nevim jestli to neni pouze souhrou toho, že je toho teď prostě příliš v práci, tak moc že to ani neni vtipný, společně s těma filmama co sem na ně v poslední době koukal. ale rodí se mi v hlavě nutkání, udělat si plán útěku. nebo zmizení, odchodu... vlastně tak by to vypadalo pouze z pohledu z místa kde sem teď... z toho místa kde bych byl v rámci uskutečnění onoho plánu, by to vypadalo jako cesta.
jeden plán týdle cesty sem měl. byla to cizinecká legie, ale s tím astmatem co se mi začíná vracet a pohledem na geopolitickej vývoj, to už neni ani zdaleka tolik reálný a možná i ne tolik přitažlivý.
lákavý bylo že bych se tam naučil plno věcí, vzaly by mě ssebou do všech možnejch koutů světa (maj výcvikový základny ve všech podnebnejch pásech  po všech směrech světem) a dostal bych se tam k věcem a zážitkům, ke kterým se člověk jinde nedostane (nemyslim jen ty nejhorší), a za to všechno bych dostal zaplaceno... nemusel bych řešit kde vemu na jídlo nebo na dopravu, kde přespim a kde se umeju.
a dovedu si představit že se zkušenostma odtud by se dalo snadno pokračovat po své ose.
ale dejme tomu, že to je pase.... (ať to bolí jak chce)
chce to plán, jak to financovat, jak to provést logisticky. bos, v botech, na kole, ojetina, letecky? a vybrat směr pro prvních pár týdnů, než se to začne odvíjet samo od sebe. je na to čas, to ne že ne, ještě musim pár věcí dodělat a v pravdě si nejsem jistej jestli sem tomu nutkání udělat ten plán podlehl... kdo ví, jak to budu vnímat až se věci v práci zklidní (pokud o ní nepřídu společně s nohama a další hrozný scénáře) a ten život co se mi vrací do žil se trochu ustálí.

nějak ale nemam pocit že zbejvá cokoli jinýho. zatim dělam to co se ode mě očekává, dycky sem si hrál na raráška, ale veskutečnosti se svym životem nedělam nic neobvyklýho. jako to se těžko dělá, když nevim co od toho chci, že. ale myslim že toho vim víc než sem věděl dřív, mnohonásobně víc. snad dost, abych se nevydal nějakou z těch horších cest. a že jich je.
vlastně přestávam rozumět tomu proč dělam to co dělam... aby ty věci co na tomdle světě mam rád, mohly zůstat takový jaký sou? možná... ale stojí za zavážení jestli by těmdle věcem změna ublížila víc než prospěla.

lead, follow, or get out of the way.
a s malou úpravou:
nevim kam se vést, tak se nechávám vést. to neni nic proti ničemu, vlastně mi příde že je to relativně rozumný. nevedou mě do ničeho strašnýho. ale už mi to kam mě vedou nepříde tak samozřejmý a v podstatě dobrý a nezávadný, jak se mi to zdálo dřív. myslim že se blíží ten horizont, kdy z dělání si názoru, přejdu do stavu vlastnění názoru.
a abych se klidil z cesty, na to sem moc velkej egoista. zatim. doufam.
to je jako bych se do něčeho tak skutečnýho jako je život, nechal vést nováčkem (třeba sebou). do života asi budu dycky nováček, ale ne třeba tolik, ve srovnání s nimi, jimiž se zatím nechávám vést.

zkoušim skutečně všechno (!!) možný, abych našel něco s alespoň stopovým obsahem smyslu. zatim nic. ale přestávam si myslet že nenajdu-li nic, nebude to protože sem nehledal dost. ale prostě protože už bylo dost hledání, který bylo pointa sama a že je čas dělat něco dalšího. možná... a nebo jinak. kdo ví, myslim že se to dozvim včas

koupil sem si boty.
boty sou volba. hrozně moc ovlivňují spoustu věcí ve vašem životě s nimi. víc nebo míň podle toho, kolik máte párů. já teď mám dva. ten nový pár, je absolutním opakem toho druhého... což bych řekl že je dobře, rozhodně líp než kdyby byly stejný.

