koupil sem si lampičku na pracovní stůl s chromovou úpravou.
půlkulatej kryt žárovky zrcadlí. vídám se v něm. když sedím u stolu, když procházím okolo, periferní vidění mi cuká, když identifikuje pohyb potencionálně lidské postavy, kterou nezná a vím že tu mám být jen já.
nejsem ještě zvyklej na deformovanej odraz svého těla, zdá se. zvyknu si. ale do té doby mě to dycky překvapí, proběhne mi hlavou že sem taky jeden z těch mnoha lidí co jeden běžně potkává. a že mam dokoce uplně obvyklou formu s několika specifickými rysy, kterých člověk postřehne tolik, že mu nezbýva než je zapomenout.

bydlí tu se mnou člověk. je to ta bytost kvůli které podnikám všechny tydle běžné a neoriginální (slovo originální nenávidim... ale rozhodl sem se, mu dát šanci) věci jako bydlení, spání, oblékání (vylučování je tak příjemný, že bych ho nepřestal dělat i kdybych měl tu možnost v něm nepokračovat) kupuju mu pivo a vymýšlím mu odreagování. a občas mu zbyde čas jen tak zevlovat a v tu chvíli bývá řada na mě, s okupací naší sdílené lebeční kopule se všemi kapacitami pro putování nekonečnem. které on tak zřídka využívá, a když, tak jenom částečně (nejvíc asi v práci, má skvělou prostorovou představivost, to bývá příjemné i mě.)

tydle momenty kdy mám prostor já, jsou v poslední době častější. máme auto, máme Pavilion. ne že by víc zevloval. ale když je sám, je mnohem klidnější a občas se nebojí dát mi vládu nad tělem i během některých čiností.
když odečtu těch šestnáct, potažmo osmnáct let, kdy jsme společně objevovali zákonitosti našeho vesmíru a přes zahlcené smysly jsme neměli tušení o naší existencí navzájem, zbývá skoro sedm let, kdy jsme se učili o něm. o tom kdo je, kde je jeho místo a co s tím. teď už to víme (samozřejmě ne úplně, tak jako vesmír ještě nechápeme kompletně :-D... ale alespoň do té míry, kdy můžeme jít dál) myslím že se dostáváme do části života, který bude patřit mě. bude o duši jednoho muže obývajícího vesmír.

_____________
lampička.. v zrcadle nebo odrazu ve skle budov, člověk vnímá tvary, polohu. jestli nemá límec kabátu zmuchlanej pod popruhem brašny. v tej lampičce vidím svůj avatar v určité situaci. co má na sobě vnímám jako situační odění, nevnímám vzhled oblečení. (zaznamenám kde má ruce a zběžně vyhodnotím, čeho by s nimy mohl být schopen. když jde o muže v určitém věku nebo se specifickým držením těla.. čož jde)
přesně tak jako když se podívám na člověka nebo jeho odraz ve skle, který míjím na ulici.

ale myslim že sem blízko toho skutečně seznat, že jsem taky jenom jeden z nich.
dycky sem věděl že mají duši kterou nelze hned spatřit. občas nikdy. ale jedna věc je něco vědět a druhá je, když si jeden něco naplno uvědomuje.