktu a jde upravit podmínky, tak aby jsme spolu vycházeli dobře, když spolu trávíme čas. to dovedu a dělám na tom. ale abych byl schopen ji ignorovat, to ne. to bych musel zavrhnout vlastní matku... a tak hrozná zase neni.
jen mi nepříjmeně moc dovede rozumět, dycky když to nečekam a nestojim o to, ne od ní. a stejně tak sem já ten co dovede rozumět jí, ve věcech co málo dalších dovede.

dycky byla dravá a útočná, a měla tendence prosazovat sebe, je občas i cholerická. a tak i já sem relativně dravej člověk a dovedu bejt dost útočnej. nejsem sice cholerickej a sebestřednej. ale ona zase neni egoista jako já.
já býval najivní děcko a ona byla sinější. teď sem já silnější a chytřejší (za což je jistě ráda, když to zrovna nepoužívám proti ní ) a ona je stará žena. to je život řeklbych.

ale abych se vrátil k pointě. má stydlivost, je tedy v podstatě opatrnost. a projevuje se to několika způsoby. krom toho například tak že o mě málo kdo skutečně něco ví. že si přesně pomatuju kdo na mě co může vědět a komu sem se s čim kdy svěřil. to má ten jeden stydlivě působící moment který uvedu v metafoře. moc chci čokoládovou sušenku (nemam rád sladký.. ale metafora) vydím že ji někdo má a nebo k ní má přístup. a já mu nidky neřeknu nic jinýho, než jenom že bych moc rád tu tyčinku, jestli s ní nemá nic lepšího v plánu. ačkoli bych posléze poděkoval a byl vděčný, dlouho bych se přemlouval abych prosil. a určitě bych se nepřemluvil, kdybych věděl že se ode mě prosení očekává.
představa že bych prosil a nic nedostal se mi vážně nelíbí a představa že bych prosil, protože by se to ode mě čekalo a já stejně nic nedostal... mě přímo štve. a kdybych prosil, protože se to ode mě vyžadovalo a nedostal sem nic a ještě si ze mě vystřelili... to mě děsí.
a tak se těmto situacím vyhýbám. a může to působit stydlivě. nerad podstupuji informace o svých emocích na základě dobré nebo jiné víry. nemám poblém je sdílet, ale málo kdy úplně. například se svojí matkou sem schopen se dopálit, vím do jaké míry a v čem jí můžu věřit a hra je jasná.

no řeknětě, už ste viděli rozzlobenýho teaze? nebo naštvanýho? někdo už ho možná viděl neontrolovaně smutnýho... ale to se stalo jednou. a vím přesně kdy a kde, kdo tam byl a kdo o tom může vědět :-D
já vám z hlavy vymetu představu že sem taky jenom člověk.

což samozřejmě někdy působí dvojsečně, kdy se ze mě někdo snaží "lidskost" vyprovokovat. třeba tak že na mě útočí... ale všechno má své pro a proti, že?
a všichni sme produkty/obětmi prostředí do kterého se narodíme a ve kterém vyrůstáme.

__________

na to že sem zezačátku psal, jako bych měl jenom mlžit, tak mam pocit že sem se rozepsal docela dohloubky.
nemam tu pivo, musim nějak získat pivo!

innards eating lizards

hledam si adrenalin na špatných místech. přestal sem se bát věcí, kterých je rozumný a hlavně bezpečný se bát. ne že bych neměl stres, to ne, pořád je pár věcí na kterých mi záleží. krom někalika lidí, třeba práce je jedna z těch světských.
ale ten adrenalin, to je nepříjemná věc. nejhorší je, že mě nenapadá co s tim. nějakej shot... to by nepomohl... to by věci mohlo tak jedině zhoršit. to mam ozkoušený. tim špatnym způsobem.