nebyl sem schopenj si vybrat nový boty. strašně dlouho. už to bylo na pováženou. superboty (můj starší pár bot) jsou už notně onošený a na léto se uplně nehodí. ale vypadalo to už skoro, že v nich to léto dam, nebo v jejich mladšich dvojčatech.
a teď mám to co mám teď. a volba přišla z rozumu a ne z pocitu o estetice nebo čemkoli jinym a vůbec sem neskutečně spokojenej, s tim že sem si vybral, jak sem si vybíral a jak sem si vybral.
praktiká volba s konceptem cesty... to se k botám strašně hodí, ne?
jen mě teda trošku štve, že mi ty boty uplně zle kriplej nohu a bolí mě v nich chodit.
ale to přejde řeklbych. myslim že to je součást tý volby.
sou to boty neboty. jako že, je to skoro jako bych chodil bos, jen sou to boty, abych mohl po městě a nemusel se bát nějakejch blejskavejch nebezpečenství na zemi.
sou i běžecký dokonce, proto maj oddělenej palec od zbytku prstů, abych v tom mohl běhat i jinak než po rovině a tak. ale to je ten moment co tolik bolí. myslim si ale že to rozchodim. mam je na nohou furt, krom postele. myslim že se to zlepšuje.

mam problém, při treninku, hlavně při sparingu (když se peru), že nedávam pozor kam a jak šlapu a nechávam to na reflexu (spárujem bosky) a ten reflex je zvyklej na pevnou obuv a už sem si několikrát šlápl na palec tou nohou na kterej ho mam. je to nepříjemný, třeba dva dny pak kulhávam.
myslim si že je to tim, že ty prsty na nohou nejsou zvyklý na nějakou práci, sou zlenivělý a pak to prostě bosky neutáhnou bez podpory podrážky. v odrazu sílu maj a tak. ale to je všechno.  a stejně tak je to s některejma svalama v holeni a chodidle. sou strašně nezvyklý, že se po nich něco chce.
takže sem začal chodit bos... v bosobotách. ať si to zvyká.
teorie je taková, že se ty nohy přestanou spoléhat na silnou podrážku na patě a při dopadu se budou o něco víc snažit o přesnost a začnou bejt o něco ohrabanější. zesílí mi některý svaly v nohou co doteď lenivěly a prsty si zvyknou se starat samy o sebe.
mohlo by to pomoct se všim, s kolenama i se zádama. přecejenom, ta noha je vychytaná věc sama o sobě, proč se snažit ji ještě vylepšovat botama a myslet si že vim jak správně.
a nebo samozřejmě, mi to kolena pošla do naprostýho shitu, spolu se zádama, protože si je prostě rozdupu o beton. ale hej, hlavně kupředu.

i made a choice.
a to je dobře. už sem byl několik voleb ve skluzu a nebyl sem schopnej žádný. takže tady to je. deprese postupně končí a někde z hlubiny se opět začíná ozývat tlukot. tlumeně a opatreně. ale je tam, už bude jenom líp...

nedokážu dát myšlenky dohromady (ještě o něco víc než obvykle :-D)
jako bych neměl co psát, nějakou chvíli. ale tak to neni. rezepsal sem hned několik příspěvků ale žádný sem nedovedl dokončit. vždycky sem se dostal do bodu kdy to přestalo dávat smysl.
vlastně nevim jestli vůbec dokončim tendle příspěvek.

