bolí mě i zadek!... po probuzení sem myslel že mam standartní střízlivěcí neděli. ale pak sem se postavil abych se došel napít a bolelo to jako kdybych měl v kostech zase šest století.

šly sme na horskou výzvu... to je méno akce.

se zuzkou, byl to její nápad... hlavně, já sem jenom nadšeně souhlasil... takže nesu tak maximálně 40% viny!

šly sme sice poloviční trasu, tj. 38km ale vzhledem k tomu že moje příprava spočívala v plavání jednou za tejden a nočním cestování z hospody pěškobusem, protože neznám místní mhd, bylo to dost.

ale rozhodně zajímavý! bylo vedro, okolo třiceti... vlastně nevim... to říkala předpověď. 

jely sme to vyhrát a neprohráli sme... došly sme!

dřív sem ušel i třeba padesát... ale todle bylo v horách a to je asi holt rozdíl :-D. stoupání je fajn, ale ty sestupy, to je nepříjemný. 

čeho sem se bál nejvíc, bylo že se mi zase vyserou kolena, ale ty byly nakonec dobrý! až dneska sou nějaký prolamovací. párkrát zachroupalo to levý (snad tadle informace časem nenabyde na důležitosti) ale dycky to spravila jedna pochodová.

krkonoše sou krásný a tak, vedro je nepříjemný, místa se s časem mění, bla bla Bla! byl sem na výletě a bylo to príma, viděli sme ježka a šťouchali do něj klackem, byla na něm spousta much a pak sme dostali zmrzku a povídali si o počítačových hrách... bla

co ale skutečně stojí za zmínění!

šel sem ve svých superbotách. obstály skvěle... měl sem pár běžnejch puchejřů na patách.. ale to je všechno. myslel sem ke konci že mam jeden velkej puchejř přes celý chodidlo.. ale nebyl tam! 

semtam sem zachytil podivnej pohled mým směrem na "toho turistu v kanadách" (asi to sou kanady no) od těch lidí v supervychytanym prádýlku z delfíních drápků a reciklovanejch rakví starejch polárníků... co jejich boty od pohledu jasně říkaly že je maj doma v několika vydáních na každý roční období ve dvou variantách a měněj je jednou za rok. hrozná doba! je pravda že kdybych to dělal víc, tak si taky koupim funkční triko (místo toho co sem ztratil na vodě) ale dobrý boty mi stačej jedny, a nevyměnim je dokud se nerozpadnou, nebo jinak nepřestanou plnit svou funkci.

běhal sem s nima vodou, závějí, vedrem, daleko nebo blízko, běhal a lezl po všem možnym, hrál v nich hry, brutalizoval parkety na tancovačkách.. zkrátka ještě sem nepotkal nic, v čem by mi byly nedostatečné.

a teď nejsem sentimentální, teď sem akorát rozbitej a rozbolavělej a sem rád že ne ani o kapičku víc.

posledních patnáct kilometrů už to bylo citlivý, posledních deset to bolelo. posledních šest bylo skvělejch... to říkam dneska... včera to byl očistec.

ale bylo to zajímavý. jak člověk šel, a každej krok bolel postupně víc a víc. stehna mě boleli z těch sestupů, co sem se snažil spouštět na svalu abych co nejvíc omezil nárazy na kolena, lejtka z výstupů a zadek vůbec nevim z čeho, tylde svaly mě ještě nebolely.

normálně když člověk jde, neuvažuje o krocích. těch šest posledních kilometrů si je pomatuju všechny... svaly už bolely průběžně a že kráčim sem vyvozoval opticky a z bolesti chodidel. a samotnou mechaniku chůze sem způsoboval vůlí a ničím jiným.

nejdelších šest kilometrů co sem kdy šel :-D. myslim že ta chůze vypadala furt stejně, asi sem se nijak neklátil (narozdíl od jiných :-D) ale byla to uplně nová chůze.

co mě taky zaujalo, byly úvahy typu "co bych teď chtěl ze všeho nejvíc?" ... lety ověřená motivační technika. od standartního koupání nohou v houbovym rizotu, který je už dlouhatánskou dobu těžkým favoritem, se ideál s každými deseti kilometry měnil. po prvních deseti nic.. okey, to sem tak ani neuvažoval.

po dvaceti sem měl chuť vlízt do vody a skotačit (bylo hodně vedro), po pětadvaceti, mi přišla nejlepší představa s vířivkou a castulusem (jeden druh klášterního piva co na něj mam hezký vzpomínky) po dalších pěti už to ani nebyla výřívka... měl sem pocit že bych se v ní utopil.

z představy že ležim na znak a jsem ponořen ve vodě tak akorát abych mohl dýchat, jsem se při třiatřicátém přesunul jen k poseli po sprše, a těch milion posledních (5) už sem nedovedl s nadšením přijmou jinou představu než jen to že prostě zastavim a lehnu si.

další zajímavej poznatek ze včerejška! když ste moc, máte za sebou víc než na co ste byli připraveni. chce se vám jen ležet a plno věcí vás bolí a musíte odřídit nějakých stopadesát kilometrů tmou. co skutečně zabírá a drží člověka vzhůru a ostražitého, je (ano, krom pražského výběru) starej poctivej roadrage!

vždycky sem lidma co sou histerický, nebo prostě naštvaně řvou, pohrdal. nějak mi to přišlo slaboduchý. ale roadrage je něco jinýho! :-D zaprvý je to skutečně efektivní proti spánku a zadruhý, když je s tim člověk schopen ze vteřiny na vteřinu přestat, je to vlastně nástroj a ne posedlost.

takže děkuji botám, děkuji zuzaně (pokud ji dovedu odpustit :-D .... pokud si dovede odpustit), děkuji muži dvou rukavic a jdu se pokusit doloudat do toho bazenu co se na něj od včerejška těšim. další spaní až večer.