milý deníčku, kéž bych k tobě mohl být upřímný.
ne vlastně ne. takle je to lepší. když sem dospelej člověk. jakože samostatnej jedinec.
nemůžu k tobě bejt upřímnej, nerozuměl bys mi a neměl bych čas ti vysvětlit dost z toho co vim o světě, abys mě dovedl pochopit a vidět mýma očima. jakýkoli jiný oči by mě nevnímaly tak dobře.

dává to smysl, všichni sou o všech přesvědčený, že sou věci o kterých doufaj že se nikdo další nedoví. musí na tom něco bejt. nevědět nic, a nebo uplně všechno. dvě nebezpečný polohy. kterejch nejde absolutně dosáhnout, ale to prostřední... že se ví o něčem něco a s tim se pracuje, je pohodlná. a má potenciál bejt nejnebezpečnejší ze všech.
to je jedno. co chci říct je, že sem objevil že se účastnim ještě jedný další hry. o který sem netušil že se hraje. a myslim že dokonce dovedu nějak rámcově dát dohromady i pravidal.

!proto se všichni chovali tak nepochopitelně divně!

oni si myslí že si myslim že si myslí a myslim si že si myslej že si myslim a ten co mluví naposled dostane odměnu za dobře provedenej šef.
skoro se teď cejtim jako bych to byl já, kdo si o lidech myslel víc než, že sme jen zvířata jako všechny ostatní. ale nebyl!
trochu pitomý, jak sem se pokládal za extrémního bezvěrce a kritika. ale zdá se že to nejsem ani z půlky tolik jako každej průměrnej na dogmatech operující člověk.

ale to je moje přiřozenost, nesouhlasit a bojovat proti svoji přirozenosti. mýlil sem se v tom že je to lidská přirozenost. a přitom to tak tolik vypadá.

ale vlastně je to fajn. vlastně je mi líp. teď. než mi bylo doteď. moc se nezměnilo. jen málo. a kdo ví na jak dlouho...
už se můžu vymlouvat jenom na chlast.

už tečka