________________

myslim že se mi muselo zdát, někdy, že sem kůň. nepomatuji si ten sen. ale mám z toho pohybovou vzpomínku. jako když někoho sledujete jak něco dělá a pak to uděláte podle něj. něco jako schopnost pozorovat pohyb. naučil sem se tak jezdit na snowboardu. že sem to nejdřív zkoušel dle rad a padal a pak už mě to štvalo tolik, že sem jen seděl a sledoval. a pak to zkusil jako bych chtěl napodobovat že jezdim na prkně, prostý všech rad co jsem dostal od těch jež mě učili. nešlo to napodobit do tý doby, než sem překonal strach a prostě to pustil... pak to co sem odpozoroval začalo fungovat.
něco takovýho mam teď s koněm. jenom trošku jinak. jako kdybych si představil že boxuju do pytle, nebo jedu na kole, nebo dělam eskimáka. záleží na tom jak moc to děláte a umíte... když si ale představíte že děláte něco co umíte... třeba rozklepáváte vajíčko na pánev, co já vim? tak se vám vybaví jakýsi pocit v jednotlivých svalech které zapojujete nejvíce. když se hodně soustředíte na pohyb vašeho podvědomí při představě nějakého známého úkonu, uvědomíte si že postupnost jednotlivých svalových operací je mnohem komplexněji uspořádána do řady, tak aby byla i možnost reakce a přizpůsobení provedení úkonu v neočekávaných okolnostech.(více či méně)
když se opravdu hodně budete snažit (já třeba musim zavřít oči, sednout si rovně), můžete si zkusit do týdle podvědomý představy fyzického pohybového protokolu drknout. nejde to moc nečekaně, ale lze. prostě klepete vejce a někdo/něco vám drkne do loktu. mělo by to nějak zafungovat. nebo zkuste nějaký známější úkon.

no a já si od včerejška dovedu vybavit podvědomej pohybovej protokol běhu koně. nebo něčeho hodně podobnýho... takže koně.
je to divný. nemam na to potřebnou stavbu těla. jako bych ale někdy měl, skoro si dovedu představit pocit koňského těla. dovedu si vybavit běh tryskem po měkké půdě (normální louka asi, jen sem těžší, mám tvrdá kopyta, ve kterých nemám cit a mám velkou sílu v odrazu, půda se proto zdá měkčí, než na dotek nohou v botě, nebo lidskou rukou.)
představím si vzájemnou vazbu pohybu jednotlivých nohou které se pohybují v párech, stahování a roztahování trupu, spolu s vyvažováním krkem a tlumením nárazů.. jako bych jeho pohybem chytal onen kontrolovaný pád pohybu vpřed... pohybem nahoru a dolu a dopředu a zpět. umím i zatáčet.
když si tendle pohyb vybavím, nedostávám ale odezvu z jednotlivých svalů, jen jakési zmatení z celého těla. a teď si uvědomuju že je to dost nepříjemný. ještě sem to nepozoroval tolik, jako teď když to popisuju. a ten zmatenej pocit ze svalový odezvy je po nějakej chvíli dost nepříjemnej a trochu se mi zvedl kýbl.
wow

______________

to by bylo něco zajímavýho... zbytek je taky zajímavej, ale jek už sem psal, nedovedu to nijak sepsat.
asi je dobrý se co nejdřív naučit, k čemu člověku slouží pocity, jako je zklamání, jak s ním nakládat a jak ho brát.
je to pocit kterej má naznačovat jakým způsobem na vás působí něco co už se stalo. mělo by se to využít k odhalení toho čemu jste nerozuměli nebo co ste přehlídli, když jste učinili předpoklad, který se nenaplnil. ale nemělo by svojí emocionální energií do rozumového rozhodnutí o budoucím vývoji čehokoli.
protože většinou, když máte tendle pocit, tak je to protože ste něčemu nerozuměli, neco jste podcenili a nebo přecenili nebo jste prostě něco přehlídli, nevědomky nebo jinak.
a to většinou neni čas k tomu snažit se měnit dávno danné hodnoty jednotlivých činitelů, nebo zanevřít na činitele a proměnné, za trest, nebo proč. to je čas, dát si dohromady která barva je která, proč ste viděli dvě a pět, místo dvou a dvou. a až rozklíčujete proč ste neviděli co ste měli ale to co ste chtěli, je čas poštelovat si optiku.

a teď provádim přelazování jako nikdy dřív. (nebo si to teda aspoň uvědomuju víc než kdy dřív.) je třeba se tou optikou koukat na různý věci. který znáte, který neznáte a prostě to pomocí citu, nějak štelovat a ladit, než vám to příde jak jen ostrý to může bejt.
(a pak, až vám do toho někdo kopne a nebo se to rozladí třeba počasim, to ladit znova a zas. ale o tom že všechno živé(...) vyžaduje průběžnou údržbu už sem tu někdy nedavno psal)