zatim mi ten způsob aspoň příde špatnej. fight club měl velký poselství. ani bych nemusel vyhodit město do vzduchu. občas se prostě porvat. jenže to se nesluší, že? ale já sem ten rytíř a žentlmen, že?  trochu roztroušená osobnost.
okey, víc a víc to zní jako fight club. jedna z mála myšlenek týkají se reálného světa, co se mi v poslední době v hlavě opakuje a rozvíjí, se týká bydlení. a toho jak si ho zařídim. a hodlám nakupovat v ikee :-D

dostal sem firmení oblečení... nějaký trika a bundu (nějakou super vychytanou funkční a moderní ze švédska) s logem firmy. dycky mě na oblečení sraly nápisy... nejvíc ty, co cokoli znamenaj, čim víc tim hůř. nosim jí. sem vystopovatelnej. taky sem se v posledních pár měsících představil svým reálným jménem více lidem než za celej rok, třeba. je to zvláštní. bejt tendle kluk, co je mi pětadvacet a dělá práci kerou dělá... má tydlety koníčky a zájmy. tydle potíže jeho. zvláštní člověk. jediný co mě s ním pojí, je přemejšlení. a všechen svět kolem něj se ho pokouší přesvědčit že to dělá příliš.
myslim že až podlehne a přestane. ztratím s ním kontakt kompletně. dozvídám se o něm a o sobě víc a víc. čím více připouštím jeho existenci, tím sílí má vlastní přítomnost. rosteme vedle sebe a sílíme, jak jeden dává víc a víc prostoru tomu druhému, a naše cesty se dělí. začínám ho brát vážně a on mě. chtěl bych dvě těla. v jednom oba dva můžeme být vždy maximálně napůl spokojení.
dřív nebo pozděj musí přiletět něco co nás opět spojí ve společnym úsilí. prostě musí, dycky zatim přiletělo. tou dobou sem vždycky vymyslel plno věcí... užitečných. narozdíl od těch v poslední době.

du spát, ve snech sem většinou jenom jedním z nás. mám z takových snů většinou hodně detailní vzpomínky (lze-li to tak nazvat). třeba by život byl taky detailnější a přišel by mi skutečnější, kdybych dokázal bejt jenom jidním z nás v jednu chvíli.

____________

neni to špatně... mam velkou kapacitu. příliš velkou, na to jaký mam ramky. můžu bejt oba dva, a nebude mě to zpomalovat.

as if!

v noci na dnešek sem byl stíhací pilot (něčeho mezi viperem z BSG a A-wingem ze SW), eště teď z toho mam vyplavenej adrenalin. ještě cejtim na nohou, jak sem měl z přetížení vytlačený švy na chladících kalhotech do stehen. rychlost si říká o ještě větší rychlost.
nakonec sem se někde plácnul o palubu něčeho velkýho, vyloupl se z kokpitu jako burák a rozplácl se o nějakej asteroid.

