ne zcela překvapivá věc, rozporuplná, však přecejenom utvrzující... baví mě dostávat do držky.
ne jako že by mě to bavilo nejvíc. víc mě baví třeba dávat do držky, ale i když dojde na dostávání, užívám si to.

doma sem byl veden k nenásilí. úprava. doma jsem byl veden pacifisty k pacifizmu.
tadle moje rodina, co se bojí zbraní, nedělá jí dobře pohled na krev a bojí se bolesti, mě vychovávala s tím že vítěz je ten co se nepere.
což není úplně špatně. ale lepší mi příde říci, že vítězem je ten jež zachová chladnou hlavu. a to je něco, v čem sem je všechny do jednoho vždy předčil. okamžité vyloučování násilí mi příde zbabělý a těžce inefektivní. a bolest je vždy eventualita, přičemž ta fyzická je mnohem snesitelnější než psychická... rozhodně dlouhodobě. o tom je ta chladná, horká hlava. nerozuměli proč se peru (spíš, nechávam dávat do držky) (ne že bych to dělal moc... možná kdybych to dělal průběžně, bylo by to pochopitelnější). nerozuměli proč se prostě neomluvim, když je mi to nabízeno jako snadná cesta ven z problému.
ne že bych tomu já tou dobou rozuměl. ale při zpětném pohledu jsem konečně rád, že sem si nenechal líbit ty věci co jsem si líbit nenechal, ač to znamenalo bít se s přesilou. nerespektoval soudy vynesené staršími a moudřejšími, jenom protože nikoho nenapadlo že možná nejsou správné a už vůbec o nich pochybovat.
jednat jinak, byl bych dnes jistě někdo jiný.
byl sem v rodině jeden jinej. všichni ostatní byly "smírní", "přizpůsobiví" a "nad věcí". a jinej sem byl, nemohl bych fungovat tak jak se mi vnucovalo. oni to dovedou, ale oni mají jinou konstrukci.

a to je to co mi zbylo. ten pocit že sem jinej než ostatní. dlouho sem byl. jinej, nepochopitelnej celýmu svýmu okolí. pak sem šel do školy, kde sem se tak už automaticky vnímal. ačkoli sem třeba uplně nebyl. už sem tak byl zvyklej. což mě samozřejmě odcizovalo a nakonec sem skutečně jinej byl. družil sem se s lidmi jež byli podobní mé rodině, a choval se před s nimi, tak jak sem se naučil doma. bylo mi to tak přirozené.
(přirozeně proti přirozenosti... by se nebízelo vysvětlení mých snah si vše co nejvíc komplikovat... ale to tentokrát s tématem nesouvisí... myslim)
pak sem postupem času našel lidi co mi sedí o něco víc. s kterými sdílím o něco víc konstrukčních prvků. stále sem byl jiný, i když nebyl, reflex sem si zachoval. došlo pak ke změnám ve stylu života, které mě nutily dělat víc a víc rozhodování a měl sem svoje vlastní problémy a časem sem vlastně na svou jinost zapoměl. pořád tam někde byla... ale všímal sem si ji míň a míň.
párkrát přišel kopanec do ledvin, kdy se tendle téměř zapomenutý pocit znovu vynořil a vzal mi na chvíli vítr z plachet. byly časy kdy sem si myslel že sem lepší než ostatní a časy kdy sem si myslel že sem horší než ostatní.
teď sem ale samostatný a nezávisly, rodinu vídám občas a setkávám se s lidmi se kterými chci a věnuji se aktivitám které si vyberu. a tak postupně dostává smysl kdo a jaký jsem.
nejsem jinej, jen sem tak byl vychovávanej. tak jako sem byl vychovanej že sem čech a sousedovi děti, že sou ježíšovi dlužníci.

______________

tadle úvaha vzešla ze dvou příležitostí krátce po sobě následujících. před týdnem nebo kolika.
byl sem na bootcampu a šel sem s tátou do hospody.

jak pořád žvanim o tom jak chci bojovat, bejt voják a tak. dostal sem malinkou příležitost ověřit si že to nejsou jen plky. na tom bootcampu. ne že by to bylo zdaleka nějak tak hustý, ale mělo to pár společnejch prvků. byl sem hodně utahanej a plno věcí mě bolelo. a nanejvíš mě bavilo jakým způsobem se mi v takových chvílich ubíraly myšlenky. nebyl sem připravenej, ale dycky sem dokázal o trochu víc než sem doufal. ten pocit po tom byl perfektní.
na konci uplně byl "turnaj" každej měl pár zápasů v různym stylu. rukavice, holení chrániče, chránič zubů. ještě před prvnim zápasem sem zvedal ruce nad úroveň ramenou jen s ksichtem. po začátku byla únava nepostřehnutelná.
šlo dost o soupeře a něco bylo ostřejší než něco jinýho, ale došlo na pěkný rány. ty ostřejší souboje mě bavily víc. dostal sem pár pěknejch ran, jedna mě posadila na zadek o pár metrů dozadu. zajímavý bylo co se mi dělo v hlavě v tu chvíli. jak mi fungovala chemie, jak sem se cejtil když sem se postavil a měl pokračovat, jak sem reagoval když se to opět spustilo. jak sem to vnímal když sem dostal další takovou.

rozhodně sem o něco násilnější člověk než moje rodina a rozhodně sem o hodně chladnokrevnější než moje rodina.

poprvý sem byl se svym tátou na pivu. za účelem zajít spolu na pivo. mluvili sme o práci, mluvili sme o koníčcích, o sobě, o dětství, o věcech co nás napadaly.
bylo to hodně dobrý. jedna z nejlepších věcí v poslední době.
v jednu chvíli sem mu povídal o bootcampu. nerozuměl. přišlo mu absolutně nepředstavitelný že by se měl snažit někomu dát pěstí nebo od někoho dostat. dostali sme se k mýmu dětství. použil v několika momentech označení "tragickej hrdina" ... při různejch příležitostech. (ne dycky rvaní. nerval sem se moc) nikdy v dobrym.
je ve mě něco čemu nikdy nerozuměl a občas to vedlo k rozkolům a vzájemnýmu nepochopení. ale oba sme to vlastně zvládly dobře.... to moje dospívání myslim.

______________

nevěděl sem o čem budu psát než sem napsdal prvních pár vět co sem smazal a začal psát todle. nevěděl sem že si todle myslim... tušil sem. dal sem obrazy do slov. slova jsou poznání.
pět obrazů vedle sebe dává mnoho smyslů a nemusí nikdy dávat všem onen kýžený. to je něco co slova dovedou.
tedy: poznání nepřichází samo od sebe, musí se o něj usilovat. aspoň trošičku. nejdřív je ale třeba mít pár obrazů ze kterých lze vycházet.
nemusí (ty obrazy) bejt velký, nemusí jich bejt hodně. někomu stačí pár, nekdo dovede pracovat s mnoha. nemusí být úplně přesné ale neměli by být naprosto odtržené od reality. ať soupestré nebo mdlé, musí mít hloubku, usí mít obsah. a k tomu je třeba talent a inspirace. takovým obrazům se pak říká umělecké dílo.
málo kdo má obojí. někteří však naštěstí mají obrazů na rozdávání.