______________

některý věci sem zapoměl a některý zapoměl, a některý ne. a na některý sem si vzpoměl a uvědomil si že si ani neuvědomuju že sem je zapoměl.
většinou se říkam jak je nahovno, že sem ve stavu v jakym sem. protože je to nepříjemnej stav. tuhle nedavno, tam proběhla úvaha, jak je nahovno že sem ve stavu v jakym sem, protože je potřeba zase žít, že už je to neodkladný.to bych řekl, že je moc dobře.


pak sem ještě chtěl psát něco na téma, že: spousta "konečně" která proběhnou, velmi často probíhají v rámci "pozdě" protože velmi často, by ani nemohli proběhnout v rámci "včas". to bych řekl že sou ty velká "konečně", u kterých je kýžené "ještě včas" v rosporu s oním "mystickým včas", které často jen velmi málo souvisí s tím co si myslíme, co chceme, nebo co cítíme. asi záleží...

ne... to by si zasloužilo o několik odstavců víc. a na to mam příliš hlad.

už skoro nemůžu dejchat. je to tak od rána do večera.
působí to jako bych furt vzdychal, na treninzích udejcham půlku co udejcham obyčejně.
ale skoro nesmrkam a nepšíkam... v porovnání s předchozími lety. buď to ještě nepřišlo, a nebo se mi proměnili simtpomy.
pomáhá dejchat do pytlíku.. když už se mi z toho začíná točit hlava. nevim jestli to pomáhá jenom psychicky, nebo proč. ale pomáhá to...

je to nepříjemný. jako. kdybych nechtěl, neni nic poznat... a pokud to udržim v tejdle mezi. nebude mě to srát.
pokud mě to složí, nebo to bude vyžadovat nějaký léčení. nebo to bude trvat dýl než pár prvních týdnů pylové sezony, budu uplně nejnešťastnější ze všech.

přemejšlim proč. jestli je to venkem nebo mnou.
sem těžkej, daří se mi přibírat a mam 77kilo... za necelej měsíc sem nahnal 3kg na svalech, což znamená mnohem víc masa k okyslličení v době, kdy standartně mívám alergii. zatímco symptomi které s ní obvykle touto dobou přicházejí ... "osoplenost" .. se nedostavují. ale, u těch je zase pozorovatelnej vývoj, že čím mám lepší fyzičku, tím méně se projevují.
samozřejmě, nejspíš je uplně zbytečný v tomdle hledat logiku. protože je uplně jasný, že sem uplně slepej k devadesáti procentům proměnných a bylo by lepší se nesnažit tomu rozumět sám a nechat si poradit od někoho kvalifikovanýho. ale to bych asi nebyl já... samozřejmě. ještě tomu dam chvíli.

doufam celej den, že se na treninku nesložim dřív než vůbec dostanu tečku, jenom protože se přiliš zadejcham při převlíkání... ale už sem kuli tomu pořádně netrenoval minulej tejden.
včera to šlo, nějak. dneska pude taky.

docházej mi triky.

a abych měl vyzkoušený všechno, rozhodl sem se vzdát. kompletně

nepodařilo se. zatim.
některý věci se jen těžko opouštěj.
zakódoval sem si do programu spoustu věcí co tomu bráněj. sou to věci co se fakt hodí. dá se s nima dosáhnout hodně, dokázali mě podržet ve skutečně náročnejch situacích.
vycházel sem z různých válečnických a vojenských učení. bral sem i jinde, ale válečník převládal. vždycky mi přišlo že muži se dělí na farmáře, válečníky a učence. obecně. všichni sme všechno, ale u každého jedno převládá. někdy víc někdy méně.
válečník byl dycky můj. živil sem se jako farmář, živím se jako učenec(...), v srdci sem ale dycky byl válečník. čekám na svoji válku, na svoje poslání. mým úkolem nyní, je se připravovat, sílit a růst... řekl bych.

