měl sem na dnešek neskutečně hustej sen!

začlo to v nějaké osadě u řeky. v údolí. bylo chladné podzimní počasí a velká čast zlatého listí už se válela po zemi.
seděl sem nedaleko na kmeni padlého stromu a o něčem co si nepomatuji se bavil s jakýmsi známým.
pak přišlo zemětřesení a já dostal podezření že hora jejíž úpatí bylo za řekou, je probouzející se sopka. obloha ztmavla a oteplilo se. běžel sem do osady. jak vypadala nevím, byla na mezi a ačkoli tam stála už poměrně dlouho, nebylo na ní odvedeno mnoho práce.

v osadě sem zburcoval malou skupinku lidí. vypadaly jako rodina, ale neznal sem je, nebyl tam ale jinej dospělej týpek krom mě. ten známej z kmenu stromu se oddělil.
pak sopka explodovala a vrcholek hory se vznesl do vzduch a začal padat po celém okolí.
museli sme pryč, ale běh směrem od vulkánu se zdál marným.
rozhodl sem se že se necháme nést celkem bistrou řekou, jež od nás byla směrem k sopce. nebezpečnej počin, ale aspoň skýtal nějakou naději.
malou chvilku trvalo vzburcovat skupinu a přimět ji aby běžela směrem k nebezpečí, ale myslim že bych tou dobou přesvědčil i strom, že musí dělat co říkam.
sbíhali sme z meze, mezi níž a řekou byl padesátimetrový pruh oblázkové pláže.
vybavuju si že jedním ze skupiny byla malá holčička, kolem šesti let. pomatuju si jí, protože byla nejslabší a většinu času sem ji nosil a nebo držel za ruku.
k řece se nám doběhnout nepodařilo, neboť do ní před našima očima dopadla hora a mezi stormy začínal prosvítat rychle se spouštějící jazyk lávy.
ve směru proudu řeky se pláží táhly koleje a odnikud se oběvil na kolejích ocelový nákladní vagón a pomalu se blížil naším směrem, z kopce, dle proudu vody.
měl otevřená vrata a uvnitř byla další skupinka lidí. věděl sem že patří ke mému známému z kmene stromu, ale ten ve vagonu nebyl.
pršelo okolo nás kamení a já se bránil pohledu vzhůru, jestli se neblíží konečně jeden dost velký, který nás navždy pohřbí.
skoro každého ze své skupiny sem pojednom dotáhl k pomalu se sunoucímu vagónu a vystrkal je do něj, začal sem holčičkou. druhá skupina si ji ode mne vzala.
pak sem zabouchl vrata a jako blázen se snažil vagón roztlačovat. rozhodl sem se nevnímat okolí, že protentokrát to bude jen na škodu. vagón občas zaduněl pod dopadem většího kamene a já doufal že neprošel dovnitř.

nevim jak daleko sem vagon tlačil, nebo se vlastně marně opíral o vagon pomalu se šinoucí z mírného kopce, než se koleje ještě trochu sklonili v našem směru a vagon začal zrychlovat.
naskočil sem na jeho bok a snažil se otevřít vrata. nešlo to a já neměl moc čeho se držet. byl sem neskutečně rád že vlak zrychluje a jede a zároveň sem si uvědomoval že už se dlouho nedržím a spadnu. smíšenej pocit v té nejmocnější podobě.
pak se vrata s prásknutím odsunuly a dva páry ženských (myslim) rukou mě vtáhly dovnitř.
vpadl sem dovnitř a natáhl se na podlahu.
ležel sem na zádech a otevřeným bokem vagonu sem zíral vzhůru na rudé peklo v oblaku prachu nad vulkánem. s další explozí se od hory utrhl obrovský kus skály, krátce se vznesl a začal padat naším směrem. viděl sem proti peklu jak se dělí na několik kusů a nabírá rychlost.
kratičkou chvíli před dopadem mi zastřel výhled jakýsi kamený val podél trati a vagon, už ujíždějící značnou rychlostí, vjel do tunelu.
to všechno se stalo během kratičkého okamžiku.
pak skála dopadla na povrchu a kdybych již neležel, podrazilo by mi to nohy.
vagón se zakymácel ale zázrakem zůstal na kolejích.
tunel za námi se zhroutil ale nepropadal se dále, a tak sem pomalu začal obracet svou pozornost kupředu. do neznáma pod horou do kterého jsme se hnali v ocelovém vagonu bez brzd.

