co tak ještě?

peru si, vařim si, uklízim po sobě, vím kde co mám a už mi nechybí ani nůžky na nehty.
u všeho se lze samozřejmě zlepšovat, ale to je otázka praxe, ne něco na čem je potřeba aktivně pracovat. (když to píšu takle, zní to že to pro mě byl velkej boj... a to proto že Byl!)

pracuju na co nejůspornějším ekonomickym modelu. asi se tim lze bavit. tak jako se lze bavit úsporným řízením... to mě teď dost přestává bavit, ale to je daný jarem a tim že tim vlastně nešetřim peníze sobě.
měl-li bych to brát do krajnosti, tak nebydlím... ale měl ly brát do krajnosti i zbytek věcí, tak nežiji. ten život který žiji. všechno jsou to pohodlné volby.
všichni dělají pohodlné volby. donedavna sem to viděl jinak. už mi to tak nepřijde.
rozdíl je nakonec v tom jak dlouho dopředu dovede jeden plánovat a jestli je zchopen ubrat si stávající pohodlí za cenu budoucího. a pak taky záleží na tom co kdo k pohodlí potřebuje.

něco nás vyslalo do života, něco spustilo domino vesmírného časoprostorového odvíjení, kde naše existence musí nevyhnutelně proběhnout v určitém rozmezí a podobě, nad kterou nemáme žádnou moc, natož abychom z ní měli rozum.
a oč jde, je zařídit si tu existenci co nejpohodlněji. hlavně se nemýlit v tom, že tvrdím že by člověk měl ustrnout a umřít, protože nic jinýho nemá smysl.
to by byl mylný výklad, stejně jako by bylo najivní, myslet si že se pro něco takového kdokoli z nás může rozhodnout. může, ano, asi tak jako že chce plastový vojáčky, nebo aby si ho všichni víc všímali. ale rozhodnout se pro něco, chtít něco a mít něco a udělat něco je velkej skok.

a některé věci pro které řeč má slova, prostě nejsou možná. spousta věcí kterých se plno lidí bojí a nebo o ně usiluje, logicky nejsou a nebudou.

někdo potřebuje ke své duševní pohodě pocit co největšího fyzického nepohodlí... tak aby se nemusel cíti provinile, vůči dětem v africe a podobně.
když říkám pohodlí, mluvím o stavu ve kterém člověk má věci se kterými si poradí a nemusí se potýat s vlastními nevyřešenými problémy a s problémy které řešit z jakýchkoli důvodů nedovede.
jsme odkázáni k řešení problémů, to je život, spoustu problémů si ale lze vybrat, problémi vlastní lze nahradit problémy druhých lidí a osvojit si je. nebo lze vlastní problémy přenést na druhé a věnovat se jiným. lze utéct a lze bojovat. co z toho je lepší?.... irelevantní.
od problému se utíká k problému a ten který má pocit že je třeba vynášet soudy, má nejspíš problém vlastní, na kterém se druzí odmítají podílet, nebo má jednoduše pocit že mu druzí odpírají pohodlí známých problémů tím že se nevěnují problémů u kterých seděli nejlíže, utekli a sám musí řešit co není jeho.

to je jako kdyby se utonulý hněval na ty jež uprchli na záchraných člunech a umírání nechali jenom na něm.
ostatní utíkají, uteč taky, nemůžeš? to je tvůj problém. řeš ten a pak utíkej.
zkrátka jsou věci, které nelze přemoci či přelstít.

měl bych si vyřešit, proč že to nemůžu utíkat....