ale dostal sem se do bodu, kdy jsou mi tydle moje "mantry", protokoly, přístupy... naobtíž. brání mi v pokračování.
vytrvalost, odhodlání, silná vůle a schopnost překonávat se, jsou skvělý nástroje, když je potřeba splnit misi, splnit úkol, vybojovat bitvu.
jenže. jaksi. nemam misi, nemam úkol a nemam bitvu, než ty co si pro sebe vymyslím sám.
nemám cíl, nikam nesměřuju, nemám představu o svojí budoucnosti za kterou bych se chtěl ubírat.
a jediná válka kterou vedu, je ve mě, a bojuji sám se sebou. jako rakovina, napadá můj obranej system moje vlastní buňky a snaží se je vzburcovat k něčemu, co považuje za správný. ale správný to neni.

voják by se neměl nechávat nezaměstnanej. je třeba ho udržovat v pohybu.
ale já nejsem voják, já sem válečník. v tom je rozdíl. měl bych se pustit drilu, měl bych se naučit bojovat jen když je válka.

myslim že další věc, kterou budu muset udělat, je opustit všechno co sem byl a jsem. vzdát se člověka kterýho sem si vysnil. spousta mejch hodnot je založenejch na tom co vidělo dítě, obdivovalo, a toužilo mít, jednou až nebude dítě. spousta toho čím jsem, se odvíjí od strachů a tužeb člověka, kterej neměl pořádně ponětí, jak svět funguje a co je to za místo.
nemyslim si že to byla špatně odvedená práce, to ne. myslim že sem si během té puberty a počátků dospělosti vybudoval celkem komplexní iluzi reality co fungovala, vytvořil sem si osobnost která se mi líbila a většinu času splňovala, co se od ní očekávalo.
ale pak se otevřely další obzory a kompletní rekonstrukce se stala neodbytnou.

mohlo to bejt něco víc kůl. nějakej zážitek z bitvy, nebo nějaký zjevení třeba. ale já sem se bezhlavě zamiloval a následně si zlámal srdíčko vlastníma (neříkam že to nebylo třeba...zlámat se, nebo se zamilovat) rukama. (asi to o mě taky něco vypovídá, a válečníkovi se nelíbí co... ale válečník je dost zmatenej, tak se ho snažim nebrat zbytečně vážně) iluze se svými zákonitostmi, praskla a já se snažím v ní udržet a ignorovat že má velká část už je dávno venku a zpátky už se nevejde.
je to jako se bát o lidskost, když vám chtějí vzít šaty... řekl bych, ale cítím to jako kdybych se měl stahovat z kůže.
uniforma je mi vším, ale já nejsem voják!

občas už mám pocit že to bude, teď polevím a konečně půjdu dál. práce mi k tomu nahrává, je toho prostě příliš a rozum se zaobírá myšlenkama který bolí. chtěl bych se vzdát, v práci bych asi neměl, to bude lepší když neudělam.. ale nakonec, asi lepší než kdybych to nedovedl.
stane se, že se nitrozpytem dostanu hluboko a najdu páku, vemu za ní a předemnou se otevřou dveře. blížím se k nim a cítím čerstvý vzduch, teplo a světlo. jde se mi hůř a hůř, jímá se mě smutek a lítost, ale vím že uvnitř mě už nic nečeká a jdu dál.
jdu a cítím se slabě a je mi stále více smutno, mám ale pocit že se blíží úleva a s tím se mnou rozlévá uvolnění. přijímám smutek a na kůži cítím jak mizí to neskutečné napětí. už mám většinou oči plné slz a začínám plakat. chci se naposled ohlédnout než překročím práh, jako bych to nedokázal bez toho.
jenže to je chyba. jak se otáčím, všímá si můj stín že pláču. a to je podle něj špatně, přispěchá mi na "pomoc" snažím se ho odstrčit ale nevěří mi. vždyť pláču, to znamená že nejsem sto myslet čiře. a já mu nedovedu odolávat, byly doby kdy jsem jej miloval a ještě stále k němu cítím. snad příliš? nevím.

pak bouchnou dveře a já si uvědomím že z pláče sou jen mokré tváře a já sem zpět, jsem silný a připravený se utkat s čímkoli a kýmkoli, i sebou. mám zaťaté pěsti a jsem opět zavřený se stínem starého přítele, který by klidně vyhlásil válku slunci, jenom kdyby se na něj dokázal podívat.

