blog.

trošku posvátný místo tady. čarodějnice z pohádek měli dycky takový. se správnym klíčem tady lze nejít spoustu věcí o mě. takový ty, co lze využít k předpovídání směru uvažování. thus, im giveing away secrets useable to disrupt my integrity.

vlastně už ne tolik jako dřív. v poslední době mluvim tady k tobě blogu, tak že nevíš všechno. klíč neklíč. šifra nebo ne. přesně si pomatuju, co všechno víš a co nemůžeš vědět a co z toho co víš, kdyby sis dal dohromady s nějakou skutečností co by si se dozvěděl jinde než zde, bys mohl použít k jakým závěrům.

není to o tom, že bych ti přestal věřit. nikdy sem nezačal, jak bych mohl věřit blogu, že?
vlastně sem do tebe nikdy nepsal ten druh věcí, co mi teď běží hlavou, a co bych ti tolik chtěl vyprávět. nikdy se nepodabaly stavu, v jakém se nacházejí touhle dobou.
ne že bych to neměl komu říct, to ne. ale nikdy nebyly ve stavu, že sem je nemohl říct tobě. spíš sem nechtěl, nebo neměl důvod. teď mam pocit že je to v jistém stádiu zvratu.... před ním. doufám že né po něm.

chtěl bych si je do tebe zachytit. abych se v nich jednou mohl zpětně zorientovat. o co že mi to šlo, tou dobou. zkoušel sem to... ale šifroval sem až tolik, že sem ti vlastně nic neřekl.
už sem ti několikrát psal o tom, že sem na pokraji šílenství, možná sem psal i o tom jak sem za okrajem. ale todle je něco mnohem horšího než šílenství. nevim jestli sem ti někdy řekl že sem stydlivej, nebo si na to přišel sám. to s tim nemá moc co dělat. ale stejně se o tom rozepíšu.

stydlivost, má asi několik podob jako všechno. já sám nemám problém s tím jak vypadám nebo se chovám. žádný takový ty standartní věci... nemám problém s nahotou, ani v nejmenším. nemám problém se přímo podívat cizinci do očí a jasně mu říct, co potřebuju. když vcházím do podniku, tak zdravím. nedělá mi problém mluvit nahlas před lidmi. nic takovýho.
věc se má tak... a teď na to půjdu froidovsky.
 byly časy, kdy sem uznával jednu bytost, co sem jí řekl doslova všechno. byla mi vším a měla jednu hloupou tendenci, používat věci co jsem jí "prozradil" proti mě. nebo je prostě vykládat lidem, u kterých mě děsilo, že by mohly vědět a dělala to předemnou. a když ne, často mi o tom zpětně povídala.
jistě to nemyslela zle. většinou. a nejspíš jí ty věci nepřišly tak zásadní. stejně jako ji nejspíš nedocházelo že je jedinej člověk na světě, co sem jí věřil do té míry, že sem nad tím nedovedl kriticky uvažovat. a jak moc ta důvěra byl důležitá. a jak moc mě bolelo, když mojí důvěru zklamala a ani jí nepřišlo že neměla. nikdy sem nedával bolest moc najevo / dost najevo. ale to jí není omluvou. člověk by neměl být nucen prosit o něco co si zaslouží.
naštěstí sem časem poznal víc lidí a světa a nakonec sem pochopil že moje matka není člověk hodný důvěrných informací.

mám toho z ní v sobě hodně a dokáže se mi trefit do slabého místa jako málo kdo, aniž by o tom víc uvažovala. a to o mém současném životě má jen velmi sporadické informace. a strašně ráda mi na tydle místa útočí, touží po tom abych ji zase vše říkal, a aniž by takto rýpala, nevydoluje ze mě nic. a i tak nedostává nic... aspoň má nějaké ty emoce.
mám sklony k ní být krutý. strkat do ní a pohlavkovat ji než se přes veliký odpor vzdá a ustoupí. už sem ji několikrát dohnal i k pláči. přesně tak krutý, jako bývala ona ke mě, když ještě mohla.

uvažoval sem o tom, že tadle moje potřeba na ni reagovat, nechat se zatáhnout do její hry a nebejt schopnej skončit dokud nevyhraju, je znakem toho, že sem se z ní vlastně ještě nedostal. kdyby to nebyla moje matka tak by to byla dobrá připomínka. ale dostat se přes vlastní matku nikdy pořádně nejde.
jde nastavit system kontaktu a jde upravit podmínky, tak aby jsme spolu vycházeli dobře, když spolu trávíme čas. to dovedu a dělám na tom. ale abych byl schopen ji ignorovat, to ne. to bych musel zavrhnout vlastní matku... a tak hrozná zase neni.
jen mi nepříjmeně moc dovede rozumět, dycky když to nečekam a nestojim o to, ne od ní. a stejně tak sem já ten co dovede rozumět jí, ve věcech co málo dalších dovede.

dycky byla dravá a útočná, a měla tendence prosazovat sebe, je občas i cholerická. a tak i já sem relativně dravej člověk a dovedu bejt dost útočnej. nejsem sice cholerickej a sebestřednej. ale ona zase neni egoista jako já.
já býval najivní děcko a ona byla sinější. teď sem já silnější a chytřejší (za což je jistě ráda, když to zrovna nepoužívám proti ní ) a ona je stará žena. to je život řeklbych.

ale abych se vrátil k pointě. má stydlivost, je tedy v podstatě opatrnost. a projevuje se to několika způsoby. krom toho například tak že o mě málo kdo skutečně něco ví. že si přesně pomatuju kdo na mě co může vědět a komu sem se s čim kdy svěřil. to má ten jeden stydlivě působící moment který uvedu v metafoře. moc chci čokoládovou sušenku (nemam rád sladký.. ale metafora) vydím že ji někdo má a nebo k ní má přístup. a já mu nidky neřeknu nic jinýho, než jenom že bych moc rád tu tyčinku, jestli s ní nemá nic lepšího v plánu. ačkoli bych posléze poděkoval a byl vděčný, dlouho bych se přemlouval abych prosil. a určitě bych se nepřemluvil, kdybych věděl že se ode mě prosení očekává.
představa že bych prosil a nic nedostal se mi vážně nelíbí a představa že bych prosil, protože by se to ode mě čekalo a já stejně nic nedostal... mě přímo štve. a kdybych prosil, protože se to ode mě vyžadovalo a nedostal sem nic a ještě si ze mě vystřelili... to mě děsí.
a tak se těmto situacím vyhýbám. a může to působit stydlivě. nerad podstupuji informace o svých emocích na základě dobré nebo jiné víry. nemám poblém je sdílet, ale málo kdy úplně. například se svojí matkou sem schopen se dopálit, vím do jaké míry a v čem jí můžu věřit a hra je jasná.

no řeknětě, už ste viděli rozzlobenýho teaze? nebo naštvanýho? někdo už ho možná viděl neontrolovaně smutnýho... ale to se stalo jednou. a vím přesně kdy a kde, kdo tam byl a kdo o tom může vědět :-D
já vám z hlavy vymetu představu že sem taky jenom člověk.

což samozřejmě někdy působí dvojsečně, kdy se ze mě někdo snaží "lidskost" vyprovokovat. třeba tak že na mě útočí... ale všechno má své pro a proti, že?
a všichni sme produkty/obětmi prostředí do kterého se narodíme a ve kterém vyrůstáme.

__________

na to že sem zezačátku psal, jako bych měl jenom mlžit, tak mam pocit že sem se rozepsal docela dohloubky.
nemam tu pivo, musim nějak získat pivo!