pořád ta samá pohádka,

dokola a dokola.

a vždycky dovedu chtít tolik. že mi jako argument proti logice stačí to, že je neromantická (logika). což je něco jako vzít na vodu argument, že není suchá a ustanovit, že proto pouze maří snahy o humor.
a nejenom o ten suchej humor.
prostě opět vidím sám sebe jak se ve mě vzpíná ta stará známá energie, co je pokaždé tolik jiná, a nezvratně a postupně ze mě dělá idiota.
obrana probíhá různě. snažim se dycky o něco novýho, prostě ne jen silou ale i rozumem. ale mám pocit, že čím to bude doba pokročilejší a stav věcí obvyklejší, budu schopen bránit se lépe a lépe, však nikdy dostatečně. a jednoho dne, přestanu.

umocňuju to tím že se snažím to potírat?
ne vlastně to neni tak jednoduchý... neni to po tolikátý to samý. to vůbec.
jen to nese podobnosti s některejma věcma co byly a moc mi nepomohly... jako že vůbec.
asi bych nebyl kdo sem, nebejt jich... ale byl bych kdo bych byl, nebejt jich. a to by byl taky rozhodně moc fajn uličník.

vlastně se ani nezlobim... spíš si tak jako melancholicky zapínam přesky, a kontroluju padák. brousim si bodák a kvér sem rozebral a promazal už snad desetkrát.
říkám si, dřív mě děsila představa, že se mnou sestřelej letadlo ještě dřív než stihnu vyskočit. ale teď si říkam, přežít seskok, dožít se rána, prožít několik malejch vítězství, naučit se ve volných chvílích sledovat oblohu tak jako dřív a pak někde bez varování přistát potrhanej ve škarpě, bez udání důvodu, vědom si, že nezbyde než se vzdát a vědět že by to bylo mnohem snažší a kratší, kdybych jenom věděl jak na to.
skoro si říkám, že z těch možných vývojů situace předestřených když se člověk dostane do opratí tohodle monstra, se ta s koncem ještě před začátkem jeví jako jedna z těch nejschůdnejších. hned po variantě že člověk válku přežije a vyhraje... samozřejmě.
a v tudle variantu sem ještě pořád schopen věřit. zdá se.

jistě už ale ne celou bytosti, tak jako dřív. říká se, že pokud má člověk uspět, pomáhá skutečně věřit skrz na skrz. a že odměřený a rezervovaný přístup je předem odsouzen k neúspěchu.
nebo tak nějak se to říká ne?
jako znělo by to logicky a všechno, kdyby šlo o válku, o skutečný boj. ale asi v tomdle bodě ona metafora začíná pokulhávat.

ještě jednou. dokud to ještě dovedu, tou pohádkovou cestou.
možná.
půl dne sem idiot, druhou půlku už zase ne a nevím která byla která.
ale myslim že bych měl. myslim že musím.
opět totiž mám ten starej dobrej pocit, že by to tentokrát mohlo bejt jinak.
a opravdu to pokaždé zatim bylo jinak!
třeba to tentokrát bude zase jinak!
jak jinak než úplně jinak.

... asi to neni skepse. a pokud ano, tak jenom v sebeobraný formě a nepřesahuje hranice mé mysli.
vlastně z toho mám dobrej pocit. přímo skvělej. jako dycky :-D

nee, ještě nebudu starej, ještě ne! ještě snesu!