tak nějak.... ale dělám na tom. už ale nebudu pokračovat v žádném směru, který by vyůstil ve vnitří boj. zaprvý mi to ubližuje. zadruhý, můj oponent je v boji mnohem lepší a zatřetí, proč bojovat s někým koho by mělo jít překročit.

dostanu se tam. trpělivost. a v rámci tý trpělivost teda ještě zkusim pár věcí... už mi jich ale moc nezbejvá v repertoáru.
předevčírem nebo kdy, sem použil těžký zbraně, nebudu vyjevovat oč šlo. ale jedna z vedlejších pomůcek měla bejt flaška fernetu a pár piv. bylo pak o dost snazší se dostat k bodu otevřených dveří, ale stejně tolik pak bylo náročnější se neohlížet.
nemyslim že sem se zlobil, nebo bych byl rozčílenej, ale ráno sem našel bordel jak po pitce orangutanů, pracovní stůl sem si rozsekal kuchyňským nožem, který sem našel zapíchnutý v dalším stole.
nakonec sem se docela zasmál... ale toudle cestou už to nebudu zkoušet znovu.

__________

a aby toho nebylo málo. sputilo se mi něco, co podezírám ze spojistosti s astamatem, kterým sem trpíval jako dítě. myslim že to bude duševním lowpointem kterej se mi odráží na zdraví. a věřím že jen co se dám dohromady, zase to odejde.
ale stojí to za zaznamenání hlavně z praktických důvodů. je to jako bych se nedovedl nadechnout. zatím mě to neomezuje, ale mám problém, ikdyž se nadechnu ze všech sil, zaplnit vzduchem celou kapacitu plic a přitom už se do nich nic nevejde. neděje se to neustále. jen občas. už asi týden. (je 5.4.14)

takže jinak.

nedá se nic dělat. zpátky na stromy.

nemam rád artefakty nebo amulety (hlavně proto že se považuju za skvělou matrici v případě neodbytný potřeby supervojáka a jakákoli slabina v podobě čitelného znaku lidskosti je nepřípustná) jak ty fyzické, tak ty psychické.
ale tentokrát to asi bude tak nějak potřeba.... zbudovat nějakej ten účelovej totem. vytvářej se mi sami od sebe a ne ty co pomáhaj a nenadělam s tim nic. a tím vlastně odpadá většina argumentů proti.

bourám hráze, vlastně už se mi během dneška samy začaly bortit. mam den nebo dva na to abych si nechal rozum utíkat kam se mu zachce. a pak začnem odtud kam doběhne.
a nakonec vlastně asi bude zábavné mu (totemu) dávat podobu.

nepříde mi optimální, spoléhat se sám na sebe, že nepodlehnu něčemu takle hustýmu. že se budu kontrolovat sám a budu jedinej kdo bude znát únikový slovo. většinou to lze nastavit relativně bezpečně. prostě nestrkat hlavu do hlavně. stoupnout si někam za vítr.
ale to se nedaří tak jako tak.

__________

byl sem na pivu s tátou a bráchou. prošel sem půlku pražskejch parků a spáchal spoustu nitrozpytu se spoustou čerstvého vzduch.
 viděl sem hrozně moc lidí! stál sem stranou, na rušném místě, měl sem na sobě plášť neviditelnosti (kapuca..) a sledoval lidi.
každá tvář něco říkala. v každé toho bylo strašně moc. zrcadlila se v nich současnost a snažil sem se v ní číst minulost a původ. snažil sem se rozumět držení těla a kontextům vzhledu a podoby. bavilo mě pokoušet se projektovat si jejich budoucnost.

uvažoval sem chvíli, jestli bych vyměnil možnost poznat svoji budoucnost, za možnost znát minulost a budoucnost těch lidí co sem tam viděl. nebo všech lidí na světě... již, nebo ještě, ne naživu.

...schopnost znát lidské duše, tak jak nedovedu znát ani tu svoji.

a nevim. člověk co touží umět lítat, většinou zároveň netouží stát se ptákem, se vším co s tím souvisí. ale to je o něco představitelnější... jaký by to bylo bejt pták... se všim všudy. ne o moc :-D ale otrochu jo.