rychle mě ale trklo že v tunelu ani vagónu není světlo a přitom je vidět, jak stěny začínaly rudnout.
po další chvíli, která byla příliš krátká, než abych si plně uvědomil co se děje, se sklon kolejí srovnal do roviny a směr kolejí se odklonil směrem od sopky. tak mi to alespoň přišlo, neměl sem dle čeho se orientovat. vagón začínal zpomalovat, ale tak i tunel byl chadnější a chladnější, ačkoli neustále ještě místy žhnul.
pak nečekaně vagon sjel z kolejí, jako by dál už nepokračovaly, zaryl se do hlíny, zastavil a spadnul na bok. naštěstí na stranu kde nebyly vrata.
postupně sem všechny členy svojí skupiny, jak původní, tak nové, povysazoval ven a vylezl za nimi.
v lehkém běhu, co jen stíhal druhý nejslabší člen (holčičku sem nesl, zbytek se tahal navzájem) jsme postupovali dale do šera, kam už vagon nemohl.
po neznámém čase a vzdálenosti se tunel větvil. jakoby jeho dráha narušila starou přírodní jeskyni, která působila jako že míří k povrchu a že je ve směru od sopky.
pokračovali sem jeskyní, byla členitá a postup se zpomalil.
pak "půda" pod našima nohama žačla žhnout a jak sme pokračovali, začla i měknout, než se proměnila v lávu.
uvědomuju si že, nebýt to sen, hořel bych. ale postupovali sme dál. měl sem svoje nový boty a jejich minimalistická podrážka mě zázrakem chránila před žárem. ale i ostatní pokračovali. síly sem měl dost, neběžel sem zdaleka ne naplno, ale ztrácel sem víru v další postup a každé další "komplikace" (jako třeba běh lávou) mi bral vítr z plachet. říkal sem si. jestli todle přežijem, tak nejmíň přídu o nohy, a že ti slabší z nás, rozhodně brzo začnou padat.
pak se jeskyně zůžila a někonec pokračovala jenom malým oknem u zěmě, která byla samozřejmě tekoucí lava.
malou sem podal ženské (myslim. byl sem ze skupiny největší a nejsilnější, ale nebyl sem jediný dospělý... a moc můžů, o tolik drobnějších než já, není.) za sebou. a po zádech sem sklouzl skrz okno. malou sem si nechal podat tak abych se lávy nedotkla a ostatní sem se pokoušel vždy škubnutím protáhnout co nejrychleji za sebou.
pokračovali sme dál. boty už sem neměl, necítil sem bolest ale věděl sem, že přídu o hodně kůže. na lávu dobrý, si říkam... ale tak sem v tom snu neuvažoval.
pak sme doběhly k další překážce. kde bylo podobné okno. které ale bylo z větší části pod hladinou.
to sem už hodně zápasil sám se sebou. vracet se nemělo smysl, tunel už musel být plný lávy a jestkyně směřovala lepším směrem a vzhůru. malou sem zabalil do zbytků svého oblečení co jen to šlo, podal ji za sebe, zadržel sem dech a protáhl se oknem.

vím že sem se dostal skrz a pak překonal ještě jedno "okno", které bylo celé pod hladinou, a nepokračoval sem sám. ale tam pod hladinou, ona etapa snu končila. neprobudil sem se. jenom prostě ten samý sen pokračoval dál jinde. bylo pozdní jaro a seděl sem nedaleko zarostlých ruin původní osady, ve chladném stínu pod sklaním převisem napříč přes řeku, o půl kilometru dále po proudu řeky.
myslím že sem v tu chvíli tam u toho druhého okna začal ztrácet členy skupiny a z cca devíti sme se do bezpečí dostali čtyři.
šel sem k novému domu. bylo to něco na způsob hobití nory křížené s viktoriánským, anglickým selským stavením. byly ale tři a každé mělo tři téměř totožné přístupové cesty a tři vstupy. věděl sem který dům a který vstup je správný. tak i v každé místnosti byly tři dveře dále a vždy jen jedny byly ty správné. ostatní vedly do místností v ostatních domech, které byly jen klamné.
jako by dům měl tři prostorové dimenze a jen jedna byla ta správná a skutečná a s každým vchodem a dalšími místnosti se ty nepravé větvili a propojovaly navzájem a když někdo neznal který dům a který vstup a které dveře v které místnosti, běhal neustále z místnosti do místnosti, z domu a do domu a neměl téměř šanci trefit správně. šlo jedině znát cestu a nebo mít opravdu neskutečné štěstí.

co z nás zbylo, obývalo třetí pokoj ve správné dimenzi domu který měl veklé okno do reality, ve kterém byl výhled do krajiny jak z nějakýho kýčovitýho wallpaperu.
v předsíni sem potkal psa kterého znám. byl starý, téměř slepý a hluchý. spal schoulený pod věšákam na kterém bylo snad sto kabátů různých barev a materiálů.
probudil sem jej a podrbal. byl rád, chvilku sme se zdravily.
pokojík byl skromný ale neskutečně útulný. tam někde to končí.

nebyl sem pak popálenej, holčičku si nepomatuju, nevim jestli to dala. nepamatuju si dál nikoho konkrétně, jen známého z kmene stromu, který nejspíš nepřežil. vím ale že to okno bylo jakoby v koruně obrovskýho listnatýho stromu.

_________________

omlouvam se za ještě o něco horší gramatiku než obvykle, sem na divnym počítači v divnym prohlížeči a nejde to moc řešit.

_________________

taky sem chtěl napsat, že oficiálně ukončuji emofázi.
proč sem váhal, je práce, říkal sem si že by mě mohla v blízký době srazit zase zepět. ale nemohla, je to jen práce.
emostav, nebo emoetapa, nebo jak bych ho nezýval proběhla, nejsem na ní hrdý, ale ani se za ni nestydím. snažil sem se to zaznamenat jak mi to v danou dobu přišlo, co nejupřímněji, tak abych to zpetně dokázal porozklíčovat a orientovat se v průběhu s jeho proměnnými, které mi ještě časem budou docházet.
nechci to zaklapnou a hodit za sebe. jen zaklapnout. chci tomu rozumět co nejvíc. už si to nechci nikdy nechat stát. bylo by hloupé bojovat se simptomy, nebo se snažit eliminovat možné příčiny. to bych to tahal za vocas. chci to prostě (a se) znát dost, abych se tomu dovedl vyhejbat intuitivně.
a ačkoli záznamy z posledních několika měsíců svědčí o nějaké mojí slabosti a znim tam jak bolestínek a chronickej chudák, nechám je tu viset. ve jménu autentičnosti!

myslel sem že mam ocelový břícho, že sem z týdle strany nenapadnutelnej. šel sem příliš daleko a příliš zbrkle. nasral sem si na hlavu a pak se v tom nějakou dobu koupal. to tak bejvá.

ale teď sem z toho venku. pomatuju si to velmi živě, ale už sem párkrát opršel a už tim skoro ani nesmrdim.

takže oficiálně, naplno a na vlastní řádek:
jsem zpět! nový a jiný. opět vyrovnaný.