ale nevzbudilo mě to, protože už sem byl napůl někde jinde. plížil sem se stínama v nějakym strašně starym městě a pronásledoval dvojici nějakejch koumáků. potřeboval sem vědět kam choděj... myslim že byli z nějaký odbojový skupiny, ohledně nějakejch místních politickejch taškařic.
a já sem je potřeboval infiltrovat a využít jejich zdroje k jinejm cílům. potřeboval sem získat nějakej artefakt (taky to nebylo na zemi ale někde jinde). byl sem tam jen krátce a přišly mi jako nejlepší možnost.
scházely se v katakombách pod městem, který byly z doby kdy město bejvávalo na mnohem vytší úrovni. skoro jako by šlo o jinou, vyspělejší civilizaci, která vymizela a na jejích ruinách se usadily lidé z našeho 14tého století, nezatížení náboženskými válkami ale s politickými problémi srovnatelnými s itálií na konci devatenáctého a začátku dvacáteho století.
našel sem je a chvilku s nima blbnul, nějaký odpalování mostů (nakonec měli zbraně z období druhý světový války), párkrát sme vypálili nějakou vesnici a postříleli nějaký pohlaváry. jednou sme i zachraňovaly našeho informátora z vězeňskýho transportu. byla to léčka, ale nakonec sme z toho vyšly vítězně. tou dobou sem si na ně už docela zvykl a zapadl mezi ně jako do rodiny.
tehdy sem nastrčil pár klamnejch informací do několika zaplacených úst a ze své pozice spolehlivého bratra ve zbrani, agitoval za útok na základnu v horách, kde mimo jiné probíhaly vykopávky.
pro nás by to bez oněch dezinformací zcela nepodstatný cíl. navlíkl sem vykopávky jako krytí za stavbu dělostřelecké tvrze navazující na velkou síť podzemních tunelů.
po něakolika pozorování, "tábor" byl skutečně podivně hodně střežený na jentaknějaké vykopávky, jsme se odhodlaly k nočnímu útoku. zpočátku to bylo snadné. nikdo nás neočekával. ale když sme překonaly první val (mimochodem peklo, ještě že sem měl ten adrenalin z předchozího snu), ocitli sme se pod minometnou palbou.. ta byla celkem nestandartní. měly sme velký ztráty v prvních několika okamžicích, nakonec sme se dostaly do vnitřního perimetru, bylo to na bajonety, my už neměli munici a nepřítel byl v absolutním zmatku.
když sem se probojoval ke vstupu do vykopávek... šlo zase o onu "antickou" architekturu, byly se mnou už jenom dva z mých soudruhů. zbytek zůstal venku a jak umírali, já průběžně zapomínl jejich jména a tváře. byl se mnou chlapík, jehož jméno sem si neustále pletl, ale za ten čas co sem s nimi strávil mě začal vnímat jako jakéhosi staršího bratra a vzor. bylo pohodlné mu to nevyvracet. pak se mnou byla mladá holka, co fungovala ve skupině jako medička a tahala brašny s granátama a záložní municí, měla velký oči a sny.
po několika přestřelkách ve spleti podzemních cest jsem je zabil sám. bylo mnohem snažší, vydávat se za místní a plížit se stíny... byl sem v tom fakt šikovnej, a nikdo mě neočekával.
svůj artefakt sem objevil v hromadě věcí nanošených do zvláštní místnosti, kde měli čekat na další prozkoumání.
zpět sem se dostal v přestrojení, vynášeje raněné a mrtvé, společně s ostatními vojáky. z mé staré rodiny byla hromada na podpal, ne mnoha se podařilo utéct. velkým okruhem sem ze vyhnul několika zajatým "bratrům" čekajícím na výslech.
ve všeobecném shonu jsme zmizel do lesa a počkal na tmu (měl sem na sobě uniformu co si říkala o kulku)
po setmění sem přešel hřeben a slezl na odvrácené úpatí hory. přivolal sem evakuační modul své lodi schované na orbitě. po cestě nahoru sem se pomalu začel vytrácet do jiného snu, pomatuju si jenom ten pocit úlevy že opouštim tu zavšivenou díru a vracím se do svého světa, do domova, co mám na orbitě... z toho si vybavuju pár tvarů barev a pocitů, ale ne nic co by stálo za popis.

pak mě vzbudil budík, a jel sem ve dvě ráno vyzvednout maminku k autobusu, co ji přivezl z hor.
jel sem rychle a cítil se na trní, když sem míjel hned několik policejních aut.

když sem se vrátil do postele, nemohl sem dlouho usnout. vážně bylo o čem přemejšlet.
nakonec sem mi zdálo pár věcí co se týkalo mýho skutečnýho života... doktor mi řekl ať ještě trochu omezim kouření, měl sem nějakou konverzačku s pár lidma co nikam nevedla. a pak sem si koupil boxovací rukavice a stratil je v autě.

mimochodem, auto si pomalu dělá jméno. předevčirem, když sem se vracel ze servisu, po tom co sem byl přesvědčenej že sem ho naboural... (protože sem skutečně nějakym způsobem havaroval) ukázalo že ona porucha... jediná, měla s tou havárkou společnýho snad jen to že sem přiliš dupnul na brzdu. Tdi Panzer Mondeo... kurva. tolik kamení mi ze srce dlouho nespadlo. zajely sme do myčky, koupily drahej mycí mód a celou dobu co mu myčka drbala záda, sem mu vyprávěl pohádky a historky o hrdniskejch vozidlech historie. měl sem zutý boty a nohy sem si natáhl na palubní desku a rozvalil se ve sklopenym sedadle.
no, uplná brmbrmantika.

___________________

ale svítá na lepší časy... kdy zase nebudu mít všechno co potřebuju k životu ale plno věcí, co mi chybí ke snění.