nezvykle moc sem se ožral.
chtěl bych věřit, že sem nešel včas domu, protože sem nekouřil a tudíž nebyl tolik unavený jako obvykle.

ale nevěřim.

ne jenom že sem se ožral. vrátil sem se domu někdy ráno, nevim už jak. vim že bylo světlo a nezajímalo mě to. nezajímalo mě ani kolik je hodin.
telefon mě vzbudil v jedenáct... v běžnej pracovní den. kdybych tak aspoň neměl tolik práce... ale mam ji teď dost. byl sem tam do devíti, někde mezi snem a dnem. práci sem stihl, ale zbytečně sem si to zkomplikoval.

co mě však rmoutí ještě víc, je jak to probíhalo. bla bla bla a pak už sem byl moc. přestaly mě zajímat věci. když sem s někym mluvil, tak abych ho rozmačkal, bylo mi jedno co říká. vždycky sem měl podezření že si myslim že sem nejchytřejší, dycky sem věděl že nejsem. ale ten večer sem se tak choval a taky tak mluvil s lidmy. nezajímal mě nikdo jinej než já (jestli vůbec). buď sem někoho rožvejkával a nebo seděl sám a pelešil se ve svej otupělosti.
je mi z toho trochu zle. jak se totiž říká o tom že v opilosti vyplyne skutečná osobnost...
dyť já měl dycky takovej zájem o lidi!

co to sakra? nezodpovědný, hloupý, bezcitný a ve všech ohledech zavrženíhodný, skrze hodnoty, které jsem považoval za své.
nevim kdo to byl. ale nechci už ho nikdy vidět. styděl sem se. to se mi nestává. ne předemnou.

stále doufám že jde o vrchol nějakého období, podivného, přechodového. snad poslední vzdor dítěte, nahrazovaného dospělým člověkem.

doufám že se neublížil příliš lidem... mám pocit že sem možná mohl. nevím však jistě.

_____________________

prosím prosím, mé budoucí já. až budeš mít vysvětlení, nenechávej si ho pro sebe, ať ho budeš považovat za sebenudnější, nebo nepodstatný. momentálně mi dělá lépe jen představa že jednou porozumím. snad brzo.