v dobách zdraví a prosperity, myslíval sem na propojení ducha a těla.
bylo to prima.
zamyslel sem se nad tím dneska. bylo to pořád zajímavý... lidi skutečně jsou tací uvnitř jak vypadají na povrchu... a pokud se to tak nezdá, tak pouze chybí dobrý odhad. (tím neříkám že mám monopol, ale že ještě musím sledovat)
však nepříjemné je, že za poslední dva týdny a možná déle sem nebyl chvilku zcela zdráv.
rád bych si myslel, že vím kde je problém, kterým je má duše natolik stravována, že tělo nedovede fungovat na plný obrátky.
myslím že vím kde je zakopaný pes. a skoro bych si myslel že ten pes, je jádrem problému. hlodá však úvaha, že by mohl být pouze totemem zbudovaným pro snažší soustředění na unáhlené řešení. zatímco skutečné jádro uniká.

bylo by na pár odstavců varinat přístupu, k těm několika relevantním poznatkům. ale ani jeden nenabízí uspokojivé řešení.

myslel sem že sem se rozhodnul čakat a vidět. protože mi nezbvá než čekat a vidět. ale rohodnutí založené na tom že není možnosti jiného se ukazuje jaksi kontraproduktivním, vzhledem k tomu jak sem paličatej. a přijmou rozhodnutí o čekávní a vidění na jiném základu, než že je jediné možné, prostě není snadné. a myslim že si to vybírá svou daň.
rozumné by bylo asi najít jiný možný směr akce, nějaký podobně rozumný, abych měl možnost výběru. pak by to šlo snadno. skutečně vyrovnaně čekat a vidět.
jenže co se týká tohohle zahrabanýho psa, zdá se, prostě nedovedu uvažovat rozumně. (jak už sem si ostatně několikrát prokázal)

a tak se to ve mě mele a pomele se ještě tak čtvrt roku. což by mohlo bejt dost nezdravý.
:-D teď sem si sám před sebou vlastně obhájil, že nemá smysl chovat se v dané záležitosti rozumně... nebo se o to pokoušet. a měl bych podniknout něco pošetilého, iracionálního a dramatického, jako se jeví celá tadle aféra s tímhle zahrabaným psem.
první záchvěv. nasrat blbečku. jak si to začal, tak to dokončíš, s nejlepšími úmysly, veden rozumem, (zpochybněný nebo ne... jidiný který teď mám) s odhodláním tobě vlastním.

jsou chvíle kdy by se najivita dala považovat za ctnost.
ještě se taky zamyslím nad tím, kde se toulá kuráž a odvaha. mám pocit že chodí chlastat se strachem na růžek, ke starýmu vlachovi. mám pocit že sem ani jednoho z nich dlouho neviděl. zajímalo by mě, co mě za jejich nepřítomnosti pohání kupředu.

a pak ještě maličkost. mluvil bych k vám... ale to bych mluvil do větru. budu tedy mluvit k tomu, pro koho to tu píšu: ... nemáš pocit, když si to takle přečteš, že si trochu/hodně zahleděnej do sebe?
a protože si mohu rovnou odpovědět: .. jop, rozhodně to tak působí. ale dej mi cokoli stejně reálnýho ve vnějším světě, jako si pro mě dřív míval a s radostí zapomenu jak se jmenuješ. a propo, kdybys mě pocit že tě utiskuju, můžeš se dycky ožrat!